Příběh padesátý pátý - Tričko se Sandokanem
"Přijela k nám pouť!, kdo jde se mnou?": volá na nás z dálky Jana a my opovržlivě kroutíme hlavou. "Já tyhle komedianty nesnáším a hlavně, jeden takovej starší asi o čtyři roky, nás docela sral": zmiňuje Prcalík člena klanu Jiráků. Kluk, který bydlel naproti v baráku, s otcem od kolotočů a jednou z jeho matek, které zanechával při svém kočovném životě v každém městě. Byl o dvě hlavy větší a pořád nás prudil. Bral nám míče, hokejky, kazil hru. Prostě od malička taková ta klasická svině, jak to říkával Kytka.
"To jste teda chlapi, kdo mi tedy vystřelí kytku z papíru, si mám říct někomu jinýmu?": zkouší nás popíchnout Jana se zasněným pohledem, který holt mají ženský v sobě - to tvrdím já. Necháme se dlouho přemlouvat, přeci jen všechna ta příkoří dětství jsou zakořeněna hluboko v nás, ale nakonec samozřejmě podlehneme kouzlu naší Jany. Ostatní holky, když dorazí také na panely, ihned souhlasí a nám nezbývá nic jiného, než rozbít prasátka, pumpnout rodiče - prostě někde schrastit vatu, jak říkáme. "Tak v sobotu": zní verdikt a my až na sídliště cestou pořád mumláme, prudíme a nechce se nám. "Se na to vyseru": brblá pořád Prcalík, kterého má ale Prcalinka dávnou zpracovaného. Mirka na Kytku jen hodí úsměv a je také na lopatě. No a já přátelé, já měl svoji černou vílu také.
Jmenovala se Kateřina, samozřejmě jinak Káča. Seznámili jsme se na zábavě, kde hrál jako předkapela Debustrol a pak nějací podivíni s pivním rockem. To už jsme seděli u výčepu a já ji uviděl. Měla kaštánkově hnědé oči, černé vlasy až někam po zadek. Jemnost sama, krása a šelmička v jednom. A ten hlas! Konečně taky nějaká, co nepiští (to je mimochodem zajímavá věc, já ani nikdo jiný z naší party jsme neměli holku, která by pištěla - asi metal!), pochvaloval si Prcalík, protože já byl jediný, co jsem občas chodil i s "ne - metalistkama" (a ty mnohdy pištěly jak starý vačice). Káča byla prostě klasa, velká láska, spousta erotiky, mládí a ...znáte to. No a já v tom byl samozřejmě po uši.
Nejdřív jsme se sešli my, kluci tvrďáci, co na tu pouť prostě nechceme! Dělali jsme dlouhý ksichty, ale když vyzvedáváme naše křepelky, jsme jako na trní a už se pýříme, máme drsný řeči, ale jsme taky neskutečný gentlemani. Holky se smějou, mají krásný džínový zadky, vlasy připomínající hřívu koní a oči hluboký, že by se člověk ztratil. Stejně to dodnes nechápu, proč na nás, na takový paka metalový, letěly takový kočky. Ještě jsem na to dodnes nepřišel. U nás, kousek od stadionu, byl obrovský zelený plac (dnes je tam Kaufland). Tam chodili chlapi o víkendu hrát fotbal a my se těm pupkáčům smáli, protože to bylo nádherně uhozený, vtipný a často si všichni natahovali vazy, padali na hubu a vůbec.
"Bych se radši koukal na ten fotbal, než na nějaký starý štětky ze střelnice": zahlásí ještě Prcalík a už je před námi kolotoč, řetízák a centrifuga a hlavně stánek s pivem. Ten ihned obsadíme, ládujeme do sebe hnusný točený a postupně přecházíme na panáky. "Kurva, doprdele, proč pořád tak řve": nadává Kytka vyvolávači další jízdy u autodromu. Smějeme se tomu, ale hned nás to přejde, protože je tam i Jirák, kterej se vybod na školu a už jezdí s otcem po poutích. Zmerčí nás, ukáže nám zkažený zuby a chce mi zase po letech sundat jen tak ze srandy brejle. Uhýbám a nasazuji jeden jednoduchý chvat. Padá hubou přímo do kaluže a mě je krásně! "Měl si mu zlomit ruku, hajzlovi": procedí mezi zuby Prcalík a já mu přitakávám.
A už jsou tu holky a mají přeslazenou cukrovou vatu a lísají se, jako mladá háďata. Samozřejmě nejsme proti, rozebíráme si je a každý jdeme ozkoušet ty "báječný atrakce". Beru Kačenku na autodrom, drcáme do ostatních, řehtáme se a pak mi upadne lahváč mezi ostatní. Asi děláme moc velký bordel, protože nás vyhodí. Pak jdeme na zamilované lodičky, kde se místo houpání líbáme, jako bychom měli v krku jeden druhého. Střílím na střelnici a i když vidím starou belu, trefím se snad pokaždé. Jsem z naší party jediný a tak se musíme o ty papírové květy dělit. Holky lámou špejle a dávají si kytky do vlasů. "Hippieeeeeeeees!": řve opilý Prcalík a nutí nás jít si "ještě něco koupit".
Kupujeme si s Kytkou umělohmotné meče a šermujeme se, vyhlašujeme dokonce malý turnaj - což ocení i spousta místních opilců. Pak se zjeví Prcalík a stane se během chvíle hvězdou večera. Má bílé, obrovsky zářivé tričko se Sandokanem. "No ty voléééééééé, to je bomba, Sandokáááááán": křičíme jako na lesy. A hned je Prcalinka Perlou z Labuanu. Kytka je tak ožralej, že se stává tygrem. Leze tam po čtyřech mezi houpačkami a loví Prcalíka. Oba předvádí i památnou scénu, kdy malajský tygr (zvaný Sandokan) rozpáře břicho tomu opravdovému.
Asi děláme moc velký bordel, protože se kolem nás shlukne skupinka vesničanů, kteří vyrazili do města "za zábavou". Pak nějakej upjatej strejda zavolá z protějšího domu policii a my dvěma vcelku milým strážcům pořádku vysvětlujeme, že jsme jen chtěli uspořádat takové improvizované představení s názvem Sandokan. Vše pokračuje domluvou a protože se pořád všemu ještě smějeme, následuje hospoda U Dubu.
Celá akce končí urputným bolehlavem, mým probuzením na hromadě propletených těl, kdy mám hlavu u Kytkových nohou a ihned se mi zvedne kufr. Vyběhnu do chodby, hledajíc marně záchod. Bohužel, leží tam na matraci Prcalík s Prcalinkou, oba nazí jak zákon káže. No a moje milá maličkost je celá pokryje včerejší směsí cukrové vaty, piva, klobás, piva a nějakého toho rumu. "Ty debile, tys mi poblil tričko se Sandokanem!": zařve hlasem lva Prcalík a vůbec mu nevadí, že to triko je to nejmenší.
Omlouvám se, je mi opilecky stydno a peru v kýblu bílé tričko s obrovským obličejem malajského tygra. Kačenka, protože mě taky miluje, mi pomáhá a když je hotovo, chceme být hrozně moc sami. Rozloučíme se a zmizíme v nekonečné šedi betonu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
