DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 5. srpna 2026

Recenze/review - TEMPLE OF DREAD - Dreadspawn Dominion (2026)


TEMPLE OF DREAD - Dreadspawn Dominion
CD 2026, Testimony Records

for english please scroll down

Mraky jsou zase jednou nízko, skoro se dotýkají země. Město je zahaleno do krvavé mlhy. Kráčíme vstříc temnotě. Já, i můj démon, který mě provázel celý můj nebohý život. Probudil mě uprostřed noci. Stál u mé postele a šeptal jedovatá slova prokletí. Musíme jít, pokynul mi a z jeho tváře bez masa vylezli další červi. Sestoupili jsme několik pater dolů, do podzemí. Otevřeli jsme rezavou bránu na onen svět a zaplatili Cháronovi za převoz přes řeku Styx. Místo peněz jsme použili nové album německých tmářů TEMPLE OF DREAD.

Pozorní čtenáři našich stránek moc dobře vědí, že mám pro tuhle smečku velkou slabost. Na každém albu totiž vždy dokázala namíchat velice jedovatý koktejl z ostrých riffů, divokého vokálu připomínajícího řev bestie, zabijáckých bicích, ale hlavně nekonečné tmy, bolesti a chladu. Letošní novinka není výjimkou. Naopak, potvrzuje silnou pozici téhle kapely v undergroundu. 


Jakoby do mě byla každá melodie zabodávána jako ostrý skalpel. Do vnitřností, pod kůži, do podvědomí. Všude tam se mi nová nahrávka usadila jako sněť. Je něco hnilobného, hororového, nebál bych se napsat i magického, co mě nutí se stále k albu vracet a rvát si ho pod tlakem do hlavy. Jsme jedné krve, já i tahle kapela, uznáváme stejné death metalové hodnoty i nepsané zákony. Za velmi povedený považuji zvuk, který je masivní, prašivý, dobře čitelný a řeže tou správnou stranou nože. O obalu od mistra Paola Girardiho netřeba diskutovat, jako starý sběratel chci mít nový motiv na tričku, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Skladby samotné mě potom pokaždé svážou pevnými pavučinami, které můžete jinak najít na mrtvolách starých padlých kněžích. O textovou stránku se opět postaral dlouholetý spolupracovník kapely psycholog Frank „Doc“ Albers a jeho texty o Cháronovi, řece Styx a Hádově říši patří k velmi propracovaným, povedeným a doporučuji vám si je prostudovat. Rozhodně stojí za to a posouvají celou nahrávku o další level výše. "Dreadspawn Dominion" je přesně tím druhem alba, které si budete s sebou brát na noční výlety na hřbitov, do márnic, na opuštěné patologické sály i na pohřebiště, na kterých jsou pochováni lidé, které byste za jejich života nechtěli potkat. Novinka je na povrchu chladná jako ruka dobře uleželé mrtvoly ve značném stádiu rozkladu a uvnitř tepe, žhne a pálí. Na TEMPLE OF DREAD jsem měl vždy nejraději, že jsou opravdoví, reální, uvěřitelní a naprosto autentičtí. Letos to platí opět na sto procent a já nemohu jinak, než album doporučit všem pravověrným, prokletým i nemrtvým. Až půjdete jednou na druhou stranu, do země nekonečných stínů, vezměte si tuhle desku určitě s sebou. Bude vám skvělým průvodcem v podsvětí! Syrové death metalové ozvěny z temné říše mrtvých! Cháron se usmívá a ukáže vám svoji pravou děsivou tvář! Absolutní tma, chlad a nekonečné utrpení!

Asphyx says:

The clouds are low once again, almost touching the ground. The city is shrouded in a blood-red fog. We walk toward the darkness me and my demon, who has accompanied me throughout my wretched life. He woke me in the middle of the night. He stood by my bed and whispered venomous words of curses. “We must go,” he motioned to me, and more worms crawled out of his fleshless face. We descended several floors into the underground. We opened the rusty gate to the other world and paid Charon for the crossing over the River Styx. Instead of money, we used the new album by the German doom metal band TEMPLE OF DREAD.

Attentive readers of our site know very well that I have a soft spot for this band. On every album, they’ve always managed to concoct a highly toxic cocktail of sharp riffs, wild vocals reminiscent of a beast’s roar, killer drums, but above all, endless darkness, pain, and cold. This year’s new release is no exception. On the contrary, it reaffirms this band’s strong position in the underground.


It’s as if every melody were being driven into me like a sharp scalpel into my guts, under my skin, into my subconscious. Everywhere there, the new album has taken root like a tumor. There’s something putrid, horrifying I wouldn’t hesitate to call it magical, too that compels me to keep coming back to the album and force it into my head under pressure. We’re cut from the same cloth me and this band we share the same death metal values and unwritten laws. I consider the sound to be exceptionally well-done: massive, gritty, clear, and cutting with the right edge of the blade. There’s no need to discuss the cover art by the master Paolo Girardi; as an old collector, I want this new design on a T-shirt I’ll gladly sign that with my own blood. The songs themselves then ensnare me every time with sturdy cobwebs, the kind you’d otherwise find on the corpses of ancient fallen priests. The lyrics were once again handled by the band’s longtime collaborator, psychologist Frank “Doc” Albers, and his writings about Charon, the River Styx, and Hades’ realm are among the most elaborate and well-crafted I highly recommend you study them. They’re definitely worth it and take the entire recording to the next level. “Dreadspawn Dominion” is exactly the kind of album you’ll want to take with you on nighttime excursions to cemeteries, morgues, abandoned autopsy rooms, and burial grounds where people are buried whom you wouldn’t have wanted to meet while they were alive. On the surface, this new release is as cold as the hand of a well-aged corpse in an advanced state of decomposition, yet inside it pulses, smolders, and burns. What I’ve always loved most about TEMPLE OF DREAD is that they are genuine, real, believable, and utterly authentic. This year, that holds true once again one hundred percent, and I can’t help but recommend this album to all the true believers, the damned, and the undead. When you eventually cross over to the other side, to the land of endless shadows, be sure to take this album with you. It will be a great guide through the underworld! Raw death metal echoes from the dark realm of the dead! Charon smiles and reveals his true, terrifying face! Absolute darkness, cold, and endless suffering!



about TEMPLE OF DREAD on DEADLY STORM ZINE:









TRACKLIST
01. Wings of Immortality (Intro)
02. Dreadspawn Dominion
03. Born To Rot
04. Hybrid Horde Eternal
05. Death March
06. Blood Pyre
07. Scorched by Cosmic Fire
08. Rites of Blasphemy
09. Artisan of Oblivion
10. Infernal Eternity

LINE-UP
Jens Finger – Vocals
Markus Bünnemeyer – Guitars
Jörg Uken – Drums, Keys
Daniel Maurer – Guitars
Andi Bauer – Bass

Recenze/review - NECROMONGER - Emanation of the Dying Perceptions (2026)


NECROMONGER - Emanation of the Dying Perceptions
CD 2026, Xtreem Music

for english please scroll down

Měli divný pohled. Všichni. Navenek úspěšní muži s rodinami, dobrou prací a spoustou peněz. Problém byl, že se nudili. A tak každý víkend lovili v ulicích oběti a zavírali je do temného sklepa. Lidé bez domova, ztracené duše, které nikdo nikdy hledat nebude. Mučili je, natahovali k prasknutí, znásilňovali a plnili si všechny své hrůzné sny. Morbidní parta amatérských patologů, po které pokaždé zůstávala jenom hluboká krvavé stopa. Hromady mrtvol, zahrabaných na zahradě krásné lovecké chaty. 

