PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý osmý - Indiáni ze sídliště
Celým dětstvím, snad někdy
od doby, co jsem se naučil číst, mě provázela láska ke Knihám odvahy a
dobrodružství (tzv. KODky). Byla to literatura plná dobrodružství, indiánů,
kovbojů a byli jsme jimi odkojeni snad všichni z naší party thrashových
šílenců. Možná právě proto, samozřejmě již s nadhledem puberťáků, jsme
jednu dobu někde nad pivem zavedli nový kmen metalových indiánů zvaný Thrashoví
psi. Měli jsme dokonce, sice ze srandy, ale s veškerým nadšením mládí,
svoje jména. Prcalík byl Šoustavý medvěd, Kytka – Ten, co kálel v zadu.
Jana – Kozatá vačice a já Čichající skunk, což byla vtipná narážka na můj velký
nos. Užili jsme si s tím spousty legrace. Pamatuji si na jedno napínavé
kempování na Michalovické putně, což je zřícenina kousek za řekou Jizerou, pár
kilometrů pěšky od domova.
Vzali jsme bágly, kazeťák, buřty
od řezníka, chleba od mámy, vrátili všechny lahve, nakoupili plné a vydali se
za neustálého smíchu a lechtání Kozaté vačice směr Jizera. Pod nohama se nám
drolil pískovec, všichni jsme se těšili, jak se přitulíme ve spacáku ke svým
holkám a když Ten, co kálel v zadu, šel opravdu na záchod, rozbolela mě
bránice od toho, jak jsem se pořád tlemil. Cesta, i když ji moje prababička
v osmdesáti letech chodila asi půl hodiny, nám tak trvala hodiny tři. Konečně
jsme na místě a stoupáme do kopce. Přelézáme plot s nápisem Zákaz vstupu a
rozkládáme tábor mezi polorozbořenými zdmi. Začínáme pít a pomalu se propadáme
do němoty. Choulím se ke své černé víle a usínám s pocitem, že svět je
nejkrásnější místo k žití.
„Kurva,
co to tady je? To je naše místo!“: probouzí mě ráno hrubý
hlas. Koukám směrem, odkud zní a najednou vyskočím na nohy. Přede mnou stojí
trojice, která má potetované celé obličeje. Vypadají jako nějací Maurové, jako
vyslanci samotného pekla. Budím ostatní z opice a spánku a tak nějak
automaticky se řadíme do bojového šiku. Holky za nás, jsou přeci jen slabší a
zranitelnější a my vepředu, s odhodláním v prsou. Srdce nám tepala
tak hlasitě, že zněla jako nějaká zvonkohra. Dávám se diplomaticky do řeči
s tím nejhnusnějším maníkem a po chvilce vše uklidňuju. Jsou to propuštění
vězni, členové nějaké zlodějské party. Vypadají ale jinak docela sympaticky.
Prcalík pronese něco o tom, že to je asi hodně drsnej kmen a nakonec vše spraví
pivo. Tedy až na jeden vyprávěný příběh, který mi častokrát dodnes vytane
v paměti.
„My
chodili krást do vilový čtvrti na Borech v Plzni“:
začíná vyprávět Láďa, jinak nekorunovaný vůdce kmene potetovaných. „Vždycky jsme si vytipovali nějakej prázdnej
barák, chvilku ho sledovali a pak vlezli oknem dovnitř“: pokračuje a já se v duchu
přiznám, že mi to přijde napínavé. „Makali
jsme na tom s Frantou“ (ten vypadá jako Zuřivý tupý býk): nenechává se
přerušovat vypravěč a jeho hlas je klidný, až uspávající. „Beru nějaký korále, obrazy, sem tam nějakej další šmuk…no a pak sem
se ohlídnul do kouta a tam seděla nějaká bába, tak jsem ji uškrtil a pak jsme
vzali ještě nějaký nářadí a šli se kouknout do garáže“: mluví dál a dál a
vůbec mu nepřijde, že to není zrovna moc normální, někoho zabít. My koukáme
s hubama dokořán a cítím, jak se Janě začínají třást kolena. Prcalík se
potí a ztrácí svoji schopnost, ihned na vše reagovat.
