Příběh padesátý čtvrtý - Volejbalový míč od strejdy Josefa
Většinou se objevil z ničeho nic. S obrovských sluchátkem v uších zazvonil u našich dveří a pokaždé přišel nevhod. Uměl se trefit vždy do do situace, která nebyla na návštěvu zrovna vhodná. Na podzim roku 1990 se rodiče opět hádali stylem, že jsme měli s bráchou strach. Byl jsem tak rád, že vypadli na chalupu a já mohl sedět u gramofonu s Mozartem. Měl jsem vážně hudební náladu a paklík vinylů od dědy. Ze stoupaček se ozýval řev sousedů, už zase jí nadával do kurev, pak plesklo pár facek a potom se začaly linout potrubím zvuky velmi hlasité soulože. Do oken mi svítily stíny panelů z protějšího domu. Vyhlédl jsem přes parapet, chvíli koukal na jednu sousedku, která se z malé holky, námi tahané za copy, stávala pomalinku překrásnou ženou. Vlnila se v bocích, našlapovala jako kočka.
"Bzzzzzzzzzzz": prosekl zvuk zvonku celý pokoj a nepatřičně přerušil melodie geniálního skladatele i můj zasněný pohled. "Kdo je?": řvu z okna a nic. Všechno se několikrát opakuje. Deska postupně dohraje a mě se nechce ji obracet, byla přetržena tenká nit mezi mnou a hudbou. Pak uvidím dole pod domem, šest pater daleko, postavičku mého malého shrbeného strýce Josefa. Je hluchý, je mu něco přes sedmdesát a je s ním těžké pořízení. Beru schody po dvou, je to rychlejší než neustále rozbitý výtah a už dobíhám svého příbuzného. "Ty vypadáš jak nějakej Američan, to je super, jak se vy mladí dneska máte, jste svobodní, celej svět je váš": křičí hlasitostí nastartovaného letadla. Nemá zapnuté naslouchátko, poslané kdysi jedním jeho kamarádem (kterého převedl po válce přes hranice) z daleké Kanady. Naznačuji tedy pohyb, ukazující, že půjdeme nahoru domů.
Smažím nám vajíčka, vytahuji pivo a strýc je ve skvělé náladě. Má to chudák všechno zmotané. Vypráví již stokrát opakovaný příběh o tom, jak byl v koncentráku v Rumunsku (když vypukla Druhá světová válka, sloužil tam v jedné luxusní restauraci jako číšník), kde jako poloviční žid musel každý den kopat nekonečně dlouhé jámy. Povídá to celé hrozně květnatě, češtinou jak vystřiženou ze starých knih (prokládanou ale i sprostými výrazy). Jíme připálená vajíčka, strejda skoro slzí, je hrozně rád, že mě vidí.
Kdysi, když jsem začínal s volejbalem, tak přišel k nám na chalupu a přinesl mi pravý americký míč. Byl jsem jeden z mála, kdo měl s ním, jeho hluchotou i vrtochy, trpělivost. "A on mě ten kamarád, taky žiďák, zradil. Voni to ty kurvy náckovský věděli a poslali na nás psy": je pohlcen příběhem o útěku z koncentráku. Má najednou skelný pohled, mysl ponořenou do minulosti. "Pak nás chytli, přikázali nám se svléknout v těch mrazech donaha a stříkali na nás studenou vodu, no a pak jsem z toho postupně vohluch, druhej den jsem musel normálně makat...":pokračuje a já sklízím nádobí.
Nevím nějak co dělat a tak naznačuji, že se oblékneme a jdeme ven. Strýc ke mě přistoupí, pohladí mě po tváři. Musí si k tomu stoupnout na sedačku a říká: "Mě se hrozně líběj ty vaše trika, jsou krásně barevný, žádná šeď jako v lágru, já mladý generaci hrozně fandím, tak si tu svobodu hlavně neposerte, musíte za ní pořád bojovat". Cestou na panely pokračuje svým druhým útěkem z lágru, někdy půl roku před osvobozením. Dlouhým, nekonečným plahočením přes Rumunsko, přes Rusko, kde lidé okusovali kůru ze stromů, pekli veverky, ale pokaždé ho přijali a pohostili. Nedal na ruského obyčejného člověka dopustit, jen ti jejich pohlaváři, to jsou kurvy, říkával.