O bulharských gore death metalistech NECROMONGER slyším poprvé. Přesto mi připadá, že znám jejich hudbu odnepaměti. Vypadá to, že jsme stejného druhu. Také mám rád v tomto stylu surovost, chlad a temnotu. Jako bych byl součástí nějakého morbidního hororového snu. Když se probudím, tak je realita ještě horší. Jsem jednou z obětí šílených bastardů z úvodu dnešní recenze. 


Pokud bych měl hodnotit formální věci nahrávky, jako je zvuk, motiv na obalu a celkové provedení, tak musím potvrdit, že je vše v nejlepším pořádku. Bulhaři se pohybují na stejných patologických sálech jako kapely typu AUTOPSY, MORTICIAN, CARCASS, CBT, IMPETIGO. A dělají to velmi elegantně, s chutí a krvavou jiskrou v oku. Přidávají spoustu svých nápadů a invence a album je tak pestré, jako způsoby smrti, kterými můžete odejít z tohoto světa. Vše je zde náležitě nechutné, smradlavé, zahnívající, mokvající. Netuším, jestli jste někdy vozili mrtvá těla z pitevních sálů, ale nemusíte. Výsledný dojem a zážitek je stejný, jako když posloucháte "Emanation of the Dying Perceptions". Připadám si jako v nějaké zvrácené galerii. V jednotlivých expozicích jsou nainstalována mrtvá těla v různém stádiu rozkladu. Člověk by řekl, že mnoho návštěvníků nebude, ale pravdou je, že chodí davy. Každý touží po bolesti a utrpení. Mnozí z nás jsou fascinováni smrtí. Koneckonců, v některých částech naší krásné planety jsou stále provozovány veřejné popravy. Dívám se tedy zase jednou do tmy, spokojeně se kývám do rytmu a nemohu jinak, než vám tohle album doporučit. Není příliš rychlé, spíše se bude kolem vás nejdřív plazit jako klubko jedovatých hadů. Postupně vás uhrane a vy se stanete součástí podivného, zvráceného světa NECROMONGER. My staří metaloví veteráni totiž víme, že když se zavřete na několik nocí do márnice, tak začnete rozmlouvat s nemrtvými. Nutno rovnou dodat, že nahrávka na mě působí velmi podobně. Je dobře složená, zahraná, má v sobě pověstný drive, sílu a tlak, touhu ničit hudbou. Doslala se mi do hlavy, zadřela se pod kůži i do podvědomí. Poslouchejte nahlas a sledujte krvavé skvrny na zdi! Mokvající, hnilobný, syrový death metal, u kterého budete vyvrhnuti zaživa! Horová, nechutná pitva živých těl! 

Asphyx says:

They had a strange look in their eyes. All of them. On the surface, they were successful men with families, good jobs, and plenty of money. The problem was that they were bored. So every weekend, they hunted for victims on the streets and locked them in a dark basement. Homeless people, lost souls whom no one would ever come looking for. They tortured them, stretched them to the point of bursting, raped them, and acted out all their horrific fantasies. A morbid gang of amateur pathologists who always left behind nothing but a deep, bloody trail. Piles of corpses, buried in the garden of a beautiful hunting lodge.

This is the first time I’ve heard of the Bulgarian gore death metal band NECROMONGER. Yet it feels as though I’ve known their music for as long as I can remember. It seems we’re cut from the same cloth. I, too, love the rawness, coldness, and darkness of this style. It’s as if I were part of some morbid horror dream. When I wake up, reality is even worse. I am one of the victims of the insane bastards mentioned at the beginning of today’s review.


If I were to evaluate the technical aspects of the recording such as the sound, the cover art, and the overall production I have to say that everything is top notch. The Bulgarians operate in the same pathological realms as bands like AUTOPSY, MORTICIAN, CARCASS, CBT, and IMPETIGO. And they do so with great elegance, gusto, and a bloody gleam in their eyes. They bring plenty of their own ideas and creativity to the table, making the album as varied as the ways you can leave this world. Everything here is appropriately disgusting, stinking, rotting, and oozing. I have no idea if you’ve ever transported dead bodies from autopsy rooms, but you don’t need to. The resulting impression and experience are the same as when you listen to "Emanation of the Dying Perceptions". I feel like I’m in some kind of twisted gallery. Dead bodies in various stages of decomposition are on display in the individual exhibits. One might think there wouldn’t be many visitors, but the truth is, crowds flock here. Everyone craves pain and suffering. Many of us are fascinated by death. After all, public executions are still carried out in some parts of our beautiful planet. So here I am, once again gazing into the darkness, contentedly swaying to the beat, and I can’t help but recommend this album to you. It isn’t too fast; rather, it will first slither around you like a coil of venomous snakes. Gradually, it will cast a spell on you, and you’ll become part of the strange, twisted world of NECROMONGER. We old metal veterans know that if you lock yourself in a morgue for a few nights, you’ll start talking to the undead. I have to say right away that this record has a very similar effect on me. It’s well-composed, well-played, and has that legendary drive, power, and intensity a desire to destroy through music. It’s seeped into my head, burrowed under my skin, and into my subconscious. Listen loud and watch for the bloodstains on the wall! Oozing, putrid, raw death metal that will rip you apart while you’re still alive! A gruesome, disgusting dissection of living bodies!


tracklist:
1. Beyond the Pleasure Principle 
2. Born in Grave Wax 
3. Dissection of Consciosness 
4. Meconium Eater 
5. Confessions of a Dead Poet 
6. Clite Skinner 
7. Extract of Rotting Fetus 
8. Bloody Picasso 
9. Autophagus Erection 
10. Slaughter to the Bones 

Line-up:
Pigman – Vocals
Agrogrinder – Guitars/Bass
Quill Rat – Drums




úterý 4. srpna 2026

Recenze/review - GRAVECRAWLER - Nidus (2026)


GRAVECRAWLER - Nidus
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Usedám na kamenný trůn a nechávám temnotu, aby mě zcela pohltila. Hluboko v podzemí, v chrámu nekonečné bolesti znovu rozmlouvám s nemrtvými. Vyprávějí mi děsivé příběhy o utrpení, o pradávných krvavých rituálech. Připadá mi, že oltář je znovu připraven. Ze zdí vylézají postavy zahalené v kápích. Šeptají zvrácené modlitby. Vyděšené oběti v klecích čekají na krutou smrt. Poslouchám debutové album švédských tmářů GRAVECRAWLER a opravdu si připadám jako na nějakém krvavém obřadu pro vyvolávání temných sil.

Kapele pochází ze Stockholmu a velice umně a šikovně kombinuje ve své tvorbě starý, prašivý death metal a black metal z devadesátých let. Pánové umí být suroví, nekompromisní, ale nezapomínají ani na chladnou a podmanivou atmosféru. Stačilo mi jen několik poslechů, abych si připadal zamotaný do pevných pavučin smrti, stržený do hlubiny a spálený na popel. Jsme jedné krve, říkám si v naprosté tmě, ve které tuhle nahrávku s chutí poslouchám. 


