Příběh čtyřicátý čtvrtý - Ty vole, ty hoříš jako Palach!
Prcalík po několika našich společných brigádách prohlásil, že už makat nebude, že ho to štve, nezajímá a že radši bude čerpat peníze od otce. My jsem s Kytkou takové štěstí neměli. Naši živili dva neustále hladový krky na škole a Kytkova situace po smrti jeho otce byla více než šílená. Počítali jsme každou korunu, které jsme pečlivě vydělávali na různých místech, při různých zaměstnáních. Poznali jsme jak to chodí v továrnách, na poště, v úklidových firmách, v prodejnách. Někdy jsem si už přišel, že jsem prošel snad sto povolání. Jako student zemědělské školy jsem musel mít povinnou praxi-brigádu, za kterou sice platili málo, ale byl se mnou Kytka, který chodil vedle do třídy a tak se to dalo přežít.
Bylo léto roku 1992, já stál spolu s Kytkou na vlakovém nádraží dole v Boleslavi. Měli jsme na sobě čínské kecky, roztrhané a posmutněle chudé. V ruce spacáky, v srdci únavu z nevyspání. Za chvilku přijede vlak do Chotětova, kde budeme tři neděle pomáhat o žních. Prcalík s Janou se uvolili, že si prý postaví někde kousek vedle stan a budou se na nás chodit dívat, povzbuzovat nás a vůbec se nám smát. "To jsou fakt super prázdniny, se na to příště vyseru": cedil Kytka mezi zuby. Odezíral jsem to z jeho rtů, na uších mi duněli mí oblíbení SODOM a chtělo se mi šíleně spát. Konečně jede vlak. Rozbalujeme chleba se sekanou. Chtěli jsme původně oba řízky, ale prý na ně nejsou peníze. Vystupujeme v Chotětově a jdeme do družstva. Tady se ještě nic nezměnilo, napadá mě a pomalu vplouváme do socialistického zemědělství.
"Takže pánové, začínáme v deset, až oschne rosa. Zatím si vás vezme na starost tady Franta!": hlaholí ve tváři i srdci pořád rudý předseda a šéf celého tohohle panoptika. Seznamujeme se s Frantou, který nás zavede do nějakého skladu. Tam sedí chlap, který připomíná Krakonoše. Přesívá nějaké semeno a pořád dokola opakuje: "Já mít tolik mrdky, tak to tady vošukám všechno!". Jdeme radši ven, někam do letního svítání. Seznamujeme se s pár místníma holkama, který na nás koukají jako na pouťovou atrakci, chichotají se a šeptají si jak puberťačky. Je jim sice kolem třiceti, ale chovají se tak na čtrnáct. Inu vesnice. Konečně začíná být teplo a my nasedáme na valník. Řídí ho starý šedivý podivín, který má místo jednoho chodila špalek dřeva, prý mu ho usekl kombajn. Mačká tím pahýlem plyn a drkotáme si to směr pole.
Rozdělují nás k jednotlivým kombajnům a my čekáme, kdo přijde. Kytka je přidělen k pánovi v brejličkách, je to místní, velice svědomitý a pohodový učitel. Já mám asi nejstarší kombajn a můj šéf nikde. "No Venca se asi zase vožral": říká mi pan učitel, startuje stroj a začíná podrobně Kytkovi všechno vysvětlovat. Já čekám do jedné hodiny na sluníčku v pozoru a konečně se ke mě kymácí postava s jasnou opicí na zádech. Uff, to bude zase něco, pomyslím si a Venca mi podává takovou tu leklou ruku. Je to jako se dotknout mrtvoly. "Jedem, jsem Venca vole": prohodí jen a nasedáme do starého ruského, rezavého a sotva se ploužícího kombajnu. Dvakrát za úplného mlčení obkroužíme pole a najednou Venca vyskakuje. Řve na mě do hluku otáčejících se železných soukolí: "Tak sem ti to ukázal a teď je to na tobě!" Jsem vyplašený a usedám za celé tohle lomozící monstrum. Tahám za nějakou páku a vysypávám celou hromadu zrní na zem. "Ty vole, co to je za pako?": vrací se Venca a já beru do ruky lopatu.
