DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 18. května 2026

Recenze/review - IN PAIN - My Knife Cuts Flesh (2026)


IN PAIN - My Knife Cuts Flesh
CD 2026, Southcoast Productions

for english please scroll down

Desítky lebek vyskládaných v úhledných hromadách. Pentagramy, složené z prašivých kostí. Chlad a všude přítomná temnota. Jedovaté zlo, čekající ve stínu. Smrt s kosou, nabroušenou a připravenou. Malý, dávno opuštěný hřbitov, márnice, ve které se stále dějí ohavné věci. Tělo, ležící na dřevěném víku od rakve. Tohle je hudba pro všechny staré hrobníky, kteří stále věří v příchod nemrtvých. IN PAIN jsou dokonalou esencí toho, co mám na stylu zvaném old school švédský death metal rád. I letos jsou ve skvělé formě. Koneckonců, stačí zapnout znovu play.

Měl jsem tu čest dělat rozhovor, i zažít skvělý koncert téhle smečky. Zatímco v osobním kontaktu se jedná o milé chlapíky, se kterými byste rádi zašli na pivo, na pódiu se změnili v děsivá, krvelačná monstra (o všem jsem napsal několik článků, které jsou odkazovány dole pod dnešní recenzí). Nezbývá mi tedy nic jiného, než za sebou zavřít rezavou bránu do podsvětí a znovu vyzvat k tanci tu nejkrásnější zombie. Vítejte v plesnivých katakombách! Po stěnách stéká sliz a těla jsou ve značném stádiu rozkladu. 


Kapela, která poprvé zasekla svůj dráp do death metalového běsnění v roce 1992, nadále drží prapor hrdě vztyčený. Pánové zvou k útoku všechny nemrtvé a dělají to s elegancí, nadšením i zkušenostmi starých mistrů v oboru. Vždycky poznám a dokážu ocenit hudbu, která je zahraná od srdce, opravdově, upřímně, ryze a autenticky. IN PAIN patří druhově mezi kapely typu GRAVE, DISMEMBER, ENTRAILS, NIHILIST, SORCERY, INTERMENT, samozřejmě s tím, že mají svůj vlastní výraz, ksicht chcete-li. Chladné naléhavé melodie se potkávají se surovostí a přímočarostí. Beru znovu do rukou lopatu a jdu vykopat svůj vlastní hrob. Zem je zmrzlá, ale nevadí mi to, kývám se spokojeně do rytmu, nasávám zkažený pach masa, užívám si ostré melodie, zabijácké bicí, vokál, připomínající řev pradávné bestie. Tahle smečka nemusí dávno nikomu nic dokazovat a já z jejich nové nahrávky cítím takovou tu morbidní radost z muziky jako takové. Došlo ke vzájemnému přenosu děsivých hororových emocí, mezi mnou a novým albem. To vám klidně podepíšu vlastní krví. My, staří psi, co se pohybujeme v záhrobí již několik dekád, vám potvrdíme, že novinka se povedla i po formální stránce. Zvuk je masivní, ostrý, prašivý a zadře se vám pod kůži. Motiv na obalu považuji za velmi zajímavý, stylový a myslím si, že se bude skvěle vyjímat na tričkách všech opravdových fanoušků. Je vás asi jasné, že není moc co řešit. Počkám jenom, až se setmí, vezmu do rukou nástroje a vydám se do temnoty. Na starý hřbitov, do márnice, kde se cítím stejně nejlépe. Odstřižen od současného divného světa si budu tuhle desku užívat. Desítky lebek vyskládaných v úhledných hromadách. Pentagramy, složené z prašivých kostí. Chlad a všude přítomná temnota. Jedovaté zlo, čekající ve stínu. Smrt s kosou, nabroušenou a připravenou. Surový a temný severský death metal, u kterého odpadává maso od kostí! Album, které vás vyvrhne zaživa a budete nakaženi snětí! 


Asphyx says:

Dozens of skulls stacked in neat piles. Pentagrams formed from rotten bones. Cold and ever-present darkness. A venomous evil lurking in the shadows. Death with a scythe, sharpened and ready. A small, long-abandoned cemetery, a morgue where abominable things still happen. A body lying on a wooden coffin lid. This is music for all the old gravediggers who still believe in the coming of the undead. IN PAIN are the perfect essence of what I love about the style known as old-school Swedish death metal. They’re in great form again this year. After all, just hit play again.

I had the honor of interviewing them and experiencing a great concert by this pack. While in person they’re nice guys you’d love to grab a beer with, on stage they transform into terrifying, bloodthirsty monsters (I’ve written several articles about all of this, linked below today’s review). So I have no choice but to close the rusty gate to the underworld behind me and once again invite the most beautiful zombie to dance. Welcome to the moldy catacombs! Slime runs down the walls, and the bodies are in an advanced state of decomposition. 


The band, which first sank its claws into the death metal frenzy in 1992, continues to hold the banner high. The gentlemen call upon all the undead to join the assault, and they do so with the elegance, enthusiasm, and experience of old masters of the craft. I always recognize and appreciate music that is played from the heart genuinely, sincerely, purely, and authentically. IN PAIN belongs to the same genre as bands like GRAVE, DISMEMBER, ENTRAILS, NIHILIST, SORCERY, and INTERMENT, though of course they have their own distinct style, their own face, if you will. Cold, urgent melodies meet rawness and directness. I pick up the shovel again and go dig my own grave. The ground is frozen, but I don’t mind; I sway contentedly to the rhythm, inhaling the rotten stench of flesh, enjoying the sharp melodies, killer drums, and vocals reminiscent of the roar of an ancient beast. This pack hasn’t had to prove anything to anyone for a long time, and from their new recording, I sense that morbid joy in music itself. There’s been a mutual exchange of terrifying horror emotions between me and the new album. I’d gladly sign that with my own blood. We old hands, who’ve been hanging around the underworld for decades now, can confirm that this new release is a success even from a technical standpoint. The sound is massive, sharp, gritty, and it gets under your skin. I find the cover art very interesting and stylish, and I think it’ll look great on the T-shirts of all true fans. It’s probably clear to you that there’s not much to discuss. I’ll just wait until it gets dark, pick up my instruments, and head out into the darkness. To the old cemetery, to the morgue, where I feel most at home. Cut off from this strange modern world, I’ll enjoy this record. Dozens of skulls stacked in neat piles. Pentagrams, made of rotten bones. Cold and ever-present darkness. Venomous evil, waiting in the shadows. Death with a scythe, sharpened and ready. Raw and dark Nordic death metal that makes the flesh fall from the bones! An album that will cast you out alive and leave you infected with the curse!


about IN PAIN on DEADLY STORM ZINE:



Recenze/review - IN PAIN - The Sound of Death (2019)




Tracklist:
1. My Knife...
2. The Tower 
3. Coven 
4. Undead 
5. The Northern Darkness 
6. Break Through The Coffin Lid 
7. Nightmare Creatures 
8. They Were Once Buried 
9. Fueled By Hate 

Recenze/review - RESUMPTION - The Respite (2026)


RESUMPTION - The Respite
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Netuším, kdy se začalo všechno kazit. Možná to bylo v době, kdy lidé přesunuli svoje životy na virtuální síť. Jakoby najednou vyplula na povrch veškerá nenávist, zlo, špína a temné pudy, které v sobě asi měli vždycky, ale tady dostaly konečně svůj prostor. Na jedné straně se všichni tvářili, jak jsou spokojení, usměvaví, jak se mají dobře, ale večer, když se setmělo, tak psali už jen jedovatý hnis a měnili se v děsivá monstra. Někteří jedinci jsou zkrátka toxičtí a jsou čím dál tím víc vidět. Publikum chce víc krve, víc šokovat. Zase tolik jsme se v historii nezměnili.