Dobrá alba se dle mého úsudku poznají podle toho, že na vás dokáží přenést emoce. Nenechají vás v klidu. U novinky "Nidus" si připadám jako zavřený v prašivé kobce. Čekám na smrt, už stavějí hranici, na které budu upálený. Mučený, hladový a s mokvajícími ranami na celém těle jsem stejně svůj názor neodvolal. Než mě zítra odsoudí, tak budu stále dál poslouchat tohle album. Je totiž po okraj narvané zajímavými, neotřelými melodiemi, syrovými náladami. Povedl se zvuk, který je dobře čitelný, masivní a náležitě špinavý a studený. Hlavní je ale jako vždy hudba samotná a v tomto případě vás pohřbí zaživa. Kývám se spokojeně do rytmu, užívám si jednotlivé melodie a takovou tu těžko definovatelnou patinu, která odlišuje dobrou hudbu od špatné. Riffy jsou zde nasáklé zkaženou krví, melodie mokvají, jako zvrácené představy padlých jeptišek. Líbí se mi, že je album naprosto uvěřitelné, opravdové, zajímavé a autentické. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí a já tak dávám této desce vysokou známku kvality a nemohu jinak, než vám ji doporučit. Musela vznikat hluboko v podzemí, v temných zákoutích Hádovy říše. GRAVECRAWLER jsou na scéně od roku 2019 a tak je lze stále označit za nováčky. Přesto nahráli album, za které by se nemuseli stydět o hodně slavnější jména. Pro mě osobně je jejich novinka velkým překvapením a také mým doporučením pro všechny prokleté, démony i nemrtvé. Usedám na kamenný trůn a nechávám temnotu, aby mě zcela pohltila. Hluboko v podzemí, v chrámu nekonečné bolesti znovu rozmlouvám s nemrtvými. Vyprávějí mi děsivé příběhy o utrpení, o pradávných krvavých rituálech. Připadá mi, že oltář je znovu připraven. Ze zdí vylézají postavy zahalené v kápích. Šeptají zvrácené modlitby. Zkaženou krví nasáklý, temný, špinavý a nekonečně chladný black death metal, u kterého vás začnou bolet staré rány! Album, které vás strhne do hlubiny!

Asphyx says:

I sit down on the stone throne and let the darkness engulf me completely. Deep underground, in the temple of endless pain, I speak once more with the undead. They tell me terrifying stories of suffering and ancient bloody rituals. It seems to me that the altar is ready once more. Figures shrouded in hoods emerge from the walls. They whisper perverse prayers. Terrified victims in cages await a cruel death. I’m listening to the debut album by the Swedish dark metal band GRAVECRAWLER, and I truly feel as if I’m at some bloody ritual to summon dark forces.

The band hails from Stockholm and very skillfully and artfully combines old, gritty death metal and ’90s black metal in their music. These guys know how to be raw and uncompromising, yet they don’t forget to create a cold and captivating atmosphere. It only took me a few listens to feel as if I were entangled in the tight webs of death, dragged into the depths, and burned to ashes. “We are of the same blood,” I tell myself in the utter darkness in which I’m relishing this recording.


In my opinion, good albums are recognizable by their ability to convey emotions to you. They don’t leave you indifferent. With the new album “Nidus”, I feel like I’m locked up in a filthy dungeon. I’m waiting for death; they’re already building the pyre on which I’ll be burned. Tortured, starving, and with oozing wounds all over my body, I still haven’t changed my mind. Until they sentence me tomorrow, I’ll keep listening to this album. It’s packed to the brim with interesting, original melodies and raw atmospheres. The sound is spot-on clear, massive, and appropriately dirty and cold. But as always, the music itself is what matters most and in this case, it will bury you alive. I’m nodding contentedly to the beat, savoring the individual melodies and that hard-to-define patina that sets good music apart from bad. The riffs here are soaked in tainted blood; the melodies ooze like the twisted fantasies of fallen nuns. I like that the album is completely believable, genuine, interesting, and authentic. Nothing is superfluous, nothing is missing, and so I give this album high marks for quality and can’t help but recommend it to you. It must have been created deep underground, in the dark recesses of Hades’ realm. GRAVECRAWLER have been on the scene since 2019, so they can still be considered newcomers. Yet they’ve recorded an album that even much more famous acts wouldn’t be ashamed of. For me personally, their new release is a huge surprise and also my recommendation for all the damned, demons, and the undead. I take my seat on a stone throne and let the darkness engulf me completely. Deep underground, in the temple of endless pain, I converse once more with the undead. They tell me terrifying stories of suffering and ancient bloody rituals. It seems to me that the altar is ready once more. Figures shrouded in hoods emerge from the walls. They whisper perverse prayers. Dark, filthy, and infinitely cold black death metal, soaked in corrupted blood the kind that makes your old wounds ache! An album that will drag you into the depths!


tracklist:
01. Contagion 
02. Primordial Sludge 
03. The Flesh Remembers 
04. Fetid Bloom 
05. Bogs of Torvus 
06. Stagnant 
07. Carrion Soil 
08. The Untended Seedling 
09. Manifest Entropy 
10. Nothingness Awaits 
11. Contagion (Single Edit)

pondělí 3. srpna 2026

Recenze/review - RUYNED - Profanum Sacrificium (2026)


RUYNED - Profanum Sacrificium
CD 2026, Osmose Productions

for english please scroll down

Hledám hrobky prokletých již skoro 35 let. Kdysi dávno, na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jsem byl nakažený extrémním metalem a zůstalo mi to dodnes. Toulám se podsvětím čím dál častěji a někdy tam pobývám raději než v dnešním divném světě. Troufám si tvrdit, že rumunští maniaci RUYNED jsou na tom velmi podobně jako já. Letos vás vezmou znovu na výlet po časové ose zpět, do doby, kdy byl svět  ještě v pořádku, na nějakou tu špínu se nehledělo a riffy byly krvavé jako ruce mučených jeptišek.

Máte rádi metal v jeho tradiční, krystalické podobě? Rádi cestujete stále do doby, kdy se příliš nerozlišovalo, jestli hrajete thrash, death, speed, heavy a nebo black metal? Potom jste zde správně. Tahle smečka totiž přichází s nahrávkou, která je velmi uvěřitelná, ryzí, opravdová a naprosto autentická. Vytáhněte ze skříně starou džínovou vestu a připojte do elektrické sítě kazetový přehrávač!


Nové album "Profanum Sacrificium" je jako čekání na popravu, na upálení. Už za zamřížovanými okny staví hranici. Mučili tě mnoho dní i nocí, znásilňovali tvoje tělo i mysl. Textově je deska velmi zajímavá a to samé se dá napsat i o motivu na obalu. Rumuni do mě zkrátka ihned zasekli svůj ostrý dráp, nakazili mě svojí hudbou a už mě nepustili. V žilách mi koluje stejná zkažená krev, uctívám podobné modly, jako kapela. Nejvíc si ale užívám celkovou atmosféru. Je velmi podmanivá, temné a řeže tou správnou stranou nože. Jasně, RUYNED nepřinášejí nic nového, ani převratného, ale novinka rozhodně není jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, skladby v sobě mají pověstný drive, sílu, nahrubo nasekanou, tmu i touhu ničit. To vše je zabalené ve starých silných pavučinách, posbíraných ze starých rakví. A hlavně, mě tohle album opravdu baví poslouchat a ihned jsem si jej zařadil i do své soukromé sbírky. Vždycky počkám, až se setmí a pak se vydám do ulic. Za rohem číhají přízraky, které mě dovedou až na hřbitov. I v našem městě napáchala inkvizice spoustu zla. Poslouchám tuhle desku a slyším šepot nemrtvých. Přidávám postupně hlasitost, obracím všechny kříže směrem dolů. Zapaluji svíce za všechny prokleté, za jejich bolest a utrpení. Křičím do tmy spolu s kapelou a neskutečně si užívám všechny divoké nálady, které ke mě z novinky stékají jako hnis z dlouho neléčené rány. Není třeba dalších slov, tohle je hodně povedená záležitost. Máte rádi old school? Pokud odpovíte ano, pak jste zde správně. Jdu hledat další a další hrobky prokletých. Temný a nespoutaný thrash, death, black, speed metal, který vás vezme na výlet na stará prokletá pohřebiště! Starý metal až za hrob!

Asphyx says:

I’ve been searching for the tombs of the damned for almost 35 years now. A long time ago, at the turn of the 1980s and 1990s, I got hooked on extreme metal, and it’s stayed with me to this day. I wander through the underworld more and more often, and sometimes I’d rather be there than in today’s strange world. I dare say that the Romanian maniacs RUYNED are in much the same boat as I am. This year, they’ll take you on another trip back along the timeline, to a time when the world was still in order, when no one paid attention to a little filth, and the riffs were as bloody as the hands of tortured nuns.

