PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtyřicátý – Příběh o tom, jak jsme vyrazili na koncert, který se nekonal

Příběh čtyřicátý – Příběh o tom, jak jsme vyrazili na koncert, který se nekonal

To se jednou takhle sedělo na panelech a bylo nám sucho v ústech. Právě probíhalo pořádně parné léto někde na přelomu školních roků 1990/1991. Táhne mi na sedmnáct a thrash metalu mám plné své mladé srdce. Občas si oblíbím nějakou to heavy metalovou klasiku, přičuchl jsem už i k Venom, k deathové klasice (k té asi nejvíc), ale black metal je mi spíše utajen. U nás, kousek za sídlištěm, ho poslouchal jen Míra, ale ten měl zrovna období, kdy se zavřel opět zcela do sebe. S nikým nemluví a nakonec tak s nápadem „vyrazit na pořádnou black metalovou pařbu“, přijde Prcalík, který má do té doby z černého kovu spíše srandu. Lákají ho vyhlášená nymburská děvčata, která jsou u nás z nějakého důvodu v Boleslavi považována za krásná a přítulná. Mně se nechce. Četl jsem nedávno pár článků o blacku vystřižených od Kytky, který odebíral i zahraniční metalové časopisy, něco málo o pálení kostelů, o zlobě a když jsem pak spatřil několik fotek, měl jsem spíš strach. Nakonec ale podléhám. Mám jen jedinou podmínku. Musíme předtím navštívit Kersko, kde sedává můj asi v té době nejoblíbenější spisovatel Bohumil Hrabal u své chatky a píše na starém psacím stroji své nádherné knihy.

Všichni se kroutí jako červi, žádný spisovatel je nezajímá, ale přislíbím všem mým věrným druhům koupi jízdenky na autobus a tak nakonec svolí. Najednou je sobota ráno, já si beru do tašky před rameno knihu Perlička na dně (1963), smotek těžce vydělaných peněz a najednou stojíme kousek od autobusového nádraží, někteří pokuřují a nadávají mi, proč by se měli jet kouknout na někoho, kdo je jim někde u zadní části těla. Skoro se pohádáme, ale nakonec to pro mě mí kamarádi udělají. Jsem ten den jako na trní, v autobuse skoro nemluvím a odmítám dokonce vychlazené pivo. Jana si sedá vedle mě a je na ní vidět, že je jí mě trošku líto. Plete si sice Párala s Hrabalem, ale nemám ji to za zlé. Je mladá a život ji směřuje trošku jinou cestou, než mě.  Jsme na nádraží v Nymburku a je mi oznámeno, že na mě všichni hází bobek, že jdou do hospody a ať si jedu sám.

Je mi z mých kamarádů tak nějak smutno, ale Jana se nakonec připojí. Je na ní vidět, že by se mnou asi chtěla (vůbec poprvé doopravdy) chodit. Dávno vím, že by to nedělalo dobře, ale její psí oči vidím před sebou někdy dodnes. Moc jí to sluší a pár chlapů se za ní na zastávce v Kersku ohlédne. Místní si nás samozřejmě dobře otipují, jedna paní mi dokonce automaticky ukáže cestu k chatce samotného Mistra. Hrozně se stydím a tak jdeme nejdřív raději do hospody na jedno, pak na druhé, třetí a když už jich mám asi pět, dodávám si odvahy. Je na mě všechno hrozně vidět, protože mi přijde, že jsem všemi sledován. Jdu pomalu pod korunami vzrostlých stromů a už z dálky vidím, že pan Hrabal opravdu sedí u stolku (někdy se i na mě štěstí přeci jen usměje, joj!), hned vedle psací stroj a láhev plzeňského. Stojíme chvilku za plotem. Jako skoro každý, koho jsem nikdy neviděl, mi přijde pan spisovatel malinký. Jana mi tiskne křečovitě ruku a dodává mi odvahy.