Do pozdního oběda - svačiny, včetně polední přestávky házím v asi 40 stupních zrní zpět na vůz. Je mi blbě. Jediný, kdo mi pomáhá, tak je Kytka. Ten si pana učitele pochvaluje, jaká je to prý pohoda. Já pomalu asi dostávám úžeh. Jdu k maringotce a tam hezky ve stínu sedí Venca. V ruce lahváče, úsměv na tváři a na můj protest mi sděluje, že on bude na mě dávat hodnocení do školy, tak ať prej držím hubu a jdu makat. Chce se mi normálně vzteky brečet. "Zkurvený jezeďáci, zasraný prázdníny": cedím mezi zuby a pomalu se sunu zpět k tomu ďábelskému stroji. Ten den ještě málem urvu komín, kterým se sype zrní na valníky, pak jednou zabořím do kopce lištu - radlici, kterou zapomenu únavou zvednou. Jinak mi to ale docela jde. Tedy až na rozžhavený mozek. Ve dvanáct v noci je padla a my jdeme na ubytovnu. Sprcha a usínám v sedě, když dojídám již lehce zelenou sekanou. Jsem totálně vysílený a jediné, co považuji za světlo na konci tunelu, tak je zítřejší příjezd našich kamarádů. Kytka si myslí, že už spím a do tmy vzlyká nad ztrátou svého táty. Svět je kurevské místo k žití.
"Nazdáááááár nejrychlejší kombajnisti ve vsi!!!!": vpadne Prcalík do naší cely. Za ním jako vždy vysmátá Jana. "Hele, stanujeme kousek od lesa, tak doufám, že se tam uvidíme": dodává Prcalík a my ho oba svorně s Kytkou posíláme do prdele. Pak vysvětlujeme, jak se věci mají a oba naši přátelé skřípou zuby vztekem. Pak je procházka po vsi, jeden lahváč před konzumem a my s Kytkou musíme jít zachraňovat žně. Venca se překonává a přichází ve 12 hodin. Všichni už mají spoustu práce za sebou a já mám co dělat, abych mu nedal pěstí. Směje se mi hajzl normálně do ksichtu. Odemyká mi kombajn, já usedám se sluchátky na uších a začínám makat. Druhý den mi jde vše o hodně lépe. Dokonce se přistihnu, že za zvuků SODOM sekám pšenici s odhodláním. Večer jsem ale tak utahaný, že nemám náladu ani na blbý Vencovy kecy. Prcalík nás láká na pivo, ale my jdeme s Kytkou spát jak zpráskaní psi.
Třetí den se mi klasicky rozloží všechna bolest ve svalech a na pole dojdu víceméně automaticky. Jako nějaký otrok, kus čehosi připomínajícího kus hadru. Venca přijde až ve dvě, totálně namol a já se neudržím a za slovní podpory Prcalíka, který se nám přišel smát na okraj pole, dávám svému šéfovi pěstí rovnou do tváře. Podívá se na mě takovým tím divným pohledem křiváka a jde pryč. Pak se vrátí, něco kutí na kombajnu, já ho ale příliš nevnímám, zrovna přijíždí traktor s valníkem a já musím manévrovat a vysypávat zrní. Opět protáčím SODOM. Je snad největší vedro, co jsem kdy zažil. Jsem do půl těla, popíjím občas minerálku Poděbradku. Mám takový ten pocit zadostiučinění, že jsem se za sebe postavil. Nad pole se blíží tma, slunce zapadá nad obzorem a já se dostávám kupodivu do docela dobré nálady.
Svítím do tmy, vyplaším rodinku divokých prasat. Směju se do SODOM, myslím na to, jaký by to byl guláš, a nejednou podél kombajnu běží Prcalík a mává na mě rukama. Dodá mi to ještě lepší náladu a opětuji mu pokynutím ruky stylem komunistického hodnostáře. Dokonce si stoupnu a dělám, že jsem superman. Kamarád si ťuká na čelo a skáče mi na kombajn. Ukazuje dozadu. Otáčím se a padne na mě děs. Dole od řemenů, které se začaly na tom starém ruském monstru prokluzovat, začal kovový kolos hořet. Otevírám okénko a řveme na sebe s Prcalíkem. "Ty vole, hoří ti kombajn!": křičí můj spolubojovník do blikajících světel a ohně. Pokouším se otevřít dveře do kabiny, ale nejde to. Nejdřív si myslím, že jsou zaseknuté, ale když Prcalík vyleze nahoru, zjišťujeme, že mě ten kretén jako pomstu zamkl na visací zámek. "Sežeň Vencu nebo tady uhořím": skoro brečím strachy a pokouším se proskočit přední sklo. Prý jsem vypadal jako žába, rozplácnutý a rozplizlý, s tváří deformovanou a se strachem v očích (říkalo se pak po letech v klidu v hospodě).
