Příběh dvacátý druhý – Lemmy je bůh
Psáno také jako úryvky do
reportu při plzeňském koncertě Motorhead.
"Lidé
evidentně nesnáší pravdu, ale já ji miluju. Miluju jí, protože tolik lidí
vytáčí. Když totiž posté vyvrátíte jejich blbé argumenty, tak možná jednou,
jeden z nich řekne: Oh! Počkat – to je špatně. Žiju pro tenhle okamžik. A občas
se i zadaří, to vás ujišťuji." (Lemmy)
Léta Páně 1990
Vylezl jsem ven se psem.
Pobíhá okolo mě a najednou proti mně po ulici peláší jeden z nejlepších
metalových spolubojovníků Mára. Je mu 13 a už je znát, že jednou bude mít
velkou pleš. Usmívá se. Drží v ruce nějakou kazetu. „Ty vole, Jakube,
z tohohle se posereš, je to stará kapela, ale super!“: prohlásí místo
pozdravu a podává mi jednu BASFku na které září ručně namalovaný obal MOTÖRHEAD.
A já byl po několika hodinách, když jsem poprvé vložil ty muchlající se pásky
do přehrávače, poprvé proklet. Lemmy v plné síle na mě řval „Ace of
Spades“. Neurvalé, šílené, do té doby nepředstavitelné. Štval jsem s tím
všechny okolo pořád do zblbnutí, kreslil si logo neustále do školního sešitu,
ručně jsem si udělal tričko, zkrátka, tenkrát můj kamarád způsobil, že já
a MOTÖRHEAD jsme se stali navždy nerozlučnými přáteli. Plakát, který
jsem si nechal okopírovat u známého, jsem sundával po 25 letech nedávno při
rekonstrukci bytu, ve kterém jsem se narodil. Čas utíkal dál…
"Zatím
v celém mém životě jsem potkal pouze dva druhy lidí: ty, kteří mě brali, a ty,
kteří mě nesnášeli. Naučte se mezi nimi rozlišovat, protože je snadné občas je
zaměnit." (Lemmy)
Léta Páně 1995
Je brzy ráno a já jsem
nemohl dospat. Už půl roku mám na krku dvacetileté výročí svého narození a
cítím se silný jako nikdy. Dneska 10.5.1995 jedeme do Prahy. Holky
z nástavby si vyřvaly nějakej muzikál, ale s kamarádem máme plán, že
zdrhneme, přelezeme plot a pokusíme se dostat do Malé sportovní haly na koncert
Lemmyho a jeho přátel. Mám u sebe 150,- kč, co mě zbyly z brigády a na
sobě to stále stejné triko MOTÖRHEAD. Utíkáme z představení, kde
někdo oslavuje Ježíše Krista, při zdolávání plotu si trhám džíny
v rozkroku. Dovnitř se nám nepovede dostat, ochranka je nekompromisní a
úplatek sto padesáti korun na ní nefunguje. Je mi do breku. Pak kamarád
zahlédne asi v pěti metrech nad zemí otevřené okno. Moje nechuť
k výškám je nejednou nepodstatná a za chvíli už visíme za prsty a koukáme,
jak zrovna Lemmy přichází na pódium. Je to bůh v plné síle (stejně jako
my). Řveme z parapetu všechny známé songy, velebíme právě probíhající
turné k albu „Sacrifice“ a s rozedranými klouby i zmoženými koleny
jsme na vrcholu blaha. Utahaní, roztrhaní a totálně zničení jsme pak doma
v Boleslavi za největší hrdiny. Pokouším se půl roku žít jako Lemmy.
