Příběh
jedenáctý – hospoda U Dubu
V garáži jsem si
vypěstoval poměrně kladný vztah k pivu. Tenkrát se tak nějak automaticky
počítalo s tím, že ho člověk pije. Měli jsme dvě nejvíc oblíbené značky.
Jako správní boleslavští patrioti jsme preferovali Klášter Hradiště a Podkováň.
Bývalo to dobré pivo, byli jsme na něj zvyklí, akorát nám lahváče časem
přestaly stačit. Někoho napadlo, že nejlepší by bylo zajít někam do hospody. „No jo, ale vždyť nám některejm nenalejou kvůli věku?“:
doplnil vášnivou debatu Kytka a my souhlasně a zadumaně kývali hlavami. Známý
raubíř Prcalík měl ale ihned jako vždy po ruce řešení. „Pojďte
do hospody U Dubu, tam choděj samý máničky a výčepákovi to je u prdele, kolik
komu je.“ Panečku, to byl ale nápad. Ihned druhý den jsme vyrazili.
„Dobrý
den“:
pozdravil jsem nesměle u vchodu do šíleně zahuleného pajzlu. „Zdááár, co si dáš“: zahlaholil Kája,
asi největší chlap jakýho jsem kdy do té doby viděl. „Limonádu, točenou“: opatrně jsem vzhledem ke svému věku pronesl. „Drž hubu, dáš si pivo“: odpověděl
výčepák a postavil přede mne orosenou sklenici. Ježíšimarjápano, to byla ale lahoda! Konečně točený! Kluci se
začali pomalu trousit dovnitř a sedat si do koutu vedle mě. Situace se
opakovala a najednou byl stůl plný mladíků, s nášivkami SLAYER, METALLICA,
MEGADETH, KREATOR, SODOM na džískách a s dlouhými vlasy. Místní štamgasti
zbystřili pozornost a nejdřív si mysleli, že jsme předvoj. Večer totiž, když se
setmělo, začaly přicházet starý máničky, kluci, co už to měli v hlavě
trošku víc srovnaný. Ti poslouchali DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, PINK FLOYD, LED
ZEPPELIN, THE WHO. Pro nás prostě už starý páky s úplně stejným přístupem
k muzice.
Po několikadenním večerním
oťukávání a několika hádkách o to, zda jsou BEATLES nebo nejsou sračka a pár
poblitých stolech se nakonec tak nějak automaticky v tomhle začouzeném
lokále utvořila zvláštní rockerská parta. Snad každý, včetně několika místních
dědů, kteří ve městě bydleli, to byla samá metalová a tvrdě hudební smetánka.
Když si vzpomenu, kolik informací, kapel, příběhů a osudů já tam slyšel a
viděl, vydalo by to na knihu. Vše samozřejmě provázel u někoho démon alkohol,
ale celkově se spíš jen tak popíjelo. V hospodě nebyla televize, jen jeden
jukebox a starej hnusnej a pořád porouchanej větrák.
Každý měl svoje místo, hlas
a ostré lokty, které si musel vysloužit znalostmi o muzice a přinesenými
kazetami. Já byl za hodně ceněného,
vozil jsem klukům z Polska, o co si řekli. Kolikrát se šílené debaty o
muzice zvrhly v nekonečné nadávání, sem tam nějaké to silácké gesto, ale
pro nás, thrashové metly, to bylo hlavně další místo pro setkávání. Kdo nebyl
v garáži nebo v plynárně, seděl určitě U Dubu. Tenhle v podstatě
nechutnej, dělnickej lokál, kam si chlapi chodili po výplatě utratit spoustu
peněz, aby přežili těžkou práci a mnohdy i svoji neschopnost, měl svůj genius loci. My,
mladí bukanýři jsme starý oknírovaný rockery naučili spoustu pro ně nových kapel
a oni nám za oplátku vyprávěli staré příběhy o tom, jak sháněli gramodesky, kdo
komu utekl za hranice, kde se jak dá co sehnat. V té době to bylo
k nezaplacení.
Hospoda ležela na kopci,
kousek od náměstí Míru. Jezdili jsme do ní ze sídliště na kole. Pamatuji si
jako dnes ty neskutečné držkopády cestou domů. Sjíždělo se po asfaltce, rovné a
poměrně prudké. Dole byly koleje a přejezd ohraničen zábradlím. Snad pokaždé se
někdo namotal na kovové tyče trčící nebezpečně do vzduchu. Kolik rozmlácených
tlam, zničených kol a nebezpečných pádů já tam viděl. Pak nám tuhle naší
metalovou oázu zavřeli, udělali z ní butik pro ženštěji založené muže a my
se museli přesunout kousek vedle k Hymrům. Už to ale nikdy nebylo úplně
ono. To souznění mezi starým a mladším rockerským světem se rozpadlo. Jako by
někdo roztrhl skoro neviditelnou pavučinu utkanou z pečlivě vybudovaných a
vypitých vztahů.
Tehdejší postavičky
ještě občas potkávám. Některé nasedly na vlnu demokracie a podnikání a jsou
z nich dnes živnostníci, někteří zaznamenali úspěchy ve svých oborech,
případně žijí poklidným životem stárnoucích jedinců. Pár jadrných, ostrých a nezlomných ale
zůstalo. Většinou nedopadli moc dobře. Zrovna nedávno jsem jednoho viděl. „Ty vole, Kubo, co tady děláš, sem myslel, žes už dávno položil lopatku?“: hrnul se ke
mně. „Zachlastáme?“: dodal maník
s vizáží bezdomovce a vyděsil mého synka. S díky jsem odmítl. „Kdo to byl tati?“: zeptala se po chvíli
moje ratolest. „To byl Máťa, ten mě
naučil poslouchat LED ZEPPELIN, víš“: odpověděl jsem a bylo mi náhle šíleně
smutno na duši.
Otázku o tom, co to jsou LED ZEPPELIN, jsem už skoro nevnímal.
Moje myšlenky zamířily ke kdysi slavné undergroundové hospodě U Dubu. Vydali
jsme se raději dál do města.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