Nemůžou toho debila sehnat. To už stojí všechny kombajny, přijeli i hasiči a svlažují můj stroj i moji uvězněnou maličkost v rozžhavené kabině. Než najdou všichni kleště a ucvaknou zámek, chytne mě plamen lehce záda a vlasy - a mám pocit, že polykám oheň. Konečně vysvobozený padám hubou do černé půdy. Kolem svítí kužely světel a najednou mě vezou na pohotovost. Z dálky slyším, jak Kytka říká Janě, která mě pořád hladí po ruce: "Ty vole, ten hořel jak Palach!" Samozřejmě jsem se ihned stal cílem posměchu jak lékařů, tak sester. Něčím mi to namazali, ovázali a odvezli zpět do družstva. Bolelo to jen trošku, díky otupujícím lékům. Usínám a když se pak ráno poměrně brzy probouzím, ve spacácích musím cestou na záchod překročit Janu i Prcalíka.
Nějak nevím co dělat a tak jdu normálně s Kytkou na pole. Přijede stará škodovka, vystoupí rudolící šéf celého družstva a máme spolu dlouhý rozhovor o tom, jak nemám nikde nic říkat, že jsem jim způsobil nějakou tu škodu apod. Jsem prohlášen nevinným, ale do konce brigády už nepracuji a jsem spíš u lesa s kamarády a pivem. Hodnocení do školy sepíše sám pan předseda a je vynikající. Jana mě poprvé od mého dětství ostříhá podle kastrólu (doslova) a vypadám jako debil. Stydím se moc a i ve vedrech nosím oranžovou kšiltovku Tatra. Moje metalová čest je hodně pošramocena a když celé tohle šílenství skončí, musím v Boleslavi k holiči. Jdu bohužel, díky ohořelé lebce, úplně dohola. Na akcích vypadám jako exot a neustálé hlášky o skinheads mi lezou krkem. Vlasy pro mě byly hodně důležité, byly vyjádřením rebelie, prostředkem, potřebným pro pořádnou pařbu na koncertě, poznávacím, mnohdy mastným znamením. Jo, obrečel jsem je, přiznávám.
Jsme všichni pozváni na dožínky, kde se sežereme jako psi - jsem tak trošku za hrdinu, ještě jim prý nikdo o žních nehořel. Opilý se potácím na záchod, kde stojí Prcalík a mlátí Vencu do obličeje. "Ty hajzle, tys mi málem zabil kamaráda": dává mu další a další ránu. Musím ho odtrhnout a vyvést ven, jinak by ho snad zabil. Uklidňujeme se na schodech před sálem. Jdu pak tančit na nějakou místní kapelu, která mě svým projevem dost irituje. Je mi to jedno, jsem rád, že jsem to celé vůbec přežil. Přezdívky Palach jsem se několik měsíců zcela pochopitelně nezbavil. Vlasy mi časem dorostly. Jen když okolo Chotětova dodnes občas jedu autem, tak mě zamrazí v zádech. A do kombajnu jsem už v životě nevlezl. Zbylo mi jen oprávnění s dodatkem k řidičskému průkazu.
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
"Takže pánové, začínáme v deset, až oschne rosa. Zatím si vás vezme na starost tady Franta!": hlaholí ve tváři i srdci pořád rudý předseda a šéf celého tohohle panoptika. Seznamujeme se s Frantou, který nás zavede do nějakého skladu. Tam sedí chlap, který připomíná Krakonoše. Přesívá nějaké semeno a pořád dokola opakuje: "Já mít tolik mrdky, tak to tady vošukám všechno!". Jdeme radši ven, někam do letního svítání. Seznamujeme se s pár místníma holkama, který na nás koukají jako na pouťovou atrakci, chichotají se a šeptají si jak puberťačky. Je jim sice kolem třiceti, ale chovají se tak na čtrnáct. Inu vesnice. Konečně začíná být teplo a my nasedáme na valník. Řídí ho starý šedivý podivín, který má místo jednoho chodila špalek dřeva, prý mu ho usekl kombajn. Mačká tím pahýlem plyn a drkotáme si to směr pole.
