Odkládám pivo na víko od rakve. Už jsem tu zase zavřený před současným divným světem, kterému přestávám postupně rozumět. Jsem starý pes, který zvedá hlavu už jen v případě, že ho nějaká kapela doopravdy zaujme. Poslechnu si ukázky a utíkám dolů, do katakomb, po schodech, po kterých stéká hnis a špína. Sednu si do snad stoletého křesla, zapnu play na svém přehrávači a nechám se unášet ostrými melodiemi, divokými riffy, temně podmanivou atmosférou.
Kdysi dávno, na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, jsem patřil do jedné party, která chodila v otrhaných džínách po periferii průmyslového města a hledala kout, kde by si mohla naplno pustit právě podobné nahrávky, jako jsou ty od MORTAL TERROR. I letos pánové na sto procent ctí staré dobré pořádky. A dělají to s elegancí, zkušenostmi a nadšením starých mistrů v oboru. Kurva brácho, ze všech kamarádů jsem tu zbyl sám a stále poslouchám stejnou muziku. Je škoda že tu nejste, i když tak trošku ano. A to pokaždé, když odkládám lahev od piva na víko od rakve a zapínám znovu a znovu play.
Novinku musíte poslouchat hodně nahlas, jedná se o starý německý thrash metal, zahraný s noblesou, nadhledem. Uvěřitelně, opravdově, ryze a naprosto autenticky. Psal jsem již o předchozím albu "Bite of the Underdog" a mám s kapelou i skvělý rozhovor (odkazy najdete dole pod dnešním článkem). Již kdysi dávno (a letošní deska mi to jenom potvrzuje) jsem zjistil a stále si to myslím, že jsme jedné krve. Koluje nám v žilách od doby, kdy jsme poprvé uslyšeli opravdovou metalovou muziku. Tihle veteráni vám nakopou zadky. Samozřejmě, celou dobu se zde bavíme o nahrubo nasekaném thrash metalu, opředeném spoustou syrových melodií. Pokud jste fanoušci třeba takových SODOM, DESTUCTION, KREATOR, PROTECTOR, TANKARD, je pro vás novinka "Filthy Old Thrash" povinnost. Vše je ohlodané až na kost. Novinka vás smete z povrchu zemského, strhne do hlubiny, spálí, rozdrásá vás zevnitř, abyste potom vstali z popela, silnější než kdy dřív. Vím moc dobře, že pokud by mí kamarádi ještě žili, setkal bych se s nimi v mosh-pitu. Já vím, svět se dnes točí úplně jinak, vše je umělejší, podivnější a moje slova mohou znít jen jako výkřiky do tmy, ale z nového alba cítím pověstnou pradávnou sílu opravdového metalu, takovou tu krvavě černou jiskru, drive, chcete-li. MORTAL TERROR do mě zkrátka a dobře zasekli svůj dráp i letos a už mě nepustili. Nezbývá mi nic jiného, než vám nové album doporučit a označit jej vysokou známkou kvality. Kurva brácho, je to zase tam. Odkládám pivo na víko od rakve. Už jsem tu zase zavřený před současným divným světem, kterému přestávám postupně rozumět. A cítím se skvěle! Opravdový, ryzí, nahrubo nasekaný thrash metal, u kterého odpadává maso od kostí! Tohle album se vám dostane do hlavy i do podvědomí!
Asphyx says:
I set my beer down on the coffin lid. Here I am again, shut away from this strange modern world that I’m gradually losing track of. I’m an old dog who only lifts his head when a band really catches my attention. I listen to some samples and run downstairs, into the catacombs, down the stairs covered in pus and grime. I sit down in an armchair that’s probably a hundred years old, press play on my player, and let myself be carried away by sharp melodies, wild riffs, and a darkly captivating atmosphere.
A long time ago, at the turn of the ’80s and ’90s, I was part of a crew that would wander the outskirts of an industrial city in ragged jeans, looking for a spot where we could crank up recordings just like those by MORTAL TERROR. This year, too, these guys are staying true to the good old ways one hundred percent. And they do it with the elegance, experience, and enthusiasm of old masters in the field. Damn, bro, of all my friends, I’m the only one left here, and I’m still listening to the same music. It’s a shame you’re not here though in a way, you kind of are. And that’s every time I set my beer bottle down on the coffin lid and hit play again and again.
You have to listen to this new release really loud it’s old-school German thrash metal, played with class and a sense of perspective. Believably, genuinely, purely, and completely authentically. I’ve already written about their previous album, "Bite of the Underdog", and I also have a great interview with the band (you’ll find the links below today’s article). A long time ago (and this year’s album only confirms it), I realized and I still believe that we’re cut from the same cloth. It’s been coursing through our veins ever since we first heard real metal music. These veterans are going to kick your asses. Of course, we’re talking here about brutally choppy thrash metal, interwoven with plenty of raw melodies. If you’re a fan of bands like SODOM, DESTRUCTION, KREATOR, PROTECTOR, or TANKARD, their new album “Filthy Old Thrash” is a must listen. Everything is stripped down to the bone. This new album will sweep you off the face of the earth, drag you into the depths, burn you, and tear you apart from the inside, so that you can then rise from the ashes, stronger than ever before. I know very well that if my friends were still alive, I’d be meeting them in the mosh pit. I know, the world is a completely different place today everything is more artificial, stranger and my words may sound like nothing more than cries into the darkness, but from this new album I sense the legendary, ancient power of true metal that blood-black spark, that drive, if you will. MORTAL TERROR have, quite simply, sunk their claws into me again this year and haven’t let go. I have no choice but to recommend this new album to you and give it a high mark for quality. Damn, bro, it’s back. I’m setting my beer down on the coffin lid. Here I am again, shut away from this strange modern world that I’m gradually losing the ability to understand. And I feel great! Real, pure, brutally chopped up thrash metal that makes the flesh fall off your bones! This album will get into your head and your subconscious!
Ležím na posteli u okna. Včera byl bratr někde venku s kamarádem a opil se. Potkal jsem jej několikrát ve městě. Klátil se jak dlouhý vykřičník a blábolil. Mám tě odvést domů? Ptám se ho a on má najednou rozkecáno. Je to po dlouhých letech poprvé, že vůbec mluví. Jak jinak, jen o sobě. Moc mu nerozumím, démon alkohol ho sejmul tak, že se vydá směrem domů. Jde s ním pár lidí, tak jsem v klidu. On se nějak domů dostane. Měl jsem pravdu, jen usnul na mé posteli. Teď chrápe, i když dole pod oknem začali nějací dělníci pomalu trhat ze země železné konstrukce. Klepadla na prádlo už nikdo dlouho nepoužíval. Nikde se nevznáší vybělené prádlo mladých matek. Jdu si opláchnout obličej. Máma vyděšená, jestli něco bratrovi není. Jen se opil, v klidu. Ale to ona ne, dojde pro obkládek. Je to až dojemné. Kýbl plný zvratků. Nemáš teplotu?
Sejdeme se vlastně náhodou. Asi nás vytáhne z domu nostalgie. Zapálím si cigáro a sousedka, dnes neskutečně sexy, si stoupne zasněně vedle mě. Pamatuji si, jak jste na mě s klukama vždycky koukali. Zasním se, pamatuji si to přesně. Měli jsme v rukou vitacit a vyplazovali jsme jazyk na kolemjdoucí. Když šla ona, již tehdy v patnácti neskutečná kost, tak se vlnila. Poznal jsem jí z dálky. Pokaždé se otočila, pohodila vzpurně hlavou a pronesla něco o debilech. Měla samozřejmě pravdu. Teď, když je nám dvacet a oba toho máme za sebou spoustu, tak nám to přijde hrozně vtipný. Měl si vždycky takový obrovský brýle, ale byl si roztomilej. Vidíš to a já se vždycky tak snažil. Jak se vůbec máš? Poprvé na mě koukne smutně, ani se neptej. Máma je nemocná. Vlastně ani nevím, co to do mě vjede. Hele, za chvilku jedeme makat na chalupu, ale večer nemám brigádu, co zajít někam na pivo. Řekne ano. Dělníci mezitím trhají ze země železné tyče, zápolí s betonem a mě přijde, jako by rvali i moje kořeny.
