Příběh padesátý devátý - Holá hlava, holé neštěstí
Boleslaví se v devadesátých letech potulovaly nejen skupinky mých kamarádů thrasherů, ale i příznivci grunge, depešáci, punkeři a bohužel i hololebci. My jsme to nějak neřešili, spíš jsme měli ze všech docela legraci. Tedy až do doby, než jsem spatřil při venčení psa v parku kousek za barákem Prcalíka, jak létá vzduchem. Kolem pobíhala Prcalinka a ječela strachy. Asi deset holých hlav v bombrech a kanadách útočilo na mé kamarády způsobem, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Já když se s ostatními pral, tak se fackovalo, přetahovalo, dávalo pěstí. Jakmile ale byl prohrávající na kolenou, přestalo se, on uznal, že prohrál a šlo se od toho. Mnohdy jsme si nakonec podali ruce a stali se z nás i kamarádi.
Bohužel, v devadesátých letech byla skupina skinheads rekrutována z nejtupějších dementů ve městě, z opilců, násilníků. Mnozí byli starší než my, často už několikrát zavření ve vězení. Vládl jim, rukou krutou, debil největší - Měsíček. Říkalo se mu tak podle jedné fotky v novinách, kde ho vyfotil nějaký redaktor z profilu a jeho holá hlava opravdu připomínala ubývající měsíc.
"Vy svině pankáčský, vyhladit vás, vy kurvy, splynovat tuhle pakáž!": řval podsaditý tupec na mého kamaráda a mě se zase začala vařit krev v žilách. Čerstvě opásán dalším stupněm v karate jsem měl poznat, že realita ulice je někde jinde. Bili jsme se jako lvi, jenže se začalo naše snažení měnit ve strašidelnou řezničinu. Ještě, že jsem byl mimo jiné i členem kynologického kroužku a jeden z mých kamarádů s obrovskými velkými knírači šel náhodou kolem. Zaujal ho řev, šustění bund, trhání našich vlasů a jekot Prcalinky. (To bylo tak šílené, my měli v hlavě zafixováno, že holky se nesmí bít a ony ty kurvy plešatý do ní kopaly, jako by to byl pytel brambor). Pejskař rozehnal chumel rvačky, vyslechl si tunu nadávek a slova pomsty a jeho dva miláčci se ještě dlouho napínali na vodítkách vzteky. Oba psi měli huby plné roztrhaných bombrů.
Poděkovali jsme a jako váleční veteráni se ploužili na panely. Můj statečný pes mi olizoval krvavé šrámy a Prcalík s Prcalínkou říkali slova, která raději nebudu publikovat. Měl jsem naražená, odkopnutá žebra, zase nateklé oko. Nejhůř na tom ale byl Prcalík, který vypadal, jakoby právě spadl do drtičky. "Ty kurvy do mě kopaly na zemi, dostal jsem i okovanou botou do hlavy": motal se a pak nám kousek od panelů začal padat na zem. Dostali jsme obrovský strach.
Dopadlo to podle nejhoršího možného scénáře. My kluci jsme nesli Prcalíka, který mumlal pořád dokola, že není punkáč, že má ty džíny do ruda kvůli tomu, že je nosil kytarista Saxon. Vyrozuměli jsme z jeho slov a od Prcalinky, že šli na procházku, objímali se a najednou proti nim parta plešatých. Jeden z nich prohlásil něco o tom, že vidí před sebou dvě svině. Prcalík, huba prořízlá, odpověděl v tom smyslu, že si mají narvat ty jejich kebule holý do prdele, že mu stejně připomínají ve světle lampy obrovské čuráčí hlavy. To se samozřejmě dutolebcům nelíbilo a tak se na něj sesypali. Oni vždycky útočili v hejnu, sami byli vyplašení a chodili kanálama. Ve skupině, často opilí jak zákon káže, měli síly na rozdávání. A taky že ji používali zásadně k bití slabších.
Mezi paneláky se odrážejí světla sanitky. Jsem nejmíň pocuchaný a tak ještě u nosítek vysvětluji doktorovi, co se stalo. Pak jako ve snu vidím náš převoz do nemocnice. Na chodbě posedávající Janu a Kačenku, Kytka s nimi - jeho dlouhou vyzáblou postavu s pohledem smutného krkavce si budu pamatovat navždy. Mě jen narovnali nos, něco málo zalepili. Musel jsem stejně před nemocnici, k přivázanému a bědujícímu psovi. Prcalík šel rovnou na sál, měl rozseklou lebku. Prcalinku léčili na lůžku a absolvovala spousty vyšetření na vnitřní zranění. Na naši partu padl šílený smutek a obavy.