Jsme na Radouči a zdravíme se s kamarády. Představuji strejdu, uvádím v kostce jeho působení v odboji, v druhém odboji, jeho zážitky z koncentráku i pak z Jáchymova. Prcalík se klaní až k zemi, nabízí pivo a Kytka usedá hned vedle strejdy. Ten nasměřuje naslouchátko na nás (má ho v krabičce, kterou pořád nosí v kapse košile). Po louce přichází Jana, strýc ji hned líbá ruku a je vidět, že se mu moc líbí. Drží ji dlouho v dlaních a kouká ji do očí. Pak jí zničehonic řekne, že to bude dobrý, že se svého trápení zbaví, že ten, kdo ji ubližuje nejvíc, brzy zase odejde (a ano, její otec je za pár dní opravdu na nějakou dobu opustí). Někdo vkládá do kazeťáku Iron Maiden a pár kamarádů s lahváči v rukou hází mařenou. Strejdovi se to zdá líbí. Usmívá se, je spokojený a má takový ten úsměv, se kterým je zobrazován Buddha.
Pak najedou vstane, Iron Maiden řvou jako o závod a začne podupávat do rytmu. Pomalu, s rozvahou sedmdesátníka. Houpe se v kolenou a všichni ho napjatě sledují. Pozvedne lehce do výše pasu ruce a začne povídat: "To je krásná hudba, slyším/cítím její rytmus...takhle jsme museli nosit těžká železná lana, oni nás nutili jen tak pro pobavení, ve vedru, v mrazu, pořád, byli jsme ztrhaní z rubání, ale oni furt a dokola": prožívá vrácený příběh z uranových dolů. "Byl tam jeden, takovej hajzl, teď dělá v Jablonci na radnici, to byl takovej sviňák, ten toho mýho kamaráda, kterej to nemoh vydržet a utekl, zastřelil": pokračuje a já koutkem oka vidím, jak Jana pláče. Stojí tam před námi a podupává malinký mužíček, hubený, šedovlasý, ze kterého je cítit obrovská síla. Jakoby se kolem vznášelo svědomí celé naší historie.
"Bzzzzzzzzzzz": prosekl zvuk zvonku celý pokoj a nepatřičně přerušil melodie geniálního skladatele i můj zasněný pohled. "Kdo je?": řvu z okna a nic. Všechno se několikrát opakuje. Deska postupně dohraje a mě se nechce ji obracet, byla přetržena tenká nit mezi mnou a hudbou. Pak uvidím dole pod domem, šest pater daleko, postavičku mého malého shrbeného strýce Josefa. Je hluchý, je mu něco přes sedmdesát a je s ním těžké pořízení. Beru schody po dvou, je to rychlejší než neustále rozbitý výtah a už dobíhám svého příbuzného. "Ty vypadáš jak nějakej Američan, to je super, jak se vy mladí dneska máte, jste svobodní, celej svět je váš": křičí hlasitostí nastartovaného letadla. Nemá zapnuté naslouchátko, poslané kdysi jedním jeho kamarádem (kterého převedl po válce přes hranice) z daleké Kanady. Naznačuji tedy pohyb, ukazující, že půjdeme nahoru domů.
Smažím nám vajíčka, vytahuji pivo a strýc je ve skvělé náladě. Má to chudák všechno zmotané. Vypráví již stokrát opakovaný příběh o tom, jak byl v koncentráku v Rumunsku (když vypukla Druhá světová válka, sloužil tam v jedné luxusní restauraci jako číšník), kde jako poloviční žid musel každý den kopat nekonečně dlouhé jámy. Povídá to celé hrozně květnatě, češtinou jak vystřiženou ze starých knih (prokládanou ale i sprostými výrazy). Jíme připálená vajíčka, strejda skoro slzí, je hrozně rád, že mě vidí.