Tady jsme mívali sraz, zde jsme plánovali, co budeme dělat. Navazovali jsme vztahy, kamarádství. Kousek vedle jsme hrávali pozemní hokej, pinkali si o zeď. Holky skákaly přes gumu a připadaly nám samozřejmě děsně trapný a uhihňaný. Kývali jsme nohama na klepadlech a smáli se vtipům, řehtali se na celé kolo a postupně, jak šly roky, tak se těšili, až půjdou slečny ze školy. Každý jsme měli tu svoji, co se nám líbila. Kecali jsme, machrovali, snili o tom, jak si je jednou vezmeme. Míval jsem první erotické sny, ano, o sousedce, když ji teprve pučela ňadra. Kroutila zadkem, byla moc hezká po mámě. Upozorňoval jsem na sebe, pouštěl naschvál metal ve walkmanovi, aby slyšela Sodom. Měla asi jiný vkus, někdy kolem sedmnácti jsem zjistil, že to nemá cenu. Už jsme taky chodil s někým jiným a tak jsem se za ní jen ohlédl a zasnil se, jak to my kluci děláme.
Musím za bráchu nasekat dříví, jedu jako drak, on sedí ve stínu a je zelený a chvílemi rudý jako rak. Máma kolem něj poskakuje. Měl bych se cítit nespravedlivě, ale on byl vždycky benjamínek, tak mi to ani nepřijde. Jsem zvyklý. Neřeším to, i když je fakt, že někde v hloubi duše trošku žárlím. Když mám hotovo, tak si otřu mozoly a vezmu psa nahoru na hřebeny. Běžíme jako o závod a pak si lehneme do trávy. On skáče k myším dírám, je ve svém živlu a já na chvilku usnu. Jde zase kolem mě. Vlní se v bocích, ale jen jemně, žensky, jako víla. Má vlasy pod pás a protože je lehký větřík, tak se jí vznášejí nad zadkem. Proč tu se mnou není blondýnka? Hned bych na ní skočil. Jenže je daleko, na druhém konci republiky, u svých rodičů. Vezmu raději psa na vodítko a jdu to rozchodit. Najednou je mi tak nějak smutno, melancholicky. Najím se a když jedu domů vlakem ze Smržovky, tak se těším do sprchy. Máma a brácha zůstávají na chalupě.
Otevřu doma okno a najednou je mi divné, že dělníci makají i o víkendu. Tak tohle je ten kapitalismus. Zrovna sedí na zbytích od panelů, pijí lahváče a těší se na večer. Stejně jako já, který mám mokré vlasy a přemýšlím, kam zajdeme. Nemám žádné postranní úmysly, koneckonců, ona mě nikdy nechtěla. Vezmu si čisté triko, sepnu vlasy do culíku a už zvoním dole u vchodu. Dobrý den, půjde Pavla ven? Pojď nahoru. Otevře mi a je celá přepadlá. Sedni si prosím chvilku do kuchyně. Musím se nalíčit. Nabídne mi kafe, ale to já moc nepiju. Tak jen sedím a koukám do zdi. Mají to tu hezky uklizené, i když je vidět, že nemají moc peněz. Ona vyrůstala jen s mámou. Zaslechnu divný, syčivý zvuk. Zvednu se, nevím, co mě to popadne, ale myslím si, že někde uniká plyn. Ale není tomu tak. Vedle v pokoji leží její máma, celá omotaná hadičkami a trubicemi. Dýchá za ní nějaký přístroj. Má úplně seschlou tvář. Ta žena, která byla pro půl sídliště erotickým symbolem, sotva dýchá. Živoucí mrtvola. Leknu se. Podívá se na mě prosebnýma očima.
Pavla mě chytne za ruku a odtáhne zpět do kuchyně. Nic neříká, jen jí stékají po obličeji slzy. Obejmu ji a ona jde znovu do koupelny se upravit. Pak už ale jdeme, o mámu se postará večer i v noci sousedka, co je zdravotní sestrou. Je mi hloupé něco říkat, tak mlčím, vylezeme z domu a já spadnu do díry, co tam zůstala po dělnících. Klepadla zmizela. Řekne to ještě vážně, ale pak se mi směje a ledy jsou prolomeny. Jdeme do města, do hospody, prý zná jednu novou, co má nějaký děsně bohatý podnikatel. Cestou si vyprávíme o starých časech, o sousedech, o kamarádech. Ptá se mě na moje holky, na Kačenku, na tu dívku na vozíku, protože nás viděla za záclonou, jak se scházíme s naší první i druhou partou na klepadlech, jak vytahujeme lahváče, jak se na nich v noci loučíme, jak se líbáme pod lampou se žlutavým světlem. Ona se mezitím starala o čím dál tím víc nemocnou mámu. Záviděla jsem vám. Co já bych za to dala, jen si vyjít. Kluci na mě vždycky letěli, ale jakmile jsem je pozvala domů, tak utekli.
Pije víno a já se zase jednou cítím v restauraci divně. Mají tu postavené ubrousky, číšníci na nás koukají úkosem a jsou arogantní. Ne, vodu ani zadarmo. Nebudete jíst. Když mizíme, tak jsme si řekli už asi všechno a tak nedám dýško a suneme se pomalu dolů, na sídliště. Dáma si přeje tanec, což je pro mě noční můra. Ne že bych ji rád nedržel kolem boků a nepřivoněl k šíji, ale v Bunkru hrají disko. Znáte to, maníci v rozhalených košilích, předražená kola, holky s kabelkami postavenými na zemi před sebou, stojící v kruhu a čekající, až přijde nějaký borec a zaplatí jim pití. Mě tohle vždycky přišlo jako hraní si na takový lepší kurvy. Já nikdy moc peněz neměl, ale i kdyby jo, tak by mi to přišlo divný. Pár známých to takhle dělalo, ale mě by chybělo poznávání, tokání, svádění, takový ty hry kolem, které v sobě mají jiskru, zápal. Vzpomenu si na jeden slavný projev dávno mrtvého kamaráda Prcalíka. Ty vole, já tam seděl, taková krásná byla, ty prsa, zadek, ta tvářička. Já se začal prsit, připravoval jsem si okouzlující řeč a ona pak promluvila. No mě normálně klesnul, v hubě měla jen hovna a tupá byla jak štoudev.
Ale asi to funguje. Všichni jsou krásně nastrojení, podle poslední módy, ale připadají mi falešní. Třeba je to ale jen můj dojem. Když jdu od baru a držím v ruce třetinku předraženého piva, které je teplé a nějaký míchaný nápoj, tak se ani lidem okolo nedivím, že berou prášky nebo bílý prášek. Všechno se za těch pět let neskutečně změnilo. Nejsou to jen klepadla. Přijde mi, že lidé zhrubli, jsou neomalení. Ne všichni, ale takový ten dav kolem, ta masa bezejmenných. Prachy jsou najednou modla a některý holky toho využívají. Copak by si brala nějakýho chudýho blbečka. Sedíme v rohu a ona najednou, z ničeho nic udělá něco, co bych nikdy nečekal. Chce mě políbit. Opatrně, lehce a křehce ji odstrčím. Omlouvám se. Nemůžu. Když mi bylo patnáct, šestnáct i sedmnáct, ale i třeba devatenáct, tak se mi o tobě zdávalo. Ale teď, už to nejde, nechci. V hlavě i těle mi hučí alkohol a mám opravdu zase jednou co dělat, abych se ovládl. Podívej, kolik je kolem kluků. Jsou o hodně hezčí než já.