Když mi přišlo nové album od Wilhelma Lindheho na recenzi, tak jsem si jen tak sedl, četl jsem si knihu a nechával na sebe hudbu tohoto muzikanta původně ze Švédska, nyní žijícího v Portugalsku (The Gardnerz, ex: Tristitia, ex: Pandemonium, ex: Allamedah), působit. Po  nějakém čase jsem věděl, že jsme stejná krevní skupina. "The Respite" je doom death metalovým zážitkem pro všechny, kteří mají rádi kombinaci smutku, pochmurnosti i surovosti.


U RESUMPTION se potkávají vlivy z klasických death metalových nahrávek od kapel typu BOLT THROWER, PYREXIA, ACHERON, s doomovými funerálními zážitky. Jako bych kráčel smradlavými močály a brodil se po kolena lidským odpadem. Někdy mi bývá smutno, při pohledu na to, co se kolem v současnosti ve společnosti a na světě děje. Raději se znovu a znovu zavírám s podobnými alby a čerpám pradávnou sílu, nakumulovanou v jednotlivých skladbách. Vždy pro mě bylo, je a bude nejdůležitější, aby mě kapelu bavilo poslouchat, abych se k ní rád a často vracel, aby ve mě zanechala hlubokou krvavou stopu a rozdrásala moji mysl až na dřeň, na samou podstatu. Tahle smečka pro mě splňuje vše, co mám na muzice rád. Je opravdová, reálná, syrová, podmanivá, ryzí, zahraná od srdce a naprosto autentická. Wilhelm Lindh sice nepřichází s novými postupy, není ani progresivní a nikam styl neposouvá. Jenže to mi vůbec nevadí. Debutové album "The Respite" ale není jen pouhým dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v sobě něco navíc, něco zajímavého, neotřelého. Z jednotlivých skladeb je cítit taková ta pradávná patina, kterou můžete potkat ve starých katakombách hluboko v podzemí. Zde jsou pohřbeni prokletí a budou zde jednou ležet i těla všech, kteří byli za svého nebohého života toxičtí a ubližovali ostatním. Když poslouchám tuhle nahrávku, která je mimochodem věnována otci hlavního protagonisty a skladatele, tak jí věřím. I přes chlad, který se mi během společných setkání pokaždé usadil v kostech, cítím v téhle hudbě naději. Možná se zatím krčí ve stínu, ale její šance určitě přijde. Za zmínku stojí i velmi povedený zvuk a zajímavý motiv na obalu. Za mě osobně se rozhodně jedná o album, které stojí za doporučení. Syrový, bažinatý, prašivý death doom metal, který nastavuje zrcadlo vašim nejtemnějším myšlenkám! 


Asphyx says:

I have no idea when it all started to go wrong. Maybe it was when people moved their lives online. It was as if all the hatred, evil, filth, and dark instincts they’d probably always had inside them suddenly came to the surface and here, at last, they found a place to thrive. On the one hand, everyone pretended to be happy, smiling, and doing well, but in the evening, when it got dark, they wrote nothing but venomous bile and turned into terrifying monsters. Some people are simply toxic, and they’re becoming more and more visible. The audience wants more blood, more shock value. We haven’t changed that much throughout history.

When I received Wilhelm Lindhe’s new album for review, I just sat down, read a book, and let the music of this musician originally from Sweden, now living in Portugal (The Gardnerz, ex: Tristitia, ex: Pandemonium, ex: Allamedah) sink in. After a while, I knew we were on the same wavelength. "The Respite" is a doom death metal experience for anyone who loves a combination of sadness, gloom, and rawness.


RESUMPTION blends influences from classic death metal recordings by bands like BOLT THROWER, PYREXIA, and ACHERON with doom-laden, funeral-like atmospheres. It’s as if I were walking through stinking swamps and wading knee-deep in human waste. Sometimes I feel sad when I look at what’s happening in society and in the world today. I’d rather shut myself away again and again with albums like this and draw on the ancient power accumulated in each track. For me, it has always been, is, and will always be most important that I enjoy listening to a band, that I’m happy to return to it often, that it leaves a deep, bloody mark on me and tears my mind apart to the very core, to its very essence. This band fulfills everything I love about music. It is genuine, real, raw, captivating, pure, played from the heart, and completely authentic. Wilhelm Lindh doesn’t introduce new techniques, nor is he progressive, and he doesn’t push the genre in any new direction. But that doesn’t bother me at all. The debut album "The Respite", however, is not merely a well-executed piece of craftsmanship. On the contrary, there’s something extra to it, something intriguing and unique. Each track carries that ancient patina you might encounter in old catacombs deep underground. The damned are buried here, and one day the bodies of all those who were toxic and hurt others during their wretched lives will lie here as well. When I listen to this recording which, by the way, is dedicated to the father of the main protagonist and composer I believe in it. Despite the chill that always settled in my bones during our meetings, I feel hope in this music. It may be cowering in the shadows for now, but its chance will surely come. The excellent sound and the interesting cover art are also worth mentioning. For me personally, this is definitely an album worth recommending. Raw, swampy, mangy death doom metal that holds up a mirror to your darkest thoughts!


tracklist:
1.Self Reliance
2.Don't Come
3.Worship
4.Leave It Alone
5.The Respite - Instrumental
6.Rest At Last
7.Invest In Yourself
8.Some Things Are Too Broken
9.Everyone Rots Away

band:
Music and lyrics by Wilhelm Lindh

Wilhelm Lindh Guitar / Vocals
Troy Van Liefde Guitar
Tiago Silva Bass
Micael Sousa Drums

neděle 17. května 2026

Report, photos, video - CREEPING FLESH, BLOOD AND DISASTER - club Parlament, Plzeň - 14. 5. 2026

 

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/creeping-flesh-blood-and-disaster-club-parlament-plzen-14-5-2026

club: https://parlamentclubplzen.cz/

Měl jsem ve svém životě kdysi dávno na civilní službě zlomený palec na noze. Byl jsem tehdy mladý a i se sádrou jsem docela fungoval. Letos v únoru jsem si poranil pro změnu holeň. Šel jsem na ledu, neviděl pod sněhem zamrzlou kaluž a najednou jsem měl ve 4:50 ráno na Mírovém náměstí předtančení. Padl jsem na záda, proklel technické služby města Plzně a pak došel do práce. Fungoval jsem ještě tři dny. Tedy s bolestí jako čert, ale pořád jsem návštěvu lékaře odkládal. Potom už to nešlo. Po rentgenu jsem se o berlích a se sádrou vrátil domů a na několik měsíců se mi doslova zastavil celý svět. Jsem sportovec tělem i duší, plavu, všude chodím pěšky, mám doma lavičku na posilování, rotoped. A najednou jsem měl problém dojít do kuchyně nebo do koupelny.

