Příběh
pátý – jak jsem potkal Slayer…
Já,
SLAYER a čas. (psáno původně pro Fobiazine)
Je
listopad, léta Páně 1988. Právě jsem oslavil třinácté
narozeniny a jdeme s mým nejlepším kamarádem po kolejích ze
školy. Celý den se tvářil tajemně jak hrad v Karpatech. „Hele,
Kubo, vole, jako já mám pro tebe dárek“:
procedil mezi zuby, odplivl a odchrchlal si po mutování. Byl jsem v
rozpacích, protože kluci si přece dárky nedávaj, ne? Přišlo
mi, že se chce něčím spíše pochlubit. Vytáhl balíček
zabalený do Dikobrazu a já začal rozbalovat. „Ty
vole, to bude hodně dobrý, je na tom lebka!“:
prohlásil jsem znalecky a plácnul chlapsky kámoše po rameni. Měl
na sobě o hodně víc sepranou džísku, než já, což jsem mu
hrozně záviděl. Máma tu moji, když už začínala vypadat
ošoupaně a k světu, vždycky vyhodila. Na kazetě zářil nápis
South of
Heaven.
Ten
kamarád ani tenkrát nevěděl, jak mi změnil celý můj život.
Chodili jsme tajně jako malý smráďata poslouchat do kamarádovy
garáže na kazeťáku „dvojčeti“ všechny dostupné kazety z
Polska. Podmínka byla jediná. Musela na tom být lebka, krev apod.!
Nahrávky s nápisem SLAYER se kupovaly automaticky, nahrávaly a kdo
měl originálku byl všemi obdivován. Ve škole patřil k
nezbytnému pozdravu Slayeeeerrr
vztyčený paroháč. Každý víkend večer jsme si v pěti dali
jednu láhev vína se strašidelným názvem Sklepmistr (to byl hnus,
ještě teď mě zabrněl jazyk) a řvali do noci texty nesmrtelných
songů. A že jich bylo. Krásný časy, mládí, člověk byl plnej
energie… vzpomínky.
Bohužel
jsem musel čekat neskutečných 22 let, abych SLAYER viděl naživo.
Vždycky mě do toho něco vlezlo, nebyly peníze, čas apod. V roce
2010 se mi na festivalu Sonisphere
v Milovicích
splnil sen. Pánové už byli sice trošku unavení, věk udělal
své, ale pro mě po té době byli opět bozi. Metallica šla
ten večer úplně mimo mě, ale Slayer mě rozsekali a přitisknut
k zábradlí jsem jim hltal každičký tón, odříkával každé
slovo. Poslední alba jsem již vnímal s odstupem, ale mám
samozřejmě kompletní diskografii. Ráno (3.5.2013) jsem přišel
do práce a byl to pro mě šok. Jeff Hanneman zemřel. Ono si
řeknete, že je to jen muzika, ale pro nás, co jsme tenkrát tohle
všechno zažili, to je něco, jako když umře někdo známý.
Nejsem z těch, kdo by si kdy lepil plakáty muzikantů na zeď
nebo nějak kapely zbožšťoval, ale musel jsem si vytáhnout všechna
cd a přehrávat je do zblbnutí. Padlo samozřejmě nějaké to pivo
a jediné, co mě pak pořád dokola napadalo, bylo: „Kurva
díky chlapi, bylo to super, díky Slayer!“ Otázka teď zní, co
bude dál?
Co
bude dál jsem v den úmrtí Jeffa opravdu nevěděl. Dnes, kousek po vydání nové desky SLAYER máme víceméně jasno....jaké bude nové
album, již mnozí víme (recenze zde). Bez Hannemana to ale není nejen díky vzpomínkám úplně ono. A asi už nikdy nebude.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
.JPG)