Utře si slzy, odmítnutá žena je vždycky problém, ale pak jen kývne hlavou a nakonec mě chce utancovat k smrti. Svíjí se, natřásá, hraje přede mnou všechny ty pářící předehry. Bože, je opravdu nádherná. Fakt bych neměl? Když už si sama řekla. Jdu na záchod a když se vracím, tak kolem mé opilé sousedky krouží nějaký seladon. Nese jí zrovna pití a já náhodou vidím, jak jí sype něco do sklenice. Do prdele, chytnu ho za rukáv jeho bělostné košile a asi zaberu víc, protože mu ji roztrhnu. Co to kurva děláš? Víš kolik to stálo? Vyrazím mu pití z ruky, přitáhnu si ho pod krkem a řvu mu do obličeje, že je kretén. Nemám ale moc zastání. Odtrhnou nás gorily a já dostanu výstrahu. Co blbneš debile, s holkama se to tady takhle dělá. Přisednu si k Pavle a ona mi na chvilku usne v náručí. Dopiju již teplé pivo a chtěl bych domů. Jenže začnou hrát ploužáky. Ona jako polita živou vodou najednou stojí na nohou a tahá mě znovu na parket.
Držím ji za boky, za zadek, objímám jí. Přijde mi, že se ve mě ztrácí, chtěl bych jí chránit, nějak jí pomoc. Moc dobře ale vím, že už toho stejně jako já vypila až moc. Pojď, půjdeme domů. Přemlouvá mě, ale jsem neoblomný. Sundá si boty a jde bosky. Plácá nohama o asfalt a říká mi věci, které si nechám raději pro sebe. Sedni si a dívej se. Ještě tu zbyla jedna klepadla, poslední. Kolem jsou díry v zemi a ona jakoby několikrát prochází okolo, vlní se, hází prdelkou a boky, vlasy jí nadskakují. Sehne se, usměje, je jako kočka, co se chce mrouskat. Dává si prsa v upnutém tričku k sobě. Takhle ses na mě vždycky koukal, že jo? Pojď k nám nahoru. Odvedu jí ke dveřím a znovu se omluvím. Pláče mi do trička a mě je trapně. Díky za hezký večer, řeknu a když ležím konečně ve své posteli, tak nemůžu usnout. Venku už svítá a za pár hodin pojedu do Plzně. Mám podvědomě pocit, že tím, jak začali likvidovat klepadla, tak vytrhli i další část mých kořenů. Když potom v Plzni ležím s blondýnkou v posteli, tak jsem na sebe hrdý.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave SOULBURN! Greetings from the Netherlands. Something strange just happened to me. I was listening to your new album, “Quantifying Cosmic Doom,” in my home office when a storm broke out. I opened the window, and everything came together in a single moment. The new album has a beautifully chilling atmosphere. It literally captivated me. How difficult was it to follow up on your previous album, “Noa’s D’ark”? How did the new album come together?
Eric: Greetings back to you, Jakub, and to the Czech Republic as well. And wow… a storm breaking loose while you were listening to our new album. That is the kind of synchronicity you simply cannot plan. It almost feels as if the elements themselves decided to join in. Moments like that capture exactly what this record is about: atmosphere, tension, and that sense of something vast moving around you. Thank you. The new album definitely carries a strong atmospheric presence. It is something we focused on intensely while creating it, letting the music breathe, expand, and pull the listener into its own world. Our new album Quantifying Cosmic Doom is a step upward compared to our previous album Noa’s D’ark. We call it a step upward because this time we made more use of pure clean vocals, and that is immediately the biggest difference from the previous album. We continue to improve ourselves as musicians, and our interest in listening to music beyond just death metal or black metal also makes a difference in our inspiration and in composing new songs. Actually, all the songs came together quite smoothly. During the writing and arranging process we always record demo versions at home using Cubase. Those are our so‑called blueprints, and we bring them with us into the studio as well. One day the recording might flow better than another, but that’s just part of being human. There wasn’t really a difference between recording the latest album and the previous one. The only exception is that our previous album Noa’s D’ark was recorded during the corona period, and that was quite special. At the time, only three people were allowed in the studio at once. That created a very unusual working atmosphere.
I’m a bit of a traditionalist in certain ways, so I ordered both the CD and a T-shirt from you. It’s very fulfilling for me to hold such a perfectly executed piece of work in my hands. And I’m not just talking about the music here. The cover art was created by Manuel Tinnemans. What exactly does the artwork mean? And how does it relate to the new songs?
Eric: Thank you for your support in buying the shirt and the CD. We truly appreciate it. It means a lot to us when people not only enjoy the music but also choose to support the physical releases. That is something that is far from guaranteed these days.
Twan: The artwork for Quantifying Cosmic Doom, created by Manuel Tinnemans (Comaworx), is deeply intriguing. It weaves together octopuses, hourglasses, and cosmic imagery, centered around a female Goddes‑like figure. These elements collide and coexist, reinforcing the album’s themes of time, transcendence, and humanity’s search for meaning within the vast indifference of the universe.
“During our South American tour with Mork in 2022, we found ourselves in São Paulo one day. The city is home to this vast cemeterie, and there, among the silence, I came upon this statue a female figure of sorts. It struck me immediately. I took a photograph on the spot, with the quiet intuition that it might one day become the seed of a future album. At that time, not a single new song had been written.To me, the figure embodies that which people cling to as they move through life, an anchor, a source of meaning. In the artwork she stands at the heart of the cosmos, encircled by a serpent and by tentacles reaching outward. Time runs as a central thread through the album, hence the hourglasses. One holds an embryo, the other a feather, symbols of how an entire lifetime is, in a sense, suspended within time, inescapable and relentless. And yet the cosmos remains unmoved, utterly indifferent to it all. If you look closely, you see the chopped off hand underneath the hourglass, ‘the thief of time’ we call it. Because, what is time? Just another fucking made up thing of mankind to be in control. Well, here is news for you all; the universe doenst give a shit, haha! It’s that quiet, unsettling contrast I found so compelling.
You’ve had a new drummer since the album before last. His name is Marc Verhaar. Why did Bob Bagchus leave, anyway? In any case, I really like the drum sound this year.
Eric: Yes that is correct. Marc took over the drums in 2018, and wow, that is already quite some time ago. I had to refresh my memory for a moment. As far as I remember, Bob wrote to us through WhatsApp to say that he wanted to focus on other things in life and that he no longer felt the drive to continue drumming. That was a moment of reflection for us, thinking about how we wanted to move forward. Fortunately, Marc came into the picture very quickly. He had always travelled with Remco and helped us whenever needed, so the connection was already there. It turned out to be the perfect choice. Marc fits Soulburn flawlessly. He is tight like a Swiss clock and an absolute beast behind the drums. I am very glad that he agreed to join us back then.
The sound is great overall. Cool, dark, captivating. Yet every instrument and the vocals were recorded in a different studio (if I understood correctly). How was the album actually recorded? I still live with this romantic notion that musicians gather in one studio, have a good drink, and get to work, but it seems like you didn’t even have to meet in person?
