Děsivá noční můra se zase jednou změnila ve skutečnost. Pach rozkládajících se, mokvajících těl, ležících v různém stádiu rozkladu tvořil morbidní obrazce. Smrt byla velmi blízko, smála se ve stínu. Kráčel si opatrně, aby tě bažiny zapomnění a věčného smutku nestrhly do hlubiny. Děsil ses vlastního stínu i utopence, který s každým riffem, melodií, vyplouval na povrch jako nějaké šílené svědectví. PROCESSION jsou doom death metalovou skupinou z Clevelandu, Ohia a věnují se záhrobním věcem člověka.
Když jsem jejich nové EP slyšel poprvé, tak se mi v kostech usadil mráz. Obejmula mě, jako nějaké pevné pavučiny tma a byl jsem převezen přes řeku Styx na druhou stranu, do země nekonečných stínů. Převozníkovi jsem zaplatil touto nahrávkou. Jen se na mě podíval, souhlasně kývnul hlavou a oba jsme najednou věděli, že se jedná o desku, kterou budeme ještě dlouho poslouchat. Náš názor nám ihned potvrdili všichni nemrtví, démoni i Satan, který mě přivítal na svém trůnu.
Společná setkání s "The Witch King" jsou tak spíše starodávným obřadem pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejným poslechem. Riffy jsou ostré, mokvající, syrové a ohlodané na kost. Bicí zabíjejí na potkání a vokál připomíná právě probuzenou bestii. Celkově na mě potom působí novinka velmi uvěřitelně, opravdově, surově a naprosto autenticky. Procházím se ruinami prokletého kostela, navštěvuji stará pohřebiště. Zastavuji se u náhrobků s nápisy jako AUTOPSY, ANATOMIA, MYTHIC, MYSTIC CHARM. Těmi se pánové volně inspirovali, přidali své morbidní ingredience a vytvořili EP, u kterého se budete kývat do rytmu jako já, starý hrobník. Hlídám vstup do podsvětí již skoro 35 let a do své diskografie si pouštím už jen kapely, které mě dokáží přesvědčit na svoji stranu, které řežou tou správnou stranou nože. PROCESSION splňují všechny mé požadavky a s klidem bych je označil vysokou známkou kvality. Hraje se zde pro všechny pravověrné, pro duše bloudící navěky mezi naším a oním světem. Mraky jsou zase nízko, skoro se dotýkají země a z zdálky slyším nářek nemrtvých. Lákají mě, podléhám a znovu vstupuji do bažin. Tady jsem mezi svými, zde se cítím nejlépe a také se zde hraje hudba, která je mému srdci vlastní. Američané nepřinášejí nic nového, ani převratného, ale jejich nová nahrávka také není jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v sobě něco navíc, drive, sílu, touhu ničit hudbou. Přikovou vás na zeď, pohřbí zaživa, strhnou do hlubiny a vy, spáleni a zničeni, znovu povstanete, silnější než kdy dřív. Děsivá noční můra se zase jednou změnila ve skutečnost. Mrtvolný, bažinatý, mokvající doom death metal, který vás obejme chladnými a nekonečně temnými pavučinami smrti!
Asphyx says:
Once again, a terrifying nightmare had become reality. The stench of decaying, oozing bodies, lying in various stages of decomposition, formed morbid patterns. Death was very close, laughing in the shadows. You walked cautiously, so that the swamps of oblivion and eternal sorrow wouldn’t drag you into the depths. You were terrified of your own shadow and of the drowned man who, with every riff and melody, surfaced like some kind of mad testimony. PROCESSION is a doom death metal band from Cleveland, Ohio, and they explore the afterlife.
When I heard their new EP for the first time, a chill settled deep in my bones. Darkness enveloped me like a sturdy web, and I was ferried across the River Styx to the other side, to the land of endless shadows. I paid the ferryman with this recording. He just looked at me, nodded in agreement, and we both knew right away that this was an album we’d be listening to for a long time to come. Our opinion was immediately confirmed by all the undead, the demons, and even Satan himself, who welcomed me to his throne.
Listening to "The Witch King" feels more like an ancient ritual to summon dark forces than just a regular listening experience. The riffs are sharp, raw, and stripped down to the bone. The drums are relentless, and the vocals sound like a beast that’s just been awakened. Overall, the new album strikes me as very believable, genuine, raw, and utterly authentic. I wander through the ruins of a cursed church and visit old burial grounds. I stop at tombstones bearing inscriptions like AUTOPSY, ANATOMIA, MYTHIC, MYSTIC CHARM. The guys drew loose inspiration from these, added their own morbid ingredients, and created an EP that will have you nodding along to the beat just like me, an old gravedigger. I’ve been guarding the entrance to the underworld for nearly 35 years, and I only add to my collection bands that can win me over bands that cut with the right edge of the knife. PROCESSION meets all my criteria, and I’d confidently give them a high mark for quality. This music is for all the true believers, for the souls wandering eternally between this world and the next. The clouds are low again, almost touching the ground, and from afar I hear the wailing of the undead. They lure me in, I give in, and I step back into the swamps. Here I’m among my own kind; this is where I feel most at home, and this is also where the music that speaks to my heart is played. The Americans bring nothing new or groundbreaking, but their new album isn’t just a well crafted piece of work either. On the contrary, it has something extra drive, power, a desire to destroy through music. They’ll pin you to the wall, bury you alive, drag you into the depths, and you, scorched and destroyed, will rise again, stronger than ever. A terrifying nightmare has once again become reality. A cadaverous, swampy, oozing doom death metal that will envelop you in the cold and infinitely dark cobwebs of death!
Tracklist:
Mechanically Separated (from the Flesh)
Exhaling Pain, The Painful Birth of Consequence
The Witch King Arises from the Unsung Mire
Feretory Gates Gleam in the Fog of Haunted Shadows
Bonus tracks: originally from their “Chthonic Signals” demo in 2023
Zdá se ti o děsivých bouřích, o tom, že apokalypsa postupně začíná. Plíživě, nejdříve jako zlý sen, jako noční můra, jako svědomí, které tě nakonec vždy dožene. Mraky jsou nízko, skoro se dotýkají země. Myslel sis, že prožiješ obyčejný, chvílemi nudný život, vychováš děti, zasadíš strom a postavíš dům. Místo toho ležíš v zákopech a vlastně ani nevíš proč. Kvůli několika mocným, kvůli území? Penězům? Svobodu už nikdy nezískáš, tvoje duše bude navěky spoutaná řetězy nenávisti.
Minulé debutové album polských black death metalistů SARMAT s názvem "RS-28" jsem poslouchal velmi často. Byl jsem tedy zvědavý, s čím tito tmáři přijdou letos. Sedl jsem si ve svém pokoji, zapnul na přehrávači play a ztratil se mezi temnými stíny. I novinka na mě působí uvěřitelně, zajímavě, podmanivě a drásavě. Najednou nejsem doma, ale ve své noční můře, na jednom z bojišť, kde umírají nevinní.