Do you like metal in its traditional, crystalline form? Do you enjoy traveling back to a time when people didn’t really distinguish between thrash, death, speed, heavy, or black metal? Then you’ve come to the right place. This pack is releasing an album that’s incredibly believable, pure, genuine, and completely authentic. Pull that old denim vest out of the closet and plug in your cassette player!


The new album "Profanum Sacrificium" is like waiting for an execution, for burning at the stake. They’re already building the pyre behind barred windows. They tortured you for many days and nights, raping both your body and your mind. Lyrically, the album is very interesting, and the same can be said about the cover art. Simply put, these Romanians sank their sharp claws into me right away, infected me with their music, and haven’t let me go since. The same corrupt blood flows through my veins; I worship the same idols as the band. But what I enjoy most is the overall atmosphere. It’s very captivating, dark, and cuts with the right edge of the knife. Sure, RUYNED aren’t bringing anything new or groundbreaking to the table, but this new release is definitely more than just a well crafted piece of work. On the contrary, the tracks possess that legendary drive, power, raw intensity, darkness, and a desire to destroy. All of this is wrapped in old, thick cobwebs gathered from ancient coffins. And most importantly, I really enjoy listening to this album, and I immediately added it to my personal collection. I always wait until it gets dark and then head out into the streets. Ghosts lurk around the corner, leading me all the way to the cemetery. Even in our town, the Inquisition wreaked a great deal of evil. I listen to this record and hear the whispers of the undead. I gradually turn up the volume, turning all the crosses face down. I light candles for all the damned, for their pain and suffering. I scream into the darkness along with the band and thoroughly enjoy all the wild vibes pouring out of this new release like pus from a long-untreated wound. No further words are needed this is a truly excellent release. Do you like old school? If your answer is yes, then you’ve come to the right place. I’m off to seek out more and more tombs of the damned. Dark and unbridled thrash, death, black, and speed metal that will take you on a journey to ancient, cursed burial grounds! Old-school metal straight from beyond the grave!


Tracklisting:
1. Intro (1:02)
2. Speedchain (3:22)
3. Sex'n Speed (3:06)
4. Sex Commander 666 (3:16)
5. Orgasm Through Death (4:41)
6. Daemonis Ritualis (1:12)
7. Profanum Sacrificium (2:55)
8. Malleus Maleficarum (3:53)
9. Witches Gallöw (3:46)
10. Outro (2:35)



neděle 2. srpna 2026

Recenze/review - EXECRATED - Mortal Crucifixion (2026)


EXECRATED - Mortal Crucifixion
EP 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Pokaždé, když exhumuji další hrob, o který se již nikdo nezajímá a musí být nahrazen novým, přemýšlím o tom, jaký měl nebožtík asi historii. Jak žil, jak umřel, koho měl rád, kdo mu ubližoval. Každý mrtvý ke mě promlouvá, šeptá děsivá slova o bolesti a utrpení. Tentokrát bylo na náhrobku napsáno jméno EXECRATED a hřbitov se nachází v Rumunsku. První EP kapely, která se zhlédla v old school death metalu. Jedná se o velmi prašivou záležitost plnou morbidních svědectví.

Zvuk, ano, zvuk považuji za velmi povedený, motiv na obalu taktéž a co se týká hudby samotné, tak ta je stará jako death metal samotný. Plesnivé, ostré melodie, divoké, zabijácké bicí, řev bestie, tohle všechno dohromady tvoří celek, u kterého tuhne krev v žilách. Kývám se tak nad hrobem a vytaženou exhumovanou rakví spokojeně do rytmu a užívám si pochmurně krvavou atmosféru. 


Vzpomínám při poslechu na dobu, kdy jsem byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let mladý a vyměňoval jsem si s kamarády nekonečnou řadu demonahrávek na kazetách. Bývaly to tehdy časy objevování, dlouhých poslechů, spousty piva i dívek, které s námi sedávaly v hospodě i u reproduktorů. EXECRATED by do té doby s klidem svojí hudbou zapadli. Velice umně a zkušeně, reálně, ryze, opravdově a naprosto autenticky, přenášejí ducha původního death metalu do dnešní doby. A dělají to s elegancí a nadhledem. Když "Mortal Crucifixion" poslouchám, tak ve mě evokuje vzpomínky na kapely jako SINISTER, PESTILENCE, GOREFEST, ale třeba i EDGE OF SANITY. Rumuni umně kombinují nekompromisní brutalitu a chladností a naprostou tmou. Jasně, není to nic převratného, ani nového, ani nic, co bychom v záhrobí již neslyšeli. Ale zase na druhou stranu si myslím, že nové EP není jen dobře odvedeným řemeslem. Slyším ze skladeb i něco navíc, vnímám surovou, pradávnou energii, posbíranou na prokletých pohřebištích. Užívám si mrtvolné nálady, které létají kolem jako můry kolem ohně. Spálený, zničený a roztrhaný na kusy, znovu vstávám z popela, silnější než kdy dřív. Blasfemie se zde potkává s antikřesťanstvím a krutou, ohavnou smrtí. Svět je zase jednou zahalen do krvavé mlhy a vy si můžete vychutnat nahrávku, která se dle mého názoru povedla po všech stránkách. Pokaždé, když exhumuji další hrob, o který se již nikdo nezajímá a musí být nahrazen novým, přemýšlím o tom, jaký měl nebožtík asi historii. Jak žil, jak umřel, koho měl rád, kdo mu ubližoval. Teď už moc době vím, že zde byl pochován prokletý, zlý mnich, který napáchal spoustu špatných věcí. Morbidní, surový, blasfemický death metal ze staré školy, který vám vyrve všechny vnitřnosti z těla! 

Asphyx says:

Every time I exhume another grave that no one cares about anymore and that must be replaced with a new one, I wonder what kind of life the deceased must have led. How they lived, how they died, who they loved, who hurt them. Every dead person speaks to me, whispering terrifying words of pain and suffering. This time, the name EXECRATED was inscribed on the headstone, and the cemetery is located in Romania. It’s the first EP from a band that’s taken a shine to old-school death metal. It’s a very grim affair, full of morbid testimonies.

The sound yes, the sound I consider very well done; the cover art is also great, and as for the music itself, it’s as old as death metal itself. Moldy, sharp melodies, wild, killer drums, the roar of a beast all of this comes together to form a whole that makes your blood run cold. I’m nodding my head contentedly to the beat, standing over the grave and the exhumed coffin, and enjoying the grim, bloody atmosphere. 