Chodili jsme do nemocnice každý den. "Kradl" jsem otcovi baterie do rádia, aby mí kamarádi měli do walkmanna, půjčoval jsem jim několik vzácných kazet (některé jim zůstaly na věky). Oba tam leželi čtrnáct dní. Každý na jiném oddělení se scházeli s námi v dlouhých županech před nemocnicí v kuřáckém koutě, kam jim Kytka nosíval z nedalekého non-stopu pivo. Když pak naše hrdiny pustili, šli jsme to oslavit opravdu bujaře. Náš problém se skinheady ale neskončil.
"Musíme se s někým spojit, jinak nás budou mlátit pořád": řval přes cinkot sklenic v hospodě U Dubu Prcalík. "To je pravda, jsou to svině!": ozvalo se zezadu. To Sabath, stará mánička promluvil. Přisedl si a začala nekonečná debata, co s holými lebkami. Problém měli všichni. Jenže depešáci byli hrozný srabi, příznivcům grunge to bylo jedno a tak nám nezbývalo, než se spojit s pankáčema. Ono stejně, spousta z nich poslouchala to co my a mnoho z nás zase koketovalo s punkem. Dokonce si pamatuji, že si někdo stěžoval na policii, ale jeho prosby o ochranu ulic nebyly vyslyšeny. Museli jsme vzít spravedlnost do svých rukou.
Hlavním organizátorem pomsty a zjednání pořádku byl Sabath. Říkal, že ví jak na to, že už za komoušů jezdil na Plastic People of Universe a že se jako mladší často bil s Veřejnou bezpečností. Jenže skinheads nebyli policie. Bylo to čisté primitivní zlo, které vás napadalo na ulicích, když jste šli večer z hospody, když jste seděli a poslouchali hudbu na panelech. Dokonce nám vyrabovali garáž a strhali nám plakáty našich vzorů. Nebyl snad nikdo, kdo by se s nimi nepotkal a nebylo mu ublíženo, holky pronásledovány, obtěžovány - často to připomínalo výjimečný stav. Co my jsme se naběhali ve strachu před tím, aby nás nezkopali. Bylo to šílený a beznadějný.
Vymaštěný hlavy se scházely dole na sídlišti, kousek od jedné opuštěné škodovácké haly. Řvaly tam z kazeťáku nějaký německý fašistický skladby. Šli jsme v davu, obušky, klacky v rukou. Holky čekaly "doma" na panelech (Kačenka prý celou dobu brečela, že prý to nepřežiju, že jsem takovej ten blbec, kterej by každýho chránil). Jenže v nás byl vzdor, byli jsme horda, která chtěla pomstu. Thrasheři, punkáči i starý máničky, který snad po století někdo zvedl od piva. Vpředu jako nějaký starý Viking Sabath s obuškem, který prý sebral kdysi nějakému příslušníkovi VB (asi legenda, ale my mu to věřili).
"Vy kurvy plešatý, nechte nás na pokoji, táhněte do prdele....": řvalo se. To jsme byli už na místě. Před námi asi padesát tupých pohledů. Skočil jsem po prvním a sekl ho klackem rovnou přes rameno. Pak jsem vylezl na stůl a konečně rozdupl ten jejich hnusotu vydávající kazeťák - Prcalík si poddal Měsíčka, kterého zahnal zuřivě na útěk. Byla to vítězná a rozhodující bitva. Rozprášili jsme je jako hejno holubů. A byl klid. Opravdu. Od té doby si na nás nikdo "plešatý" nedovolil. Když se na to dívám zpětně, tak jsme byli blázni, kteří neměli soudnost a pud sebezáchovy, ale dobré dílo se podařilo.
