AHAB - The Boats of the Glen Carrig
CD 2015, Napalm Records
Občas na mě, stejně jako na každého, padne vlna nostalgie a vzpomínek. Jakoby se tělo zastavilo a spolu s myslí chtělo restartovat. Dnešní doba je dynamická, nemazlí se s námi a je zaměřená na výkon. Jenže to nejde pořád, občas je potřeba vysadit. AHAB se zdají být pro podobné chvíle vhodnými společníky. Jejich funeral doom metal sice nepatří k mým nejoblíbenějším, ale většinou si na jejich deskách pro sebe najdu to dobré. Už mnohokrát jsem psal, že doom metal je ve své podstatě asi nejtěžší kovový styl. Vynikne každá nuance, nepřesnost. Hraje se pomalu a je hodně těžké nahrát skladby tak, aby nenudily. O hodně víc zde platí, že muzikanti musí dát do hudby svoji duši. Musí skrz melodie doslova prostoupit, být jimi, stát se samotnou muzikou. Málokdo to umí. A málokdo dovede navodit ten pocit absolutního smutku. AHAB jsou na tom u mě se svojí letošní deskou tak nějak na řekněme sedmdesáti procentech. Jsou momenty, které jsou doslova výsostné, dokonalé, pohlcující, ale jsou i chvíle, kdy moje mysl těká někde mimo desku.
O albu jsem zaslechl až nekritické výkřiky obdivu i absolutní zatracení. Já to takhle nemám. Vzhledem k tomu, že podobné záležitosti si dávkuji opatrně a opravdu jen občas, jsem povětšinou spokojen. Nutno ale rovnou dodat, že jsem na novince nalezl i vyloženě "hluchá místa". Je to převážně v pasážích, kdy se jen tak "nezávazně preluduje". To se pak vyloženě nudím, nevím co si počít a někdy dokonce raději nahrávku posouvám dál, k zajímavějším chvílím. Když si pak srovnám německou akvizici s letošní novinkou kolegů SKEPTICISM (recenze zde), naši západní kolegové přeci jen poměrně pokulhávají. Je to samozřejmě jen můj subjektivní pocit. Nejsem znalec a funeral doomový maniak už vůbec ne, ale mé pocity jsou zkrátka takové. Mám raději syrovější, niternější záležitosti. Tady si občas přijdu jako na pohřební hostině, kam přišli jen samí oficiální hosté. Smutek je jakoby hraný a opravdových pozůstalých truchlí jen pár. Všichni se nají a za hodinu si na nebožtíka ani nevzpomenou.
S novým albem AHAB jsme si nepadli úplně do oka. Některé skladby se mi líbí, jiné mě zase nudí a nedokážu je poslouchat až do konce. Deska na mě sice vcelku působí, ale k nějakému velkému přenosu emocí nedošlo. A to je u tohoto stylu velký problém. Ocenil bych více smutku a nářku pozůstalých. Němečtí AHAB se sice pokusili uspořádat poctivou pohřební hostinu, ale ta se příliš nepovedla. Nebožtík zůstal na všechno sám a nikdo netruchlí. Zvláštní nahrávka, která mi nepronikla úplně do krve.
O albu jsem zaslechl až nekritické výkřiky obdivu i absolutní zatracení. Já to takhle nemám. Vzhledem k tomu, že podobné záležitosti si dávkuji opatrně a opravdu jen občas, jsem povětšinou spokojen. Nutno ale rovnou dodat, že jsem na novince nalezl i vyloženě "hluchá místa". Je to převážně v pasážích, kdy se jen tak "nezávazně preluduje". To se pak vyloženě nudím, nevím co si počít a někdy dokonce raději nahrávku posouvám dál, k zajímavějším chvílím. Když si pak srovnám německou akvizici s letošní novinkou kolegů SKEPTICISM (recenze zde), naši západní kolegové přeci jen poměrně pokulhávají. Je to samozřejmě jen můj subjektivní pocit. Nejsem znalec a funeral doomový maniak už vůbec ne, ale mé pocity jsou zkrátka takové. Mám raději syrovější, niternější záležitosti. Tady si občas přijdu jako na pohřební hostině, kam přišli jen samí oficiální hosté. Smutek je jakoby hraný a opravdových pozůstalých truchlí jen pár. Všichni se nají a za hodinu si na nebožtíka ani nevzpomenou.
S novým albem AHAB jsme si nepadli úplně do oka. Některé skladby se mi líbí, jiné mě zase nudí a nedokážu je poslouchat až do konce. Deska na mě sice vcelku působí, ale k nějakému velkému přenosu emocí nedošlo. A to je u tohoto stylu velký problém. Ocenil bych více smutku a nářku pozůstalých. Němečtí AHAB se sice pokusili uspořádat poctivou pohřební hostinu, ale ta se příliš nepovedla. Nebožtík zůstal na všechno sám a nikdo netruchlí. Zvláštní nahrávka, která mi nepronikla úplně do krve.
Asphyx says:
The new album AHAB isn't so well from my point of view. Some of the songs I like, others are boring and I can't listen to the end. The album is quite forceful, but there isn't any large transfer of emotion. And this is a big problem in this style. I would appreciate more sadness and mourning of survivors. German AHAB although tried to organize a funeral feast, but it didn't come off. the dead left stayed alone and nobody grieve. A strange record, that didn't get through my blood.
.JPG)