As I listen, I’m reminded of the time when I was young, back in the late ’80s and early ’90s, swapping an endless stream of demo tapes with my friends. Those were days of discovery, of long listening sessions, plenty of beer, and girls who would sit with us at the bar and by the speakers. EXECRATED would have fit right in with their music back then. With great artistry and skill realistically, purely, genuinely, and completely authentically they bring the spirit of original death metal into the present day. And they do it with elegance and a sense of perspective. When I listen to “Mortal Crucifixion”, it evokes memories of bands like SINISTER, PESTILENCE, GOREFEST, and even EDGE OF SANITY. The Romanians skillfully combine uncompromising brutality with coldness and utter darkness. Sure, it’s nothing groundbreaking, nothing new, and nothing we haven’t already heard from beyond the grave. But on the other hand, I think this new EP is more than just a well-crafted piece of work. I hear something extra in the songs I sense a raw, ancient energy gathered from cursed burial grounds. I revel in the deathly moods that flutter around like moths around a fire. Burned, destroyed, and torn to pieces, I rise again from the ashes, stronger than ever. Blasphemy meets anti-Christianity and a cruel, hideous death here. Once again, the world is shrouded in a bloody fog, and you can enjoy a recording that, in my opinion, is a success in every respect. Every time I exhume another grave that no one cares about anymore and that must be replaced with a new one, I wonder what kind of life the deceased must have led. How they lived, how they died, who they loved, who hurt them. Now I know for certain that a cursed, evil monk who committed many terrible deeds was buried here. Morbid, raw, blasphemous old-school death metal that will rip all your insides out of your body!


tracklist:
01. Altered Eternity..... 
02. Haemoatrophy 
03. Blasphemous Carnage 
04. Mortal Crucifixion 
05. The Majestic Decay Of Inner Transience


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý první - Brutal Assault 1998, festival, který jsem ztratil v mlze


Příběh pětistý osmdesátý první - Brutal Assault 1998, festival, který jsem ztratil v mlze

Potkal jsem ji už ve vlaku na Prahu. Byla odněkud od Karlových varů, co jsem pochopil. Nevím to ale jistě, jako vlastně skoro nic z tohoto víkendu. Nejsem typický festivalový Nomád, ale budoucí žena měla brigádu a já neměl co dělat. Vstupenku jsem neřešil, rozhodnul jsem se, že si ji koupím na místě. Měl jsem jen karimatku, spacák a dobrou náladu. Ona měla snad přes sto kilo, ale usmívala se a dala mi rum. Viděla mě, jak si čtu, když šla na záchod a ihned si sedla vedle mě. Budu asi trošku impertinentní a na dnešní dobu možná ne příliš citlivý, ale tenkrát jsem to tak vnímal. Voněla tukem. Měla velké paže a po třech panácích už mě objímala, sundávala mi brýle a říkala mi, že je ráda, že mě potkala. Marné byly moje snahy o vymanění se ze silného obětí. Hned v Rokycanech nastoupili další metly a ona hned, že prý jsme pár, že patříme k sobě, viď prdelko, říkala mi.

Trošku jsem se jí bál a vlastně si ani moc nepamatoval, kde přesně festival, tehdy myslím třetí ročník je. Věděl jsem město. Blansko, věděl jsem, že na zimáku, jen jsem příliš netušil, kdo tam má přesně hrát. Vím jen, a v tomhle se budu v dnešním příběhu často opakovat, že jsem slyšel někde v Plzni v hospodě, že prý bývá Brutal Assault skvělý. Vstup pár stovek, plakát asi ve Sparku nebo Bangu! Asi. Netuším, nepamatuji si a vždycky mě fascinuje, jakou mají někteří lidé paměť. Pravdou také je, že normálně přes týden jsem moc nepil, ale víkendy jsem do hospody chodil, hodně se družil a pivo mi k metalu tak nějak vždycky patřilo. Původně jsem si to chtěl užít takovým lehce turistickým stylem, kdy bych si dal jen pár kousků, kouknul i po městě a tak. Jenže ona, která se jmenovala Monika a měla paže starých slovanských bojovnic, si myslela něco jiného. Nějak jsem neměl sílu ji poslat někam. Navíc mě docela zajímalo, jak se bude naše setkání vyvíjet. Byla to mocná žena, s dobrou duší a mě bylo blbý jí říct, hele, děvče, nedělej si naděje.

Byla tlustá, snad se to smí ještě napsat, takovým tím živočišným, nebál bych se napsat sexy způsobem. Hezká v obličeji, jen mi chybělo trošku jemnosti a křehkosti. Působila jako hrom do police, kam šlápla, zůstaly jen rozbité hračky. Když jsme vystupovali v Praze, normálně mě chytla za ruku, víceméně dotáhla do hospody, co byla kousek a sedla si vedle mě. Pár metalistů, cestovatelů zde bylo, některé jsem i z akcí poznával, ale už to nebylo jako za starých časů před několika lety, kdy bych jel s partou. Chtěl jsem, jak jsem míval ve zvyku, jen tak stát ve stínu, vychutnat si kapely, dát pár piv, vyspat se a pak se vrátit zpátky do Plzně. Nebylo mi ale přáno, protože i když jsem byl tehdy ve velmi dobré formě, co se týká pití a toho, kolik vydržím, Monika na tom byla o hodně lépe. Každým dalším pivem zářila víc a víc, její dotyky byly silnější, objetí těsnější. Spořádala koleno, zatímco já jedny utopence. Jde nám vlak, zavelela, otřela si pusu od omastku, mlaskla na mě a šli jsme zase na vlak. Posadila si mě na sedadlo a už jsem uháněli směr Brno.

Mělo to zpoždění, ostatně jako tehdy snad každý vlak. Cestou se nám míhali v kupé různí cestující. Mladé dvojice, stařenky, chlapi, co jeli někam za prací. Koukal jsem se do krajiny a jak jsme se víc a víc mířili na Moravu, tak jsem zaznamenal, že se spousta osob mužského pohlaví dívá na Moniku obdivně. Je to silná žena, závidím ti ji, řekl mi jeden, co už v sobě měl několik slivovic. Vytahoval lahev v pravidelných intervalech a já se začal bát, jestli se dožiju první kapely. Na chvilku jsem také usnul a po probuzení se ocitl v něčem nekonečně měkkém. ležel jsem jí v náručí, schoulený jako novorozenec a ona se blaženě usmívala. Hladila mě po vlasech a já šel raději na záchod, protože jsem měl normálně strach. V Brně bylo pár dalších metalistů, co nám řekli směr. Další jídlo v nádražce, další piva, už jsem se dost motal. Blansko nás přivítá a my hledáme, kde vlastně festival je. Ještě, že existují dobří lidé s dlouhými vlasy. Mapu s sebou nemáme ani jeden. 

Před zimákem se to už houfuje. Kymácím se, s krosnou na zádech, jako bych měl každou chvíli zemřít. Kam si dáme bágly? Musíme se vrátit do úschovny na nádraží. Ještě, že je to jen kousek. Mám toho plné kecky, hodím si věci do skříňky, nastavím kód a napíšu si jej pro jistotu na zápěstí. Jak to tak vidím, za pár hodin si nebudu nic moc pamatovat. Jdeme znovu na stadion a cestou nasbíráme pár dalších lidí. Platíme vstup, čekáme ve frontě na pivo a mě je tak blbě a motá se mi hlava, že si sedám na zem kousek od pódia. Monika mě sice hlídá, ale také slyším nějaké kluky z Prahy, jak nade mnou nadávají, že nechápou, jak se může někdo takhle ožrat. Vždyť přece nebude z kapel nic mít. Proč nezůstal někde na vsi a nešel do hospody? Mají pravdu, i když to říkají s takovým tím rádoby povýšeneckým způsobem, že mám sto chutí jim dát pěstí do obličeje. Jenže na to nemám sílu, ani koordinaci. 

Celý víkend mám potom v mlze. Pamatuji si myslím FLESLESS, GODLESS TRUTH, ASGARD, DEPRESY, pak dvě kapely, co měly v názvu CIRCLE a každá byla z jiné země. Postával jsem pod pódiem, neustále přikrmován Monikou i vlastní nerozvážností. Když bylo lépe, tak jsem křepčil pod pódiem, když hůře, tak jsem různě polehával, posedával a jen tupě zíral. Nocovali jsme někde na louce, vůbec nevím, kde to bylo. Pravdou ale je, že moje velká kamarádka se o mě starala jako o vlastního. Výhoda byla, že jsem byl tak opilý, že jsem nebyl schopen ničeho jako muž. Pamatuji si, že jsem se probouzel v jejím náručí, ale pokaždé oblečený a ve vší počestnosti. Jen mi nemusela říkat pořád těmi zdrobnělinami. Jsem poměrně vysoký, tehdy svalnatý, spíš hubenější sportovec, ale medvídek, koloušek, ani jiné zvířátko, fakt nejsem.  Dej si ještě párek, klobásku prdelko, taky nevypadalo moc dobře. 