Rozdělují nás k jednotlivým kombajnům a my čekáme, kdo přijde. Kytka je přidělen k pánovi v brejličkách, je to místní, velice svědomitý a pohodový učitel. Já mám asi nejstarší kombajn a můj šéf nikde. "No Venca se asi zase vožral": říká mi pan učitel, startuje stroj a začíná podrobně Kytkovi všechno vysvětlovat. Já čekám do jedné hodiny na sluníčku v pozoru a konečně se ke mě kymácí postava s jasnou opicí na zádech. Uff, to bude zase něco, pomyslím si a Venca mi podává takovou tu leklou ruku. Je to jako se dotknout mrtvoly. "Jedem, jsem Venca vole": prohodí jen a nasedáme do starého ruského, rezavého a sotva se ploužícího kombajnu. Dvakrát za úplného mlčení obkroužíme pole a najednou Venca vyskakuje. Řve na mě do hluku otáčejících se železných soukolí: "Tak sem ti to ukázal a teď je to na tobě!" Jsem vyplašený a usedám za celé tohle lomozící monstrum. Tahám za nějakou páku a vysypávám celou hromadu zrní na zem. "Ty vole, co to je za pako?": vrací se Venca a já beru do ruky lopatu.
Do pozdního oběda - svačiny, včetně polední přestávky házím v asi 40 stupních zrní zpět na vůz. Je mi blbě. Jediný, kdo mi pomáhá, tak je Kytka. Ten si pana učitele pochvaluje, jaká je to prý pohoda. Já pomalu asi dostávám úžeh. Jdu k maringotce a tam hezky ve stínu sedí Venca. V ruce lahváče, úsměv na tváři a na můj protest mi sděluje, že on bude na mě dávat hodnocení do školy, tak ať prej držím hubu a jdu makat. Chce se mi normálně vzteky brečet. "Zkurvený jezeďáci, zasraný prázdníny": cedím mezi zuby a pomalu se sunu zpět k tomu ďábelskému stroji. Ten den ještě málem urvu komín, kterým se sype zrní na valníky, pak jednou zabořím do kopce lištu - radlici, kterou zapomenu únavou zvednou. Jinak mi to ale docela jde. Tedy až na rozžhavený mozek. Ve dvanáct v noci je padla a my jdeme na ubytovnu. Sprcha a usínám v sedě, když dojídám již lehce zelenou sekanou. Jsem totálně vysílený a jediné, co považuji za světlo na konci tunelu, tak je zítřejší příjezd našich kamarádů. Kytka si myslí, že už spím a do tmy vzlyká nad ztrátou svého táty. Svět je kurevské místo k žití.
"Nazdáááááár nejrychlejší kombajnisti ve vsi!!!!": vpadne Prcalík do naší cely. Za ním jako vždy vysmátá Jana. "Hele, stanujeme kousek od lesa, tak doufám, že se tam uvidíme": dodává Prcalík a my ho oba svorně s Kytkou posíláme do prdele. Pak vysvětlujeme, jak se věci mají a oba naši přátelé skřípou zuby vztekem. Pak je procházka po vsi, jeden lahváč před konzumem a my s Kytkou musíme jít zachraňovat žně. Venca se překonává a přichází ve 12 hodin. Všichni už mají spoustu práce za sebou a já mám co dělat, abych mu nedal pěstí. Směje se mi hajzl normálně do ksichtu. Odemyká mi kombajn, já usedám se sluchátky na uších a začínám makat. Druhý den mi jde vše o hodně lépe. Dokonce se přistihnu, že za zvuků SODOM sekám pšenici s odhodláním. Večer jsem ale tak utahaný, že nemám náladu ani na blbý Vencovy kecy. Prcalík nás láká na pivo, ale my jdeme s Kytkou spát jak zpráskaní psi.
Třetí den se mi klasicky rozloží všechna bolest ve svalech a na pole dojdu víceméně automaticky. Jako nějaký otrok, kus čehosi připomínajícího kus hadru. Venca přijde až ve dvě, totálně namol a já se neudržím a za slovní podpory Prcalíka, který se nám přišel smát na okraj pole, dávám svému šéfovi pěstí rovnou do tváře. Podívá se na mě takovým tím divným pohledem křiváka a jde pryč. Pak se vrátí, něco kutí na kombajnu, já ho ale příliš nevnímám, zrovna přijíždí traktor s valníkem a já musím manévrovat a vysypávat zrní. Opět protáčím SODOM. Je snad největší vedro, co jsem kdy zažil. Jsem do půl těla, popíjím občas minerálku Poděbradku. Mám takový ten pocit zadostiučinění, že jsem se za sebe postavil. Nad pole se blíží tma, slunce zapadá nad obzorem a já se dostávám kupodivu do docela dobré nálady.