Základem je zde surový, prašivý death metal v jeho útočné odrůdě. Přidávána je black metalová atmosféra a typický polský rukopis, který v sobě mají kapely typu BEHEMOTH (na starších albech), HATE, AZARATH. Opět se jedná o nahrubo nasekanou tmu, o nakumulovaný vztek, posbíraný v těch nejhnusnějších katakombách současného světa. To vše velmi dobře zahrané, s masivním, ostrým a přesto dobře čitelným zvukem, s obalem, který nutí k zamyšlení. I letos splnili pánové všechny mé požadavky pro to, abych si zařadil jejich nové album do své soukromé diskografie. Jsou opravdoví, ryzí, uvěřitelní a naprosto autentičtí. Ve skladbách je drive, pradávná síla, touha ničit hudbou. Jsem na světě již příliš dlouho a někdy z něj bývám už unavený, ze vší té nenávisti, ze zbytečných válek, násilí, bolesti a ničení. Podobná alba, jako je "The Ornaments of Disturbing Perspectives" mi pomáhají přežít. Jakoby pokaždé, když tuhle nahrávku poslouchám, vystoupili z krvavé mlhy staří démoni. Spali dlouhé roky hluboko v podzemí, ale teď už se nemohou dívat na to, jakým směrem svět směřuje. Přišli nás zničit, stejně jako SARMAT svojí hudbou. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, kolik v sobě mají zajímavých nápadů. Novinkou pánové potvrdili svoje místo v podzemí a já nemohu jinak, než vám letošní album doporučit. Ohně byly opět zapáleny a shoříte v plamenech! Zdá se ti o děsivých bouřích, o tom, že apokalypsa postupně začíná. Plíživě, nejdříve jako zlý sen, jako noční můra, jako svědomí, které tě nakonec vždy dožene. Mraky jsou nízko, skoro se dotýkají země. Potkáváš své vlastní démony, kývají souhlasně hlavou, hraje se tu i pro ně. Pro všechny prokleté, pro nemrtvé i všechny, kteří jednou zemřou na bojišti. Temný black death metal s krvavě podmanivou atmosférou! Destrukce těla, destrukce mysli!
Asphyx says:
You dream of terrifying storms, of the apocalypse gradually beginning. It creeps up on you, at first like a bad dream, like a nightmare, like a conscience that always catches up with you in the end. The clouds are low, almost touching the ground. You thought you’d live an ordinary, at times boring life raise children, plant a tree, and build a house. Instead, you’re lying in the trenches, and you don’t even know why. Because of a few powerful people? Because of territory? Money? You’ll never regain your freedom; your soul will be bound forever by the chains of hatred.
I listened to the previous debut album by the Polish black death metal band SARMAT, titled “RS-28”, very often. So I was curious to see what these dark forces would come up with this year. I sat down in my room, pressed play on my player, and lost myself among the dark shadows. This new release strikes me as authentic, intriguing, captivating, and harrowing. Suddenly, I’m not at home, but in my own nightmare, on one of those battlefields where the innocent die.
The foundation here is raw, gritty death metal in its most aggressive form. Added to this is a black metal atmosphere and the typical Polish style found in bands like BEHEMOTH (on their older albums), HATE, AZARATH. Once again, it’s brutally chopped-up darkness, accumulated rage gathered from the most vile catacombs of the modern world. All of this is performed exceptionally well, with a massive, sharp, yet clear sound, and a thought-provoking cover. Once again this year, these guys have met all my criteria for adding their new album to my personal discography. They are genuine, pure, believable, and utterly authentic. There’s drive in the songs an ancient power, a desire to destroy through music. I’ve been in this world for far too long, and sometimes I grow weary of it of all the hatred, the senseless wars, the violence, the pain, and the destruction. Albums like "The Ornaments of Disturbing Perspectives" help me survive. It’s as if every time I listen to this record, ancient demons emerge from the bloody fog. They slept for many years deep underground, but now they can no longer stand to watch the direction the world is heading in. They’ve come to destroy us, just as SARMAT does with their music. I love the way the songs are written and how many interesting ideas they contain. With this new release, the guys have cemented their place in the underground scene, and I can’t help but recommend this year’s album to you. The fires have been lit once again, and you’ll burn in the flames! You dream of terrifying storms, of the apocalypse gradually beginning. Creeping up on you, at first like a bad dream, like a nightmare, like a conscience that always catches up with you in the end. The clouds hang low, almost touching the ground. You encounter your own demons; they nod in agreement this music is played for them, too. For all the damned, for the undead, and for all who will one day die on the battlefield. Dark black death metal with a bloodily captivating atmosphere! Destruction of the body, destruction of the mind!
Znesvěcené pohřebiště, na kterém byli kdysi pohřbeni prokletí. První vrstva vydala šílená a děsivá svědectví o lidské nenávisti. O krutosti, o slepé víře. Zpuchřelé kosti, kdysi mučená a znásilňovaná těla. Ve jménu inkvizice. Duše nikdy nenajdou klid, stále budou bloudit mezi naším a oním světem. Naříkat nad svým osudem, toužit po pomstě i čerstvé krvi. Jako stará zanícená rána, jako návrat nemrtvých, tak zní nové album legendárních NUNSLAUGHTER. Kapela se letos vrátila, aby nám přinesla další ze svých death metalových svědectví. Mraky jsou při poslechu novinky nízko, skoro se dotýkají země. Mají černou barvu. Démoni znovu sedí na svém trůně a usmívají se. Není divu, hraje se tu hlavně pro ně, i pro všechny prokleté.
A tak zase jednou s chutí a úsměvem upisuji svoji duši Satanovi a kupuji si u něj nové album. Obdivuji pekelný motiv na obalu, užívám si prašivý, "analogově" znějící zvuk, ale hlavně skladby, které jsou pro mě ozvěnami ze záhrobí, ze starých katakomb, ve kterých kdysi byli mučeni nebožáci ve jménu víry. Obraťte všechny kříže směrem dolů a připravte oltář, nové album je zde!
Tihle démoni mají dávno svůj jasný, rozpoznatelný a dobře čitelný styl. Poznáte je podle několika prvních tónů a ani letos na tom pánové nic nemění. Atmosféra je pochmurná, zahalená do krvavé mlhy. Nápady ohlodané na kost. Kapela uctívá staré kořeny death metalu a dělá to opět s elegancí a nadšením mistrů v oboru. Nemám žádných námitek proti provedení, ani proti jednotlivým nápadům. Od prvního momentu se mi objevila znovu stigmata a nahrávku si neskutečně užívám. Je totiž opravdová, ryzí, uvěřitelná a naprosto autentická. Nikde nic nepřebývá, ani nechybí, tihle gentlemani vzešli z té nejhlubší temnoty a hrají způsobem, který vás nenechá na pochybách. Ihned do vás zaseknou svůj dráp a už vás nepustí. Jsou jako černé svědomí, jako třináctá komnata, ve které jsou uloženy zohavené svaté ostatky. Zahaleni do rudých kápí, pochodují za odříkávaní zvrácených modliteb dolů, do podzemí. Oltář je připraven, svíce hoří jasným plamenem. Oběti budou zítra upáleny na hranici a tak jsou dnes k dispozici ke všem zvěrstvům, kterých je schopen jenom člověk. Zažijí nekonečné mučení. Ve jménu víry, amen! Až jednou po mnoha letech najdou archeologové jejich ostatky, naházené do hromadného hrobu, tak si pustí nové album "Satanic Chaos Legions" a budou vědět, o čem je opravdové peklo. Jasně, kapela hraje stále to samé, ale dělá to způsobem, který mě pokaždé strhne do hlubiny, totálně zničí a spálí na popel. Vzduch zase jednou smrdí sírou, kněží dál lžou a mají rozeklané jazyk hadů. Svět se po staletí nezměnil. Válka s nebem nikdy neskončí. Vím to já, i NUNSLAUGHTER! Moje duše nikdy nenajde klid, navěky bude bloudit mezi naším a oním světem. Staré, prašivé, blasfemické death metalové album, u kterého potkáte své vlastní démony! Pradávný, temný rituál, nasáklý zkaženou krví! Znovu se vám objeví stigmata!
