Příběh třicátý třetí - Poslední stanice nádraží Mladá Boleslav
Pokládám točené pivo na
keramický podtácek. Sedíme s klukama na nádraží, právě jsme přijeli
z koncertu Debustrol. Je ráno a s námi jsou tady jen alkáči a paní
výčepní. Dávám si neskutečně mastnou sekanou a chvilku přemýšlím, co na to můj
žaludek. Kupodivu ji začne pomalu zpracovávat. Většinou si tady objednávám
bramborový salát do papíru, s kuřecím řízkem nebo s párkem. „Ty vole to byla zase jízda“: protáhne
se Prcalík a krkne si na celý lokál. „Ale
notááák, my jsme slušnej podnik“: ozve se od výčepu a paní číšnice pohodí
výstavní poprsím směrem k pípě. Dáme další pivo a nikam se nám nechce.
Včera to bylo hodně divoký. Mosh-pit, jedna rvačka s místními
v Chotětově, prý že se ochomýtám kolem jedné slečny. Přitom to nebyla
pravda, vyjela po mě ona, ne já po ní. To jen aby bylo jasno. Přišla se mě
zeptat, jestli nemám chvilku čas a co říkám na Michala Davida. No, to si u mě
naběhla, poslal jsem ji někam. A pak si přivedla bráchu, jeho kamaráda a další
a další a už se to mlelo.
„Ale
Debustrol byli super, co?“: pronese do našeho rozjímání Kytka a
odstrčí Janu kousek od sebe, aby mohl na záchod. Za chvilku ho vidíme, jak močí
na nástupišti (na záchod se odvážil jen jednou Prcalík, a to kdysi dávno, neskutečně
se tam poblil z toho smradu, proto chodíme raději ven, včetně Jany),
kousek stranou, aby nepohoršoval. Do hospody, do téhle nádherné zaplivané
nádražky, se začínají trousit dělníci z noční směny. Jsou ztahaní jako my.
A taky mají chuť na pivo. Už je nám víceméně jasné, že když už je ta sobota,
tak nikam nemusíme. Objednávám další kousky zlatého moku a Jana se probouzí. Má
na čele velký šrám, jak pařila hned pod pódiem a narazila hlavou do zábradlí.
Je rozcuchaná, špinavá a stejně ji to neskutečně sluší. Do města je to
z nádraží hodně daleko a musí se pěšky nebo autobusem. Přisedá k nám
jeden chlápek, ve vousech kusy jídla, na oblečení prach a špína. Má skelný
pohled.
Podívá se na mě a pronese: „Už jste viděli Boha?“ Pak dodá, že on
jo, prdne si a usne na umakartovém stole. Mám pořád hlad, celou noc jsem nejedl
a tak si objednávám ještě ten salát. Jako svátost přijímání mi jej přináší paní
výčepní, k tomu chleba. Voní to, je to báječná krmě. Dělím se
s ostatními a říkáme si, že takhle nám už hodně dlouho dobře nebylo. Mezitím
se probudí náš nový přísedící: „Tak jak
teda? Už jste viděli Boha?“ Ptá se pořád dokola. Jana se směje a Prcalík
pronáší něco o tom, že ho jednou viděl, že byl na dně dámského přirození. Pán
s mohutným říhnutím přikyvuje a Jana už se nesměje, ale řehtá jako blázen.
Když si to vezmu kolem a kolem, tak je ta hospoda neskutečně špinavá, smrdí
močí, cigaretovým kouřem, lidi jsou divný, výčepní oprsklá, ale je mi tu stejně
tak nějak fajn. Jakoby měl ten všechen hnus svoje zvláštní kouzlo, svoji
neopakovatelnou atmosféru.
Naši siestu naruší Kytka,
který si konečně vzpomene, že musí odpoledne makat u rodičů na zahradě. Mám to
podobné a tak dáme ještě jedno, popadneme Janu a vydáváme se směr domov.
Jakmile za mnou zapadnou lítací dveře do putyky, jdu se vyčůrat ke zdi.
Přijíždí vlak a někdo mi z něj mává. Pokusím se taky, ale mám strach, abych
neměl mokré kalhoty. Prcalík se tomu směje a tak ho plácnu přátelsky po
ramenou. Nádražní hospoda v Mladé Boleslavi, pajzl blahoslavený všemi
opilci ve městě splnil svůj účel. Nastartoval nás do dalšího dne.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
