Příběh padesátý - Divoká řeka Jizera
Prcalíkovi tak trošku (nebo spíš hodně) závidíme, že může jít dovnitř do restaurace a dát si toho čerstvě vytaženého pstruha, kterého před chvílí číšník ulovil přímo z okna hotelu v Železném Brodě. Seděl na parapetu, nad zářivě hnědou Jizerou, s nahozenou udici a nám se sbíhaly sliny. Copak o to, nějaké peníze jsme měli z brigády, ale šetřili jsme na naši vodáckou misii. Ta měla vypuknout každou chvíli. Čekali jsme na lodě, které měl přivézt Prcalíkův v Německu podnikající otec, který nějakou tou markou na svém synovi nešetřil. "Sere na mě, tak ať platí": shrnul svůj vztah k tátovi náš soukmenovec a hrnul se do dveří restaurace. My šli na malé náměstí, usedli na lavičku a začali jsme pojídat kilometr točeného salámu. Já měl tátu holdujícího alkoholu a Kytka byl poloviční sirotek. Jana zase pro změnu neměla ráda podobné podniky.
"Na to, jak s tím machrujou, tak nic moc": jde k nám trošku jako frajírek Prcalík a každému podává lahvovou Plzeň. Chvíli nahlas mudruju, protože já jsem založením suchozemec. Vodu miluju, ale jako plavec. Na kánoe si troufám poprvé v životě. Já vlastně ani nevím, koho tohle šílenství napadlo. Místo toho, aby se doma chlastalo na panelech, případně vyrazilo na nějaký koncert, tak stojíme sbalení u břehu Jizery a vyhlížíme dodávku pana Prcalíka staršího. Konečně je tady a mě připadá ta kanoe neskutečně velká. Kluci chvíli losují, kdo s kým pojede a dopadne to samozřejmě pro mě nejhůř. Jedu s Janou, oba bez jakýchkoliv zkušeností. Prcalík i Kytka už mají jako vodáci něco za sebou. Dávám věci do sudu, který je prý vodotěsný, házím pár lahváčů do lodě, usazuji Janu dopředu (prý se tomu říká háček) a pokouším se nastoupit. Nejde mi to a poprvé padám do vody. Zatím je to docela legrace.
"Ahoooooooooooj": volají nějací vodáci na Janu, která se mi svlékla do plavek. Povedlo se mi prvních pár úderů pádlem do vody a kanoe se rozjela. Sice nám pořád zatáčí doprava, ale mám takovou radost, že se to monstrum hýbe, že mi ani nedojde, že se blížíme k jezu. Mohla si Jana vyděšeně řvát, mohla ječet. Mohli na nás mávat místní a hulákat něco o tom, že tenhle jez se nesjíždí. Já s tím prostě neuměl a tak jsem středem projel zpěněný hřeben vody, pak dlouhý hup a dole rotující voda. Nějakým zázrakem jsme to prosvištěli a po chvíli zdánlivého ticha se ozval hurónský potlesk. Prý to nikdo nesjel už hodně let. Kdybyste tak věděli..., pomyslím si a jsem rád, že je dole klidná hladina. Prcalík s Kytkou jedou jak Indiáni a přijde mi, že oni udělají jeden pohyb, posunou se o několik metrů a my se pořád točíme v kruhu. Začínám být naštvaný.
Pokouším se projet kolem omaskáčovaných rybářů, ale nepovede se. Zamotám nás do vlasců a nebýt Jany a jejího poprsí, asi by mě padesátiletý nevrlý prutař rozčtvrtil na místě. "Jsou to rybomrdi": prohlásí Jana, když se vytrháme z vlasců a naše spanilá jízda může pokračovat. V dálce slyším Slayer, střídaných s Bathory. To kluci na klidné vodě relaxují, pijí pivo a zdraví mladé vodačky. Pro ně je život krásný, já bojuji o život. Pořád se pachtíme v kruzích a je až obdivuhodné, že to se mnou Jana vydrží. Nevadí ji dokonce, že nás na jedné mělčině převrátím. Uplavou nám kousek sudy, které sice chytíme, ale ten můj SAMOZŘEJMĚ NENÍ VODOTĚSNÝ. Mám mokré vše. Tričko Vader vlastní výroby, čínské kecky i hlavu a brýle. Nevidím, neslyším, jsem vyčerpaný. Prý jsme už ujeli šest kilometrů.