Kdysi, když jsem začínal s volejbalem, tak přišel k nám na chalupu a přinesl mi pravý americký míč. Byl jsem jeden z mála, kdo měl s ním, jeho hluchotou i vrtochy, trpělivost. "A on mě ten kamarád, taky žiďák, zradil. Voni to ty kurvy náckovský věděli a poslali na nás psy": je pohlcen příběhem o útěku z koncentráku. Má najednou skelný pohled, mysl ponořenou do minulosti. "Pak nás chytli, přikázali nám se svléknout v těch mrazech donaha a stříkali na nás studenou vodu, no a pak jsem z toho postupně vohluch, druhej den jsem musel normálně makat...":pokračuje a já sklízím nádobí.
Nevím nějak co dělat a tak naznačuji, že se oblékneme a jdeme ven. Strýc ke mě přistoupí, pohladí mě po tváři. Musí si k tomu stoupnout na sedačku a říká: "Mě se hrozně líběj ty vaše trika, jsou krásně barevný, žádná šeď jako v lágru, já mladý generaci hrozně fandím, tak si tu svobodu hlavně neposerte, musíte za ní pořád bojovat". Cestou na panely pokračuje svým druhým útěkem z lágru, někdy půl roku před osvobozením. Dlouhým, nekonečným plahočením přes Rumunsko, přes Rusko, kde lidé okusovali kůru ze stromů, pekli veverky, ale pokaždé ho přijali a pohostili. Nedal na ruského obyčejného člověka dopustit, jen ti jejich pohlaváři, to jsou kurvy, říkával.
Jsme na Radouči a zdravíme se s kamarády. Představuji strejdu, uvádím v kostce jeho působení v odboji, v druhém odboji, jeho zážitky z koncentráku i pak z Jáchymova. Prcalík se klaní až k zemi, nabízí pivo a Kytka usedá hned vedle strejdy. Ten nasměřuje naslouchátko na nás (má ho v krabičce, kterou pořád nosí v kapse košile). Po louce přichází Jana, strýc ji hned líbá ruku a je vidět, že se mu moc líbí. Drží ji dlouho v dlaních a kouká ji do očí. Pak jí zničehonic řekne, že to bude dobrý, že se svého trápení zbaví, že ten, kdo ji ubližuje nejvíc, brzy zase odejde (a ano, její otec je za pár dní opravdu na nějakou dobu opustí). Někdo vkládá do kazeťáku Iron Maiden a pár kamarádů s lahváči v rukou hází mařenou. Strejdovi se to zdá líbí. Usmívá se, je spokojený a má takový ten úsměv, se kterým je zobrazován Buddha.
Pak najedou vstane, Iron Maiden řvou jako o závod a začne podupávat do rytmu. Pomalu, s rozvahou sedmdesátníka. Houpe se v kolenou a všichni ho napjatě sledují. Pozvedne lehce do výše pasu ruce a začne povídat: "To je krásná hudba, slyším/cítím její rytmus...takhle jsme museli nosit těžká železná lana, oni nás nutili jen tak pro pobavení, ve vedru, v mrazu, pořád, byli jsme ztrhaní z rubání, ale oni furt a dokola": prožívá vrácený příběh z uranových dolů. "Byl tam jeden, takovej hajzl, teď dělá v Jablonci na radnici, to byl takovej sviňák, ten toho mýho kamaráda, kterej to nemoh vydržet a utekl, zastřelil": pokračuje a já koutkem oka vidím, jak Jana pláče. Stojí tam před námi a podupává malinký mužíček, hubený, šedovlasý, ze kterého je cítit obrovská síla. Jakoby se kolem vznášelo svědomí celé naší historie.
