GRAVEYARD DIRT - My Scourge, My Plague
EP 2015, vlastní vydání
Mezi stromy opět umírá další den. Slunce, ten tichý průvodce našich kroků, nám dalo sbohem již dávno. Je podzim a na ramena mi dopadají litry studené vody. Stoupám pomalu po nekonečných pískovcových schodech, tahle cesta snad nebere konce. Někde tam nahoře má být obrovský kříž. Měl bych pokleknout, zahrnout náhrobek květy a strávit několik dní v pokání. Nejde to, nové EP irských GRAVEYARD DIRT mi to nedovolí. Jejich doom death metal je až příliš naléhavý, rozkládá mě a cuká koutky mých úst ke zcela jiným slovům. Pokud máte stejně jako tahle kapela rádi MY DYING BRIDE, MOURNING BELOVETH, OPHIS a spoustu dalších "smutkařů", určitě už víte, o čem mluvím. Irové jsou věrní svému stylu, nepředkládají nic nového, neexperimentují. A jsem tomu rád, já podobnou klasiku miluji a když je ještě nahrána způsobem, jakým to umí zmiňovaní GRAVEYARD DIRT, mám sto chutí zůstat na hřbitově navěky. Jednou tomu tak bude, zbude po mě jen stín a možná pár dobrých slov. Možná, ale to teď není podstatné.
Důležité je, že jsem tady, nasáklý podzimním počasím, zpomalenými pohyby a smutkem, doslova čišícím z "My Scourge, My Plague". Já u podobných kapel ani nemám moc chuť něco psát. Většinou si raději zahalím hlavu do kapuce, obuji nepromokavé boty a ploužím se ulicemi. Nedokážu sedět doma a přemýšlet o tom, jaké to bude jednou po smrti. Chůze mi okysličuje mozek, zjitřuje smysly a já se pak mohu v klidu oddávat věčnosti. Popadá mě takový ten těžko popsatelný a v podstatě jinak bezdůvodný smutek. Nedokáži si to vysvětlit, ale doslova slyším, jak mi ze žil odtéká všechno špatné. Jsem jako jogín, usazený v poloze napojené na vesmír. Vstřebávám dlouhé skladby, plně se jim oddávám, jsem pohlcený hudbou.
GRAVEYARD DIRT mi svým novým EP málem způsobili zástavu srdce. Jejich doom death metal je totiž neskutečně nakažlivý. Jsem albem doslova prokletý. Mohutné stěny z kytar, smutný hlas a nekonečnost. To jsou slova, která vystihují letošní nahrávku asi nejlépe. Pokud máte rádi pomalé melodie, staré hřbitovy a dokážete uklidnit svoji duši, budete s novinkou spokojeni jako já. "My Scourge, My Plague" jsem si nejvíc užíval na dlouhých procházkách deštivou podzimní krajinou. Moje duše byla lehká, smutná a vznešená. Takhle nějak si představuji hudbu, která by měla znít na mém vlastním pohřbu. Jsme jenom prach, vznášející se věčností. Skvělé doom death metalové album, u kterého umrznete! Až na věky, amen!
Mezi stromy opět umírá další den. Slunce, ten tichý průvodce našich kroků, nám dalo sbohem již dávno. Je podzim a na ramena mi dopadají litry studené vody. Stoupám pomalu po nekonečných pískovcových schodech, tahle cesta snad nebere konce. Někde tam nahoře má být obrovský kříž. Měl bych pokleknout, zahrnout náhrobek květy a strávit několik dní v pokání. Nejde to, nové EP irských GRAVEYARD DIRT mi to nedovolí. Jejich doom death metal je až příliš naléhavý, rozkládá mě a cuká koutky mých úst ke zcela jiným slovům. Pokud máte stejně jako tahle kapela rádi MY DYING BRIDE, MOURNING BELOVETH, OPHIS a spoustu dalších "smutkařů", určitě už víte, o čem mluvím. Irové jsou věrní svému stylu, nepředkládají nic nového, neexperimentují. A jsem tomu rád, já podobnou klasiku miluji a když je ještě nahrána způsobem, jakým to umí zmiňovaní GRAVEYARD DIRT, mám sto chutí zůstat na hřbitově navěky. Jednou tomu tak bude, zbude po mě jen stín a možná pár dobrých slov. Možná, ale to teď není podstatné.
Důležité je, že jsem tady, nasáklý podzimním počasím, zpomalenými pohyby a smutkem, doslova čišícím z "My Scourge, My Plague". Já u podobných kapel ani nemám moc chuť něco psát. Většinou si raději zahalím hlavu do kapuce, obuji nepromokavé boty a ploužím se ulicemi. Nedokážu sedět doma a přemýšlet o tom, jaké to bude jednou po smrti. Chůze mi okysličuje mozek, zjitřuje smysly a já se pak mohu v klidu oddávat věčnosti. Popadá mě takový ten těžko popsatelný a v podstatě jinak bezdůvodný smutek. Nedokáži si to vysvětlit, ale doslova slyším, jak mi ze žil odtéká všechno špatné. Jsem jako jogín, usazený v poloze napojené na vesmír. Vstřebávám dlouhé skladby, plně se jim oddávám, jsem pohlcený hudbou.
GRAVEYARD DIRT mi svým novým EP málem způsobili zástavu srdce. Jejich doom death metal je totiž neskutečně nakažlivý. Jsem albem doslova prokletý. Mohutné stěny z kytar, smutný hlas a nekonečnost. To jsou slova, která vystihují letošní nahrávku asi nejlépe. Pokud máte rádi pomalé melodie, staré hřbitovy a dokážete uklidnit svoji duši, budete s novinkou spokojeni jako já. "My Scourge, My Plague" jsem si nejvíc užíval na dlouhých procházkách deštivou podzimní krajinou. Moje duše byla lehká, smutná a vznešená. Takhle nějak si představuji hudbu, která by měla znít na mém vlastním pohřbu. Jsme jenom prach, vznášející se věčností. Skvělé doom death metalové album, u kterého umrznete! Až na věky, amen!
Asphyx says:
GRAVEYARD DIRT caused me almost a heart attack on their new EP. Their doom death metal is incredibly infectious. I'm cursed with this album. Huge walls of guitars, sad voice and infinity. These are words that describe this record probably best. If you like slow tunes, old cemeteries and you can soothe your soul, you will be satisfied with the news like me. "My Scourge, My Plague" I enjoyed on my long walks in the rainy autumn landscape. My soul was light, sad and noble. This is how I imagine the music that should sound at my own funeral. We're just dust hovering in eternity. Great doom death metal album freezing to death! Forever, amen!
