Příběh dvacátý devátý - O bolesti
Dodělávám poslední úkoly,
poslouchám u toho na walkmanu novinku Candelmass. Padá na mě lehká deprese. Je
mi šestnáct let a občas mi přijde, že už jsem toho zažil příliš. Zvedám se
konečně od stolu a najednou si to štráduju potemnělou ulicí. Je podzim a brzy
se stmívá. Slyším, jak někdo řve na malé děti a otřepu se chladem. Vidím ve tmě
ty vyděšené oči, naslouchám zvukům sídliště. Od pusy mi jde pára. Na tohle
setkání se moc netěším. Snad poprvé se mi stalo, že mě nějaká miluje a já ji
nechci. Jsem v pubertě, plný testosteronu a zmatku. Vyzvedávám Kačenku u
nich před barákem. Je hubená, někdy se mi zdá až moc a kouká na mě psíma očima.
Hergot, na tohle já nemám nervy. Když konečně vyleze na světlo, hrozně se
leknu. Má pod okem obrovský monokl.
„Co
se ti to panebože stalo“: zeptám se a vlastně ani neočekávám
odpověď. Její otec, jinak slavný boleslavský Pan doktor, vážená osoba, byl
v soukromí hajzl toho nejhoršího kalibru. Nechápal jsem, jak někdo, kdo
podepsal Hippokratovu přísahu a na veřejnosti se směje jako anděl, může být
taková sadistická svině. Kačenka, krásná, křehká, jemná holka zase pláče.
Nevím, co říct, ale chci hrozně pomoct. Jsem vychovaný ke spravedlnosti,
k tomu, postavit se k podobným nechutným věcem jako chlap a ještě ke
všemu se mnou zmítá čistě spravedlivá nenávist. Musím něco udělat. Jdeme tichým
městem, vyzvedáváme ostatní. Prcalík vtipkuje, Kačenka se konečně směje, i když
je to takový ten smutný, slabý smích. Usedáme na naši horu z panelů a
řešíme nové Kreator. Všem je nám najednou docela dobře. Ze soucitu se tisknu ke
své kamarádce a nemám sílu na to se s ní rozejít.
Po lesní pěšině přichází
Kytka, kouří jako fabrika a prozpěvuje si něco od Slayer. On sice neumí zpívat
a zní to jako sípání starého kašlajícího motoru, ale celkově to zapadá do
dnešní nálady. Povídáme si, někdo vytáhne pivko a žilami se nám konečně začne
rozlévat trošku toho tepla. A už je tu večer a já jsem za gentlemana. Odvádím
Kačku k jejich domu. Vidím na ní ten strach, se do toho pekla vrátit. Otáčí
ke mně tmavě modré oči, mokré od slz a bolesti. Šeptá slova o tom, jak mě
miluje. Pohladím ji po tváři. Na tohle fakt nemám nervy. Najednou se odvrací a
kašle dlouhé chuchvalce krve. „Panebože!“:
křičím ten den již poněkolikáté. Podpírám ji a modlím se, aby byla doma i její
máma. Není. Její fotr se nejdřív usmívá, jako samotný vyslanec pekla, vtíravě,
slizácky. Pak mu dojde, že vím všechno a zasyčí na mě: „Tebe si taky jednou podám“.
Utíkáme nočním městem, pod
nohama nám šustí listí a já dostávám obrovský strach. Nevím, co mám dělat, jsem
zmatený. Nakonec mi Kačenka padá na trávník, kousek od šílené kovové a rezavé dětské
prolézačky. Zvedám ji a odnáším pod blikajícími lampami do nemocnice. Pálí mě
záda, sotva popadám dech. Konečně jsme tady. Zůstávám v čekárně, mokrý,
zpocený a klepe mnou třesavka. Vylézá pan doktor z pohotovosti. „Vy jste příbuzný?“: ptá se. „Nejsem“: smutně odpovím. Dívá se na mě
divným pohledem. Pak mi to docvakne. On si myslí, že jsem jí to udělal já!
