DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 29. května 2016

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtyřicátý třetí - Jak jsme zčernali spolu s Root

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtyřicátý třetí - Jak jsme zčernali spolu s Root


Příběh čtyřicátý třetí - Jak jsme zčernali spolu s Root

Stojím na dolním náměstí v Jablonci nad Nisou. Je mi zima. Přitom je jaro, léta páně 1991. Čekám na Sabatha (jezdil do Jablonce za kamarádem), který má pro mě prý překvapení. Dokonce kvůli tomu volal moji babičce do baráku, ta přešla za druhou babičkou v Nové Vsi nad Nisou a ta mě zavolala z lesa. Byl jsem zrovna na jedné ze svých nekonečných pozorovacích misií. Jako milovník zvířat jsem sledoval rodinku liščat, která se usídlila kousek od tůně s pstruhy. Babička byla vyděšená, Sabath byl asi do telefonu naléhavý, jenže to on byl vždycky, když objevil novou kapelu. Konečně je tady. Předává mi, totálně zmrzlému, gramodesku „Zjevení“ od pro mě tehdy ještě neznámých Root. „Z tohohle se posereš, kamaráde!“: volá na mě přes celé náměstí a já jsem rád, že můžeme konečně do hospody. Dáváme pivko, já si prohlížím obal a platím Sabathovi dohodnutý obnos. Plnotučných a těžce vydělaných 350,- kč. Jen nevím, kde si ten vinyl přehraju. Doma mám jen kazeťák a přehrávač CD.

Jenže Sabath (ano psáno s jedním B, prý aby se odlišil od slavných Black Sabbath) byl technický génius a dává dohromady gramofon po mém dědovi, který do té doby zažil jen samou vážnou hudbu. Zabírám si všechny desky, prohrabuji se všemi klasiky a zamilovávám se nejdříve do Brahmse, Čajkovského a pak Beethovena. K desce Root se dostávám snad až po týdnu. Mám z toho obalu trošku strach. Ihned se mi doslova zarývá do mozku text pátého songu Upálení. Dokonce to jde tak daleko, že se stává naší volejbalovou hymnou. Pokaždé, když začínáme zápas, kýveme se s klukama do rytmu – způsobem, jako když volejbalisté přijímají míč a refrénové výkřiky „Jsem nevinen! To vím!“ zní nad hřištěm jako mocný válečný pokřik. Přemlouvám všechny na koncert, který ale bohužel navštívíme díky různým nástrahám a podivným situacím až po několika letech. Pořád poslouchám desku dokola, až si rodiče klepou na čelo.

Jedeme ve vlaku na Nymburk. Je zima, okolo sněží a hlavně v Praze zuří raný kapitalismus roku 1993. Minule se koncert nekonal, ale tentokrát vím, že už to dopadne. Tady v místním kulturním domě se konečně uskuteční můj sen. Thrashové období v naší partě pomalu končí. Spousta lidí se odklonila od metalu, odešla, případně se kvůli práci, rodině odstěhovala. Naše parta ale pořád ještě drží pohromadě. Root už mají na kontě tři alba a já se neskutečně těším. Vylézáme na nádraží a ihned zaplujeme do hospody. Prcalík už nemá skoro žádné vlasy a nikdo z nás netuší, že je to předzvěst jeho ne zase tolik vzdálené hnusné nemoci. Nevíme ještě nic, ale už nejsme takoví ti puberťáci jako dřív. Trošku jsme zestárli, ale navážno nikdo ještě nic nebere. Není důvod. Nymburské pivo mi moc nejede a tak radši všechny přemlouvám, abychom šli.

