Příběh čtyřicátý sedmý - Vypadněte odsud, vy oškliví okultisti!
Naše rodiny se s Kytkovými rodiči znaly už dlouhá léta. Mému kamarádovi nedávno spáchal jeho táta (kterýmu jsem říkali Starej tygr, podle krásně žíhaných vousů) sebevraždu. Navrhl jsem mámě, jestli by nemohl Kytka se mnou na chalupu. Škola nám končila brzy a takové dva týdny v Jizerkách, za zvuku cinkotu lahváčů, za povalování se, poslouchání muziky by mohly mého spolubojovníka přivést na jiné myšlenky. Má milá, vždy tak hodná máma souhlasila, samozřejmě s tím, ať na něj dám pozor, ať moc nepijeme, ať si tam nevodíme cizí lidi atd. apod. aj. Byl jsem schopen slíbit cokoliv. A tak za jednoho červencového rána, kdy jsem několik dní předtím dostal svoji první dvojku na vysvědčení v životě (nojo no, byl jsem tak trošku šprt). jdou směrem k vlakovému nádraží dvě džínové postavy. Na nohou kecky od Poláků, každý bágl a Kytka navíc tašku s kazetami.
"Sabath mi tam hodil nějaký dobroty, spoustu jsme toho ještě vůbec neslyšeli": říká mi do kroku kamarád a tentokrát jsme tak trošku škodolibě rádi, že Prcalík nemůže. Poslední dobou nám, jak už to tak v partách bývá, leze trošku na nervy. Jana pracuje a tak jsme ochuzeni i o dívčí společnost. "Satan s vámi!": ozve se z vedlejší ulice. Je to Sabath, že prý ještě dvě kazety zapomněl. Hází nám je na vrch do tašky, my děkujeme a přidáváme do kroku. Jede nám to za chvíli a nestíháme ani pivo. Vlak drkotá, supí směrem do Turnova, tam jedno pivo a přestupujeme na jablonecký courák. Do kupé si proti nám sedne dvojice usmívajících se cácorek a já se snažím být vtipný. Nejet holky dál do Liberce, mohly jsme mít na večer kamarádky.
Suneme si to do kopce a těšíme se na pivo. Otvírám zatuchlinu dlouho nevětrané chalupy, beru sekačku a jdu rovnou sekat. Pak dříví a je večer. Vytáhneme kazeťák před dům, basu Kláštera, piva, co zrovna pijeme a začneme probírat Sabathovy kazety. Ten večer jdeme spát až hodně dlouho. Pořád nutím Kytkovi samý death metaly a on by radši něco jinýho. Usínám a slyším, jak nahoře na půdě kamarád dlouze brečí. Mě se taky stýská. Druhý den jdeme 4 kilometry do krámu. Bereme tunu rohlíků, chleba, točený salám, pivo a několik litrů mléka, na kterém jsem celý život závislý.
Dáváme si ranní volno, polední siestu a pak Kytka vkládá v jeden moment do přehrávače MASTER'S HAMMER, nejdříve kupodivu album Jilemnický okultista. Zvedá mě to z lehátka, musím si jít prohlédnout kazetu. Originál! Čteme texty, necháme se unášet příběhem a dlouho hrajeme do zblbnutí jen tuhle desku. Už svítí lampa, les za chalupou šumí a my řveme do tmy texty. Ukřičíme se do úplného vyčerpání. Pak ležíme před chalupou, do zad nás chladí pečlivě posekaný anglický trávník. Snad Kytka aspoň na chvilku zapomene, říkám si a jde se spát. Za chvíli slyším jen hlasité chrápání.
Další ráno objevujeme druhé album s názvem Ritual. Stává se z něj na dlouhé měsíce pro nás modla, kult. Známe jej nazpaměť. To ale ještě nevíme. Zatím dumáme nad tím, že by to chtělo na dovození atmosféry navštívit místní hřbitov. Jak přibývají piva, myšlenka se stává nápadem, nápad pak realitou a my jdeme po asfaltové silnici kousek nad Smržovku, kde je v kopci bachratá věž kostela. Pod ní hřbitov, plný německých a polských jmen. Usedáme na zídku, broukáme si slova od MASTER'S HAMMER a jsme hrozně tajemní. Občas zaštěká pes, jinak je ticho, až podivně čistý klid. Stáváme se Jilemnickými (nebo spíše Smržovskými) okultisty a seskakujeme mezi hroby.
Nic se neděje, jen za chvíli uslyším mezi námi pořád odříkávanými rouhavými texty obyčejnou modlitbu. Je to Kytka, který poklekl před kříž uprostřed cesty. Děkuje svému tátovi za všechno, pláče za něj. Nechávám ho o samotě a usedám stranou na lavičku. Koukám do krajiny, kde někde v dáli houká vlak. Rozléhá se to a dostávám se do zvláštního stavu. Jako bych létal v beztíži. Nevím, kolik uběhlo času, ale z rozjímání mě vytrhne až stín v kuželu světla lampy. "Vypadněte odsud, vy oškliví okultisti!": zní takovým tím přiteplalým hlasem a my otočíme tváře směrem, odkud zvuk vychází. Naklání se tam postava v kutně, ruce sepnuté. Lekneme se neskutečně, ale stojíme jako solné sloupy. Chlap přeskočí ladně zídku, a už mě drží za ruku. Krve by se ve mě nedořezal. "My nic, my jen....": snažím se ve svých skoro sedmnácti říct na svoji obhajobu. "Chodí mi sem vám podobní a ničí náhrobky": pokračuje kněz místního kostela, jak se záhy dozvídáme.