Vůbec si nepamatuji, jak jsem si na festivalu koupil CD DEPRESY. Normálně jsem si chodil i pro podpisy od kapel, na památku, ale tohle podepsané není. Nebo mi ho někdo dal? Fakt nemůžu sloužit. Hlavou se mi pak několik let míhaly vzpomínky, útržky, ale míchaly se mi s jinými akcemi. Zpětně jsem si to i vyčítal, říkal jsem si, že jsem vlastně přišel o spoustu zážitků, ale pravdou je, že to nebyla tak úplně pravda. Něco si přece jen pamatuji. Atmosféru. Lidi, kteří sice měli místo obličejů často šmouhy, ale snad všichni se usmívali. Byl jsem utahaný, již když jsme tam přijeli, ale měl jsem po celou dobu v sobě spoustu energie. Mívám to na akcích vždycky. Ta společná radost, že jsem mezi svými, že můžu vidět nějaké kapely, mě pokaždé dokáže neskutečně nakopnout. Určitě bych tenkrát zklamal jako reportér, vlastně za moc nestojím ani jako pamětník, ale pravdou je, že jsem si Brutal Assault 1998 neskutečně užil. Vlastně i Monika, která si mě tak trošku přivlastnila, se ukázala nakonec jako skvělá holka.

Měla spoustu kilo navíc, ale taky rozhled, nadhled, muzice rozuměla a mě hrozně mrzí, že jsem ji už nikdy potom nepotkal. Jak jsme se setkali ve vlaku, tak jsme se tak i rozloučili. Když jsem po několika dnech konečně vystřízlivěl, na kolejích v Plzni, na kterých jsem byl jako student o prázdninách načerno, chvíli jsem si myslel, že vlastně ani neexistovala. Paměť se obnovovala pomalu, postupně a spousta věcí mi nenaskočilo dodnes. Bylo by zajímavé sledovat moje mladší já, co jsem tenkrát prováděl. Dodnes moc na festivaly nejsem. Nevadí mi zase tolik nepohodlí, spaní venku (i když to už teď docela jo), špatná hygiena. Spíš je na mě hodně kapel. Vydržím, udržím pozornost tak na maximálně pět denně. Pak mi vypne mozek a i když jsou to nějací mí oblíbenci, tak si je tolik neužiju. Taky bývají kratší sety, jiný zvuk, než v klubu. Je ale fakt, že festivaly mají své kouzlo hlavně v tom, že tam potkáte spoustu lidí, které jinde nevidíte. Dnes je Brutal Assault něco úžasného, klukům se povedlo vybudovat nemožné a jsem hrdý, že je máme v Čechách. Třeba se tam ještě někdy podívám. A možná se setkám i s Monikou. Kdo ví? 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 1. srpna 2026

Recenze/review - FATAL - Return from Exile (2026)


FATAL - Return from Exile
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Kdysi dávno, někdy na konci osmdesátých let, jsem viděl krásně morbidní béčkový horor z floridských močálů. Oživlé zombie trávily spoustu času s aligátory, se kterými lovily lidská těla. Film měl vtipné triky, poměrně nudný příběh, ale stejně jsme jej s kamarády hltali jako něco nového, skvělého. Tehdy jsem díky tomu objevil spoustu floridských death a thrash metalových nahrávek a stal se ze mě jejich velký fanoušek.

Na Floridě nenajdete ale jenom močály, aligátory a asi největší kumulaci sériových vrahů na světě. Pochází odtud i kapela FATAL, na kterou jsem nedávno víceméně náhodou narazil při svých nekonečných toulkách podsvětím. Pustil jsem si ukázky a zjistil jsem, že pánové hrají přesně tu třaskavou, ryzí, opravdovou, upřímnou a naprosto autentickou esenci starého, prašivého thrash a death metalu, která koluje i v mých žilách. Hororový film z VHS kazety jsem již nenašel, ani si nepamatuji jeho jméno, ale tohle album si budu rvát do hlavy ještě hodně dlouho. 


Dnešní doba je plná umělých metalových kapel, které hrají přesně tak, jak si jejich producenti přejí. Potom je zde také hodně takových, kteří se snaží jenom kopírovat hudbu, která zde již byla. A pak jsou zde FATAL. Ohlodaní na kost, nekompromisní, s nepopiratelnou porcí talentu a spoustou nápadů, které vás přikovají na zeď. Tohle je metal až na dřeň, jdoucí až na samou podstatu samotné smrti. Žádné zbytečnosti, žádná faleš, jenom útok přímo na solar plexus. Sedím tak zase dlouhé hodiny u svého přehrávače, neustále dokola si pouštím nové album "Return from Exile" a přemýšlím, jestli mi zbylo ještě nějaké pivo. Připadám si, jako bych se vrátil po časové ose zpět, do doby svého mládí, kdy jsme se s partou toulali nekonečné hodiny toulali po periferii našeho města s kazeťákem na ramenou a poslouchali kapely jako SOLSTICE, POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, MASTER, DEMOLITION HAMMER, OBITUARY. Ano, FATAL by to této dobré společnosti zapadli, jako by tam patřili odnepaměti. Škoda jen, že zde již mí kamarádi nejsou. Třeba si ale poslechneme novou nahrávku těchto maniaků v záhrobí, až za nimi jednou přijdou. Zatím mi dovolte, abych vám tohle skvělé album doporučil. Je skvělé po všech stránkách. Má povedený zvuk, stylový motiv na obalu, ale hlavně řeže tou správnou stranou nože. Když jsem před mnoha lety začal psát o muzice, měl jsem na mysli právě podporu podobných smeček. A teď mě prosím nechte, abych otočil volume úplně doprava a nechal kapelu, aby mě znovu rozsekala na kousky. Připíjím na zdraví a mlátím pěstí do stolu. Kurva brácho, tohle je fakt hodně dobrý! Prašivý, divoký, surový thrash death metal až za hrob! Album, která vás rozseká na kusy a zahrabe pod zem! Hniloba, válka, špína, smrt!


Asphyx says:

A long time ago, sometime in the late ’80s, I saw a beautifully morbid B-movie horror film set in the Florida swamps. The reanimated zombies spent a lot of time with alligators, hunting human bodies alongside them. The movie had funny special effects and a pretty boring story, but my friends and I still devoured it as something new and amazing. Thanks to that, I discovered a lot of Florida death and thrash metal records back then and became a huge fan of them.

But Florida isn’t just about swamps, alligators, and what’s probably the world’s largest concentration of serial killers. It’s also home to the band FATAL, which I recently stumbled upon more or less by accident during my endless wanderings through the underworld. I gave their samples a listen and realized that these guys play exactly that explosive, pure, genuine, sincere, and utterly authentic essence of old, grungy thrash and death metal that also runs through my veins. I haven’t been able to find that horror movie on VHS again I don’t even remember its name but I’ll be blasting this album in my head for a long time to come. 

