DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 14. července 2026

Recenze/review - MORTEM - Mørketid (2026)


MORTEM - Mørketid
CD 2026, Peaceville Records

for english please scroll down

Slunce dnes znovu umře. Dotýká se skoro země. Led a sníh, odlesky smrti. Podivný stav mezi bytím a nicotou. Hledání temnoty, tajemna. Magické chvíle, které se nemusí opakovat. "Mørketid" je norský výraz pro polární noc. Je to také nové album kapely MORTEM, jejíž kořeny sahají až do roku 1987. Je složena ze samých zkušených muzikantů, kteří jsou součástí scény již odnepaměti, od samého vzniku stylu, zvaného norský black metal.

Ano, pánové pokračují volně v tom, co kdysi dávno nahráli MAYHEM, ARCTURUS, se kterými se historie této kapely propojuje. Jejich tvorba je plná i odkazů na kapely typu THORNS, 1349, EMPEROR a DIMMU BORGIR. Činěno je tak ale s vlastním výrazem, spoustou nápadů a hledáním jiných, odlišných cest. Na novinku se tak můžete buď dívat pohledem přísného hudebního kritika, který nad novinkou jen mávne rukou se slovy: "Tohle všechno tady už bylo snad tisíckrát". A nebo můžete muziku poslouchat srdcem jako já a užít si ji. 


Na norských kapelách jsem měl vždycky nejraději kombinaci naprosté tmy a chladu, takové ty mrazivé melodie, které se mi pokaždé zadřou pod kůži, do kostí a donutí mě utéct někam do lesů, na stará pohřebiště. MORTEM tohle všechno umí na výbornou a když dáte novému albu čas, tak vězte, že po nějaké době vylezou na povrch velmi zajímavé momenty. Samozřejmě, pro úplný zážitek je nutná naprostá tma, okno otevřené dokořán. Potom k vám začne proudit pradávná energie ze severu, z nekonečných zasněžených plání, z lesů, ve kterých přebývá smrt. A je úplně jedno, jestli jste zrovna uprostřed rušného města nebo třeba na prosluněné pláži. Při každém společném setkání se mi zpomalily životní funkce, byl jsem zasažený hluboko do podvědomí. V žilách mi začaly kolovat kousky ledu a moje tvář byla zcela bílá, jako obličeje nemrtvých a upírů. "Mørketid" vnímám jako nahrávku, která má ostrý a chladný zvuk, zajímavý motiv na obalu, ale hlavně pochmurně krvavou atmosféru. Jako bych právě sestupoval do starých katakomb, ve kterých byla kdysi pohřbena těla prokletých mnichů. Daleko v zemi nikoho, mezi vlky, byly kdysi marné pokusy šířit křesťanství. Síla přírody a démonů ale zvítězila a vy si tak můžete vychutnat hudbu, která je ze samé podstaty morbidní, nechutná a zahalená do krvavé mlhy. Kapela umí být vznešená a majestátní, ale i zemitá a surová. Za mě osobně se jedná o album, které chce sice čas a trošku trpělivosti, ale pak se stane vaší součástí. Navěky vás prokleje a vy se budete chtít stále vracet. Směr je jasně nastaven, do tmy, do záhrobí, do nicoty. Slunce dnes znovu umře. Dotýká se skoro země. Led a sníh, odlesky smrti. Podivný stav mezi bytím a nicotou. Hledání temnoty, tajemna. Magické chvíle, které se nemusí opakovat. Temný black metal z dalekého severu, u kterého vám zmrzne krev v žilách! Děsivé, magické, mrtvolné ozvěny z polární noci!

Asphyx says:

The sun will die again today. It almost touches the ground. Ice and snow, reflections of death. A strange state between existence and nothingness. A search for darkness, for mystery. Magical moments that may never happen again. “Mørketid” is the Norwegian term for the polar night. It is also the new album by the band MORTEM, whose roots date back to 1987. The band consists entirely of experienced musicians who have been part of the scene since time immemorial, from the very inception of the style known as Norwegian black metal.

Yes, these gentlemen are freely continuing in the vein of what MAYHEM and ARCTURUS recorded long ago bands with which this band’s history is intertwined. Their work is also full of references to bands like THORNS, 1349, EMPEROR, and DIMMU BORGIR. However, they do so with their own unique style, plenty of ideas, and a quest to explore new and different paths. So you can either approach this new release through the eyes of a strict music critic, who would simply dismiss it with the words, “We’ve seen all this a thousand times before.” Or you can listen to the music with your heart, like I do, and simply enjoy it. 


What I’ve always loved most about Norwegian bands is the combination of utter darkness and cold—those chilling melodies that always get under my skin, right down to my bones, and make me want to run off somewhere into the woods, to old burial grounds. MORTEM does all of this perfectly, and if you give their new album some time, know that after a while, some very interesting moments will come to the surface. Of course, for the full experience, you need complete darkness and a window wide open. Then, ancient energy will begin to flow toward you from the north, from the endless snow-covered plains, from the forests where death dwells. And it doesn’t matter at all whether you’re in the middle of a bustling city or on a sun-drenched beach. Every time I encountered this music, my vital signs slowed down; I was struck deep into my subconscious. Pieces of ice began to circulate through my veins, and my face turned completely white, like the faces of the undead and vampires. I perceive “Mørketid” as a recording with a sharp and cold sound, an interesting cover design, but above all, a gloomy, blood-soaked atmosphere. It’s as if I were descending into ancient catacombs where the bodies of cursed monks were once buried. Far away in no man’s land, among the wolves, there were once futile attempts to spread Christianity. But the power of nature and demons prevailed, and so you can enjoy music that is, by its very nature, morbid, repulsive, and shrouded in a bloody mist. The band can be sublime and majestic, but also earthy and raw. For me personally, this is an album that takes time and a little patience to appreciate, but once it does, it becomes a part of you. It will curse you forever, and you’ll want to keep coming back to it. The direction is clear: into the darkness, into the afterlife, into nothingness. The sun will die again today. It almost touches the ground. Ice and snow, reflections of death. A strange state between existence and nothingness. A search for darkness, for mystery. Magical moments that may never be repeated. Dark black metal from the far north that will make your blood run cold! Terrifying, magical, deathly echoes from the polar night!



Tracklist:
1. Mørketid (06:04)
2. The Mighty Odious (04:43)
3. Skyggeånd (07:34)
4. Blodvassen Grunn (05:44)
5. Aftermath (04:09)
6. Den Sanne Gud (05:22)
7. Mørkets Ormebol (05:52)
8. Ditt Ødes Ære (05:10)

Recenze/review - NOISES - Werther Effect (2026)


NOISES - Werther Effect
CD 2026, neonarcis.com (l'inphantile collective)

for english please scroll down

Zažil si již všechno. Polámané kosti, různé děsivé choroby, trepanaci lebky, přesto žiješ dál. Poslední roky na tebe ale padá z podivného světa kolem tíseň. Drásáš si tělo i duši do krve, jakoby se do tebe otiskla veškerá bolest. Vybíráš si větev, na kterou se pověsíš, kupuješ si ostré žiletky a čteš si o jedech. Ne, dnes ještě ne, říkáš do ticha samoty. Pouštíš si nové, debutové album grindových NOISES a mlátíš hlavou do zdi.