Nevím, jestli za to může můj obrýlený obličej nebo vyděšený Kytka, který si myslel, že vyvolal ze záhrobí svého tátu, ale nakonec nás vzal pan farář na milost. Usedáme na schody před kostel, to abychom nechali aspoň v noci mrtvé spát a povídáme. Nejdřív ostýchavě, pak přátelsky, až se z toho stane zajímavý rozhovor. Když člen katolické církve zjistí, že jsme posluchači metalu, lehce znejistí, ale pak mu vyprávíme o Jilemnickém okultistovi, jehož příběhu jsme právě plní. "Tam jsem dělal předtím, než mě převeleli do Smržovky": nadšeně povídá náš nový přítel. Diskutuje se o víře a pak nám vypráví dlouhý příběh o spiritualistech, prý ho četl někde na faře, ve staré knize. Jsme tím tak zasaženi, že si ihned řekneme, kam další den ráno vyrazíme. Následuje jedno pivo před chalupou a rychlý plán výletu.
Nejdřív jedeme do Jestřebí, kde nalézáme jen pár pamětních desek tkalcům. Jinak nic. Potom Jilemnice, ale v muzeu mají zavřeno a paní u vchodu nám nechce poradit. Jsme zmatení a naše nadšení pomalu opadává. Každý si dáváme do sluchátek jedno album MASTER'S HAMMER a sedíme u kašny do pozdního odpoledne. Vzdáváme to. Čekáme raději na autobus a těšíme se na pivo.
Z uličky vedle nádraží vylézá asi snad stoletý děda a šourá se o hůlce k nám. "Copak mládenci, kam jedete?": ptá se skřehotavým hlasem. Je to zase na mě a tak mu vyprávím celý náš příběh. Chvíli ten svraštělý stařec kouká zaskleně do dálky, jakoby hledal někde za obzorem vzpomínky a pak pronese: "Jo před válkou, to tady byli ještě Němci, to jsme nějaké ty spiritualistické seance pořádali, to jsem byl mladej, to tam chodila taková...jak vona se jmenovala, jo, Blaženka...měla takový krásný poprsí...já bejval za mlada docela štramák....a to jsme si sedli, zhaslo se, rozsvítili se svíce a sepnuli jsme ruce. Vobčas se někdo ozval ze záhrobí (znělo to dutě, jako ze "záuhrobííí"), ale bejval tu jeden, ten byl hodně dobrý médium...." Pak se zničehonic otočil a pomalu se zase ploužil pryč. Znovu se otočil, pokýval hlavou a zase se nás zeptal, kam jedeme a co tady děláme.
Už nám jel autobus a tak si s dědou zamáváme, my rukama, on holí a na chalupě máme o čem dlouho vyprávět. Celý večer střídáme obě alba MASTER'S HAMMER pořád dokola. Usínáme a mě se zdá o šedé postavě mého dědy, jak mě přišel pozdravit. Mám krásný, šíleně úžasný sen o svém dětství, jak jsem svého dědu, pro mě poloboha, omylem bouchl do zlomené nohy a on mě za to, že jsem se omluvil pohladil po tváři. Pak jdeme po louce, držíme se za ruce, on mě zvedne a já cítím z jeho tváře tabák a kolínskou. Dá mi pusu a poškrábe mi celý obličej. Výskám radostí. Pak se probudím, sednu si a na tvářích mám slzy - celé mé staré tričko Slayer, které nosím na chalupě na spaní, je mokré.
Oba jsme s Kytkou zažili několik šíleně zvláštních dní. Pomocí hudby, asi i piva a přírody jsme se dostali do až éterického stavu. Za dlouho, až po několika letech, mi Kytka vyprávěl, jak to pro něj bylo uklidňující, jak mu to pomohlo se vyrovnat s odchodem jeho otce. Když jsem za ním byl v nemocnici, to už z něj i mě byli velcí chlapi a on měl na kahánku, tak mi zmateně prozradil, že měl podobný zážitek jako já. Táta se s ním ve snu přišel rozloučit. Objal jsem ho silně, až se mi málem rozpadl v náručí a viděl ho ten den naposledy. Ale o tom až někdy jindy, jestli na to vůbec budu mít někdy sílu.
Měl jsem tenhle příběh někde vzadu v hlavě, uložený ve vzpomínkách, dlouhých 24 let. Snad mi to můj kamarád promine, že jsem ho sepsal. Já nemohl jinak, muselo to zkrátka ven. Jak ho znám, tak by se tomu jen zasmál.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)