Asphyx says:
A desecrated burial ground where the accursed were once laid to rest. The first layer revealed a mad and terrifying testament to human hatred to cruelty, to blind faith. Rotten bones, bodies once tortured and raped all in the name of the Inquisition. These souls will never find peace; they will forever wander between this world and the next. Lamenting their fate, yearning for vengeance and fresh blood. Like an old, festering wound, like the return of the undead that is the sound of the new album by the legendary NUNSLAUGHTER. The band has returned this year to bring us another of their death metal testimonies. As I listen to this new release, the clouds hang low, almost touching the ground. They are black. The demons sit on their throne once more, smiling. No wonder this music is played mainly for them, and for all the damned.
And so, once again, with relish and a smile, I sell my soul to Satan and buy his new album. I admire the hellish motif on the cover, I enjoy the gritty, “analog” sound, but most of all the songs, which to me are echoes from beyond the grave, from the old catacombs where the poor souls were once tortured in the name of faith. Turn all the crosses upside down and prepare the altar the new album is here!
These demons have long had their own distinct, recognizable, and easily identifiable style. You can tell who they are from the very first few notes, and the guys aren’t changing a thing this year either. The atmosphere is gloomy, shrouded in a blood-red fog. Ideas stripped down to the bone. The band pays homage to the old roots of death metal and does so once again with the elegance and enthusiasm of masters of the craft. I have no objections to the execution, nor to the individual ideas. From the very first moment, the stigmata reappeared for me, and I’m thoroughly enjoying this recording. It is, after all, genuine, pure, believable, and utterly authentic. Nothing is superfluous, and nothing is missing; these gentlemen have emerged from the deepest darkness and play in a way that leaves you in no doubt. They sink their claws into you immediately and never let go. They are like a dark conscience, like a thirteenth chamber where desecrated holy relics are stored. Shrouded in red hoods, they march downward into the underworld while reciting perverse prayers. The altar is ready; the candles burn with a bright flame. The victims will be burned at the stake tomorrow, so today they are at the mercy of every atrocity of which only a human being is capable. They will endure endless torture. In the name of faith, amen! When, many years from now, archaeologists find their remains, thrown into a mass grave, they’ll put on the new album "Satanic Chaos Legions" and know what true hell is all about. Sure, the band plays the same thing over and over, but they do it in a way that drags me into the depths every time, totally destroys me, and burns me to ashes. The air reeks of sulfur once again; the priests continue to lie, their tongues forked like snakes. The world hasn’t changed in centuries. The war with heaven will never end. I know it, and so does NUNSLAUGHTER! My soul will never find peace; it will wander forever between this world and the next. An old, grimy, blasphemous death metal album where you’ll encounter your own demons! An ancient, dark ritual, soaked in corrupt blood! The stigmata will reappear before you!
Říkal si sběratel. Chlap v nejlepším věku, plný síly. Všichni ho měli rádi, jen se mu nikdo nedokázal podívat do očí. V jeho pohledu bylo něco zvířecího. Nikdo nevěděl, že jeho největším koníčkem jsou nekonečné večery ve sklepě, kde měl v různých polohách nainstalována zohavená těla. Smrt ho fascinovala od malička. Rád pitval a mučil zvířata. Do jedné takové morbidní galerie vás zvou i němečtí maniaci ENDSEEKER.
Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle kapelu velkou slabost. Důkazem budiž odkazy na recenze i rozhovor, které naleznete dole pod dnešním článkem. I letos pánové pokračují ve své ďábelské jízdě a exhumují hroby prokletých. Ostré melodie, surový vokál, zabijácké bicí a také velké množství temné energie, posbírané hluboko v podzemí.
Když nové EP "Coffin Born" poslouchám, tak mám opravdu neodbytný pocit, že mě někdo spolu s kapelou zavřel do márnice. Slyším nářek nemrtvých. Šeptají slova plná bolesti a utrpení. Chtějí se pomstít. Stejně jako já si užívají masivní, chladný, řezající a dobře čitelný zvuk, s chutí se zasní nad motivem na obalu. Nové skladby jsou určeny pro všechny pravověrné, pro fanoušky třeba takových BLOOTBATH, AT THE GATES, DISMEMBER, ENTOMBED. Němci potom, velice zkušeně a s elegancí starých mistrů, přidávají i spoustu svých nápadů a invence. Já tak zase jednou sedím u reproduktorů, podupávám si do rytmu a chce se mi řvát do tmy spolu s kapelou. Pět nových songů, ostrých jako břitva, které se vám dostanou pod kůži i do podvědomí. Až jednou půjdete na hřbitov, vezměte si nové EP určitě s sebou. Jen si dávejte pozor, až půjdete kolem starých krypt. Jsou v nich pochováni ti, kteří se protivili bohu a jsou navěky prokleti. Líbí se mi přístup kapely, jejich cit pro melodie, schopnost složit zajímavé pasáže. Novinku lze s klidem označit známkou vysoké kvality. Na ENDSEEKER je spolehnutí a já lituji jediného, ještě jsem je neviděl naživo. Zrovna tohle je kapela, která musí na koncertech zabíjet. Když toho chlápka z úvodu dnešního článku potkáte, tak dávejte pozor. Dokáže okouzlit svým šarmem. Myslí si o sobě, že je jen obyčejným sběratelem. Má v zásadě pravdu. Smrt je při poslechu velmi blízko, stojí spolu se Satanem ve stínu a usmívá se. Není divu, hraje se tu i pro ni. Surový, chladný a temný death metal, u kterého odpadává maso od kostí! Masakr v márnici!
Asphyx says:
He called himself a collector. A man in his prime, brimming with strength. Everyone liked him, but no one could bring themselves to look him in the eye. There was something animalistic in his gaze. No one knew that his greatest hobby was spending endless evenings in the basement, where he had mutilated bodies arranged in various positions. Death had fascinated him since childhood. He enjoyed dissecting and torturing animals. The German maniacs ENDSEEKER invite you to one such morbid gallery.
It’s no secret that I have a soft spot for this band. Proof of this can be found in the links to reviews and an interview below today’s article. This year, the guys are continuing their diabolical ride and exhuming the graves of the damned. Sharp melodies, raw vocals, killer drums, and a massive amount of dark energy, gathered deep underground.