Eric: Yes I remember that as well. That is how recordings used to be done back in the day, often even played simultaneously, with just a few overdubs and that was it. Things were much more direct and straightforward then. These days we have been working in a completely different way for several albums already. We record everything separately, choosing the studios where each of us feels most at home. One place for the drums, another for the guitars, another for the bass and the vocals. And of course the full mix and mastering as well. This approach gives us the freedom to focus on every detail and to capture the atmosphere exactly the way we envision it. The album was mixed, mastered, and produced by Erwin Hermsen at Toneshed Studio in the Netherlands. He delivered exactly the result we were aiming for. With his skill and experience, he shaped the sound into something powerful, massive, and just as important for us organic. That character fits Soulburn perfectly. The drums were recorded at Jörg Uken’s Soundlodge, the bass and vocals at Erwin’s Toneshed Studio, and all guitars were tracked at Tom Meier Studio Recording & Live Sound in the Netherlands.
SOULBURN is a band made up entirely of experienced musicians. Each member has a tremendous amount of great work under their belt. But you know how it is everyone also has their own ego that they want to assert. How does that work in your band? Does anyone have the final say? Do you ever argue? And what about cabin fever have you experienced that yet?
Eric: We have a professional mindset. In all the years we have been together we have never had a single argument, and that is something I find very special and something I truly cherish. We are simply not the kind of people who fall into that. Ego is not part of who we are. We are musicians who love our instruments. We discuss whatever comes our way, we solve things together, and there is not really one leader in the band. Maybe they would point to me because I founded Soulburn, but that is not how it feels and it is not something I want. The four of us are intelligent individuals with our own insight. We have been part of the metal scene for so long that we know very well what works and what does not. Cabin fever is not something we deal with. We have toured together, played shows, rehearsed, spent countless hours in each other’s company, and we always have fun. We enjoy what we do, and that is what matters most to us.
“Quantifying Cosmic Doom” hovers somewhere between death metal, black metal, and doom. Erik’s style is unmistakable at least that’s how I see it as a fan. I’d be curious to know how he composes the basic riffs themselves. A lot of musicians just jam around in the studio and then “something comes out of it.” Others put everything together only in the studio. Erik, how do you approach composing?
Eric: In the end it is not complicated. For me it has always been quite basic in a certain way. I play a lot of guitar at home and I have my own little mancave, so to speak. I love grabbing the guitar after a strong cup of Nespresso, plugging in, and simply playing. Practicing, going through the setlist, or just letting ideas flow. There is always some form of inspiration that appears. Often it starts with two riffs or two fragments of riffs. I record them on my computer using Cubase. I have a template that I use as a starting point, and from there I begin shaping those two guitar parts. I add simple computer drums underneath and, most importantly, I determine the tempo of the click track. That is how I build the songs, with the initial ideas always coming from the guitar. When the songs are finished and the ideas for samples or effects are clear, I record those immediately as well. Then I create MP3 files and send them to the other band members so they can hear the concept I have in mind. That is basically how the entire album comes together. Remco and Marc then create the ideas for the final drum parts and send them back to me. After that, Twan spends a weekend at my place and we arrange the songs together and later work out the bass parts. The ideas for the vocals are something Twan develops entirely on his own.
I’m reading through the lyrics, and each one has a sort of preface, an introduction to the story. A lot of metal bands forget this aspect, but your content is very well-developed. Where do you get inspiration for the lyrics? Is it books, movies? Or personal experiences?
Twan:
Thanks, and yes, all you mention plays a part. The lyrics are a cocktail of things. But first comes the music, which is my main inspiration for the vibe of the lyrics. It gives me direction, a pace, and that comes with a type of vocalline or melody how I want to sing to it. And then that vocal line comes with words that start to flow, it builds itself, and from there on sets a tone of emotions. I actually never really think about what I am going to write, I just litarally feel. And then words just start to flow and form lyrics. Topics are always philosophical in their DNA. Combine that with a deep-rooted dose of poetic misantropy and a lustful desire to intrique with ambiguous depth. The music is the vessel, the words are its ghost.
Are you familiar with the term chromesthesia? This also played a large part for me when shaping the concept of the album, the titles, the chapters, and the front cover artwork. This was not just black and grey; colorful enigmas began to emerge once the blueprints of the early demo tracks sank into my subconscious. And once the albumtitle revealed itself to me, the cosmic element, like a weavery, found it’s way throughout all the lyrics.
The connection I try to weave throughout the album is the notion that everything is a universe unto itself. No matter how deeply you travel inward, or how far you stretch outward lines, forms, shapes and figures; movements, forces and recurring patterns each existence is caught within what we, in our human inadequacy, have chosen to call “time.”
Much of this lies far beyond the reach of our limited minds, and that is precisely where I want to go when I write. Soulburn’s music becomes the boundless vessel that carries me there. And just as with music though it may be harder to achieve with words I believe lyrics must leave room for ambiguity. They should reveal themselves differently from moment to moment: something to return to, to conspire with mentally, or simply to experience as a source of inspiration and imagination.
The new album practically demands a live performance. Are you planning a tour? I’m sure you’ll play at some big festivals, but what about small club shows? Can we look forward to that? I can totally picture a dark club… fog… the first riff rings out…
Eric: This October we’ll embark on a European tour together with our brothers from the Norwegian band Mork the same guys we toured South America with back in 2022. That bond runs deep. And there are already confirmed shows for 2027, so we go hit the road again and spread our Quantifying Cosmic Doom. We basically play wherever our booker sends us the offers. Whether it is festivals, club shows, or a full tour, as long as the conditions are good we are there. So yes, that also includes a dark club filled with mist and an atmosphere that feels deadly. For us it is all part of the experience. If the vibe is right and the energy is there, we will play it.
SOULBURN is now one of those veteran bands that has gone through a certain evolution. I’m sure you guys are music fans yourselves. What influenced you in your early days, and what do you listen to today?
Eric : We listen to all kinds of music from Pink Floyd, Fleetwood Mac, Bowie and Nick Cave to the most extreme forms of metal. Type O Negative, Trelldom, Oranssi Pazuzu… our musical taste is very broad. All those influences find their way into our inspiration, but always indirectly. We never copy anything. Whatever resonates with us, we absorb it and transform it into something that becomes our own a true Soulburn ingredient. And of course we still listen to the same music we listened to in the early days of Soulburn. Bathory, old Venom, Celtic Frost, Slayer, the Canadian band Slaughter. Those records still carry a very special feeling for us. There is a certain rawness, a spirit, an atmosphere that has never lost its power. When we go back to those albums it is almost like stepping into the same dark room where our musical journey began. The sound, the attitude, the energy, it all shaped who we became as musicians. Even after all these years it still resonates deeply. It reminds us why we picked up our instruments in the first place and why we continue to create the music we do. Those early influences are not something we try to copy, but they are part of our DNA. They keep us grounded, inspired, and connected to the roots of extreme metal.
Everyone had to start somewhere. What was the initial impulse that made you pick up a guitar? Was it because of the girls? And who was your role model in the beginning? Is there a period you remember most fondly?
Eric: That is a funny question, no it wasn’t for the girls haha, it could have been but no, I was simply fascinated by playing guitar. I started playing guitar when I was 14 years old. That’s like 45 years ago. My parents bought me my first electric guitar a blue Aria Pro II and that’s the instrument on which I discovered how to play. I never took guitar lessons; I mainly figured out the chords myself while playing along to records by the Scorpions, Van Halen, and later Metallica, along with many other bands. I loved figuring out what they were playing. I wanted to join a band once I became a huge fan of the early Venom records the first album Welcome to Hell and then the second one, Black Metal. Those two albums made such a massive impact on me that I knew for sure I wanted to play in a band, but in the style of Venom meaning the extreme stuff for that time. I played a little every day after school and eventually I could play chords. I was never a fast lead guitarist, it just was not my thing. The doom solos or the melodic line solos are where I can really put my feeling into the music.