Jsme už jako parta
neskutečně sehraní, zažili jsme spolu spoustu dobrého i špatného, často jsme se
i pohádali, škorpili se, měli jiný názor. Tentokrát jsme ale zajedno. Jestli
existuje telepatie, tak tento večer se zapsal do našich pamětí, jako velmi
napínavý a protknutý nevyřčeným souzněním. Váženi vrazi a zlodějové nám sežrali
veškeré jídlo, vypili všechno pivo a my jen seděli a neodvažovali se mít něco
proti. Špatný bylo, že čím víc měli pánové alkoholu v krvi, chtělo se jim zašukat, jak říkali. Bránili jsme holky
vlastními těly. K ničemu hnusnému nedošlo vlastně hlavně kvůli Kytkovi,
který opravdu byl Tím, kdo kálel vzadu.
Bylo mu psychicky tak blbě, že dostál svému jménu a vždy všechny přivedl na
jiné myšlenky. Musel na záchod chodit snad po půl hodině. Já občas dostal
pěstí, to když jsem se snažil odstrčit nenechavé ruce od Jany, která je těma
svýma prokletýma prsama dráždila nejvíc. Bylo to o strach, byli jsme jak
vyděšené laně, které si uvědomují, že právě hledí do očí svému střelci. Noc se
zdála být nekonečná. Zaplať Satan nakonec naši potetovaní spolu-táborníci
usnuli a my začali šeptem spřádat plány na útěk.
Nechali jsme za sebou
Michalovickou putnu i s naší bagáží, já si s sebou stihl vzít jenom
nůž. Plazili jsme se udýchaní a se studeným potem na zádech podél zdi, pak
travou. „Já je zabiju, ty svině!“: zařval
někdo do ticha jinak opuštěného místa. Zatrnulo nám. Tupý, zuřivý býk se
probudil a postavil na nohy i ostatní. Potom to bylo hodně o běhu nočním lesem,
o kličkování, o pomáhání neustále padajícím holkám, o přeplavání Jizery.
Pamatuji si, že v nás všech strach probudil pudy, které jsme do té doby
vůbec neznali. Museli jsme přežít, byli jsme mladí, měli jsme všechno před
sebou a tady šlo opravdu o život. Adrenalin smíchaný s touhou dostat se z
toho bez úhony se musel vznášet nad našimi mokrými vlasy jako lehká pára, skrz
kterou jsem se, po překonání řeky, doslova prolíbal s utěšováním své dívky
ke svobodě.
Když jsme vylezli nahoře na
kopci, po zdolání strmé skály v „našem“ lese u Radouče a usedli roztrhaní a
vyděšení na panely, bylo to jako se vrátit do náručí vlastní matky. „Ty vole, tohle zažít Karel May, tak sepíše
celou jednu knížku“: pronesl Prcalík a my se začali z toho všeho
stresu šíleně smát. Spát se šlo ke Kytkovi, měl rodiče na chalupě. Tu noc kálel
náš kamarád dlouho do noci, jako by v něm celá tahle šílenost ještě
doznívala.
Druhý den, opatrně, jako
opravdoví indiáni (ale už bez holek, ty hlídaly raději panely), jsme se
vypravili zpět pro naše věci. Bylo světlo a slunce zářilo, až to bolelo
v zátylku. Šli jsme pomalu, nechtělo se nám. Když jsme dorazili na místo,
zastavil nás u kolejí policista, že prý dál nemůžeme. Na náš dotaz, cože se to
tam stalo, nám prozradil, že se na Michalovické putně porvali nějací propuštění
vězni a že jeden to nepřežil. Zůstali jsme stát s otevřenými pusami a po
chvíli raději srabácky vzali nohy na ramena. Naše indiánské trampování skončilo
nevalně, ale to neznamenalo, že bychom na lesy, louky a řeky zanevřeli. Naopak,
jakmile udeřilo teplo, táhlo nás to ven. Po čase náš zážitek dostal neustálým
vyprávěním ještě napínavější podobu a obzvláště takhle večer u ohně se vyprávěl
s velkou chutí. Jen jednou si z nás Prcalík udělal srandu a když si
odskočil na záchod, vrátil se z houští s pomalovaným obličejem. Krve
by se v nás nedořezal a jekot holek byl slyšet několik kilometrů daleko.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html