Příběh čtyřicátý pátý - Kazetový útok na Jeleniu Goru
"Ahoj kluci, tak připraveni?": hlaholí Jana do slunečného prázdninového dne. "Jasně, že váháš": odpovídá Prcalík. Jako jediný má zase jen kraťasy, peněženku, pas a černé brýle proti sluníčku. Prý nic jiného nepotřebuje. Jak by taky ne, když mu všechno pokaždé odtaháme, mumlám si pod vousy. Je pět ráno a čekáme na autobus do Jablonce nad Nisou. Tam přestoupíme na spoj přímo do Jelenie Gory, polské to Mekky kazetových trhů. Z Mladé Boleslavi jedeme jen čtyři, ale cestou nabírá tenhle courák další odžínované exoty, kteří se rozhodli utratit své těžce vydělané peníze za pár chvilek radosti nad novou hudbou. "Mě se chce chcát": už zase otravuje řidiče Prcalík a nějaká paní se ohrazuje, že je to už potřetí. "To ti mám jako nachcat do batohu?": nedá se náš kamarád a já přemýšlím o tom, proč pořád všechno tolik vyhrocuje. Raději nasazuji na uši walkman značky Sony (taky od Poláků) a snad po tisící přehrávám Arakain - "Thrash the trash" (1990), nahrávku, kterou jsem dostal od Jany k vánocům.
Jedeme směrem na Turnov, kroutíme si to serpentinami do Jizerek. Prcalík s Kytkou na zadních sedadlech dělají, že jsou piloti a bzučí hubama, že se zase všichni otáčejí. Pak ten den nebývale veselý Kytka vytáhne pivo a v tom teplu mu vypění na opuchlého pána s nůší. Následuje výměna názorů, já se snažím studem vstřebat do sedačky. Jana kroutí hlavou a pak mi pošeptá, že je moc ráda, že si sedla vedle mě. Působím asi solidně, mám brýle a to se počítá. Dávám jí pusu na tvář a až do Jablonce nad Nisou si představujeme, co si všechno koupíme. Nápadů je spousta, realita našich peněženek omezená. Nevadí to, jde i o ten zážitek, o to že jsme spolu. V Jablonci nad Nisou je nad autobusovým nádražím hospoda se zaplivanými schody před dveřmi a partou punkerů, kteří už jsou docela našrot. Jeden má na rameni potkana a všichni pak jdeme svorně na autobus do Polska. Nějaká opilá punkerka se mi snaží propíchnout ucho připínacím špendlíkem, ale nedám se.
Na hranicích nás kontrolují úplně všechny. Zapisují si doklady, nějaké punkáče si i fotí. "Konečně Polsko!": pronese do šumu cinkajících lahváčů korpulentní paní v letech, která si jede pro nějaké oblečky. "Mrdáááááááááááát": řve Prcalík a já si říkám, že to dneska bude stát zase za to. Stavíme ještě asi třikrát na záchod, což vzhledem k počtu několika málo kilometrů vypadá na opožděný courák. Konečně Jelenia Góra. Všichni se vyhrnou z autobusu a rozprchnou se po okolí. Každý už ví, co a jak. Já taky, už jsem tady byl několikrát. Zavedu své kamarády do tržnice, kde na dekách na zemi, ale i na stolech a vůbec všude leží tuny metalového materiálu. Na své si přijde každý. U nás v Čechách předražené kazety, CD i trička tady vyjdou na pár stovek. Jsme ve svém živlu a kupujeme jako diví. Ten seznam různých skvostů, artefaktů, mnohdy v šílených kopiích a kvalitě nám dělá takovou radost, že nevycházíme z úžasu. Co na tom, že někdy jsou na páskách songy zkrácené, trika ušitá nakřivo. Jsme v ráji a nechceme si to kazit.
"Jsem na suchu": hlásí Prcalík, který má v ruce igelitku plnou kazet a pár CD. "My taky": odpovídáme svorně a najednou nevíme co s časem. V nedaleké hospodě vybalujeme všechny úlovky a zjišťuje prvních pár podvodů. Prcalík to tak nenechává a jde zpět na tržnici. Tam se hádá, řve slova jako: "Švině polskýýý", kurva, kurvy kurvááá". Pak jen z dálky vidím, jak za plentou vylézá obrovská postava polského válečníka, který našeho přidrzlého kamaráda jednou ranou uzemňuje. Jdeme mu na pomoc, ale Poláků je nějak moc (inu jsme v Polsku a tak se není čemu divit). Utíkáme a ocitáme se na kruhově obestavěném hřbitově. Tady je klid, pohoda, ticho. Strávíme zde zbytek času, už hladoví a bez piva. Cestou do Jablonce si Prcalík neustále mne napuchlou tvář, my mu říkáme, že si za to může sám, on nám nevěří a v tomto rozhovoru dojdeme pěšky k nám na chalupu do Nové Vsi nad Nisou. Házíme jen rychle igelitky do chodby a valíme to dolů do hasičské hospody.
Hraje tam nějaká místní kapela, něco šílenýho, ukníkanýho, falešnýho, debilního. Prcalík se zvedá a protože objevil v kapse ještě 500 korun, jde za zpěvákem a platí mu za to, aby prý držel radši hubu. Pak už je to o pivu, o tom, co si kdo koupil, kdo co komu nahraje. Sednu si chvíli bokem, sleduji své kamarády a přeju si moc, aby to nikdy neskončilo. Jsme fanatici, hudební fanoušci, které nevytrhne z debaty ani jeden místní vesnický chlapec, který má neskutečnou touhu se prát. Nakoupíme radši lahváče a jde se na chalupu. Rozložíme před domem všechny igelitky, já vytáhnu ze stodoly halogen a kazeťák a skoro do svítání se pouští samé pecky. Nad loukou se ozývají výkřiky o MEGADETH, SODOM, DEATH, KREATOR, BATHORY........a v přehrávači se střídá legenda s legendou (což jsme tenkrát ještě nevěděli)
Druhý den odpoledne, když dorazíme do Boleslavi na panely, jsme tajemní a nechceme nikomu prozradit, co jsme nakoupili. Kopírujeme jen těm nejlepším kamarádům. Musíme si do další návštěvy Polska zachovat status těch, co se toho nebojí a udělají pro muziku cokoliv. Prcalík všem tvrdí, že vymlátil hospodu Poláků a všichni se tomu ještě dlouhou dobu smějeme. Tentokrát se kazetový útok na Jeleniu Goru opravdu povedl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