What does music mean to you? How do you perceive it in relation to your life? Is it a curse, a joy, a necessity? I, for one, couldn’t live without music; I listen to it all day long, and when I can’t, I miss it… how about you? Feel free to get into some philosophical musings.
Twan:
This question is deceptively simple in its asking, yet almost boundless in its answering. Where does one even begin to trace the origin of something so deeply woven into existence?
As far back as my memory allows, I have not merely listened to music, I have belonged to it. Even before language, before understanding, there was rhythm. As a child, I could not sit still; there was an irresistible urge to strike, to tap, to resonate with the world around me. Every surface became an instrument, every moment an opportunity to shape sound into pattern.
Over time, that instinct unfolded into many forms, singing, imitation playbacks, strings slightly out of tune, keys pressed in curiosity rather than mastery, drums found where none were intended. It never truly depended on the tools. Music was never something external to acquire; it was something inevitable to express. Even in the absence of instruments, the body itself became a medium. Hitting my knuckles against my skullbone while the hollow of cheeks turn into a chamber of resonance. Clicking my teeth and tongue creating the most crazy galloping beats...
Perhaps this is because music does not begin outside of us. It originates within. The steady pulse of the heart is our first metronome, marking time long before we understand its passing. In that sense, every life is already a composition to the rhythm of the heartbeat, writing the song of our lives.
What does SOULBURN have planned for the coming months, and what can we look forward to? If you have a message for promoters, labels, or fans, this is the place for it!
Eric: We’re currently taking the time to fully enjoy the release of our new album “Quantifying Cosmic Doom”. It’s a record we poured an enormous amount of energy, emotion, and creative intent into, so it feels good to finally let it breathe and share it with the world. The reactions so far have been overwhelming, and it motivates us even more to keep pushing ourselves as musicians. As mentioned earlier, we’ll be hitting the road in October for a European tour together with Mork and Arroganz. It’s an exciting step for us a journey into new cities, new stages, and new audiences. We’re letting everything that comes our way unfold naturally, embracing the unknown and the thrill that comes with it. There’s a lot happening behind the scenes, and the anticipation is growing every day. Promoters who want to bring this cosmic darkness to their stage can book us through our booker Stefan at We‑Live Agency. And to our fans: thank you for your unwavering support. It means the world to us. We hope to see you at our upcoming live shows, where we can share the energy of this new chapter together.
Thank you so much for the interview. I see it’s still raining outside; I think I’ll head into the woods and put your new album on my player. Thanks a lot for it there’s plenty to listen to. I wish the new album and all of you the best, and I look forward to seeing you at a concert someday. SOULBURN FOREVER!
Eric: Thank you, Jakub, for these powerful closing words at the end of this remarkable interview. Outside it is still raining a constant grey veil over the world, the perfect atmosphere for our new album, where every drop seems to echo the cosmic darkness we tried to capture. I wish you many deep and immersive listening sessions, the kind where the music pulls you into its own universe and refuses to let go. And I truly hope our paths will cross someday during one of our live shows, where the songs take on a life of their own and the energy becomes something almost ritualistic. Cheers, and dark greetings to the Czech Republic may the cosmic doom reach you soon.
Ave SOULBURN! Zdravím do Holandska. Zrovna se mi stala zvláštní věc. Pouštím si doma na home office vaši novou desku „Quantifying Cosmic Doom“ a začala bouřka. Otevřel jsem okno a všechno se mi spojilo v jedno. Novinka má krásně mrazivou atmosféru. Doslova mě uhranula. Jak bylo těžké navázat na předchozí album „Noa's D'ark“? Jak nová deska vznikala?
Eric: Zdravím tě, Jakube, a také do České republiky. A wow… bouře se rozpoutala, když jsi poslouchal naše nové album. To je ten druh synchronicity, kterou prostě nedokážeš naplánovat. Skoro je to, jako by se k vám samy živly rozhodly přidat. Takové momenty přesně vystihují, o čem tato deska je: atmosféra, napětí a ten pocit něčeho obrovského, co se kolem tebe pohybuje. Děkuji. Nové album rozhodně nese silnou atmosférickou přítomnost. Je to něco, na co jsme se při jeho tvorbě intenzivně zaměřili, nechali hudbu dýchat, rozpínat se a vtáhnout posluchače do jeho vlastního světa. Naše nové album Quantifying Cosmic Doom je krokem vzhůru ve srovnání s naším předchozím albem Noa’s D’ark. Říkáme tomu krok vzhůru, protože tentokrát jsme více využili čisté vokály, a to je hned největší rozdíl oproti předchozímu albu. Neustále se zlepšujeme jako hudebníci a náš zájem o poslech hudby nad rámec pouhého death metalu nebo black metalu také ovlivňuje naši inspiraci a skládání nových písní. Vlastně všechny písně dohromady docela hladce zapadly. Během procesu psaní a aranžování vždy nahráváme demo verze doma pomocí Cubase. Jsou to naše takzvané plány a ty si nosíme s sebou i do studia. Jeden den může nahrávka plynout lépe než jiný, ale to je prostě součást lidského bytí. Mezi nahráváním nejnovějšího alba a předchozího nebyl žádný velký rozdíl. Jedinou výjimkou je, že naše předchozí album Noa’s D’ark bylo nahráno během koronavirové krize, a to bylo docela zvláštní. V té době směli do studia najednou jen tři lidé. To vytvářelo velmi neobvyklou pracovní atmosféru.
Jsem v určitých věcech staromilec a tak jsem si objednal u vás jak CD, tak tričko. Je pro mě hodně naplňující držet v ruce tak perfektně odvedenou práci. A to teď nemluvím jen o hudbě. Motiv na obal dělal Manuel Tinnemans. Co přesně motiv znamená? A jak souvisí s novými skladbami?
Eric: Děkujeme za vaši podporu při koupi trička a CD. Opravdu si toho vážíme. Hodně pro nás znamená, když si lidé nejen užívají hudbu, ale také se rozhodnou podpořit fyzická vydání. To je něco, co je není v dnešní době zdaleka zaručené.
Twan: Obal alba Quantifying Cosmic Doom, který vytvořil Manuel Tinnemans (Comaworx), je hluboce fascinující. Proplétá chobotnice, přesýpací hodiny a kosmické obrazy, soustředěné kolem ženské postavy podobné bohyni. Tyto prvky se střetávají a koexistují, čímž posilují témata alba, jako je čas, transcendence a hledání smyslu lidstva v obrovské lhostejnosti vesmíru.
„Během našeho jihoamerického turné s Mork v roce 2022 jsme se jednoho dne ocitli v São Paulu. Ve městě se nachází rozlehlý hřbitov a tam, uprostřed ticha, jsem narazil na tuto sochu, jakousi ženskou postavu. Okamžitě mě to zasáhlo. Na místě jsem ji vyfotil s tichou intuicí, že by se jednoho dne mohla stát zárodkem budoucího alba. V té době ještě nebyla napsána jediná nová píseň. Pro mě tato postava ztělesňuje to, k čemu se lidé upínají, když procházejí životem, kotvu, zdroj smyslu. V uměleckém díle stojí v srdci kosmu, obklopena hadem a chapadly sahajícími ven. Čas probíhá albem jako ústřední nit, proto ty přesýpací hodiny. Jedny drží embryo, druhé pírko, symboly toho, jak je celý život v jistém smyslu zavěšen v čase, nevyhnutelný a neúprosný. A přesto kosmos zůstává nehybný, ke všemu naprosto lhostejný. Když se podíváte pozorně, uvidíte pod přesýpacími hodinami useknutou ruku, říkáme mu „zloděj času“. Protože co je…“ čas? Jen další zatracený výmysl lidstva, který má mít vše pod kontrolou. Tak tady je novinka pro vás všechny; vesmíru je to fuk, haha! Je to ten tichý, znepokojivý kontrast, který mě tak podmanil.