These days are full of artificial metal bands that play exactly the way their producers want them to. Then there are also plenty of bands that just try to copy music that’s already been done. And then there’s FATAL. Stripped down to the bone, uncompromising, with an undeniable dose of talent and a ton of ideas that will pin you to the wall. This is metal to the core, cutting right to the very essence of death itself. No frills, no pretense—just a direct punch to the solar plexus. So here I am again, sitting for hours on end by my stereo, playing their new album "Return from Exile" on repeat, wondering if I have any beer left. I feel as if I’ve traveled back in time to my youth, when my friends and I would roam the outskirts of our city for endless hours with a cassette player slung over our shoulders, listening to bands like SOLSTICE, POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, MASTER, DEMOLITION HAMMER, and OBITUARY. Yes, FATAL would fit right in with this fine company, as if they’d belonged there since time immemorial. It’s just a shame my friends aren’t here anymore. Maybe we’ll get to hear a new recording from these maniacs from beyond the grave once they’re gone. For now, let me recommend this fantastic album to you. It’s great in every way. It has a great sound, a stylish cover design, but most importantly, it cuts right through to the heart of the matter. When I started writing about music many years ago, it was precisely to support bands like this. And now, please let me turn the volume all the way up and let the band tear me to pieces all over again. I raise a toast and pound my fist on the table. Damn, bro, this is really, really good! Rough, wild, raw thrash death metal straight from beyond the grave! An album that’ll tear you to pieces and bury you six feet under! Decay, war, filth, death!


Tracklist:
1. Relapsing (01:21)
2. Cast Into Filth (04:07)
3. Veil of Deception (03:19)
4. Dethslave (04:57)
5. Narcan (02:51)
6. Open My Eyes (04:33)
7. Burning Lotus (04:47)
8. Slaughtered Conscious (05:00)

band:
Nick Moerch - Drums, Production
Stephen Stanton - Guitars
Luke James - Guitars, Vocals
Steve Posada - Bass

pátek 31. července 2026

Recenze/review - DEGENERATED - Echoes of Infection (2026)


DEGENERATED - Echoes of Infection
CD 2026, Great Dane Records

for english please scroll down

Měl to být den jako každý jiný. Stereotyp ti svým způsobem vyhovoval, byl pro tebe jistotou, záchytným bodem v podivném světě. Všechno začalo pomalu. Člověk se stal člověku vlkem. Společnost se rozdělila na několik táborů, které se nenáviděly natolik, že začalo docházet k násilnostem. Rabování, znásilňování, jakoby došlo na slova starých autorů sci-fi. Vyšel si ven a zmrzl ti úsměv na rtech. Kdysi krásné město hořelo. A nejen město, celý svět. Všem to bylo jedno, už všichni stejně žili ve virtualitě. Apokalypsa začala už dávno a pro mě je ctí vám dnes představit italskou death metalovou kapelu DEGENERATED, která o podobných věcech hraje.

Hlavním autorem hudby je maniak Buzz (Giuseppe „Buzz“ Nicolò), který působí v undergroundu již dlouhé roky. DEGENERATED je hlavně jeho dítě a nutno rovnou dodat, že velmi povedené. V jejich hudbě lze vystopovat takovou tu pradávnou sílu, energii a tlak. Skladby jsou ostré jako břitva, náležitě brutální i propracované. Hoří zevnitř a řežou správnou stranou nože. Navíc má novinka opravdu velmi temnou, apokalyptickou atmosféru. 


Když budete poslouchat novou nahrávku pečlivě a dáte jí trošku času, tak postupně zjistíte, že je nekonečně temná, drásavá a opravdu bolestivá. Jakoby do ní kapela promítla opravdu veškeré problémy současného podivného světa. Riffy jsou ostré, melodie chladné, bicí zabijácké, vokál připomíná rozzuřenou bestii. Tohle všechno je potom ošetřeno velmi dobrým, masivním a čitelným zvukem a umícháno v koktejlu, který když vypijete, tak zemřete v nekonečných křečích. Pokud máte rádi kapely jako CANNIBAL CORPSE, MONSTROSITY, OBSCENITY, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, tak asi víte o čem píšu. Těmito legendami se Italové volně inspirovali a přidali spoustu svých nápadů a invence. Mají svůj vlastní výraz, rukopis, ksicht chcete-li. Nové album jsem poslouchal nejraději velmi brzy ráno, když jsem jel do práce. Lidé v ulicích opravdu připomínali digitální zombie a když jsem procházel kolem starých továrních hal, tak jsem měl pocit, že stroje každou chvíli obživnou a zničí nás. "Echoes of Infection" je přesně tím druhem nahrávky, u které budete přemýšlet, jak bude země nakonec zničena. Je plná zdravého vzteku, frustrace z hlouposti a já mohu dodat jen jediné - jsme stejné krve, s většinou názorů se plně ztotožňuji. Pokud jde o hudbu samotnou, tak tu si také neskutečně užívám. Je totiž ryzí, zahraná od srdce, opravdová, uvěřitelná a naprosto autentická. Měl to být den jako každý jiný. Stereotyp ti svým způsobem vyhovoval, byl pro tebe jistotou, záchytným bodem v podivném světě. Všechno začalo pomalu. Člověk je dávno člověku vlkem. Společnost se rozdělila na několik táborů, které se nenáviděly natolik, že začalo docházet k násilnostem. Rabování, znásilňování, jakoby došlo na slova starých autorů sci-fi. Brutální, surový, ostrý a divoký death metal, temná apokalyptická vize! Album, které se vám zadře hluboko pod kůži i do podvědomí! 

Asphyx says:

It was supposed to be a day like any other. In a way, the routine suited you; it was a source of certainty, an anchor in a strange world. It all started slowly. Man became a wolf to man. Society split into several factions that hated each other so much that violence broke out. Looting, rape it was as if the words of old sci-fi authors had come true. You stepped outside, and the smile froze on your lips. The once-beautiful city was burning. And not just the city the whole world. No one cared; everyone was already living in a virtual world anyway. The apocalypse began long ago, and it is my honor today to introduce you to the Italian death metal band DEGENERATED, which plays about such things.

The main composer is the maniac Buzz (Giuseppe “Buzz” Nicolò), who has been active in the underground scene for many years. DEGENERATED is primarily his brainchild and it must be said right away that it’s a very successful one. In their music, you can trace that ancient power, energy, and intensity. The songs are razor-sharp, appropriately brutal, and well-crafted. They burn from within and cut with the right edge of the blade. Plus, the new album has a truly dark, apocalyptic atmosphere.


If you listen to this new album carefully and give it a little time, you’ll gradually realize that it’s infinitely dark, harrowing, and truly painful. It’s as if the band has projected absolutely all the problems of today’s strange world into it. The riffs are sharp, the melodies are cold, the drums are killer, and the vocals sound like a raging beast. All of this is then wrapped up in a very good, massive, and clear sound and mixed into a cocktail that, if you drink it, will kill you in endless convulsions. If you like bands like CANNIBAL CORPSE, MONSTROSITY, OBSCENITY, SUFFOCATION, and MORBID ANGEL, then you probably know what I’m talking about. The Italians drew loose inspiration from these legends and added plenty of their own ideas and creativity. They have their own style, signature sound their own identity, if you will. I enjoyed listening to the new album most of all very early in the morning on my way to work. The people on the streets really did resemble digital zombies, and as I walked past the old factory buildings, I had the feeling that the machines would come to life at any moment and destroy us. “Echoes of Infection” is exactly the kind of album that will have you wondering how the world will ultimately be destroyed. It’s full of healthy anger and frustration at stupidity, and I can only add one thing we’re cut from the same cloth; I fully agree with most of her views. As for the music itself, I’m really enjoying that, too. It’s genuine, played from the heart, real, believable, and completely authentic. It was supposed to be a day like any other. In a way, the stereotype suited you; it was a certainty for you, an anchor in a strange world. It all started slowly. Man has long been a wolf to man. Society split into several factions that hated each other so much that violence broke out. Looting, rape it was as if the words of old sci-fi authors had come true. Brutal, raw, sharp, and wild death metal a dark, apocalyptic vision! An album that will burrow deep under your skin and into your subconscious!


