Příběh padesátý šestý - Moje černá víla
Jistě jste si všimli, že se v mých příbězích začala objevovat jedna ze zásadních postav mého mládí. Kateřina. Ano, byla to ona, moje holka, můj sen, moje ztělesnění dívčí bohyně. Do té doby, než jsem ji na jedné zábavě v Mnichově Hradišti potkal, jsem byl spíš jako bludička, která, jak už to tak bývá, hledala, kde smočí své kladélko. Měl jsem ze ženských srandu a šlo mi primárně jen o to jedno. Tak už to u mladých chlapců bývá a ani já jsem nebyl výjimkou. Celé naše, v podstatě dokonalé a překrásné, soužití bylo nakonec přerušeno šíleným koncem, ale na to, abych jej sepsal zatím ještě nemám sílu. Už jenom to, abych o Káče začal mluvit/psát mi dalo takové práce, že jsem větší psychické vypětí (ani po těch letech) už hodně dlouho nezažil. Nakonec jsem se ale zavřel na několik dní na chalupu v Jizerkách, bloumal sám po lesích a nakonec to šlo ven tak nějak samo.
Ve vlaku na Mnichovo Hradiště seděla celá naše skupina černých duší. Prcalík si broukal a pak řval texty od Slayer, Kytka si četl v nějaké knize, Jana na mě dělala cukrbliky. Mirka si pořád rovnala podprsenku, protože ji prý nějak nesedí. Prcalinka se tulila ke svému milému a pořád mu říkala, aby už držel hubu. Začínal jsem jim všem ty vztahy závidět. Za holkama jsem chodil pořád, pokaždé nějakou "ulovil", ale bylo to takové hrozně přelétavé. A hlavně, "byly to stejně hrozný, i když krásně kozatý krávy", jak trefně poznamenával pokaždé, když jsem nějakou přivedl, Prcalík. Já bych tak kritický nebyl, ale pravdou je, že mi má děvčata přišla spíš jako dekorace, než jako rovnocenné partnerky a členky party.
"Musíš taky někdy slevit ze svých nároků": prohlásil od knihy dosud zahloubaný Kytka a já nechápal, jak vytušil, o čem přemýšlím. "Nojo, jenže Kuba pořád chce ty kozatý, prdelatý a ještě ke všemu chytrý - to je jako chtít po Slayer, aby začali hrát country": mudroval Prcalík a v podobném duchu jsem dojeli až na nádraží. Bylo mi smutno. Jana, má průvodkyně citovým životem, to nějak vycítila a chytla mě kolem pasu a pokoušela se mi zvednout náladu. Moc se ji to nedařilo. Ládoval jsem do sebe v hospodě jeden Klášter za druhým, s úmyslem se z toho všeho opít. Jelo se na Debustrol. Pak tam hrála ještě nějaká místní heavy sedlácká kapela, která nás štvala, ale to nevadilo. Byli jsme fanoušci a hlavně, že byl večírek.
Debustrol ten den málem sál rozsekali na malé kousky. Neuropatolog mi zněl ještě dlouho do noci pořád v uších. A jak jsem byl opilý, dal jsem si brýle k Janě a stal se chlapcem, co tančí nekonečný thrashový tanec. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává všechna ta frustrace z toho, že jsem sám, a taky zběsilost, kvůli které tuhle muziku miluju. Nechci se chlubit, ale tenkrát jsem byl králem parketu. Pak následoval konec, přídavek, řev a šlo se vedle do výčepu na pivo. Do sálu stejně napochodovaly vesnické řepy a s tím jsme nechtěli mít nic společného. Přes dveře začaly zvučit místní hvězdy a já si šel pro první orosený kousek. Koutkem oka, jen tak mimoděk (neměl jsem pořád ještě brýle, protože Jana se ztratila někde na záchodě) jsem zahlédl malinkou, štíhlou panenku, která tam seděla v koutě. Zastavil jsem se, ona pozvedla kaštánkově hnědé oči a já ji sjel pohledem od hlavy až k patě. Nebyl to vůbec můj typ. Ale ty oči, ty oči přátelé!
Hodil jsem do sebe jeden žejdlík, kecali jsme o hudbě a kolem se potácel opilej Kollins z Debustrolu. Všichni ho plácali po zádech, on se u nás zastavil a zašklebil se, jak to umí jen on. "Ty vole, vy ste to zase kurva rozjeli, díky!" a pak se svalil na židli. My se jako orthodox fans dmuli pýchou a já konečně dostal svoje brýle. "Nechceš pivo?": ozvalo se za mnou a já odpověděl "to víš, že jo, ty vole", aniž bych se ohlédl. Vůbec jsem nevěděl, kdo to na mě mluví. Až po letech mi došlo, že ten hlas byl krásně plný, žensky mazlivý, ale přesto pevný a přímý. "Tak tady máš": položila přede mě panenka s kaštanovým pohledem jeden Klášter a já chvíli seděl s hubou dokořán. Byl jsem jak opařený. Koukali jsme si do očí, jako to dělají v těch přiblblých filmech. "Co kdybys nezíral a koupil slečně taky pivo, co?: ozvalo se za mnou od Jany a kopla mě do holeně. "Jauuu, ano, jasně, co piješ": koktal jsem a na všech u stolu jsem viděl, že se chovám jako pako. Roztomilé, ale pako.