When I listen to the new EP "Coffin Born", I get this really persistent feeling that someone has locked me in a morgue along with the band. I hear the wails of the undead. They whisper words full of pain and suffering. They want revenge. Just like me, they revel in the massive, cold, cutting, and crystal-clear sound, and they’ll happily lose themselves in the cover art. The new tracks are meant for all true believers for fans of bands like BLOOTBATH, AT THE GATES, DISMEMBER, and ENTOMBED. The Germans, with great skill and the elegance of old masters, also add plenty of their own ideas and creativity. So here I am once again, sitting by the speakers, tapping my foot to the beat, and wanting to scream into the darkness along with the band. Five new songs, razor-sharp, that will get under your skin and into your subconscious. The next time you go to the cemetery, be sure to take this new EP with you. Just be careful when you walk past the old crypts. Buried there are those who defied God and are cursed for all eternity. I like the band’s approach, their sense of melody, and their ability to compose interesting passages. This new release can easily be labeled as high quality. You can count on ENDSEEKER, and my only regret is that I haven’t seen them live yet. This is exactly the kind of band that must be a blast at concerts. If you run into that guy from the beginning of today’s article, watch out. He can charm you with his charisma. He thinks of himself as just an ordinary collector. He’s basically right. Death is very close while listening; she stands in the shadows alongside Satan, smiling. No wonder they’re playing for her, too. Raw, cold, and dark death metal that makes the flesh fall from the bones! A massacre in the morgue!
Odkládám pivo na víko od rakve. Už jsem tu zase zavřený před současným divným světem, kterému přestávám postupně rozumět. Jsem starý pes, který zvedá hlavu už jen v případě, že ho nějaká kapela doopravdy zaujme. Poslechnu si ukázky a utíkám dolů, do katakomb, po schodech, po kterých stéká hnis a špína. Sednu si do snad stoletého křesla, zapnu play na svém přehrávači a nechám se unášet ostrými melodiemi, divokými riffy, temně podmanivou atmosférou.
Kdysi dávno, na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, jsem patřil do jedné party, která chodila v otrhaných džínách po periferii průmyslového města a hledala kout, kde by si mohla naplno pustit právě podobné nahrávky, jako jsou ty od MORTAL TERROR. I letos pánové na sto procent ctí staré dobré pořádky. A dělají to s elegancí, zkušenostmi a nadšením starých mistrů v oboru. Kurva brácho, ze všech kamarádů jsem tu zbyl sám a stále poslouchám stejnou muziku. Je škoda že tu nejste, i když tak trošku ano. A to pokaždé, když odkládám lahev od piva na víko od rakve a zapínám znovu a znovu play.
Novinku musíte poslouchat hodně nahlas, jedná se o starý německý thrash metal, zahraný s noblesou, nadhledem. Uvěřitelně, opravdově, ryze a naprosto autenticky. Psal jsem již o předchozím albu "Bite of the Underdog" a mám s kapelou i skvělý rozhovor (odkazy najdete dole pod dnešním článkem). Již kdysi dávno (a letošní deska mi to jenom potvrzuje) jsem zjistil a stále si to myslím, že jsme jedné krve. Koluje nám v žilách od doby, kdy jsme poprvé uslyšeli opravdovou metalovou muziku. Tihle veteráni vám nakopou zadky. Samozřejmě, celou dobu se zde bavíme o nahrubo nasekaném thrash metalu, opředeném spoustou syrových melodií. Pokud jste fanoušci třeba takových SODOM, DESTUCTION, KREATOR, PROTECTOR, TANKARD, je pro vás novinka "Filthy Old Thrash" povinnost. Vše je ohlodané až na kost. Novinka vás smete z povrchu zemského, strhne do hlubiny, spálí, rozdrásá vás zevnitř, abyste potom vstali z popela, silnější než kdy dřív. Vím moc dobře, že pokud by mí kamarádi ještě žili, setkal bych se s nimi v mosh-pitu. Já vím, svět se dnes točí úplně jinak, vše je umělejší, podivnější a moje slova mohou znít jen jako výkřiky do tmy, ale z nového alba cítím pověstnou pradávnou sílu opravdového metalu, takovou tu krvavě černou jiskru, drive, chcete-li. MORTAL TERROR do mě zkrátka a dobře zasekli svůj dráp i letos a už mě nepustili. Nezbývá mi nic jiného, než vám nové album doporučit a označit jej vysokou známkou kvality. Kurva brácho, je to zase tam. Odkládám pivo na víko od rakve. Už jsem tu zase zavřený před současným divným světem, kterému přestávám postupně rozumět. A cítím se skvěle! Opravdový, ryzí, nahrubo nasekaný thrash metal, u kterého odpadává maso od kostí! Tohle album se vám dostane do hlavy i do podvědomí!
Asphyx says:
I set my beer down on the coffin lid. Here I am again, shut away from this strange modern world that I’m gradually losing track of. I’m an old dog who only lifts his head when a band really catches my attention. I listen to some samples and run downstairs, into the catacombs, down the stairs covered in pus and grime. I sit down in an armchair that’s probably a hundred years old, press play on my player, and let myself be carried away by sharp melodies, wild riffs, and a darkly captivating atmosphere.
A long time ago, at the turn of the ’80s and ’90s, I was part of a crew that would wander the outskirts of an industrial city in ragged jeans, looking for a spot where we could crank up recordings just like those by MORTAL TERROR. This year, too, these guys are staying true to the good old ways one hundred percent. And they do it with the elegance, experience, and enthusiasm of old masters in the field. Damn, bro, of all my friends, I’m the only one left here, and I’m still listening to the same music. It’s a shame you’re not here though in a way, you kind of are. And that’s every time I set my beer bottle down on the coffin lid and hit play again and again.
You have to listen to this new release really loud it’s old-school German thrash metal, played with class and a sense of perspective. Believably, genuinely, purely, and completely authentically. I’ve already written about their previous album, "Bite of the Underdog", and I also have a great interview with the band (you’ll find the links below today’s article). A long time ago (and this year’s album only confirms it), I realized and I still believe that we’re cut from the same cloth. It’s been coursing through our veins ever since we first heard real metal music. These veterans are going to kick your asses. Of course, we’re talking here about brutally choppy thrash metal, interwoven with plenty of raw melodies. If you’re a fan of bands like SODOM, DESTRUCTION, KREATOR, PROTECTOR, or TANKARD, their new album “Filthy Old Thrash” is a must listen. Everything is stripped down to the bone. This new album will sweep you off the face of the earth, drag you into the depths, burn you, and tear you apart from the inside, so that you can then rise from the ashes, stronger than ever before. I know very well that if my friends were still alive, I’d be meeting them in the mosh pit. I know, the world is a completely different place today everything is more artificial, stranger and my words may sound like nothing more than cries into the darkness, but from this new album I sense the legendary, ancient power of true metal that blood-black spark, that drive, if you will. MORTAL TERROR have, quite simply, sunk their claws into me again this year and haven’t let go. I have no choice but to recommend this new album to you and give it a high mark for quality. Damn, bro, it’s back. I’m setting my beer down on the coffin lid. Here I am again, shut away from this strange modern world that I’m gradually losing the ability to understand. And I feel great! Real, pure, brutally chopped up thrash metal that makes the flesh fall off your bones! This album will get into your head and your subconscious!
