To se jednou takhle sedělo
na panelech a bylo nám sucho v ústech. Právě probíhalo pořádně parné léto
někde na přelomu školních roků 1990/1991. Táhne mi na sedmnáct a thrash metalu
mám plné své mladé srdce. Občas si oblíbím nějakou to heavy metalovou klasiku,
přičuchl jsem už i k Venom, k deathové klasice (k té asi nejvíc), ale
black metal je mi spíše utajen. U nás, kousek za sídlištěm, ho poslouchal jen
Míra, ale ten měl zrovna období, kdy se zavřel opět zcela do sebe. S nikým
nemluví a nakonec tak s nápadem „vyrazit
na pořádnou black metalovou pařbu“, přijde Prcalík, který má do té doby
z černého kovu spíše srandu. Lákají ho vyhlášená nymburská děvčata, která
jsou u nás z nějakého důvodu v Boleslavi považována za krásná a
přítulná. Mně se nechce. Četl jsem nedávno pár článků o blacku vystřižených od
Kytky, který odebíral i zahraniční metalové časopisy, něco málo o pálení
kostelů, o zlobě a když jsem pak spatřil několik fotek, měl jsem spíš strach.
Nakonec ale podléhám. Mám jen jedinou podmínku. Musíme předtím navštívit
Kersko, kde sedává můj asi v té době nejoblíbenější spisovatel Bohumil Hrabal
u své chatky a píše na starém psacím stroji své nádherné knihy.
Všichni se kroutí jako
červi, žádný spisovatel je nezajímá, ale přislíbím všem mým věrným druhům koupi
jízdenky na autobus a tak nakonec svolí. Najednou je sobota ráno, já si beru do
tašky před rameno knihu Perlička na dně (1963), smotek těžce vydělaných peněz a
najednou stojíme kousek od autobusového nádraží, někteří pokuřují a nadávají
mi, proč by se měli jet kouknout na někoho, kdo je jim někde u zadní části těla.
Skoro se pohádáme, ale nakonec to pro mě mí kamarádi udělají. Jsem ten den jako
na trní, v autobuse skoro nemluvím a odmítám dokonce vychlazené pivo. Jana
si sedá vedle mě a je na ní vidět, že je jí mě trošku líto. Plete si sice
Párala s Hrabalem, ale nemám ji to za zlé. Je mladá a život ji směřuje
trošku jinou cestou, než mě. Jsme na
nádraží v Nymburku a je mi oznámeno, že na mě všichni hází bobek, že jdou
do hospody a ať si jedu sám.
Je mi z mých kamarádů
tak nějak smutno, ale Jana se nakonec připojí. Je na ní vidět, že by se mnou
asi chtěla (vůbec poprvé doopravdy) chodit. Dávno vím, že by to nedělalo dobře,
ale její psí oči vidím před sebou někdy dodnes. Moc jí to sluší a pár chlapů se
za ní na zastávce v Kersku ohlédne. Místní si nás samozřejmě dobře
otipují, jedna paní mi dokonce automaticky ukáže cestu k chatce samotného
Mistra. Hrozně se stydím a tak jdeme nejdřív raději do hospody na jedno, pak na
druhé, třetí a když už jich mám asi pět, dodávám si odvahy. Je na mě všechno
hrozně vidět, protože mi přijde, že jsem všemi sledován. Jdu pomalu pod
korunami vzrostlých stromů a už z dálky vidím, že pan Hrabal opravdu sedí
u stolku (někdy se i na mě štěstí přeci jen usměje, joj!), hned vedle psací
stroj a láhev plzeňského. Stojíme chvilku za plotem. Jako skoro každý, koho
jsem nikdy neviděl, mi přijde pan spisovatel malinký. Jana mi tiskne křečovitě
ruku a dodává mi odvahy.
„Co
tam vokouníš?“: ozve se z jeho úst a já se snažím
vykoktat něco o tom, jak se mi líbí jeho knihy. Moje věty nedávají moc smysl,
ale asi pochopí, o co mi jde. „Máš
s sebou moc hezkou holku“: dodává pan Hrabal a mně se najednou rozváže
jazyk. Jsem mladý, lehce přidrzlý týpek, proti kterému najednou stojí na
zahrádce jeden z nejlepších českých a nebál bych se říct i světových
spisovatelů a mluví se mnou. Můj sen se splnil a když mi přistane v ruce
jedno lahvové a usedáme s Janou na lavičku, připadám si jako v ráji.