Před kulturákem je černo. Je to můj první blackový koncert, zatím jsem zažil jen samé thrashové chlastačky a skákání z pódia. Holky mají namalované netopýry na očích a všichni jsou nějací smutní, zahloubaní do sebe. Mám přes záda obrovskou plachtu SODOM a fanoušci na mě koukají nějak divně. „Ty vole, to zase bude něco, se poseru“: pronese do podivného ticha Prcalík. Jana se usměje na jednu slečnu, co jde zrovna kolem a ta na ní vycení zuby: „Sssssssssatáááán“. Kytka prohlásí něco o tom, že to asi budou Pražáci, že jim určitě dávaj do Vltavy nějaký sajrajty. Smějeme se tomu a pomalu se suneme do sálu. Pak propadnu navěky temnotě.

Jako předkapela se představí nějaká místní skupina, jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout. Není to tak důležité, protože to byl takový ten nudný uječený zábavový heavík. Pak konečně zazní, po dalších několika pivech, první tóny ROOT a já mám co dělat, abych nepadl na kolena. Přesně si pamatuji, že mě běhal mráz po zádech a odříkával jsem jako nějakou černou modlitbu všechny texty. Taky to byl pro mě první koncert v životě, kdy jsem jen stál a poslouchal, byli jsme zvyklí kroužit jako vlci pod pódiem a vrtět se jako dětská káča. Byli jsme jako mramorové sochy, všichni čtyři. Jen mezi skladbami občas někdo pronesl slova úžasu. Jana se mi schoulila pod ruku a cítil jsem, že má strach. Bylo to mocné, dokonalé a doslova pekelné. Big Boss opravdu působil jako nějaký padlý velekněz. Koncert uběhl, ani nevím jak a my se vydali ven. Nemluvili jsme, "Obžalovaný je vinen tím
Že za pomoci temných sil a Černé Magie
Scházel se za noci s veleknížetem Pekla
Zvaným Lucifer, a s Jeho pomocí se snažil
Snížit výzman učení Církve Svaté
A proto se odsuzuje k trestu smrti upálením""Obžalovaný je vinen tím
Že za pomoci temných sil a Černé Magie
Scházel se za noci s veleknížetem Pekla
Zvaným Lucifer, a s Jeho pomocí se snažil
Snížit výzman učení Církve Svaté
A proto se odsuzuje k trestu smrti upálením"

Jsem nevinen
To vsátého
šli jsme tiše, až jsem měl pocit, že slyším tlukot našich srdcí.

Celý dav se přesunul kousek od náměstí, do jedné hospody, co měla otevřeno hodně do rána. Celou noc, až do ranního vlaku se diskutovalo, vše probíralo, holkám se postupně s navyšujícím alkoholem víc a víc rozmazávaly černé šminky na tvářích. Seděl jsem ten večer spíš stranou, trošku zahloubaný, ale věděl jsem, že bych se měl do black metalu (znal jsem do té doby jen takovou tu „VENOMOVSKOU“ klasiku), víc ponořit. Přišla ke mně nějaká nymburská princezna, dala mi pusu a namalovala mi na obličej kontury samotného ďábla. Jel jsem tak až domů, kde jsem někdy před polednem vyděsil mámu. „K obědu si to umeješ“: řekla mi poměrně nechápavě a já si drhnul zuřivě tváře Solvinou, ničím jiným to nešlo dolů. Byly řízky, já je hltal jako hladový vlk a celou dobu jsem přemýšlel o koncertě ROOT – mám ho zarytý v hlavě navěky, jako kdyby mě někdo proklel. Večer pak, po několika hodinách práce na zahradě u tetiček, jsem si do noci pouštěl album „Hell Symphony“, které mi jako již tradičně, dodal nedávno Sabath. Moje duše byla černá, jako křídla krkavců.

Pokaždé, když jezdím na chalupu do Jizerek, mám neodbytnou touhu zalézt si do pokoje nahoru, probírat se starým harampádím a ohmatanými deskami. ROOT navždy zůstanou zařazeni v předních policích. Dodnes se k jejich albům moc rád vracím. Jsou a vždy pro mě budou klíčem k celé jedné oblasti metalu. Otevřeli mi dveře do černého podzemí, naučili mě vnímat peklo po svém. Ave Satanas!



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
Share this games :

TWITTER