 |
| Mr. Asphyx znovu na místě činu - garáž už je dávno zbouraná, tak jsem se vyfotil kousek vedle u volejbalových kurtů |
„Nech
se prosím tě ostříhat“: pronesla moje babička a bratránek se
začal zubit od ucha k uchu. „Jsi
student, čeká tě příští rok střední škola a sportuješ!“: pokračovala. „Kdyby to viděl děda, přerazil by tě vejpůl“:
dodala. Neodpověděl jsem. Byl jsem myšlenkami někde úplně jinde. Vypadli jsme
ven a já najednou držel v ruce kazetu Judas
Priest. Kolem temene se mi rozlilo teplo. Celá tahle akce totiž
nepostrádala pachuť něčeho zakázaného.
Zamířili jsme ke garáži.
Stála kousek za městem. Kluci už tam byli všichni. „Ty vole, von má zase tu mikinu, se z něj poseru“: ozvalo se
za mnou. Prcalík, kterej měl otce v Německu, nosil koženou bundu, křiváka
a tak pořád machroval nad mojí imitací Adidas teplákové bundy. „Co, nesete?“: dodal jeho spoluchodec, o
asi sedm hlav větší Kytka. „Mám tady
Judasy…a tohle je bráchanec, debilové“: hrdě prohlásil babiččin oblíbený
vnuk. Nevěděl jsem co říct, tak jsem jen kývl hlavou. Kluci vytáhli pivo,
zapojili k sousedovi do zásuvky kazeťák polské provenience a pak se to
stalo. „We´ve taken too much for granted,
And all the time it had grown…“: ječel Rob Halford a do toho zaznívaly
výkřiky typu: „Ty vole, to je žrádlo,
řeže to, co? Masakr? Ty vole to je chlap! (jojo, ještě jsme tenkrát
nevěděli, že by z téhle pochvaly měl Rob opravdu velkou, teple hřejivou radost). Stál jsem opodál a nechápal.
Tohle má jako být muzika? Ten uječenej chlápek, ukvílený kytary a hroznej
bordel?
Nedal jsem ale na sobě nic
znát, to abych zapadl do party a přidal se k obdivným výkřikům. Někdo
vytáhl pivo a my jsme tu v té době devět let starou kazetu přehrávali dlouho
do noci pořád dokola. Bylo mi 13 let, okolo se ještě v poslední křeči
vzpínal v roce 1988 socialismus (což jsme měli úplně na háku) a já ten
večer ochutnal první pivo, uřvanou muziku, poznal kluky, kteří mě pak provázeli
půlkou života a nakonec zažil i první opici. Stačily mi 4 piva tehdy velmi
dobré značky Klášter. Cítil jsem se jako obrovský chlap. Co na tom, že ráno
jsem se pozvracel hned vedle postele a mámě tvrdil, že to udělal pes. Nevadily
ani následné „nucené práce“ na zahradě, ani sekání dříví. Věděl jsem, že
v té památné garáži za městem, na periferii se ještě budou dít věci (což
se samozřejmě následně děly). Aniž bych to tenkrát tušil a aniž bych vůbec
ještě chápal, cože jsem to vlastně slyšel za muziku, dráp byl zaseknutý pevně a
hluboko do masa. Svět se pro mě stal náhle heavy metalovým, kovovým jako budovy
boleslavské škodovky.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh. Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