Od předminulé desky máte nového bubeníka. Je jím Marc Verhaar. Proč vlastně odešel Bob Bagchus? Každopádně, letos se mi hodně líbí zvuk bicích.
Eric: Ano, to je pravda. Marc převzal bicí v roce 2018 a wow, to už je docela dávno. Musel jsem si na chvíli osvěžit paměť. Pokud si dobře pamatuji, Bob nám napsal přes WhatsApp, že se chce soustředit na jiné věci v životě a že už necítí potřebu pokračovat v bubnování. To pro nás byl okamžik zamyšlení, přemýšlení o tom, jak se chceme posunout dál. Naštěstí se Marc objevil velmi rychle. Vždycky cestoval s Remcem a pomáhal nám, kdykoli bylo potřeba, takže spojení už tam bylo. Ukázalo se, že to byla perfektní volba. Marc se k Soulburn perfektně hodí. Je přesný jako švýcarské hodiny a za bicími je to naprostá bestie. Jsem moc rád, že tehdy souhlasil, že se k nám přidá.
On je zvuk vůbec skvělý. Chladný, temný, podmanivý. Přitom se nahrával každý nástroj i vokály v jiném studiu (jestli jsem to dobře pochopil). Jak se vlastně album nahrávalo? Já pořád žiju v romantické představě, že se muzikanti sjedou do jednoho studia, dají si něco dobrého k pití a jdou na to, ale takhle to vypadá, že jste se vůbec nemuseli potkat?
Eric: Ano, taky si to pamatuji. Takhle se dříve nahrávalo, často se to hrálo současně, jen s pár overdubingovými nahrávkami a to bylo vše. Tehdy to bylo mnohem přímočařejší a upřímnější. Dnes už na několika albech pracujeme úplně jinak. Všechno nahráváme zvlášť a vybíráme si studia, kde se každý z nás cítí nejvíc doma. Jedno místo pro bicí, jiné pro kytary, další pro basu a zpěv. A samozřejmě také kompletní mix a mastering. Tento přístup nám dává svobodu soustředit se na každý detail a zachytit atmosféru přesně tak, jak si ji představujeme. Album mixoval, masteroval a produkoval Erwin Hermsen ve studiu Toneshed v Nizozemsku. Dosáhl přesně takového výsledku, o který jsme usilovali. Svými dovednostmi a zkušenostmi dokázal zvuk zformovat do něčeho silného, masivního a pro nás stejně důležitého organického. Tenhle charakter se k Soulburnu perfektně hodí. Bicí byly nahrány v Jörg Uken’s Soundlodge, basa a zpěv v Erwin’s Toneshed Studio a všechny kytary byly nahrané v Tom Meier Studio Recording & Live Sound v Nizozemsku.
SOULBURN jsou kapela složená ze samých zkušených muzikantů. Každý má za sebou obrovský kus skvělé práce. Ale znáš to, každý má také svoje ego, které chce prosadit. Jak tohle funguje ve vaší kapele? Má někdo rozhodující slovo, pohádáte se třeba? A co ponorková nemoc, už jste ji také zažili?
Eric: Máme profesionální přístup. Za všechny ty roky, co jsme spolu, jsme se nikdy nepohádali, a to je něco, co považuji za velmi zvláštní a čeho si opravdu vážím. Prostě nejsme typ lidí, kteří by do toho propadali. Ego není součástí toho, kým jsme. Jsme hudebníci, kteří milují své nástroje. Diskutujeme o všem, co nám přijde do cesty, řešíme věci společně a v kapele není jeden skutečný lídr. Možná by na mě ukázali, protože jsem založil Soulburn, ale takhle to necítím a ani to nechci. My čtyři jsme inteligentní jedinci s vlastním vhledem. Jsme součástí metalové scény tak dlouho, že velmi dobře víme, co funguje a co ne. S ponorkovou nemocé se nesetkáváme. Chodili jsme spolu na turné, hráli koncerty, zkoušeli, strávili jsme spolu nespočet hodin a vždycky se bavíme. Baví nás to, co děláme, a to je pro nás nejdůležitější.
„Quantifying Cosmic Doom“ se pohybuje někde na pomezí death metalu, blacku, doomu. Erikův rukopis je nezaměnitelný, alespoň takhle to vnímám já jako fanoušek. Zajímalo by mě, jakým způsobem skládá samotné základní riffy. Spousta muzikantů si jen tak hraje sama ve studiu a potom z „toho něco vyleze“. Někdo zase nasází všechno až ve studiu. Eriku, jak přistupuješ ke skládání ty?
Eric: Nakonec to není nic složitého. Pro mě to vždycky bylo v jistém smyslu docela jednoduché. Hodně hraji doma na kytaru a mám takříkajíc svou vlastní malou mancave. Miluji, když po silném šálku Nespressa vezmu kytaru do ruky, zapojím ji a prostě hraji. Cvičím, procházím setlist nebo jen nechávám myšlenky plynout. Vždycky se objeví nějaká forma inspirace. Často to začíná dvěma riffy nebo dvěma fragmenty riffů. Nahrávám je na počítači pomocí Cubase. Mám šablonu, kterou používám jako výchozí bod, a odtud začínám tvarovat dvě kytarové party. Pod to přidávám jednoduché počítačové bicí a co je nejdůležitější, určuji tempo click tracku. Takhle stavím písně, přičemž počáteční nápady vždycky vycházejí z kytary. Když jsou písně hotové a nápady na samply nebo efekty jsou jasné, hned je také nahraji. Pak vytvořím soubory MP3 a pošlu je ostatním členům kapely, aby si poslechli koncept, který mám na mysli. Takhle v podstatě vzniká celé album. Remco a Marc pak vymyslí nápady na finální bicí party a pošlou mi je zpátky. Poté Twan stráví víkend u mě doma a společně aranžujeme písně a později pracujeme na basových partech. Nápady na vokály si Twan obstará zcela sám.
Pročítám si texty a každý je opatřen jakousi předmluvou, uvedením do děje. Na tuhle složku spousta metalových kapel zapomíná, ale vy máte obsah velmi propracovaný. Kde pro texty berete inspiraci? Jsou to knihy, filmy? Nebo osobní zážitky?
Twan:
Díky, a ano, všechno, co zmiňuješ, hraje roli. Texty jsou koktejlem věcí. Ale nejdřív přichází hudba, která je mou hlavní inspirací pro atmosféru textů. Dává mi směr, tempo a to přichází s typem vokální linky nebo melodie, jak k ní chci zpívat. A pak přichází tato vokální linka se slovy, která začnou plynout, budují se sama a odtud dále udávají tón emocí. Vlastně nikdy moc nepřemýšlím o tom, co budu psát, jen doslova cítím. A pak slova prostě začnou plynout a tvořit texty. Témata jsou vždycky ve své DNA filozofická. Spojte to s hluboce zakořeněnou dávkou poetické misantropie a vášnivou touhou zaujmout nejednoznačnou hloubkou. Hudba je nádoba, slova jsou její duch.
Znáš termín chromestézie? I to pro mě hrálo velkou roli při formování konceptu alba, názvů, kapitol a obálky. Nebylo to jen černošedé; Barevné hádanky se začaly vynořovat, jakmile se do mého podvědomí propadly plány raných demo skladeb. A jakmile se mi odhalil název alba, kosmický element si jako tkaní našel cestu všemi texty.
