Příběh třicátý - Thrashoví psi
Z celé naší party jsme
měli psa čtyři. Kluci jednoho vlčáka, jednoho boxera a pak nějakého velkého
vořecha. Já měl malého knírače. Neskutečnej pes. Obrovskej bojovník,
s neustále rozčepýřenými vousy. Brával jsem ho každý den několikrát do
nedalekého parku. S klukama jsme se tam poflakovali, probírali donekonečna
muziku a holky a rafani si pobíhali kolem. Občas se některý, stejně jako my,
serval, ale nikdy nikdo zbytečně neprovokoval. Když jsme sedávali dlouhé hodiny
na panelech, bylo nám i našim psům za městem dobře. Běhali v neustálých
kruzích dokola, my vydechovali dlouhá oblaka dýmu a všichni jsme věděli, že
tahle společná smečka je něco, co se už nebude nikdy v životě opakovat.
Vůbec nevím, jak mezi námi
mohla ta vzájemná symbióza fungovat. Každý byl z úplně jiného těsta. Někdo
vzteklý, energický, jiný zase přemýšlivý intelektuál. A do toho holky, které
dodnes nechápu. Vždyť s námi, na rozdíl od diskofilů, měly jen nepohodlí,
hloupé řeči a pořád jen nedostatek peněz. Všechno, co se vydělalo na
brigádách, se vydalo za kazety, CD, koncerty a hromady piva. Nikdo nebyl šéf,
ani despota. Všechno fungovalo tak nějak automaticky. Jakoby někdo převedl do
praxe ten nejnesmyslnější komunismus. Bylo to hodně o důvěře, o podpoře, o tom,
dělat si věci po svém. Ideální to nebylo, to zase ne, ale svoje nepopiratelné
kouzlo to určitě mělo.
Dlouho jsem přemýšlel, co
bylo vlastně tím největším tmelem a nakonec jsem stejně přišel jen a jen na
muziku. Jako by nás všechny ty decibely, to objevování nových kapel neustále
nabíjelo, dávalo dohromady. Kolikrát nebyla první otázka při setkání týkající
se toho, jak člověku zrovna je, ale spíš jsme každý chtěli sdělit objev něčeho
dobrého thrashového. Já měl kupříkladu jednu z nejkrásnějších džínových
bund a to jsem se při pracovním vyučování ve škole kdysi na základce marně
pokoušel hodinu navléknout nit do jehly. Moc nevidím a přesto mi všichni
pomáhali. Přišívali jak kluci, tak hlavně holky, které se nějak dohodly, že ze
mě udělají fešáka.
Všechno to mělo takovou tu
neskutečně nadšeneckou náladu, nikdo nikdy nenadával způsobem, při kterém si jen
lidé neustále dokola stěžují. A co si budeme povídat, někteří z nás to
měli hodně těžké. Pocházeli z rozvrácených rodin, od fotrů alkoholiků, od
matek, které se nikdy matkami stát neměly.
Thrashoví
psi
byli, stejně jako my, hrozně zvláštním úkazem. Občas sice zaštěkali, ale nějak
automaticky přistoupili na tu krásnou hru, že jsou smečka, tlupa vytlačená
někam ven za město, pryč od toho všeho betonu, neustále nervních rodičů, od
tupého davu. Neslo to s sebou samozřejmě i negativní následky. Někdo na
nás koukal jako na vyvrhele, sběř, ale to se časem uklidnilo. Nakonec stejně
všichni zjistili, že je s námi hlavně legrace. Vždyť my byli tak máknutí,
že jsme měli dobrovolné služby, abychom po sobě na panelech vždy před odchodem uklidili.
A když se jednou stalo, že tam okolojdoucí pejskař našel ráno bordel, sami jsme
to vyšetřili a viníka nakopali do prdele.
Možná všemu přidávala taková ta nadšená nálada čerstvě se rodící
demokracie, nevím. Každopádně už jsem to pak nikdy nezažil.
Thrashoví
psi
tenkrát byli neskutečně silní. Jsem moc rád, že jsem toho byl součástí. Vždyť,
co může být lepší než uskupení lidí, kteří se k sobě chovají hezky, sázejí
na poctivost, upřímnost a nikoho nepotlačují, neubližují mu? Možná jsme nebyli
z nejslušnějších, pro slova prdel a kurva se daleko nechodilo, ale kluci
byli kolikrát většími chlapy, než ti, které dnes často potkávám. A o holkách, o
těch něžně drsných slečnách snad ani nemusím hovořit. To byly černo modré víly,
mnohé snad už v té době prohlášené za svaté. Byla to zvláštní doba. Na
jednu stranu ještě socialisticky a panelově zašedlá. Na tu druhou,
přívětivější, plná skvělých lidí, osobností a thrashové nálady. Ano, člověk byl
mladý a často si své zážitky idealizuje, ale tohle bylo něco jiného.
Thrashoví
psi
byli stejně jako my v tom místě a čase smečkou, která se vzepřela okolnímu
světu. Mládí si samo utvořilo oázu klidu a pohody kousek za městem, mezi lesem,
plání s chráněným druhem vzácných travin a našimi srdci. Pokaždé, když se
dodnes k těm místům blížím (panely už dávno odvezli), cítím v kostech
a žilách radost. Kdysi mnozí z nás mívali úsměv na rtech jen tam.
Našlapuji opatrně na drnové podloží a v nohách mám neskutečnou sílu.
Otáčím tvář po větru a promítám si na oblohu tváře všech mých spolubojovníků.
Jsem nostalgický, jako stará bába. Kolem mě někdo venčí své psy. Jsou už ale
připoutaní na dlouhých výsuvných vodítkách. Bez svobody. Jdu raději pryč a
dávám si v nejbližší hospodě pivo. Všichni na mě koukají, jako na blázna.
Asi se tvářím, jako bych právě potkal duchy.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
