Příběh padesátý první - Křivák všech křiváků
Začíná to vypadat, že jsem nejchudší ze všech. Kytka mě sice těsně následuje, ale Prcalíkovi, kterému rve otec peníze horem dolem a Janě, která si vydělává, se nemůžeme rovnat. Nejsem závistivý, ale když vidím, jak se kolem mě prochází v garáži Jana v rozepnuté kožené bundě zvané křivák a má pod tím jen vyprsené tílko, svírá mě vztek. Chodím do školy, dřu po nocích a o víkendech na brigádách, ale stejně všechno padne za muziku a koncerty. Moc mi toho nezbývá. Sedím ve starém, roztrhaném gauči, hned pod žárovkou visící ze stropu a přijdu si ve svém podomácku vyrobeném tričku, sepraných děravých džínách a rozdrbaných keckách jako chuďas.
Vytahujeme radši lahváče a já vzteky zapojuji do aparátu basu. Házím tam jeden thrashový riff za druhým, dostávám se do alkoholově hudebního rauše a čekám, co na to ostatní. Jana skáče na gauč a předvádí něco jako "slušný striptýz". Nic vulgárního, ale spíš erotická hra, na kterou Prcalík s Kytkou koukají jak tele na vrata. "Tak to by stačilo": sundám svoji Hohnerku z ramen a jdu si sednout do kouta k lednici. "Co je? Tebe něco sere? Sis ho včera nehonil nebo co?": citlivě se mě zeptá Prcalík a plácne mě po ramenou. Smutně se usměju a prozradím všem svou neskutečnou touhu po kožené bundě, kterou kdysi nosil Marlon Brando, Joey Ramone nebo hrdina našich babiček James Dean. "Ser na to, si vyděláš, ne?": doplňuje mého kamaráda Kytka a zve nás na erotický film do letního kina.
"Jo, to bude něco jinýho než ty pomatený rozvalený tety v Leu": vytahuje jeden ohmataný časopis ze skříňky Prcalík a společně se smějeme výrazům a pózám porevolučních rádoby modelek. "Ty vole tahle čumí jak jalová": řveme do plechových dveří garáže a erotického nekomentujeme nikdo nic. Jen Janu napadne, že by chtěla mít doma postel z obrázku číslo 25 a já se pak skoro zase vztekám, když má modelka Sára na sobě křiváka. "Kurvy nevoholený sou to": řeknu a jdu se raději projít do lesoparku Štěpánka, abych se uklidnil. Film Emanuela, natočený v roce 1974, u nás vysílaný v roce 1990 je stejně nudný jako ty dámy v Leu. Během vysílání dojde snad jen k několika málo incidentům mezi Prcalíkem a diváky, který nahlas dabuje a pořádně přidává na hlasitosti u "šukajících scén". To aby prý slintalové měli hlubší prožitek.
Se mnou toho mnoho dámy z Bankoku v čele s vyhublou modelkou Emanuelou také nedělají. Zasním se a představuji si, jak jsem na nákupu v Praze a oblékám si svoji první koženou bundu. Přísahám sám sobě, že si budu dávat peníze stranou a vytouženého křiváka si určitě koupím. Z rozjímání mě vytrhne až nějaký sexu chtivý vesničan, který vytáhl svoji maminu na "Erotiku", a který právě honí po lavičkách Prcalíka. Jeho paní má hrozně smutný pohled (alias vilná kráva a kouká na mě) a tak radši beru kramle. Jana jde se mnou, film nedokoukán. Usínám s jedinou myšlenkou. Musím do Prahy do Holešovic, okouknout, co vlastně prodávají. Vedle v bytě tříská soused nádobím. Přišel ze směny a vyžaduje po své družce teplou večeři. Pak šukají jako králíci a je klid.