Viděl jsem ještě klip ke skladbě "Suicidal Right", než jej youtube zakázal. Myslím si, že přesně vystihoval to, co se na novince odehrává. Tahle kapela, složená ze samých zkušených muzikantů, řeže do živého. Zazní na kost ohlodaný grindcore vysoké kvality, i nahrubo nasekané kousky ozvěn, vzniklých při sekání zahnívajícího masa. To vše zabalené v masivním, ostrém a divokém zvuku. Společná setkání jsou tak opravdu velmi podobná lobotomii, prováděné samozřejmě za plného vědomí. Je to smršť, je to intenzivní tsunami, po kterém zůstává jenom spoušť. 

Je to hodně živelná nahrávka, zahraná od srdce. Je cítit, i slyšet, že se pánové sešli a nechali průchod svým nejtemnějším hudebním emocím. Jako posluchač vnímám hlavně energii, tlak, takovou tu pradávnou zuřivost, sílu, které jsem měl vždy u starých grindových kapel tolik rád. Na neznalé a nebo slabší povahy bude album "Werther Effect" působit možná jen jako hluková stěna, ale nenechte se mýlit. Album je opravdu hodně propracované, každý riff, melodie, výkřik do tmy, zde má své jasné místo. U patnácti skladeb, ostrých jako břitva, se sází na rychlost i temnotu. Možná vám přijde svět okolo poslední roky také divné místo k žití. Jsem pokaždé rád, když potkám podobné smečky. Nabijí mě energií a ujistí mě v tom, že nejsem sám, kdo se dívá okolo sebe podobným, do krvavé mlhy zahaleným, pohledem. Kapela vzešla z toho nejhlubšího podzemí, patří do malých, zaplivaných klubů, do starých katakomb, na opuštěná jatka, do sklepů nemocnic. Včera brzy ráno, když jsem šel do práce, tak našli v jedné špinavé ulici další rozkládající se tělo. Bezdomovec, který nikoho nezajímal. Vzduchem se vznášela taková pochmurně bolestivá a tíživá atmosféra. Velmi se podobala té, kterou zažívám u každého poslechu této desky. NOISES jsou jako zanícený, mokvající vřed, který tepe a pálí. Proříznut rezavým nožem, se zkaženou krví. Tahle smečka vás strhne do hlubiny. Pokud jsi oddaný a opravdový fanoušek stylu, je pro tebe nové album doslova povinností. Zažil jsem již všechno. Polámané kosti, různé děsivé choroby, trepanaci lebky, přesto žiju dál. Poslední roky na mne ale padá z podivného světa kolem tíseň. Drásám si tělo i duši do krve, jakoby se do mě otiskla veškerá bolest. Surový, nespoutaný, špinavý grindcore, u kterého odpadává maso od kostí! Trepanace lebky, lobotomie duše!


Asphyx says:

You’ve been through it all. Broken bones, all kinds of terrifying illnesses, a craniotomy and yet you keep on living. But in recent years, a sense of dread has been weighing on you from the strange world around you. You tear at your body and soul until they bleed, as if all the pain in the world were imprinted on you. You pick out a branch to hang yourself from, buy sharp razor blades, and read up on poisons. “No, not today,” you say into the silence of solitude. You play the new debut album by the grindcore band NOISES and bang your head against the wall.

I saw the music video for the song “Suicidal Right” before YouTube took it down. I think it perfectly captured what’s going on in the new album. This band, made up entirely of experienced musicians, cuts right to the bone. You’ll hear high quality grindcore stripped down to the bone, along with roughly chopped pieces of echoes created by chopping through rotting flesh. All of this is wrapped up in a massive, sharp, and wild sound. Their live shows are truly very similar to a lobotomy performed, of course, while fully conscious. It’s a whirlwind, an intense tsunami, leaving only devastation in its wake. 

It’s a very raw recording, played straight from the heart. You can feel and hear that these guys got together and gave free rein to their darkest musical emotions. As a listener, what I perceive most is the energy, the intensity, that primal fury and power that I’ve always loved so much about old grindcore bands. To the uninitiated or those of a weaker disposition, the album "Werther Effect" might seem like nothing more than a wall of noise, but don’t be fooled. The album is actually very well crafted; every riff, melody, and scream into the darkness has its clear place here. With fifteen razor-sharp tracks, the focus is on both speed and darkness. Perhaps you, too, have found the world around you to be a strange place to live in recent years. I’m always glad when I come across bands like this. They energize me and reassure me that I’m not alone in looking at the world through a similar lens one shrouded in a bloody fog. The band emerged from the deepest underground; they belong in small, seedy clubs, in old catacombs, in abandoned slaughterhouses, and in hospital basements. Early yesterday morning, as I was walking to work, they found yet another decomposing body on a filthy street. A homeless man whom no one cared about. There was such a gloomy, painful, and oppressive atmosphere hanging in the air. It was very similar to what I experience every time I listen to this album. NOISES are like a festering, oozing ulcer that throbs and burns. Sliced open with a rusty knife, with tainted blood. This pack will drag you into the depths. If you’re a devoted and true fan of the genre, this new album is literally a must-have for you. I’ve been through it all. Broken bones, various terrifying illnesses, a craniotomy and yet I’m still alive. But in recent years, a sense of oppression has been weighing on me from the strange world around me. I tear at my body and soul until they bleed, as if all the pain were imprinted upon me. Raw, unbridled, filthy grindcore that makes the flesh fall from your bones! Skull trepanation, a lobotomy of the soul!


tracklist:
1. Deafening Silence
2. Lunatician
3. Co-work of Saints
4. Capitolism
5. Inner Peace
6. Gallows Time
7. Sick Fuck Maniac
8. Donkey Business
9. Active Measures
10. Deptocracy
11. Solit splitted
12. Sentence of Control
13. Martial Law
14. Herr Reinke
15 Suicidal Right

band:
Jarda - drums
Ižďo -vocals
Dan - guitars
Voko - bass

order here:


pondělí 13. července 2026

Recenze/review - MOUFLON - Eros & Thanatos (2026)


MOUFLON - Eros & Thanatos
CD 2026, Iron Fortress Records, The Limit Records

for english please scroll down

Kráčím nekonečnou tmou. Po stěnách stéká hnis a pod nohama mi křupají plesnivé zpuchřelé kosti. Ze stran na mě sahají ruce nemrtvých, zatínají do mě své drápy, odsekávají mi kusy masa z těla. Jdu stále dál, musím. Plazím se po slizké zemi, cítím, vnímám neskutečnou bolest a utrpení, které se kolem mě vznáší jako děsivé svědomí. Možná jsem v očistci nebo v samotném pekle. Netuším. Je to jako noční můra, která se změnila v krutou realitu. Umírám a znovu se rodím, v nekonečném kruhu. Nakonec dojdu svého cíle. Za řekou Smrti jsou bažiny zapomnění. V nich se, roztrhán na kusy novým albem holandských maniaků MOUFLON, utopím a zalknu vlastní krví.

Pokaždé, když poslouchám nějakou dobrou nahrávku, tak začne moje fantazie pracovat na plné obrátky. Hlavou mi létá spoustu pochmurných, mrtvolných myšlenek a mám pocit, že se mi hudba dostane do hlavy. Je to již moje druhé setkání s kapelou a rovnou dodávám, že opět dopadlo na výbornou. Death a doom metal v tomto provedení mi již od přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století koluje v žilách. Je mojí součástí a MOUFLON se povedlo se mi dostat do hlavy, pod kůži i do podvědomí. Jsme stejné krve!

