Příběh třináctý - Panelové blues
Dostávám už asi patnáctou
ránu přímo do obličeje. Znovu a znovu se zvedám, krvácí mi huba. Přesto se
směju. Proti přesile to stejně nemá cenu se bránit. Jde jen o to, vyváznout
s co nejmenšími zraněními. Věřte mi, to jsou slova starých protřelých
rváčů. „Řekni, že Metallica je lepší než
Slayer“: řve na mě přidrzlý týpek z party, se kterou jsme se
nesnášeli. My byli dole ze sídliště, odkojeni betonem a dělnickou třídou a oni
z města. Byl to pro mě hodně těžký
den. Přišel jsem domů, když už je to nebavilo do mě mlátit, utahaný jako kůň.
Moje mladé tělo bylo poseto modřinami a pod okem jsem měl monokl jako švestku.
Druhý den jako prvního vidím Prcalíka. „Tebe
potkaly ty kurvy z města, co?“: odhadne ihned situaci a já mám co
dělat, abych odpověděl. Bolí mě totiž celý obličej, jsem napuchlý a
v duchu si neustále přísahám, že ode dneška už nevynechám ani jeden
trénink karate.
Šineme si to směrem na
Radouč, což je chráněná krajinná oblast, bývalé letiště, kde se povalují dvě
hromady panelů. Sem chodíme venčit své psy. Někdo zrovna pokuřuje pod malým
okopaným dubem. Je to Kytka. „Ty vypadáš,
vole“: pronese. „Jsem upadl
v koupelně“: směju se. „Ale
nepřesvědčili mě, Slayer jsou jasně lepší“: dodávám pro mě dnes absolutně
nepochopitelnou větu. Nevím ani, kdo tu blbost vymyslel. Tipnul bych si Římana,
to byl hroznej magor. Kluk s bohatým otcem, s narvanou šrajtoflí a
neskutečným egem. Pokoušel se dokonce na protekčním gymplu šikanovat jednoho
kamaráda z naší party. Dostal ale nakládačku, tak dal pokoj. Až do teď. A
že jsem je musel potkat zrovna já, a že jsem si nedal bacha na hubu a že jsem
měl triko Slayer. To jsou myšlenky, které se mi právě honí hlavou.
„Jo,
upadl v koupelně, to říkala sousedka taky a pak se zjistilo, že ji starej
mydlil každej večer“: ozval se zase Kytka. Vzpomínám si, že
nejhorší to bývalo po výplatě. Nadraní dělníci chodili rovnou ze šichty do
hospody, opili se a pak už se jen do noci všude ozýval řev. Ulicemi se vznášela
beznaděj a pláč utahaných žen. Dětské oči, zalezlé pod postelí, malé ručky se
zarytými nehty do dlaní. Kolik já takových kamarádů měl. Mohl se nám pak někdo
divit, že jsme šli po extrémní muzice, že jsme se rvali na potkání? Život se
s námi nemazlil. „Dej si na to psí
sádlo, to pomáhá“: mudruje Kytka a já marně pátral v paměti, kdy jsem
naposledy viděl někoho utratit psa. Každý měl stejně raději zvířata, než lidi.
„Nejhorší
je, že mi roztrhli triko Slayer, debilové“: vznesu svoji první
námitku. „Na to se vyser, to ti Jana
zašije“: ozve se Prcalík, který s ní v té době prý chodil nebo
spíše spal. Sundal jsem ihned svůj nejoblíbenější kus oděvu a začal se klepat
zimou. Jana dokouřila cigáro, vyndala z džínové vesty šití a začala štepovat
díru jako vrata. „To je ženská, co?“:
plácl ji Prcalík po zadku a my uznale přikyvovali hlavou. Kytka
s ostatními začal spřádat plány, jak se pomstíme. Vždycky zůstalo jen u
vyhrožování. Přeci jen, byli jsme odchováni filmy s Vinnetouem. My chtěli
zachraňovat svět. Vždycky jsme se snažili rvát „poctivě“. Když by někdo do
někoho kopal na zemi, byl by za blba a ostatní by ho vyloučili z party.
Nesmělo se škrábat, ani kousat, to by byl člověk za ženskou. Když se na to
podívám z dnešního pohledu, museli jsme vypadat jak „odžínovaní“ rytíři. A
v současnosti bychom přežili něco kolem pěti minut.
Vždycky takhle
k podzimu, když se nad loukou za posledním asfaltem vznášela mlha a já
postrkoval svého psa do zimy, měly panely největší kouzlo. Krásně vynikla
všechna ta šeď a běloba. Stejně jako garáž, jako hospoda U Dubu, i tady jsme se
cítili bezpečně. Nikdo na nás neřval, nikdo po nás nic nechtěl a my měli klid
na pokec a klábosení. Možná jsme působili jako flákači, ale třeba Kytka si
chodil na panely číst. Nosil obrovské svazky dlouhých románů. Seděl, kouřil a
byl ve svém světě. Doma se prý pořád někdo hádal.
Obě party se stejně časem
navzájem promíchaly. Tenhle začal chodit s touhle, ona měla bráchu a
všichni měli rádi thrash metal. Nakonec to
sice obnášelo ještě několik rvaček s Římanem, nad kterým jsem vyhrál snad
až po dvacáté, ale já se tenkrát rychle zotavoval a rány moc neřešil, tak to
ani moc nevadilo. On byl starší a do držky jsem mu dal až chvíli předtím, než
odešel na vojnu. Pak už byl klid. Kluci z města ve svých Metallicovských
oblecích začali chodit k nám, mezi panely a nakonec se vše promísilo tak,
že měla naše parta něco přes padesát lidí. To už byla docela síla.
Asfaltovým královstvím se
poflakovala různá individua v džínových vestách. Navzájem se zdravila
vztyčeným paroháčem a výkřikem. „Metal!!!!“. Hudba pro nás byla vším. Rebelií, odporem
proti autoritám, odpočinkem, tmelem. Všichni mířili na západ, za město, na
panely. Už jsou tady. Někdo pokládá na vrchní díl socialistického stavebního
materiálu kazeťák a pouští „Ride the LIghting“. „To řeže, co?“: spokojeně prohlásí do mlhy Prcalík a vyfoukne
obrovský oblak kouře, tak jak to umí jenom on. Sedím vedle něj a koukáme na
Mladou Boleslav, která je pokrytá zvláštní šedou barvou. Je mi najednou hrozně
krásně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