Nikdy bych nevěřil, kolik lidské tělo vydrží. Byl jsem galejníkem, odsouzeným pádlovat do své smrti. Aspoň si tak přijdu. Konečně nějaká hospoda. Vrávorám k výčepu, klepou se mi nohy. "Hele vole, ujíždí ti loď": volá na mě vousatý chlápek, který se stylizuje do námořníka. "Na to mrdám": odpovídám naštvaně, ale přesto běžím a skáču do vody. Jsem najednou zelenáčem, terčem posměchu. Když se všichni vydovádí a už je to nebaví si ze mě dělat srandu, dávám si pivo. Klášter, pohoda, vedle mě Jana, které to sluší jako nikdy předtím. Všichni si myslí, že patří ke mě. Ujeli jsme deset kilometrů. Čeká nás ještě pět. Házím do sebe dalších několik piv a pak se pokouším nasednout do lodě. Celá hospoda napjatě sleduje, zda se mi to povede. To víte že ne a tak jsem hrozně rád, když jsme za zatáčkou.
"Ahoooooooooj": zase nás někdo předjíždí. "Nasrat": vymýšlím nový pozdrav, který vlastně pak používám až do konce celého tohohle bláznovství. Loď jede sama, nad řekou se jako nějaký chrám sklánějí stromy. Stávám se v krátkém snu součástí přírody, sleduji srnky, které se přišly napít, mám sto chutí ulehnout do trávy a zůstat tu. Koukám Janě na kalhotky, které se jí z džínových kraťasů vyhrnou a přemýšlím, jestli bychom naši dohodu o sexu neměli přerušit. Pádluje tak nějak s lehkostí, jsou ji vidět prsa i zezadu. Sundává si horní díl plavek, po tom, co se mě zeptala s takovým tím krásným úsměvem, který umí jen smyslné ženy. Zasněně souhlasím a mám srdce někde v krku. Otáčí se směrem ke mě a já se najednou cítím jako v ráji (tedy nebýt té kánoe, pádel a smradlavé řeky). Zaklání se (a prohrábne vlasy), pamatuji si ten pohyb navěky a já ji v tu chvíli miluju celým svým tělem. "Pozoooor": zařve na mě a já se praštím do hlavy o větev. Padám do hlubiny, kde je místo dvou bílých prsou jen špína, popadané větve z nedávné bouřky a bahno.
Jana pro mě skočila. Byl jsem dobrý plavec, ale po ráně do hlavy ne příliš zdatný a schopný jakéhokoliv pohybu. Připomínal jsem prý kládu, s bílým břichem, rotující v proudu Jizery. Pak jsem se potopil a nemohla mě najít. Probudila mě až kanoe, které mi z jedné strany narážela do hlavy, z té druhé to byl obrovský šutr na mělčině. Jana pak říkala, že si myslela, že mě v životě nenajde. Prcalík zase, že jsem musel být jak vorvaň (tak mi říkali až do konce našeho dobrodružství). Pravdou je, že jsem přišel o brýle, jednu kecku a na hlavě jsem měl velkou bouli. Jedinou útěchou mi bylo to, že první co jsem po svém podvodním zážitku viděl, bylo houpající se poprsí Jany, která se mě v slzách pokoušela dostat na břeh. Mám tvrdou hlavu a tak vše dopadlo dobře.
Do další hospody, kempu, kde jsme měli nocovat, jsme se dostali až k večeru. Raději jsem plaval a táhl kánoi i s Janou za sebou. "Jste někde šukali ne?": hlásí Prcalík z břehu, s lahváčem v ruce a já si přijdu, jako poutník, který v poušti našel vodu (fuj!). Někdo začíná tleskat a Janě dochází, že si v tom zmatku zapomněla vzít horní díl plavek. Když konečně cítím pod nohama pevnou zemi, jsem šťastný a všichni se diví, že ji líbám, jako papež, když přiletí na návštěvu do nové země. Přistupuji na hru a začínám všem vykládat neuvěřitelné příběhy o tom, jaký jsem zdatný vodák. Vytahuji kánoi pro jistotu na břeh a do hospody doslova běžím. Přisávám se k půllitru a cítím v kostech, že tenhle večer bude divoký. Usedá ke mě nějaký vodácký guru a dává mi rum. Konečně se cítím ve svém živlu a začínám vyprávět.
Snad poprvé v životě se mi stane, že mě poslouchá celá hospoda. Co na tom, že mé příběhy jsou vymyšlené? Z hlavy, s alkoholem ruce a pro pár rumů si vymýšlím zážitky z Jižní Ameriky, kde jsem sjížděl divoké řeky. Trošku mě znervózní mladý Pražák, který tam byl doopravdy, ale mám načteno spousty indiánek a tak mě nedostane. Najednou je kolem mě houf asi třiceti lidí a já se přistihnu, jak na mě mí kamarádi koukají s úžasem. "Ty vole, vorvani (tuhle přezdívku získal můj kamarád v Africe, doplňuje tlemící se Kytka), vyprávěj ještě....to je můj vodácký bůh": směje se Prcalík a všichni přistupují na moji hru. Najednou si všimnu, že je u mě taková malá, černovlasá holka. Takový ten typ s hnědýma laníma očima, pro které byste byli schopni udělat cokoliv. Kouká na mě jako na svatý obrázek a já se čepýřím jako tetřev.
Když jdu čůrat bokem do trávy, odchytí mě Jana a že prý jestli s ní dneska budu spát ve stanu. Dávám ji jednu pivně rumovou pusu a opilecky navrhuji trojku. Plácne mě z legrace po tváři a jde spát. Já jdu tokat s děvčetem dál. Pokračuje to dobře. Sice nemám jednu botu, ani brýle, jsem pohmožděný, ale ženský jsou ženský. Alenka, panenka, tak jí říkám a mám dojem, že se tak opravdu jmenovala, mi ve svém modrém stanu vynahradila všechno to utrpení, které jsem dosud zažíval. Byla jemná, byla krásná a byla na celou noc moje. Tedy vlastně ne na celou, protože někdy k ránu mě vodácký šéf vytáhl za nohy ze stanu, seřval a chtěl zabít. Byla to jeho dcera. Stál jsem tak u Jany, slyšel její přerývavé dýchání. Bylo mi v opilosti hloupý se k ní dobývat do stanu a taky jsem se chtěl vyhnout posměchu a tak jsem usnul jen v plavkách u šňůry před vchodem.
Probudil mě smějící se Prcalík a taky šnek, který se mi plazil po tváři. Bolela mě hlava, třásl jsem se zimou a na nohy mě postavil až Kytkův rum. Na náš odjezd se přišli podívat všichni. Alenka, panenka ke mě vzhlížela jako k bohovi, její otec měl kloubky na rukách bílé vztekem a ostatní čekali, jak na kánoi nastupuje ten, který sjel většinu divokých řek světa. Copak o to, nástup se mi povedl, jenže pak do lodě vlezla Jana, já udělal pár záběrů a otočil jsem nás na polovičního eskymáka. Byl jsem zase hlavou u dna, naštvaný a tak trošku ponížený. "To je borec a ještě vtipnej": slyšel jsem z dálky, ale až potom, co mě Jana zase vytáhla nad hladinu. Schlamstla nás divoká řeka Jizera a my pokračovali podobným způsobem dalších pět dní.
Když pro nás Prcalíkův otec přijel, aby nás vyzvedl, byl na mě žalostný pohled. Zničil jsem hodinky po dědovi, ztratil, rozmočil všechny doklady, neměl peníze. Narazil jsem si taky ještě záda, hnul kotníkem a začal nenávidět vodu. Měl jsem v sobě ale asi opravdu vorvaní zarputilost, protože jsem přežil. V Bakově jsme se zdrželi déle, potkal jsem tam zase Alenku panenku, tentokrát bez otce. Jen jsem místo jejího těla raději využíval jejího pohostinství - měla v sobě zaplaťpánbůh takový ten ošetřovatelský "mateřský" instinkt a tak mě kurýrovala, jako nějaká hodně sexy zdravotní sestřička a kuchařka v jedné osobě. Neskutečně dobře vařila a já potřeboval jíst víc než co jiného. Ostatní doladil alkohol a mládí.
Vodák ze mě nikdy nebyl a asi už nebude, ale musím říct, že to má rozhodně něco do sebe. I když abych pravdu řekl, milejší než divoký proud rozzuřené řeky pro mě jsou vodácké hospody s dobrým pivem, rumem a pevnou zemí pod nohama. "Ahooooooooj": nebo radši: "Nasráááááát".
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)