Příběh padesátý druhý - Flanelovému grunge nevěřím
Kluci a holky ve flanelových košilích se mi zpočátku zdáli docela příjemným zpestřením oproti heavy a glamovým pozérům. A to včetně jejich odporu proti vesnickým přiblblým zábavovkám. Jenže pak jsem zjistil, že to je taky póza a začal jsem si z nich dělat stejnou srandu jako Prcalík s Kytkou. Jana na chvilku sice podlehla kouzlu Kurta Cobaina, u nás v partě nechvalně známého jako Kokain, ale přešlo ji to po pár jeho prohlášeních v tisku. Největší problém asi byl, že nám přišla tahle uměle vyvolaná vlna hrozně nudná. "Tohle není nic novýho, vždyť je to recyklovanej punk, jen s tím, že maj lepší voblečky, to aby se to líp prodávalo": takhle zahajoval debaty v hospodě Kytka a my jen přitakávali.
Holky na to ale letěly a tak se v Boleslavi začaly objevovat partičky s nápisy NIRVANA na tričkách, všichni z nějakého mě dodnes neznámého důvodu jezdili na Mírovém náměstí na skateboardech a my si najednou připadali tak trošku mimo. Grunge přitáhlo ještě mladší kluky než jsme byli my. Tíhli jsme spíš ke starým máničkám, k heavíkařům a rockerům z dávných dob a tak jsme si najednou v sedmnácti přišli "staří". Párkrát se docela situace vyhrotila, to když jsme chodívali z hospody U Dubu a z prdele lovili prkýnkáře. To se člověk rozeběhne, přišlápne sportovci vzadu skate a pak jen koukáte, jak padá. Docela sranda, zdálo se nám. Jenže ty kurvy se na nás jednou domluvili a dali Prcalíkovi pořádně do huby.
Samozřejmě jsme to tak nenechali, uspořádali odvetu a protože nás bylo pořád víc a měli jsme něco odpráno, tak byl pokoj. Grunge mě a mé kamarády začal doslova srát. Pár kapel sice občas nahrálo dobré album, ale vždycky mi vadilo takové to neučesané rádoby rebelství, kterému dodnes vlastně pořádně nevěřím. Lepší to bylo s dívkami, které si začaly konečně nechávat dlouhé rovné vlasy a přestaly s těma hroznejma trvalejma (neplatí pro vesnice, tam se to drželo ještě snad deset let). "Víte co je nejhorší": ptával se pravidelně v hospodě Prcalík. "Když grunge holka slehne s depešákem": dodáváme všichni sborem a Jana pak ještě: "No a chudák dítě".
Dole v Debři, kde byla diskotéka, na které se hrával i metal, jsme měli svoji vyhrazenou hodinku. Někdy kolem jedenácté nám tamní DJ odehrál pár skladeb, my si zařádili a pak se zase přemístili do vedlejšího hostince. Zajímavé bylo, že pro grunge maniaky jsme byli "ti hrozní špinaví metalisti". Kytka dokonce přivedl jednou dívku, zblblou z časopisu Bravo a jejich článků pro drsňačky a rebelky, na panely. Odešla s pláčem, to když jsme si z ní dělali trošku debilně srandu, že neví, kdo je Conrad Thomas Lant (Cronos). "S tou bych teda chodit nemoh": procedil mezi zuby Prcalík a nic ho nedojal překrásný zadek, kterým tahle holka tak krásně kroutila.
Grunge hnutí jsme my, šílení maniaci z panelů, nikdy nepodlehli. Čas samozřejmě náš ortodoxní přístup mnohdy otupil, člověk se stává přeci jen lety přístupnější, ale flanelovému grunge pořád nějak moc nevěřím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)