Příběh
čtvrtý – můj první metalový koncert
Měl
jsem tenkrát tričko Cirkus of Power, na kterém byl znázorněn
klaun – kostra v terči. Legendární triko, podle kterého mě
všichni znali. Přivezl ho otec z Německa. Vůbec jsem
nevěděl, co je to za kapelu. Všem jsem tvrdil, že to je šílenej
nářez a tvářil se tajemně. Teprve po letech jsem si zadal jméno
do Googlu a zjistil, že to je hroznej přiteplalej glam metal a
ještě k tomu z Německa, uff. Metalový hadry se daly
nosit jenom doma a venku, ve škole byly zakázaný. Holky ze
zdrávky, se kterýma jsme jako čistě klučičí škola měli
družbu, si nosily, co chtěly a tak docházelo ke krásným
situacím, kdy proti mně při tělocviku stála kamarádka v tričku
Metallica a já jak úchyl odbíjel míč při volejbale oblečený
v červených trenýrkách a bílém tílku. Dokonce vznikl od
holek i určitý odpor, kdy nám tajně říkaly jména kapel,
hlásily něco o buzerantech v bílém a vůbec nás
podporovaly. Nakonec tohle přátelství a společná rebelie
vykrystalizovaly v krásnou myšlenku, uspořádat koncert.
Ten
první, úplně první jsme zažili v počtu asi 15 lidí
v garáži. Pozvali jsme tenkrát úplně neznámou kapelu
s jepičím životem Big Foot, kde moje maličkost drtila basu.
Mysleli jsme si, že je to heavík, mixnutý thrashem, ale byl to
spíš punk. Odezva odpovídala složení kamarádů. Byla skvělá a
pivo jsme nemohli skoro vypít. Kamarádův táta dokonce donesl
sele. A tak jsme se cítili jako největší umělci ve městě.
Hlavou nám ale vrtalo, že by to chtělo něco většího,
pořádného, na co se jen tak nezapomene.
Naše
zraky se upřely na kamaráda Kytku, jehož babička byla vrátnou
v místním kulturním domě. Vydali jsme se, oblečeni
v kvádrech a košilích za paní do vilové čtvrti, kde nás,
rockové zmetky normálně vyháněli holí. Jenže šaty dělají
člověka a já uměl vždycky dobře povídat a tak ta stará,
ctihodná dáma souhlasila. Jen prý pak musíme po sobě všechno
uklidit. Samozřejmě jsme přísahali na svoji čest a svědomí.
Sehnali
jsem tři kapely, my se samozřejmě již asi po desáté rozpadli a
jako jedinej hrál na bubny Prcalík a ten byl naštvanej, tak se
nehrálo. Jména kapel jsem se pokoušel dát dohromady s pár
pozůstalými z té doby, ale dohady byly takové, že radši
nebudu jmenovat konkrétně. Každopádně, natěšeni na den D jsme
najednou stáli před svým snem. Zabili jsme prase, koupili několik
sudů piva a pozvali i party, co bychom jim normálně radši dali do
držky. Kamarádova babička si na ochozu vytáhla houpací křeslo,
rozložila pletení a pak málem spadla dolů.
Zpěvák
první kapely totiž, aby zaujal, tak se jal na pódiu kadit. Povedlo
se a ta sběř dole z toho měla ještě radost. Boha jeho! Pak
se rozpoutalo peklo. Během asi tak minuty nikdo nevěděl, kdo je
muzikant a kdo návštěvník. Hrálo se asi ale jenom hodinu a půl
a to přesně do příjezdu tehdy velmi benevolentní policie, která
si po zásazích na Národní třídě chtěla napravit reputaci.
Nepomohlo nám ani tvrzení, že se jen tak bavíme, ani to, že to
tedy ztlumíme. Asi jim vadily vytrhané parkety, zapálený stůl a
rozkousané (ano, opravdu rozkousané - je to i v protokolu)
závěsy.
Náš první koncert sice vstoupil do dějin, ale už se
nikdy neopakoval. Raději jsme už nic neorganizovali a pro jistotu
začali jezdit na koncerty do Prahy a Liberce. Zajímavé je, že ta
krásná žena, kamarádova babička nám nikdy nic nezazlívala,
dokonce i po letech se k nám hlásila a pokaždé hovořila o
tom, že konečně zažila něco pořádného, stejně jako mezi
světovými válkami. Jen ji zaráželo, že na akci nebyl přítomen
kokain. Byl jsem té dámě dokonce na pohřbu a dodnes, když jdu
kolem kulturního domu v Mladé Boleslavi, směju se jako
blázen.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
.JPG)