Příběh třicátý pátý - Jeden vozíčkář a pařba s The Kripels
Kytka jednou, když šel
z brigády, stavil se v hospodě U Dubu. Já měl zrovna narozeniny, tak
jsem se plácnul přes kapsu a pustil nějaké ty groše mezi své kamarády. Pilo se,
slavilo a pak se jelo z města z kopce na sídliště na kolech. Dole se
ale tentokrát Kytka u kolejí namotal na zábradlí takovým způsobem, že si zlomil
obě holeně. Opilí, rozevlátí kamarádi ho naložili na své sportovní bicykly
značky Eska a dopravili ho do nedaleké nemocnice. Pan doktor přímo do zápisu
napsal, že náš kamarád jel opilý na kole a my museli přivolané policii zaplatit
pět stovek korun českých. Mohli jsme si za to sami, protože Prcalík se
několikrát při vyšetření bouchal na dveře ošetřovny a dožadoval se vydání
našeho kamaráda a že prý ho tady chcípnout nenechá. Nakonec jsem všechno musel
urovnat já, s nacvičeným pohledem intelektuála přes obroučky kostěných
brýlí.
Propustili nebo spíš
vyhodili nás někdy kolem desáté, to už se kolem trousily jako temné stíny
postavy dělníků ze Škodovky. Někteří na kolech, jiní s pokašláváním,
všichni se nás ptali, co se to stalo. Já s Prcalíkem na svých kovových
ořích, spojeni dohromady klackem a táhnoucí Kytku na vozíku, jsme museli
působit opravdu legračně. Za námi poskakující prsatá Jana, která vyřvávala
slavný pokřik: „Na Bělehrááád!“ Dovezli
jsme kamaráda domů, byli seřvaní jeho rodiči. Nedivím se, ale naštvaný jsem
byl. Protože mi nechali v rukách Kytkovo zmuchlané kolo. Inu, co naděláte?
Donesl jsem ho k sobě do sklepa (a vyhodil ho až v roce 2014). Pak
jsem usnul.
Jenže Kytka svého
zdravotního stavu moc nedbal a na jedné zdravotní procházce, kdy jsme se
střídali v jeho tlačení, prohlásil, že na ten koncert Na Rychtu prostě
musí. Vystupoval tenkrát Chorvat, náš kamarád a jeho kapela zněla hodně jako
Megadeth, dokonce uměli i hrát. Byla to povinnost. Špatné bylo, že rodiče mu to
nedovolili a tak jsme ho museli víceméně ukrást. Postup byl následující. Jana
vylákala na ty svý kukadla a poprsí jeho otce před dům a my mezitím
s Prcalíkem Kytku v podstatě vyhodili z okna. Dopadl
z prvního patra paneláku přímo na žlutou barvou obsypaný vřes a taky
trochu bokem na hlavu. Potom jsme hodili
vozík, který zařinčel o klepadla na prádlo a roztrhl jedné hodně vyvinuté paní
podprsenku (nebo padák nebo co to bylo). Čert ale nespal, Kytkův táta se nedal
obloudit a začal nás honit po sídlišti. Nakonec jsme unikli, což vzhledem
k tomu, že jsme běželi s vozíkem a poměrně těžkým Kytkou, svědčilo
hodně o špatné kondici jeho otce. Smáli jsme se pak ještě asi hodinu, protože
to celé připomínalo nějakou pěkně starou grotesku.
Sjeli jsme rovnou na
Štěpánku, do parku, po silnici. Cestou už posilněni několika lahváči a natěšeni
na koncert. První měli hrát The Kripels. Zdravíme všechny kamarády, usedáme ke
stolu a Kytka je za hvězdu večera. Musí ukazovat, jak kde co na vozíku funguje.
Na pódium mezitím vylézá trojice mongoloidních kluků, oblečených do metalových
ohozů. Tenkrát ještě nebyly neziskovky, ani programy na začleňování postižených
do společnosti. Pánové prostě přišli a spustili neskutečný bordel. Neuměli
hrát, pod pódiem byli samí opilí a nevyrovnaní jedinci, ale o nějakém posměchu,
či projevené debilitě, ten den nebylo ani vidu ani slechu (dnes si to už ani
nedovedu představit). Chorvat tenkrát pracoval jako brigádník
v Kosmonosích v blázinci a kluci ho hrozně obdivovali. Tak to dali
dohromady a vznikla tato akce.
Když jste pak viděli tuhle
jindy posmutnělou trojici s prázdnými pohledy, jak stojí na pódiu a musí
asi dvacetkrát přidávat a když pak Kytka vjede doprostřed chumlu lidí, je vyzvednut
nad hlavu a za neustálého skandování:“
The Kripels, The Kripels…“ padá rovnou hubou na podlahu, je jasné, kdo je
ten den nejlepší účinkující. Kluci zářili, podávali si s námi ruce, jako
opravdové hvězdy, kterými v tu chvíli opravdu byli. Nesměli pít (což
kupodivu všichni dodržovali a nikdo jim nic nenabízel) a tak jim ten večer snad
každý kupuje dvě červené a jednu žlutou limonádu (bubeník miloval žlutou barvu
a měl tak natřené i paličky). Pro trojici duševně slabších kamarádů je to asi
nejkrásnější zážitek v životě a všichni pak svorně čekáme na Chorvatovo
vystoupení. To je samozřejmě dobré, hudebně precizní a dokonale odehrané. Jen
už mezi lidmi není takové to nadšení, jako u předchozích.
Hudba končí, večer nikoliv.
Kytka rozváží na vozíku pivo, všichni se veselí, vždyť to znáte. Vše sice
trošku naruší jeho otec, který ho „konečně“
našel a nazve ho potupně hajzlem. Následuje alkoholově nutná klasika.
Doprovázím Janu domů, podpírám Prcalíka a všichni jednotně tvrdíme, že hudba
není kolikrát o tom, kolik kdo poskládá za sebou akordů, ale hlavně o předaných
emocích. Trojici duševně pomalejších si od té doby Chorvat občas na jejich
četné žádosti z Kosmonos „vypůjčil“. Podobně nemocní se nedožívají bohužel
vysokého věku, ale myslím, že těch pár akcí, co s námi absolvovali, jim
pomohlo trošku napravit to, co na nich Bůh, genetika a osud pokazili. Po
počátečním ostychu při prvních setkáních jsme najednou zjistili, že jsou sice
velcí a mohutní, ale zároveň jsou také dětmi, hravými a příjemnými. A protože
mnohým z nás dětství teprve končilo, mohu směle prohlásit, že jsme zažili
spousty vtipných a dodnes vyprávěných veselých historek. Ten večer nám jeden
dočasný vozíčkář a blázni z Kosmonos prostě pěkně nakopali prdel. To je
bez debat.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