Druhý den je sobota a já brzy ráno usedám na kolo. 54 kilometrů po staré silnici tam a 54 zpět mě nemůže rozhodit. Procházím pražskou tržnicí v Holešovicích a zaujme mě obchod s koženým zbožím. "4000 mladej, ale je z Německa": řekne mi cenu prodavačka, která má úplně stejný výraz v obličeji, jako ty holky z Lea model 1990. "Tak to si strčte doprdele". vzdávám to a jedu raději domů. Večer mám dlouhou rozmluvu s otcem, který je výjimečně střízlivý. Slibuje mi brigádu ve Škodovce. Za týden nastupuji a 14 dní po nocích čistím dvanáct hodin v kuse jeřáby. Motá se mi hlava z výšek, dýchám tuny prachu. Má výplata činí 3500,- kč. Je mi smutno, 500,- je pro mě v té době hrozně moc peněz.
Nakonec se nade mnou slituje strejda Josef, jinak politický vězeň ve dvou režimech a ve své hluchotě a neskutečné dobrotě mi dává..."Tady si vem nějaký peníze a pečlivě studuj, hlavně už nedopusťte, aby se vrátili komouši nebo fašouni, já už ve svým věku do Terezína ani do Jáchymova nepůjdu, to už bych fakt chcípnul", tisícovku. Mám co dělat, abych mu nelíbal ruce a těch padesát kilometrů z Jablonce nad Nisou domů do Boleslavi jedu jako drak. Sen je tak blízko.
Slavnostní koupě křiváka Made in Holešovice je pro mě a mé kamarády velkou událostí. Stojím proti prodavačce - asi prostitutce a žmoulám znalecky kůži v ruce. Irving Schott, který zakládal svoji firmu s bundami v roce 1928 by ze mě měl radost. Ten nazval svůj výrobek Perfecto a měl pravdu. Bunda mi padne jako ulitá. Je černá, klasická, dokonalá a voní novotou. "Vošoupaný jsou teda lepší, ale co si neprožiješ sám, jako by nebylo": doplní moji čtyř tisícovou platbu Prcalík a mě se hlavou proženou všechny ty dlouhé nekonečné noci v temné továrně. Obchod je zpečetěn, nesu se jako páv tržnicí a jen tak pro zajímavost se díváme vedle do krámu s "odřenými křiváky pro pravé motorkáře", jak píšou u vchodu. Jen z dálky kouknu na cenu sedm tisíc a mizím pryč.
No a protože to pro mě byla událost velkého významu, jde se do hospody, na v té době ještě dobře pitelný Bráník a pak na vlak a potom na panely a nakonec na naši základnu U Dubu, kde mi kluci někdy kolem půlnoci křiváka pokřtí a Prcalík nakonec i pochčije, protože takhle to prý dělají motorkáři. Všemu se směju jako blázen a jsem v tu chvíli nejšťastnější kluk na světě.
Já a německý křivák z Holešovic jsme byli nerozlučná dvojka dlouhá léta. Byl mým poznávacím znamením, součástí, skoro denně (mimo třiceti stupňová vedra a ani to někdy ne) nošeným oděvem. Krátký, doplněný v létě tričkem, v zimě dlouhým pleteným svetrem od babičky.
Mám rád staré věci, mají pro mě duši. Když jsem pokaždé jezdíval domů za rodiči do Boleslavi, vždycky jsem se podíval dozadu do skříně, to abych si připomněl dávnou dobu mládí, abych si uvědomil, jak jsem přibral. Byl vždycky tam. Jen si tak visel a já z něj cítil všechny ty koncerty, vůni mladých dívek i smrad piva a cigaret. Párkrát jsem si ho dokonce pokoušel obléct, ale manželka mi řekla, že vypadám jako ve šprcce. Zbyly mi jen vzpomínky.
A pak mi ho máma vyhodila, když předělávala byt. Stál jsem tam v rekonstruované šatně, koukal asi čtvrt hodiny do zdi a pak se šel radši projít. Na Radouči bylo ticho. Usedl jsem do trávy, udělal si pár poznámek pro dnešní příběh a pak uviděl vysokého kluka, v tričku Slayer, který si to váhavě kráčí lesní pěšinou. Nejdřív mi zatrnulo, ale pak mi došlo, že to nemůžu být já, že jsem ještě neumřel a převtělení možná ani neexistuje.
Ten klučina, tolik podobný mé maličkosti před 26 lety, měl nejen stejně drzý krok jako já, vystouplý ohryzek a kulaté brýle, ale měl také na sobě klasického křiváka. Zdálo se mi, že kruh se uzavřel.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)