V mátohách jsem vstal, prodral se lidmi a kouřem a ona šla za mnou jako kdybychom k sobě pasovali od nepaměti. "Já jsem si myslela, že patříš k tý prsatý holce...a je moc dobře, že ne..víš, já už na tebe koukám dlouho, jenže ty jsi vždycky odešel s jinou, no a já si musela dát tři panáky, abych se odhodlala": sdělovala mi překotně a hrozně roztomile. "No, víš....no, já, já jsem byl prostě debil": bylo jediné, co jsem ze sebe vykoktal. Pak jsem zvedl ruce, pohladil ji po tváři a nenapadlo mě nic jinýho, než jí dát obrovskou pusu. "Tak vidíš, konečně si našel tu pravou, věř mi, to já poznám!": ozvalo se za mnou a já tenkrát ani netušil, jakou měla Jana pravdu. S Kačenkou jsem strávil celý večer, až do odjezdu vlaku, pak i cestu pěšky na Staré město v Boleslavi. Povídali jsme si. O hudbě, o nás, o naší partě. A pak, někdy kolem páté ranní jsme šli do parku, protože jsme oba měli doma rodiče (tady bych si to nechal s dovolením pro sebe) a bylo to překrásný a pak jsme se loučili a já jí pořád dokola říkal, že je moje černá víla, že ji miluju a že budu navždy a myslel jsem to smrtelně vážně, protože jsem věděl, že to tak bude.
Doma právě vstával otec do práce, byl z něj cítit alkohol a tak jsme se jen pozdravili a šli každý svou cestou. "Spal" jsem s otevřeným oknem a koukal na hvězdy a byl v tom až po uši. Chvilku jsem klimbal, ale jen pár minut, protože se hned ráno jelo na nucené práce na chalupu. Odpoledne jsem zdrhnul, šel na stopa, abych Kačenku zase viděl. Vyzvedl jsem ji u nich doma, přinesl ji tři kazety kapel, co po mě chtěla (mimo jiné Saxon) a už jsme šli ruku v džínové ruce směr panely. Takhle hrdě jsem si snad ještě nikdy v životě nevykračoval. Káča držela láhev Slováckého slunce (humus, ale levné víno), přijímací to dárek do party a když jsme došli na Radouč, tak jsme se skoro vznášeli.
"Tohle je Káča, moje černá víla": uvedl jsem své děvče, byl hrdý a měl jsem skelný pohled. "Vítej panenko!": pronesl Kytka a všichni ji objali. Pak začalo jakože zkoušení z hudby (nikdo k nám nesměl, pokud neprošel - byly paka, který nepoznaly ani Metallicu). Kačenka obstála se ctí a ještě nám vždycky řekla navíc nějakou zajímavost, kterou jsme nevěděli. Já zářil a Jana se potutelně usmívala. Holky si ji vzaly mezi sebe, kluci mi ji chválili a najednou se v zapadajícím slunci nad Michalovickou putnou začaly vznášet ševelivé hlasy našich krásek. "Jsme mi to ale blbci šťastný, vošklivý, metalový, ale máme nejkrásnější holky pod sluncem, co?": pozvedl vesele lahev Prcalík a my všichni věděli, že má pravdu. Byli jsme všichni zamilovaní, jak zákon káže!
Nikdy jsem to pak už v životě nezažil, ale všechna děvčata spolu vycházela, jako kdyby to byly vlastní sestry. Podporovaly se, pomáhaly si, kecaly, staraly se o sebe i o nás, spojené v jeden modro černý celek. Následovala spousta srandy, popíjení a pak od té doby tradiční noční procházka ke Kačenčiným domovním dveřím.
Nepotřeboval jsem spát, jíst, nepotřeboval jsem nic, jen být v její přítomnosti. Začala, po letech hledání, jistota, plnohodnotný vztah se vším všudy. Byl jsem šťastný jako nikdo na světě. Moje černá víla pro mě byla jedním z lidí, které mě ovlivnili na celý život. Mě a naší partě začala další éra. Tahle malinká, hubená slečna s kaštánkovitýma očima, nášivkou Sodom na zádech a zadkem, který se mi nikdy neokoukal, stála po mém boku jako nějaká řecká bohyně. Ona to bohyné opravdu byla. Přišla ze začouzeného pajzlu v Mnichově Hradišti a naplnila moji duši po okraj světlem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