Spojení, které se snažím v celém albu proplést, je myšlenka, že všechno je vesmír sám o sobě. Nezáleží na tom, jak hluboko cestujete dovnitř nebo jak daleko natahujete ven linie, formy, tvary a obrazce; pohyby, síly a opakující se vzorce, každá existence je zachycena v tom, co jsme se ve své lidské nedostatečnosti rozhodli nazývat „časem“.
Mnoho z toho leží daleko za dosahem naší omezené mysli a přesně tam chci jít, když píšu. Hudba Soulburn se stává bezmeznou nádobou, která mě tam nese. A stejně jako u hudby, i když to může být těžší dosáhnout slovy, věřím, že texty musí nechat prostor pro nejednoznačnost. Měly by se odhalovat odlišně od okamžiku k okamžiku: něco, k čemu se lze vrátit, s čím se mentálně spiknout nebo co jednoduše prožít jako zdroj inspirace a představivosti.
Novinka si sama říká o živou prezentaci. Chystáte se na turné? Je mi jasné, že asi zahrajete na nějakých velkých festivalech, ale co třeba malé klubové koncerty? Můžeme se těšit? Úplně před sebou vidím temný klub…mlhu…zazní první riff…
Eric: Letos v říjnu se vydáme na evropské turné společně s našimi bratry z norské kapely Mork, se stejnými kluky, se kterými jsme v roce 2022 absolvovali turné po Jižní Americe. To pouto je hluboké. A už máme potvrzené koncerty na rok 2027, takže se znovu vydáváme na cesty a budeme šířit náš Quantifying Cosmic Doom. V podstatě hrajeme všude, kde nám náš booker pošle nabídky. Ať už jsou to festivaly, klubové koncerty nebo kompletní turné, pokud jsou dobré podmínky, jsme tam. Takže ano, to zahrnuje i temný klub plný mlhy a atmosféry, která působí smrtelně. Pro nás je to všechno součástí zážitku. Pokud je atmosféra správná a energie je tam, zahrajeme.
SOULBURN patří dnes již ke starým kapelám, která si prošla určitým vývojem. Určitě jste i posluchači hudby. Co vás ovlivnilo ve vašich začátcích a co posloucháte dnes?
Eric: Posloucháme všechny druhy hudby od Pink Floyd, Fleetwood Mac, Bowieho a Nicka Cavea až po ty nejextrémnější formy metalu. Type O Negative, Trelldom, Oranssi Pazuzu… náš hudební vkus je velmi široký. Všechny tyto vlivy si nacházejí cestu do naší inspirace, ale vždy nepřímo. Nikdy nic nekopírujeme. Cokoli s námi rezonuje, vstřebáváme to a transformujeme to do něčeho, co se stane naším vlastním, pravou ingrediencí Soulburnu. A samozřejmě stále posloucháme stejnou hudbu, jakou jsme poslouchali v raných dobách Soulburn. Bathory, staré Venom, Celtic Frost, Slayer, kanadskou kapelu Slaughter. Tyto desky v nás stále nesou velmi zvláštní pocit. Je v nich určitá syrovost, duch, atmosféra, která nikdy neztratila svou sílu. Když se k těm albům vracíme, je to skoro jako vstoupit do stejné temné místnosti, kde začala naše hudební cesta. Zvuk, přístup, energie, to vše formovalo to, kým jsme se stali jako hudebníci. I po všech těch letech to stále hluboce rezonuje. Připomíná nám to, proč jsme vůbec vzali do ruky nástroje a proč stále tvoříme hudbu, kterou děláme. Tyto rané vlivy se nesnažíme kopírovat, ale jsou součástí naší DNA. Udržují nás uzemněné, inspirované a spojené s kořeny extrémního metalu.
Každý nějak začínal. Co pro vás bylo prvním popudem, vzít do ruky kytaru? Bylo to kvůli holkám? A kdo byl vaším vzorem v začátcích? Je nějaké období, na které vzpomínáš nejraději?
Eric: To je vtipná otázka, ne, nebylo to pro holky haha, mohlo to být, ale ne, prostě mě fascinovalo hraní na kytaru. Začal jsem hrát na kytaru, když mi bylo 14 let. To je asi před 45 lety. Rodiče mi koupili mou první elektrickou kytaru, modrou Aria Pro II, a to je nástroj, na kterém jsem se naučil hrát. Nikdy jsem nebral hodiny na kytaru; akordy jsem se hlavně učil sám, když jsem hrál s nahrávkami Scorpions, Van Halen a později Metallicu a mnoho dalších kapel. Miloval jsem zjišťování, objevování, co hrají. Chtěl jsem se přidat ke kapele, jakmile jsem se stal velkým fanouškem raných nahrávek Venom, prvního alba Welcome to Hell a pak druhého, Black Metal. Tato dvě alba na mě měla takový dopad, že jsem si byl jistý, že chci hrát v kapele, ale ve stylu Venom, což na tehdejší dobu znamenalo extrémní věci. Hrál jsem trochu každý den po škole a nakonec jsem uměl hrát akordy. Nikdy jsem nebyl rychlý sólový kytarista, prostě to nebyl můj styl. Doomová sóla nebo sóla s melodickými linkami jsou místem, kde do hudby můžu opravdu vložit svůj cit.
Co pro tebe představuje hudba? Jak ji vnímáš ve vztahu ke svému životu? Je to prokletí, radost, nutnost? Já bych třeba bez muziky nemohl žít, poslouchám ji celý den a když nemůžu, tak mi chybí…jak to máš ty? Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah.
Twan:
Tato otázka je klamně jednoduchá ve svém kladení, ale téměř bezmezná ve svém zodpovídání. Kde vůbec začít sledovat původ něčeho tak hluboce vetkaného do existence?
Pokud mi paměť dovolí, hudbu jsem nejen poslouchal, ale patřil jsem k ní. Ještě před jazykem, před porozuměním existoval rytmus. Jako dítě jsem nemohl sedět v klidu; cítil jsem neodolatelnou touhu udeřit, poklepat, rezonovat se světem kolem sebe. Každý povrch se stal nástrojem, každý okamžik příležitostí formovat zvuk do vzoru.
Postupem času se tento instinkt rozvinul do mnoha podob, zpěv, imitace přehrávání, smyčce mírně rozladěné, klávesy stisknuté spíše ze zvědavosti než z mistrovství, bubny nalezené tam, kde žádné nebyly zamýšleny. Nikdy to doopravdy nezáviselo na nástrojích. Hudba nikdy nebyla něčím vnějším, co si lze osvojit; bylo to něco nevyhnutelného, co je třeba vyjádřit. I bez nástrojů se samotné tělo stalo médiem. Narážím klouby o lebku, zatímco prohlubně tváří se mění v rezonanční komoru. Cvakáním zubů a jazykem vytvářím ty nejbláznivější cválající rytmy...
Možná je to proto, že hudba nezačíná mimo nás. Pramení zevnitř. Pravidelný tep srdce je naším prvním metronomem, který odměřuje čas dlouho předtím, než pochopíme jeho plynoucnost. V tomto smyslu je každý život již skladbou v rytmu tlukotu srdce, která píše píseň našich životů.
Co chystají SOULBURN v nejbližších měsících a na co se můžeme těšit? Pokud máš nějaký vzkaz pro promotéry, labely, fanoušky, tak zde je prostor!
