Příběh dvacátý čtvrtý – Nám patří tenhle svět!
Vyzvedávám Kytku před
školou. S Prcalíkem je to trošku horší. Potkáváme ho, jak stojí na zednické
praxi za plotem. Věší se na něj a řve, že je v lágru. Musíme na našeho
kamaráda zase čekat. Stavujeme se u něj doma, něco málo svačíme a kolega
Prcalík bere na rameno obrovský přenosný kazeťák. Pouští nové Slayer a už si to
valíme směr panely. Trošku se stydím, protože ten randál je opravdu hodně
velký. Jsme ale slyšet a z panelákových vchodů vylézají džínové postavy. „Zdááár“, metááál voléé“: ozývá se za
námi. Další a další vlasatci. Jdu vepředu a cítím se jako šéf nějakého gangu. Mám
na sobě zbrusu nové tričko Motorhead.
Zastavujeme se kousek od
posledního domu. Všichni svorně se silou třicetihlasého davu voláme: „Janooo, Janoooo, už jsme tady!“ Naše
milá a krásná kolegyně vykoukne z okna. Očividně byla právě ve sprše, což
jenom ještě víc rozjitří naši radost ze setkání. Chvilku se poflakujeme před
barákem, řve na nás nějaká sousedka a musíme zavrčet na jednoho pána, který nám
začal vysvětlovat, jak by se měli mladí lidé chovat. Prcalík ho odbude
s tím, že jestli chce, aby z nás byl další Pionýr, ať ještě chvíli
pokračuje a Kytka ho posílá do prdele. Po chvíli raději směřujeme k obchodu
Družstevník, na kraji města. Pak už je jen příroda, pole a lesy. Máme to moc
dobře vychytaný. Přišel jsem náhodou na díru v plotě. Postupně bereme
(krademe) prázdné lahve a neustále dokola je vracíme ve stejném krámě.
Za utržené peníze
nakupujeme lahváče Klášter, Slovácké slunce, což je víno na zblití, ale máme
v té době kachní žaludky, tak skousneme ledacos. Je pátek a to se prostě
paří. Na nějaké předražené podniky nemáme, tak jsme radši venku. Otužilí,
nadšení, plni radosti. Usedáme po chvilce na vyskládanou horu z panelů,
klábosíme o novinkách z hudebního podhoubí, plánujeme další koncertní
výlet. Patří nám v tu chvíli celý svět. Cítím v kostech neskutečnou
sílu mládí, energii. Holky jsou krásný, kluci ostří jako břitva. Kousek od naší
trojice se serve partička nově příchozích. Někdo někomu pohanil jeho oblíbené
S.D.I. Rána střídá ránu, vypadá to na nesmiřitelnou nenávist. Jen sedíme a
koukáme. Stejně všichni moc dobře víme, že se to za chvíli vyřeší samo. Stane
se tak a před chvíli nepřátelé na život a na smrt popíjejí svorně pivo.
Otáčím volume na kazeťáku
doprava a řvu na lesy „S.D.I…. Megamosh“.
Pár lidí se postupně zvedá, mává hlavami, kroutí vlasy a začne se točit na
louce dokola (že se tomu říká mosh-pit, jsme ještě vůbec nevěděli). Ostatní se pomalu přidávají a nakonec křičí úplně
všichni. Hergot, to je ale síla. Jana mě tiskne k sobě, Kytka skáče
Prcalíkovi na ramena a když tahle skladba dohraje, na zemi se válí snad třicet
lidí. Radost dostupuje svého vrcholu. Jsme pryč od svých škol, od starostí, od
polorozpadlých rodin. Chlad sídliště a přicházejícího podzimu není najednou tak
silný. Máme konečně taky na chvilku pocit, že někam patříme. Co na tom, že
většinu z nás čeká druhý den šichta v továrně, kam někteří chodí do
práce na směny a my študentíčci na brigádu. Teď, tady je nám fajn.
Kolem půlnoci se nám už
dávno vybily všechny baterie v kazeťáku. Je tma a nad panely se jak
světlušky vznášejí oharky cigaret. Někdo hlasitě krká a nějaká dívka ječí, ať
jí nikdo nesahá tam, kam se to nemá bez dovolení dělat. Pomalu se zvedám. Jsem utahaný, ale
spokojený. Beru Janu pod ramenem a doprovázím ji až před dům. Její oči svítí
jako dvě malé lampičky. Dává si před spaním cigáro a já už si to šinu
k domovu. Ještě se naposledy ohlédnu a stáhnu si džínovou bundu víc ke
krku. Je tak chladno.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