Zmateně vysvětluji, jak se věci mají. Mezitím jdeme za Kačenku. Spí jako
zakletá princezna. Je šíleně hubená. Mám zase strach. Lékař se chytá za hlavu a
nakonec to praskne. Samozřejmě se s jejím otcem zná, ale pořád nemůže
uvěřit, že by toho byl schopen. Tělo mé slečny je plné podlitin, modřin, otisků
od pálení cigaretou. Chce se mi zvracet, což následně činím. Vyčítám si, že
jsem s ní měl spát, chtěla to přeci. Odhalil bych tohle lidské zvěrstvo
dřív. Schoulím se do sebe a po chvíli mi docházejí slzy.
Sedím a čekám, sledují
černobílé hodiny na zdi a odpočítávám každou sekundu. Vedle v pokoji tiká
nějaký přístroj a pláče malé dítě. Je půl páté ráno a přijíždí policie, všechno
je prý v pořádku, právě mi sděluje lékař. Do očí se mi vyplavuje celý den
a chytám se starší, hrozně milé sestřičky. Podává mi kapesník a utišujícím
hlasem mě ukolébá ke spánku. Mám najednou pocit, že se všechno zlé v dobré
obrátilo. Dorážejí mí rodiče, celí vyděšení, odvážejí mě pod léky na uklidnění
domů a já spím dva dny v kuse. Navštěvuji odpoledne Kačenku, je krásná
v tom bílém pyžamu, je opravdovým andělem. Hladím ji po ruce a snažím se
ji zvednout náladu. Nakonec se daří a mává mi za oknem šedivé nemocnice. Mám
konečně dobrou náladu, začínám si dokonce prozpěvovat. V tom dostanu
obrovskou ránu do zátylku. Padám, padám a dávám si o zem do obličeje. Polykám
kousky asfaltu.
Pan doktor, fotr, kterého
měli kdysi raději utratit, stojí nad mým tělem a mě napadne, že asi umřu. Potom
dostanu obrovský vztek. Já vlastně ani nevím, co se pak stalo. Na chvilku se mi
zatemnilo před očima a udeřil jsem toho hajzla mezi nohy. Zaskučel. Já se
mezitím zvedl a dal se do práce. Tohle nebyl souboj, to nebyla bitka mezi dvěma
kamarády. To byl z mé strany masakr. Mlátil jsem ho do obličeje, kopal
kolem sebe. Cenil jsem zuby. Byl těžší i silnější, ale asi ho zaskočila moje
nenávist. Po chvilce ležel na zemi a já najednou věděl, že když praštím ještě
jednou, tak už nebude nikdy žádná muzika, nic. Pud sebezáchovy zafungoval.
Někdy si sice říkám, jak by to dopadlo, kdyby to bylo obráceně, ale to už je
teď dávno jedno. Padám vyčerpaně vedle toho kusu lidské špíny. Musím se
nadechnout.
Zvedám se, volám
z nedaleké telefonní budky záchranku a zase jedeme na stejné místo jako
nedávno. Slouží shodou okolností stejný doktor. Jen kývne na pozdrav a bokem se
mě ptá, co se stalo. Sepisuje zprávu a pak už je konečně klid. Na otce Kačenky
byla podána žaloba, dokonce se našla i spousta utrpení u její mámy. Když to
všechno vyplouvalo postupně na povrch, začala mě jímat hrůza. Chudák holka. Panebože! (pokolikáté už). Té bolesti na
ní bylo přespříliš. To přece nemůže nikdo unést, říkal jsem si pořád dokola!
Strávila několik měsíců po nemocnicích. Já ji navštěvoval, dodával ji naději, i
když někde, ve skrytu našich mladých duší, jsme věděli, že se stejně brzy
rozejdeme. V partě jsem za hrdinu (Prcalík mi chvilku říká, že jsem Old
Shaterhand, ale ostatní ho zpraží pohledem a Janin pláč není k utišení), doma
mě zase vyčiní, co blbnu a já pevně doufám, že se vše v dobré obrátí.
A světe div se, obrátilo.
S Kačenkou jsme se rozešli, ona si pak našla kluka (mimochodem, taky
z naší party) a jsou spolu až dodnes. Že by nakonec přeci jen nějaká
spravedlnost existovala? Možná to na tom světě nebude tak zlé, říkám si vždy,
když se potkáme. Tahle krásná paní (pořád s obličejem princezny) teď
doslova září. Pokaždé jen prohodíme pár slov, protože ani jeden z nás
nechce jitřit starou bolest. A že jí kdysi bylo. Možná na ten věk až moc. Ještě
že ji čas postupně zalepuje milosrdnou náplastí zapomnění.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
