Příběh šedesátý - Vitacit
Sedíme na panelech, kýveme nohama v roztrhaných džínách a máme huby červené od vitacitu. Prcalík přinesl několik pytlíků tohohle instantního nápoje, jehož konzumace se zvrhla v takovou menší závislost. Dodnes nechápu, jak jsem mohl sníst dva pytlíky, zapít je třemi pivy a nevyvrhnout všechno ven. Měli jsme kachní žaludky.
Těžkým letním vzduchem se vznáší tóny nějaké české kapely, která mi nic neříká. Mám velmi dobrou paměť na zvuk, na melodie, na hlasy, ale tady jsem mimo. "Co to je za heavík?": zeptám se jen tak, aby řeč nestála. "Vitacit": odpoví mi Jana a já ji chvilku přesvědčuji, že to není možné, že si ze mě dělá srandu, protože přece žádná skupina by se nemohla jmenovat po červeném, oranžovém nebo žlutém přeslazeném prášku. Je mi vysvětleno, že je to pravda a můj smích je k nezastavení. "Ty si neviděl film Horká kaše?": zakřičí na mě Kytka, který sedí s Mirkou až na druhé straně panelů. Jsou do sebe zakousnutí a působí opravdu hodně zamilovaným dojmem (koneckonců jako my všichni). "Neviděl": přiznám se a všichni se mi smějí.
Nejsem sám a tak jdeme ke Kytkům domů, kde nám jeho krásná máma připraví občerstvení, my dodáme pivo a u videa se řechtáme jako blázni. "Vždyť je to totální kokotina": zhodnotí kvality filmu Prcalík a ještě dlouho do noci si děláme srandu z hlášek, které tam ti rádoby metalisti pronáší. Nejvíc si pamatuji prohlášení v domě, dole u schránek, kde jeden protagonista prokopne schránku a pronese památnou větu: "Nemá tady bydlet". Nevím, jaké mládí jste zažili vy, ale já na podobném sídlišti vyrůstal a dodnes považuji tohle veledílo za úplnou kravinu. Tedy až na ty skladby, které si i po letech pamatuji.
Kytka měl doma po rodičích starý gramofon a protože má rád heavík, tak přinese (někdy v červnu v prodejně Supraphonu koupený) vinyl se světlým obalem a nápisem "Vzhůru přes oceán". My, drsní tvrďáci, sázející v hudbě na rychlost a tvrdost si ze začátku děláme z desky i kapely srandu, ale po nějakém čase ji přicházíme na chuť. Konečně taky něco, co si můžeme mimo Debustrolu zařvat, protože je to česky. Obzvláště skladba Rebel se začátkem:
"Rána bičem - dráb se usmívá
je ztracen - kdo je živýrána bičem - vychovává
doba podivná"
je námi často citovaná a obzvláště takhle cestou ze školy někdy doslova skandovaná. Miloš "Dodo" Doležal se pro nás stává velkou osobností a chceme jej i Vitacit vidět naživo. Pokaždé, když o kapele mluvíme, tak spiklenecky naznačujeme lízání vitacitu z ruky a všichni ihned víme, o koho jde. Nedá se nic dělat, musíme do Prahy, abychom si své nové idoly poslechli na koncertě.
Přiznám se, že výlet do hlavního města, ani tamní metalisty a metalistky si příliš nepamatuji. Byla mi totiž přivezena od Sabata, který byl u příbuzných na Moravě, lahev slivovice. Moje mladé tělo nebylo na takový rychlý přísun alkoholu zvyklé a tak znám celý výlet jen z vyprávění. Prý jsem si dokonce skočil z pódia (což je ale informace věrohodná asi jako že Elvis ještě žije). Jedna z mála matných vzpomínek se váže právě ke zmíněné skladbě Rebel, kterou jsme celá naše parta řvali z plných plic spolu s celou kapelou. Zbytek se mi ztratil v obrovském temném okně.
Pak těžké ráno, mrtvý hlas, Kačenka propletená se mnou. Asi jsme u nich doma, poznávám podle lustru. Rozhlédnu se a jsme tu všichni. Já, jako vždy první vzhůru, hlava s vizáží pátracího balónu a právě se probouzející Prcalík. "Dá si někdo v(V)itacit?": zahuláká do pokoje s alkoholickými výpary a vytáhne jeden pytlík s nápojem. Zvedne se mi žaludek a na záchodě trávím několik minut. "Ty mladý dneska nic nevydržej": ozve se za mnou Kytka, který vitacit ochutnal a pozvrací se do vany. Zdá se, že koncert se opravdu vydařil.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