Hraje se zde pro všechny pravověrné, opravdové fanoušky pohřbů do země. Žádné zbytečnosti, ani kompromisy. Kapela sází na silné, morbidní melodie, chladnou a temnou atmosféru a mohu vám podepsat vlastní krví, že se jim to daří na výbornou. Jako vždy velmi oceňuji, že jsou pánové uvěřitelní, ryzí, že hrají od srdce a jejich nové album je naprosto autentické. Připadám si, jako by mě někdo na několik nocí zavřel do márnice a nechal mě, abych rozmlouval s nemrtvými. Tma je při poslechu naprosto černá, chlad podmanivý a skladby jsou napsány s jediným účelem, roztrhat vás na kusy. Pokud jste fanoušci třeba takových BOLT THROWER, AUTOPSY, GOREFEST, ASPHYX, ENTOMBED, tak určitě víte o čem píšu. Těmito legendami se nechali MOUFLON volně inspirovat, přidali spoustu svých nápadů a invence a výsledkem je album, které řeže tou správnou stranou nože. Nevím, jestli jste někdy byli u exhumace prokletého hrobu, ale věřte tomu, že již nemusíte. Výsledný dojem je totiž velmi podobný jako společné seance s novým albem "Eros & Thanatos". Smrt je při poslechu velmi blízko, stojí spolu s démony ve stínu a usmívá se. Není divu, hraje se tu i pro ní i pro všechny tmáře. Líbí se mi, jakým způsobem je nová nahrávka napsaná, jaký má v sobě drive, pradávnou sílu posbíranou v tom nejhlubším podzemí i na dávno zapomenutých pohřebištích. Za mě, starého psa, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád, vám mohu tohle album jenom doporučit. Na povrchu je chladné a syrové, uvnitř ale hoří černým plamenem. Kráčím nekonečnou tmou. Po stěnách stéká hnis a pod nohama mi křupají plesnivé zpuchřelé kosti. Ze stran na mě sahají ruce nemrtvých, zatínají do mě své drápy, odsekávají mi kusy masa z těla. Jdu stále dál, musím. Plazím se po slizké zemi, cítím, vnímám neskutečnou bolest a utrpení, které se kolem mě vznáší jako děsivé svědomí. Možná jsem v očistci nebo v samotném pekle. Syrová, prašivá, temná a chladná exhumace starých prokletých doom death metalových hrobů! Shnijete zaživa v bažinách zapomnění! 


Asphyx says:

I walk through endless darkness. Pus runs down the walls, and moldy, crumbled bones crunch beneath my feet. Hands of the undead reach out at me from the sides, sinking their claws into me, tearing chunks of flesh from my body. I keep going; I have to. I crawl across the slimy ground, feeling and sensing the unimaginable pain and suffering that hangs around me like a terrifying conscience. Perhaps I am in Purgatory or in Hell itself. I have no idea. It’s like a nightmare that has turned into a cruel reality. I die and am reborn, in an endless cycle. Finally, I reach my destination. Beyond the River of Death lie the swamps of oblivion. There, torn to pieces by the new album from the Dutch maniacs MOUFLON, I’ll drown and choke on my own blood.

Every time I listen to a good recording, my imagination goes into overdrive. My head is filled with all sorts of gloomy, deathly thoughts, and I feel like the music is seeping into my brain. This is already my second encounter with the band, and I’ll say right away that it turned out great once again. Death and doom metal in this style has been coursing through my veins since the turn of the 1980s and 1990s. It’s a part of me, and MOUFLON has managed to get into my head, under my skin, and into my subconscious. We’re cut from the same cloth!


This is for all true, die-hard fans of earth burial music. No frills, no compromises. The band relies on powerful, morbid melodies and a cold, dark atmosphere, and I can swear on my own blood that they pull it off brilliantly. As always, I really appreciate that these guys are believable and genuine, that they play from the heart, and that their new album is completely authentic. I feel as if someone had locked me in a morgue for a few nights and left me to converse with the undead. The darkness is pitch-black as you listen, the chill is captivating, and the songs are written with a single purpose: to tear you to pieces. If you’re a fan of bands like BOLT THROWER, AUTOPSY, GOREFEST, ASPHYX, or ENTOMBED, then you definitely know what I’m talking about. MOUFLON drew loose inspiration from these legends, added plenty of their own ideas and creativity, and the result is an album that cuts with the right edge of the knife. I don’t know if you’ve ever been to the exhumation of a cursed grave, but believe me, you don’t have to be. The overall impression is very similar to a shared séance with the new album “Eros & Thanatos”. Death is very close while you’re listening; it stands alongside the demons in the shadows and smiles. No wonder this music is played for Death and for all the forces of darkness. I love the way this new album is written the drive it has, the ancient power gathered from the deepest underground and long forgotten burial grounds. As an old hand who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades now, I can’t recommend this album highly enough. On the surface, it’s cold and raw, but inside it burns with a black flame. I walk through endless darkness. Pus trickles down the walls, and moldy, crumbled bones crunch beneath my feet. From the sides, the hands of the undead reach out to me, sinking their claws into me, chipping away pieces of flesh from my body. I keep going; I have to. I crawl across the slimy ground, feeling and sensing the unimaginable pain and suffering that hovers around me like a terrifying conscience. Perhaps I am in purgatory or in hell itself. A raw, mangy, dark, and cold exhumation of ancient, cursed doom death metal graves! You will rot alive in the swamps of oblivion!


Recenze/review - MOUFLON - Pure Filth (2022):


Tracklist:
1. The Divine Wind (Special Attack Unit) (04:58)
2. When Lone Wolves Gather (04:09)
3. Sun and Steel (03:17)
4. Nullectomy (05:08)
5. Scalp-Hunting (04:25)
6. Primitive Violent Instinct (04:11)
7. Libertine Lust (04:06)
8. She Who Is Death (03:39)




neděle 12. července 2026

Recenze/review - DEFENESTRATION - Rotting Antefix (2026)


DEFENESTRATION - Rotting Antefix
EP 2026, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Probudil jsem se uprostřed noci, po děsivé noční můře. Musel jsem jít, vlastně ani nevím proč. Něco neuchopitelného, jakási entita ze tmy mě nutila, abych vstal a vydal se na cestu. Vzal jsem si do rukou lopatu a když jsem za sebou zavíral rezavou bránu dávno opuštěného hřbitova, tak jsem věděl, že jsem tu správně. Kráčel jsem jako ve snu a naslouchal šepotu nemrtvých. Zněli zle a bolestivě. Země byly zmrzlá, přesto jsem začal kopat. Hluboko, velmi hluboko jsem našel starou prašivou rakev. Otevřel jsem ji a v ní ležel prokletý mnich, který držel v ruce nové EP kanadských tmářů DEFENESTRATION. 

Je to moje první setkání s touto smečkou a musím rovnou napsat, že jsem byl ihned zahalen do krvavé mlhy. Pálily mě vnitřnosti, moje tělo napadla pradávná sněť a začalo u mě docházet k prvním příznakům rozkladu. Pánové hrají temný, chladný a ostrý death metal ze staré školy. A dělají to velmi opravdově, ryze, uvěřitelně a naprosto autenticky. 