Svítím do tmy, vyplaším rodinku divokých prasat. Směju se do SODOM, myslím na to, jaký by to byl guláš, a nejednou podél kombajnu běží Prcalík a mává na mě rukama. Dodá mi to ještě lepší náladu a opětuji mu pokynutím ruky stylem komunistického hodnostáře. Dokonce si stoupnu a dělám, že jsem superman. Kamarád si ťuká na čelo a skáče mi na kombajn. Ukazuje dozadu. Otáčím se a padne na mě děs. Dole od řemenů, které se začaly na tom starém ruském monstru prokluzovat, začal kovový kolos hořet. Otevírám okénko a řveme na sebe s Prcalíkem. "Ty vole, hoří ti kombajn!": křičí můj spolubojovník do blikajících světel a ohně. Pokouším se otevřít dveře do kabiny, ale nejde to. Nejdřív si myslím, že jsou zaseknuté, ale když Prcalík vyleze nahoru, zjišťujeme, že mě ten kretén jako pomstu zamkl na visací zámek. "Sežeň Vencu nebo tady uhořím": skoro brečím strachy a pokouším se proskočit přední sklo. Prý jsem vypadal jako žába, rozplácnutý a rozplizlý, s tváří deformovanou a se strachem v očích (říkalo se pak po letech v klidu v hospodě).
Nemůžou toho debila sehnat. To už stojí všechny kombajny, přijeli i hasiči a svlažují můj stroj i moji uvězněnou maličkost v rozžhavené kabině. Než najdou všichni kleště a ucvaknou zámek, chytne mě plamen lehce záda a vlasy - a mám pocit, že polykám oheň. Konečně vysvobozený padám hubou do černé půdy. Kolem svítí kužely světel a najednou mě vezou na pohotovost. Z dálky slyším, jak Kytka říká Janě, která mě pořád hladí po ruce: "Ty vole, ten hořel jak Palach!" Samozřejmě jsem se ihned stal cílem posměchu jak lékařů, tak sester. Něčím mi to namazali, ovázali a odvezli zpět do družstva. Bolelo to jen trošku, díky otupujícím lékům. Usínám a když se pak ráno poměrně brzy probouzím, ve spacácích musím cestou na záchod překročit Janu i Prcalíka.
Nějak nevím co dělat a tak jdu normálně s Kytkou na pole. Přijede stará škodovka, vystoupí rudolící šéf celého družstva a máme spolu dlouhý rozhovor o tom, jak nemám nikde nic říkat, že jsem jim způsobil nějakou tu škodu apod. Jsem prohlášen nevinným, ale do konce brigády už nepracuji a jsem spíš u lesa s kamarády a pivem. Hodnocení do školy sepíše sám pan předseda a je vynikající. Jana mě poprvé od mého dětství ostříhá podle kastrólu (doslova) a vypadám jako debil. Stydím se moc a i ve vedrech nosím oranžovou kšiltovku Tatra. Moje metalová čest je hodně pošramocena a když celé tohle šílenství skončí, musím v Boleslavi k holiči. Jdu bohužel, díky ohořelé lebce, úplně dohola. Na akcích vypadám jako exot a neustálé hlášky o skinheads mi lezou krkem. Vlasy pro mě byly hodně důležité, byly vyjádřením rebelie, prostředkem, potřebným pro pořádnou pařbu na koncertě, poznávacím, mnohdy mastným znamením. Jo, obrečel jsem je, přiznávám.
Jsme všichni pozváni na dožínky, kde se sežereme jako psi - jsem tak trošku za hrdinu, ještě jim prý nikdo o žních nehořel. Opilý se potácím na záchod, kde stojí Prcalík a mlátí Vencu do obličeje. "Ty hajzle, tys mi málem zabil kamaráda": dává mu další a další ránu. Musím ho odtrhnout a vyvést ven, jinak by ho snad zabil. Uklidňujeme se na schodech před sálem. Jdu pak tančit na nějakou místní kapelu, která mě svým projevem dost irituje. Je mi to jedno, jsem rád, že jsem to celé vůbec přežil. Přezdívky Palach jsem se několik měsíců zcela pochopitelně nezbavil. Vlasy mi časem dorostly. Jen když okolo Chotětova dodnes občas jedu autem, tak mě zamrazí v zádech. A do kombajnu jsem už v životě nevlezl. Zbylo mi jen oprávnění s dodatkem k řidičskému průkazu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