Ležím na posteli u okna. Včera byl bratr někde venku s kamarádem a opil se. Potkal jsem jej několikrát ve městě. Klátil se jak dlouhý vykřičník a blábolil. Mám tě odvést domů? Ptám se ho a on má najednou rozkecáno. Je to po dlouhých letech poprvé, že vůbec mluví. Jak jinak, jen o sobě. Moc mu nerozumím, démon alkohol ho sejmul tak, že se vydá směrem domů. Jde s ním pár lidí, tak jsem v klidu. On se nějak domů dostane. Měl jsem pravdu, jen usnul na mé posteli. Teď chrápe, i když dole pod oknem začali nějací dělníci pomalu trhat ze země železné konstrukce. Klepadla na prádlo už nikdo dlouho nepoužíval. Nikde se nevznáší vybělené prádlo mladých matek. Jdu si opláchnout obličej. Máma vyděšená, jestli něco bratrovi není. Jen se opil, v klidu. Ale to ona ne, dojde pro obkládek. Je to až dojemné. Kýbl plný zvratků. Nemáš teplotu?
Sejdeme se vlastně náhodou. Asi nás vytáhne z domu nostalgie. Zapálím si cigáro a sousedka, dnes neskutečně sexy, si stoupne zasněně vedle mě. Pamatuji si, jak jste na mě s klukama vždycky koukali. Zasním se, pamatuji si to přesně. Měli jsme v rukou vitacit a vyplazovali jsme jazyk na kolemjdoucí. Když šla ona, již tehdy v patnácti neskutečná kost, tak se vlnila. Poznal jsem jí z dálky. Pokaždé se otočila, pohodila vzpurně hlavou a pronesla něco o debilech. Měla samozřejmě pravdu. Teď, když je nám dvacet a oba toho máme za sebou spoustu, tak nám to přijde hrozně vtipný. Měl si vždycky takový obrovský brýle, ale byl si roztomilej. Vidíš to a já se vždycky tak snažil. Jak se vůbec máš? Poprvé na mě koukne smutně, ani se neptej. Máma je nemocná. Vlastně ani nevím, co to do mě vjede. Hele, za chvilku jedeme makat na chalupu, ale večer nemám brigádu, co zajít někam na pivo. Řekne ano. Dělníci mezitím trhají ze země železné tyče, zápolí s betonem a mě přijde, jako by rvali i moje kořeny.
Tady jsme mívali sraz, zde jsme plánovali, co budeme dělat. Navazovali jsme vztahy, kamarádství. Kousek vedle jsme hrávali pozemní hokej, pinkali si o zeď. Holky skákaly přes gumu a připadaly nám samozřejmě děsně trapný a uhihňaný. Kývali jsme nohama na klepadlech a smáli se vtipům, řehtali se na celé kolo a postupně, jak šly roky, tak se těšili, až půjdou slečny ze školy. Každý jsme měli tu svoji, co se nám líbila. Kecali jsme, machrovali, snili o tom, jak si je jednou vezmeme. Míval jsem první erotické sny, ano, o sousedce, když ji teprve pučela ňadra. Kroutila zadkem, byla moc hezká po mámě. Upozorňoval jsem na sebe, pouštěl naschvál metal ve walkmanovi, aby slyšela Sodom. Měla asi jiný vkus, někdy kolem sedmnácti jsem zjistil, že to nemá cenu. Už jsme taky chodil s někým jiným a tak jsem se za ní jen ohlédl a zasnil se, jak to my kluci děláme.
Musím za bráchu nasekat dříví, jedu jako drak, on sedí ve stínu a je zelený a chvílemi rudý jako rak. Máma kolem něj poskakuje. Měl bych se cítit nespravedlivě, ale on byl vždycky benjamínek, tak mi to ani nepřijde. Jsem zvyklý. Neřeším to, i když je fakt, že někde v hloubi duše trošku žárlím. Když mám hotovo, tak si otřu mozoly a vezmu psa nahoru na hřebeny. Běžíme jako o závod a pak si lehneme do trávy. On skáče k myším dírám, je ve svém živlu a já na chvilku usnu. Jde zase kolem mě. Vlní se v bocích, ale jen jemně, žensky, jako víla. Má vlasy pod pás a protože je lehký větřík, tak se jí vznášejí nad zadkem. Proč tu se mnou není blondýnka? Hned bych na ní skočil. Jenže je daleko, na druhém konci republiky, u svých rodičů. Vezmu raději psa na vodítko a jdu to rozchodit. Najednou je mi tak nějak smutno, melancholicky. Najím se a když jedu domů vlakem ze Smržovky, tak se těším do sprchy. Máma a brácha zůstávají na chalupě.
Otevřu doma okno a najednou je mi divné, že dělníci makají i o víkendu. Tak tohle je ten kapitalismus. Zrovna sedí na zbytích od panelů, pijí lahváče a těší se na večer. Stejně jako já, který mám mokré vlasy a přemýšlím, kam zajdeme. Nemám žádné postranní úmysly, koneckonců, ona mě nikdy nechtěla. Vezmu si čisté triko, sepnu vlasy do culíku a už zvoním dole u vchodu. Dobrý den, půjde Pavla ven? Pojď nahoru. Otevře mi a je celá přepadlá. Sedni si prosím chvilku do kuchyně. Musím se nalíčit. Nabídne mi kafe, ale to já moc nepiju. Tak jen sedím a koukám do zdi. Mají to tu hezky uklizené, i když je vidět, že nemají moc peněz. Ona vyrůstala jen s mámou. Zaslechnu divný, syčivý zvuk. Zvednu se, nevím, co mě to popadne, ale myslím si, že někde uniká plyn. Ale není tomu tak. Vedle v pokoji leží její máma, celá omotaná hadičkami a trubicemi. Dýchá za ní nějaký přístroj. Má úplně seschlou tvář. Ta žena, která byla pro půl sídliště erotickým symbolem, sotva dýchá. Živoucí mrtvola. Leknu se. Podívá se na mě prosebnýma očima.
Pavla mě chytne za ruku a odtáhne zpět do kuchyně. Nic neříká, jen jí stékají po obličeji slzy. Obejmu ji a ona jde znovu do koupelny se upravit. Pak už ale jdeme, o mámu se postará večer i v noci sousedka, co je zdravotní sestrou. Je mi hloupé něco říkat, tak mlčím, vylezeme z domu a já spadnu do díry, co tam zůstala po dělnících. Klepadla zmizela. Řekne to ještě vážně, ale pak se mi směje a ledy jsou prolomeny. Jdeme do města, do hospody, prý zná jednu novou, co má nějaký děsně bohatý podnikatel. Cestou si vyprávíme o starých časech, o sousedech, o kamarádech. Ptá se mě na moje holky, na Kačenku, na tu dívku na vozíku, protože nás viděla za záclonou, jak se scházíme s naší první i druhou partou na klepadlech, jak vytahujeme lahváče, jak se na nich v noci loučíme, jak se líbáme pod lampou se žlutavým světlem. Ona se mezitím starala o čím dál tím víc nemocnou mámu. Záviděla jsem vám. Co já bych za to dala, jen si vyjít. Kluci na mě vždycky letěli, ale jakmile jsem je pozvala domů, tak utekli.