Neznám nic poetičtějšího, než exhumaci starého hrobu. To napětí, ten moment překvapení, co najdete v rakvi, tomu se skoro nic jiného nevyrovná. Na stejnou úroveň ale můžeme dát i poslech tohoto mokvajícího, ostře řezajícího, temného a chladného EP "Rotting Antefix". Kanaďané dodržují staré, mnoha lety ověřené postupy. A dělají to s elegancí starých mistrů v oboru. Mnohokrát jsem psal, že mě, starému veteránovi podzemí, dělají nejlépe právě podobné nahrávky. Musí být zahrané od srdce. Musí mít povedený, prašivý zvuk, musí řezat do živého. DEFENESTRATION tohle všechno umí a přidali ještě něco navíc. Mají v sobě drive a pověstnou sílu, nasbíranou na starých prokletých pohřebištích. Jasně, je to old school death metal té nejhrubší odrůdy. Nic nového v záhrobí, ale také skladby, které se mi dostaly postupně do hlavy i do podvědomí. Představte si, že se ráno probudíte a nic už nikdy nebude takové jako dřív. Podivný svět, do kterého jste se narodili a který je už dávno odsouzen k zániku, shořel. Ulicemi se toulají skupiny nenávistných zombie, touží po čerstvé krvi i mozcích. Nemrtví se přišli pomstít. Vnímáte tu apokalyptickou atmosféru? Tak přesně takhle zní i tohle EP. Je po okraj narvané surovými melodiemi, ostrými riffy, zabijáckými bicími i zvířecím vokálem. No řekněte, co si víc může starý pes, hlídající vstup do podsvětí již několik dekád, přát? Možná snad jen zažít tuhle smečku na nějakém sklepním koncertě. Země byly zmrzlá, přesto jsem začal kopat. Hluboko, velmi hluboko jsem našel starou prašivou rakev. Otevřel jsem ji a v ní ležel prokletý mnich, který držel v ruce nové EP kanadských tmářů DEFENESTRATION. Myslím, vím to, že jsem zde správně a mohu vám tuhle kapelu a její tvorbu jenom doporučit. Prašivý death metal, u kterého praskají rakve! Chladné a temné ozvěny z toho nejhlubšího podzemí! 

Asphyx says:

I woke up in the middle of the night after a terrifying nightmare. I had to go I don’t even know why. Something intangible, some kind of entity from the darkness, was forcing me to get up and set out on my journey. I grabbed a shovel, and as I closed the rusty gate of a long-abandoned cemetery behind me, I knew I was in the right place. I walked as if in a dream, listening to the whispers of the undead. They sounded evil and painful. The ground was frozen, yet I began to dig. Deep, very deep, I found an old, mangy coffin. I opened it, and inside lay a cursed monk, holding in his hand the new EP by the Canadian doom metal band DEFENESTRATION. 

This is my first encounter with this pack, and I must say right away that I was immediately enveloped in a bloody fog. My insides were burning; an ancient rot had taken hold of my body, and I began to experience the first signs of decay. These guys play dark, cold, and sharp old-school death metal. And they do it with great sincerity, purity, believability, and absolute authenticity. 


I know of nothing more poetic than the exhumation of an old grave. That tension, that moment of surprise at what you’ll find in the coffin almost nothing else can compare to it. But we can place listening to this oozing, razor-sharp, dark, and cold EP, "Rotting Antefix", on the same level. The Canadians stick to old, time-tested methods. And they do so with the elegance of the old masters of the genre. I’ve written many times that, as an old underground veteran, it’s precisely these kinds of recordings that speak to me the most. They have to be played from the heart. They have to have a raw, gritty sound; they have to cut right to the bone. DEFENESTRATION does all of this and then some. They possess a drive and that legendary power, gathered from ancient, cursed burial grounds. Sure, it’s old-school death metal of the roughest variety. Nothing new in the afterlife, but these are songs that have gradually seeped into my head and my subconscious. Imagine waking up one morning and realizing nothing will ever be the same again. The strange world into which you were born a world long doomed to extinction has burned to the ground. Hordes of hateful zombies roam the streets, craving fresh blood and brains. The undead have come to exact their revenge. Can you feel that apocalyptic atmosphere? That’s exactly what this EP sounds like. It’s packed to the brim with raw melodies, sharp riffs, killer drums, and animalistic vocals. Tell me, what more could an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades ask for? Maybe just to see this pack perform at some basement gig. The ground was frozen, yet I began to dig. Deep, very deep, I found an old, mangy coffin. I opened it, and inside lay a cursed monk holding the new EP by the Canadian death metal band DEFENESTRATION. I think no, I know that I’m in the right place here, and I can only recommend this band and their work to you. Rusty death metal that makes coffins crack! Cold and dark echoes from the deepest underground!


tracklist:
01. Forgot To Die 
02. Vengeance For Life 
03. Rotting Antefix 
04. Arcane Visions 
05. Baptism By Fire 
06. Consuming Flesh

A few questions - interview with death metal band from Canada - DEFENESTRATION.

A few questions - interview with death metal band from Canada - DEFENESTRATION.

Ave, can you introduce your band to our readers? When was it founded and what style of music do you play etc.?

The band was founded in 2022. Me (Ben) and the other guitar Jesse met at a music festival and came up with the idea to try and start a death metal band. After a few months of writing we got together with Steve and Adrian and started putting together the demo.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

We recorded the new album with Ryan Nash at his home studio in Winnipeg, MB. The record was produced by the band, engineered and mastered by Ryan Nash, and mastered by Andrew Oswald.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

It was released on Vinyl, Casette and CD. Vinyl limited to 200 copies.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

I (Ben) wrote all the lyrics. The lyrics are about death, mysticism, and ancient times.

Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Hidris created the band logo. Iron Fortress took care of the layout and and the website. We’re on instagram @deathbydefenstration. Social media is important for promoting shows and our album but that’s about it.


Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

Iron Fortress released this record for us. They did an awesome job with everything, we couldn’t be more happy with how it turned out.

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Some old school bands we take inspiration from are bands like Asphyx and Autopsy. Also contemporary bands like Necrot.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Just to Iron Fortress

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

We have played quite a bit Over the last few years. Mainly smaller club gigs. We played Manitoba metal fest last year which was a big achievement for us.


What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

We would like to play more shows out of town across the country, and continue to release more music.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

You can find us on instagram @deathbydefenestration or reach us by email defenestration.death@gmail.com.

Thanx for the interview.





---------------------------------------------------------------------------------------------------

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý osmý - Szatan


Příběh pětistý sedmdesátý osmý - Szatan

Stojím na nádraží v Jablonci a i přes to, že začíná svítat a pálit slunce, tak se klepu zimou. Tyhle stavy po alkoholových dýchancích mi dělají čím dál tím hůře. Bolí mě hlava a vůbec nevím, co jsem si to zase vymyslel. Možná jsem ale jenom potřeboval být sám. Občas to tak mívám. Všechno na mě padá. Brigády, škola, ale i takový ten mladistvý neklid, který mám v sobě asi od malička. Vlastně jsem jel naslepo. Někdo mi v hospodě, kam jsme v Vencou zašli, básnil o malém klubu ve Vratislavi. Mám si tam prý zajet, bývají tam skvělé koncerty. Ani jsem nešel zpátky na chalupu. Jen jsem se zeptal na informacích a slečna, která byla mimochodem hrozně milá, mi vypsala na papírek spoje, kterými mám jet. Přes Liberec, pak Žitava, Gorlitz, no to zase bude něco, říkám si, když sedím konečně ve vlaku a přemáhám oči, aby se neklížily.

Když někomu řeknu, že mě to občas popadne, že musím ven, na cesty, nejlépe na nějaký koncert, tak si většinou klepe na čelo. I cesta je mým cílem. Pro mě je to relax. Potkávám lidi, dívám se do krajiny. Nastavuji obličej slunci. Chodím ulicemi, dívám se na dívky, jak se vlní v bocích, jak se natřásají, sním a někdy doopravdy spím. Na lavičkách, v parcích, na odpočivadlech, když jedu stopem. Některé koncerty jsou krátké, jiné dlouhé až do rána, to když zůstanu na baru a nebo mi jede vlak až za svítání. Možná je to prokletí, muzika, která je již dávno mojí součástí. Behemoth i Vader jsem viděl již mnohokrát, nyní v sestavě s AZARATH, kteří se mají velmi brzy stát jednou z mých dalších srdcovek. Ještě to nevím, pomalu objevuji. Jsem stále v tom. V brašně mám zápisník, s tisíci poznámkami. Z jedné strany muzika, z druhé knížky. Dráp byl zaseknut již dávno, i přes neskutečnou únavu mě pohání nějaká zvláštní síla. Jestli si to dobře pamatuji, v Žitavě jsem čekal snad dvě hodiny. Pil jsem divné pivo v nádražce, které ve mě pak škrukalo, brumlalo a donutilo mě si dojít na záchod i ve vlaku, což prostě nemám rád.

Jsem konečně ve Vratislavi. Jdu se kouknout po městě. Sednu si k jednomu kostelu na lavičku a sleduji cvrkot. Mám na uších discmana a přehrávám si dokola kapely, které večer vystoupí. Mám spoustu času, jsem tak utahaný, že na chvilku usnu a natažený na dřevěných prknech se změním v mrtvolu. Pán mladý, strká do mě někdo. Policie, dva mladý kluci, vysmátý a že prý tady nemůžu spát. Omluvím se, stoupnu si a začnu bezcílně chodit ulicemi. Polky se mi vždycky hrozně líbily. Mám pro slovanské ženy slabost celý život. Holky se na mě usmívají, jsou milé. Když si kupuji nějaké pirohy v občerstvení a hltám je na stojáka u stolu, jako kdybych týden nejedl. Protože se jim asi líbí, že mě, cizincovi, chutná, tak dostanu takové pečené kolečko, něco jako preclík. Tu chuť si pamatuji dodnes. Hrozně dobré, ale zároveň zvláštní. Sladké i slané zároveň. Potkám nějaké metly, co jdou vesele proti mě. Někdo na mě ukáže paroháče a najednou jsme rádi, že čeština a polštině jsou velmi blízké jazyky.

Vyprávím jim u žejdlíku piva, kde jsem všude v Polsku na koncertě byl, co za kapely jsem viděl a vidím na nich, jak jim dělá dobře, že se mi u nich líbí. Když se připíjí, tak se říká Szatan. Je s nimi sranda. Zajímavé je, že je to pět kluků a asi osm holek. Prý to funguje tak, že ty starší dívky musí brát ven svoje mladší sestry. A protože nám je všem od sedmnácti do dvaceti pěti, tak si myslím rozumíme. Co já vím a zažívám, tak na metal zase tolik u nás holek nechodí. Tady mi to přijde jiné. Ony nejen, že na sobě mají trika s nápisy, které lahodí oku, ale také znají všechny muzikanty, skladby, kdo maloval obaly, kdo kde nahrával, kdo komu hodil lano. Připadám si jako v ráji. Rozvalený chvílemi jen tak sedím, čerpám energii, atmosféru a jsem spokojený. Pro tyhle chvíle to stojí pokaždé za to. Kdysi tomu tak opravdu bývalo, lidé se poznávali podle triček, hlásili na sebe. Rádi se seznamovali. Ono to platí asi dodnes, ale teď už máme věk a samozřejmě si k sobě jen tak někoho nepustíme. I když je fakt, že mám stále s metalisty ty nejlepší zkušenosti. Těch debilů je mezi námi snad pořád méně, než jinde. 

Nebýval jsem nikdy žádný děvkař, ale pravdou je, že jsem se snažil být k ženám milý. I tentokrát jsme si se dvěma sedli. Usmívaly se na mě a po několika pivech se ptaly na osobní věci. Slovo dalo slovo a i když jsem moc netušil, co to přesně znamená, tak jsme měli jít na večerní koncert spolu. Pak mi někdo vysvětloval, že se nesluší, aby chodily holky někam samy. Ale nevím, jestli je to pravda, protože jsem potom večer v klubu nějaké osamocené viděl. Asi rebelky. Zatím ale sedíme, kecáme a pořád se řehtáme. Alkohol funguje, najednou mě objímají a dochází i k intimnějším dotekům. Třeba budu mít kde spát. Když se na to zeptám, tak jen tajemně kroutí očima a pochechtávají se. Konečně jdeme do sklepa. Je to malý klub kousek od jednoho z velkých náměstí. Platím vstup zlotými a protože tenkrát na tom byla naše měna dobře, tak si připadám hrozně bohatý. 

Pěkná a metalově vkusná výzdoba, dokonce tu mají české pivo. Ihned si jedno dáme, já holky samozřejmě pozvu. Zahlédnu někde ve stínu Petera z Vader. Usměje se na mě. Mám na sobě totiž jejich triko. Už je hrozně seprané, ale jsem na něj pořád hrozně hrdý. První ale hrají AZARATH. Je to peklo, krví nasáklý black a death metal. Hrozná palba, mám pocit, že do mě někdo zabodává ostré nože. Mí noví známí do toho jdou po hlavě. Snažím se nezaostávat a tak se zase jednou točím v kole, jsem divoký, dělám grimasy, hrozím co to jde. Po každé skladbě se pak objímám s děvčaty, odhrnujeme si vlasy ze tváře. Jsme plní emocí, lezou z nás veškerý nakumulovaný stres, vztek, frustrace i smutek. V úplně stejném duchu to pokračuje i na BEHEMOTH a VADER. Mezitím další a další piva a pak do mě lejou ostrý alkohol. Kořalka ostrá jako břitva, která mě samozřejmě potom neskutečně rozstřelí. Několikrát padám na záda, zvedají mě, blbě se usmívám, mám ji jak z praku.

Něco mě píchá do boku, svědí mě celé tělo. Asi jsem umřel. Ne, žiju, bolí mě všechno. Pomalu se mi vracejí záblesky. Rychlá jízda Vratislaví v nějakém rezavém autě. Statek za městem. Svlékání, ale pak nic, protože jsem byl totálně namol. Z jedné strany blondýnka, z druhé brunetka. Takhle začínají filmy, co mám rád. Sednu si a kontroluju se. Museli jsme být jako káry. Je to dobrý, holky jsou oblečený. Pomalu se zvedám. Jdu ven, kolem chlívka a bliju za stodolou. Asi to musí být hodně nahlas, protože vyleze snad sto kilový chlap a začne se mi smát. Mám jít s ním. Zavede mě do místnosti, kde je plný stůl jídla a kořalka. Když to uvidím, tak se mi znovu zvedne znovu žaludek. Přijde taková moc hezká paní a představí se. Pokárá mě, je to máma slečen, co spí na seně. Ale všichni jsou na mě hrozně milí. Musím jíst a u toho jim vyprávět, odkud jsem, jak jsem se sem dostal a spoustu dalších věcí. 

Takových zážitků z cest mám opravdu mnoho, ale tady jsou tak pohostinní, že nebýt zadaný, tak se tam snad ožením. Toho jídla, ty úsměvy. Navíc jsou holky fakt kočky. Konečně vylezou také ven a ihned se ke mě hrnou, jako bychom se znali odmalička. Trošku se stydím, protože si spoustu věcí nepamatuji. Pomalu přicházím k sobě a začne mi vrtat hlavou, jak se dostanu do Jablonce na chalupu. Jacek, syn jede zítra do Liberce s náklaďákem, odvézt zboží. Vezme tě. Ideální, ale co budu do té doby dělat? Večer máme takovou malou oslavu, do té doby tě tady holky provedou. Trošku mě děsí, že se pořád pije a pije a pije. Nejsem navíc zvyklý na tvrdý a tak se motám už kolem poledne. Ale musím říct, že je mi moc fajn. Vezmou mě na malý výlet po okolí, seznámí s kamarády a kamarádkami a já potom hrozně lituji, že jsem si nevzal nějaký kontakt. 

Večer se paří. Nějaká babička má narozeniny. Sejde se celá vesnice, přijedou i z daleka. Tančí se. Tančím taky. Hrají tam na housle. Spím v peřinách, tentokrát sám, v malé místnosti. Velmi brzy ráno, když mám ještě opici jako blázen, tak do mě drcne Jacek a vydáme se na cestu. Je jediný z rodiny, který moc nemluví a tak je cesta docela nuda. Jen párkrát zastavíme, dojdeme si na záchod. Už nemám peníze a tak vezmu za vděk jídlem, co mi koupí. Na rozloučenou mě poplácá po zádech a konečně se usměje. Děkuji mu za všechno a plný vzpomínek se ploužím na tramvaj do Jablonce. Pálí mě celé tělo, jsem ale očištěný. Hlavou mí létá snad tisíce vzpomínek, ukládám je do paměti a pouštím je ven jenom ve chvílích, když je mi ouvej, když je venku pošmourno a depresivně. Pokaždé mě ohřejí. Když potom několik dní potkám nějakého metalistu, tak mu ukážu paroháče a říkám Szatan.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 11. července 2026

Recenze/review - COPROLITH - Putrescence (2026)


COPROLITH - Putrescence
CD 2026, Me Saco Un Ojo / Rotted Life

for english please scroll down

Smradlavé, hnusné, zahnívající a kompostované tělo. Kdysi krásný mladý člověk, zohavený mučením a nenávistí, vypadá jako nějaká bizarní loutka. Hnis a špína, zkažená krev, spousta odřezků masa. Ne, to není žádná děsivá noční můra, ani špatný horor, ale krutá, chladná a nekonečně temná realita. S kanadskými death metalisty COPROLITH jste se mohli na našich stránkách již setkat. A tak asi víte, že tahle smečka hraje surový, mokvající smrtící kov, po kterém se budete cítit, jako by vaše tělo hnilo zaživa.

I na letošní novince můžete potkat velmi podmanivou atmosféru patologických sálů, starých pohřebišť, dávno opuštěných lidských jatek. Velmi dobře napsané skladby se vám dostanou postupně do hlavy, pod kůži i do podvědomí. Je něco bažinatého, rozkládajícího se, co vás bude provázet během celého poslechu. Procesy hnití byly započaty, stačí jen přidat volume. 


Kapela čerpala inspiraci v tom nejhlubším podzemí. Novinka má velmi masivní, prašivý a nekonečně surový zvuk. Praskají u něj kosti, odpadává maso ze tváře. Pokud bych potom měl zmínit nějaké smečky, kterými se COPROLITH pravděpodobně inspirovali, musel bych napsat jména jako SEDIMENTUM, DISMA, FUNEBRARUM, INCANTATION. Kanaďané potom, ve stylu zkušených patologů, velice vkusně a morbidně přidávají spoustu svých nápadů a invence. Pokud jste měli někdy na svém těle nějakou mokvající, zanícenou ránu, hnusný vřed, který vám byl nakonec proříznut a vytekla z něj černá, zkažená krev, tak asi víte o čem píšu. Poslech "Putrescence" je totiž velmi podobným zážitkem, srovnatelným snad jen s veřejnou pitvou z dob, kdy ještě nebyla anestezie. Je vám asi jasné, že pacient byl plně při vědomí a živý. Nejvíc se mi na novince opravdu asi nejvíc líbí atmosféra, takové ty plazivé nálady, velmi podobné ranním mlhám na hřbitově, případně smradlavým močálům nekonečné bolesti. Červi tančí v tkáních, krmí se zkaženým masem, všude kolem se vznáší nasládlý puch. Oči byly dávno vyklovány a já marně přemýšlím, kdo může něco tak ohavného udělat. Určitě znáte ten zvláštní pocit, když se v ulicích toulá šílený vrah a vy se bojíte vylézt ven. Lekáte se každého stínu, ohlížíte se za sebe, abyste se nakonec stejně stali obětí, která je velmi podobné té z úvodu dnešní recenze. Abych to nějak shrnul. Pokud máte rádi smrtící kov v tomto stylu, potom neváhejte ani chvilku. Kanaďané odvedli skvělou řeznickou práci po všech stránkách. Smradlavé, hnusné, zahnívající a kompostované tělo. Kdysi krásný mladý člověk, zohavený mučením a nenávistí, vypadá jako nějaká bizarní loutka. Hnis a špína, zkažená krev, spousta odřezků masa. Ne, to není žádná děsivá noční můra, ani špatný horor, ale krutá, chladná a nekonečně temná realita. Hnisavý, mokvající, surový death metal ve značném stádiu rozkladu! U tohoto alba budete kompostováni zaživa! 

Asphyx says:

A stinking, disgusting, rotting, and decomposing body. Once a beautiful young person, disfigured by torture and hatred, he looks like some kind of bizarre puppet. Pus and filth, tainted blood, and piles of flesh scraps. No, this isn’t some terrifying nightmare or a bad horror movie, but a cruel, cold, and infinitely dark reality. You may have already come across the Canadian death metal band COPROLITH on our website. So you probably know that this pack plays raw, oozing, deadly metal that will make you feel as if your body is rotting alive.

On this year’s new release, you’ll once again encounter the deeply captivating atmosphere of pathology labs, old cemeteries, and long abandoned human slaughterhouses. The exceptionally well-written songs will gradually seep into your head, under your skin, and into your subconscious. There’s something swampy and decaying that will accompany you throughout the entire listening experience. The rotting has begun all you have to do is turn up the volume. 