Pan Hrabal sice během řeči odvrací stále častěji zrak od mé maličkosti a baví
se spíš s mojí kamarádkou, ale přesto mu visím doslova na rtech. Kouká jí
na prsa a hladí stařeckou rukou jednu ze svých koček. Pak jakoby mu něco
přeskočilo v hlavě a má asi deseti minutový monolog (krásný, ale trošku
pomatený a notně sprostý) o kočkách, o lidech, o přírodě, o pivu a ženském
klínu. Jsme s Janou u vytržení, připadám si, že jsem právě spatřil
nějakého ducha, který je v panu Bohumilovi zakletý. „Vypadněte!“: ozve se do ticha šumících stromů najednou a my
probráni do reality, mizíme pomalu z pozemku. „Počkej!“: zakřičí ještě slavný spisovatel a podává mi prázdnou
lahev. Zmateně děkuju a jdeme jako v mrákotách na autobus do Nymburka.
Míchá se ve mně snůška zcela protichůdných pocitů.
Držím v ruce kus
zeleného skla od plzeňské dvanáctky, křečovitě, s postupně narůstající
radostí. „Hele, on ti tam něco napsal“:
probere mě důrazně ze snů Jana a já až do konečné zastávky čtu pořád dokola. „Pro mého mladého přítele … největší
spisovatel všech dob Bohumil Hrabal“. Nějak mi to celé zapadne dohromady.
Prý jsme si normálně, v pohodě povídali (jen já byl jako ve snách), říká mi
má věrná kamarádka. Dávám si lahváče raději do schránky na nádraží (včetně
zbytečné knihy Perličky – polité omylem pivem, na kterou jsem v tom všem
úplně zapomněl) a modlím se, abych ho nikdy neztratil (což se bohužel při mém
stěhování po letech do Plzně stane – co jen mě tehdy opustilo krásných
„nepotřebných“ věcí, achjo).
Jdeme na smluvené místo do
hospody, pijeme jedno za druhým a já každému dokola vysvětluji, co jsem zažil.
Nikdo to nechápe a zdá se mi, že asi nikdy nepochopí. Do Kerska jsem se vrátil
až po letech, když Bohumil Hrabal už dávno skončil svoji pouť na tomto světě.
Pamatuji si, že jsme tam stáli opět s kamarádem za plotem, znovu „opivněni“
několika kousky z Hájenky. Na stole se, u opuštěné chaty, válela pořád jedna
lahev. Foukal vítr a po nějaké době dostrkal flašku až na okraj. Spadla, cinkla
o nějaký kámen na zemi a pro mě tak skončil příběh mého milovaného spisovatele.
Přelezl jsem plot a prázdného lahváče, za nechápavých pohledů mého vysokoškolského
spolubojovníka, znovu postavil (a v duchu pronesl modlitbu o vděčnosti a
pomíjivosti). Zůstaly dokola stále čtené knížky a po nás v Kersku pochcaný
sloupek u vrat. „To by se Hrabalovi
líbilo“: dodávám dodnes, když to celé vyprávím v hospodě.
Jdeme zvesela ke kulturnímu
domu, kde se má černočerný koncert odehrávat. Bohužel, na skleněných dveřích je napsáno: „Dnes se nic nekoná, ožral se nám bubeník,
tak někdy jindy“ 666. Všichni nadávají, plivou na vzkaz a nějaká dívka
s černým make –upem na tváři si roztírá šedivé slzy. Jsem asi jediný,
který se cestou do Mladé Boleslavi usmívá. V tašce mě tlačí lahev prázdné
plzeňské dvanáctky a u srdce hřeje zážitek, který se už nikdy v životě
neopakuje. Možná si ani tehdy neuvědomuji, co jsem to vlastně zažil. Když si to
vezmu kolem a kolem, tak někdy tenkrát, tam pod korunami stromů v Kersku a
u piva v Hájence, jsem si poprvé uvědomil, že bych „chtěl jednou možná také zkusit psát“. Trvalo dlouhých dvacet let,
než jsem se k tomu skutečně odhodlal. Kolem trati (zpátky jedeme vlakem a
mě celý výlet stál 658,- korun) utíkají dozadu krásné obrázky středočeské
krajiny. Jsem, i přes neustálé klení mých kamarádů, v tu chvíli
nejšťastnější mladík na světě. Jsem také nesmírně vděčný osudu, že směřoval mé
kroky do chatky če. 0274 v Kersku a Prcalík mi začíná trošku připomínat
svojí hlučností strýce Pepina.
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html