DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 17. listopadu 2026

Recenze/review - SOLILOQUIUM - Upheaval (2026)


SOLILOQUIUM - Upheaval
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Narodíš se do světa, který je plný bolesti, tmy a utrpení. Tápeš, hledáš, stáváš se stínem, máš velmi často pocit, že jsi mimo hlavní proud. Hledáš sám sebe a všichni ti jenom hází klacky pod nohy. Deprese, sebedestrukce, beznaděj. Na jedné straně spousta krásných obrazů a spokojených tváří, blahobyt a úspěch, na té druhé hlad, smutek, smrt. Kráčíš životem, směřuješ ke svému konci a jedinou jistotou, kterou máš, tak je hudba. Stefan Nordström se stal již se svými předchozími nahrávkami mým oblíbeným muzikantem.

Jeho cit pro melodie, pro budování atmosféry, jeho rukopis, výraz, se mi zkrátka a dobře líbí. I letos je hudba ohlodaná na kost, zahraná od srdce. Víte, ono je to složité a jednoduché zároveň. Sedávám dlouhé hodiny u svého přehrávače a poslouchám muziku. A SOLILOQUIUM se mi opět zadřeli hluboko do vnitřností, do hlavy, do podvědomí. Venku padá listí ze stromů, svět hoří v plamenech a já tančím dál na svém vlastním hrobě. 


Již jsem to možná psal mnohokrát, ale zde to platí opět na sto procent. Doom metal je velmi těžká disciplína. Vyniknou v něm všechny drobnosti, nuance. Hodně se v něm sází na nálady, na postupné, pomalé omotání pavučinami. SOLILOQUIUM se ptají. Existuje ve světě zbaveném lidskosti útočiště pro ty křehké? Pokládají i další otázky, na které je velmi těžké najít odpověď. Donutí vás k zamyšlení, k zastavení, k restartu. Melodický doom metal je zde kombinován s klasickým death metalem, lehkou progresí a výsledkem je koktejl, který se nejen velmi dobře poslouchá, ale má v sobě také velkou spoustu energie, tlaku, pnutí chcete-li. Album se stalo mojí součástí. Sledoval jsem zachmuřené tváře lidí, jedoucích se mnou velmi brzy ráno do práce. Děsila mě prázdnota mladých sledujících už jenom obrazovky svých telefonů. Sychravé počasí, mlha a smog v ulicích našeho města, tohle všechno se promítlo i do mého rozpoložení. Skladby jsou napsány velmi zajímavě, baví mě se k nim vracet, užívám si i dobře čitelný a chladný zvuk. Je pro mě velmi potřebné se občas zastavit v dnešní chaotické době. Utřídit si myšlenky, dívat se do větru, sledovat listy, jak padají k zemi, navštívit hroby svých předků, vrátit se ke kořenům sebe samotného. Ano, tahle na mě nahrávka působí a ovlivňuje mě. Máte rádi kapely jako ANATHEMA, PARADISE LOST, KATATONIA, OPETH, SLUMBER, DAYLIGHT DIES? Potom je pro vás nové album "Upheaval" doslova povinností. Je totiž zahrané opravdově, ryze, uvěřitelně a naprosto autenticky. Narodil jsem se do světa, který je plný bolesti, tmy a utrpení. Tápu, hledám, stávám se stínem, mám velmi často pocit, že jsem mimo hlavní proud. Hledám sám sebe a všichni mi jenom hází klacky pod nohy. Deprese, sebedestrukce, beznaděj. Bojuju dál, stojí to za to. Když poslouchám tuhle desku, tak určitě. Chladný a temný, progresivní doom death metal, který nastavuje zrcadlo vaší rozervané duši! Na konci nekonečného smutku existuje naděje, nebo ne? 


Asphyx says:

You’re born into a world full of pain, darkness, and suffering. You grope your way forward, searching, becoming a shadow; you very often feel like you’re on the outside looking in. You’re searching for yourself, and everyone just keeps throwing obstacles in your path. Depression, self-destruction, hopelessness. On one side, there are plenty of beautiful images and contented faces, prosperity and success; on the other, hunger, sadness, and death. You walk through life, heading toward its end, and the only certainty you have is music. Stefan Nordström has already become my favorite musician thanks to his previous recordings.

I simply love his sense of melody, his ability to build atmosphere, his style, and his expressiveness. This year, too, the music is stripped down to the bone, played from the heart. You know, it’s complicated and simple at the same time. I sit for hours on end by my stereo, listening to music. And SOLILOQUIUM has once again burrowed deep into my guts, my mind, my subconscious. Outside, leaves are falling from the trees, the world is ablaze, and I keep dancing on my own grave.


I may have written this many times before, but it holds true here once again, one hundred percent. Doom metal is a very demanding genre. Every little detail and nuance stands out in it. It relies heavily on atmosphere, on gradually, slowly enveloping the listener in a web. SOLILOQUIUM ask: "In a world stripped of humanity, is there a refuge for the fragile?" They also pose other questions that are very difficult to answer. They force you to reflect, to pause, to reset. Melodic doom metal is combined here with classic death metal and a touch of progression, and the result is a cocktail that not only sounds great but also contains a great deal of energy, pressure tension, if you will. The album has become a part of me. I watched the gloomy faces of people riding with me to work very early in the morning. I was horrified by the emptiness of the young people, staring only at their phone screens. The dreary weather, the fog, and the smog in the streets of our city all of this was reflected in my own state of mind. The songs are written in a very interesting way; I enjoy coming back to them, and I also appreciate the clear and cool sound. It’s very important for me to pause occasionally in today’s chaotic times to gather my thoughts, gaze into the wind, watch the leaves fall to the ground, visit the graves of my ancestors, and return to my own roots. Yes, this album really resonates with me and has a profound effect on me. Do you like bands like ANATHEMA, PARADISE LOST, KATATONIA, OPETH, SLUMBER, and DAYLIGHT DIES? Then the new album “Upheaval” is literally a must-listen for you. It’s performed with genuine feeling, purity, believability, and absolute authenticity. I was born into a world full of pain, darkness, and suffering. I’m groping in the dark, searching, becoming a shadow; I very often feel like I’m outside the mainstream. I’m searching for myself, and everyone just keeps throwing obstacles in my path. Depression, self-destruction, hopelessness. I keep fighting it’s worth it. When I listen to this album, I definitely feel that way. Cold and dark, progressive doom death metal that holds up a mirror to your torn soul! At the end of endless sorrow, there is hope or is there?


about SOLILOQUIUM on DEADLY STORM ZINE:




tracklist:
1. Tightrope 
2. Contrarians 
3. Upheaval 
4. Livsöden 
5. Family Ties 
6. Time Stands Still 
7. Centralia 

band:
Stefan Nordström - vocals, guitars, songwriting.
Henrik Ekholm - bass.
Xines - drums.



Recenze/review - GROTESQUERIES - Nightmare Delirium (2026)


GROTESQUERIES - Nightmare Delirium
EP 2026, Caligari Records

for english please scroll down

Nemůžu mrtvole vytrhnout z rukou starý papyrus. Exhumovali jsme ji teprve včera. Teď tu leží na kovovém stole, v celé své nahotě. Měla by patřit starému mnichovi, který napáchal za svého života až příliš zla. Byl pochován za hřbitovní zdí. Rakev má na sobě spoustu děsivých symbolů. Žhnou do tmy, mám pocit, že mrtvola šeptá, naříká, že mi chce něco sdělit. Panebože, co je tam napsáno, co nám chtěl po své smrti sdělit? Nedá mi to a podívám se. GROTESQUERIES. Jméno bostonské death metalové kapely, které jsem se na svých stránkách již jednou věnoval (odkaz na recenzi naleznete dole pod dnešním článkem).

Je něco děsivého, něco zvráceného, mokvajícího, co mě nutí se k novému letošnímu albu stále vracet. Jakoby opravdu pánové exhumovali starý prašivý death metal z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Opatřili jej morbidním, prašivým zvukem, stylovým obalem a podávali spolu se zkaženým masem na víku od rakve. 


Poslouchat "Nightmare Delirium" je opravdu velmi podobné, jako přerovnávat kosti ve staré márnici. Některé jsou pokryty pavučinami, jiné již ve značném stádiu rozkladu. Lebky se smějí do ticha, vzduch prořízne další riff. Hudbu zde považuji za velmi povedenou, zahranou od srdce, uvěřitelně, opravdově, ryze a naprosto autenticky. Už jste se někdy dusili vlastní krví? Už jste se někdy topili ve smradlavých močálech? Tak nemusíte, zážitky spojené s poslechem tohoto alba jsou velmi podobné. Je v něm něco děsivého, co vám způsobí noční můry. Jako bych se procházel v hororovém domě, potkával přízraky, lekal se stínů a bál se nekonečné tmy. Přesně tak vnímám novou nahrávku. Za velmi povedený považuji i cover od CANNIBAL CORSPE. A to prosím pěkně, nemám z podstaty covery moc rád. GROTESQUERIES jsou letos ve skvělé formě, útočí jako smečka rozzuřených prašivých psů, kteří k nám přišli ze záhrobí. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě potřebnou patinu starých časů a smrdí sírou i zkaženým masem. Pokud jste fanoušci třeba takových POSSESSED, CIANIDE, AUTOPSY, VITAL REMAINS, MASSACRE, PESTILENCE, MASTER, MORBID ANGEL, DETERIOROT, potom vězte, že jste zde správně. Tenhle hřbitov byl prokletý již dávno a vstup je umožněn jenom těm, kteří mají rádi kov smrti v jeho klasické, tradiční podobě. Kapela neobjevuje nic nového, ani neotáčí kolem hudebních dějin, ale jejich novinka není jenom obyčejným, dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v sobě něco zvláštního, neklidného, morbidního. Rakev má na sobě spoustu děsivých symbolů. Žhnou do tmy, mám pocit, že mrtvola šeptá, naříká, že mi chce něco sdělit. Ano, jsem tu opět správně. Morbidní death metalové ozvěny z toho nejtemnějšího podsvětí! Nahrávka, u které shnijete zaživa! 


Asphyx says:

I can’t pry the old papyrus out of the corpse’s hands. We only exhumed her yesterday. Now she lies here on a metal table, completely naked. She’s supposed to be an old monk who committed far too much evil during his lifetime. He was buried behind the cemetery wall. The coffin is covered with lots of terrifying symbols. They glow in the dark; I feel as if the corpse is whispering, wailing, trying to tell me something. Oh my God, what’s written there? What did he want to tell us after his death? I can’t help myself I have to look. GROTESQUERIES. The name of a Boston death metal band that I’ve already featured on my site once before (you’ll find a link to the review below today’s article).

There’s something terrifying, something twisted and oozing, that keeps drawing me back to this year’s new album. It’s as if these guys had actually exhumed some old, mangy death metal from the turn of the ’80s and ’90s. They’ve given it a morbid, mangy sound, stylish artwork, and served it up alongside rotten meat on a coffin lid.


Listening to “Nightmare Delirium” is really very much like sorting through bones in an old morgue. Some are covered in cobwebs; others are already in an advanced state of decomposition. Skulls laugh into the silence, and another riff cuts through the air. I consider the music here to be very well done, played from the heart believably, genuinely, purely, and absolutely authentically. Have you ever choked on your own blood? Have you ever drowned in stinking swamps? Well, you don’t have to the experiences associated with listening to this album are very similar. There’s something terrifying about it that will give you nightmares. It’s as if I were walking through a haunted house, encountering ghosts, startled by shadows, and afraid of the endless darkness. That’s exactly how I perceive this new recording. I also consider the cover of CANNIBAL CORPS to be very well done. And mind you, I’m not generally a big fan of covers. GROTESQUERIES are in great form this year; they attack like a pack of rabid, mangy dogs that have come to us from beyond the grave. The songs are very well written, have that necessary patina of the old days, and reek of sulfur and rotten meat. If you’re a fan of bands like POSSESSED, CIANIDE, AUTOPSY, VITAL REMAINS, MASSACRE, PESTILENCE, MASTER, MORBID ANGEL, or DETERIOROT, then know that you’ve come to the right place. This cemetery has been cursed for a long time, and entry is granted only to those who love death metal in its classic, traditional form. The band isn’t breaking any new ground or rewriting music history, but their new album isn’t just ordinary, well-crafted work. On the contrary, it has something special, unsettling, and morbid about it. The coffin is covered in terrifying symbols. They glow in the darkness; I feel as though the corpse is whispering, wailing, trying to tell me something. Yes, I’m in the right place again. Morbid death metal echoes from the darkest underworld! A recording that will make you rot alive!


Recenze/review - GROTESQUERIES - Vile Crematory (2023):


tracklist:

1. Terrorforming 
2. The Crown of Spinning Steel 
3. Corporeal Purulence 
4. Gutted (Cannibal Corpse cover) 


Release notes
Drums & vocals recorded & mixed by @Alec_Rodriguez_Audio at New Alliance Studio
Guitar & bass recorded by Anthony Paulini @anthonypaulini
Mastered by Sean McCormack @funeralfrogmedia
Album cover by @Obfuscus_Artworks
Layout design by Nik McIntosh @isolatedincidents
Additional artwork by @nightmare_imagery & @admesster
Photo by Michaela Rocchio



pondělí 16. listopadu 2026

Recenze/review - ASSUMPTION - Paradox Of The Arrow (2026)


ASSUMPTION - Paradox Of The Arrow
CD 2026, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Půda je nasáklá zkaženou krví. Jakoby se vše zastavilo. Všechny války, násilí, všechna bolest a utrpení. Stojím v naprostém tichu a prázdnotě a vnímám všemi póry svého těla chlad a nekonečnou temnotu, která nás jednou pohltí. Kdo jsem a kam vlastně jdu? Kolik mi zbývá času a kdy dojdu svého spočinutí? Odpovědi nepřicházejí, měl bych pro vás ale dnes kapelu, která mě na podobné myšlenky přivedla. O italských ASSUMPTION jsem již několikrát psal. Odkazy na recenzi a report z pražského koncertu naleznete dole pod dnešním článkem. 

Pokud bychom měli definovat styl, kteří pánové hrají, museli bychom napsat death a doom metal. Jenže ono to není tak jednoduché. Ve skladbách je ukryta i spousta dalších, velmi zajímavých a nebál bych se napsat návykových motivů. Ty vylézají na povrch postupně, s každým dalším poslechem. Je něco neklidného, zvláštního, co mě nutí k dalším a dalším společným seancím. 


Název alba odkazuje na antický Zenónův paradox pohybu, myšlenku, že letící šíp je v každém jednotlivém okamžiku svého letu vlastně nehybný. Tento koncept představuje pro hudbu ASSUMPTION trefnou filozofickou paralelu. Tolik promo materiály a myslím si, že přesně definují to, co se na albu odehrává. Doporučuji vám chladný pokoj bez světla. Potom, když zapnete play na svém přehrávači, tak se ocitnete ve zcela jiném světě, v dimenzi. Těch nálad, které spolu s kapelou zažijete, je opravdu velké množství. Album je tak na hraný styl nebývale pestré, zajímavé. Hlodá ve mě, drásá mě zevnitř, nutí mě, abych se zastavil a jen tak se kýval do rytmu. Připadám si spíše jako na nějakém starodávném rituálu pro vyvolávání temných sil, než jen jako obyčejný fanoušek u reproduktorů. Zmínit musím i velmi povedený zvuk a obal, který vás také donutí k zamyšlení. Italové přicházejí s hudbou, která v sobě nese poselství, je propracovaná, vybroušená k dokonalosti. Zároveň si zachovávají takovou tu těžko definovatelnou uvěřitelnost, živočišnost, divokost a autenticitu. "Paradox Of The Arrow" jsem velmi často poslouchal, když jsem chodíval po ulicích našeho podzimního města, čítával jsem potom doma knihy plné děsivých příběhů. Pokaždé jsem se dostal do podivného stavu, nebál bych se napsat meditace. Zapnul jsem play a najednou jsem byl někde daleko, možná na starém hřbitově. Půda byla nasáklá zkaženou krví. Jakoby se všechno zastavilo. Všechny války, násilí, všechna bolest a utrpení. Stál jsem v naprostém tichu a prázdnotě a vnímal všemi póry svého těla chlad a nekonečnou temnotu, která nás jednou všechny pohltí. Pokud máte rádi kapely jako diSEMBOWELMENT, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, OPHIS, EVOKEN, INVERLOCH, ANATHEMA, WINTER, vězte, že jste zde správně. K dokonalosti vybroušené doom death metalové album, které vás obejme do pevných pavučin temnoty a chladu. Vše je pomíjivé, i smrt!


Asphyx says:

The ground is soaked with tainted blood. It’s as if everything has come to a standstill all the wars, the violence, all the pain and suffering. I stand in utter silence and emptiness, feeling with every pore of my body the cold and the endless darkness that will one day engulf us. Who am I, and where am I actually going? How much time do I have left, and when will I find my rest? The answers don’t come, but today I’d like to introduce you to a band that led me to these very thoughts. I’ve written about the Italian band ASSUMPTION several times before. You’ll find links to the review and the report from their Prague concert below today’s article.

If we were to define the style these guys play, we’d have to say death and doom metal. But it’s not that simple. Hidden within the songs are plenty of other, very interesting and I wouldn’t hesitate to call them addictive motifs. These gradually come to the surface with each subsequent listen. There’s something unsettling, something strange, that compels me to keep coming back for more and more listening sessions.


The album title refers to Zeno’s ancient paradox of motion the idea that a flying arrow is, in fact, motionless at every single moment of its flight. This concept offers a fitting philosophical parallel to ASSUMPTION’s music. That’s all the promo material, and I think it accurately captures what’s happening on the album. I recommend a cool, dark room. Then, when you hit play on your player, you’ll find yourself in a completely different world in another dimension. There’s a truly vast array of moods you’ll experience alongside the band. For the style of music it plays, the album is unusually diverse and intriguing. It gnaws at me, tears at me from the inside, forcing me to stop and just sway to the rhythm. I feel more like I’m at some ancient ritual to summon dark forces than just an ordinary fan standing by the speakers. I must also mention the excellent sound quality and the cover art, which will also give you pause for thought. The Italians have created music that carries a message; it’s sophisticated and polished to perfection. At the same time, they retain that hard to define believability, vitality, wildness, and authenticity. I listened to “Paradox Of The Arrow” very often while walking the streets of our city in the fall; afterward, I’d read books full of terrifying stories at home. Every time, I found myself in a strange state I wouldn’t hesitate to call it meditation. I pressed play, and suddenly I was somewhere far away, perhaps in an old cemetery. The ground was soaked with rotten blood. It was as if everything had come to a standstill all the wars, the violence, all the pain and suffering. I stood in utter silence and emptiness, feeling with every pore of my body the cold and the endless darkness that will one day engulf us all. If you like bands like diSEMBOWELMENT, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, OPHIS, EVOKEN, INVERLOCH, ANATHEMA, and WINTER, know that you’ve come to the right place. A doom death metal album polished to perfection that will envelop you in a tight web of darkness and cold. Everything is fleeting even death!



about ASSUMPTION on DEADLY STORM ZINE:





TRACKLIST
1. Paradox of the Arrow
2. A Labyrinth In Ruin
3. Tombs Upon the Sun
4. Southwards Our Spirits Shall Forever Drift
5. Selenite
6. Vrykolakes

LINE-UP
Giorgio Trombino - Vocals, Guitar, Synths
Matija Dolinar - Guitar
Claudio Troise - Bass
David Lucido - Drums


Recenze/review - OVERWHELM - The Bad Blood of Humankind (2026)


OVERWHELM - The Bad Blood of Humankind
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Udělal jsem tu hloupost, že jsem si zase jednou zapnul večerní zprávy. Zrovna v nich někdo raboval další obchod. Svět kolem mě znovu hořel, rozpadal se. Stará pravidla, ověřená tisící lety, najednou neplatila. Rozzuřené tváře, bolest a utrpení. Nakonec to stejně odnesou nejvíc nevinní. Několik mrtvých, ušlapaných davem, do toho krásná reklama na dokonalý život. Lži a kecy politiků, vypadá to, že apokalypsa dávno začala. Otevírám si raději pivo a hledám nějakou kapelu, která mi vystřelí mozek z hlavy.

OVERWHELM pocházejí z Itálie a hrají neotesaný, surový thrash metal, jak vystřižený ze staré školy. Pamatujete si ještě, jak jste chodili po periferii města s kazeťákem na ramenou a vaše parta kamarádů byla nejšílenější ze všech? Byli jste oddáni tomuto stylu a vaše holky byly nejkrásnější široko daleko. Tak přesně do té doby mě vrátila i tahle smečka divokých rozzuřených psů. Nové album, již čtvrté v řadě, řeže tou správnou stranou nože. Stačí přidat hlasitost a otevřít si další pivo. 


Mám to takhle nastavené celý svůj metalový život. Pokaždé, když mě štvou lidi okolo, vždy, když moje frustrace ze všeho okolo dostoupí vrcholu, tak se zavírám do svého pokoje nebo utíkám ven. Se sluchátky na uších, znovu tančím na svém vlastním hrobě. Italové si hrají s melodiemi jako šelma se svojí kořistí. Jsou divocí, nespoutaní, ostří a nekompromisní. Nezapomínají ale ani na melodie. Připadám si, jako bych se opravdu vydal na dlouhý výlet bez konce, po časové ose zpět, když jsem byl ještě mladý a plný energie. Kurva brácho, tahle kapela hraje od srdce, opravdově, ryze, uvěřitelně a hlavně naprosto autenticky. Připadá mi, že na albu nikde nic nechybí. Vše sedí perfektně na svých místech. Nová nahrávka je vybroušena k dokonalosti a připomíná dobře seřízený stroj na zabíjení hudbou. "The Bad Blood of Humankind" sice není nahrávkou, která by otočila kolem hudebních dějin, ale to zde ani není účelem. Rozhodně se ale nejedná jen o dobře odvedené řemeslo. Naopak, pánové přidávají do skladeb i kus sebe samých, spoustu vlastních nápadů a invence. Zase jednou ukazuji fuck off všem hlupákům a beru do rukou kladivo. Bourám nejbližší zeď, také cítíte ze skladeb ten tlak a energii? OVERWHELM to se mnou zkrátka umí. Dostali se mi do hlavy i do podvědomí. Hrají odhodlaně a jejich novinka má v sobě vysoké oktanové číslo. A teď už mě prosím nechte, svět kolem mě hoří, musím utéct do své bubliny. Znovu zapínám play na svém přehrávači a pořádám svůj vlastní soukromý mosh-pit. Dejte mi někdo další pivo! Na kost ohlodaný, syrový, divoký a nespoutaný old school thrash metal, který řeže tou správnou stranou nože! Shoříte v plamenech! 