To ale nebylo nejhorší. Nemohl jsem na koncerty. Prostě to nešlo. Prvních 14 dní pod prášky si moc nepamatuji. Chce to trpělivost, říkali mi všichni ve zdravotnických zařízeních, do kterých jsem chodil na kontrolu. Utekla mi spousta akcí, ale švédské CREEPING FLESH jsem musel vidět. Těšil jsem se i na FERAL, ale ti byli nahrazeni. Škoda, zrovna o téhle kapele jsem psal poprvé v dobách, kdy teprve začínali. Mám turistické hůlky, ze schodů mi to moc nejde a všechno mi hrozně dlouho trvá. Teď už vím, jaké to jednou bude, až zestárnu. No, netěším se na to. Připravím se jako obyčejně, jen všude s sebou tahám klacky a třeba cesta MHD je pro mě utrpením. Ale jsem tady, v Parlamentu, dole ve sklepě, kde ještě žije metalový underground.


Piju s rozumem. Zítra mě čeká cesta přes celou republiku vlakem a autobusem. Noha o sobě dává vědět. Měl bych napsat něco o tom, že čtvrteční večer se mi dostala muzika až do morku kostí, ale i když je to pravda, tak mi klepat tato slova do klávesnice příliš nejdou. Už je tu pár fanoušků, kapely, merch je připraven. Nosit pivo s hůlkami je další level dovedností, které bych si s klidem odpustil, ještě, že mám kamarády, kteří se o mě po této stránce starají. Doufám, že se to nebude pod pódiem příliš točit, stačila mi tramvaj a v něm několik neurvalých jedinců. Výsledek dnešního dne? Pět šlápnutí na zlomenou nohu. Pokaždé jsem měl, ač jsem tvrdý jako socialistická ocel, nechtěné slzy v očích. Pak mi nějaký důchodce při vystupování nadával: "Kam se sereš, kriple". Uff. Raději srkám pivo a těším se na kapely. Nasávám atmosféru a to byste nevěřili, jak úžasně se cítím. Připadám si jako vězeň, kterého po několika letech propustili a on poprvé nastaví tvář slunci a větru. Jdeme na to, na pódiu už se ladí. Stojím bokem a doufám, že přežiju ve zdraví.

BLOOD AND DISASTER - válka, sex, perverse, násilí, smrt a black metal. O kapele jsem toho příliš nevěděl, dokonce jsem si ani dopředu nehledal žádné informace. Naživo mě ale jejich hudba ihned zaujala. Ze skladeb byla totiž cítit pradávná surovost. Jako bych byl na nějakém krvavém rituálu. Na zdech viseli ukřižovaní, samozřejmě hlavou směrem dolů. Byl to masivní, divoký, nespoutaný nářez. Vystoupení, které muselo udělat dobře každému pravověrnému fanouškovi stylu. Tahle kolumbijská smečka mě doslova proklela a já si sám sobě slíbil, že se na jejich hudbu podívám určitě podrobněji. Ohně byly zapáleny a kostely znesvěceny. Některým z nás se objevila stigmata! 





War, sex, perversion, violence, death, and black metal. I didn’t know much about the band; in fact, I hadn’t even looked up any information beforehand. But their music immediately captivated me live. You could feel an ancient rawness in the songs. It was as if I were at some kind of bloody ritual. Crucified figures hung on the walls, heads down, of course. It was a massive, wild, unbridled blast. A performance that had to satisfy every true fan of the genre. This Colombian pack literally cast a spell on me, and I promised myself I would definitely check out their music in more detail. Fires were lit and churches desecrated. Some of us even developed stigmata!


CREEPING FLESH - jejich nové letošní album  "God's Acres Rife with Flesh Adorned" poslouchám již skoro 14 dní vlastně v kuse. Těším se, jak budou znít skladby naživo. Mám death metal v jejich provedení hodně rád a jakmile poprvé kapela hrábne do strun a ucítím v kostech údery bicích, jsem ztracený. Nejsem v malém klubu v Plzni, ale na bojišti, ležím v zákopu, s puškou připravenou k útoku. Kdo z nás bude další na řadě? Kapela hraje velmi dobře, přesvědčivě a autenticky. Hudba má v sobě švédské DNA, ale jinak je to od srdce zahraný válečný death metal par excellence. Surovost, chlad a temnota se zde potkávají s nahrubo nasekanou tmou. Hergot, mě to baví. Noha po zlomenině mě sice stále bolí jako čert, ale jinak vnímám hudbu celým svým tělem. Pánové předvedli skvělé vystoupení s absolutním nasazením. Jak jsem napsal v recenzi a ověřil jsem si to i naživo...Chladný a syrový válečný death metal, po kterém zůstává spálená země! Děsivé, autentické zprávy přímo z bojiště!

 






I’ve been listening to their new album this year, *God’s Acres Rife with Flesh Adorned*, pretty much nonstop for almost 14 days now. I can’t wait to hear how the songs sound live. I really love their take on death metal, and as soon as the band strikes the strings and I feel the drumbeats in my bones, I’m lost. I’m not in a small club in Pilsen, but on a battlefield, lying in a trench with my rifle ready to attack. Which one of us will be next? The band plays very well, convincingly, and authentically. The music has Swedish DNA in it, but otherwise it’s war death metal par excellence, played straight from the heart. Rawness, coldness, and darkness meet here with brutally chopped-up darkness. Damn, I’m loving this. My leg still hurts like hell after the fracture, but otherwise I’m feeling the music with my whole body. The guys put on a great show with absolute intensity. As I wrote in the review and confirmed for myself live... Cold and raw war death metal that leaves scorched earth in its wake! Terrifying, authentic reports straight from the battlefield!

Zvuk byl v pořádku, pivo dobře ošetřené, obsluha milá. V klubu jsem se, jako ostatně vždycky, cítil velmi příjemně. Pokec s kamarády a známými byl samozřejmě vítaným bonusem, díky moc za podporu, přátelé! A samozřejmě, nesmím zapomenout na pořadatele, je super, že ještě v dnešní době někdo podobné koncerty pořádá. Poklona! Návštěvnost byla na všední den solidní, typicky undergroundová. Chodí vlastně stále ti stejní lidé.

Ještě, že byly jen dvě kapely. Mám toho plné kecky. Noha mě bolí, cuká v ní a asi i natéká. Tohle bude ještě na dlouho. Nevadí, nějak to přežiju. Teď se jen dostat v pořádku domů. Původně mě napadl Bolt, ale nakonec mě odveze Michal, ale stejně už melu z posledního. Mám na zítra sbaleno. Uléhám na záda, příliš poloh na spaní ještě nezvládám a ruce mám sepnuté na prsou jako v rakvi. Stejně budu spát tak tři hodiny a probudím se chvilku před budíkem, jako každý den. Stálo to za to. Na bolest zapomenu a zůstanou další skvělé vzpomínky na muziku, kterou miluju. Koncert, setkání, prostředí, atmosféra, všechno jsem si neskutečně užil. Bylo to  pro mě náročné, těžké, ale nejsem z cukru. Během neklidného spánku se mi zdá sen, jak stojím pod pódiem a nějaký důchodce řve na moji nohu: "Srůstej, kurva, srůsteej"....děkuji vám za pozornost a příště už snad budu švihák bez hůlek. Death metal až za hrob!