Eric: Momentálně si dáváme čas na to, abychom si naplno užili vydání našeho nového alba „Quantifying Cosmic Doom“. Je to deska, do které jsme vložili obrovské množství energie, emocí a tvůrčího záměru, takže je skvělé, že ji konečně můžeme nechat dýchat a sdílet ji se světem. Dosavadní reakce jsou ohromující a to nás jako hudebníky ještě více motivuje k tomu, abychom se dál posouvali dál. Jak již bylo zmíněno, v říjnu vyrazíme na evropské turné společně s Morkem a Arroganz. Je to pro nás vzrušující krok – cesta do nových měst, na nová pódia a k novému publiku. Necháváme všechno, co nám přijde do cesty, přirozeně se odvíjet, přijímáme neznámo a vzrušení, které s tím přichází. V zákulisí se toho děje hodně a očekávání každým dnem roste. Promotéři, kteří chtějí tuto kosmickou temnotu přinést na svá pódia, nás mohou rezervovat prostřednictvím našeho bookera Stefana z We-Live Agency. A našim fanouškům: děkujeme za vaši neochvějnou podporu. Znamená to pro nás celý svět. Doufáme, že se s vámi uvidíme na našich nadcházejících živých vystoupeních, kde se společně podělíme o energii této nové kapitoly.
Děkuji moc za rozhovor. Koukám, že venku pořád prší, asi půjdu do lesa a do přehrávače si dám vaši novou desku. Dík moc za ni, je co poslouchat. Ať se novince i vám daří a budu se těšit někdy na koncertě. SOULBURN FOREVER!
Eric: Děkuji, Jakube, za tato silná závěrečná slova na konci tohoto pozoruhodného rozhovoru. Venku stále leje neustálý šedý závoj nad světem, perfektní atmosféra pro naše nové album, kde se zdá, že každá kapka odráží kosmickou temnotu, kterou jsme se snažili zachytit. Přeji ti mnoho hlubokých a pohlcujících poslechových sezení, takových, kdy tě hudba vtáhne do svého vlastního vesmíru a odmítá pustit. A upřímně doufám, že se naše cesty jednou zkříží během jednoho z našich živých vystoupení, kde písně naberou vlastní život a energie se stane něčím téměř rituálním. Na zdraví a temné pozdravy do České republiky, ať tě brzy dostihne kosmická zkáza.
Jsme všichni spojeni v jednu všemocnou síť. Přesto je stále víc osamocených lidí, ploužících se ulicemi jako digitální zombie. Návrat do špinavé, hnusné reality bývá velmi těžký. Domy šílenství se plní jedinci, kteří nedokáží rozlišit, co je a co už není pravda. Nakonec se zničíme sami. Umíme zabíjet na dálku, tak už nám v tom nic nebrání. NUCLEAR TOMB je kapela z Baltimore, která letos přichází se svým druhým dlouhohrajícím albem.
Když jej budete poslouchat, tak se ocitnete na hranici nemožného, ve špinavé kobce, pod sedativy, svázáni ve svěrací kazajce. Přesto se budete cítit svobodnější více než kdy jindy. Pánové totiž kombinují progresivní thrash metal s death metalem a dělají to způsobem, který je zajímavý, hravý, ostrý a divoký, temný i chladný, ale hlavně neskutečně opravdový a autentický.
Abyste podobné album složili a nahráli, tak samozřejmě potřebujete potřebnou technickou dovednost, talent a hlavně také schopnost napsat dobré skladby. Tohle všechno NUCLEAR TOMB mají a svoje řemeslo ovládají na výbornou. Zároveň, a to je prosím pěkně velmi důležitá věc, dokáží do své hudby propašovat takovou tu zdravou dravost, energii, tlak a pradávnou sílu. Pokud máte rádi kapely jako VOIVOD, DEATH, NOCTURNUS, CORONER a další kreativní metalové tvůrce, neváhejte ani chvilku. Tahle smečka vás rozseká na kusy, bude vás vždycky řezat jen tou správnou stranou nože. A tak se zase jednou kývám spokojeně do rytmu, podupávám si nohou, řvu do tmy a každý riff, melodie i úder bicích se mi zadírají hluboko pod kůži. Je prostou pravdou, že mám pro podobnou odrůdu extrémního metalu slabost, ale zároveň si velmi vybírám. Je skvělé, že se kapela vyhnula zbytečným, prázdným preludiím. Naopak, vše tu sedí přesně na svých místech. Jsou jako perfektně seřízený stroj, který k nám přišel z blízké budoucnosti a který se vám dostane do hlavy, aniž by prolil kapku krve. Osobně se mi potom hrozně líbí pestrost, střídání nálad. Vše působí zpočátku opravdu jako návštěva blázince, ale když dáte novince čas, tak potom vylezou na povrch jednotlivé, velmi zajímavé, podmanivé nuance. Opět zde platí, že je lepší poslouchat, užít si hudbu samotnou, která je zahraná od srdce, než psát nějaká slova, která nikdy nedokáží přesně definovat, co se na albu odehrává. Jsme všichni spojeni v jednu všemocnou síť. Přesto je stále víc osamocených lidí, ploužících se ulicemi jako digitální zombie. Návrat do špinavé, hnusné reality bývá velmi těžký. Domy šílenství se plní jedinci, kteří nedokáží rozlišit, co je a co už není pravda. Nakonec se zničíme sami. Umíme zabíjet na dálku, tak už nám v tom nic nebrání. Tahle smečka nastavuje zrcadlo našim nejtemnějším myšlenkám a dělá to velmi přesvědčivě. Progresivní, divoký, propracovaný thrash death metal, který se vám dostane do podvědomí! Album ostré jako břitva!
Asphyx says:
We are all connected in a single, all powerful network. Yet there are more and more lonely people, wandering the streets like digital zombies. Returning to the dirty, disgusting reality is often very difficult. The houses of madness are filling up with individuals who can no longer distinguish between what is true and what is not. In the end, we will destroy ourselves. We know how to kill from a distance, so nothing stands in our way anymore. NUCLEAR TOMB is a band from Baltimore releasing their second full-length album this year.
When you listen to it, you’ll find yourself on the edge of the impossible, in a filthy dungeon, under sedatives, strapped into a straitjacket. Yet you’ll feel freer than ever before. These guys combine progressive thrash metal with death metal, and they do it in a way that’s interesting, playful, sharp, and wild dark and cold, but above all, incredibly genuine and authentic.
To compose and record an album like this, you obviously need the necessary technical skill, talent, and above all the ability to write good songs. NUCLEAR TOMB has all of this and has mastered their craft to perfection. At the same time and this is, please note, a very important point they manage to infuse their music with that healthy dose of ferocity, energy, intensity, and primal power. If you like bands like VOIVOD, DEATH, NOCTURNUS, CORONER, and other creative metal artists, don’t hesitate for a second. This pack will tear you to pieces, always cutting you with just the right side of the knife. And so, once again, I’m nodding contentedly to the beat, tapping my foot, screaming into the darkness, and every riff, melody, and drum beat is digging deep under my skin. It’s simply true that I have a soft spot for this kind of extreme metal, but at the same time, I’m very picky. It’s great that the band has avoided unnecessary, empty preludes. On the contrary, everything here fits exactly where it should. They’re like a perfectly tuned machine that’s come to us from the near future and gets inside your head without spilling a drop of blood. Personally, I really love the variety and the shifting moods. At first, it all really does feel like a visit to a madhouse, but if you give this new release some time, individual, very interesting, and captivating nuances will come to the surface. Once again, it’s better to just listen and enjoy the music itself which is played from the heart than to write words that can never accurately define what’s happening on the album. We’re all connected in one all-powerful network. Yet there are more and more lonely people, shuffling through the streets like digital zombies. Returning to the dirty, ugly reality is often very difficult. The houses of madness are filling up with individuals who can’t tell what’s true and what isn’t anymore. In the end, we’ll destroy ourselves. We know how to kill from a distance, so nothing stands in our way anymore. This pack holds up a mirror to our darkest thoughts and does so very convincingly. Progressive, wild, sophisticated thrash death metal that will seep into your subconscious! An album as sharp as a razor!
