Příběh čtrnáctý – Spanilé jízdy
„Jedem?“:
ptá se mě v pátek, někdy kolem roku 1990 Kytka cestou do školy. Potáhne
zhluboka z cigára a já přemýšlím, kdy ho skolí ta rakovina, se kterou
všude tolik straší (kdybych tenkrát věděl, jak chudák po letech skončí, asi
bych mu tu ruku urazil). „Jedem“:
odpovím a oba víme, o co se jedná. Podobné otázky padají celý den. Kousek vedle
Mladé Boleslavi, v Mnichově Hradišti, je totiž v kulturáku koncert
Debustrol. Už dva roky do zblbnutí přehrávám kazetu Vyznání smrti a je pro mě
absolutně vším. Dokonce při tělocviku naznačujeme pohyby při kopání hrobu a
všichni víme, že se jedná o devátý song na desce. Je to jako nějaká tajná
šifra. Nemůžu se dočkat konce vyučování. Rodičům jsem řekl, že máme něco od
školy. Stejně jeli na chalupu. Scházíme se za výměníkem tepla, kousek od
zemědělky. „Tak v pět kluci na
nádraží, jo?“: ujišťuje se Kytka a všem neskutečně září oči.
Jedna z prvních
spanilých jízd mohla začít. Cinkáme síťovkama plnými lahváčů cestou na nádraží.
Prcalík si pořvává: „Proteeeest,
proteeest…!“ Nálada je vynikající, chuť pařit obrovská. Holky jsou
překrásný, vlak narvaný. Cestou sice nějaký slabší jedinec pozvrací dveře od
záchodu, ale pan průvodčí je mladý a tolerantní. Popřál nám hezký koncert a
ptal se, jestli je to folk. „Jojo, něco
jako Brontosauři“: loučí se s přesvědčivým úsměvem Kytka a padá ze
schůdků na kolejiště. Jsme v Mnichově Hradišti. Svět je náš. Potkáváme
místní metly, ty nás směřují kousek od náměstí do hospody. Musíme si sednout na
židle přinesené odněkud z kuchyně. Je plno. Všude zní hlahol, nad
sklenicemi plnými piva se vznášejí odrazy dlouhých vlasů. To očekávání, ta
obrovská radost, že bude konečně nějaký pořádný koncert, je cítit ve vzduchu až
hmatatelně. Mrazí mě v zádech. Je osm hodin, všichni se zvedají jako jeden
muž, platí, a džínová kavalerie zamíří směrem ke kulturnímu domu.
Cestou působíme jako průvod
ztracených existencí. Jako křižáci, právě se navrátivší z bojů na východě,
jako modrá řeka, řvoucí, chrchlající a pronášející silácká hesla. Všichni
navenek šílení drsňáci, ale jinak holubičí povahy, s adrenalinem narvaným
v žilách. Jde se na to:„
Proteeesst!“ Málem vyvrátíme dveře do sálu. Tvoří se fronty u piva a na
pódiu už řádí V.A.R. Jakmile zazní hit „Vrahova zpověď“, řve celý sál. Prchám
do kotle a necháváme ve frontě jenom holky.
Tohle je náš song! Prcalík, protože je mrňavej, mi skáče na záda a
s kamarády ho házíme do vzduchu. „Kurvááá,
kurvááá, kurváááá…“: řve tento malý velký muž a já mám radost i za něj. Už
dlouho jsem ho neviděl v tak dobré náladě. Zrovna se mu rozváděli rodiče a
on to hrozně prožíval. Asi dvakrát nám upadne na parkety, zvedáme ho, všechno
se kolem točí a pak je najednou ticho. Vypadl proud. Ozývají se výkřiky
nespokojenosti, nadávky, smích, vtipy. Někdo konečně nahodí agregát a pánové
v neskutečném bordelu dohrají ještě několik skladeb.
„Ty
vole, dávej si na ní bacha!“: drcne do mě Kytka. Koukám
směrem, který mi ukazuje a vidím tam Markétu, mojí hodně přítulnou kamarádku,
jak se snaží rozbitou sklenicí podřezat žíly. Nikdo tyhle její sklony nechápal.
Krásná holka, milá, spokojená rodina, vzdělaná a chytrá. Akorát když se opila,
tak si začala ubližovat. Chytám ji za ruce, zvedám tohle malé děvče
připomínající panenku do vzduchu a vynáším ji na vzduch. Po několika větách,
jemném proplesknutí a opláchnutí obličeje vodou se ji vrací do očí jas a chuť
žít. Snad ji to vydrží, pomyslím si a vracíme se do sálu. Na pódiu se již
DEBUSTROL snaží rozsekat kulturák na maděru. Docela se jim to daří. Jenže to
jsme to ještě nerozjeli my, ortodoxní fans.
„Hele,
to jsem viděl v jednom klipu“: řve mi do ucha Prcalík a
leze na pódium. Skáče mezi lidi. Letí nekonečně dlouho vzduchem a všichni ho
sledují. Dopadá rovnou na svoji šišatou kebuli a zůstává ležet. „Panebože“: prohodí za mnou Markéta a
jde kousek stranou. „Do prdele“:
říkám si v duchu a zvedám Prcalíka na nohy. „Dobrý?“: ptám se. „Jo, hele
vole, fakt si ji hlídej“: snaží se mi říct padlý kamarád. U repráků zase
sedí moje holka a opět se snaží se vším skončit. Jsem už docela naštvanej,
přišel jsem na muziku a ne jako zdravotník, ne? Beru do jedné ruky Prcalíka, do
druhé Markétu a doslova s nimi vyběhnu ven. Nechávám je tam, mezitím se
mezi nimi rodí nový krásný vztah a vracím se zase zpátky.
Prcalík inspiroval ostatní a
najednou je víc fanoušků ve vzduchu než na zemi. Sál praská ve švech, někdo
utrhl závěsy, okolo poletují vytrhané parkety a vše graduje k šílenému
konci. Najednou stojím uprostřed hlediště, kolem se trousí podroušené postavy a
já šlapu opatrně po skle. Na nohou mám kanady, ploužím se k výčepu, kde mi
je sděleno, že je konec. Chytám toho kluka, co čepuje, pod krkem a řvu mu do
ksichtu, že já si pivo dneska teda opravdu zasloužím. Vrhají se na mě jeho kamarádi a vyhazují mě
ven. Přesně si pamatuji zpomalený průlet skrz skleněné dveře. Jak jsem letěl
já, pak tuny střepů a nakonec moje brýle. Všichni svorně dopadáme na trávník,
mezi vajgly, flusance a špínu. Tohle mi bude chvilku trvat, než to vstřebám,
pomyslím si a ležím raději dál.
„Kdopak
nám to tady dělá mrtvýho?“: ozve se nade mnou a Prcalík, který
mezitím sehnal opravdového (akorát opilého) zdravotníka, odmotává si kus obinadla z hlavy a
snaží se mě ošetřovat. Moc mu to nejde a tak hledáme Markétu. Nacházíme, ona
nám pořád děkuju, že nás miluje, že jsme ji zachránili několikrát život a já
krvácím vesele dál. Nakonec se vše
v dobré obrátí a po chvilce čekání odcházíme všichni na vlak, který nám
mezitím ujel. Poskládáme se v čekárně na nádraží, po předchozí domluvě
s výpravčím, který je nakonec našimi děvčaty přemluven, aby nám ji nechal
otevřenou i v noci. Usínám na dlažbě, všechno mě bolí a probouzím se vlastně až
doma v Boleslavi. Vrážím do dveří, mezi futry stojí máma, která mi hned
ohmatává ruce, jestli prý nefetuju. Koukala zrovna na ranní zprávy a tam to právě
řešili. Sedám do sprchy a omdlévám.
Odvezen do nemocnice,
vyšetřen odborníky, uložen do postele, trávím celý víkend doma. Pod okny sice
párkrát projde Kytka, dělá na mě gesta, láká mě ven, ale chci být za hodného.
Pouštím si znovu a znovu Vyznání smrti od Debustrolu a těším se, až to
v pondělí ve škole všechno probereme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
