Příběh patnáctý – Diskozmrdi
„Jsou
to stejně zmrdi“: řval mi do ucha Prcalík. Seděli jsme zrovna
v Semčicích, kousek od Boleslavi na jedné místní zábavě. Na pódiu se právě
dokroutila jedna šílená jakože disko - Depeche Mode - Abba – country kapela,
která nám lezla krkem. Místní kvočny se sesypaly kolem muzikantů a tiskly se
k jejich elastickým kalhotám.
Normálně bychom sem nelezli, ale pozvala nás Prcalíkova potenciální
holka. Že prý taky ráda muziku a že miluje Metallicu. Tak jsme jeli. Kytka se
zvedl, šel pro pivo a vracel se s tím, že mu cestou asi deset kluků řeklo,
že mu rozbijou hubu. Nikdo nevěděl proč. Protože jsem trávil dětství na chalupě
v Jizerkách na vsi, začal jsem všem vysvětlovat, že ty kluci se cítí
ohrožení, a že jim to přijde normální automaticky zbouchat kohokoliv, koho
neznají. Taky asi zafungoval strach z neznámého, protože nebudeme si nic
nalhávat, ale byli jsme velcí fešáci.
Já vypadal ještě docela
dobře. Měl jsem jen černé triko, džíny a vestu, ale Prcalík procházel obdobím
punku a vypadal hodně strašidelně. Tedy aspoň na tehdejší dobu. Kytka se zase
začal zaobírat blackem a z jeho obráceného kříže měly místní stařenky
strach už při příjezdu na náves. Dokonce se jedna pokřižovala. Možná to ale
nebylo vizáží mého kamaráda, spíš bych si tipnul, že ji vyděsila jeho hláška
před kostelem: „Bububububu, si tě odnesu
do pekla“. Všechno to vlastně způsobil Prcalíkův neskutečný sexuální
apetit. Zlanařil nás, přesvědčil jak podomní prodejce víry. On tu holku prostě
chtěl a my mu měli dělat křoví. Dal jsem si další pivo a pak se šel zeptat
takového hodně vyplašeného DJ, jestli by nechtěl přestat pouštět ty sračky od
Michala Davida a pustil tam něco normálního. Odmítl, poslal mě do prdele a
všichni začali asi po sté pít colu. Myslel
jsem, že mi jebne.
Vyrazil jsem radši ven a tam
omylem vyslechl rozmluvu šesti kluků, jak se na nás chystají. Nějak jsem
nepochopil proč, ale docela mě to vyděsilo. Jich bylo mraky, my jen tři. Šel
jsem to říct svým kamarádům. Copak Kytka, ten se zvedl a kdybych ho nechytil za
rameno, tak by utekl do polí a lesů, ale Prcalík se naštval. Nakráčel
doprostřed sálu, hodil kelímek po DJ a zařval, že jsou všichni neskutečný kurvy. A pak si stoupl za mě.
Ta mela, která se strhla, připomínala obrázky hospodských rvaček od Josefa
Lady. Nemít průpravu v sebeobraně a prozřetelně sundané brýle, asi bych
tam tenkrát zemřel. Matně si pamatuji, že mě šíleně šokovalo, jak jsem byl
během několika sekund ve vzduchu a v zápětí mi někdo dupal na hlavu.
Vylétli jsme z restauračního zařízení jako mláďata z hnízda. Dopadnutí
na asfalt bylo hodně tvrdé. Koutkem oka jsem zahlédl Prcalíka, jak se zvedá
jako drzej voříšek a jde zpět. Z posledních sil jsem se postavil na nohy, klekl
svému kamarádovi na prsa, pokoušel se ho krotit a poléval ho kapkami krve,
která mi crčela z nosu.
Posedávali jsme kousek vedle
u obchodu na schodech, čekali, až přijede autobus. Jenže pan řidič nás takhle
zasviněné nechtěl vzít a tak jsme museli pěšky přes kopec asi 12 km domů. Když
jsme se doplazili za neustálého nadávání zpět do garáže a uviděli to překrásné
světýlko uprostřed tmy, mysleli jsme si, že jsme zachráněni. Omyl! To jenom
nějaký pomatený zloděj vykrádal naše zásoby piva. Prcalík zařval jako raněná
šelma a to co jsem spatřil, jsem už pak nikdy v životě neviděl. Kolem mě
se mihnul kulový blesk, skočil na asi o osm hlav většího lupiče a doslova ho
domlátil na zem. Vzal ho za vlasy, vytáhl ho na světlo a klekl mu na krk. „Hajzle!“: zasyčel na něj a pak ho
popadl záchvat smíchu. Pro pivko si do své garáže zaskočil sám pan majitel.
Tento moudrý muž vše přešel
s úsměvem a nadhledem, nabídl nám pivo a za zvuků (konečně!) pořádné hudby jsme
se protloukli až do rána. Pamatuji si, že jsem šel tenkrát rovnou z garáže
na brigádu. Nevyspalý, dobitý a hlavně přesvědčený, že mě už nikdo nikdy na
žádnou zábavu nedostane. Svůj slib jsem víceméně dodržel a od vesnic jsme se
s klukama drželi raději dál. Tedy, výjimka mohla nastat pouze
v případě, že přijela opravdu nějaká zajímavá kapela. Ale to jsme jezdili
ve větším množství. A jaké že z toho pro mě plynulo ponaučení, můj milý
čtenáři? Moje zhnusení z diskoték a obzvlášť z Michala Davida se navěky
prohloubilo natolik, že když dodnes slyším nějaký jeho disko hit, vstávají mi
vlasy hrůzou na hlavě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
