Příběh čtyřicátý první – Tryzna za úmrtí Cliffa Burtona
Kytka byl největší znalec
Metallicy široko daleko. Miloval tuhle kapelu tak, že byl schopen odříkat
nazpaměť všechny názvy skladeb, datum jejich vzniku a vůbec znal dokonale
všechno o téhle smečce, která právě zažívala u nás na panelech svůj thrashový
vrchol (ona byla všude ve světě už dávno známá, ale k nám se díky
končícímu socialismu a našemu mládí dostávalo všechno s odstupem několika
roků). Jeho záliba šla tak daleko, že u něj tahle thrashová parta došla až
jakéhosi zbožštění, kvůli kterému jsme si ho všichni často dobírali. Nehledě na
to, že se stylizoval a dokonce opravdu byl podobný Kirku Hammetovi. Já bral
tuhle legendu (i když některá jejich starší alba miluju!) vždy trošku s nadhledem
(měl jsem tenkrát raději německou kavalerii) a byl jsem to právě já, kdo si
dobíral svého kamaráda asi nejčastěji.
Slavný člen Metallicy Cliff
zemřel 27. září 1986 při bouračce autobusu a náš kamarád Kytka se rozhodl
stanovit tento den jako takovou tryznu, „oslavu“ úmrtí jeho nejoblíbenějšího
basáka. Vše probíhalo jako klasické narozeniny, jen s tím rozdílem, že
jsme jako dárky dávali Kytkovi jakékoliv věci, týkající se kapely. Holky
vyšívaly polštáře, sem tam nějaká donutila babičku uplést šálu s logem
kapely. Přiznám se, že mi to bylo až divné, často jsem začínal tehdy rozhovor
tím, že jsem se ptal, zda už má nějaké plyšáky Metallica. Jenže pivo jsme pili
všichni rádi a tohle byl jasný důvod k tomu, pořádně zapařit. Koupil nebo
spíše vyšmelil jsem nějaké „originální a u nás nevydané“ kazety (jestli si
dobře pamatuji, tak byly zajímavé tím, že měly špatné francouzské názvy
v bookletech, což zvyšovalo jejich cenu). A už jsem, v září roku 1990
stál u dveří Kytkova bytu. Přes zeď je slyšet až do bolesti hlasitá skladba
„Whiplash“.
„Ty
vole, díkes, jsi skvělej“: vítá mě Kytka a přebírá můj dárek.
Ihned vypíná kazeťák, vyměňuje kazety a pak s ním není asi hodinu řeč. Jen
občas se ozve z pokoje zavýsknutí radosti. „Cos mu dal?“: ptá se mě ve dveřích Jana a Prcalík se směje, že
prej by to chtělo šprcky Metallica….že prej by to byla super onanie. Kytka je
toho času totiž momentálně asi 14 dní bez dívky a tak je nutné si kvůli tomu
z něj také dělat trošku té srandy. Nejvíc se vytáhne zase Jana, která jako
prodavačka bere ze všech z nás nejvíc peněz. Přináší druhý díl překrásné
foto knihy o Metallice, vyslouží si dlouhou pusu a vyzvednutí až někam ke
stropu. Pařba může začít. Všichni svorně usedáme ke stolu, Kytka obřadně
vytáhne všechna alba s Cliffem Burtonem a rve je do nás neustále dokola.
Řveme opilí texty, několikrát vyhazuji zdvořile, ale důrazně sousedku (dodnes
nepochopím, proč jsem všechny tyhle nepříjemné věci vždycky musel řešit já?!).
Někdy kolem půlnoci
připomíná byt Kytkových rodičů bojiště. Prcalík zuřivě kouše čalounění křesla
po babičce, Jana se sprchuje oblečená v koupelně a je jí prý zima, já nacházím
Kytku, jak leží u dveří od záchodu a pláče, protože je nemůže podlézt. Pokoji
se rozléhá démon alkohol. Kazety pomalu dohrávají, někdo padá do květináčů a
obrací následně na další stranu polské muchlající se pásky. Nalézám úplně
promočenou Janu, jak sedí naproti plakátu s Albertem Einsteinem a líbá ho
přímo na pusu. Je zamilovaná, tak šíleně zamilovaná. Pokouším se jí prozradit,
že zrovna tenhle génius je už dávno po smrti. Tak se upne na druhý plakát
s Cliffem Burtonem a já to vzdávám. Najednou někdo zvoní u dveří. Opět se
zvedá vrávoravě moje maličkost a stojí tam Mirka, bývalá (rozuměj ještě před 14 dny velká láska) Kytkova holka. Dostává vodku,
pivo, vodku, pivo, ferneta, pivo a pak už jen sedí v křesle a pláče.
Je mi z těch všech
plačtivých lidí smutno a jdu spát do vany. Probouzím se asi po hodince,
rozbolavělý, ale jako zázrakem skoro střízlivý (alespoň si to tak myslím). Mirka
stojí u okna a notně nahnutá nad parapetem, vrhá do hloubky šesti pater
obrovskou šavli. Chytám ji kolem pasu, zachraňuji život, protože jinak by
vypadla (nikdo mi to druhý den, včetně jí ale nevěří). Zavírám okno, pokládám
ji na postel a ona chce utěšovat (znáte to). Odmítám a tohle milé, krásné a
jinak tolik slušné děvče z nešťastné lásky zvrací dlouhý proud pravděpodobně
rozmělněného natráveného řízku s bramborem na Kytkovu novou knihu o
Metallice. Je mi to všechno jedno a jdu raději vedle, kde spokojeně znovu
usínám s hlavou hned vedle reproduktoru (moje tehdejší oblíbená
kratochvíle – dokonce o mě koloval příběh, že jsem prý usnul i v repráku
na koncertě Debustrol, sám jsem tento nesmysl rád a často podporoval).
Je ráno, do pokoje skrz
těžké závěsy proudí první paprsky slunce. „Bože
to je hnus!“: pronese nad tím vším světlem včera nebývale klidný Prcalík a
Jana marně hledá své oblečení. Normálně bychom na ni každý pronesli něco
sprostého (a zároveň milého), nemáme ale sílu. Hledám Mirku, protože Kytka se
nedokáže za nic na světě zvednout. Leží v chodbě, na sobě jen kalhotky a
dvířka od vytrženého nočního stolku. Odnáším ji do postele vedle Kytky,
postupně všechny sbírám a vytrácíme se jako kocovina ven ze dveří. Na chodbě
stojí sousedka, v ruce kýbl a já musím jít ke každému nájemníkovi
v domě, omýt mu poblinkaný parapet a omluvit se. Zvedá se mi žaludek, ale
jsem mladý a silný, tak to beru s nadhledem (dokonce mi jeden starý opilec
dá vyprošťováka a je rád, že mu někdo konečně taky uklidí). Jen nechápu, proč
byly všude ty arašídy. Ten večer jsme je totiž nikdo neměl.
Kamarádi stojí dole před
domem, smějí se mé bohulibé činnosti. Ozve se ostré hvízdnutí, zvedneme hlavy a
tam stojí v okně vysmátý Kytka s Mirkou. Objímají se, líbají a pak na
nás společně řvou: “Tak zase za rok, na
další tryzně za Cliffa!“ Máváme unaveně na pozdrav (za neustálého
skandování Metallica, Metallica,
Metallica – a mým doplňováním Slayer!)
a valíme si to do hospody U Dubu, kde za chvilku otevírají. Jsem přesvědčený,
že si přeci jen tu nášivku Metallica na svoji džínovou bundu dám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
