Příběh dvanáctý – chalupářský guláš a jablonecká anabáze aneb metal žije i na horách
Proti mně usedá obrovská
pokérovaná příšera. Má snad sto padesát kilo a když se usměje, moje skoro
průhledné žebroví se zachvěje strachem. „Odkud
si?“: zaduní směrem ke mně. „Z
Boleslavi“: přidám na hlase, abych vypadal přes svoji tehdejší dívkou jako
hrdina. Bohužel mi přeskočí hlas a moje tričko Metallica je propocené až někam
ke konci zad. Vzal jsem svoji novou holku na chalupu a myslel jsem si, že si to
pořádně užijeme. „Tam jsem taky seděl“:
dodala příšera bodře a přisedla si k našemu stolu. „Teda, pěkná holka, já už nešukal ani nepamatuju“: dodal a mě
zatrnulo. Chvilku mnou lomcoval pud sebezáchovy a pak jsem toho obra poslal do
prdele. Zvedl se a i přes moji perfektní karate sebeobranu mi ji napálil
takovou, že jsem na chvilku omdlel.
Když jsem se probral, stála
tahle hora masa, svalů a tetování nade mnou, smála se a podávala mi pivo. „Sorry, už jsem si dlouho nebouchl“:
dodal omluvně a já si mnul hubu, co to jen šlo. „Jde se pít“: zavelelo čerstvě propuštěné vězeňské monstrum, zvedlo
se a my šli za ním jak ovce na porážku. Ten večer nás čekala neskutečná cesta
plná různých hádek, našich pokusů o útěky, několik rvaček, jedna vymlácená
hospoda a nakonec nekonečná pitka. Aleš, který kdysi v nějaké bitce zabil
chlapa, byl ale (když nepil) vcelku holubičí povaha. Nějakou záhadou se znal
snad se všemi výčepáky pod Jizerskými horami. Dotáhl nás i kousek od
autobusáku. „Teď uvidíte tu nejlepší
společnost“: smál se na celé kolo a už se objímal s několika děvčaty.
Kolem stolů sedělo v nekonečně smradlavém pajzlu několik mániček. Jedna se
zvedla, podala mi ruku a ptá se opile: „Znáš
V.A.R.?“ Nadechl jsem se nepropustného kouře a odpověděl, že ano. Proti mně
stál guru celého Jablonce nad Nisou a přilehlého okolí, který si říkal Maňas.
Dlouhé vlasy, mastný kabát, neskutečné množství znalostí z undergroundu.
Chvilku na nás sice
machroval, že byl i disident, ale všichni ho začali posílat do prdele, tak toho
raději nechal. Výhoda byla, že od nás odlákal toho násilného šílence. Mojí
holce sice taky vadil, ale zase aspoň neměla strach. Pilo se dál a když už se
začali ozývat první ranní kohouti, nabídl nám Maňas, ať přespíme u něj. Odvedl
nás na krásnou chalupu, za kterou by se nemusel stydět žádný tehdejší pohlavár
a otevřel dvanáctiletou whiskey. Rozložil po zemi staré, ohmatané desky.
Zapálil si cigáro a začal vyprávět. Byly to příběhy o tom, kde jak kterou nahrávku
získal, kolik stála a říkal nám, že je moc rád, že našel konečně spřízněné
duše. Pak vařil guláš, který provoněl ihned celé stavení. Andrea, moje
přítelkyně mi usnula opřena o ramena a já se snažil pochytat co nejvíc slov, co
nejvíc atmosféry. Jedli jsme guláš,
každý přidal kus svého nadšení pro muziku a tenhle starej chlápek byl najednou
pro mě obrovskou studnicí, učitelem, někým, ke komu bych byl schopen vzhlížet.
Hrozně mě tenkrát braly
různé filozofické směry, studoval jsem i náboženství a najednou jsem našel svého
humanitního guru. Kecali jsme skoro týden v kuse, pouštěli desky a
já se dozvěděl, že Maňas dělal někde v Praze ve výzkumáku, jenže mu umřel
syn a svět se mu rozpadl. Tak chodil chlastat a stal se z něj vlastní
stín. Tenkrát se ke mně podobné existence jen hrnuly. Jsem tomu nakonec vlastně
moc rád. Život není pokaždé jen krásný a vybarvený do samých příjemných
odstínů. Vážím si od té doby hrozně moc obyčejných lidí a každý okamžik,
nadechnutí je pro mě velkou vzácností. Zajímavé je, že tohle opilecko –
jizersko - filozofické setkání na dlouhou dobu ovlivnilo celé moje směřování.
Dostal jsem jakýsi impuls, kterým mě Maňas doslova nabudil, že jsem od toho
památného dne začal ještě víc číst knihy, diskutovat o filozofii a vůbec
žít.
Maňas byl už tenkrát starý a
dnes je dávno po smrti. Jednou jsem procházel jablonecký hřbitov a zaléval
květiny na hrobech svých příbuzných a pak jsem uviděl jeho jméno. Svítilo na
náhrobku úplně stejně, jako svítívaly jeho oči, když vyprávěl o své oblíbené
muzice.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
.JPG)