Holky nás vítaly jako křižáky, kteří právě přijeli ze Svaté země. Byli jsme ten den dlouho do noci středem jejich milé pozornosti. Snad jen Prcalík si stěžoval na bolesti hlavy. Ty ale po pár pivech přestaly a my se se svými dívkami rozešli do nekonečné šedi panelových domů. Tentokrát ale působily ulice veselejším dojmem. Byly totiž bez holých hlav, bez holého neštěstí.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Boleslaví se v devadesátých letech potulovaly nejen skupinky mých kamarádů thrasherů, ale i příznivci grunge, depešáci, punkeři a bohužel i hololebci. My jsme to nějak neřešili, spíš jsme měli ze všech docela legraci. Tedy až do doby, než jsem spatřil při venčení psa v parku kousek za barákem Prcalíka, jak létá vzduchem. Kolem pobíhala Prcalinka a ječela strachy. Asi deset holých hlav v bombrech a kanadách útočilo na mé kamarády způsobem, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Já když se s ostatními pral, tak se fackovalo, přetahovalo, dávalo pěstí. Jakmile ale byl prohrávající na kolenou, přestalo se, on uznal, že prohrál a šlo se od toho. Mnohdy jsme si nakonec podali ruce a stali se z nás i kamarádi.
Bohužel, v devadesátých letech byla skupina skinheads rekrutována z nejtupějších dementů ve městě, z opilců, násilníků. Mnozí byli starší než my, často už několikrát zavření ve vězení. Vládl jim, rukou krutou, debil největší - Měsíček. Říkalo se mu tak podle jedné fotky v novinách, kde ho vyfotil nějaký redaktor z profilu a jeho holá hlava opravdu připomínala ubývající měsíc.
"Vy svině pankáčský, vyhladit vás, vy kurvy, splynovat tuhle pakáž!": řval podsaditý tupec na mého kamaráda a mě se zase začala vařit krev v žilách. Čerstvě opásán dalším stupněm v karate jsem měl poznat, že realita ulice je někde jinde. Bili jsme se jako lvi, jenže se začalo naše snažení měnit ve strašidelnou řezničinu. Ještě, že jsem byl mimo jiné i členem kynologického kroužku a jeden z mých kamarádů s obrovskými velkými knírači šel náhodou kolem. Zaujal ho řev, šustění bund, trhání našich vlasů a jekot Prcalinky. (To bylo tak šílené, my měli v hlavě zafixováno, že holky se nesmí bít a ony ty kurvy plešatý do ní kopaly, jako by to byl pytel brambor). Pejskař rozehnal chumel rvačky, vyslechl si tunu nadávek a slova pomsty a jeho dva miláčci se ještě dlouho napínali na vodítkách vzteky. Oba psi měli huby plné roztrhaných bombrů.
Poděkovali jsme a jako váleční veteráni se ploužili na panely. Můj statečný pes mi olizoval krvavé šrámy a Prcalík s Prcalínkou říkali slova, která raději nebudu publikovat. Měl jsem naražená, odkopnutá žebra, zase nateklé oko. Nejhůř na tom ale byl Prcalík, který vypadal, jakoby právě spadl do drtičky. "Ty kurvy do mě kopaly na zemi, dostal jsem i okovanou botou do hlavy": motal se a pak nám kousek od panelů začal padat na zem. Dostali jsme obrovský strach.
Dopadlo to podle nejhoršího možného scénáře. My kluci jsme nesli Prcalíka, který mumlal pořád dokola, že není punkáč, že má ty džíny do ruda kvůli tomu, že je nosil kytarista Saxon. Vyrozuměli jsme z jeho slov a od Prcalinky, že šli na procházku, objímali se a najednou proti nim parta plešatých. Jeden z nich prohlásil něco o tom, že vidí před sebou dvě svině. Prcalík, huba prořízlá, odpověděl v tom smyslu, že si mají narvat ty jejich kebule holý do prdele, že mu stejně připomínají ve světle lampy obrovské čuráčí hlavy. To se samozřejmě dutolebcům nelíbilo a tak se na něj sesypali. Oni vždycky útočili v hejnu, sami byli vyplašení a chodili kanálama. Ve skupině, často opilí jak zákon káže, měli síly na rozdávání. A taky že ji používali zásadně k bití slabších.
Mezi paneláky se odrážejí světla sanitky. Jsem nejmíň pocuchaný a tak ještě u nosítek vysvětluji doktorovi, co se stalo. Pak jako ve snu vidím náš převoz do nemocnice. Na chodbě posedávající Janu a Kačenku, Kytka s nimi - jeho dlouhou vyzáblou postavu s pohledem smutného krkavce si budu pamatovat navždy. Mě jen narovnali nos, něco málo zalepili. Musel jsem stejně před nemocnici, k přivázanému a bědujícímu psovi. Prcalík šel rovnou na sál, měl rozseklou lebku. Prcalinku léčili na lůžku a absolvovala spousty vyšetření na vnitřní zranění. Na naši partu padl šílený smutek a obavy.
