Report, foto, video - TORTHARRY, MORTIFILIA – Indians Czech Club Kalikovský mlýn – Plzeň

V Plzni to není s death metalem zrovna lehké. Jak tak cestuji po republice, tak jsem od spousty kapel zaslechl, že u nás jednoduše lidi nechodí. Párkrát jsem se dokonce setkal s názorem, že je to tady samej heavíkář, že jsou u nás fanoušci líní a své oblíbence moc nepodporují. Nevím, neodvažuji se hodnotit, ale sám moc dobře vím, že když už do Čech zavítá nějaká pořádná kapela, tak pravděpodobnost, že naše město vynechá, je snad pravidlem. Musíme tak jezdit do Prahy, Budějovic a jiných míst. Inu, evropské město kultury (smích). Dotace holt směřují trošku do jiných, komerčnějších sfér. Občas se ale stane, že se „zadaří“ a nějaká ta smečka přijede (a bez dotací). Návštěva TORTHARRY, spolu s MORTIFILIÍ se tak stala pro mě více méně povinností. Obě jmenované jsem sice viděl snad tisíckrát, ale neužijte si to, když nemusíte překonat půlku republiky, ale jen pár zastávek tramvají. Parádní také bylo, že se koncert konal v sobotu, takže žádné stresy, kdy a jak vstanu do práce, ani druhý den ranní vytřeštěné oči, ani bolavá hlava, ale pohoda a klídek.

Mortifilia

Skvělé jsou i naše tradiční rozplavby, které pořádáme vždy před akcemi v Plzni. Scházíme se v nedalekých hospodách (tentokrát dáváme pivo jako křen spolu s Mr. Barťasem a Mr. Michalem u Salzmannů), tlacháme o metalu, knihách, filmech, až nás huby bolí a užíváme si to nadšení při setkáních stejně naladěných lidí. Tentokrát jsme se do toho opřeli pěkně zostra a do Kalikovského mlýna jsme odcházeli v přesně té blahosklonné a natěšené náladě, abychom byli připraveni na pořádný nářez. Zkrátka, byla sranda, až jsme měli panty v ústech namožené.

Tortharry

Kalikovský mlýn je pro mě takovým atypickým místem pro koncerty. Pivo tam sice mají dobré, ale já přeci jen vyrůstal ve větších putykách. Každopádně, zvuk byl tentokrát dobrý, celkově tedy mohu tento podnik doporučit. Pro menší, komornější akce je „Kalikovák“ jako stvořený. Velkou výhodu je pak v létě terasa, kde se dá v klidu a pohodě přežít třeba i kapela, kterou zase tolik nemusíte, případně načerpat trochu čerstvého vzduchu do plic.

Vcházíme dovnitř, platíme, já do sebe házím další žejdlík, abych nevypadl z rytmu, zdravím se s kamarády a kolegy, zaujímám strategickou polohu (musím být někde vepředu, aby mé oči zakalené lehkým stářím viděly a zároveň stranou, aby mě nesejmul případný dav točící se a pařící mládeže). Tak a jde se na to!

Mortifilia

Na MORTIFILII jsem se hodně těšil. Tahle „švédská“ smečka mě nikdy nezklamala. V sobotu bylo jejich vystoupení vlastně klasicky skvělé, jako vždy. Chladné, odněkud z Gothenburgu vytažené melodie se střídaly s těmi staršími, hrubšími, hrobnickými. Pánové hráli s velkým nasazením a snad z každého tónu bylo cítit, jak je jejich krutá „práce“ baví. Jako jejich fanoušek a věrný posluchač jsem byl velmi spokojen. Oceňuji jak skvělé hráčské umění, tak řezající a zároveň dobře čitelný vokál. Pořád dokola tvrdím, že v Sušici umí mnohdy složit lepší materiál, než jejich dnes již většinou tápající vzory. Za svým názorem si stojím i po plzeňském koncertu. MORTIFILIA se předvedla ve velmi dobré formě. Opravdu jsem si přišel jako na návštěvě ve městech Stockholm, Visby, Gothenburg, Uppsala a ostatních místech, kde tento styl kdysi vznikal. K tomu samozřejmě zazněla jako bonus i určitá „česká melodika“. Za mě tedy parádní, studeně řezající vystoupení, které nemělo chybu. Klobouk dolů.

TORTHARRY jsou česká legenda, která by už klidně mohla fungovat jen ze své podstaty. Jenže tomu tak není. Neustále mě při jejich koncertech fascinuje, kde se v téhle trojce z Hronova bere tolik energie. Pokaždé je to vlastně podobné. Kapela přijde, kopne do vrtule a pak mi utrhne hlavu i s páteří. Vždycky jsem měl a mám rád smečky, které mě dokážou naživo strhnout a vymazat z mé mysli jakékoliv další, rušivé myšlenky. TORTHARRY splňují moje nejpřísnější měřítka a tak pro mě byl sobotní koncert ujištěním, že tahle parta do starého železa rozhodně nepatří. V „Kalikováku“ mělo jejich běsnění neskutečné grády, kopalo to jako stádo rozzuřených býků a já si mohl hlavu headbangingem ukroutit (koutkem oka jsem zahlédl, že dokonce paří i můj věrný kamarád Michal, který jinak působí velmi seriózním dojmem - smích). Kdo zkrátka umí, ten umí. Své jméno si TORTHARRY vybudovali postupně, pomalu a za každým riffem byl znát obrovský kus odříkání, zkušeností a víry v poctivý death metal. Šlo se až na samotnou dřeň „staro-školského“ smrtícího kovu a spokojen musel být snad každý fanoušek. Byl to jednoduše klasický masakr made in TORTHARRY. Odcházel jsem na další pivo vyčerpaný a s pevnou vírou, že bych si klidně dal celé tohle šílenství znovu. Připadal jsem si, jako bychom spolu s kapelou zdolali nějakou vysokou horu, na jejímž vrcholku leží tuny pořádně krvavého masa. Skvěle!

Následuje alkoholické doražení na baru s TORTHARRY, pokec, zkrátka paráda. Pak dlouhý rozhovor na zastávce se sympatickou slečnou, která se na chvilku stavila v Plzni z Anglie. Litoval jsem, že nejsem mladší, hezčí a o pár kilo lehčí. Škoda (smích). Potom cesta domů a nakonec nekonečná opilecká tma.

Tortharry

Byl jsem moc rád, že jsem taky mohl jednou navštívit v Plzni akci, kde se hrál poctivý death metal. Není to zase tolik časté a bylo to pro mě hodně příjemné. Vím moc dobře, že smrtící kov vždycky bude (až na pár výjimek) v absolutním undergroundu a tak jsem rád za každý, podobně laděný večírek. Ten den to v západočeské metropoli zase jednou žilo hezky po mém a já byl nadmíru spokojený a plný víry, že „své“ město ještě nějakou dobu z death metalové mapy neodepíšu (i když návštěvnost se třeba s takovými Pardubicemi srovnat rozhodně nedá, malý klub byl ale slušně zaplněn).