"Vo čem to ten dědek mele?": ozve se za námi, to jeden debílek nepochopil, o co jde. Prcalík se zvedne a bez varování mu vytne takovou obrovskou facku, že se nezmůže na nic. Strejda se zastaví, nic neslyší a zeptá se: "Vy mi to nevěříte? Tak koukejte": a vykasá si košili. Bratr mé babičky má na zádech, na břiše spoustu hrozných jizev. Potom nám začne popisovat každou ránu bičem, lanem, každé pálení cigaretou....vyskočím a již notně schouleného a smutného strýce začnu zahalovat a chlácholit. "My ti to věříme!!!": křičím na něj a on se konečně dostává do reality. Mí kamarádi se zvednou, každý mu podá ruku a obejme ho. Všichni pochopí, že nebýt jeho a jemu podobných, možná bychom tu ani nestáli. Otevíráme další pivo a ten večer už se zaplať pánbůh Jáchymov na panely nevrátí.
Jdeme spát dlouho, to když už nad Boleslaví září hvězdy. Vedu strýce, který trošku přebral (každý si s ním chtěl připít), podpírám ho a přemýšlím, co si to všechno chudák zažil. Ukládám ho do ložnice, nechávám otevřené dveře a nemůžu usnout. Když už se to konečně povede, tak se ozve bytem šílený řev. Vyskočím, běžím chodbou a v posteli leží strejda, zamotaný do deky, zpocený a mumlající slova o tom, aby ho nezabíjeli. Takhle je to ještě asi pětkrát a tak si sedám do křesla vedle postele, beru ho za ruku a šeptám slova, která by stejně neslyšel.
Ráno připaluji topinky, jsem za to hrozně pochválenej, protože takovouhle laskominu by mu v lágru nikdo nikdy neudělal. Doprovodil jsem ho na autobus, koupil mu jízdenku a poprosil řidiče, aby ho vysadil až v Jablonci nad Nisou. Mávali jsme si dlouho a já si slíbil, že udělám všechno pro to, abych svému strýci pomohl dožít alespoň trošku v klidném stáří.
Strýc byl mezi námi ještě přes dvacet let. Byl až do poslední chvíle v dobré náladě, hýřil vtipem. Jezdil jsem za ním, kdy to jen šlo. Ke konci mě asi už moc nevnímal, ale já jsem ty jeho příběhy (které by vydaly na knihu) poslouchal rád. Bylo zajímavé, jak se jeho pojetí a prožití lišilo od toho, co bylo v učebnicích dějepisu. Navštěvoval jsem ho, i když se ho pokusil zabít německý příslušník bývalé Stasi (to, že to tak bylo, jsem se dozvěděl až po letech, při návštěvě u Politických vězňů, kteří byli strejdovi velkou oporou) a ležel v Léčebně dlouhodobě nemocných s polámanými kostmi. Prý na něj věděl něco hnusného.
Neměl nikoho, babička je starší a v té době již odstěhovaná na druhý konec republiky. A tak jsem dlouhá léta míval na severu v Jizerkách jednoho malého, svraštělého příbuzného, který mě asi mockrát neslyšel. Nebylo to potřeba. Sedávali jsme venku na chalupě, hleděli do dálky (strýc měl jako já moc rád hory, běžky a vůbec). Bral jsem ho jako samozřejmost, těšil jsem se na něj, byl takovým mým náhradním dědou, který prožil peklo, ale zůstal vždy pevný, zásadový a čestný.
Dnes je strýc už nějakou dobu po smrti. Zbyl mi po něm bágl plný vzpomínek, příběhů a zážitků, které by určitě stálo za to sepsat. Až jednou budu starý a budu mít čas (jak se to tak říkává), chopím se pera. Dlužím mu to. Stejně jako za ten krásný volejbalový míč z Kanady, s kterým si právě teď hází mé děti na louce před chalupou. Napadá mě, že bych si měl pustit Iron Maiden a otevřít si k tomu pivo. Pak bude celá scenérie dokonalá.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