The band drew inspiration from the deepest underground. Their new album has a very massive, gritty, and endlessly raw sound. It makes your bones crack and the flesh fall off your face. If I were to mention some bands that COPROLITH were likely inspired by, I’d have to name acts like SEDIMENTUM, DISMA, FUNEBRARUM, and INCANTATION. The Canadians, in the style of seasoned pathologists, then very tastefully and morbidly add plenty of their own ideas and creativity. If you’ve ever had a weeping, inflamed wound on your body a nasty ulcer that was eventually lanced, releasing black, putrid blood then you probably know what I’m talking about. Listening to “Putrescence” is a very similar experience, comparable perhaps only to a public autopsy from the days before anesthesia. You probably realize that the patient was fully conscious and alive. What I really like most about this new release is the atmosphere those creeping moods, very similar to the morning mists in a cemetery, or perhaps the stinking swamps of endless pain. Worms dance in the tissues, feeding on rotten flesh, and a sweetish stench hangs in the air all around. The eyes had long since been gouged out, and I wonder in vain who could do something so hideous. You’re surely familiar with that strange feeling when a deranged killer is on the loose and you’re afraid to step outside. You flinch at every shadow, constantly looking over your shoulder only to end up as a victim very similar to the one described at the beginning of today’s review. To sum it up: If you like death metal in this style, don’t hesitate for a moment. The Canadians have done a brilliant job of butchering it in every way. A stinking, disgusting, rotting, and decomposing body. Once a beautiful young person, disfigured by torture and hatred, now looks like some kind of bizarre puppet. Pus and filth, rotten blood, piles of flesh scraps. No, this isn’t some terrifying nightmare or a bad horror movie, but a cruel, cold, and infinitely dark reality. Pus-filled, oozing, raw death metal in an advanced state of decay! This album will compost you alive!



Recenze/review - COPROLITH - Coprolith (2023):


tracklist:
1. Sentenced to the Grave
2. Putrescence
3. Defiling Incantation
4. Birthed by Remorseless Flames
5. Another Skull to Claim
6. Possessed by Incoherent Violent Suggestions



pátek 10. července 2026

Recenze/review - DIABOLIC OATH - Unholy Barbaric Hymns (2026)


DIABOLIC OATH - Unholy Barbaric Hymns
EP 2026, Sentient Ruin Laboratories

for english please scroll down

Čtyři rezavé hřeby, které někdo kdysi dávno zatloukl do tvé rakve. Chtěli mít jistotu, že už se nikdy nedostaneš ven. Probodli ti srdce dřevěným kůlem, uřízli hlavu a stejně se ještě dlouhé roky ozýval z hrobky tvůj nenávistný nářek. Bylo na čase, aby exhumovali tvoje ostatky. Současný svět je divný a dávno odsouzený k zániku. Povolali nemrtvé, prokleté, aby se přišli pomstít. Jsi jeden ze zástupu krvelačných bestií, kteří za zvuků nového EP black death metalových démonů DIABOLIC OATH přišli spálit všechno a všechny. 

Téhle smečce jsem se na svých stránkách již několikrát věnoval. Pokud máte chuť na další příběhy ze záhrobí, tak si přečtěte recenze na minulá alba. Vše je odkazováno dole pod dnešním článkem. Letos pánové pokračují ve své morbidní práci. I tentokrát exhumují staré prokleté hroby. A opět to dělají s elegancí a zkušenostmi starých inkvizitorů. 


Novinka mi asi nejvíc připomíná starou, dávno vyléčenou ránu, která začne znovu bolet, mokvat a začne z ní vytékat zkažená krev. Zanícený vřed, způsobený uhranutím, nyní proříznutý rezavým nožem. Tepe v něm a pálí. Žhne a chladí zároveň. S "Unholy Barbaric Hymns" je to stejné. Připadám si jako na nějakém starodávném okultním obřadu. Vyděšené oči obětí, syrový, ostrý a mrazivý zvuk, kamenný oltář, zástup padlých kněží v kápích, ďábelský motiv na obalu, tohle všechno tvoří celek, který musí udělat dobře každému metalovému kacíři. Kapela se volně inspirovala v tvorbě třeba takových TEITANBLOOD, BESTIAL WARLUST, ESKHATON, HERESIARCH, DIOCLETIAN, IMMOLATION, INCANTATION, DEICIDE. To ale není zase tak důležité. Hlavní je, že na mě novinka funguje, že se stala mojí součástí, prokletím, že se k ní rád a často vracím. Nejlépe uprostřed noci, když jsou mraky nízko a démoni se toulají ulicemi. Na místním hřbitově se začínají dít podivné věci. Zničené hroby, zneuctěná márnice. Všichni si myslí, že za to může parta mladistvých, ale mýlí se. My, kteří jsme pravověrní, moc dobře víme, že se probudily přízraky, že vylézají z rakví a touží po čerstvé krvi. Důvodem je samozřejmě nové album těchto tmářů. Za sebe, za starého psa, který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let, vám mohu nové EP jenom doporučit. DIABOLIC OATH odvedli skvělou práci po všech stránkách. Čtyři rezavé hřeby, které někdo kdysi dávno zatloukl do tvé rakve. Chtěli mít jistotu, že už se nikdy nedostaneš ven. Probodli ti srdce dřevěným kůlem, uřízli hlavu a stejně se ještě dlouhé roky ozýval z hrobky tvůj nenávistný nářek. Bylo na čase, aby exhumovali tvoje ostatky. Syrový, prašivý black death metal, u kterého vás začnou bolet staré rány! Budete spáleni na popel! 


Asphyx says:

Four rusty nails that someone hammered into your coffin long ago. They wanted to make sure you’d never get out. They pierced your heart with a wooden stake, cut off your head, and yet your hate-filled wails still echoed from the tomb for many years. It was time for them to exhume your remains. The modern world is strange and long doomed to extinction. They summoned the undead, the cursed, to come and exact their revenge. You are one of the horde of bloodthirsty beasts who, to the sounds of the new EP by the black death metal demons DIABOLIC OATH, have come to burn everything and everyone. 

I’ve already written about this pack several times on my website. If you’re in the mood for more tales from beyond the grave, check out the reviews of their previous albums. All links are provided below today’s article. This year, the gentlemen continue their morbid work. Once again, they’re exhuming old, cursed graves. And once again, they’re doing it with the elegance and expertise of ancient inquisitors. 


