Příběh třicátý devátý - Babiččina marihuana
Měli jsme s Prcalíkem
obrovské štěstí, že jsme zažili všechny své babičky. Byly to dámy z lidu,
starostlivé, takové ty klasické, až pohádkové. Jako děti jsme se k nim
chodívali vybrečet, ony nám dávaly čokoládu, vždy napečené koláče a pronášely
rady, ke kterým se člověk dopracoval po mnoha a mnoha letech. Prcalíkova
babička ze Sovinek, vesnice kousek od Mladé Boleslavi byla unikátem, úkazem.
Děda jí zemřel za války, ona byla přísně věřící, ale na druhou stranu se taky
hrozně ráda bavila. Na rozdíl od jejich sousedek, na nás neřvala a nenadávala
nám do umaštěných metalistů. Chodívali jsme jí pomáhat na pole a po večerech si
nechávali vyprávět dlouhé příběhy ze světových válek.
Jednou přijel Kytka
z Prahy a pronesl: „Tak pánové, mám
pro vás něco, co z nás udělá opravdový metalisty!“ „Víte, jak jsem vám ukazoval ten německej
časák, jak tam byl pořád ten divnej list a my pořád nevěděli, co to je?“:
pokračoval a doplnil nám tak do života zcela novou informaci o marihuaně. Pak
otevřel dlaň a že prý byl v hospodě Na Bábě a že mu tam nějakej místní
týpek dal pár semínek. Ihned jsem byl určen jako student zemědělské školy
zodpovědný za tuhle krásnou bylinu. Poprvé jsem tak otevřel učebnici rostlinné
výroby a dal jsem se do studia. Tímhle předmětem jsem víceméně proplouval jen
díky mé neustálé práci o víkendech na rodinných pozemcích.
Prcalíkova babička nám sama
nabídla svoji půdu, jen prý, že až to vyroste, tak si s námi zakouří. Pak
stařecky pokračovala ve vyprávění a my jen koukali, cože to všechno naše
prarodiče za války dělali. Mluvila o kokainu, o putykách, o prostitutkách.
Prcalíkovi spadla čelist a raději odešel pryč. My vyzvedli ve sklepě staré
květináče po fíkusech a vynesli je po schodech pod střechu. Ideální prostředí.
Každé odpoledne jsem jel dvanáct kilometrů tam a pak zpět, abych nastavoval
světla, pokoutně ukradená ve Škodovce, zaléval jsem, zastřihoval.
Pak, po několika měsících,
kdy nám asi všechny kytky už moc přerostly, nadešel ten velký den. Byl víkend,
venku zuřila bouřka a naše trojice nadšených, ve složení, já, Prcalík, Kytka a
naše krasotinka Jana, sedíme na zápraží před domem. Přichází babička,
v krásné sváteční sukni. „Jdeme na
to?“: ptá se její vnuk a vytahuje zapalovač. Pokouším se balit první
cigaretu, ale nejde mi to. „Pusť mě
k tomu!“: směje se ta renesanční dáma a jednou rukou předvede ukázkového
jointa. Překvapeně kroutíme hlavami. „Co
koukáte, za války jsem si v koncentráku balila slámu z matrací, abych
zahnala hlad“: směje se nám stará paní a jako první dlouze potahuje. Joint
několikrát obrazí kolečko a nic. Pořád nic. Divíme se, koukáme a kýžený rauš se
nedostavuje. My blbci jsme vypěstovali několik rostlin technického konopí. To
jsme ale nevěděli, informace nebyly a pražský metalista nás pěkně vypekl. Tak
aspoň předstíráme, že to s námi něco dělá a pak si jdeme raději do sklepa
pro lahváče.
Náš první pokus o
marihuanovou radost skončil neslavně. Smáli jsme se tomu ještě dlouhá léta.
Hlavně měl ale celý příběh krásnou dohru.
Jednou si to takhle jedeme
na podzim (po neúspěšném pěstitelském létě) s Prcalíkem na kole. Svištíme,
řveme jak na lesy, nadupaní radostí a testosteronem. „Hergot, co to je?“: zahlásí na začátku vesnice můj kolega a ukáže
směrem k babiččinu domu. Celý barák je rozsvícený, okna otevřená. Šlápneme
do pedálů a už jsme na dvorku. Ve dveřích, jako monumentální stín stojí stará
dáma, v rukou obrovskou cigaretu a na tváři úsměv jako vrata. „Nazdar mládenci!“: tlemí se na celé
kolo. „Mě to nedalo, tak jsem si sehnala
od známý z Prahy taky jednu rostlinku“: pokračuje a my stojíme jak
opaření. „Ty vole, mě se zhulila bába!“:
prosekne hlasem celou situaci Prcalík a všichni propukneme v jeden
nekonečný smích. Celý večer se pak odehrává v jasně daném směru. Vykouřilo
se toho hodně, druhý den také a nakonec, když přijel zbytek naší party, to
vypadalo jako v nějakém marihuanovém doupěti.
Pobíhali jsme po domě, smáli
se, pořád měli hlad, Jana si sundala podprsenku, pak chtěla i babička, nakonec
jsme ji přemluvili, že ne, potom přišel soused, chvilku na nás koukal, dal si
taky a celý víkend se u Prcalíků v domě pořád svítilo. Kolem lítali
obrovští sloni s bílýma ušima, z narychlo přivezených reproduktorů
řvali na celou ves Slayer a sousedi začínali mluvit o Sodomě.
Jezdívali jsme pak dlouhá
léta občas za Prcalíkovou babičkou na návštěvu (když můj kamarád potom nebyl,
tak jsem vyrážel i sám). Už jsme ji nevozili ani bonboniéry, ani květiny, ale
pokaždé nějaké hnojivo, sem tam žárovky. Tahle neskutečně milá, úžasná dáma
s obrovským srdcem se doslova prokouřila k devadesáti pěti letům
(umřela ve spánku s úsměvem na tváři). Když jsme potom s kamarády
nesli její rakev z místního kostela na hřbitov a okolo stály její
kamarádky se slzami v očích a všichni pozůstalí přemýšleli nad tím, jak si
rozdělí majetek, my měli celou dobu smích na krajíčku. Spouštěli jsme babičku
do hrobu. Jana stála opodál, mrkala na nás a když se pak mělo jít hodit kousek
zeminy na dubové víko, vytáhl Kytka z kapsy pár semínek marihuany a
přimíchal je do dlaně. Ten večer jsme se místo pohřební hostiny zhulili, jak
zákon káže. Já osobně naposledy.
Měl jsem za svůj život dvě
vlastní babičky, tři prababičky, dva pradědy a dva dědy. Měl jsem ale taky
jednu babičku nevlastní, překrásnou, milou, s největší náručí na světě.
Dala mi toho do života tolik jako nikdo jiný. Prcalíkova babička byl fenomén,
živel, člověk, kterému mohl každý jeho vitalitu závidět. Říkali jsme ji tenkrát
možná trošku hanlivě „travní bába“.
Tento
příběh je věnován ženě, která mě naučila se koukat na život s obrovským
úsměvem. Díky babi
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
.JPG)