Tracklist:
1. Intro 
2. Winds of Ruin
3. Echoes of Infection 
4. Humanity and Its Last Breath 
5. Only the Strongest Prevails 
6. The Master and Margarita 
7. Woland 
8. Desertification 
9. Necrotic Brew 
10. Extermination 
11. As We Fall 

band:
Buzz - Vocals, Guitars, Drums, Keyboards Guest/session musicians 
Emi Dattolo - Bass 
Savior Calabro - Special effects



KNIŽNÍ TIPY - Vzpomínky na mrtvé - Richard T. Chizmar (2026)


Vzpomínky na mrtvé - Richard T. Chizmar
2026, Fobos

Prožili jsme si to asi všichni. Party, nekonečné pitky, ale také spousta legrace, kamarádů, známých. První nesmělé lásky se změnily ve vážné vztahy. Setkání a rozchody. Vypadnout někam pryč, na chaty a chalupy, k řekám a nebo jen tak pod širák, bez dospělých. Sami za sebe, svobodní. Plní ideálů a nadšení. Hledání vlastní cesty. Těch zážitků je na celý život. Prožíval jsem všechno tohle kdysi dávno v devadesátých letech a protože tehdy byl internet ještě v plenkách a také jsem byl kdysi prokletý knihami, tak jsem si u všeho také četl. Pamatuji si, jak se mi kdysi jedna holka smála, proč nespím, proč nejsem s tou svojí ve spacáku. Seděl jsem v jedné chatě u okna, abych měl světlo a četl jsem si Asimova, kterého jsem tehdy objevil a neskutečně žral. Vzpomínky na mrtvé jsem potkal na jedné ze svých misí. Také jsou o partě, z roku 1983, která zažívala spoustu podobných věcí, jako my kdysi dávno. Čím víc vstupují do stále temnějších lesů, začíná se nálada a atmosféra měnit. Je něco hnusného, zkaženého ve vzduchu.

Najednou mají pocit, že jsou sledováni. Někdo manipuluje s jejich autem. Neklid a paranoia se začíná kolem nich rozlézat jako jedovatý břečťan. Kniha mě chytla a už nepustila hlavně svojí atmosférou. Mám navíc pro podobně laděné příběhy velkou slabost. Víte, něco jsem již zažil a líbí se mi, když dokáže autor napsat uvěřitelný, ryzí a opravdový příběh, který by se klidně mohl stát. Moje fantazie pak pracuje na plné obrátky a nemůžu se dočkat, až konečně vypadnu z práce, zajezdím si na rotopedu, zacvičím si a pak unavený sednu do křesla. Jenom pár stránek, říkám si pokaždé, abych nakonec skončil s několika kapitolami a s pocitem, že zase nestíhám věci kolem. Ne, nejsem obyčejný chlápek, již šedivý, s rodinou a mnohdy unavený. Jsem v Apalačských horách, vidím před sebou všechny účastníky zájezdu, představuji si jejich obličeje. Někde v lese číhá zlo, říkám si potom o víkendu, když se jdu projít a zaplavat si na rybník. Stejně je to zvláštní, jak mě dokáží některé knihy chytnout a nepustit. Navíc je to moje první setkání s autorem a byl jsem zpočátku opatrný. Měl jsem ale zase jednou šťastnou ruku. 

Těším se na další víkend. V práci je toho nad hlavu, dokonce tolik, že letos budu mít dovolenou jenom týden. Stejně, u moře je mi vedro a nedokážu ležet jen tak na pláži. Mám raději hory, lesy a klid. Čím jsem starší, tím víc hledám stín s knihou. Čtení mě uklidňuje i přesto, že jsou Vzpomínky na mrtvé napínavé. Asi je to hodně osobní záležitost. Musím být naladěn na stejnou notu jako autor a v tomto případě jsem opravdu spokojený. Pamatuji si, že kdysi dávno jsem s jednou takovou partou také byl. Neděsily nás přízraky, ale jeden úchyl, co nás provázel skoro celou naší cestu. Vynořoval se z mlhy, jako nějaký démon. My kluci, jsme chránily naše holky, ale bylo to hodně děsivé. Lidem do hlavy nevidíte a tenhle magor byl více než jenom divný. Měl zlé oči a připomínal bestii. Nakonec to dopadlo dobře, ale ten pocit, dojem, nálada, se mi při čtení téhle knihy vrátily. Byla to najednou naše parta, která se toulala v Apalačských horách. Nejhorší je, že se mi potom o všem ještě zdálo. Byly to hodně divné sny, po kterých jsem byl potom ráno několik hodin zmatený. 

Možná jste si všimli, že o všem dost často přemýšlím. Někdy je to samozřejmě na závadu, někdy je potřeba stát pevně na zemi a ne létat v oblacích, jenže když já si stejně nemůžu pomoc. Když mě něco baví, tak mám pocit, že jsem přímo součástí příběhu, že sleduji celou skupinu, že vnímám neklid, strach, i bolest. Jako bych se na knihu doslova napojil. Když se tak stane, tak vím, že je dobrá, že mě bude bavit a hrozně rád se k ní vracím, těším se. Vzpomínky na mrtvé se budou zdát mnohým jako takový "obyčejný hororový příběh". Není tomu tak, tak knížku rozhodně nevnímám. Téma sice není z nejoriginálnějších, ale jeho uchopení a vytvoření atmosféry ano. Alespoň tak vnímám knihu já. Zrovna včera velmi brzy ráno jsem stál na trolejbusové zastávce. Desítky dělníků v montérkách mířily do práce. Připomínaly zombie. Každý dnes kouká do mobilů, ale jedno mladé děvče drželo v ruce knihu. Ano, můj milý čtenáři, byly to Vzpomínky na mrtvé. Když jsem to viděl, doslova mě zamrazilo v zádech. I když vlastně nevím proč.

Určitě znáte ten pocit, když jdete temnou ulicí a nejednou máte dojem, že vás někdo sleduje. Zastavíte se, ohlížíte za sebe, abyste potom podivné zvuky přisoudili nějakému zvířeti, ptáku. Jenže co když to tak není? Co když opravdu někdo stojí ve stínu? Tak nějak takhle vnímám i tohle knihu. Ten neklid je všeobjímající. Symboly na náhrobcích. Skřeky ze tmy. Mrazilo mě v zádech, užíval jsem si vlastně celou knihu. Od začátku do konce. Netuším, jak ji budete mít vy, ale mě stálo za to, o Vzpomínkách na mrtvé napsat. Je to vlastně jednoduché. Když poprvé nějakou knihu otevřu, tak si přečtu pár kapitol. A buď mě baví a nebo nikoliv. Tady jsem si užíval. Navíc se mi vrátila spousta starých zážitků. To není zase tak málo. Třeba jsem udělal svým tipem radost i vám. Mějte se co nejlépe a až pojedete někam do lesů, tak na sebe dávejte pozor. Děkuji moc za pozornost. Ať vám to čte!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V tomto mrazivém románu autora „nezapomenutelného a děsivého“ (cit. Harlan Coben) Honu na Bubáka se skupina studentů během cesty po Apalačských horách střetne s nadpřirozenou hrůzou.

1983: Tři vysokoškolští studenti se vydávají na týdenní výlet, aby pro svůj školní projekt natočili dokument o pomníčcích u silnice. Projekt začíná jako zábavné dobrodružství provázené dlouhými jízdami po prázdných silnicích a nočními táboráky, kde se sobě navzájem začínají otevírat.

Když se však odváží vydat hlouběji do apalačských lesů, atmosféra začíná temnět. Všímají si, že stále více památníků obsahuje zvláštní, znepokojivý symbol, který ukazuje na zlověstné tajemství. Paranoia se prohlubuje, když se jim začne zdát, že jsou sledováni. S jejich vozidlem je přes noc manipulováno a někteří místní obyvatelé působí všelijak, jen ne vlídně.

Zanedlouho začne studenty trápit otázka, zda tato úmrtí na silnici byla skutečně náhodnými nehodami… nebo se tady děje cosi děsivého?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine