DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 31. března 2026

Recenze/review - INTOXICATED - The Dome (2026)


INTOXICATED - The Dome
CD 2026, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Někdy je toho na mě moc. Příliš násilí v médiích, moc válek, nenávisti a utrpení. Chytám se za hlavu a mám sto chutí se rozeběhnout proti zdi. Dnešní svět vás zahltí informacemi a vy jste potom zmatení a někdy dochází až k šílenství. Pamatuji si, že v devadesátých letech minulého století pro mě byla muzika nejen nutností k životu, ale také relaxem, únikem od zkažené společnosti. Smutné je, že tomu tak mnohdy bývá i dnes, skoro po 35 letech poslechu extrémních kapel. Už zase mám neskutečnou chuť vzít do rukou kladivo a jít rozbourat nejbližší zeď, když sleduji večerní zprávy, když kroutím nevěřícně hlavou nad myšlenkami některých lidí. Svět možná stále hoří v plamenech, ale já zůstal věrný muzice, u které praskají kosti.

Historie floridských death thrash metalistů INTOXICATED sahá až do roku 1992 k Chucku Schuldinerovi z DEATH. Všichni muzikanti jsou staří, zkušení psi, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Jsou jako smečka, kterou potkáte na periferii vašeho města. Máte dvě možnosti. Buď utéct a nebo se nechat roztrhat na kusy a narvat si pod tlakem do hlavy jejich nové album "The Dome". Asi všichni tušíte, co jsem udělal já. Ano, strávil jsem s nahrávkou spoustu času a rád se k ní pořád vracím. Hoří totiž zevnitř. 


Pokud jste kdysi dávno uctívali floridské kapely jako SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, ale třeba i POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, MASTER, tak si myslím, že by se vám mohlo líbit i tohle album. Možná vám připadá, že současný svět je divný a že jej mnohdy už vůbec nechápete, ale věřte tomu, že když se s "The Dome" zavřete do svého pokoje, tak bude zase jednou vše v nejlepším pořádku. Do žil se vám postupně dostane taková ta pradávná energie, srdce začne bít ve stejných rytmech a vy se začnete usmívat. To je přesně ono, tahle muzika koluje i v mých žilách, budete opakovat do tmy a nejen, že se vrátíte po časové ose zpět, do dob své největší síly a mládí, ale zase získáte ten neopakovatelný pocit, že zase žijete naplno. INTOXICATED neotáčejí koly hudebních dějin, ani tenhle styl nikam neposouvají, ale nové album není jen obyčejným zásekem v řadě. Na prvním místě je zde sice skvěle odvedené řemeslo, ale ve skladbách je toho o hodně víc. Naleznete v nich pradávnou touhu zabíjet hudbou, ničit a lámat kosti. Jednotlivé motivy v sobě mají tlak, spoustu nakumulované energie a zdravého vzteku, o kterém my, staří psi, moc dobře víme, že musí jednou za čas ven. Jen tak si chodit ulicemi se sluchátky na uších, řvát do tmy, skákat do hlubiny, vznášet se, no nebudu vám napovídat, co děláte u skvělých nahrávek vy. Za moji maličkost vám mohu novou desku jenom doporučit. Až budete mít zase jednou pocit, že na vás všechno padá a svět kolem hoří v plamenech, tak nezoufejte, zapněte play a potom nechte hudbu, aby vás roztrhala na kusy. Někdy je toho na mě moc. Příliš násilí v médiích, moc válek, nenávisti a utrpení. Chytám se za hlavu a mám sto chutí se rozeběhnout proti zdi. Ne, neudělám to, pustím si raději na svém přehrávači tuhle nahrávku a rozpadnu se v prach. Syrový, prašivý death thrash metal, který vám poláme všechny kosti v těle a vystřelí mozek z hlavy! 


Asphyx says:

Sometimes it’s all too much for me. Too much violence in the media, too many wars, too much hatred and suffering. I clutch my head and feel like running headfirst into a wall. Today’s world overwhelms you with information, leaving you confused and sometimes even driving you to madness. I remember that in the 1990s, music was not only a necessity for me, but also a way to relax, an escape from a corrupt society. The sad thing is that this is often still the case today, after nearly 35 years of listening to extreme bands. Once again, I have an overwhelming urge to grab a hammer and go smash the nearest wall when I watch the evening news, shaking my head in disbelief at the thoughts of some people. The world may still be burning in flames, but I have remained faithful to music that makes bones crack.

The history of Florida’s death thrash metal band INTOXICATED dates back to 1992 and Chuck Schuldiner of DEATH. All the musicians are old, seasoned veterans who know exactly what and how they want to play. They haven’t had to prove anything to anyone for a long time. They’re like a pack you might encounter on the outskirts of your town. You have two options. Either run away, or let yourself be torn to pieces and force their new album "The Dome" into your head. You can probably guess what I did. Yes, I spent a lot of time with the record and I love coming back to it. Because it burns from the inside. 


If you used to worship Florida bands like SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, or even POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, and MASTER, then I think you might like this album too. You might feel that the world today is strange and that you often don’t understand it at all, but trust me, when you lock yourself in your room with “The Dome”, everything will be just fine again. That ancient energy will gradually flow through your veins, your heart will start beating to the same rhythms, and you’ll start smiling. That's exactly it, this music flows through my veins too, you'll repeat into the darkness, and not only will you travel back in time to the days of your greatest strength and youth, but you'll also regain that irreplaceable feeling of living life to the fullest once again. INTOXICATED aren’t turning the wheels of music history, nor are they pushing this style in any new direction, but the new album isn’t just another entry in the lineup. While superb craftsmanship takes center stage here, there’s much more to the songs. You’ll find in them an ancient desire to kill with music, to destroy and break bones. Each track is packed with intensity, a ton of pent-up energy, and that healthy rage that we old-timers know all too well needs to come out every once in a while. Just walking down the street with headphones on, screaming into the darkness, jumping into the abyss, floating—well, I won’t tell you what you do when you listen to great music. As for me, I can only recommend this new album to you. The next time you feel like everything is crashing down on you and the world around you is burning in flames, don’t despair press play and let the music tear you to pieces. Sometimes it’s all too much for me. Too much violence in the media, too many wars, too much hatred and suffering. I clutch my head and feel like running headfirst into a wall. No, I won’t do that; I’d rather play this album on my player and crumble to dust. Raw, mangy death thrash metal that will break every bone in your body and blast your brains out of your head!


Recenze/review - INTOXICATED - Walled (2020):


Tracklist:
1. Carved in Stone
2. Sever the Strings
3. The Dome
4. War Club
5. Tighten Your Eyes
6. Unescaped
7. It’s Dead
8. Shifted Cross
9. Rake the Grate
10. Drowning the Weak

INTOXICATED is:
Erik Payne - Guitar / Vocals
Shawn Clarson - Bass / Vocals
John Sutton - Guitar
Colin Vaccaro - Drums

Recenze/review - UNDERTAKER - Epicentrum (2026)


UNDERTAKER - Epicentrum
CD 2026, Black Flame Rebellion

for english please scroll down

Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale mnohdy už na to nemáme sílu. Jenže pak si poslechnu alba, jako je to nové, debutové od polských legendárních death grinderů UNDERTAKER a připadám si jako politý mrtvou vodou. Do žil se mi dostane pradávná síla, posbíraná kdysi dávno v devadesátých letech v podzemí a najednou zase stojím v první linii, připravený se utkat s lidskou hlouposti. Poláci, a to je nutné si říct rovnou na úvod, i po tolika letech řežou přímo do živého.

Historie téhle smečky se začala psát v roce 1992 a do roku 1996 pánové vydali dvě nahrubo nasekaná dema ("Hardness" a "Promo Tape '96"), aby rok po tom utlumila svoji činnost na dlouhou dobu. Letos se pánové vrátili, vydali mnou právě popisované album "Epicentrum" a kompilaci starých skladeb "Demo(n)s". Poláci jsou silnější než kdy dřív, sekají kolem sebe ostrými riffy, krutými melodiemi i prašivým hlasem. Tohle je hudba ze starých piteven, přátelé!


Jestliže se svět i myšlení lidí zase tolik za posledních více než třicet let příliš nezměnilo, stylová je i hudba, kterou nám kapela předkládá. A to prosím pěkně na víku od shnilé rakve. Měli jste a stále máte rádi smečky jako TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, CARCASS? Potom věřte tomu, že jste zde správně. UNDERTAKER uchopili tento styl po svém, doplnili jej o spoustu svých nápadů i invence a výsledkem je nejen album, které láme kosti, ale také nahrávka, která má v sobě velkou porci temnoty a chladu. Pokaždé, když zapnu play, tak si představím opuštěnou celu v nějakém děsivém sklepě. Někde v rohu, ve stínu visím na hácích já a moje zubožené tělo. Připomínám všechny ty záběry z večerních zpráv, z různých konců dnešního zkaženého světa. Je jedno, proč tu jsem. Ve jménu slepé víry, odlišeného názoru nebo jenom tak, že jsem se narodil na špatném místě. Každý riff je ostrým hřebem, který mi mí mučitelé zatlučou do hlavy, každá melodie je děsivým svědectvím, čeho jsme my, lidé jako druh schopni. Oceňuji masivní, dobře čitelný a surový zvuk, k zamyšlení donutí i motiv na obalu. Připadám si, jako bych spadl do obrovského mlýnu na maso, který mě rozemele pokaždé na prach. Stanu se jen číslem v řadě, kusem zcela nepotřebného masa. "Epicentrum" je přesně tím druhem hudby, u které si budete připadat jako byste kráčeli svým kdysi tak krásným městem, po včerejším bombardování. Z vašich přátel se staly jen otisky na zdi. Tohle album mě řeže zevnitř, je opravdové, ryzí, uvěřitelné a naprosto autentické. Doporučuji nahrávku všem, kteří poslouchají tenhle styl hlavně srdcem. Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale někdy už na to nemáme sílu. Znovu vstávám z popela a zapínám znovu play! Death grindcoreový radioaktivní útok, po kterém zůstává jen spálená země! Album, které vás roztrhá na kusy!


Asphyx says:

The world hasn’t changed all that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to debunk blatant lies, but often we no longer have the strength. But then I listen to albums like this new debut from the legendary Polish death grinders UNDERTAKER, and I feel like I’ve been doused with holy water. An ancient power flows through my veins, gathered long ago in the ’90s underground, and suddenly I’m back on the front lines, ready to battle human stupidity. The Poles—and this must be said right off the bat—still cut straight to the bone even after all these years.

The history of this pack began in 1992, and by 1996 the guys had released two brutally chopped-up demos ("Hardness" and "Promo Tape '96"), only to scale back their activities for a long time a year later. This year, the guys returned, releasing the album "Epicentrum" I just described and a compilation of old tracks, "Demo(n)s." The Poles are stronger than ever, slashing through everything with sharp riffs, brutal melodies, and a raspy voice. This is music from the old morgues, friends!


If the world and people’s minds haven’t changed all that much over the past thirty-plus years, then the music this band presents is just as stylish. And they’re doing it right on the lid of a rotten coffin. Did you used to like and still love bands like TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, and CARCASS? Then trust me, you’re in the right place. UNDERTAKER has taken this style and made it their own, adding plenty of their own ideas and creativity, and the result is not only a bone-crushing album but also a recording that’s packed with darkness and coldness. Every time I hit play, I picture an abandoned cell in some terrifying basement. Somewhere in the corner, in the shadows, I hang on hooks, my wretched body. I resemble all those scenes from the evening news, from various corners of today’s corrupt world. It doesn’t matter why I’m here. In the name of blind faith, a differing opinion, or simply because I was born in the wrong place. Every riff is a sharp nail that my torturers drive into my head; every melody is a terrifying testimony to what we, as a species, are capable of. I appreciate the massive, clear, and raw sound; the cover art also gives you pause for thought. I feel as though I’ve fallen into a giant meat grinder that grinds me to dust every time. I’ll become just another number in the line, a piece of completely useless flesh. “Epicentrum” is exactly the kind of music that makes you feel like you’re walking through your once-beautiful city after yesterday’s bombing. Your friends have become nothing more than handprints on the wall. This album cuts deep inside me; it’s real, genuine, believable, and utterly authentic. I recommend this album to everyone who listens to this style mainly with their heart. The world hasn’t changed that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to refute blatant lies, but sometimes we just don’t have the strength left. I rise from the ashes once more and hit play again! A death grindcore radioactive assault that leaves only scorched earth in its wake! An album that will tear you to pieces!


tracklist:
1. Blessed Carrion 
2. Johny The Holly Spirit 
3. Unchained 
4. Psychotic Instincts 
5. Resentful Revenge
6. Caged Free
7. Revolution 
8. Him 
9. Destiny Weaver
10. Epicentrum 

band:
Krzychu - guitar, vocals
Biger - guitar
Michał - bass
Rafał - drums
Misiek - mix & master



pondělí 30. března 2026

Recenze/review - TERATOMA - Longing Voracity (2026)


TERATOMA - Longing Voracity
CD 2026, Me Saco un Ojo Records

for english please scroll down

Vlastně ani nevím, proč jsem šel uprostřed noci do lesa za městem. Možná mě probudily moje noční můry, možná to byl zvláštní neklid, který stále cítím v kostech, když si poslechnu nějaké dobré death metalové album. Dodnes je mi to záhadou. Do hlavy jsem si zrovna rval již nějaký čas nové album berlínských tmářů TERATOMA a najednou jsem se ocitl v nekonečných, smradlavých močálech.

Bořil jsem se po kolena do bahna, rašelina mě vtahovala dovnitř, dusil jsem se, topil a kolem mě plavaly vybělené kosti mých předchůdců. Pokud jste stejného názoru jako já, že správné death metalové album má být ohlodané na dřeň, temné a chladné, musí řezat tou správnou stranou nože, tak potom jste zde správně. Tahle smečka vydala ještě jednu nahrávku ("Purulent Manifestations" - 2021), kterou si také určitě poslechněte, ať si uděláte o kapele celkový morbidní obraz. Novinka je potom divoká, surová a zároveň mrazivá jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. 


Pánové ctí bezezbytku všechny náležitosti starého, prašivého smrtícího kovu (napadají mě třeba BOLT THROWER). Přidávají do něj spoustu svých nápadů a invence a výsledný koktejl považuji za velmi chutný, i když prudce jedovatý. Skladby jsou napsány s elegancí starých hrobníků, mají v sobě potřebný drive, sílu, tlak a energii. Vám, mým čtenářům, kteří se s tímto stylem setkali poprvé někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, nemusím nic vysvětlovat, ale myslím si, že podstatu téhle plesnivé nahrávky pochopí i ostatní. Němci se nesnaží otočit kolem hudebních dějin, raději se pohybují v jasně daných mantinelech. Nijak zbytečně neexperimentují, sází spíše na podmanivě morbidní atmosféru starých dobrých časů. Nutno rovnou dodat, že se jim to daří na výbornou. Album "Longing Voracity" se opravdu velmi dobře poslouchá, má masivní, dobře čitelný zvuk, hoří zevnitř. Za mě, za psa, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád, se určitě jedná o záležitost povedenou po všech stránkách. Můžete věřit (a podepíšu vám to klidně vlastní krví) tomu, že se při společných setkáních budete jako já procházet po starých prokletých pohřebištích, na hřbitovech, na kterých byli kdysi dávno pochováni prokletí a nebo se topit ve smradlavých močálech nekonečné smrti a beznaděje. TERATOMA na to jdou opravdově, reálně, ostře, uvěřitelně a naprosto autenticky. A to se u mě, jak asi všichni víte, cení nade vše. Z mé strany tedy nelze jinak, než vám nové album doporučit. Obsahuje v sobě totiž všechno, co mám na tomto stylu rád. Staré, prašivé death metalové album, které vás pohřbí zaživa! Hudba z krvavě mlhavých močálů nekonečné smrti!


Asphyx says:

Actually, I don’t even know why I went into the woods outside town in the middle of the night. Maybe my nightmares woke me up, or maybe it was that strange restlessness I still feel in my bones whenever I listen to a good death metal album. To this day, it remains a mystery to me. I’d been hammering the new album by the Berlin dark masters TERATOMA into my head for a while, and suddenly I found myself in endless, stinking swamps.

I was sinking knee-deep into the mud, the peat pulling me in, I was choking, drowning, and the bleached bones of my ancestors were floating around me. If you agree with me that a proper death metal album should be stripped down to the bone, dark and cold, and cut with the right edge of the knife, then you’re in the right place. This pack has released one more record ("Purulent Manifestations" – 2021), which you should definitely check out to get a complete, morbid picture of the band. The new release is wild, raw, and at the same time as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. 


These guys pay unwavering homage to all the hallmarks of old-school, gritty death metal (BOLT THROWER comes to mind, for instance). They infuse it with plenty of their own ideas and creativity, and I find the resulting cocktail to be quite tasty, albeit fiercely toxic. The songs are written with the elegance of old gravediggers; they possess the necessary drive, power, intensity, and energy. To you, my readers, who first encountered this style sometime at the turn of the 1980s and 1990s, I need explain nothing, but I believe others will also grasp the essence of this moldy recording. The Germans aren’t trying to rewrite music history; they prefer to stay within clearly defined boundaries. They don’t experiment unnecessarily, relying instead on the captivatingly morbid atmosphere of the good old days. It must be said right away that they succeed brilliantly. The album "Longing Voracity" is truly a pleasure to listen to; it has a massive, clear sound and burns from within. As for me, a dog who has been guarding the entrance to the underworld for several decades now this is definitely a success in every respect. You can believe (and I’ll gladly swear to it with my own blood) that during our gatherings, you’ll walk, just like me, through ancient cursed burial grounds, through cemeteries where the damned were once buried long ago, or drown in the stinking swamps of endless death and despair. TERATOMA approaches this with sincerity, realism, intensity, believability, and absolute authenticity. And as you all probably know, I value that above all else. So, from my side, I can’t help but recommend this new album to you. It contains everything I love about this style. An old, grimy death metal album that will bury you alive! Music from the blood-soaked, misty swamps of endless death!


tracklist:
01. Exordium
02. Longing Voracity
03. Chaotic Bewilderment
04. Ravaged and Absorbed
05. Perpetual Anguish
06. Circle of Perdition
07. Interim
08. Festering Realm
09. Spewing Atrocities
10. Stertorous Whisper

band:
Giacomo Rapposelli - Bass
Caue dos Santos -  Drums
Rolo Vasquez - Guitars
Sandro Rajman - Guitars
Danyil Viduta - Vocals

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026)


ATONE - Rebirth in Despair
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Jako by všeho nebylo dost během našeho života, ale možná jsou tyhle věci nutné, abychom pochopili sebe samotné, svoje vlastní prokleté duše. Filozofové, lékaři, matematici i kněží se snaží definovat samotnou podstatu našeho bytí již po staletí. Tohle všechno jde stranou, když slyším nějakou hudbu, která se mi líbí, která mě přesvědčí na svoji stranu, dostane se mi do hlavy, do podvědomí, do myšlenek. Jde se mi potom tou trnitou cestou, které říkáme život, přeci jen o něco lehčeji. 

ATONE jsou kapela z Portugalska, která hraje funeral doom metal spíše tradičnějším způsobem. Dlouhé táhlé melodie se zde potkávají s nekonečným smutkem, bolestí a utrpením. Jakoby pánové ohlodali vše až na dřeň, až do morku kostí. Zahaleni do krvavé mlhy kráčíme dál světem, který hoří. Našlapujeme opatrně, abychom nenarušili koloběh smrti. Umíráme osamoceni, v levných dřevěných rakvích. 


Kapela z krásného města, opředeného legendami, z Lisabonu, letos přichází se svým debutem. Nutno rovnou dodat, že se jedná o album, které je na povrchu chladné, nebál abych se napsat mrazivé a temné. Uvnitř v něm ale těká takový zvláštní neklid, který mám u tohoto stylu tolik rád. Ve světě, který se neustále zrychluje a někdy mám pocit, že se uvaří v děsivé spirále, jsou chvilky zastavení, spočinutí, relaxace, zamyšlení, velmi vzácné. Přiznám se bez mučení, že nové album "Rebirth in Despair" na mě má až terapeutický účinek. Je jako pradávné mantry, které když opakujete, tak se stanete klidnějšími, lepšími, čistšími. Mám rád staré chrámy, kostely, opuštěné hřbitovy, temné katakomby a když tuhle nahrávku poslouchám, tak se na těchto magických místech procházím, toulám se naším i oním světem, jsem součástí něčeho většího, neuchopitelnějšího, jako je hudba. Stylově lze tuhle smečku s klidem přiřadit mezi kapely typu ESOTERIC, EVOKEN, SHAPE OF DESPAIR, ale to není zase tolik důležité. Hlavní je pro mě to, že mezi mnou a portugalskými tmáři došlo ke vzájemnému přenosu emocí, energie. Když píšu tuhle recenzi, tak je venku ještě tma a les za naším domem se pomalu probouzí. Přízraky se vrací do stínů a démoni šeptají děsivá slova bolesti. Vlastně by se dalo také napsat, že věřím kapele každý tón, úder bicích, výkřik do tmy. Mám asi jako každý z vás strach ze smrti, z toho, co přijde potom a také trošku z toho, co tu po mě jednou zůstane. Album se mi dostalo hluboko do podvědomí a troufám si tvrdit, že tam ještě jeho stopu jen tak nevymažu, vlastně ani nechci. Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Temný, chladný, uhrančivý funeral doom death metalový obřad pro vyvolávání vlastních démonů! Hudba z onoho světa!


Asphyx says:

Lost in time, we march in one direction. At the end of the road, death, pain, and suffering await us. As if there weren’t enough of it all during our lives, but perhaps these things are necessary for us to understand ourselves, our own damned souls. Philosophers, doctors, mathematicians, and priests have been trying to define the very essence of our existence for centuries. All of this fades away when I hear music that I like, that wins me over, that gets into my head, my subconscious, my thoughts. Then the thorny path we call life becomes a little easier to walk. 

ATONE is a band from Portugal that plays funeral doom metal in a more traditional style. Long, drawn-out melodies meet endless sorrow, pain, and suffering here. It’s as if these gentlemen have gnawed everything down to the core, right to the marrow of the bones. Shrouded in a bloody fog, we walk on through a world that is burning. We tread carefully so as not to disturb the cycle of death. We die alone, in cheap wooden coffins. 


A band from the beautiful, legend-shrouded city of Lisbon is releasing its debut album this year. It’s worth noting right away that this is an album that, on the surface, feels cold I wouldn’t hesitate to call it chilling and dark. But inside, there’s a strange restlessness that I love so much about this style. In a world that’s constantly speeding up and sometimes feels like it’s boiling in a terrifying spiral moments of pause, rest, relaxation, and reflection are very rare. I’ll admit without hesitation that the new album “Rebirth in Despair” has an almost therapeutic effect on me. It’s like ancient mantras when you repeat them, you become calmer, better, purer. I love old temples, churches, abandoned cemeteries, dark catacombs, and when I listen to this recording, I find myself walking through these magical places, wandering through this world and the next; I am part of something greater, something more elusive, like music. Stylistically, this band can easily be classified alongside groups like ESOTERIC, EVOKEN, and SHAPE OF DESPAIR, but that isn’t really all that important. What matters most to me is that there was a mutual exchange of emotions and energy between me and these Portuguese dark masters. As I write this review, it’s still dark outside and the forest behind our house is slowly waking up. Ghosts are returning to the shadows and demons are whispering terrifying words of pain. In fact, I could also say that I believe every note, every drumbeat, every scream into the darkness from this band. Like probably all of you, I’m afraid of death, of what comes after, and also a little bit of what will be left behind once I’m gone. The album has seeped deep into my subconscious, and I dare say I won’t be erasing its mark anytime soon in fact, I don’t even want to. Lost in time, we march in one direction. At the end of the journey, death, pain, and suffering await us. A dark, cold, mesmerizing funeral doom death metal ritual for summoning one’s own demons! Music from the other world!



tracklist:
1. Rebirth in Despair 
2. Labyrinth of Sundered Grace 
3. Eidolon's Remnant 
4. Asylum for the Unmoored 
5. Living Ghosts in the Shattered Dome 

band:
Maze - Vocals
Ashen - Lead Guitar & Keyboards
V.S. - Rhythm Guitar & Bass
Flame - Drums

neděle 29. března 2026

Recenze/review - PUTRED - Blestemul din adânc (2026)


PUTRED - Blestemul din adânc
CD 2026, Awakening Records, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Dech rozkládající se mrtvoly. Několik dlouhých nocí v márnici vás přesvědčilo, že smrtí to všechno nekončí. Naopak, po děsivé strnulosti následují procesy, které jsou šílené, magické, záhadné a připomínají spíše hnusný, krvavý horor, než realitu. Death metal je hudební styl, který můžete uchopit různými způsoby. Rumunští PUTRED si vybrali jeho hnusnější, temnější a gore podobu. O hromady mrtvol zde tak není nouze a pro poslech doporučuji chladnou kobku a naprosté ticho a tmu.

Teprve potom, až se setkáte s nemrtvými, tuhle nahrávku naplno pochopíte. Poslouchat nové album je jako otevřít starý prašivý hrob. Během exhumace se kolem vznáší puch rozkládající se mrtvoly. Z nedaleké márnice zní nové album a vy zase jednou moc dobře víte, že jste zde správně. Nová nahrávka řeže přesně do živého. Je divoká, nespoutaná, mokvající a nekonečně temná. Jako samotná smrt. 


Kýváte se do rytmu, jako zkušení hrobníci, jako krvavé zombie, které právě vylezly z děr na světlo. Pánové se volně inspirovali u kapel typu MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, NECROPHAGIA a udělali to velmi přesvědčivě a autenticky. Přidali spoustu svých nápadů a já vám tak, jako starý archivář, mohu jen garantovat, že dostanete poctivou porci syrového, již notně zahnívajícího masa. Novinka je velmi surovou záležitostí, opravdu při jejím poslechu potkáte své vlastní démony, vykopete si vlastní hrob a když bude pochmurná nálada, tak se i sami pohřbíte. Pánové sice nepřinášejí nic nového, ani neotáčejí kolem hudebních dějin, hrají ale autenticky a baví mě jejich nové album "Blestemul din adânc" poslouchat. Má v sobě takovou tu pradávnou patinu, je opředeno pevnými a chladnými pavučinami, stejně jako desky z devadesátých let minulého století, které jsou stále na čestných místech i v mé sbírce. Tahle nahrávka musela vznikat hluboko v podzemí, ve starých márnicích, na hřbitovech, na kterých jsou pohřbeni prokletí. Rád se sem, mezi mlhavé postavy nemrtvých vracím a znovu rád a často zapínám play na svém přehrávači. Je to velmi dobré album, které splňuje všechny mé požadavky pro záhrobní rituály. Pokud máte rádi v tomto stylu špínu, hnis, smradlavé močály, stoky pod vaším městem a posloucháte jej hlavně srdcem, tak potom myslím, že není moc co řešit. Ještě zmíním velmi povedený, masivní zvuk i morbidní, stylový motiv na obalu. Poslouchejte hodně nahlas! Mokvající, surový, gore death metal ze starých prokletých márnic! Album, u kterého shnijete zaživa!


Asphyx says:

The stench of decomposing corpses. Several long nights in the morgue have convinced you that death isn’t the end of it all. On the contrary, that terrifying stillness is followed by processes that are insane, magical, and mysterious more reminiscent of a gruesome, bloody horror film than reality. Death metal is a musical style that can be approached in various ways. The Romanian band PUTRED has chosen its more repulsive, darker, and gory form. There is no shortage of piles of corpses here, and I recommend listening in a cold dungeon surrounded by complete silence and darkness.

Only then, once you encounter the undead, will you fully understand this recording. Listening to the new album is like opening an old, festering grave. During the exhumation, the stench of a decomposing corpse hangs in the air. The new album echoes from the nearby morgue, and once again, you know very well that you’re in the right place. The new record cuts right to the bone. It’s wild, unbridled, oozing, and infinitely dark. Just like death itself. 


You sway to the beat like seasoned gravediggers, like bloodthirsty zombies that have just crawled out of their holes into the light. The guys drew loose inspiration from bands like MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, and NECROPHAGIA, and they pulled it off very convincingly and authentically. They’ve added plenty of their own ideas, and so, like an old archivist, I can only guarantee that you’ll get a hearty serving of raw, already quite rotting flesh. The new album is a very raw affair; when you listen to it, you’ll truly encounter your own demons, dig your own grave, and if the mood is gloomy, you’ll even bury yourself. The guys aren’t bringing anything new to the table, nor are they rewriting music history, but they play authentically, and I enjoy listening to their new album, "Blestemul din adânc". It has that ancient patina to it, shrouded in solid, cold cobwebs, just like the albums from the 1990s that still hold a place of honor in my collection. This recording must have been made deep underground, in old morgues, in cemeteries where the damned are buried. I love returning here, among the shadowy figures of the undead, and I happily and frequently hit play on my player. It’s a very good album that meets all my requirements for rituals of the afterlife. If you like the filth, pus, stinking swamps, and sewers beneath your city in this style, and you listen to it mainly with your heart, then I don’t think there’s much to discuss. I’ll also mention the very well-done, massive sound and the morbid, stylish cover art. Listen to it loud! Oozing, raw, gore death metal from the old cursed morgues! An album that will make you rot alive!


Recenze/review - PUTRED - Megalit al Putrefacției (2025):


Tracklist
Pandemonium (Intro)
Sfâșiat… Stigmatizat
Blestemul din Adânc
Întâlnirea Mortală
Cripta Vrăjilor
Devorat de Întuneric
Groapa Oaselor
Catacombe Sângerii
Ultimul Clopot
Subconscious Terror (BENEDICTION cover)

band:

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý šedesátý třetí - Z nebe padá listí


Příběh pětistý šedesátý třetí - Z nebe padá listí

Prostým faktem je, že moje milá moc na fyzickou práci na zahradě nebyla. Nebavilo jí to. A tak zůstávalo podzimní listí v Jizerkách na chalupě na mě. Dva stoleté kaštany, břízy, když by člověk nestihl první opadání, brodil by se během několika dní po kolena v listí a mokru. Většinou to probíhalo tak, že mi máma zavolala z práce na vrátnici na kolej. Chvilku mi smutně vyprávěla něco o životě a potom jen tak mezi řečí pronesla, že už nastal čas. Pozemek to není zase tak děsně velký, ale stíhat hrabání jen o víkendech je docela rachota. Vyrazil jsem tedy v pátek z Plzně, již poměrně hladový, protože nebylo moc peněz. Někde na Černém mostě, když přesednu do autobusu mi už notně kručí v břiše. Navíc se přidají divné křeče, které pokaždé mívám, když se blížím k Boleslavi. Je mi zvláštně smutno. Možná za to může trošku i počasí, které je stylově podzimně sychravé. Nahodím batoh na záda a když se vnořím mezi paneláky, tak si uvědomím, jak jsem zbyl zase ne všechno sám. 

Vždycky jsem býval z těch, kteří se snažili dávat lidi dohromady, dělat dobrou náladu. Někdy jsem míval i pocit, že se až vtírám. Nojo, asi je to výchovou nebo možná tím, že kamarádství moc prožívám. Nebo jsme se zkrátka vydali každý trošku jinou cestou. Já pořád prožíval hudbu, knížky, studoval jsem a většina pozůstalých z mých part už měla dávno děti, práci a řešili úplně jiné starosti. Tak nějak nevím, čím jsem si to zasloužil, že na mě nikdo nemá čas, ale já se fakt snažil. Doma je nějak podivně těžko, smutně. Brácha jako vždy nemluví a jen prohodí pár slov. Pak si zaleze do postele a něco si čte. On se pořád učí. Ve škole mu to fakt jde a na rozdíl ode mě mu to pálí i v technických věcech. Máma je smutná, ani vlastně nevím proč. Ona možná také. Asi nechce být sama. Je to snad poprvé, co jí hrozně chápu. Mám sice na koleji blondýnku, ale teď a tady, je to jiné. Chci jít brzy spát, v televizi sice dávají nějaký třeskutě vtipný pořad, ale mě nebaví. 

Už jdu do sprchy, když se najednou ozve zvonek. Tomáš. Můj teplý kamarád. Co tady děláš? Jen tak,  nepůjdeš do hospody? Trvá mi to fakt jen chvilku a už stojím s mokrými vlasy na chodbě. Rád bych někam, kam jsme chodili před lety. U Hymrů to ještě funguje? Pod nohama nám křupe listí, jdeme nahoru, kolem gymplu a když se před námi otevře malé náměstí Českých bratří, neubráním se tomu, že vzpomínám. Támhle je výklenek, kde jsem líbal svoje holky, je tak hezky stranou a v závětří. Bývaly to krásné doby, plné romantiky a vášně. Všechno to odplynulo bůhví kam, zůstaly jen prchavé obrázky. Když vstupujeme dovnitř, zamrazí mě. V rukou jako bych cítil prdelku Kačenky. Oklepu se. Jdeme se přeci bavit, ne? Hospoda je plná, jen vzadu jsou dvě místa. Akorát pro nás. Jak je v Plzni? Zeptá se mě Tomáš. Smog, napadne mě jako první a pak mu vyprávím o své holce, o škole, která mě nebaví, o životě, co bych chtěl, kam směřuji. Kouká se na mě a je to snad poprvé, kdy mi dojde, že má přeci jen trošku zženštilé rysy. Řeknu mu to, on mě pošle do prdele, ale smějeme se tomu jako prokoplí.

Zeptám se i já, ale po chvilce mi dojde, že jsem to asi možná neměl dělat. Tomáš je zrovna ve stavu, kdy se potřebuje svěřit. když se rozešli s Buddhou, bylo to celé takové divné. Vlastně ani jeden z nich nechápe proč. Možná se jen vytratila vášeň. Tomáš zkrátka zůstal sám a moc nevěděl co s tím. Říkal mi, že seznamování v jeho komunitě je hrozný. To buď najdeš starší pány, co si chtějí jen užít a nebo promiskuitní děvky. Někdo normální, obyčejný, s kým by přeskočila jiskra? To je skoro nemožný. Je mi ho líto, působí opravdu hrozně ztraceně, křehce. Neuměl bych mu ale poradit ani se ženskými, natož s klukama. Netuším, kde se seznamují. Já ke každý holce přišel jak slepý k houslím. Asi moje kroky vedla intuice. Nebo jsem byl jen ve správný čas na dobrém místě. Melu něco i o konstelaci hvězd a pak se do toho tak zamotám, že se musíme smát. Řekne mi, že je rád, že mě má a že je škoda, že nejsem teplej. Pošlu ho do prdele, ale vážně si uvědomím, že asi fakt potřebuje pomoc. 

Večer se ale jinak vyvíjí poměrně dobře. Ptá se mě, co budu dělat zítra a když mu řeknu, že mám brigádu na chalupě, tak se nabídne, že mi pomůže. V hospodě to zabalíme rozumně a já mu řeknu, že jestli chce, tak ať stojí v sedm ráno u nás před domem a klidně ať jede. Má radost, jen si nejsem jistej, jestli to stihne. Nemůžu moc spát, mám v hlavě nějak moc nasazených brouků. Když konečně zaberu, tak mi připadá, že spím pět minut. Budík zamáčknu s hubou dokořán. Máma už je na nohou, snídáme a dostanu samozřejmě spoustu dobrých rad. V batohu čisté oblečení a něco málo k jídlo. Vylezu ven a obejme mě chlad. Tak jedem? Ozve se od rohu a mě první myšlenka, která mě napadne, tak je o tom, že aspoň budeme mít listí rychleji. Třeba zbyde víc času i na nějaké to pivo dole v hospodě ve vsi. Jedeme autobusem z Prahy, co jede až do Tanvaldu a vyhodí nás kousek od chalupy. Zatím to vypadá pěkně. Spát budeš nahoře, řeknu rovnou, protože i když mám Tomáše rád, pořád jsem hetero a znáte to. No, nic. Tlemí se mi. Už jsem ti několikrát říkal, že se mi nelíbíš, jako nic proti, ale sorry. 

Raději zatopím dole v kamnech a dám mu do ruky hrábě. Vytáhnu i kolečko a začne terapie prací. Občas mrholí, sem tam vysvitne slunce, ale pak začnou zase padat zmrzlé krupičky. Dáváme vše do hromad a vozíme kolečkem dozadu za cestu. Je tam takové mlází, kam všichni z okolí odkládají vše, co na zahradách nepotřebují. Trávu, listí, klacky, ale i třeba hlínu. Tomáš se ukáže jako dobrý makáč. Sem tam se napijeme, ale nic nejíme, chceme mít hotovo. Tohle je jedna z nekonečných prací. To co dnes shrabeme do zítra zase spadne ze stromů dolů. Vskutku sisyfovský úkol. Ale ta radost, když za sebou konečně vidíme kus čisté plochy, ta nelze vysvětlit. Oba jsme zvyklí makat, prošli jsme spoustou brigád, ale tohle je fakt dřina. Otevřu slavnostně lunch meat a vyndám lahváče, co tu zůstaly od minule. Díky kámo, moc si mi pomohl. On se jen tak podívá a smutně pronese, že mu bylo ctí. Půjdeme to zapít? Jasná věc kamaráde. Naložím kamna po okraj a zamknu. 

Jdeme přes kopec až do Smržovky. V Parkhotelu shodou okolností hraje nějaká kapela. Nic moc pro nás, ale je tu živo, čepují tu pivko jako křen a tak si unaveně mneme mozoly a padá to do nás jako Němci do krytu. Potkám pár lufťáků, i jejich dcerek, co jsem s nimi vyrůstal. Některé vypadají velmi povedeně. Sluší ti to, pamatuješ, jak jsme si hráli nazí v bazénu. Stydí se, ale usmívá se. Ctím zásadu, po práci legraci a tak ji několikrát vyzvu k tanci. Její ségra, která je o několik let starší, se asi nudí a tak dojde pro Toma. Ten jen prokroutí oči, když jdou na parket. Svíjíme se podle nejlepšího vědomí i svědomí. Moje kreace, když se odvážu, jsou vskutku dokonalé. Alespoň z mého pohledu. Ostatní se smějí a chvílemi jsem i sám s tou malou dívkou v kruhu a všichni nám tleskají do rytmu. Když si jdeme všichni unaveni sednout k jednomu stolu, poznám na jejích očích, že by to šlo. Ze staré známosti. Opět to neudělám, protože jsem slíbil svojí milé věrnost. Ale lichotí mi to, s tím si buďte jistí. Když je konec a vyhodí nás, tak se jde k nám na chalupu. Z nebe sněží a je pěkná zima. Ještě než stihnu otevřít dveře (nemůžu se trefit do zámku), tak mi všichni padnou na záda, opilí jak mátohy. Do obličeje si nechávají sněžit a padat listí. Křičí u toho, že je to boží. Musím se jim smát. 

Kamna vyhasla a ta dívka z dětství, co je najednou sexy slečnou, usne na posteli. Mohl bych přilehnout a jen tak si užít, ale zůstanu až do rána v křesle. Jen na chvilku zaberu. Přemýšlím o tom, jak jsou obyčejné věci krásné, jak jsem rád na světě. Pomalu ve mě doznívá alkohol a ozvou se střeva. Umyji si ruce a pak rovnou vezmu zase do rukou hrábě. Je velmi brzy ráno, v dálce vylézá z mraků Ještěd. Pomalu se dostávám do rytmu. Je to ale po probdělé noci docela utrpení. Ostatní vylezou až kolem poledne, zmrzlí na kost. Holky zmizí pryč, ta starší prohodí něco o tom, že si teda myslela, že s námi bude větší zábava a pak zůstaneme zase sami. Tomáš sice chvilku vozí, ale pak se několikrát poblije. Dodělám raději všechno sám. Autobus zpět do Boleslavi a Prahy stihneme jen tak tak. Snad jsem svému kamarádovi aspoň trošku zvedl náladu. Asi jo, protože když mi mává na rozloučenou, tak se usmívá. Vyjedeme po staré silnici a v alejích na nás padá z nebe listí.  


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 28. března 2026

Recenze/review - CRYPTWORM - Infectious Pathological Waste (2026)


CRYPTWORM - Infectious Pathological Waste
CD 2026, Me Saco Un Ojo / Extremely Rotten

for english please scroll down

Na všech stolech leží mrtvola. Každá je v jiném stádiu rozkladu a zemřela odlišnou krutou smrtí. Zabití nožem, zastřelení, utopení, oběšení. Všechny měly jedno společné, byly před svojí smrtí hnusně a ošklivě mučeny. Slyším jejich nářek, šeptají děsivá slova o činech, kterých snad ani není člověk schopen. Jenže realita je horší, než moje pochmurné představy. Červi se smějí do ticha a mě nezbývá nic jiného, než začít pitvat. Ještě než tak ale učiním, zapínám na svém přehrávači play a pouštím si stále dokola nové album britských surovců CRYPTWORM.

S touhle smečkou jsme měli u nás na stránkách co do činění již několikrát. Také by se dalo napsat, že pečlivě sleduji jejich morbidní práci od počátků. Napsal jsem několik recenzí a máme i rozhovor (vše je odkazováno dole pod dnešním článkem). Britové jsou i letos jako nějací šílení patologové, kteří se rozhodli nás svým death metalem totálně zničit. Nutno rovnou dodat, že se jim to opět daří na výbornou. 


Tento styl se dá hrát mnoha způsoby a CRYPTWORM si zvolili jeho ohavnější, mokvající, syrovou a hnisavou podobu. Při poslechu budete opravdu exhumovat staré hroby, navštěvovat prokletá pohřebiště, budete pitvat zohavená těla, brodit se po kolena v krvi, ve shnilých močálech děsivých lidských představ a nočních můr. Britové mají opět masivní, špinavý, surový zvuk, který se vám ihned zadře pod kůži, stylový obal, který ve mě evokuje spoustu hororových představ (autorem je Skaðvaldur). Co se týká hudby samotné, tak ta je samozřejmě inspirována v devadesátých letech minulého století. Kapela vzala staré, tradiční a klasické postupy, osvěžila je svými morbidními nápady a invencí. Výsledkem je nahrávka, u které opravdu ucítíte v dlaních zkaženou krev. Budete mít ruce po lokty ponořené do zohavených těl, budete nasávat hnilobný zápach rozkládajících se tkání. Každá pitevna je opředena podivnou aurou strachu z umírání, ale vy moc dobře víte, že smrt není to nejhorší. Kývám se spokojeně do rytmu, řvu do tmy spolu s kapelou, potkávám své vlastní démony, užívám si zápach formaldehydu, takový ten hnusný chlad, který se vám dostane při poslechu až do morku kostí. "Infectious Pathological Waste" je poctivým, opravdovým, ryzím, autentickým albem, které osloví všechny pravověrné fanoušky. Má v sobě potřebný drive, sílu, touhu ničit a zabíjet hudbou. Na všech stolech leží mrtvola. Každá je v jiném stádiu rozkladu a zemřela odlišnou krutou smrtí. Zabití nožem, zastřelení, utopení, oběšení. Všechny měly jedno společné, byly před svojí smrtí hnusně a ošklivě mučeny. Slyším jejich nářek, šeptají děsivá slova o činech, kterých snad ani není člověk schopen. Hnilobné procesy byly znovu zahájeny! Surový, temný a morbidní death metal, u kterého se rozpadnete v prach!


Asphyx says:

There is a corpse on every table. Each is in a different stage of decomposition and died a different, cruel death: stabbed, shot, drowned, hanged. They all had one thing in common: they were horribly and viciously tortured before their deaths. I hear their wails; they whisper terrifying words about acts that perhaps no human is even capable of. But reality is worse than my grim imaginings. The worms laugh in the silence, and I have no choice but to begin the autopsy. But before I do so, I press play on my music player and listen to the new album by the British brutalists CRYPTWORM on repeat.

We’ve covered this band several times on our site. One could also say that I’ve been closely following their morbid work since the beginning. I’ve written several reviews, and we even have an interview (all linked below today’s article). This year, the Brits are once again like some mad pathologists who’ve decided to utterly destroy us with their death metal. It must be said right away that they’re succeeding brilliantly once again. 


This style can be played in many ways, and CRYPTWORM have chosen its most hideous, oozing, raw, and festering form. As you listen, you’ll truly be exhuming old graves, visiting cursed burial grounds, dissecting mutilated bodies, wading knee-deep in blood, and trudging through the rotten swamps of terrifying human imaginings and nightmares. The British band once again delivers a massive, dirty, raw sound that immediately gets under your skin, along with stylish artwork that evokes a host of horror imagery in me (created by Skaðvaldur). As for the music itself, it is, of course, inspired by the 1990s. The band took old, traditional, and classic approaches and refreshed them with their morbid ideas and ingenuity. The result is a recording where you can truly feel the rotten blood in your palms. You’ll have your hands submerged up to your elbows in mutilated bodies, inhaling the putrid stench of decaying flesh. Every morgue is shrouded in a strange aura of fear of dying, but you know very well that death isn’t the worst thing. I nod contentedly to the beat, scream into the darkness along with the band, face my own demons, and revel in the smell of formaldehyde that nasty chill that seeps into your very marrow when you listen. "Infectious Pathological Waste" is a sincere, genuine, pure, authentic album that will appeal to all true fans. It has the necessary drive, power, and desire to destroy and kill with music. There’s a corpse on every table. Each is in a different stage of decomposition and died a different cruel death. Stabbed, shot, drowned, hanged. They all had one thing in common: they were horribly and viciously tortured before their deaths. I hear their wails; they whisper terrifying words about acts that perhaps no human is even capable of. The processes of decay have begun anew! Raw, dark, and morbid death metal that will reduce you to dust!


about CRYPTWORM on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. Gallons of Molten Hominal Goo
2. Maimed and Gutted
3. Drowning in Purulent Excrementia 
4. Infectious Pathological Waste
5. Embedded with Parasitic Larvae
6. Emanations of Corporeal Pyosis
7. Gastrointestinal Seepage
8. Encephalic Feast

Recenze/review - HELL TREPANNER - The Consecration of Eternal Impurity (2026)


HELL TREPANNER - The Consecration of Eternal Impurity
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Většina mrtvol byla prohlášena za oběti sebevražd. Jsou pochováni stranou, daleko od místního hřbitova, protože jsou považovány za nečisté. Mají odděleny hlavy od těla a dodnes, když půjdete kolem, tak uslyšíte jejich děsivý nářek. Zažily kdysi dávno krutý život a ještě hnusnější smrt. Nikdo z nich se totiž nezabil sám, ale staly se obětmi pradávných, krvavých rituálů. Peruánská smečka HELL TREPANNER jejich ohavné příběhy exhumovala a vypálila do svých skladeb jako hnisavá stigmata.

Základem hudby těchto tmářů je surovost, tlak, ostré riffy, divoké bicí a řev bestie. Všechno se pohybuje někde na pomezí našeho a onoho světa. V drsném death metalu zazní i lehké odkazy na klasický thrash a vy najednou při poslechu nejste doma ve svém pokoji, ale někde vysoko v horách, ve starém prokletém kostele, ve kterém se právě pořádá jedna z krvavých černých mší pro vyvolávání temných sil. Nová nahrávka se mi ihned dostala pod kůži i do podvědomí. 


Nové album je plné odkazů na nahrávky surových tmářů jako jsou INCANTATION, DRAWN AND QUARTERED, DEICIDE, SADISM, CENOTAPH, SADISTIC INTENT. To ale není zase tak důležité, dnes je každá kapela někomu podobná a osobně mi to vůbec nevadí. Peruánci navíc přidávají spoustu svých nápadů a zmiňované smečky jsou spíše inspirací. Pro mě osobně je nejdůležitější, že mě baví nové album "The Consecration of Eternal Impurity" poslouchat, rád a často se k němu vracím a rvu si ho do hlavy pod tlakem. Má takovou zvláštní, děsivě podmanivou atmosféru, obsahuje v sobě naprostou tmu a nahrubo nasekané zlo. Ne, tohle opravdu není jen obyčejná nahrávka, ale spíše pradávný obřad. Během každého poslechu sestupuji po špinavých schodech dolů, do podsvětí. Oltář je již připraven a padlí kněží stojí v kruhu. Pozvedají své ostré nože a zahaleni v kápích přednášejí obrácené modlitby. Oběť, která byla pečlivě vybrána, je skoro mrtvá strachy. Za zvuků téhle nahrávky je jí proříznuto hrdlo a vy alespoň na chvilku spatříte pána pekel. U nové desky oceňuji hlavně to, že je opravdová, reálná, uvěřitelná, ryzí a naprosto autentická. Do nečisté hry vás uvede již velmi povedený motiv na obalu, jehož autorem je Artem Astaroth. Pokud bychom se měli bavit o zvuku, tak ten je náležitě surový, špinavý a řeže tou správnou stranou nože. HELL TREPANNER jsem dosud neznal a pokud jste na tom stejně jako já, tak si schválně poslechněte i jejich předchozí záseky, stojí rozhodně za to. Starý, temný, prašivý death metal, u kterého se vám objeví shnilá stigmata! Pradávný rituál pro vyvolávání děsivých sil!


Asphyx says:

Most of the corpses were ruled suicides. They are buried off to the side, far from the local cemetery, because they are considered unclean. Their heads are severed from their bodies, and even today, if you walk by, you can hear their terrifying wails. Long ago, they endured a cruel life and an even more gruesome death. None of them killed themselves; instead, they fell victim to ancient, bloody rituals. The Peruvian band HELL TREPANNER has unearthed their hideous stories and burned them into their songs like festering stigmata.

The foundation of these dark masters’ music is rawness, pressure, sharp riffs, wild drums, and the roar of a beast. Everything moves somewhere on the border between this world and the next. Amidst the harsh death metal, there are also subtle references to classic thrash, and suddenly, while listening, you’re no longer at home in your room, but somewhere high in the mountains, in an old cursed church where one of those bloody black masses to summon dark forces is currently being held. The new recording immediately got under my skin and into my subconscious. 


The new album is full of references to the raw, dark sounds of bands like INCANTATION, DRAWN AND QUARTERED, DEICIDE, SADISM, CENOTAPH, and SADISTIC INTENT. But that’s not really that important; these days, every band sounds like someone else, and personally, I don’t mind that at all. Plus, the Peruvians bring a lot of their own ideas to the table, and the bands mentioned above are more of an inspiration. For me personally, the most important thing is that I enjoy listening to the new album "The Consecration of Eternal Impurity"; I gladly and often return to it and blast it into my head. It has this strange, terrifyingly captivating atmosphere, containing utter darkness and brutally chopped-up evil. No, this really isn’t just an ordinary recording, but rather an ancient ritual. With every listen, I descend the filthy stairs into the underworld. The altar is already prepared, and the fallen priests stand in a circle. They raise their sharp knives and, cloaked in hoods, recite inverted prayers. The carefully chosen victim is nearly dead with fear. As this recording plays, her throat is slit, and you get a glimpse of the Lord of Hell if only for a moment. What I appreciate most about this new album is that it’s genuine, realistic, believable, raw, and completely authentic. The already very well-done cover art by Artem Astaroth will introduce you to this dark world. As for the sound, it’s appropriately raw, dirty, and cuts deep. I hadn’t heard of HELL TREPANNER before, and if you’re in the same boat as me, be sure to check out their previous releases they’re definitely worth it. Old, dark, filthy death metal that’ll leave you with rotten stigmata! An ancient ritual for summoning terrifying forces!



Tracklist:
Profane Sacramentum
Supremacy of Obscurity
Blaspheming in Primordial Tongues
From Perpetual Catacombs
Overlord Enthroned by Darkness
Immersed in Malevolence
Barbaric Desecrator
Rain of Impaled Skulls
Descend to the Eternal Funeral

Line-up
Max Necromanza – Vocals / Bass
Neil Destructor – Guitars
Manolo Agressor – Drums

pátek 27. března 2026

Recenze/review - BLASART - Depravatus Christianis Sacris (2026)


BLASART - Depravatus Christianis Sacris
CD 2026, Lavadome Productions

for english please scroll down

Představy o tom, jak vypadá opravdové peklo, se velmi různí. Někteří z nás stále věří v hořící kotle a utrpení nevěřících. Možná ale jenom shnijeme ve studené zemi a zůstane po nás jenom potrava pro červy. Osobně si myslím, že ďábel a zlo se ukrývají v každém z nás. Záleží jen na příležitosti, na okolnostech a výchově. Jak jinak byste mi vysvětlili zástupy věřících, kteří byli, jsou a stále budou mučeny, znásilňovány, ponižovány. Studený kostel některým nedává rozhřešení, ale jenom bolest. Už jsem si jednu dobu myslel, že se proti tomu nemusí bojovat, lidstvo je přeci ve své podstatě chytré, vzdělané, empatické. Jenže v mnohých případech tomu tak stále není.

Antikřesťanství, jako nosné téma textů a názorů, se tak víceméně samo nabízí. Záleží jen, jak jej která kapela uchopí. BLASART z Chile, kteří hrají jak surový death metal, tak i propracovaný a chladný black metal, na to jdou chytře, inteligentně. Skladby jsou jako ostré nože, jako čepele, které vždycky najdou to nejbolestivější místo. Stejně jako kněz, ke kterému jste se chodili dlouhá léta svěřovat se svými hříchy, aby vás nakonec zasáhl přesně do srdce i do vědomí.


Jednotlivé motivy v sobě obsahují starodávnou vášeň a touhu ničit hudbou, jsou velmi dobře a zajímavě napsány. Chilané sice staví na základech, které kdysi vybudovaly kapely typu MORBID ANGEL, MISÞYRMING, SATYRICON, DEAD CONGREGATION, IGNIVOMOUS, DISMA, ale zároveň mají svůj vlastní rukopis a výraz. Zazní i chvilky ambientu. Jako celek se potom druhé dlouhohrající album velmi dobře poslouchá, má v sobě potřebný drive, sílu, energii a tlak. Antikřesťanství se prolíná celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Skladby jsou důrazné, velmi drásavé, nebál bych se napsat osobní a když mi po nějaké době pronikly do žil i do podvědomí, tak jsem se k nim velmi rád a často vracel. Je něco magického, rituálního, podmanivého, co z hudby těchto tmářů cítím a vnímám. Omluvte mě za delší úvod dnešní recenze, ale snažil jsem se v něm vyjádřit své niterné pocity, které mě pokaždé provází celým poslechem. Víte, hudbu už dávno neposlouchám ušima, ale spíše srdcem. Musí dojít ke vzájemnému přenosu emocí. Tohle všechno BLASART umí na výbornou. Hodně k tomu přispívá i ostrý, divoký a velmi dobře čitelný zvuk (Carlos Fuentes - mixing, mastering). Líbí se mi i motiv na obalu, který vytvořila skvělá rumunská malířka a ilustrátorka Luciana Nedelea. Možná jsme si naivně mysleli, že boj proti slepé víře je již zcela zbytečný, ale jak je všeobecně známo, tak zlo a peklo se opravdu ukrývá v každém z nás. Dokud tomu tak bude, tak se vyplatí proti tomu postavit. Důkazem budiž i album "Depravatus Christianis Sacris", které já osobně považuji za vynikající po všech stránkách. Surové i chladné black death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř! Krvavé zrcadlo, nastavené slepé víře!


Asphyx says:

Ideas about what true hell looks like vary greatly. Some of us still believe in burning pits and the suffering of unbelievers. But perhaps we will just rot in the cold ground and be left as food for worms. Personally, I think that the devil and evil lurk within each of us. It just depends on opportunity, circumstances, and upbringing. How else would you explain the multitudes of believers who have been, are, and will continue to be tortured, raped, and humiliated? For some, a cold church offers no absolution, only pain. For a while, I thought that there was no need to fight against this, because humanity is essentially intelligent, educated, and empathetic. However, in many cases, this is still not the case.

Anti-Christianity, as a central theme of lyrics and opinions, more or less presents itself. It just depends on how each band approaches it. BLASART from Chile, who play both raw death metal and sophisticated and cold black metal, approach it cleverly and intelligently. The songs are like sharp knives, like blades that always find the most painful spot. Just like a priest you went to for years to confess your sins, only to have him strike you right in the heart and conscience.


The individual motifs contain an ancient passion and desire to destroy through music, and are very well and interestingly written. Although the Chileans build on the foundations once laid by bands such as MORBID ANGEL, MISÞYRMING, SATYRICON, DEAD CONGREGATION, IGNIVOMOUS, and DISMA, they also have their own style and expression. There are also moments of ambient music. As a whole, the second full-length album is very listenable, with the necessary drive, power, energy, and pressure. Anti-Christianity permeates the entire recording like poisonous ivy. The songs are emphatic, very harrowing, I would even dare to say personal, and when they penetrated my veins and subconscious after a while, I returned to them very gladly and often. There is something magical, ritualistic, captivating that I feel and perceive in the music of these obscurantists. Please excuse the lengthy introduction to today's review, but I was trying to express my inner feelings, which accompany me every time I listen to this album. You see, I no longer listen to music with my ears, but rather with my heart. There must be a mutual transfer of emotions. BLASART excels at all of this. The sharp, wild, and very clear sound (Carlos Fuentes - mixing, mastering) also contributes greatly to this. I also like the cover art, created by the wonderful Romanian painter and illustrator Luciana Nedelea. Perhaps we naively thought that the fight against blind faith was completely unnecessary, but as is well known, evil and hell really lurk within each of us. As long as this is the case, it is worth fighting against it. Proof of this is the album "Depravatus Christianis Sacris", which I personally consider to be excellent in every way. A raw and cold black death metal album that will tear you apart from the inside! A bloody mirror held up to blind faith!


tracklist:
1. Depravatus Christianis Sacris
2. Venenum Immersionem Ritual
3. Violatio Mortem Illius Nazareni
4. Ritus Impositionis Sacrilega
5. Supplicia Absolutum Numinis Iram 
6. Mors Extrema Imminentia
7. Vocatio Sanctis Phallus
8. Luxuriosa Promiscua Unio Carnalis Magnarum
9. Ecclesia Ardere

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine