DREAM THEATER - The Astonishing
CD 2016, Roadrunner Records
Vítejte v progresivním světě DREAM THEATER, Máte rádi dlouhá preludia, rozmáchlé koncepce a učebnicové riffy? Pak jste tady správně. Tento typ hudby je pro mě sice spíš za trest, než že bych si ho užíval, ale člověk samozřejmě musí uznat dobře odvedené řemeslo. Přesto mi přijde novinka až příliš chladná, jakoby odlidštěná. Všechno sice sedí pevně na svých místech, formule tolik typická pro tuhle kapelu byla dodržena, ale je to nudné jako nekonečný seriál v televizi. Nebo opera, která sice působí vznešeně, až muzikálově, ale neodnesete si z ní vůbec nic. Nová deska je totiž tak šíleně dlouhá, že by bylo s podivem, kdyby se mi povedlo udržet pozornost po celou dobu poslechu. Pár motivů je sice hodně zajímavých, ale jako celek mi nepřijde nové album příliš záživné. Zdá se, že staré dobré časy se už asi nevrátí. Možná by někdo už mohl téhle skupině říct, že se nejede na množství, ale na kvalitu. Takhle to dopadá, když skvělí muzikanti moc popustí uzdu své fantazie a zapomenou na to, že to taky bude někdo chtít poslouchat.
Samozřejmě, v kontextu ostatních vydávaných desek se jedná pořád o nadprůměr. Na DREAM THEATER je to ale rozhodně málo. Mám neustálý vtíravý pocit, že čekám na zajímavý motiv, dobrou pasáž třeba několik minut. A pak nic, pak se jen dál dokola předvádějí muzikantské dovednosti. Hudebníci asi ocení, rádi si nacvičí všechny postupy a budou hovořit o dobrém díle, ale řekněte mi, kdo má na tohle všechno čas a náladu? Mě ani tak nevadí častá zvolnění jdoucí až někam do sedmdesátých let, ani heavy klišovité kousky obyčejnosti, mě nudí ta zdlouhavost, než se pánové dostanou k tomu podstatnému. Ještě ke všemu je to celé neskutečně utahané. Jak říkám, možná jako kulisa k jihoamerickému seriálu o neutuchající lásce a nenávisti možná. Jinak za mě nic, tohle ani smrt nebere, usnula by. Zůstávám absolutně chladným, jsem proti novince imunní. Mimochodem, přečtěte si texty, ty jen potvrzují moje slova. Jsou až dětinské.
"The Astonishing" je neskutečně dlouhou porcí totální nudy. Na DREAM THEATER obyčejné motivy, příliš rozvláčné kompozice, nekonečná preludia. Ne, takto tuhle kapelu neslyším rád. Album mi připomíná nějaký nepovedený muzikál, případně nasládlý seriál, který nemá žádný konec. Pár dobrých nápadů, sem tam něco trošku zajímavého, jako celek mě ale novinka vůbec nezaujala. DREAM THEATER se motají v kruhu, skladby jsou obyčejné a ničím zajímavé. Omlouvám se, ale takto ne. Za mě palec dolů. Nedělá to se mnou vůbec nic.
Vítejte v progresivním světě DREAM THEATER, Máte rádi dlouhá preludia, rozmáchlé koncepce a učebnicové riffy? Pak jste tady správně. Tento typ hudby je pro mě sice spíš za trest, než že bych si ho užíval, ale člověk samozřejmě musí uznat dobře odvedené řemeslo. Přesto mi přijde novinka až příliš chladná, jakoby odlidštěná. Všechno sice sedí pevně na svých místech, formule tolik typická pro tuhle kapelu byla dodržena, ale je to nudné jako nekonečný seriál v televizi. Nebo opera, která sice působí vznešeně, až muzikálově, ale neodnesete si z ní vůbec nic. Nová deska je totiž tak šíleně dlouhá, že by bylo s podivem, kdyby se mi povedlo udržet pozornost po celou dobu poslechu. Pár motivů je sice hodně zajímavých, ale jako celek mi nepřijde nové album příliš záživné. Zdá se, že staré dobré časy se už asi nevrátí. Možná by někdo už mohl téhle skupině říct, že se nejede na množství, ale na kvalitu. Takhle to dopadá, když skvělí muzikanti moc popustí uzdu své fantazie a zapomenou na to, že to taky bude někdo chtít poslouchat.
Samozřejmě, v kontextu ostatních vydávaných desek se jedná pořád o nadprůměr. Na DREAM THEATER je to ale rozhodně málo. Mám neustálý vtíravý pocit, že čekám na zajímavý motiv, dobrou pasáž třeba několik minut. A pak nic, pak se jen dál dokola předvádějí muzikantské dovednosti. Hudebníci asi ocení, rádi si nacvičí všechny postupy a budou hovořit o dobrém díle, ale řekněte mi, kdo má na tohle všechno čas a náladu? Mě ani tak nevadí častá zvolnění jdoucí až někam do sedmdesátých let, ani heavy klišovité kousky obyčejnosti, mě nudí ta zdlouhavost, než se pánové dostanou k tomu podstatnému. Ještě ke všemu je to celé neskutečně utahané. Jak říkám, možná jako kulisa k jihoamerickému seriálu o neutuchající lásce a nenávisti možná. Jinak za mě nic, tohle ani smrt nebere, usnula by. Zůstávám absolutně chladným, jsem proti novince imunní. Mimochodem, přečtěte si texty, ty jen potvrzují moje slova. Jsou až dětinské.
"The Astonishing" je neskutečně dlouhou porcí totální nudy. Na DREAM THEATER obyčejné motivy, příliš rozvláčné kompozice, nekonečná preludia. Ne, takto tuhle kapelu neslyším rád. Album mi připomíná nějaký nepovedený muzikál, případně nasládlý seriál, který nemá žádný konec. Pár dobrých nápadů, sem tam něco trošku zajímavého, jako celek mě ale novinka vůbec nezaujala. DREAM THEATER se motají v kruhu, skladby jsou obyčejné a ničím zajímavé. Omlouvám se, ale takto ne. Za mě palec dolů. Nedělá to se mnou vůbec nic.
Asphyx says:
"The Astonishing" is unbelievable long total boredom. DREAM THEATERThere are common themes, too long-winded composition, endless overtures. No, I don't like to hear this band in this way. The album reminds me some badly done musical or sweet soap opera without end. There are some good ideas here and something a little bit interesting from time to time, but the news isn't interesting for me as a whole. DREAM THEATER are blundering in the circle, tracks are common and uninteresting. I'm sorry, but not in this way. For me thumbs down. It doesn't make anything with me.