This new release reminds me most of an old, long-healed wound that starts to hurt again, oozes, and begins to bleed foul blood. An inflamed ulcer, caused by a curse, now sliced open by a rusty knife. It throbs and burns. It glows and chills at the same time. It’s the same with “Unholy Barbaric Hymns”. I feel like I’m at some ancient occult ritual. The terrified eyes of the victims, the raw, sharp, and chilling sound, the stone altar, a crowd of fallen priests in hoods, the diabolical motif on the cover all of this forms a whole that is sure to please every metal heretic. The band drew loose inspiration from the work of bands like TEITANBLOOD, BESTIAL WARLUST, ESKHATON, HERESIARCH, DIOCLETIAN, IMMOLATION, INCANTATION, and DEICIDE. But that’s not really important. The main thing is that this new release works for me it’s become a part of me, a curse and I love coming back to it often. Preferably in the middle of the night, when the clouds hang low and demons roam the streets. Strange things are starting to happen at the local cemetery. Destroyed graves, a desecrated morgue. Everyone thinks a bunch of teenagers is to blame, but they’re wrong. We, the true believers, know full well that the spectres have awakened, that they’re crawling out of their coffins and craving fresh blood. The reason, of course, is this band of dark forces’ new album. Speaking for myself an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for nearly 35 years I can only recommend this new EP to you. DIABOLIC OATH has done a fantastic job in every respect. Four rusty nails that someone hammered into your coffin long ago. They wanted to make sure you’d never get out again. They pierced your heart with a wooden stake, cut off your head, and yet your hate-filled wails still echoed from the tomb for many long years. It was time for them to exhume your remains. Raw, mangy black death metal that will make your old wounds ache! You will be burned to ashes!


about DIABOLIC OATH on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
01. Emblazoned Upon Ebony Winds 
02. Radiant Mars, Reveal The Spear Of War 
03. Within The Jaws Of Lecherous Fire 
04. Vomiting Flames In Rapturous Conflagration

KNIŽNÍ TIPY - Panenky - Alexis Laipsker (2026)


Panenky - Alexis Laipsker
2026, Vendeta

Kolega z práce odchází do důchodu a měl rozlučkovou akci. Bylo šílené vedro a mě chytla pověstná slina. Seděl jsem se svým spolupracovníky a ládoval do sebe jedno pivo za druhým. Jedl k tomu maso a byl spokojený. Problém nastal kolem druhé ráno, když jsem byl již notně opilý. S hůlkami, které pořád nosím a pomáhají mi odlehčit zlomenou nohu, jsme šli dál. Byl jsem jak zákon káže, tak nějak se to všechno zase jednou sešlo a pařili jako o život. Takže poloprázdný bar, laškování s dámami, no sodoma gomora. Domů jsem přijel v pět a střízlivý jsem nebyl skoro celý den. Když se mi konečně povedlo všechno trošku ustát, naladil jsem se na pohodu a ze své knihovny sáhl pro jednu novinku. Panenky, od francouzského spisovatele Alexise Laipskera, pro mě byly naprostou neznámou a výletem do neznáma.

Hlava mě bolela, žaludek žaloval a mozek mi připomínal můj věk. Nemáš rozum, říkali mi všichni, trošku se mi posmívali a já si raději zalezl do pokoje, naordinoval jsem si klid na lůžku a měl aspoň trošku pocit, že není celý den ztracený. Knížka mě chytla hned od začátku. Navíc se jedná o pro mě dost děsivé téma. Zavražděné jsou totiž stylizovány do panenek a z těch mám já, stejně jako z figurín a malých vraždících holčiček nějaké trauma nebo co. Jsou to věci, které jsou mi velmi nepříjemné, někdy mě pronásledují i ve snech. A tahle kniha ve mě všechno, spolu se zbytkovým alkoholem, probudila. Dostala se mi do hlavy. Což je na jednu stranu dobře, protože jsem četl  jedním dechem, ale také jsem se cítil nepříjemně, neklidně. Vraždy jsou zde totiž popsány velmi sugestivně.

Stejně je to zajímavé, čeho všeho je člověk schopen. U nás v Plzni se již několik let řeší případ, kdy našli v řece zohavené tělo. Policie vše postupně rozplétá a když si uvědomíte, že šlo v podstatě o takovou roztržku mezi bezdomovci, tak se vám chce zvracet. Asi jsem několikrát usnul, ale rozhodně to nebylo tím, že by mě knížka nebavila. Naopak, hltal jsem jí, ale moje tělo je už zkrátka starší výroby a potřebuje delší čas na rekonvalescenci. Najednou byl večer a já zjišťuji, že jsem celý den proležel s knihou. Sranda je, že manželka měla taky akci z práce a tak kolem nás chodí děti a říkají rodičům, že už by měli mít ve svém věku záklopku. Nemělo by to být obráceně? Druhý den jdu plavat, což je pro mě pořád dost náročné. Necítím se stále dobře. To jako teď když půjdu někam pít, tak mě to bude bolet dva dny? Uff. Je pořád děsný vedro a tak je pro mě jenom chůze docela zážitek. Potkám u rybníka jednu z dam z pátečního večera a usmívá se na mě. Tak jsme se asi dobře bavili. Samozřejmě, ve vší počestnosti.

Zalezu si domů, jsem trošku dehydrovaný a noha mi natéká. Kdy už to přestane? Cuká mi v kosti a belhám se bytem, jako když mi zrovna sundali před několika měsíci sádru. Snažím se zavodnit a zase si čtu. Další vražda, vypadá to na hodně narušeného jedince. Někdy přemýšlím, kolik jich běhá mezi námi? Mentolka je vyšetřovatelka, psycholožka podle mého gusta. A hlavní hrdina Venturi? Přesně takhle uvažující detektivy mám rád. Chytrý, tak trošku svůj, s hodně podobnými názory na svět jako já. Všimli jste si jedné věci? Kdysi podceňovaný žánr krimi je dnes dost často nositelem zajímavých myšlenek a názorů. Aspoň takhle vnímám tuhle knížku já. Jdu spát hodně pozdě. Stejně je vedro a to já nemůžu zabrat. Asi mám v genech nějaké seveřany. Zbývám mi už jen pár kapitol, ale nechám si je na zítra.

Poslední rehabilitace, poslední vyšetření na chirurgii. Spousta dobrých rad a taky mi řeknou, to víte, ve vašem věku, to už všechno trvá déle. Vzpomenu si na páteční opici, jejíž dozvuky pořád tak trošku cítím a jen souhlasně přikyvuji hlavou. Je to dobrá knížka, která mi pomohla nejen přežít jednu velkou opici, ale také příběh, který svižně odsýpal, nenudil jsem se ani chvilku a zanechal ve mě stopy i budoucí vzpomínky. Dal jsem si klasické předsevzetí, že příště nebudu pít, jenže za pár dní jedu na první letošní festival. Jsem opravdu zvědavý, jak dopadnu. Děkuji vám za pozornost, opatrujte se, dodržujte ve vedrech pitný režim a ať vám to čte. Mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Policejní auto pronásleduje na provensálském venkově podvodné kšeftaře. Dojede k opuštěné polorozbořené kapli, na níž se překvapivě skví zbrusu nový zámek. Intenzivní zápach, který se šíří kolem, dává tušit, že se tu odehrál odporný zločin. Uvnitř najdou kriminalisté šest zohavených mrtvol v různých stádiích rozkladu. Brutální případ je svěřen respektovanému komisaři Venturimu zvanému Kovboj. Dostává tak šanci vykoupit se ze střetu s generální inspekcí, která proti němu právě vede kárné řízení. Venturi si k vyšetřování vyžádá psychologa, jímž se ukáže být mladá a talentovaná kriminoložka Olivia Montalvertová s něžnou přezdívkou Mentolka. Přes počáteční nedůvěru ostříleného policisty k čerstvě vystudované dívce se z obou stane sehraný tandem.

Vzájemná součinnost policejní zkušenosti a ženské intuice bude nezbytnou podmínkou úspěchu, neboť pachatelem je psychicky narušený člověk. Vzhledem ke stavu těl, která vrah dokonale oholil a převlékal do šatů, lze usuzovat, že si se svými oběťmi hraje jako s panenkami. A v dalším zabíjení bude pokračovat, dokud ho kriminalisté nezastaví.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine