Příběh čtyřicátý osmý - Padla kosa na kámen
Stál jsem na nádraží v Mladé Boleslavi a čekal na své metalové spolubojovníky. Ve stánku už prodávali pivo. Otevírali už v deset. Chtěli jsme si ten den užít, proto se vyráželo takhle brzy. 30.6. 1992 se mi měl změnit svět. To jsem ale ještě ráno, postávající, bloumající a sledující ranní opilce nevěděl. Hrne si to ke mě Kytka s Prcalíkem, prskajícím sprostá slova. Jana se zase někde zdržela. "Jste jak švábi na pivo": usmívám se. "Ale hovno": odpoví mi víceméně jen tak, aby řeč nestála Prcalík. Jsme vybaveni penězi, několika lahváči a kluci bání z cigár jako fabrika. Nad hlavami se vznáší oblaka dýmu a pivo nám rozehřívá těla. Je červen, škola končí a my jsme s Kytkou ve druháku. Provařený boleslavský metalový ksichty. Tak nám občas říkají.
Ve vlaku si sundávám boty, což budí všeobecné pohoršení. Kytka mi je chce vyhodit z okýnka. Směju se a mám nohy propletené s Janinými. Není v tom nic sexuálního, tohle máme mezi sebou dávno vyřešené. Kluci pochrchlávají - možná kašlou až moc, pomyslím si, ale nic nám nemůže zkazit náladu. Těšíme se moc. Jedeme do Prahy, kde ve Sportovní hale vystupují NAPALM DEATH, OBITUARY a DISMEMBER. Nejdřív nikdo nechtěl jet, na mé kamarády, snad s výjimkou Kytky, to bylo moc tvrdé, uřvané, zlé. Na hlaváku potkáváme podobně prokleté maníky. Zdravíme kluky z Jablonce, ťukáme si s krásnýma holkama z Liberce. Přijeli jsme stejným vlakem. Všichni kouří a vtipkují. Pár vesnických to pojalo po svém a ulehá mezi bezdomovce a feťáky na trávu. Naplňuje mě taková zvláštní pohoda, klid, možná až melancholie.
Jak se jmenovala hospoda kousek od Sportovní haly si nepamatuji. Vím jen, že jsem se celou dobu motal kolem jedné liberecké dívky, lákal ji na chalupu a vůbec jsme si hlavně z mé strany rozuměli. Po vzoru Prcalíka jsem ji skoro ukecal. Jenže mi mizí v davu, to když jdeme v houfu do haly. Jsme tu brzy. Tlačíme se, je mi až mdlo a chce se mi hrozně na záchod. Ztrácím všechny své kamarády a jsem na koncert sám. Přede mě si stoupne asi sto padesáti kilový mamut a nic nevidím. Proklouznu skoro až k pódiu a strávím tam celý večer. DISMEMBER mě rozsekali, OBITUARY uhranuli. Do té doby převážně thrashový maniak se ten večer změnil ve smrťáka. Padla kosa na kámen a já hnil zaživa, chřestil kostmi. Užasle jsem koukal na výkony obou kapel a plnil si jeden z největších hudebních snů. Skvělé to bylo. Jen NAPALM DEATH na mě byli už moc tvrdí, nepřístupní, nepochopil jsem je. Během jejich setu jsem potkal u záchodů (prodral jsem se blbec tím snad desetitisícovým davem a nemohl zpět) "moji" libereckou kamarádku a strávili jsme raději jejich vystoupení ve vzájemném velmi příjemném rozhovoru.
Koncert končí, vyhánějí nás ven a já pořád nemám u sebe své kamarády. Jsem zmatený, hladový, vyčerpaný. Znovu ztrácím krásku z Liberce a nadávám jak špaček. "Kurva, kde zase jsou?": kleji. Konečně jdu ven, dýchám čerstvý vzduch a tam naproti mě sedí na zídce jak nějací modří holubi mí kamarádi. "Ty vole kde seš?": ptá se ihned Kytka a pak se dozvídám, že všichni odešli už po první kapele. Oni, ten pro mě absolutně naplňující a vlastně i do budoucna směřující zážitek, prokecali venku. Jsem z nich zklamaný, naštvaný. Je mi vysvětleno, že to bylo moc tvrdé, nikdo z nich to nechápal a že stejně jeli vlastně jen kvůli mě. Bylo mi z toho smutno. Potřeboval jsem něco k pití a tak jsem zašel do non-stopu a tam utratil 180 korun za dva rybízové džusy. "Zasraná Praha": prskal jsem naštvaně.
Mumlal jsem to asi moc nahlas, protože to slyšel nějaký místní, na svoje město hrdý metalista a tak jsem dostal pár facek. Nechtělo se mi prát, pořád mi vrtalo hlavou, proč jsme se najednou s kamarády tak hudebně vzdálili. "Kubo, nic si z toho nedělej, vynahradíme si to na nějakým thrashi": obejme mě Jana kolem ramen a já se pomalu rovnám do pohody. Jdeme do hospody, chlastáme jako o život a já v tom alkoholově pokřiveném světě zjišťuji, že jsem právě zažil nějaké prozření, bylo mi, jako by mě navštívila samotná smrt (tak jsem si to opravdu představoval). OBITUARY s DISMEMBER pro mě byli koncertem, zásadně měnícím - ovlivňujícím můj hudební vkus. Pořád jsem všude v ulicích, to když jsme vrávorali v chuchvalcovitě bílám ránu zpět na vlak, viděl postavy v kápích, s kosami, s kutnami na hlavám, bez tváře.
Vlak zastavil v Boleslavi, my šli společně na sídliště. Mlčeli jsme. Unavení, ztraceni ve vší té šedi. Nad Škodovkou začínalo svítat a mezi komínem a kopcem Chlum se rozlila rudá záře. "Tak jo, tak se mějte": pronáším do šumění lehkého větru. Odpovědí mi je jen zamumlání. Uléhám do postele, alespoň na hodinku, předtím, než budu muset zase makat v Sovinkách v sadu. Vidím pořád zahalené temné éterické postavy, s tím usínám. "Tak vstávat mládenci!": rozdrnčí se pokojem. Ve dveřích stojí máma, směje se a mě je na umření. Celý den sekám trávu, češu, co už dozrálo a těším se večer na Radouč, na panely. Stane se tak a já jediný z naší party vyprávím o tom svém zásadním životním koncertě nadšeně. Až po letech, jak už to tak bývá, mí přátelé ve zbrani vše přehodnotí a do svých příběhů vnáší včerejší večer jako skvělý. Já vím ale své.
Aniž bych věděl proč, aniž bych tušil jak, aniž bych jakkoliv chápal, ale 30. 6. 1992 jsem zcela propadl hudební smrti. Pro mě zásadní datum v životě, při kterém se mé cítění extrémního metalu zlomilo, přetvořilo a padlo jako ostrá kosa na kámen. Měl jsem už sice doma spousty desek se smrtícím kovem, ale docenil jsem je právě až po tom zvláštním červnovém výletě. Stál jsem na prahu změny, byl jsem jako hrdina Kavkovy povídky, který se stane pavoukem. První sice byli VADER, pak KRABATHOR, ale byli to právě DISMEMBER a OBITUARY, kteří mě svedli úplně na temnou stranu. Od té doby jsem sice dál poslouchal thrash metal, ale moje mysl se stáčela čím dál tím víc ke starých opuštěným hřbitovům.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)