Dochází u mě k několika intoxikacím, jednomu kolapsu a nakonec zjištění,
že to zkrátka nejde. A čas plynul pomalu, ale jistě kupředu…
"Narozen
k prohře, žij jako vítěz." (Lemmy)
Léta Páně 1997
Jedu vlakem do Plzně, do
školy. Proti mně usedá slečna s hrozně krásným a plným tričkem na těch
správných místech. Usmívá se, mohu na ní oči nechat. Potkávám ji znovu za
několik dní v baru na vysokoškolských kolejích, u záchodků se osměluji a
oslovuji ji. Pak spolu chodíme, spíme, pořádáme nekonečné disputace o muzice a
já zjišťuji, že jsem v tom až po uši. Je to něco nádherného a jen tak
mimoděk ještě posilněno společným souzněním v muzice. Pro nás oba je Lemmy
pořád bůh. Kupujeme každou desku, hodnotíme každý nový song. Svět je tak
krásný. Jsme jedno tělo, duše a zažíváme obrovský kopec srandy. Čas je nám
ale přesto odpočítáván nekompromisně a bez slitování neustále ve stejném rytmu…
"Celá
tahle generace jsou samé fňukny, víte? Vypadá to, že si nikdo neužívá sám sebe.
Jenom se navzájem kritizují za to, když se má někdo dobře a užívá si to."
(Lemmy)
Mezidobí, aneb život mezi
léty Páně 1997 a 2015
Život nás ukoval
ve snad ještě silnější dvojici. Máme krásné děti, obrovskou kupu starostí,
práce, kde se snažíme jako šílení. Pomalu spolu stárneme, kolikrát stačí pohled
očí, náznak a už nemusíme ani nic říkat. Já si k rodině, práci a sportu ještě
přibral psaní o muzice a tak jsou chvíle, kdy „se nic neděje“ opravdu vzácné.
Zkrátka a jednoduše. Obyčejný život obyčejných lidí. Nic „zajímavého“ pro
ostatní. Jako kulturní referent rodiny sleduji nové desky a
když MOTÖRHEAD nějakou vydají, tak ihned automaticky objednávám. Na
jaře letošního roku náhodou zjišťuji, že bude možnost zase Lemmyho (hergot,
znáte vůbec „většího chlapa“?) a jeho partu vidět, A to dokonce u nás v
Plzni. Děti závidí, sledují se mnou záznamy koncertů z poslední doby a já
si najednou uvědomuji, že těch dvacet let uběhlo rychle a zběsile jako songy
téhle rockerské party. Potají, abych překvapil, kupuji lístky a dávám jeden
manželce k narozeninám. Ta cesta, která měla dojít svého naplnění právě
včera, v sobotu 4.7.2015 v Depu Plzeň, našla svůj konec. Vše se
začalo spojovat v jedno a já i přesto, že moc dobře vím, že v 69
nemůžu chtít po starém pánovi s baskytarou žádné zázraky, jsem byl
odhodlán si tenhle koncert pořádně užít. Čas běžel jako o závod…
"Smrt
je nevyhnutelná, že? Tohle si uvědomíte o to víc, když se dostanete do mého
věku. Já ale nemám strach. Jsem na ni připravený. Když odejdu, tak odejdu při
něčem, co dělám nejlíp. Když bych zítra zemřel, nebudu si stěžovat. Užil jsem
si." (Lemmy)
4.7. léta Páně 2015 – Plzeň….den D
Včera jsem usínal do vedra a
ráno to není jiné. Vstávám a první myšlenka, která mě napadá, tak směřuje ke
zdravotnímu stavu Lemmyho. Dá to v těch vedrech? Zvládne vůbec koncert?
Manželka mě uklidňuje a po obědě jsem jak na trní. Odcházíme kolem čtvrté
hodiny do restaurace a „děláme si jako za starých časů náladu“. Rock for People
je pro nás jen koncertem MOTÖRHEAD a zbytek kapel nás nezajímá.
Sedíme, klábosíme, smějeme se. Pak se vydáváme do areálu. Prostory nebudu
hodnotit, osobně bych si dovedl představit lepší, ale s tím nic nenadělám.
Pivo bylo na festivalu teplé a stálo se na něj opravdu dlouho. A pak už jen
netrpělivě čekáme. Čtyřicet let na scéně, nespočet alb, nekonečná řada hitů.
Legenda. Modla. Hudební bůh. Nemůžu se dočkat. Čas se náhle zastavil,
naplnil a kruh se uzavřel.
Koncert jsem si i
s manželkou neskutečně užili. Byl jsem naměkko. Hrozně jsem to prožíval a
dodnes si o tom spolu se ženou vyprávíme. Byl to hodně osobní zážitek.
Současnost.
Přiznám se, Lemmy je takovou
mojí ikonou, člověkem, ke kterému vzhlížím jak hudebně, tak lidsky. Mám rád,
když se říkají věci na rovinu a mám rád, když jsou chlapi osobnostmi. Smutné je
koukat, jak se můj oblíbenec pere se zdravím a věkem. Některé jeho výroky jsou
už jen stařeckými výkřiky, sem tam už hraničící s trapností, jenže já si
pokaždé vzpomenu, co jsme „spolu prožili“ a usmívám se. Nechci myslet na to,
kdy odejde Lemmy do věčných lovišť a ani si nepředstavuji, jaký bude svět „po
Lemmym“. Ono se asi nic nestane, čas nezastavíš, ale u mě stejně bude jedním z největších
muzikantů a chlapů, co jsem kdy potkal. Amen. Victory or Die!
------------------------------------------
28.12.2015
Jsem na horách, odstřižen od všech informací. Přesto se díky SMS od kamaráda dozvím, že Lemmy zemřel. Hlava mi najednou přepne do podivného režimu a jsem celý den mimo. Chodíme po kopcích, já pořád koukám do dálky a promítám si v hlavě všechny ty překrásný zážitky, který jsme s MOTÖRHEAD prožili. Když vám odejde srdcová kapela, bolí to. A to hodně. Ani jsem to nečekal. Pomalu se stmívá a já odcházím před chalupu. Beru do ruky lahev slivovice, prokládám ji pivem a upíjím se do nicoty. "Proboha, co blbneš!": budí mě žena v mínus šesti stupních, ležícího na louce, pokrytého jinovatkou. "Chceš to odstonat?": dodává a já jen smutně přikyvuji. Jdu si raději lehnout s pocitem, že tenhle den budu mít navěky v hlavně zapsaný jako absolutní esenci smutku. Zemřel totiž nejen jeden z mých hudebních bohů, ale i obrovský kus rock´n´rollu.
31.12.2015
Pořád se z toho nějak nemůžu vzpamatovat. Celou cestu do Plzně pouštím všechna CD, která jsou v autě. Mám pořád neskutečnou touhu být sám. Odstřihnout se od všeho a jenom pít a poslouchat. Další slova jsou zcela zbytečná. Zbývá říct jen jediné. Děkuji Lemmy, byla to neskutečná jízda!
------------------------------------------
28.12.2015
Jsem na horách, odstřižen od všech informací. Přesto se díky SMS od kamaráda dozvím, že Lemmy zemřel. Hlava mi najednou přepne do podivného režimu a jsem celý den mimo. Chodíme po kopcích, já pořád koukám do dálky a promítám si v hlavě všechny ty překrásný zážitky, který jsme s MOTÖRHEAD prožili. Když vám odejde srdcová kapela, bolí to. A to hodně. Ani jsem to nečekal. Pomalu se stmívá a já odcházím před chalupu. Beru do ruky lahev slivovice, prokládám ji pivem a upíjím se do nicoty. "Proboha, co blbneš!": budí mě žena v mínus šesti stupních, ležícího na louce, pokrytého jinovatkou. "Chceš to odstonat?": dodává a já jen smutně přikyvuji. Jdu si raději lehnout s pocitem, že tenhle den budu mít navěky v hlavně zapsaný jako absolutní esenci smutku. Zemřel totiž nejen jeden z mých hudebních bohů, ale i obrovský kus rock´n´rollu.
31.12.2015
Pořád se z toho nějak nemůžu vzpamatovat. Celou cestu do Plzně pouštím všechna CD, která jsou v autě. Mám pořád neskutečnou touhu být sám. Odstřihnout se od všeho a jenom pít a poslouchat. Další slova jsou zcela zbytečná. Zbývá říct jen jediné. Děkuji Lemmy, byla to neskutečná jízda!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
