Příběh padesátý třetí - Muž, který přišel z pekla
Do té doby, než nás Prcalík pozval na svatbu, tak jsme skoro ani nevěděli, že má sestru. Moc o ní nemluvil a když už, tak to trošku vypadalo, že na ní žárlí. Byla starší, ne moc hezká, ani moc chytrá a náš kamarád ji představil stylem: "Tak nám Jiřinku zbouchnul nějakej voják a musí se vdávat. No a protože chce mít na svatbě hodně lidí, tak jsem pozvali i vás." To bylo ve chvíli, kdy byl její nastávající ještě někde na nějaký misi. Povolali ho do Jugoslávie. "A kdy že ti to tvůj budoucí manžel takhle zblbnul?": zeptal se Kytka, který byl z nás asi největší pacifista. Dozvěděli jsme se, že se seznámili v Liberci, kde měl vojáci jednotku a byla to taková ta klasika. Mladá holka, diskotéka, alkohol, tanec, pak sex za zastávkou. "Celkem smutný, ale pan voják byl charakter a tak si naši Jiřinku vezme": doplnila zvláštně zvonivým hlasem Prcalíkova máma, kterou jsme znali snad odnepaměti. Hrozně dobře vařila a měla se svým synem i námi svatou trpělivost. A tak jsme se nechali navléknout do obleků hlavně kvůli ni.
Když jsem vyzvedával Janu před barákem, potkal jsem jejího totálně ožralýho otce. Kamarádka sestoupila po schodech a mě se zatajil dech. Když si holka, kterou znáte jen v džínách, vytahaných svetrech a trikách, vezme šaty, změní se v sexy princeznu. "Teda Jano, já mít nějaký věno, hned bych po tobě vyjel": hlásím na ní a dostávám obrovskou pusu. Mám narychlo koupený, o nějaké to číslo větší a hlavně levný oblek, v kterým se cítím jak tučňák. Koukám raději Janě do výstřihu, to když jedeme na Staré město autobusem. Přidal se k nám Kytka, taky za tučňáka. Konečně můžeme vystoupit a už nás vítá Prcalík: "Nazdar filharmonici, kde máte svý nástroje?", dělá si z nás legraci. "V prdeli": jednohlasně odpovídáme a začíná to vypadat na zajímavý večírek. Řítí se k nám obrovský chlápek s divným pohledem. "To je Franta, výsadkář a ženich": jsme představeni.
Franta je ihned středem pozornosti všech žen. Je vysoký, svalnatý a má takovej ten drsně rozervanej obličej, takže jsou dámy jako u vytržení. Jiřinka září, že ho klofla zrovna ona a oba jsou v obřadní místnosti řádně oddáni. Již jako manželé nás zvou do hospody Na Rozvoji. Máme v sobě s Kytkou už nějakou tu slivovici, v jejímž duchu se celý den odehrává a tak házíme kravaty do odpadního koše. Přemísťujeme se do restauračního zařízení, usedáme k jednomu stolu a pak se strhne panákové inferno. Cítím, že tohle nedopadne dobře a mám v hlavě najednou vymeteno. Bylo mi pak řečeno, že jsem tančil na stole, svlékal Janu, poslal do prdele číšníka. Zkrátka jsem se dobře bavil. Pak mám okno.
Probudil jsem se ve vile, kousek od hospody a také od domu mých drahých tet. Polehává nás tu po zemi spousta. Jdu na takový ten prvorepublikový balkon a snažím se lapat vzduch. Na židli tam sedí pan ženich a pláče. "Co je vole, sis ji nemusel brát": dělám si z něj prdel. Brečet výsadkáře se vám nepovede každý den. Něco zahuhlá a skočí z balkonu. "Doprdelleeee": zařvu a vzbudím Janu. "Von skočil": křičím na ni a oba běžíme ke kamennému zábradlí. Franta nikde. Jsme zmateni. Najednou se leknu a otočím, kolem mě se mihne stín a Franta opět skáče. Jak měl výcvik, tak ho v opilosti chytl rapl. Trvá to asi půl hodiny, než se trošku uklidní a znovu usedá na židli. Oči plné slz, Jana s kapesníkem v ruce, ošetřovatelský syndrom nastartován.
Mezi kapkami slané vody, které tečou Frantovi po tváři, nám vypráví hnusné a ošklivé příběhy z války, které tam zažil. Bylo to o střílení, o násilí, o utrpení, o uhořelých končetinách, o nekonečném řevu, o strachu z letadel, nesoucích bomby, o nějaké vesnici v horách. Vyprávěl hrozně zmateně, přerývavě a každý příběh končil slovy: "Hlavně nechci zemřít v dešti, ne já prostě nechci, to nejde." Nevěděli jsme co říct. Franta toho taky po chvíli nechal a usnul. Spal pár hodin, my mezitím docela vyděšeně diskutovali s Prcalíkem a jeho mámou, která se rozbrečela. "Zdá se, že si Jiřinka nasrala do bot": prohlásil Kytka a my tenkrát netušili, jakou má pravdu. Prcalík nás vzal radši do hospody U Dubu, kde jsme v těch kvádrech způsobili velký rozruch.
Na nějaké předtuchy a zlé znamení moc nevěřím, ale sedl jsem si raději vedle ke stolu a byl zamlklý. Pořád se mi všechno motalo hlavou, viděl jsem ty rozstřílená těla. Ten den jsem se zařekl, že na vojnu mě nikdo nikdy nedostane, že radši budu do smrti studovat, prohlásím se za nemocného, případně emigruji do nějaké země, kde není povinná vojenská služba. Bohužel se mi to při různých odvodech nedaří a známých doktorů je u nás v rodině velký nedostatek a tak nakonec po letech skončím na civilní službě, ale to už je jiný příběh. "Ty vole, ta Jiřina, ta dopadne hodně blbě, vždyť je to chudák blázen": probudí mě z rozjímání Jana a já musím jen souhlasit. Bohužel dopadla.
Franta byl mužem, který přišel z pekla. Z toho opravdového. Pokaždé, když ho pustili domů, když nesloužil, tak se šíleně ožral, mlátil pak Jiřinu, napadl i Prcalíka, jeho mámu. Prostě dělal problémy. Nejdřív nám ho bylo líto, ale nešlo to. Prcalíkovi ho několikrát nahlásili na policii, ale ta to předala vojákům a ty s tím nic nedělali. Viděl jsem Frantu naposledy asi měsíc předtím, než se v Liberci na základně zastřelil. Kráčel ulicí, pořád se rozhlížel, našlapoval jako šelma, která je neustále ve střehu. Pozdravil jsem a snažil se jít dál. Popadl mě za rameno, mě se zastavil dech a zíral jsem mu jak očarovaný do očí. Byl v nich strach, vztek, bezmoc, připomínal raněné zvíře. "Byl si v pekle? Ty vole, byl si v pekle?": stiskl mi ruku železným svěrákem. Vytrhl jsem se a utíkal starými uličkami jako o život. Nikdo mě nepronásledoval.
Jiřinka se má dnes moc dobře, má nového manžela, krásného synka (on je to vlastně dnes už chlap). Je podruhé vdaná, hrozně pohodová ženská. Jen pokaždé když je potkám, přeběhne mi mráz po zádech. Synátor je totiž svému otci neskutečně podobný.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