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/creeping-flesh-blood-and-disaster-club-parlament-plzen-14-5-2026


about CREEPING FLESH on DEADLY STORM ZINE:






---------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - NECROCCULTUS - The Afterdeath Blackness (2026)


NECROCCULTUS - The Afterdeath Blackness
CD 2026, Terror from Hell Records

for english please scroll down

Na zdech jsou pověšeny mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Vzduch je těžký, nasáklý zkaženou krví a nekonečnou bolestí. Vstupuješ do starých katakomb a přemýšlíš, proč se tohle všechny stalo. Umučení, zničení, ponížení. Do kamene je vytesán nápis: "Zemřeli ve jménu víry, prokletí". Poklekáš na zem, všechno na tebe padá, máš strach z démonů. Nemrtví vylézají ven, na světlo a trhají na kusy každého, koho potkají. Kýváš spokojeně hlavou. Ano, o tomhle je death metal.

Teď myslím ten starý, prašivý, ohavný, surový a devastující, který hrají mexičtí tmáři NECROCCULTUS. Tahle smečka byla založena v roce 2003 a má na svém kontě ještě jedno dlouhohrající album, několik EP, demonahrávek a splitek. Doporučuji vám, abyste si vše sehnali a poslechli. Rozhodně to stojí za to. Letos je kapela silnější než kdy dřív. Z riffů odkapává krev, bicí zabíjejí na potkání a vokál připomíná pradávnou bestii z podzemí. 


Pokud se váš hudební vkus utvářel v devadesátých letech minulého století a k smrti milujete nekonečné toulky podsvětím, potom věřte tomu, že budete určitě spokojeni jako já.  Pánové totiž hrají opravdově, surově, přesvědčivě, uvěřitelně a naprosto autenticky. Tedy tak, jak to mám rád a jak to mám za dlouhé roky zakódováno v DNA. Na novince "The Afterdeath Blackness" naleznete spoustu masivních, nespoutaných, krutých pasáží, které jsou velice umně a návykově kombinovány s chladnými a temnými motivy. Výsledkem je jedovatý koktejl, který když pozřete, tak zemřete v nekonečných křečích. Smrt je při poslechu velmi blízko, zvuk je náležitě špinavý, hnisavý a zadře se vám pod kůži. Zapomenout nesmím ani na stylový motiv na obalu, který ve mě evokuje spoustu černých myšlenek. Zkrátka a dobře, pokud jste staří bojovníci za práva death metalu, jste tu správně. NECROCCULTUS opravdu působí jako jezdci apokalypsy, kteří přišli na náš svět zvěstovat děsivé zprávy z onoho světa. Žádné zbytečnosti, žádné kompromisy, jenom na kost ohlodaný smrtící kov, ukovaný z těch nejlepších ingrediencí. Nové album jsem si velmi často brával, když jsem kolem půlnoci chodil k nám na hřbitov. Bylo tam ticho, ale moje představivost díky poslechu pracovala na sto procent. Najednou jsem neseděl na lavičce u vchodu, ale přímo v márnici. Zrovna jsem našel dveře do sklepa, do podzemí. Na zdech jsou pověšeny mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Vzduch je těžký, nasáklý zkaženou krví a nekonečnou bolestí. Vstupuji do starých katakomb a přemýšlím, proč se tohle všechny stalo. Umučení, zničení, ponížení. Teď už to vím. Za mě, starého psa, který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let nemůžu jinak, než vám nahrávku doporučit. Hnilobou a starodávnou patinou nasáklý death metal, který vás strhne do nekonečně temné a chladné hlubiny utrpení! Album, které vás rozemele na prach!

Asphyx says:

Corpses in various stages of decomposition hang from the walls. The air is heavy, thick with rotten blood and endless pain. You enter the ancient catacombs and wonder why all this happened. Torture, destruction, humiliation. An inscription is carved into the stone: "They died in the name of faith, the damned". You kneel on the ground, everything is falling on you, you’re afraid of the demons. The undead are crawling out into the light and tearing to pieces everyone they encounter. You nod your head contentedly. Yes, this is what death metal is all about.

I’m talking about the old, filthy, hideous, raw, and devastating kind played by the Mexican dark masters NECROCCULTUS. This pack was founded in 2003 and has one more full-length album, several EPs, demos, and split releases to their credit. I recommend you get your hands on everything and give it a listen. It’s definitely worth it. This year, the band is stronger than ever. Blood drips from the riffs, the drums kill everything in their path, and the vocals evoke an ancient beast from the underworld. 


If your musical tastes were shaped in the 1990s and you absolutely love endless wanderings through the underworld, then trust me you’ll be just as satisfied as I am. These guys play with genuine intensity, raw power, conviction, believability, and absolute authenticity. In other words, exactly the way I like it and the way it’s been hardwired into my DNA over the years. On the new album "The Afterdeath Blackness", you’ll find plenty of massive, unbridled, brutal passages that are artfully and addictively combined with cold and dark motifs. The result is a poisonous cocktail that, if you drink it, will kill you in endless convulsions. Death feels very close while listening; the sound is appropriately dirty, festering, and gets under your skin. I mustn’t forget the stylish cover art, which evokes a lot of dark thoughts in me. In short, if you’re a veteran fighter for the rights of death metal, you’re in the right place. NECROCCULTUS truly come across as the horsemen of the apocalypse, who have come to our world to deliver terrifying news from the other side. No frills, no compromises just deadly metal stripped down to the bone, forged from the finest ingredients. I often took the new album with me when I walked to our local cemetery around midnight. It was quiet there, but listening to it made my imagination run wild. Suddenly, I wasn’t sitting on a bench by the entrance, but right inside the morgue. I had just found the door to the basement, to the underground. Corpses in various stages of decomposition hang from the walls. The air is heavy, saturated with rotten blood and endless pain. I enter the old catacombs and wonder why all this happened. Torture, destruction, humiliation. Now I know. As for me, an old dog who has been guarding the entrance to the underworld for nearly 35 years, I can’t help but recommend this recording to you. Death metal steeped in rot and ancient patina, which will drag you into the infinitely dark and cold depths of suffering! An album that will grind you to dust!



Tracklist:
I. Intro (The Highest Sphere Of The Dead)
II. Slaughter Of Bestiality
III. Transition To The Tortuous Reign
IV. Unburied Hellish Presences
V. Dread Midnight Entities
VI. Multiform Devourer Of Souls
VII. Old Coffin Miasma
VIII. The Afterdeath Blackness

Line-up:
Roel - Guitar
Alex - Guitar
Néstor - Bass
Dante - Drums
Isaías - Growls

https://www.facebook.com/people/Necroccultus/61581292335558/
https://terrorfromhellrecords.bandcamp.com/album/the-afterdeath-blackness

Terror From Hell Records

https://terrorfromhellrecords.bandcamp.com/
https://www.tfhrecords.com/terrorfromhell/
https://www.facebook.com/TerrorFromHellRecords/ 

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý - Opětovné kruté setkání s epileptickým zrádcem Václavem


Příběh pětistý sedmdesátý - Opětovné kruté setkání s epileptickým zrádcem Václavem

Partu chebských a karlovarských metalistů jsem potkal ve vlaku. Jak taky jinak. V Music Records jsem si koupil vstupenky na Marduk a Gorgoroth. Obě kapely jsem sice poslouchal jen někdy a Marduk jsem měl hodně rád, ale měl jsem nějaké peníze navíc. Lákalo mě zažít i black metalový koncert. A tak jsem si spolu s několika novými CD a časopisem Spark nesl hrdě i lupeny na tuhle temnotu. Čekal mě ještě měsíc a tak jsem pokaždé, když jsem se vrátil ze školy nebo z brigády, trávil u hi-fi věže a nasával jsem zkaženou krev a chlad, které ke mě stékaly jako nějaké děsivé svědectví z dalekého severu. Fascinoval mě zvuk obou kapel a hrozně jsem se těšil. Byl to pro mě sice trošku úkrok stranou, ale uvědomme si, že tenkrát nebyli lidé tolik stylově vyhranění jako dnes. Třeba s holkou, co jediná nebyla s nikým napárovaná, jsme se bavili převážně o heavíku.

Prostě slovo dalo slovo a než jsme byli někde u Zdic, tak už jsme kecali jako bychom byli kamarádi odnepaměti. Vtipy létaly vzduchem, vzpomínalo se, kecali jsme o životě, o studiu, o práci. Nebyl internet a tak mi nezbývá než si jen stařecky povzdechnout, kdeže ty krásné loňské sněhy jsou? Byla to hlavně sranda. Poznali jste nadsázku, podle tónu hlasu. Cítili jste, jak lidé kolem vás voní dobrem nebo smrdí jako kreténi. Měl jsem zase jednou štěstí a i když jsme jeli na extrémní muziku, vypadalo vše zalité sluncem. Jo, puchejř na obloze fakt byl a svítil mi přímo do očí. Mžoural jsem a dělal ksichty a tak mi řekla, ať si sednu vedle ní. Nemusela mě dvakrát pobízet. Byla žensky tulivá a já si zase jednou říkal, kde si byla, když jsem byl ve stavu hledání? Proč jsem potkával všechny krásný skvělý holky až teď, když jsem byl zadaný. Na co myslíš? Aááále, na metal, zalžu milosrdně. Ty máš holku viď, dodá ještě a já jen zadumaně kývnu. Blížíme se ku Praze a jako správní vesničané netušíme, kudy jít.

Stojíme u velké mapy, která je před hlavákem v parku. Koukáme do ní a marně se snažíme zorientovat. Prdíme na to, vím u Václaváku o dobré hospodě. Zachmelíme, uvidíme, pokecáme a pak se zeptáme. Ostatně jako vždycky. Máme tak nějak všechno a všechny na háku. Zalezeme do pajzlu, typická čtyřka, s utopenci na baru a hracím automatem. Budu DJ, řekne obrovský kolega s vizáží medvěda a nikdo nic nenamítá. Štamgasti jen znuděně zvednou hlavu a my usedneme ke stolu. Co to bude dámy a pánové, zeptá se servírka, co má nejlepší roky už za sebou. Povislá prsa má sice stažená ve smyslném výstřihu, ale vypadá to spíše unaveně, než rajcovně. Možná kdyby nebyla tak prvoplánově vyzývavá, ale co, už zase moc přemýšlím. Usměju se na ní a objednám rum pro všechny. Je mi s váma dobře, pardálové, dodám ještě a pak se spustí nekonečná panáková jízda. Nějak nevím, jak se dostanu na koncert.

Sklání se nade mnou obrovská hlava s děsivým pohledem. Zmrde, tebe si pamatuji. Noční můra. Co se stalo, pomalu se probírám a dochází mi, že se to seběhlo hrozně rychle. Šel jsem si do malé uličky za hospodou zakouřit, potřeboval jsem na vzduch. Ona, ta malinká, šla se mnou a pak začala ječet. Já padal k zemi. Napadl mě zezadu. Hergot, odněkud ho znám. Musím ho znát. Jen nevím, odkud. Mám rozseklou hlavu, ale nic vážného. Krve jako v vola. Jdu dovnitř a potkám malinkou, servírku i zbytek party. Co to bylo za kreténa. Netuším. Nevím, ale znám ho. Opláchnou mě vodou, zalepí náplastí, musí mi vystříhat pruh vlasů, tak vypadám jako Peter z Vader, který to takhle momentálně nosí. Přijdu si jako děsnej tvrďák. I když  jsem vlastně prohrál. Ale bylo to zákeřně. Sednu si raději do kouta, ona vedle mě a pořád na mě kouká jako na svatej obrázek. Já tyhle pohledy znám. Opatrně děvče,  já fakt nemůžu, nechci. I když tělo by chtělo, to je jasná věc. Raději piju.

Když jdeme do klubu, motá se mi trošku hlava. Ukážu vstupenku, gorily u vstupu jen kývnou hlavou a už jsme uvnitř. Rozhlížíme se u vstupu a na pódiu se připravují Marduk. Lebky a ohně. Warpainty. Složení fanoušků je pochmurné, divoké, black metalové. Kapela ladí, přes bicí se neslyšíme. Malinká se vrátí a má na obličeji make-up. Černá a červená. Je jako vampýra, jako sukkuba. Uff. Hrozně jí to sluší. První skladbu díky ní ani moc nevnímám. Hraje se dál a koncert mě zcela pohltí. Jsem ve svém živlu. Opakuji si texty spolu se zpěvákem Legionem. Je to totální masakr. Válka s nebem. Mávám vlasy a koutkem oka zahlédnu velkou, ne obrovskou holou hlavu. Všechno mi sepne. Je to on, Václav ze základky a taky jedna z největších nespravedlností mého dětství. Dodnes nenapravená křivda. Jen malý záblesk mě vrátí o mnoho let zpět.

Já a kamarád Jarda, co byl synkem komediantů, jsme byli nerozlučná dvojice. Milovali jsme indiánky, Rodokapsy, Rychlé Šípy. Byli jsme tak trošku i skauty a jako takoví jsme dělávali dobré skutky. Pomáhali jsme stařenkám s nákupy, přejít přes ulici. Hrozně nás to bavilo, byla v tom taková ta naivita malých kluků. Ale byli jsme opravdoví. Václav s námi chodil do třídy. Měl velkou hlavu, epileptické záchvaty a rozvedenou matku. Tehdy to bylo něco velmi neobvyklého a bylo nám ho líto. Občas během hodiny zaječel, vydal podivný zvuk a padl k zemi. Při branném cvičení omdléval již při čištění plynové masky nebo v zamořeném území, na kterém nám učitelé pouštěli slzný plyn. My dva malí smradi jsme ho odnášeli, starali se o něj, dokonce jsme mu navrhli, že půjdeme někam odpoledne spolu ven. Jednou nám padl na schodech a my mu vytahávali jazyk, jak nám řekla jeho máma. Zkrátka a dobře, i když byl takovej pomalejší, starali jsme se o něj. Kolik jenom mi sežral svačin se sádlem. On dostával jen taveňák. 