Asphyx says:

I made the mistake of turning on the evening news again. They were just showing another store being looted. The world around me was burning and falling apart once more. The old rules, proven over thousands of years, suddenly no longer applied. Enraged faces, pain, and suffering. In the end, it’s always the innocent who suffer the most. A few dead, trampled by the crowd, all while a beautiful commercial for the perfect life plays in the background. Politicians’ lies and bullshit it looks like the apocalypse began a long time ago. I’d rather crack open a beer and find a band that’ll blow my mind.

OVERWHELM hail from Italy and play rough, raw thrash metal straight out of the old school. Do you still remember walking around the outskirts of town with a cassette player slung over your shoulder, and your crew of friends being the craziest of them all? You were devoted to this style, and your girls were the most beautiful far and wide. Well, this pack of wild, raging dogs took me right back to that time. Their new album their fourth in a row cuts right through with the sharp edge of the knife. Just turn up the volume and crack open another beer.


I’ve been like this my whole metal-loving life. Every time the people around me get on my nerves, every time my frustration with everything around me reaches its peak, I lock myself in my room or run outside. With headphones on, I dance on my own grave all over again. The Italians play with melodies like a predator with its prey. They’re wild, unbridled, sharp, and uncompromising. But they don’t forget about the melodies either. I feel like I’ve really set out on a long, endless journey back in time, to when I was still young and full of energy. Damn, bro, this band plays from the heart genuinely, purely, believably, and above all, completely authentically. It seems to me that nothing is missing from this album. Everything fits perfectly into place. The new recording is polished to perfection and resembles a well-oiled machine designed to kill with music. “The Bad Blood of Humankind” may not be a record that will rewrite music history, but that’s not the point here. It’s definitely not just a case of a job well done, though. On the contrary, these guys infuse their songs with a piece of themselves lots of their own ideas and creativity. Once again, I’m telling all the idiots to fuck off and picking up a hammer. I’m tearing down the nearest wall can you feel that pressure and energy in the songs, too? OVERWHELM just has a way with me. They’ve gotten into my head and my subconscious. They play with determination, and their new album packs a high-octane punch. And now, please, leave me be the world around me is on fire, and I need to escape into my own bubble. I hit play on my player again and start my own private mosh pit. Someone give me another beer! Bone-dry, raw, wild, and unbridled old-school thrash metal that cuts with the right edge of the knife! You’ll burn in the flames!


tracklist:
1. Fallin' Down 
2. Cove of Saracens 
3. The Bad Blood of Humankind 
4. Wicked Mind 
5. My Sacrafice 
6. Beware the Moon 
7. The Day Will Come 
8. Scorre Dentro Di Me 
9. The Emptiness I Feel 

band:
Low - Bass
Francesco Vaccarezza - Drums
Roberto Belli - Vocals, Guitars


neděle 15. listopadu 2026

Recenze/review - SINISTER - Lucid Nightmares (2026)


SINISTER - Lucid Nightmares
CD 2026, Massacre Records

for english please scroll down

Měla to být původně obyčejná cesta do práce. Jako každý den, stále dokola, takový ten běžný stereotyp. Jenže se změnila v noční můru. V jedné zatáčce jsem potkal náklaďák plný shnilých kostí a smetl mě z povrchu zemského. Roztrhán na kusy jsem umíral polámaný a zničený. Vypadal jsem jako nějaká morbidní loutka. Prasklá lebka, vyhřezlá střeva. Náklaďák měl na boku nápis SINISTER. A směřoval rovnou do pekla. Na začátek bych rád zmínil jednu věc. Jsem věrný fanoušek kapely již od první demonahrávky. A jako takový jsem si prošel s touhle holandskou legendou celou jejich historii.

Nespočet zabijáckých koncertů, nová alba, která mě pokaždé přikovala na zeď. To letošní je pokračováním dlouhé cesty. Opět se jedná o neotesaný, hrubý, brutální death metal, který vás vyvrhne zaživa. Aad snad na každé nahrávce mění sestavu muzikantů. Tentokrát vše ještě všechno poznamenala jeho nemoc (doufám, že je již vše v pořádku a sejdeme se někde na koncertě), přesto je směr stále jasně nastaven. Rovnou do pekla, do prokletých katakomb, do temnoty. 


Když jsem slyšel nové album "Lucid Nightmares" poprvé, tak jsem si vzpomněl na jeden starý černobílý dokument z psychiatrické léčebny. Pacienti v něm podstupovali léčbu elektrošoky, byla jim trepanována lebka, lobotomie byla běžnou záležitostí. Atmosféra nové nahrávky je velmi podobná. Ostré riffy, u kterých odpadává maso od kostí. Melodie nahrané někde v hlubokém podzemí, v prokletých kostelech, na pohřebištích, na kterých jsou pohřbeni jedinci, kteří jsou definicí zla. Vše tu sedí jako vždy na svých místech, zvuk je masivní, surový, zabijácký. A všemu vévodí typický Aadův vokál, který připomíná raněnou bestii. SINISTER jdou i letos na samou podstatu death metalu, s ničím se moc nepářou, útočí napřímo, do černého, na solar plexus. Zároveň, a to se mi na nich vždycky hrozně líbilo, a je to dle mě jejich jasným poznávacím znamením, nezapomínají na chlad a krvavou temnotu. Satan zase jednou sedí na svém trůnu a usmívá se. Není divu, hraje se tu hlavně pro něj i pro všechny padlé kněze. Holanďané vybrušují svůj styl k dokonalosti. Mají zkušenosti, které se samozřejmě do jejich novinky promítly, ale stále si zachovávají i takovou tu zvířecí živočišnost, opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. Letos je opět pro mě velmi příjemné být i nadále věrným fanouškem. Kapela je stále ve skvělé formě a zabíjí na potkání. Budete přikováni na zeď, mučeni tím nejkvalitnějším kovem smrti. Vojáci zla znovu povstali, aby zvěstovali o lidské slabosti. Novinka je opravdu zničující srážkou s náklaďákem plným kostí. Smete vás z povrch zemského, jako tohle album. Amen! Na kost ohlodaný, surový a neotesaný death metal té nejvyšší kvality! Potkáte své vlastní démony! Album, které vás roztrhá na kusy a spálí na popel! 



Asphyx says:

It was supposed to be just an ordinary trip to work. Like every day, over and over again that same old routine. But it turned into a nightmare. On a curve, I ran into a truck full of rotten bones, and it wiped me off the face of the earth. Torn to pieces, I lay dying, broken and devastated. I looked like some kind of morbid puppet. A cracked skull, intestines spilling out. The truck had  SINISTER written on its side. And it was headed straight for hell. First off, I’d like to mention one thing. I’ve been a loyal fan of the band since their very first demo. And as such, I’ve followed this Dutch legend throughout their entire history.

Countless killer concerts, new albums that always left me pinned to the wall. This year’s release is a continuation of that long journey. Once again, it’s raw, rough, brutal death metal that’ll rip you apart while you’re still alive. Aad seems to change the lineup on almost every recording. This time, everything was further marked by his illness (I hope everything is okay now and we’ll meet up at a concert somewhere), yet the direction remains clearly set. Straight to hell, to the cursed catacombs, into the darkness.


When I heard the new album “Lucid Nightmares” for the first time, it reminded me of an old black-and-white documentary set in a psychiatric hospital. In it, patients underwent electroshock therapy, had their skulls trepanated, and lobotomies were commonplace. The atmosphere of the new album is very similar. Sharp riffs that make the flesh fall from the bones. Melodies recorded somewhere deep underground, in cursed churches, in cemeteries where individuals who are the very definition of evil are buried. Everything is in its place as always; the sound is massive, raw, and lethal. And it’s all dominated by Aad’s signature vocals, which sound like a wounded beast. SINISTER once again get to the very essence of death metal this year; they don’t mess around, attacking head on, right on target, straight to the solar plexus. At the same time and this is something I’ve always loved about them, and in my opinion, it’s their clear hallmark they don’t forget the cold and the bloody darkness. Satan is once again sitting on his throne, smiling. No wonder they’re playing here mainly for him and for all the fallen priests. The Dutch are honing their style to perfection. They have experiences that have naturally found their way into their new album, but they still retain that raw, animalistic energy, sincerity, purity, and absolute authenticity. This year, it’s once again a real pleasure for me to remain a loyal fan. The band is still in great form and kills it wherever they go. You’ll be pinned to the wall, tortured by the finest death metal. The soldiers of evil have risen once more to proclaim human weakness. This new album is truly a devastating collision with a truck full of bones. It’ll sweep you off the face of the earth, just like this album. Amen! Raw, unpolished death metal of the highest quality, stripped down to the bone! You’ll face your own demons! An album that will tear you to pieces and burn you to ashes!




Tracklist
01. Outburst Of Violence 
02. Malignant Disaster 
03. Bathing In Acid 
04. Defenestration 
05. Purity Of Demonization 
06. The Strangulation 
07. Remains Of The Femur 
08. Cro Magnon Liberatus 
09. Deranged By Desecration 
10. The Crawling Hunger

Line-up:
Aad Kloosterwaard - Vocals
Aleša Šare - Bass
Stefano Rumich - Drums 
Francesco Ponga - Guitars


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý devadesátý šestý - Kar


Příběh pětistý devadesátý šestý - Kar

Ten kluk fakt nemá štěstí. Vyrůstal bez rodičů, jen s babičkou. Celý život žil v tom, že mu zemřeli, ale oni byli zavření v blázinci a počali ho vlastně nezákonně. Poznal jsem ho kdysi dávno, v jedné hospodě v Boleslavi. I když byl punkáčem, tak do naší druhé party metalistů zapadl tak nějak automaticky. Propadl drogám, o kterých nikdo tenkrát skoro nic nevěděl. Byl neskutečně silný a možná trošku tvrdohlavý, ale také nekonečně hodný a pohodový. Přesto měl v sobě, stejně jako já, takový zvláštní smutek. Doom metalisté určitě vědí, o čem píšu. Převážně se smál, ale někdy jste zahlédli v jeho očích tmu. Nekonečnou tmu. A bolest, kterou si posbíral za ty dlouhé roky v léčebně. Zaklepal před pár minutami na chalupě na dveře a probudil mě. Něco se děje, napadlo mě jako první, protože on nikdy takhle brzy nechodil. Dali jsme si ranní pivo, sedíme na lavičce a celou dobu se tváří, že mi chce něco říct. Zatím se k tomu ale nemá. Nechám ho, některé věci mají svůj čas. Nemá cenu tlačit na pilu.

Jestli si dáme ještě jedno, tak prožiju celý den jako alkoholik, dělám si srandu, když lezu dolů do sklepa pro dalšího lahváče. Když se vrátím, tak nám moje milá přinese chleby namazané sádlem. Snídaně králů, směje se, ale když Vencu uvidí, tak ji její krásný úsměv zamrzne na tváři. Něco se děje? Já nevím, svěří se a mě mrzí, že to řekl jí a ne mě. My jsme přeci kamarádi. V závěru je to jedno, ale tak nějak jsem si Vencu trošku přivlastňoval. Možná to bylo našimi společnými zážitky a také tím, že jsem ho vytáhl nespočetněkrát z průšvihů. Když někomu zachráníte život, přebíráte za něj zodpovědnost, četl jsem to kdysi v indiánkách a myslím si do dodnes. Umřela mi tetička, sestra babičky. Viděl jsem ji sice jen několikrát v životě, ale měl jsem ji rád. Ona na mě hodně trpěla. Sama děti neměla a jsem jediný dědic. Pokud tedy bude co dědit, byla celý život úřednicí na poště. Zajímavý život, ale to vám budu vyprávět. Jakube, pojedeš prosím se mnou? Musím zařídit věci kolem pohřbu a nevím jak a co mám dělat.

Bylo toho na něj moc a bylo to na něm vidět. Tetička dostala na ulici infarkt a leží v Tanvaldu v nemocnici. Ona byla z Tanvaldu? Jasně, za války měla milence Němce, původem ale z Čech, tak si potom prožila své. Lidi ji to dali sežrat. Nikdy se z toho nevzpamatovala. Nemohla dělat normální práci, tak makala v textilce, uklízela, až nakonec skončila na poště. Zase tolik toho o ní nevím. Vzal jsem si starý batoh, který pamatoval snad dobu pašování přes hranice do Polska. Zabalil jsem nějaké lahváče, ty vždycky přijdou k duhu, půlku chleba, krabici se špekem, sýrem a sádlo. Objal jsem svoji milou a zmizeli jsme v lese. Půjdeme přes kopce, je to kratší. A šlo se. Poslouchal jsem Vencu, jeho vyprávění a těch pár vzpomínek, které na tetu měl. Dlužím jí to. Babička ji měla moc ráda. Ony měly moc hezký dětství víš, kdysi to bylo v pohraničí na pohodu. Lidi spolu normálně vycházeli. Pak přišel ten debil s knírkem a všechno zničil. Vzduch byl podivně těžký, komáři létali už takhle brzy ráno a když jsme šli kolem rašelinišť, tak to bylo k nevydržení. Nahoře jsme si chvilku sedli a dali si jídlo. Venco, neboj, to zvládneme. Uděláš, co je potřeba a pak se vrátíme.

Jenže když jsme přišli do nemocnice, kde dole ve sklepě tetička ležela, úřednický šiml zase jednou pořádně zařehtal. Venca chtěl tetičku viděl a to byl problém. Nebyl přímý příbuzný a pán v kanceláři, kam nás všichni posílali, nebyl nejpříjemnější. Nakonec ale zasáhla nějaká paní nebo spíš slečna, které se nás zželelo. Víceméně tajně nás odvedla dolů na pitevnu. Támhle vlevo, mávl rukou zřízenec, který vypadal jak z hororu a my šli. Odkryl ji a já se skoro lekl. Byla Vencově babičce neskutečně podobná. Na okolních stolech ležela další těla a já jsem si zase jednou uvědomil pomíjivost života. Bylo mi smutno za mého kamaráda. Držel jsem ho, aby neupadl. Pak už jsme museli jít. Podepsali jsme nějaké papíry a když jsme si před nemocnicí zapálili cigáro, tak jsme mlčeli. Netuším, kde se objevili, ale najednou u nás stáli dva pánové v letech a ptali se nás na tetičku. Teď jsme u ní byli, její sestra mě vychovávala, jsem jediný pozůstalý. Představí se jako političtí vězni a věřící. Sehnali peníze, tetička byla totiž za komunistů velmi činná v boji proti tehdejšímu režimu. Poslouchali jsme a vůbec nám nedocházelo, co nám vyprávějí. Chtěli jsme vás poprosit, zda bychom nemohli udělat pohřeb v kostele. Všechno zaplatíme.

Asi by si to tetička přála, přemýšlel Venca nahlas a podle mě se mu i dost ulevilo, protože nemusel nic moc dalšího zařizovat. Pozvali nás do hospody, zaplatili nám jídlo a vyprávěli nám o té malé velké ženě věci, které nikdo z nás ani netušil. Byla vlastně hrdinka, která nikdy nesklonila hlavu. Neskutečně vzdělaná. Prý měla i nějakého dalšího pána, ale nemohla mít dětí, v kriminále ji podlomili zdraví. Ty komouši byli fakt svině, pronesu do ticha, když se pán proti mě nadechuje a on jen přikývne. Něco málo o tom víme, dodá ještě a ukáže mi jizvu na prsou. Mučili mě. Pohřeb zařídili za dva dny. Můžeme se vrátit na chalupu, počkáme. Ještě jim dám telefon dolů do hospody, kdyby něco potřebovali. Rozloučíme se, poděkujeme a jdeme zpátky. Je to hodně do kopce, domů se vrátíme skoro až za tmy a pak dlouho sedíme před chalupou a povídáme si. Kolik jenom takových příběhů jsem už slyšel? V čem jsme to vlastně žili? Nejde mi to na rozum, ale bohužel tomu tak bylo. Je mi tak nějak smutno za lidi, když jdu spát. 

Nikdo nám nezavolá a my trávíme čas převážně s knihami a nekonečným sekáním dřeva. Venca chce pomoc, když už je tu na bytě a na stravu, jak vtipně dodává. Je nám ale fajn. Blondýnka nakonec odjede kvůli rodičům do Tábora a my osiříme. Poslední den před pohřbem se trošku opijeme, přeci jen máme trošku nervy. Vytáhnu na půdě staré obleky po dědovi, vyženu moly a je to sice trošku trapné, ale kvůli tomu fakt do Boleslavi nepojedu. Mě je sako malé, Vencovi velké, ale trošku to vyspravíme. Ani jsem netušil, že umíš šít, ty vole? Směju se svému kamarádovi. Hned mě to ale přejde. Léčebna, terapie. Pak už o tom nemluvíme. Tentokrát jdeme po silnici, v lese bychom se asi ušpinili. Trvá to sice déle, ale zase nás sveze nějaká paní, která čirou náhodou jede také na pohřeb. My jsme spolu seděli. Byla to úžasná žena. Čistá, dodá ještě a my pochopíme, že dnes budeme hodně co do činění s vírou a křesťanstvím. 

Přivítá nás pan farář. Zavede nás do kostela. Tetička leží v rakvi. Odkrytá. Jakoby jen na chvilku usnula. Dokonce mám pocit, že se usmívá. Venca pláče, všechno to musí ven, je všeho plný. Chápu jej. Škoda, že tu není Petra, ale ona leží doma nemocná. Musí na sebe dávat pozor. Útěcha je tak na mě. Jako malý jsem kdysi dávno zažil podobný pohřeb s mojí prababičkou a dodnes si jej velice přesně pamatuji. Přicházejí první hosté. Jsme překvapeni, odkud všichni přijeli. Morava, Jižní Čechy, Praha, samí starší lidé. Vyjadřují pokorně soustrast a všichni do jednoho mluví o tetičce velice hezky. Padají velká slova. Komu všemu pomohla, co udělala za dobré skutky. Vypadá to, že rozhodně nežila nadarmo. Přemýšlím o tom, co po nás vlastně nakonec zůstane? Děti, to ano, ty jsou naším obrazem, ale jinak jen vzpomínky. Je na nás, jestli se lidé budou při nich usmívat nebo mračit. Jak jste na tom vy? Chtěl bych si sednout bokem, otevřít svůj blok a všechno si zapsat. Je to smutné, ale zároveň hrozně krásné. Jsem tu hostem, co je mimo, ale jsem také dojatý. Mám co dělat, abych nebrečel.

Vždycky mě dojímala kostelní hudba. Jsem překvapený i ze slov pana faráře. Jsem metalista tělem a duší, ale pokud by křesťanství vypadalo takhle, tak s ním nemám absolutně žádný problém. Někteří lidé, kteří přistoupí k rakvi, poklekají. Vyjadřují tímto způsobem, jak si tetičky vážili. Nic není patetické, ani falešné. Oni se vlastně všichni sešli, domluvili se, aby se s ní rozloučili. Jediným rodinným příslušníkem je zde Venca, jinak neměla nikoho. Potom se rozhostí na několik minut ticho. Nikdo nemluví, nešeptá, ani nepláče. Nejdřív nevím, co se děje, ale pak mi dojde, že všichni vzdávají své spolubojovnici hold. Působí to na mě mocně, až majestátně. Znovu začne hrát hudba a průvod se pomalu vydá na nedaleký hřbitov. rakev nesou šediví pánové, jdou pomalu, kývají se do rytmu hudby. Spustí tetičku do země, kněz pronese ještě několik slov a když jdu hodit na rakev hrst hlíny, tak se podívám dolů. Co po nás nakonec zbyde? Potom musím k Vencovi, který se málem sesune k zemi. Nějak na něj všechno dolehlo. Neboj kamaráde, jsem tady. 

Poděkujeme všem a chceme se rozloučit. A co Kar, nepůjdete? Udělali jsme dobře, že jsme se nechali přemluvit. Starý hostinec, dobré jídlo, ale hlavně lidé, kteří řeknou Vencovi o tetičce vše, co vědí. Bylo to krásné a smutné. Ona byla hlavně hrozně veselá, pořád vtipkovala. Oni ji třeba přinesli na nosítkách z výslechu a když přelezla na palandu, tak si dělala srandu, že jsou ti STB o dost měkčí než gestapáci. Přitom to mnohdy bylo spíše naopak. Ani jsem netušil, co se zde v Jizerkách všechno odehrávalo. Promítali se fotky z různých setkání, vždycky se někdo zvedl a měl chvilku proslov, který vždy vyzníval pozitivně. Já vím, o mrtvých jen dobře, ale tady to bylo něco jiného. Dokázal bych být také tak silný, jako tahle malá velká žena? Zůstal bych rovný? Uměl bych bojovat za pravdu? Nebo bych stáhl pohodlně ocas? Netuším a jsem moc rád, že jsem nemusel podobné situace nikdy řešit. I díky vám, tetičko. Moc za to děkuji, chce se mi říct nahlas a vlastně to nakonec řeknu, protože jedna moc milá dáma, která sedí vedle mě, mi odpoví. Uměl, mladíku, vy určitě. A já jsem na sebe najednou hrozně hrdý, i když jsem nic neudělal.

Zpívá se. Dlouho do noci. Nechce se nám na chalupu, popíjíme, připadá nám, že jsme se všemi těmi starými lidmi na jedné vlně. To bych nebyl já, abych nerozpoutal se dvěma staříky nekonečnou diskuzi o víře. Jsme zapálení každý do své víry, svých názorů, ale prosazujeme se slušně, i když vášnivě. Je to povznášející. Chvílemi si přijdu jako houba, nasávám informace. Nechci aby to skončilo, ale na všechny už padá únava. Servírka nám řekne, že můžeme přespat v kumbále. Uděláme to a usneme snad během několika vteřin. Byl to náročný den. Druhý den mě probudí světlo. Jsem rozlámaný. Staří pánové a dámy odjeli. Není tu ani Venca. Vylezu před hostinec a vidím ho na louce. Trhá kytici. Pamatuji si, že měla hrozně ráda obyčejné kvítí. Musím to udělat. Pomůžu mu. Jdeme potichu, beze slov. Pak položíme kytku na hrob, chvilku mlčíme v rozjímání. Na chalupu se vracíme přes kopce. Mě praskne bota a Vencovi sako. Teď už je to jedno. Nedávno jsem na hrobě byl. Pořád tam je. A byly na něm luční květiny. Nechápu, kdo je tam položil. Venca už tu není nějaký ten rok a já tam dlouho nebyl. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 14. listopadu 2026

Interview - SÉPULCRE - An occult, infinitely dark, and cold death metal ritual that summons terrifying forces from beyond the grave!


Interview with death metal band from France - SÉPULCRE.

Answered KD (guitars, vocals), thank you!


Recenze/review - SÉPULCRE - Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations (2026):
https://www.deadlystormzine.com/2026/10/recenzereview-sepulcre-cryptic-temple.html

Ave SÉPULCRE! I’m listening to your new album, “Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations,” right now, and I’m thinking this is exactly what the music will sound like when the world ends. I think you’ve created a true masterpiece. How do you feel about the new album? Have you gotten any feedback from fans yet? Have you played the new songs live yet? How are they going over? And in what direction did you want to move forward from your last EP?

KD: Thanks for your words. We’re really proud of this album and we’re glad we can finally unleash it upon our material plane after all the work we’ve put in it. The album is only out since since two days so it’s a bit too early to tell, but still we received many positive feedbacks, and people seems to understand what we want to convey, which is great.

We’ve played a few songs live already and it worked pretty well I think, the audience seemed receptive.

With this album we wanted to develop even more the atmosphere and otherworldly aura this genre can offer, and I think we succeed.


How do new songs for SÉPULCRE actually come about? Are you a traditional band that locks itself in the rehearsal room to write, or do you use the internet so popular these days to send ideas back and forth via email? I’m interested in the creative process itself.

KD: I usually write the songs and demo everything at home and send it to the others.
Then we work on it and rearrange it if necessary in the rehearsal room.

The lyrics are a whole other story with SÉPULCRE. What are they about on the new album, and where did you draw inspiration for them? On “Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations,” they fit the music perfectly. Which came first, the music or the lyrics?

KD: The lyrics all depicts visions materializing in other planes outside the material world, which you can access by building a temple within yourself.

The music comes first, then the inspiration for the lyrics comes.

I have to admit that the cover for “Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations” is outstanding it fits the music perfectly! It’s literally terrifying. How did you choose the cover, and why did you go with a design by drummer Jon Whiplash? Where did he get his inspiration?

KD: Jon is drawing our artwork since the demo, so it was obvious he would take care of the album cover.

The little difference this time is that we wanted a painting and Jon never painted before, but he took it as a challenge and nailed it.

I explained to him the vision I had roughly, showed him the lyrics and let him work his magic from there.


The sound of the entire recording is fantastic. It’s dark, cold, and sharp all at once. Which studio did you record the album at? Did you, as a band, have a say in the final sound and mastering?

Thank you, we’re really happy with the result.

We recorded the instruments at Heldscalla studio in France with Raphael Henry, who produced our previous EP, but this time we did the vocals and mix/mastering with another producer, Jérémie Bézier, at Blackout studio in Belgium.

Of course, it’s the band who decides of the final sound of the album, not the other way around, otherwise it’s a sign you’re working with the wrong guy.

The new album was released by the Irish label Invictus Productions. Why did you choose this particular label, and how satisfied are you with their work?

KD: We’re working with Invictus since the beginning and we’re not planning on any change.
When came the time to look for a label after the recording of our first demo? Invictus was in the top 3 of labels we wanted to work with.

It’s one of the best UG Metal label, with some of the most unique and interesting bands in nowadays scene, so we’re honored and proud to be part of its amazing roster. Invictus is just the perfect label for us.


The band’s history dates back to 2012 (as DEMONIC OATH). How did the idea to play death metal even come about? Who were your role models? Please take a moment to reminisce for us! What’s it like to play death metal in France?

KD: Death Metal is my favourite genre of Metal so I always wanted to have my own band, but as I was living in an area where finding good like minded musicians was not an easy task and that I had my selfish vision of how it should sound, I decided to everything by myself.

In the beginning I wanted to create something in the vein of Incantation, Demigod, Immolation Convulse…also some more recent bands such as Necros Christos, Grave Miasma, Dead congregation…All these new exciting “new” bands I was just discovering at the time.

You can still hear these influences in Sépulcre I guess, but it evolved in something a bit more personal, we developed our own style, as any band should do.

It’s really obvious how much your band enjoys your music. Do you have any goals you’d like to achieve? For some, it’s a famous record label; others might want to play at a big festival.

KD: I just want to release good records which will hopefully stand the test of time and leave at least a tiny mark in the Death Metal world ahah.

Otherwise and play some good shows with bands I like and respect. That’s it.

Kevin, unlike other death metal vocalists, you’re actually quite easy to understand when you sing. Death metal vocals must generally be a terrible strain on the vocal cords. Do you take any special care of them? Do you warm up your voice before a concert, for example?

KD: I don’t warm up at all, I don’t know any particular techniques, but with “experience” I manage to naturally control my voice a bit better I guess.


What’s it actually like to play death metal in France? Do people come to your shows? Do they support you and buy your CDs? When you organize an event, for example, how many people show up?

KD: We usually have a good response when we play in France, there’s still a strong core of Death Metal fans and a few serious promoters who hadn’t surrender yet.

Death metal is a demanding hobby and an even tougher lifestyle. What does it mean to you? What do you enjoy most about it, and how do you view it? How did you actually get into it?

KD: Metal is everything to me and it’s definitely not a hobby as it defines my lifestyle.
Death Metal in particular is a gateway to something otherworldly, I still feel the magickal aura of the genre, as intact as when I discovered Morbid Angel when I was a teenager.

I ask this question intentionally to all bands so they can get a little promotion for the future. Please tell us, what does SÉPULCRE have planned in the near future? What can we look forward to? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place for it…

KD: We have a few gigs planned to promote our album, most important so far will be our release party, on the 23rd of January in Rennes, with our brothers of Bones, Profanation, and dorminn (who is the one behind our ambient intro/interlude in the album). For this one time only, we’ll play our album in full, it will definitely be a night for the books.

We also have some other exciting plans in the making, which will be released in due time!

Thank you very much for the interview, and I wish SÉPULCRE lots of album sales and nothing but sold-out shows. May you also find success in your personal lives. I’ll be looking forward to the next death metal apocalypse!

KD: Thanks for the interview and keep supporting Dark Metal Of Death.

“One does not become enlightened by imagining figures of light, but by making the darkness conscious”

Think about it.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - SÉPULCRE - Okultní, nekonečně temný a chladný death metalový rituál, při kterém jsou vyvolávány děsivé síly ze záhrobí!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Francie - SÉPULCRE.

Odpovídal KD (kytara, zpěv), děkujeme!


Recenze/review - SÉPULCRE - Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations (2026):

Ave SÉPULCRE! Právě poslouchám vaši novinku „Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations“ a říkám si, že takhle nějak bude znít hudba, kterou budou hrát při konci světa. Myslím, že se vám povedl opravdu mistrovský kousek. Jaké jsou tvoje pocity z novinky? Máš už nějaké zpětné vazby od fanoušků? Hráli jste už nové skladby naživo? A jak fungují? A kam jste se chtěli posunout od minulého EP?

KD: Díky za vaše slova. Na toto album jsme opravdu hrdí a jsme rádi, že ho po vší té práci, kterou jsme do něj vložili, můžeme konečně vypustit do našeho hmotného světa. Album vyšlo teprve před dvěma dny, takže je ještě trochu brzy na hodnocení, ale přesto jsme zaznamenali mnoho pozitivních ohlasů. Zdá se, že lidé chápou, co chceme sdělit, což je skvělé.

Pár skladeb už jsme zahráli naživo a myslím, že to fungovalo docela dobře; publikum působilo vnímavě.

S tímto albem jsme chtěli ještě více rozvinout atmosféru a onen nadpozemský nádech, který tento žánr nabízí, a myslím, že se nám to podařilo.


Jak vlastně vznikají nové skladby pro SÉPULCRE? Jste tradiční kapelou, která se zavře do zkušebny a tam skládá nebo využíváte v dnešní době tolik oblíbený internet a posíláte si nápady emailem? Zajímá mě samotný tvůrčí proces.

KD: Obvykle skládám písně, doma k nim připravím dema a pošlu je ostatním.
Poté na nich pracujeme ve zkušebně a v případě potřeby je upravujeme.

Co se týče textů, u SÉPULCRE je to úplně jiná kapitola. O čem pojednávají na novém albu a kde jste pro ně čerpali inspiraci? Na desce „Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations“ dokonale ladí s hudbou. Co vzniklo dřív – hudba, nebo texty?

KD: Všechny texty popisují vize, které se zhmotňují v jiných rovinách mimo hmotný svět; do nich lze vstoupit tím, že si člověk vybuduje chrám uvnitř sebe sama.

Nejdřív vzniká hudba, a teprve poté přichází inspirace pro texty.

Musím se přiznat, že cover pro „Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations“ je vynikající – sedne perfektně k hudbě! Jde z něj doslova strach. Jak jste obal vybírali a proč jste zvolili motiv od bubeníka Jona Whiplashe? Kde se inspiroval?

KD: Jon nám kreslí vizuály už od dob dema, takže bylo jasné, že bude mít na starosti i obal alba.

Tentokrát je v tom drobný rozdíl – chtěli jsme malbu, a přestože Jon nikdy předtím nemaloval, pojal to jako výzvu a zvládl to na jedničku.

Zhruba jsem mu nastínil svou vizi, ukázal texty a nechal ho, ať kouzla vytvoří on sám.


Skvělý je zvuk celé nahrávky. Je temný, studený a ostrý zároveň. V jakém studiu jste album nahrávali? Mluvili jste jako kapela do výsledného zvuku, masteringu?

Děkujeme, s výsledkem jsme opravdu spokojení.

Nástroje jsme nahráli ve studiu Heldscalla ve Francii s Raphaelem Henrym, který produkoval už naše předchozí EP, ale zpěvy a mix i mastering jsme tentokrát řešili s jiným producentem, Jérémiem Bézierem, ve studiu Blackout v Belgii.

O výsledném zvuku alba samozřejmě rozhoduje kapela, nikoliv naopak – v opačném případě je to známka toho, že spolupracujete se špatným člověkem.

Nové album vyšlo u irských Invictus Productions. Proč jste si vybrali právě tento label a jak jste s jeho prací spokojeni?

KD: S Invictus spolupracujeme už od začátku a žádné změny neplánujeme.
Když po nahrání našeho prvního dema přišel čas poohlédnout se po vydavatelství, Invictus figurovalo v naší užší trojici labelů, se kterými jsme chtěli spolupracovat.

Je to jedno z nejlepších vydavatelství v rámci undergroundového metalu, které zastupuje jedny z nejoriginálnějších a nejzajímavějších kapel na současné scéně. Je nám proto ctí a jsme hrdí na to, že můžeme být součástí jejich skvělé soupisky. Invictus je pro nás zkrátka tím pravým vydavatelstvím.


Historie kapely se datuje do roku 2012 (jako DEMONIC OATH). Jak vůbec vznikl nápad, hrát death metal? Kdo byl vaším vzorem? Zavzpomínej pro nás prosím! Jaké to je hrát v death metal ve Francii?

KD: Death metal je můj nejoblíbenější metalový žánr, takže jsem vždycky chtěl mít vlastní kapelu. Jelikož jsem ale žil v oblasti, kde nebylo snadné najít kvalitní hudebníky se stejným vkusem, a navíc jsem měl svou vlastní, poněkud sobeckou představu o tom, jak by to mělo znít, rozhodl jsem se všechno udělat sám.

Zpočátku jsem chtěl vytvořit něco v duchu kapel jako Incantation, Demigod, Immolation či Convulse… a také vlivy novějších uskupení, jako jsou Necros Christos, Grave Miasma nebo Dead Congregation… V té době jsem zrovna objevoval všechny tyhle vzrušující „nové“ kapely.

Myslím, že tyhle vlivy jsou v tvorbě Sépulcre stále slyšet, ale hudba se vyvinula v něco osobnějšího – našli jsme si vlastní styl, což by ostatně měla udělat každá kapela.

Je opravdu znát, jak moc vás hraní vaší hudby baví. Máte nějaké cíle, kterých byste chtěli dosáhnout? Pro někoho je to třeba smlouva u slavného vydavatelství, jiní zase touží zahrát si na velkém festivalu.

KD: Prostě chci vydávat kvalitní nahrávky, které snad obstojí ve zkoušce času a zanechají ve světě death metalu alespoň malou stopu, haha.

A kromě toho bych rád odehrál pár dobrých koncertů s kapelami, které mám rád a kterých si vážím. To je všechno.


Kevine, na rozdíl od jiných death metalových zpěváků je ti při zpívání poměrně hezky rozumět. Death metalový zpěv všeobecně musí být hrozný nápor na hlasivky. Udržuješ je nějak, pečuješ o ně? Rozezpíváš se třeba před koncertem?

KD: Vůbec se nerozezpívávám, neznám žádné konkrétní techniky, ale díky „zkušenostem“ se mi asi daří svůj hlas přirozeně o něco lépe ovládat.

Jaké to vlastně je, hrát death metal ve Francii? Chodí u vás lidi na koncerty? Podporují vás, kupují CD? Když třeba uspořádáte nějakou akci, kolik přijde lidí?

KD: Když hrajeme ve Francii, obvykle se setkáváme s dobrou odezvou; stále tam existuje silné jádro fanoušků death metalu a několik zapálených promotérů, kteří to ještě nevzdali.

Death metal je náročný koníček a ještě těžší životní styl. Co znamená pro tebe? Co tě na něm nejvíc baví a jak jej vnímáš? Jak si se k němu vlastně dostal?

KD: Metal je pro mě vším a rozhodně to není jen koníček – definuje totiž můj životní styl.
Zejména death metal představuje bránu do něčeho nadpozemského; stále vnímám magickou auru tohoto žánru, stejně silnou a nedotčenou, jako když jsem byl teenager a objevil kapelu Morbid Angel.

Tuhle otázku dávám záměrně všem kapelám, aby si udělali trošku propagaci do budoucna. Prozraď nám prosím, co chystají SÉPULCRE v nejbližší době? Na co se můžeme těšit? Okud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely nebo promotéry, tak zde je prostor…

KD: Na podporu našeho alba máme v plánu několik koncertů. Tím zatím nejdůležitějším bude křest desky, který proběhne 23. ledna v Rennes. Vystoupíme na něm společně s našimi spřízněnými kapelami Bones a Profanation a také s projektem dorminn (který stojí za ambientním úvodem a mezihrou na našem albu). Právě při této příležitosti zahrajeme celé album od začátku do konce – bude to zkrátka nezapomenutelný večer!

Kromě toho chystáme i další zajímavé věci, o kterých dáme vědět v pravý čas!

Děkuji moc za rozhovor a přeji SÉPULCRE spoustu prodaných nosičů a samé vyprodané sály. Ať se vám daří i v osobním životě. Budu se těšit na další death metalovou apokalypsu!

KD: Díky za rozhovor a nepřestávejte podporovat Dark Metal Of Death.

„Člověk nedosáhne osvícení tím, že si bude představovat světelné postavy, nýbrž tím, že si uvědomí temnotu.“

Zamyslete se nad tím.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER