Příběh desátý - Nahraješ mi to?
„Hele Kubo, máš ty nový Slayer?“: ptá se mě Kytka a já přemýšlím, co
bych mu odpověděl. Nemám a štve mě to. Kamarád z vedlejší třídy mi tvrdil,
že je sežene, ale vybodl se na mě. Prý
je má nějakej kluk od plynárny a prej toho má víc. Stačí si přinést kazetu a
zazvonit. „Jo a nezapomeň pivo“:
dodává spolužák a já se večer uchyluji k obrovské akci. Vracím otcovy
lahváče do obchodu Družstevník, beru pár drobných do ruky a kupuji jeden
Klášter desítku. Usedám na svoje kolo
značky Liberta, s kterým machruju, protože má v zadu trojkolečko a
přehazovačku. Jsem král silnic a chodníků.
Dorážím někdy k večeru,
hledám dle lístečku jméno se zvonkem a roztržitě se nadechuji, protože jsem
tady nikdy nebyl a mám trému. Otevírají se vrata. „Co
zase kurva je?“: ozývá se za velkými dubovými dveřmi. Vylézá Sabaťák (tak
jsme mu my a vlastně všichni říkali…teď si uvědomuji, že vlastně ani nevím, jak
se ten maník jmenoval doopravdy). „Jo to
seš ty,vole!“:ocení moji přítomnost Sabbath a pouští mě dovnitř. „Kytka říkal, že prej chceš nový Slayer!“:
pokračuje. „Jo, jestli smím prosit, pane“:
odpovídám. Sabathova tvář se rozjasní. „Ty
seš slušnej jak můj fotr“: směje se mi do tváře. Ihned jsme si padli do oka.
Byl to tehdy asi třicátník,
pro nás v podstatě stařec, který začínal ještě někdy na starých BLACK SABBATH.
Měl velkou aparaturu, makal jako hlídač v plynárně a jeho království
bylo něčím úžasným. Obrovská sbírka vinylů, kazet, dokonce už i CD. Ten chlápek
ničím jiným nežil. Vlastně jo, ještě pivem. Kopl do sebe na ex moji přinesenou
desítku, nabídl mi něco od sebe (Podkováň) a usadili jsme se do křesla. Chvilku jsme
popíjeli, kecali a já se cítil jako mladý mlíko. Taky že jsem byl. „Tak ukaž, co mi neseš“: zeptal se asi
po hodině. „Hm, TDK, to je dobrá kazeta…tak
chvilku počkej“: dodal.
Nahodil přede mnou soustavu
různých hejblátek, kazeťáků, repráků, kabelů a všechno se začalo točit. Byl jsem
jak v nějakém díle od Julesa Verna. Skoro jsem nedýchal. Přes tři čtvrtě
hodiny jsme mlčeli a já se nábožně bál dojít i na záchod. Do pásky se mi právě vypalovaly stopy „Season
in the Abyss“. Nikdy na to nezapomenu. Nevím,
zda jsme kdy byli se Sabaťákem kamarádi, ale říkali jsme si věci, které si
přátelé říkávají, tak asi jo.
Plynárna byla pro mě druhým
záchytným bodem v získávání informací o hudbě. Chodil jsem tam od té doby
ještě hodně dlouho. Těch novinek, různých dávných příběhů a hlavně nových kazet
jsem zde získal nespočet. Dokonce jsme jednu dobu s tímhle sortimentem
lehce obchodovali. Sabaťák se totiž projevil i jako poměrně slušná kopírka a po
večerech, kdy jsme my ostatní trávili dny studiem, překresloval jeden obal za
druhým.
Celé to mělo obrovské kouzlo. Do Sabbathova království se sestupovalo dolů po schodech, ze zdí kapala orosená voda a kousek vedle měla zkušebnu jedna brzy slavná kapela (objasním v jednom z dalších příběhů). Sklepení pod plynárnou bylo něco jako undergroundové kulturní centrum. Jen s tím rozdílem, že si všechno financovali pouze sami zúčastnění. Pamatuji si, jak mě fascinovalo, že všude stálo pivo. Flašky byly na parapetech, na chodbách, mezi knihami, deskami. Vstupuji do lahvového podzemí, napadalo mě pokaždé, když jsem zvonil u dveří.
Celé to mělo obrovské kouzlo. Do Sabbathova království se sestupovalo dolů po schodech, ze zdí kapala orosená voda a kousek vedle měla zkušebnu jedna brzy slavná kapela (objasním v jednom z dalších příběhů). Sklepení pod plynárnou bylo něco jako undergroundové kulturní centrum. Jen s tím rozdílem, že si všechno financovali pouze sami zúčastnění. Pamatuji si, jak mě fascinovalo, že všude stálo pivo. Flašky byly na parapetech, na chodbách, mezi knihami, deskami. Vstupuji do lahvového podzemí, napadalo mě pokaždé, když jsem zvonil u dveří.
Další postavička mého
metalového mládí skončila bohužel (stejně jako spousta ostatních)
poměrně neslavně. Z vyprávění kamaráda jsem se až po letech dozvěděl, že
to tenhle renesanční člověk neunesl, byl novým majitelem budovy plynárny
vystěhován a v podstatě se upil k smrti. Vzali mu totiž to nejdůležitější,
co v životě měl. Do malého náhradního
krcálku se mu jeho hudební mašinky nevešly a tak zůstal na tu samotu sám s alkoholem.
Tentokrát tedy budiž můj Příběh mrtvého muže věnován jedné neodmyslitelné
persóně tehdejšího boleslavského podzemí. Díky
Sabbathe, jsem ti do dnes vděčný, že jsem to všechno mohl zažít!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
