Příběh patnáctý – hřbitovní kvítí
„Hele
kluci, co takhle vyrazit někdy na hřbitov“: zeptal se hlavní
filozof naší skupiny ztracených duší Kytka. Mezi všemi to zabručelo. „Proč jako, co tam budeme dělat?“:
ohradil se Prcalík a bylo na něm vidět, že zrovna tohle mu po chuti není. „No ne, jako že metal a tak. Co jsem četl
v zahraničních časopisech, tak to některý kapely dělají“: pokračoval
Kytka. Pak začal mluvit o Venom, o Bathory a podobných smečkách. Všem nám to
začalo vrtat hlavou. Když už jsme ty metalisti, tak by to asi chtělo. Jen nám
nebylo moc jasné, co tam budeme dělat. Jenže kluci tomu začínali přicházet na
chuť a někdo dokonce přišel na to, že prý tam parta z města chodí taky. A
jako že to je nejvíc, co může být. Přiznám se, že mně se moc nechtělo. Zrovna
v té době jsme pochovali moji babičku a představa, že se procházím po
hřbitově v noci a ruším mrtvé v jejich odpočinku, mě docela děsila.
Jenže jsem nechtěl trhat
partu. Plán byl jednoduchý. Kytka vezme foťák, já pivo, Prcalík lano a ostatní
se jen tak přidají. Přelezem zeď, vyfotíme se u toho nejstaršího hrobu a mažeme
pryč. Zase takový hrdinové jsme nebyli. Vždyť všechny ty obrácený kříže,
malůvky, nášivky a černá trika ukrývaly pod sebou jenom partu mláďat, která se
teprve seznamovala s okolním světem. Abych si dodal odvahy, vedl jsem
drsné řeči, poslouchal celý den jen Slayer a uklidňoval jsem si tím rozklepaná
kolena. Byl pátek, podzim a my seděli v garáži. Všechny propriety
připraveny, pivo dopito, nálada vtipně mrazivá. Jde se na to. Nikdy bych
nevěřil, že nakonec k cíli dorazí jen naše nesvatá trojice a bohyně Jana. Ostatní
to pod různými výmluvami vzdali. Protože jsme s Kytkou nejvyšší,
přehazujeme přes zeď provaz. Na kostele právě odbíjejí půlnoc. „Ty vole, akorát to vyšlo, to je metal, co?“:
dodává nám odvahu Prcalík, který si díky svým krátkým nožičkám právě trhá
rozkrok u kalhot.
Nakonec se nám povede našeho
kolegu víceméně přehodit a nastává problém, co s Janou. Tady je to přeci
jen veselejší, protože je oplácaná na těch správných místech. To si nesmíme nechat,
za neustálého smíchu, sexuálních narážek a vtipů, ujít ani jeden. Konečně jsme na
místě. Lampy osvěcují pečlivě udržované náhrobky a všude je šíleně sychravo. „Do prdele“: zahlásí za námi malý
Prcalíkův stín. Tenhle nezmar rozšlápl právě nějakou lucernu. „De vo hovno, stejně nechápu na co mrtvejm
svítěj“: komentuje to a pokračujeme všichni dál, až k obrovské
pískovcové hrobce. Našlapujeme tiše, Jana mi svírá ruku, až to bolí a nakonec
Kytka do ticha pronese: „Kurva, ty vole,
já zapomněl doma film“. To už se neudržíme a nahlas se smějeme jako blázni.
Zůstáváme po dohodě sedět na jednom asi stoletém hrobě a zapomětlivý kamarád se
vydává na dlouhou cestu přes půl města pro film. Povídáme si strašidelné
příběhy. Kolem se vznáší ve větru listí a mluvíme tiše. Jana se ke mně tiskne,
jako by po mě chtěla něco víc, než jen ochranu před smrtí, která je cítit všude
kolem.
Když jsme v nejlepším,
objeví se kousek od nás obrovská postava hlídače a s ukrutným řevem se za
námi žene. Prcháme zmateně a hlavně každý na jinou stranu. Jako by se
v nás probudily dlouho uložené geny z dětství, kdy jsme kradli jablka
na zahradách ve vilové čtvrti. Zásada číslo jedna, každý zdrhá jinam! Vidím
v dálce Janu, jak jako správná ženská kličkuje a její způsob běhu je více než
legrační. Je chycena a to my tak nenecháme. Vrháme se na hlídače se slovy, ať
toho nechá, že jsme se přišli jen vyfotit (jak mohl chudák takovou kravinu vůbec
pochopit?) a nakonec se nám podaří naši kamarádku odtrhnout z jeho pařátů.
Dostávám několik facek, Prcalík je kopnut pod koleno a pajdá. Ale nevadí! Hurá,
teď už utečeme. Vyhazuji Prcalíka přes zeď, Jana pokračuje za ním. Já ztrácím
rovnováhu a padám po zádech do čerstvě vykopaného hrobu. Za zdí se ozývá
tlumené setkání s Kytkou, který hrdě nese v ruce film.
„Tak
a teď tě zasypu hlínou“: ozve se nade mnou a hřmotný pán
s baterkou v ruce si spokojeně zapálí cigáro. „Máš dvě možnosti, bud´zavolám poldy nebo mi tady uhrabete cesty“:
dodává. Křičím o pomoc na své kamarády ve zbroji a samozřejmě volím práci.
Postáváme s hráběmi
v rukou, zametáme s košťaty. Vozíme hromady prachu, suti a listí na
hromadu. Noční brigáda na hřbitově taky není k zahození, říkáme si a moc
dobře víme, že budeme v pondělí ve škole za největší hrdiny. Kytka
vítězoslavně každého fotí v různých tvrďáckých pózách a všichni se asi
měsíc těšíme, jaké budeme mít krásné metalové fotky. Bohužel, v tom všem
zmatku náš milý, technicky nadaný přítel usadil špatně film do přístroje a po
příchodu do obchodu Fotografie je nám tak předána pouze jedna fotka, kde je
krásně vidět panelák, který stojí naproti hřbitovu.
Naše záliba
v hřbitovech ale byla tímto spíše povzbuzena, než odrazena. Jen s tím
rozdílem, že jsme si je od té doby užívali spíše imaginárně, u muziky. Na
reálný hřbitov jsme se vydávali jen, když to bylo opravdu nutné. Jako třeba
v případech, kdy do věčných lovišť začali odcházet někteří naši kamarádi.
K čemuž bohužel začalo po několika letech docházet. Jakoby se nad naší partou
začala vznášet černá oblaka. To už je ale na jiný příběh. Svět byl v té
době přeci jen o hodně hezčí u reproduktoru, venku mezi panely, případně
v hospodě, než mezi hřbitovním kvítím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
