Příběh
osmnáctý – metalová trička, příběh jedné závislosti
Úplně první tričko jsem si
udělal sám. Ukradl/půjčil jsem si od jednoho kluka ze školy šablonu, kterou
vyrobil z kartonu, sehnal bílé tričko od Poláků a pak už zbývalo jen
sehnat sprej. „Slayer musí bejt červenej,
vole“: prohlásil Prcalík a podal mi
stříkací pistoli s lakem, který ukradl otcovi z garáže (ten si ji
zapůjčil v automobilce – šípková červeň – pozn. autora). Jenže čert nikdy
nespí a já v té době nebyl zrovna z nejšikovnějších. Při prvním
nástřiku bylo logo úžasné, velké a já se naparoval jako páv. Jenže po prvním vyprání
(dočista do čista) zrůžovělo a já se dočkal nejednoho posměchu. Pro slova jako
buzík, prdel, řiť, teplomet, bukvič apod. nešli kamarádi daleko a já jednou
vzteky tričko raději roztrhal. Stejně už bylo seprané. Bylo na čase si pořídit
originál. Tedy, spíš repliku od polských kšeftařů. Na víc prachy nebyly.
Otec mi sehnal brigádu
v Boleslavské Škodovce. Dva měsíce jsem o víkendech trávil v podzemí
pod lakovnou, neviděl jsem světlo a jen se s kamarádem dohadoval, kdože
nám to hází všechny ty „sračky“ na hlavu. Byli nad námi zaměstnáni ještě
Kubánci, Poláci, Češi i Slováci. Moje tričko tak bylo vykoupeno zažíváním
několika národů a několikatýdenní bolestí zad. Do kanálů jsem se totiž díky své
výšce nevešel. Každopádně, následující výlet, výběr a nekonečné dohadování o
pár korun s prodejcem metalových falzifikátů stáli za to. Jako svátost
jsem si nesl domů obleček s nápisem METALLICA. Motiv Kill ´Em All. Už jsem nikomu nebyl pro smích a
tričko jsem vyhodil vlastně až v letech, kdy moje postava začala
z nějakého záhadného důvodu nabývat na objemu a došlo na mě období, že
metal nemusím a skoro všechny kazety a oblečení jsem vyházel.
Základy mého prokletí,
jakéhosi zvláštního fetiše byly položeny. Dodnes mi manželka vyčítá, že nejsem
normální, že už to nemáme kam dávat, že to stejně neunosím a kdože to má pořád
žehlit. Jenže já už v ničem jiném skoro nechodím, dokonce i jemnější
motivy nosím v práci. Triko, jako výraz příslušnosti ke komunitě
pochybných existencí, jako poznávací znamení, jako úžasné mimikry, nosím
dodnes. Seznámil jsem se díky nápisům na prsou s nekonečnou řadou známých,
kamarádů a stalo se pro mě výrazem podpory oblíbených kapel. Někteří kolegové
nebo ti, co nepronikli přes určitou slupku, kterou si kolem sebe každý časem
vybuduje, mě možná považují za podivína, absolutního NE - znalce moderního
šatstva. Já se cítím pohodlně, nemusím řešit, co se zrovna nosí a je mi vůbec
tak nějak fajn.
Zajímavé je, jak se mi měnil
vkus. Nejdříve jsem odmítal vyloženě lebky a smrt, upřednostňoval jsem spíše
jednoduchá loga. Postupem času jsem samozřejmě přitvrzoval a dnes si užívám
každý obrácený kříž nebo vyhřezlé střevo. Lidi to odrazuje a mnohé i odpuzuje.
Jsem tomu rád. Nevím proč, ale mám ksicht, který láká všechny bezdomovce jdoucí
pro svoji almužnu, jehovisty, magory všeho druhu i maminky svěřující se na
dětských hřištích o tom, že je starej nechce. Možná jsem se měl stát prodejcem
nějaké víry, asi bych byl úspěšný (co byste řekli na guru Asphyxe?). Nic
nepomáhá drsný výraz mých slábnoucích a mhouřících očí, ani zaujmutí postoje
zápasníka – šelmy, připravené ke skoku. Lidé stejně přijdou a chtějí se bavit,
žádat, prosit. Jediné, co pomáhá, je triko s nějakou pořádnou kostrou. Má
to ještě jednu obrovskou výhodu. Maniaci s podobnými nápisy, fanoušci
stejných kapel se podle nich mohou sdružovat, pokecat. Dříve to nahrazovalo různé dnešní facebookové
skupiny, případně diskuzní fóra.
Mám takové divné pravidlo,
nikdy si neberu tričko skupiny, která zrovna hraje na koncertě. Nevím, proč to
tak mám, asi to vzniklo v době, kdy jsem začal o muzice psát a některé
smečky si o sobě „začaly moc myslet“. Výjimkou jsou snad jen Motorhead, ale to
už je na jinou kapitolu.
Dnes jsem „otrikován“ tak,
že si přijdu jako nějaká zelená vdova ze satelitního městečka, která neví co se
svými kurvími oblečky. Jsem tomu rád. Podporuji tím kapely, o kterých si
myslím, že si to zaslouží a ještě mě nikdo na ulici neotravuje. Jen to
postávání před školou a čekání na děti budí občas v ostatních
„vystajlovaných“ rodičích lehký úsměv na tváři, případně náznak mírného respektu. Nevadí mi to. Jsem rád, že jsem téhle v osmdesátých letech
propuknuté anti módě podlehl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)