„Co tam vokouníš?“: ozve se z jeho úst a já se snažím vykoktat něco o tom, jak se mi líbí jeho knihy. Moje věty nedávají moc smysl, ale asi pochopí, o co mi jde. „Máš s sebou moc hezkou holku“: dodává pan Hrabal a mně se najednou rozváže jazyk. Jsem mladý, lehce přidrzlý týpek, proti kterému najednou stojí na zahrádce jeden z nejlepších českých a nebál bych se říct i světových spisovatelů a mluví se mnou. Můj sen se splnil a když mi přistane v ruce jedno lahvové a usedáme s Janou na lavičku, připadám si jako v ráji. Pan Hrabal sice během řeči odvrací stále častěji zrak od mé maličkosti a baví se spíš s mojí kamarádkou, ale přesto mu visím doslova na rtech. Kouká jí na prsa a hladí stařeckou rukou jednu ze svých koček. Pak jakoby mu něco přeskočilo v hlavě a má asi deseti minutový monolog (krásný, ale trošku pomatený a notně sprostý) o kočkách, o lidech, o přírodě, o pivu a ženském klínu. Jsme s Janou u vytržení, připadám si, že jsem právě spatřil nějakého ducha, který je v panu Bohumilovi zakletý. „Vypadněte!“: ozve se do ticha šumících stromů najednou a my probráni do reality, mizíme pomalu z pozemku. „Počkej!“: zakřičí ještě slavný spisovatel a podává mi prázdnou lahev. Zmateně děkuju a jdeme jako v mrákotách na autobus do Nymburka. Míchá se ve mně snůška zcela protichůdných pocitů.

Držím v ruce kus zeleného skla od plzeňské dvanáctky, křečovitě, s postupně narůstající radostí. „Hele, on ti tam něco napsal“: probere mě důrazně ze snů Jana a já až do konečné zastávky čtu pořád dokola. „Pro mého mladého přítele … největší spisovatel všech dob Bohumil Hrabal“. Nějak mi to celé zapadne dohromady. Prý jsme si normálně, v pohodě povídali (jen já byl jako ve snách), říká mi má věrná kamarádka. Dávám si lahváče raději do schránky na nádraží (včetně zbytečné knihy Perličky – polité omylem pivem, na kterou jsem v tom všem úplně zapomněl) a modlím se, abych ho nikdy neztratil (což se bohužel při mém stěhování po letech do Plzně stane – co jen mě tehdy opustilo krásných „nepotřebných“ věcí, achjo).

Jdeme na smluvené místo do hospody, pijeme jedno za druhým a já každému dokola vysvětluji, co jsem zažil. Nikdo to nechápe a zdá se mi, že asi nikdy nepochopí. Do Kerska jsem se vrátil až po letech, když Bohumil Hrabal už dávno skončil svoji pouť na tomto světě. Pamatuji si, že jsme tam stáli opět s kamarádem za plotem, znovu „opivněni“ několika kousky z Hájenky. Na stole se, u opuštěné chaty, válela pořád jedna lahev. Foukal vítr a po nějaké době dostrkal flašku až na okraj. Spadla, cinkla o nějaký kámen na zemi a pro mě tak skončil příběh mého milovaného spisovatele. Přelezl jsem plot a prázdného lahváče, za nechápavých pohledů mého vysokoškolského spolubojovníka, znovu postavil (a v duchu pronesl modlitbu o vděčnosti a pomíjivosti). Zůstaly dokola stále čtené knížky a po nás v Kersku pochcaný sloupek u vrat. „To by se Hrabalovi líbilo“: dodávám dodnes, když to celé vyprávím v hospodě.

Jdeme zvesela ke kulturnímu domu, kde se má černočerný koncert odehrávat. Bohužel, na skleněných dveřích je napsáno: „Dnes se nic nekoná, ožral se nám bubeník, tak někdy jindy“ 666. Všichni nadávají, plivou na vzkaz a nějaká dívka s černým make –upem na tváři si roztírá šedivé slzy. Jsem asi jediný, který se cestou do Mladé Boleslavi usmívá. V tašce mě tlačí lahev prázdné plzeňské dvanáctky a u srdce hřeje zážitek, který se už nikdy v životě neopakuje. Možná si ani tehdy neuvědomuji, co jsem to vlastně zažil. Když si to vezmu kolem a kolem, tak někdy tenkrát, tam pod korunami stromů v Kersku a u piva v Hájence, jsem si poprvé uvědomil, že bych „chtěl jednou možná také zkusit psát“. Trvalo dlouhých dvacet let, než jsem se k tomu skutečně odhodlal. Kolem trati (zpátky jedeme vlakem a mě celý výlet stál 658,- korun) utíkají dozadu krásné obrázky středočeské krajiny. Jsem, i přes neustálé klení mých kamarádů, v tu chvíli nejšťastnější mladík na světě. Jsem také nesmírně vděčný osudu, že směřoval mé kroky do chatky če. 0274 v Kersku a Prcalík mi začíná trošku připomínat svojí hlučností strýce Pepina. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html