Příběh sedmý – vinylové šílenství
Nejvíc vinylů jsem podědil.
A pak získal v době, kdy je všichni prodávali. Odvezl jsem je na chalupu a
tam pořádám jizerské poslechové večery. Venku šumí les, v dálce šukají
kočky a všude smrdí kamna. Neznám nic lepšího, než když si sednu do křesla,
natáhnu nohy do výšky, která dělá dobře mé křečové žíle a odeženu všechny pryč.
Svět je náhle jaksi čistší. A to nejsem nijakým příznivcem gramodesek. Chápu to
šílenství, sám jsem ho zažil, ale podléhám mu jen na horách. Jsem pak
nostalgický, jako stará bába, opatrně obracím strany a neustále opravuji
gramofon. Býval na tuhle práci jeden místní blázen, jinak obsluha vleku, který
vždycky přišel, slintal, všechno nám snědl a pak rozebral a složil gramofon.
Jenže umřel a musím to dělat já.
Úplně nejlepší je, když mi
jde pára od pusy a musím zatopit v kamnech. Mám rád ten chlad a staré
desky. Patří tak nějak k sobě, stejně jako zatuchlina, usazená ve všech
zákoutích přes sto let staré chalupy. Usmívám se a nereaguji na výkřiky mé ženy
o tom, že tam umrznu, že jsem starej blázen, proč si chodím číst nahoru. Patří
to všechno tak nějak dohromady, v jeden jednolitý celek. Umím si hudbu
vychutnat klidně i na mp3 přehrávači, ale tady je to zkrátka jiné. Zvláštní.
Naplňující. Osobní. Nebudu asi nikdy maniakem, hledajícím po bazarech vzácné
kousky, ani nijak nebudu sbírku rozšiřovat, ale rád se vždy do téhle časové
konzervy vrátím. Jsou věci, které se nemají měnit a tak doufám, že až zase
přijedu, otevřu veškerá okna a pustím dovnitř zimu, bude všechno jako dřív.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