Chodili jsme do nemocnice každý den. "Kradl" jsem otcovi baterie do rádia, aby mí kamarádi měli do walkmanna, půjčoval jsem jim několik vzácných kazet (některé jim zůstaly na věky). Oba tam leželi čtrnáct dní. Každý na jiném oddělení se scházeli s námi v dlouhých županech před nemocnicí v kuřáckém koutě, kam jim Kytka nosíval z nedalekého non-stopu pivo. Když pak naše hrdiny pustili, šli jsme to oslavit opravdu bujaře. Náš problém se skinheady ale neskončil.
"Musíme se s někým spojit, jinak nás budou mlátit pořád": řval přes cinkot sklenic v hospodě U Dubu Prcalík. "To je pravda, jsou to svině!": ozvalo se zezadu. To Sabath, stará mánička promluvil. Přisedl si a začala nekonečná debata, co s holými lebkami. Problém měli všichni. Jenže depešáci byli hrozný srabi, příznivcům grunge to bylo jedno a tak nám nezbývalo, než se spojit s pankáčema. Ono stejně, spousta z nich poslouchala to co my a mnoho z nás zase koketovalo s punkem. Dokonce si pamatuji, že si někdo stěžoval na policii, ale jeho prosby o ochranu ulic nebyly vyslyšeny. Museli jsme vzít spravedlnost do svých rukou.
Hlavním organizátorem pomsty a zjednání pořádku byl Sabath. Říkal, že ví jak na to, že už za komoušů jezdil na Plastic People of Universe a že se jako mladší často bil s Veřejnou bezpečností. Jenže skinheads nebyli policie. Bylo to čisté primitivní zlo, které vás napadalo na ulicích, když jste šli večer z hospody, když jste seděli a poslouchali hudbu na panelech. Dokonce nám vyrabovali garáž a strhali nám plakáty našich vzorů. Nebyl snad nikdo, kdo by se s nimi nepotkal a nebylo mu ublíženo, holky pronásledovány, obtěžovány - často to připomínalo výjimečný stav. Co my jsme se naběhali ve strachu před tím, aby nás nezkopali. Bylo to šílený a beznadějný.
Vymaštěný hlavy se scházely dole na sídlišti, kousek od jedné opuštěné škodovácké haly. Řvaly tam z kazeťáku nějaký německý fašistický skladby. Šli jsme v davu, obušky, klacky v rukou. Holky čekaly "doma" na panelech (Kačenka prý celou dobu brečela, že prý to nepřežiju, že jsem takovej ten blbec, kterej by každýho chránil). Jenže v nás byl vzdor, byli jsme horda, která chtěla pomstu. Thrasheři, punkáči i starý máničky, který snad po století někdo zvedl od piva. Vpředu jako nějaký starý Viking Sabath s obuškem, který prý sebral kdysi nějakému příslušníkovi VB (asi legenda, ale my mu to věřili).
"Vy kurvy plešatý, nechte nás na pokoji, táhněte do prdele....": řvalo se. To jsme byli už na místě. Před námi asi padesát tupých pohledů. Skočil jsem po prvním a sekl ho klackem rovnou přes rameno. Pak jsem vylezl na stůl a konečně rozdupl ten jejich hnusotu vydávající kazeťák - Prcalík si poddal Měsíčka, kterého zahnal zuřivě na útěk. Byla to vítězná a rozhodující bitva. Rozprášili jsme je jako hejno holubů. A byl klid. Opravdu. Od té doby si na nás nikdo "plešatý" nedovolil. Když se na to dívám zpětně, tak jsme byli blázni, kteří neměli soudnost a pud sebezáchovy, ale dobré dílo se podařilo.
Holky nás vítaly jako křižáky, kteří právě přijeli ze Svaté země. Byli jsme ten den dlouho do noci středem jejich milé pozornosti. Snad jen Prcalík si stěžoval na bolesti hlavy. Ty ale po pár pivech přestaly a my se se svými dívkami rozešli do nekonečné šedi panelových domů. Tentokrát ale působily ulice veselejším dojmem. Byly totiž bez holých hlav, bez holého neštěstí.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