Potom jednoho dne přišli naši rodiče ze školy. Byli zavoláni po třídní schůzce do ředitelny a tam ji bylo řečeno, že malého nemocného, chudého Václava šikanujeme. Dětem se tenkrát moc nevěřilo a i když jsme oba vypovídali shodně úplný opak, pěkně jsme dostali. Ne za to, co provádíme, ale hlavně za to, že ještě navíc lžeme. Což bylo v dětství snad horší než vražda. Doma s námi nikdo nemluvil a měli jsme oba měsíc zaracha. Pamatuji si, jak jsem skoro brečel, když si ostatní venku hráli a já seděl u okna. Ta nespravedlnost mě hrozně dusila. Měl jsem jí v sobě. Bylo to snad poprvé, kdy jsem zjistil, že lidé také lžou a jsou svině. Na Václava a jeho zlý pohled, když jsme ho potkali další den ve škole, nikdy nezapomenu. Měl na sobě pohorky a na jeho obrovské hlavě byl úsměv. Zrádce, procedil jsem mezi zuby. Nejhorší bylo, že jsme se museli jít omluvit k nim domů. Stáli jsme mezi dveřmi a jeho matka nám dala přednášku jak je chudák nemocný a my se cítili, jako kdybychom fakt něco udělali.

Nějaký čas jsme v sobě dusili pomstu a dokonali jsme ji jednou cestou ze školy. Chytili jsme ho za ruce i nohy a odtáhli do telefonní budky. Chlapečku, dnes domů nepůjdeš. Zadrátovali jsme dveře a zpovzdálí sledovali jeho vyděšený ksicht. Hnusáku, zrádče, plivli jsme ještě na sklo a on tam brečel. Teď si křič, hajzle. Jenže pak přišel nějaký pán s deštníkem, co si chtěl zavolat a nám došlo, že jsme to moc dobře nevymysleli. Báli jsme se jít domů. Klepy se šířily rychleji než světlo. Jenže ono nic. Ticho. Jakoby se stala celá naše pomsta jen v představách. Až doteď. Uvědomím si ve chvíli, kdy dostanu zezadu další ránu. Nejdřív si myslím, že do mě jen narazil někdo z davu. Jenže pak jsem se ohlédl a za mnou stál kluk s velkou vodnatou hlavou. Vypoulené oči a řve na mě. Konečně stojíme tváří v tvář. Za několik dní jsem o tom hodně dlouho přemýšlel, rozebíral to s blondýnkou. Marně jsme pátrali, kde se v tomhle hajzlovi vzalo tolik vzteku. Nikdy jsem mu předtím nic neudělal, naopak, pomáhali jsme mu. Tahali ho všude s sebou. Teď ale na myšlenky nebyl čas. Byl překvapivě hodně silný. 

Praštil mě do břicha a já se zlomil v pase. Vyloženě si násilí užíval. Pak mě chtěl kopnou do hlavy, pak mezi nohy. Měl jsem štěstí nebo spíš zapůsobil pud sebezáchovy, ale ranám jsem se vyhnul. Bohužel, omylem trefil malinkou. Ta se hned skácela k zemi. Poskytlo mi to chvilinku na reakci. Chytil jsem ho za ruce a snažil se nasadit páku. Vysmekl se mi a snad by mě i pokousal, kdyby se u mě neobjevil medvěd. Vzal Václava kolem pasu a svázal ho rukama. Jeho sevření opravdu muselo připomínat velkou šelmu. Odnesl jej na chodbu a tam jsem jen z dálky viděl, tak mu dal pěstí. Konec, Marduk dohráli. Jsem vyřízenej a celý Gorgoroth si už tolik neužiju, protože pořád hledám v davu velkou vodnatou hlavu. Už se ale nevrátí. Po koncertě jdeme temnou Prahou, navštívíme pár non-stopů a pijeme jako prokopnutí. Je to hodně divoká noc. Malinká je přítulná a nakonec i velmi rozumná. 

Ranní vlak do Plzně i dál na západ je pro nás trošku utrpením. Průvodčí se nám směje, našim zeleným obličejům, opičkám, které si momentálně hýčkáme úplně všichni. Na kolej se víceméně doplazím a hned zalezu. Vynechám i sprchu. Spím snad dvanáct hodin v kuse. Jaký to bylo? Zeptá se mě večer moje milá a já si lížu rány jako starej kocour. Po mnoha letech jedu do Boleslavi a potkám jednoho spolužáka ze základky. Kecáme o starých časech a řeč přijde i na Václava. Oba nechápeme, jak se vůbec mohl takovej kokot oženit a mít děti. Bohužel, mezi lidmi se povídalo, že je všechny týral. Jakoby v něm bylo nějaké hnusné zlo. Oklepal jsem se mrazem a řekl svůj příběh o jeho napadení. Spolužák se jen smutně usmál a pronesl něco o tom, že on byl vždycky hroznej hajzl. Už jako dítě. Nic jsem na to neřekl, ale uvnitř sebe jsem s ním souhlasil. Jo, něco o tom vím. Snad shoří v pekle. Pevně v to věřím. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 16. května 2026

Info - OBSCENE EXTREME FESTIVAL 2026


Info - OBSCENE EXTREME FESTIVAL 2026

Opět v Trutnově, opět v areálu Na Bojišti!
1. - 5. 7. 2026

Veškeré novinky a potvrzené kapely budeme průběžně zveřejňovat, popřípadě si je určitě sami dohledáte na níže zveřejněných odkazech.

SILENCE SUCKS!!!

Dosud potvrzené kapely:

ACCION MUTANTE (Germany)
AMPUTATED GENITALS (Columbia)
ASSASSIN (Germany)
AVSKUM (Sweden)
AXCXMXE (Columbia)
BAD ACID TRIP (United States)
BENIGHTED (France)
BODYFARM (Netherland)
BODYROT (Canada)
BONDED (Germany)
BOTULISM (Germany)
CENTINEX (Sweden)
CONVERGE (United States)
CÚT LON (Vietnam)
DECORTICATE (Denmark)
DECREPID (United Kingdom)
DELINQUENTES (Brazil)
DEMONICAL (Sweden)
DESPONDENCY (Germany)
DEVANGELIC (Italy)
DISMEMBER (Sweden)
DUMMY TOYS (China)
DWARVES (United States)
EAT THE DECAY (United States)
EMBRACE YOUR PUNISHMENT (France)
EMBRYONIC DEVOURMENT (United States)
EYEHATEGOD (United States)
FINAL CONFLICT (United States)
FLESHCRAWL (Germany)
FOSSE SEPTIQUE (Denmark)
FREDAG DEN 13:E (Sweden)
GODLESS (India)
GUTTURAL DISGORGE (Denmark)
HEAVY KEVY ((Austria)
HIDEOUS DIVINITY (Italy)
CHOOF (Australia)
INSANITY ALERT (Austria)
ISACAARUM (Czech Republic)
JUNGLE ROT (United States)
KEITZER (Germany)
MACABRE (United States)
MACABRE MINSTRELS (United States)
MACERATION (Denmark)
MALIGNANT TUMOUR (Czech Republic)
MASACRE (Columbia)
MELTING ROT (United States)
MORGUE BREATH (United States)
MORTA SKULD (United States)
MOŽNOST VOLBY? (Czech Republic)
MURDER SQUAD (Sweden)
NECROT (United States)
NOT! (Czech Republic)
NUNSLAUGHTER (United States)
OPSTAND (Netherland)
OXIDISED RAZOR (Mexico)
OBLAST (Czech Republic)
PAEDIATRICIAN (Hungary)
PHANTOM (Mexico)
PHRENETIX (Lithuania)
POISON THE PREACHER (Columbia)
PRO-PAIN (United States)
PURULENT (Columbia)
PUSTULANT FLESH (Denmark)
RAZORRAPE (Sweden)
RECTAL SMEGMA (Netherland)
REPULSIVE FEAST (Germany)
RETORSION (Hungary)
ROTTEN SOUND (Finland)
SEASON OF THE DEAD - KILLJOY LIVES (United States)
SOCIAL SHIT (Argentina)
SPOILED (Italy)
SULFURIC CAUTERY (United States)
SVAVELDIOXID (Sweden)
TAEDIFER (Czech Republic)
TENSION (United States)
TERATOMA (Brazil)
TFB (Germany)
THE ACCÜSED AD (United States)
THE ATROCITY EXHIBIT (United Kingdom)
UNCURBED (Sweden)
UNLOCKED (Netherland)
VOR DIE HUNDE (Germany)
VULVECTOMY (Italy)
WARCOLLAPSE (Sweden)

OBSCENE EXTREME 2026

1.7. – 5.7. 2026
Trutnov - Battlefield
Czech republic


We are the OEF. Outside All Boundaries. Forever.

Follow us l Sleduj nás:
---------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - TIGER BATTALION - Global Assault (2026)


TIGER BATTALION - Global Assault
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Už zase umírají lidé v zákopech. Mohli pracovat, milovat se, smát se a tancovat. Místo toho jsou drceni po desítkách, po tisících, pod pásy tanků. Smrt má zase jednou odstín černé a neskutečně bolí. Říká se, že si člověk časem zvykne na všechno, ale není to pravda. Myslel jsem si, věřil jsem, že lidský rod se poučí ze svých chyb, z hnusné historie, ale není tomu tak. Stále pochodují mladí muži a ženy na smrt. Kvůli rozmarům mocných, kvůli lžím, kvůli území. Možná právě proto mám slabost pro válečný death metal, který bývá, když je dobře zahraný a napsaný, mementem, upozorněním na to, čeho jsme my lidé, schopni.

Stefan Lang je jediným členem německé kapely TIGER BATTALION, který je podepsán pod veškerou muzikou i texty. Jedná se o děsivé ozvěny přímo z bojiště. Nové, v pořadí již druhé dlouhohrající album "Global Assault", je uvěřitelné, ryzí, opravdové, autentické. Myslím si, že je nutné si stále válečná utrpení připomínat, koneckonců události posledních let má slova jenom potvrzují. 


Téma války je s death metalem spojeno od počátků tohoto stylu. Německou kapelu tak můžeme s klidem zařadit po bok takových kapel, jako jsou BOLT THROWER, MEMORIAM, HAIL OF BULLETS, ASPHYX, DECAYING, DEATH KOMMANDER, SHRAPNEL STORM, TRENCHANT, ASCHENVATER. Je to právě chladná a nekonečně temná atmosféra, která vás ihned vtáhne do děje, která mě přesvědčila o tom, abych se nahrávce více věnoval a napsal o ní pár slov. U mě je to vlastně jednoduché, hudba mě musí bavit, musím se k ní rád vracet a musí ve mě probudit nějaké představy a emoce. Tohle všechno se TIGER BATTALION povedlo na výbornou. Byl jsem při poslechu opravdu na bojišti, umíral jsem v zákopech a bolelo mě to ještě dlouho po smrti. Vedle mě ležela zohavená těla mých kamarádů a všechno se mi míchalo dohromady se záběry z večerních zpráv. Jakoby na svět opravdu padl velký černý mrak. Stefan Lang se sice ve svých textech věnuje hlavně Druhé světové válce, tankovým bitvám a čerpá z historie, jenže když ona je válka pořád stejně hnusná a nenávistná. Stále v ní umírají lidé. Jenom technologie zabíjení se změnily a zdokonalily. Na konci je vždy ale i dnes hnusná, ošklivá a zcela zbytečná smrt. Troufám si tvrdit, že album "Global Assault" by měli mít ve své sbírce všichni, kteří jsou naplno oddáni tomuto stylu. Zmínit ještě musím, že novinka má opravdu povedený, dobře čitelný a masivní zvuk a o motivu na obalu také netřeba diskutovat, k předkládané hudbě sedne jako k mrtvému rakev. Už zase umírají lidé v zákopech. Mohli pracovat, milovat se, smát se a tancovat. Místo toho jsou drceni po desítkách, po tisících, pod pásy tanků. Smrt má zase jednou odstín černé a neskutečně bolí. Děsivé, temné a chladné zprávy z death metalového bojiště! Album, ukované z té nejkvalitnější oceli!


Asphyx says:

People are dying in the trenches again. They could have been working, making love, laughing, and dancing. Instead, they are being crushed by the dozens, by the thousands, under the tracks of tanks. Death has once again taken on a shade of black, and it hurts unbearably. They say that over time, a person gets used to everything, but that’s not true. I thought, I believed, that humanity would learn from its mistakes, from its ugly history, but that is not the case. Young men and women are still marching to their deaths. Because of the whims of the powerful, because of lies, because of territory. Perhaps that is precisely why I have a soft spot for war death metal, which, when well-played and well-written, serves as a memento, a warning of what we humans are capable of.

Stefan Lang is the sole member of the German band TIGER BATTALION, responsible for all the music and lyrics. These are terrifying echoes straight from the battlefield. Their new album, their second full-length release, "Global Assault", is believable, genuine, real, and authentic. I believe it is necessary to constantly remind ourselves of the horrors of war; after all, the events of recent years only confirm my words. 