Pije víno a já se zase jednou cítím v restauraci divně. Mají tu postavené ubrousky, číšníci na nás koukají úkosem a jsou arogantní. Ne, vodu ani zadarmo. Nebudete jíst. Když mizíme, tak jsme si řekli už asi všechno a tak nedám dýško a suneme se pomalu dolů, na sídliště. Dáma si přeje tanec, což je pro mě noční můra. Ne že bych ji rád nedržel kolem boků a nepřivoněl k šíji, ale v Bunkru hrají disko. Znáte to, maníci v rozhalených košilích, předražená kola, holky s kabelkami postavenými na zemi před sebou, stojící v kruhu a čekající, až přijde nějaký borec a zaplatí jim pití. Mě tohle vždycky přišlo jako hraní si na takový lepší kurvy. Já nikdy moc peněz neměl, ale i kdyby jo, tak by mi to přišlo divný. Pár známých to takhle dělalo, ale mě by chybělo poznávání, tokání, svádění, takový ty hry kolem, které v sobě mají jiskru, zápal. Vzpomenu si na jeden slavný projev dávno mrtvého kamaráda Prcalíka. Ty vole, já tam seděl, taková krásná byla, ty prsa, zadek, ta tvářička. Já se začal prsit, připravoval jsem si okouzlující řeč a ona pak promluvila. No mě normálně klesnul, v hubě měla jen hovna a tupá byla jak štoudev.
Ale asi to funguje. Všichni jsou krásně nastrojení, podle poslední módy, ale připadají mi falešní. Třeba je to ale jen můj dojem. Když jdu od baru a držím v ruce třetinku předraženého piva, které je teplé a nějaký míchaný nápoj, tak se ani lidem okolo nedivím, že berou prášky nebo bílý prášek. Všechno se za těch pět let neskutečně změnilo. Nejsou to jen klepadla. Přijde mi, že lidé zhrubli, jsou neomalení. Ne všichni, ale takový ten dav kolem, ta masa bezejmenných. Prachy jsou najednou modla a některý holky toho využívají. Copak by si brala nějakýho chudýho blbečka. Sedíme v rohu a ona najednou, z ničeho nic udělá něco, co bych nikdy nečekal. Chce mě políbit. Opatrně, lehce a křehce ji odstrčím. Omlouvám se. Nemůžu. Když mi bylo patnáct, šestnáct i sedmnáct, ale i třeba devatenáct, tak se mi o tobě zdávalo. Ale teď, už to nejde, nechci. V hlavě i těle mi hučí alkohol a mám opravdu zase jednou co dělat, abych se ovládl. Podívej, kolik je kolem kluků. Jsou o hodně hezčí než já.
Utře si slzy, odmítnutá žena je vždycky problém, ale pak jen kývne hlavou a nakonec mě chce utancovat k smrti. Svíjí se, natřásá, hraje přede mnou všechny ty pářící předehry. Bože, je opravdu nádherná. Fakt bych neměl? Když už si sama řekla. Jdu na záchod a když se vracím, tak kolem mé opilé sousedky krouží nějaký seladon. Nese jí zrovna pití a já náhodou vidím, jak jí sype něco do sklenice. Do prdele, chytnu ho za rukáv jeho bělostné košile a asi zaberu víc, protože mu ji roztrhnu. Co to kurva děláš? Víš kolik to stálo? Vyrazím mu pití z ruky, přitáhnu si ho pod krkem a řvu mu do obličeje, že je kretén. Nemám ale moc zastání. Odtrhnou nás gorily a já dostanu výstrahu. Co blbneš debile, s holkama se to tady takhle dělá. Přisednu si k Pavle a ona mi na chvilku usne v náručí. Dopiju již teplé pivo a chtěl bych domů. Jenže začnou hrát ploužáky. Ona jako polita živou vodou najednou stojí na nohou a tahá mě znovu na parket.
Držím ji za boky, za zadek, objímám jí. Přijde mi, že se ve mě ztrácí, chtěl bych jí chránit, nějak jí pomoc. Moc dobře ale vím, že už toho stejně jako já vypila až moc. Pojď, půjdeme domů. Přemlouvá mě, ale jsem neoblomný. Sundá si boty a jde bosky. Plácá nohama o asfalt a říká mi věci, které si nechám raději pro sebe. Sedni si a dívej se. Ještě tu zbyla jedna klepadla, poslední. Kolem jsou díry v zemi a ona jakoby několikrát prochází okolo, vlní se, hází prdelkou a boky, vlasy jí nadskakují. Sehne se, usměje, je jako kočka, co se chce mrouskat. Dává si prsa v upnutém tričku k sobě. Takhle ses na mě vždycky koukal, že jo? Pojď k nám nahoru. Odvedu jí ke dveřím a znovu se omluvím. Pláče mi do trička a mě je trapně. Díky za hezký večer, řeknu a když ležím konečně ve své posteli, tak nemůžu usnout. Venku už svítá a za pár hodin pojedu do Plzně. Mám podvědomě pocit, že tím, jak začali likvidovat klepadla, tak vytrhli i další část mých kořenů. Když potom v Plzni ležím s blondýnkou v posteli, tak jsem na sebe hrdý.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave SOULBURN! Greetings from the Netherlands. Something strange just happened to me. I was listening to your new album, “Quantifying Cosmic Doom,” in my home office when a storm broke out. I opened the window, and everything came together in a single moment. The new album has a beautifully chilling atmosphere. It literally captivated me. How difficult was it to follow up on your previous album, “Noa’s D’ark”? How did the new album come together?
Eric: Greetings back to you, Jakub, and to the Czech Republic as well. And wow… a storm breaking loose while you were listening to our new album. That is the kind of synchronicity you simply cannot plan. It almost feels as if the elements themselves decided to join in. Moments like that capture exactly what this record is about: atmosphere, tension, and that sense of something vast moving around you. Thank you. The new album definitely carries a strong atmospheric presence. It is something we focused on intensely while creating it, letting the music breathe, expand, and pull the listener into its own world. Our new album Quantifying Cosmic Doom is a step upward compared to our previous album Noa’s D’ark. We call it a step upward because this time we made more use of pure clean vocals, and that is immediately the biggest difference from the previous album. We continue to improve ourselves as musicians, and our interest in listening to music beyond just death metal or black metal also makes a difference in our inspiration and in composing new songs. Actually, all the songs came together quite smoothly. During the writing and arranging process we always record demo versions at home using Cubase. Those are our so‑called blueprints, and we bring them with us into the studio as well. One day the recording might flow better than another, but that’s just part of being human. There wasn’t really a difference between recording the latest album and the previous one. The only exception is that our previous album Noa’s D’ark was recorded during the corona period, and that was quite special. At the time, only three people were allowed in the studio at once. That created a very unusual working atmosphere.
I’m a bit of a traditionalist in certain ways, so I ordered both the CD and a T-shirt from you. It’s very fulfilling for me to hold such a perfectly executed piece of work in my hands. And I’m not just talking about the music here. The cover art was created by Manuel Tinnemans. What exactly does the artwork mean? And how does it relate to the new songs?
Eric: Thank you for your support in buying the shirt and the CD. We truly appreciate it. It means a lot to us when people not only enjoy the music but also choose to support the physical releases. That is something that is far from guaranteed these days.
Twan: The artwork for Quantifying Cosmic Doom, created by Manuel Tinnemans (Comaworx), is deeply intriguing. It weaves together octopuses, hourglasses, and cosmic imagery, centered around a female Goddes‑like figure. These elements collide and coexist, reinforcing the album’s themes of time, transcendence, and humanity’s search for meaning within the vast indifference of the universe.
“During our South American tour with Mork in 2022, we found ourselves in São Paulo one day. The city is home to this vast cemeterie, and there, among the silence, I came upon this statue a female figure of sorts. It struck me immediately. I took a photograph on the spot, with the quiet intuition that it might one day become the seed of a future album. At that time, not a single new song had been written.To me, the figure embodies that which people cling to as they move through life, an anchor, a source of meaning. In the artwork she stands at the heart of the cosmos, encircled by a serpent and by tentacles reaching outward. Time runs as a central thread through the album, hence the hourglasses. One holds an embryo, the other a feather, symbols of how an entire lifetime is, in a sense, suspended within time, inescapable and relentless. And yet the cosmos remains unmoved, utterly indifferent to it all. If you look closely, you see the chopped off hand underneath the hourglass, ‘the thief of time’ we call it. Because, what is time? Just another fucking made up thing of mankind to be in control. Well, here is news for you all; the universe doenst give a shit, haha! It’s that quiet, unsettling contrast I found so compelling.
You’ve had a new drummer since the album before last. His name is Marc Verhaar. Why did Bob Bagchus leave, anyway? In any case, I really like the drum sound this year.
Eric: Yes that is correct. Marc took over the drums in 2018, and wow, that is already quite some time ago. I had to refresh my memory for a moment. As far as I remember, Bob wrote to us through WhatsApp to say that he wanted to focus on other things in life and that he no longer felt the drive to continue drumming. That was a moment of reflection for us, thinking about how we wanted to move forward. Fortunately, Marc came into the picture very quickly. He had always travelled with Remco and helped us whenever needed, so the connection was already there. It turned out to be the perfect choice. Marc fits Soulburn flawlessly. He is tight like a Swiss clock and an absolute beast behind the drums. I am very glad that he agreed to join us back then.
The sound is great overall. Cool, dark, captivating. Yet every instrument and the vocals were recorded in a different studio (if I understood correctly). How was the album actually recorded? I still live with this romantic notion that musicians gather in one studio, have a good drink, and get to work, but it seems like you didn’t even have to meet in person?
Eric: Yes I remember that as well. That is how recordings used to be done back in the day, often even played simultaneously, with just a few overdubs and that was it. Things were much more direct and straightforward then. These days we have been working in a completely different way for several albums already. We record everything separately, choosing the studios where each of us feels most at home. One place for the drums, another for the guitars, another for the bass and the vocals. And of course the full mix and mastering as well. This approach gives us the freedom to focus on every detail and to capture the atmosphere exactly the way we envision it. The album was mixed, mastered, and produced by Erwin Hermsen at Toneshed Studio in the Netherlands. He delivered exactly the result we were aiming for. With his skill and experience, he shaped the sound into something powerful, massive, and just as important for us organic. That character fits Soulburn perfectly. The drums were recorded at Jörg Uken’s Soundlodge, the bass and vocals at Erwin’s Toneshed Studio, and all guitars were tracked at Tom Meier Studio Recording & Live Sound in the Netherlands.
SOULBURN is a band made up entirely of experienced musicians. Each member has a tremendous amount of great work under their belt. But you know how it is everyone also has their own ego that they want to assert. How does that work in your band? Does anyone have the final say? Do you ever argue? And what about cabin fever have you experienced that yet?
Eric: We have a professional mindset. In all the years we have been together we have never had a single argument, and that is something I find very special and something I truly cherish. We are simply not the kind of people who fall into that. Ego is not part of who we are. We are musicians who love our instruments. We discuss whatever comes our way, we solve things together, and there is not really one leader in the band. Maybe they would point to me because I founded Soulburn, but that is not how it feels and it is not something I want. The four of us are intelligent individuals with our own insight. We have been part of the metal scene for so long that we know very well what works and what does not. Cabin fever is not something we deal with. We have toured together, played shows, rehearsed, spent countless hours in each other’s company, and we always have fun. We enjoy what we do, and that is what matters most to us.
“Quantifying Cosmic Doom” hovers somewhere between death metal, black metal, and doom. Erik’s style is unmistakable at least that’s how I see it as a fan. I’d be curious to know how he composes the basic riffs themselves. A lot of musicians just jam around in the studio and then “something comes out of it.” Others put everything together only in the studio. Erik, how do you approach composing?
Eric: In the end it is not complicated. For me it has always been quite basic in a certain way. I play a lot of guitar at home and I have my own little mancave, so to speak. I love grabbing the guitar after a strong cup of Nespresso, plugging in, and simply playing. Practicing, going through the setlist, or just letting ideas flow. There is always some form of inspiration that appears. Often it starts with two riffs or two fragments of riffs. I record them on my computer using Cubase. I have a template that I use as a starting point, and from there I begin shaping those two guitar parts. I add simple computer drums underneath and, most importantly, I determine the tempo of the click track. That is how I build the songs, with the initial ideas always coming from the guitar. When the songs are finished and the ideas for samples or effects are clear, I record those immediately as well. Then I create MP3 files and send them to the other band members so they can hear the concept I have in mind. That is basically how the entire album comes together. Remco and Marc then create the ideas for the final drum parts and send them back to me. After that, Twan spends a weekend at my place and we arrange the songs together and later work out the bass parts. The ideas for the vocals are something Twan develops entirely on his own.
I’m reading through the lyrics, and each one has a sort of preface, an introduction to the story. A lot of metal bands forget this aspect, but your content is very well-developed. Where do you get inspiration for the lyrics? Is it books, movies? Or personal experiences?
Twan:
Thanks, and yes, all you mention plays a part. The lyrics are a cocktail of things. But first comes the music, which is my main inspiration for the vibe of the lyrics. It gives me direction, a pace, and that comes with a type of vocalline or melody how I want to sing to it. And then that vocal line comes with words that start to flow, it builds itself, and from there on sets a tone of emotions. I actually never really think about what I am going to write, I just litarally feel. And then words just start to flow and form lyrics. Topics are always philosophical in their DNA. Combine that with a deep-rooted dose of poetic misantropy and a lustful desire to intrique with ambiguous depth. The music is the vessel, the words are its ghost.
Are you familiar with the term chromesthesia? This also played a large part for me when shaping the concept of the album, the titles, the chapters, and the front cover artwork. This was not just black and grey; colorful enigmas began to emerge once the blueprints of the early demo tracks sank into my subconscious. And once the albumtitle revealed itself to me, the cosmic element, like a weavery, found it’s way throughout all the lyrics.
The connection I try to weave throughout the album is the notion that everything is a universe unto itself. No matter how deeply you travel inward, or how far you stretch outward lines, forms, shapes and figures; movements, forces and recurring patterns each existence is caught within what we, in our human inadequacy, have chosen to call “time.”
Much of this lies far beyond the reach of our limited minds, and that is precisely where I want to go when I write. Soulburn’s music becomes the boundless vessel that carries me there. And just as with music though it may be harder to achieve with words I believe lyrics must leave room for ambiguity. They should reveal themselves differently from moment to moment: something to return to, to conspire with mentally, or simply to experience as a source of inspiration and imagination.
The new album practically demands a live performance. Are you planning a tour? I’m sure you’ll play at some big festivals, but what about small club shows? Can we look forward to that? I can totally picture a dark club… fog… the first riff rings out…
Eric: This October we’ll embark on a European tour together with our brothers from the Norwegian band Mork the same guys we toured South America with back in 2022. That bond runs deep. And there are already confirmed shows for 2027, so we go hit the road again and spread our Quantifying Cosmic Doom. We basically play wherever our booker sends us the offers. Whether it is festivals, club shows, or a full tour, as long as the conditions are good we are there. So yes, that also includes a dark club filled with mist and an atmosphere that feels deadly. For us it is all part of the experience. If the vibe is right and the energy is there, we will play it.
SOULBURN is now one of those veteran bands that has gone through a certain evolution. I’m sure you guys are music fans yourselves. What influenced you in your early days, and what do you listen to today?
Eric : We listen to all kinds of music from Pink Floyd, Fleetwood Mac, Bowie and Nick Cave to the most extreme forms of metal. Type O Negative, Trelldom, Oranssi Pazuzu… our musical taste is very broad. All those influences find their way into our inspiration, but always indirectly. We never copy anything. Whatever resonates with us, we absorb it and transform it into something that becomes our own a true Soulburn ingredient. And of course we still listen to the same music we listened to in the early days of Soulburn. Bathory, old Venom, Celtic Frost, Slayer, the Canadian band Slaughter. Those records still carry a very special feeling for us. There is a certain rawness, a spirit, an atmosphere that has never lost its power. When we go back to those albums it is almost like stepping into the same dark room where our musical journey began. The sound, the attitude, the energy, it all shaped who we became as musicians. Even after all these years it still resonates deeply. It reminds us why we picked up our instruments in the first place and why we continue to create the music we do. Those early influences are not something we try to copy, but they are part of our DNA. They keep us grounded, inspired, and connected to the roots of extreme metal.
Everyone had to start somewhere. What was the initial impulse that made you pick up a guitar? Was it because of the girls? And who was your role model in the beginning? Is there a period you remember most fondly?
Eric: That is a funny question, no it wasn’t for the girls haha, it could have been but no, I was simply fascinated by playing guitar. I started playing guitar when I was 14 years old. That’s like 45 years ago. My parents bought me my first electric guitar a blue Aria Pro II and that’s the instrument on which I discovered how to play. I never took guitar lessons; I mainly figured out the chords myself while playing along to records by the Scorpions, Van Halen, and later Metallica, along with many other bands. I loved figuring out what they were playing. I wanted to join a band once I became a huge fan of the early Venom records the first album Welcome to Hell and then the second one, Black Metal. Those two albums made such a massive impact on me that I knew for sure I wanted to play in a band, but in the style of Venom meaning the extreme stuff for that time. I played a little every day after school and eventually I could play chords. I was never a fast lead guitarist, it just was not my thing. The doom solos or the melodic line solos are where I can really put my feeling into the music.
What does music mean to you? How do you perceive it in relation to your life? Is it a curse, a joy, a necessity? I, for one, couldn’t live without music; I listen to it all day long, and when I can’t, I miss it… how about you? Feel free to get into some philosophical musings.
Twan:
This question is deceptively simple in its asking, yet almost boundless in its answering. Where does one even begin to trace the origin of something so deeply woven into existence?
As far back as my memory allows, I have not merely listened to music, I have belonged to it. Even before language, before understanding, there was rhythm. As a child, I could not sit still; there was an irresistible urge to strike, to tap, to resonate with the world around me. Every surface became an instrument, every moment an opportunity to shape sound into pattern.
Over time, that instinct unfolded into many forms, singing, imitation playbacks, strings slightly out of tune, keys pressed in curiosity rather than mastery, drums found where none were intended. It never truly depended on the tools. Music was never something external to acquire; it was something inevitable to express. Even in the absence of instruments, the body itself became a medium. Hitting my knuckles against my skullbone while the hollow of cheeks turn into a chamber of resonance. Clicking my teeth and tongue creating the most crazy galloping beats...
Perhaps this is because music does not begin outside of us. It originates within. The steady pulse of the heart is our first metronome, marking time long before we understand its passing. In that sense, every life is already a composition to the rhythm of the heartbeat, writing the song of our lives.
What does SOULBURN have planned for the coming months, and what can we look forward to? If you have a message for promoters, labels, or fans, this is the place for it!
Eric: We’re currently taking the time to fully enjoy the release of our new album “Quantifying Cosmic Doom”. It’s a record we poured an enormous amount of energy, emotion, and creative intent into, so it feels good to finally let it breathe and share it with the world. The reactions so far have been overwhelming, and it motivates us even more to keep pushing ourselves as musicians. As mentioned earlier, we’ll be hitting the road in October for a European tour together with Mork and Arroganz. It’s an exciting step for us a journey into new cities, new stages, and new audiences. We’re letting everything that comes our way unfold naturally, embracing the unknown and the thrill that comes with it. There’s a lot happening behind the scenes, and the anticipation is growing every day. Promoters who want to bring this cosmic darkness to their stage can book us through our booker Stefan at We‑Live Agency. And to our fans: thank you for your unwavering support. It means the world to us. We hope to see you at our upcoming live shows, where we can share the energy of this new chapter together.
Thank you so much for the interview. I see it’s still raining outside; I think I’ll head into the woods and put your new album on my player. Thanks a lot for it there’s plenty to listen to. I wish the new album and all of you the best, and I look forward to seeing you at a concert someday. SOULBURN FOREVER!
Eric: Thank you, Jakub, for these powerful closing words at the end of this remarkable interview. Outside it is still raining a constant grey veil over the world, the perfect atmosphere for our new album, where every drop seems to echo the cosmic darkness we tried to capture. I wish you many deep and immersive listening sessions, the kind where the music pulls you into its own universe and refuses to let go. And I truly hope our paths will cross someday during one of our live shows, where the songs take on a life of their own and the energy becomes something almost ritualistic. Cheers, and dark greetings to the Czech Republic may the cosmic doom reach you soon.