The theme of war has been associated with death metal since the genre’s inception. We can thus confidently place this German band alongside such acts as BOLT THROWER, MEMORIAM, HAIL OF BULLETS, ASPHYX, DECAYING, DEATH KOMMANDER, SHRAPNEL STORM, TRENCHANT, and ASCHENVATER. It is precisely this cold and infinitely dark atmosphere, which immediately draws you into the story, that convinced me to give the album more attention and write a few words about it. For me, it’s actually simple: the music has to entertain me, I have to enjoy coming back to it, and it has to awaken certain images and emotions within me. TIGER BATTALION succeeded brilliantly in all of this. While listening, I was truly on the battlefield; I was dying in the trenches, and it hurt long after my death. The mutilated bodies of my friends lay beside me, and everything blended together with footage from the evening news. It was as if a great black cloud had truly fallen upon the world. While Stefan Lang’s lyrics focus mainly on World War II and tank battles, drawing on history, the fact remains that war is still just as vile and hateful. People are still dying in it. Only the technology of killing has changed and become more sophisticated. But in the end, even today, there is always a vile, ugly, and completely pointless death. I dare say that the album "Global Assault" should be in the collection of everyone who is fully devoted to this style. I must also mention that the new release has a truly well-crafted, clear, and massive sound, and there’s no need to debate the cover art—it fits the music like a glove. People are dying in the trenches again. They could have been working, making love, laughing, and dancing. Instead, they are being crushed by the dozens, by the thousands, under the tracks of tanks. Death once again takes on a shade of black and hurts incredibly. Terrifying, dark, and cold news from the death metal battlefield! An album forged from the highest-quality steel!


Tracklist:
01. Second Offensive 
02. Global Assault 
03. Crusades Now! 
04. Ruf Zum Sturm 
05. Nomakx Unit 
06. Asche Im Wind 
07. Bloodpath (Through The Ardennes) 
08. 70 Ton Roadkill 
09. History Repeats 
10. Unleash All Hell

band:
Stefan Lang - Everything

pátek 15. května 2026

Recenze/review - HUMAN WASTE - Misery Obsessions (2026)


HUMAN WASTE - Misery Obsessions
CD 2026, Ván Records

for english please scroll down

Možná po nás zůstane jenom spálená země. Děláme pro to absolutně všechno. Ničíme oceány, lesy, máme jedovatou vodu a navzájem stále vymýšlíme co nejlepší způsoby, jak se zabíjet. Někdy si připadám, že kráčím zničeným územím. Invazivní druh, který si říká člověk. Mám rád death metal v jeho klasické, syrové podobě. Němečtí HUMAN WASTE jej hrají. Jsou brutální, ostří a divocí. Jsou jako vyslanci temnoty, kteří přišli svojí hudbou zničit všechno, co tu ještě zbylo.

Líbí se mi způsob, jakým jsou skladby napsány. Mají v sobě potřebný drive, sílu, tlak, touhu zabíjet hudbou, ale také temné a chladné melodie. Mám pocit, že při poslechu zažívám ty nejděsivější dystopické představy. Noční můry se stávají krutou realitou a znovu a znovu zapínám play na svém přehrávači. Mraky jsou nízko a prší z nich krev. Tahle smečka je letos ve velmi dobré formě.


Pokud bychom si měli promluvit o zvuku, tak ten je náležitě masivní, dobře čitelný a zadře se vám pod kůži. Mám při každém setkání neodbytný pocit, že bych měl vzít do rukou kladivo a jít zbourat nejbližší zeď. Třetí dlouhohrající album se povedlo i co se týká motivu na obalu. Po formální stránce je vše v nejlepším pořádku a vy se tak můžete plně soustředit na hudbu a jednotlivé nápady. "Misery Obsessions" je přesně tím druhem nahrávky, která se vám dostane do hlavy, do podvědomí, zkroutí vám vnitřnosti, zabodne se do vás jako čerstvě nabroušený skalpel. Kývám se spokojeně do rytmu, užívám si mrtvolné nálady, které se vznášejí kolem, jako pach rozkládajícího se masa kolem mrtvoly. HUMAN WASTE vydali letos album, které splňuje všechny mé požadavky, abych jej rád a často poslouchal. Vracím se k němu hlavně v pátek, když už mě štve celý svět, když jsem unavený a potřebuji svoji dávku ostré hudby. Abych přežil v dnešním divném světě. Zapomenout bych neměl ani na to, že novinka vychází digitálně, jako CD i vinyl. Myslím si, že každý fanoušek si přijde na své. Chtělo by to malý klub, do kterého přijdou jen ti, kteří podobnou hudbu poslouchají rádi. Myslím si, že naživo musí být jednotlivé songy ještě surovější. Možná tu za pár let už nebudeme, až všechno úplně zničíme, ale než se tak stane, tak budu podobné desky poslouchat a všude doporučovat. Možná po nás zůstane jenom spálená země. Děláme pro to absolutně všechno. Ničíme oceány, lesy, máme jedovatou vodu a navzájem stále vymýšlíme co nejlepší způsob, jak se zabíjet. Někdy si připadám, že kráčím zničeným územím. Podobné nahrávky mi pomáhají přežít. Syrový, brutální death metal s temnou dystopickou vizí! Budete roztrháni na kusy!

Asphyx says:

Maybe all that will be left of us is scorched earth. We’re doing absolutely everything we can to make sure of it. We’re destroying the oceans and forests, our water is poisoned, and we’re constantly coming up with new ways to kill each other. Sometimes I feel like I’m walking through a devastated landscape. An invasive species that calls itself “human.” I love death metal in its classic, raw form. The German band HUMAN WASTE plays it. They are brutal, sharp, and wild. They are like emissaries of darkness who have come to destroy everything that’s left here with their music.

I like the way the songs are written. They have the necessary drive, power, intensity, and a desire to kill with music, but also dark and cold melodies. I feel like I’m experiencing the most terrifying dystopian visions while listening. Nightmares become a cruel reality, and I press play on my player again and again. The clouds are low, and blood is raining down from them. This pack is in very good form this year.


If we’re going to talk about the sound, it’s appropriately massive, clear, and gets under your skin. Every time I listen to it, I get this nagging urge to grab a hammer and go tear down the nearest wall. The third full-length album is also a success in terms of its cover art. Formally, everything is in perfect order, allowing you to fully focus on the music and the individual ideas. "Misery Obsessions" is exactly the kind of record that gets into your head, into your subconscious, twists your insides, and stabs you like a freshly sharpened scalpel. I nod contentedly to the beat, enjoying the deathly moods that hover around like the stench of rotting flesh around a corpse. HUMAN WASTE released an album this year that meets all my criteria for something I’ll love and listen to often. I return to it mainly on Fridays, when the whole world is getting on my nerves, when I’m tired and need my dose of heavy music. To survive in today’s strange world. I shouldn’t forget to mention that the new album is being released digitally, on CD, and on vinyl. I think every fan will find something to enjoy. It would be great to play in a small club where only those who love this kind of music show up. I think the songs must sound even rawer live. Maybe we won’t be here in a few years, once we’ve completely destroyed everything, but until that happens, I’ll keep listening to albums like this and recommending them everywhere. Maybe all that will be left of us is scorched earth. We’re doing absolutely everything to make that happen. We’re destroying the oceans, the forests; we have poisoned water, and we’re constantly coming up with the best ways to kill each other. Sometimes I feel like I’m walking through a devastated landscape. Albums like this help me survive. Raw, brutal death metal with a dark dystopian vision! You’ll be torn to pieces!



about HUMAN WASTE on DEADLY STORM ZINE:



tracklist:
01. Last Rites 
02. All The Pigs Are Here 
03. Iron Casket 
04. Serpent's Betrayal 
05. A Noble Rot 
06. Seven Unmarked Graves 
07. Venomous Unction 
08. Misery Obsessions

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine