DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 2. června 2026

Recenze/review - DGS - Delusional Grasp of Sanity (2026)


DGS - Delusional Grasp of Sanity
CD 2026, Great Dane Records

for english please scroll down

Probudíš se do tmy a marně vzpomínáš, kam se ztratil včerejší den. Smrdíš špínou, alkoholem a ležíš uprostřed odpadků. Hned kousek od stoky, která vytéká z tvého města jako hnis z dlouho zanícené rány. Krysy tančí na ostrých střepech a i když pomalu svítá, tak lampa stále jako nějaké zlé svědomí bliká do rytmu tvého raněného srdce. Samota těla, samota duše, padl si až na samotné dno. Přesto se v tobě vznítí pradávná síla a touha přežít a znovu zapneš play na svém přehrávači. Čeká tě další lahev s průhlednou jedovatou tekutinou, další den plný beznaděje a strachu.

DGS jsou kapela z Helsinek, která je složená ze samých zkušených muzikantů. Ti působili ve smečkách jako INFERIA (já tuhle kapelu pořád miluju!), GOD DISEASE, NEUROSURGERY a PUTRID DEFECATION, ELEGEION, FRAGILE HOLLOW, DIABLERIE, RAPTURE, STRANGLE CHAIN. Je vám tedy asi jasné, že o kvalitu je zde postaráno. Jel jsem zrovna zase, jako každý den, velmi brzy ráno do továrny. Vedle mě zvracel opilec a ulice smrděly včerejším večerem. Muzika se mi postupně zadírala do kostí a jsem si najednou naprosto jistý, že tuhle kapelu budu poslouchat ještě hodně dlouho. 


Vše je tu totiž naprosto opravdové, ryzí, upřímné, uvěřitelné a naprosto autentické. V době, kdy každý druhý hraje uměle a soustředí se spíše na to, jaké bude mít fotky na sociálních sítích, přicházejí DGS s muzikou, která je surová, temná a útočí na ty nejnižší pudy. Fascinuje mě, jak je svým způsobem primitivní a zároveň velmi propracovaná. Každý riff, každý úder bicích, každý výkřik do tmy, zde má své jasné místo. Finská četa záhrobních vojáků působí jako vyslanci ze samotného podsvětí. Kapela vylezla z těch nejhlubších helsinských kanálů a přinesla nám hudbu, která je volně inspirovaná smečkami typu CANNIBAL ACCIDENT, GENERAL SURGERY, ROTTEN SOUND, CADAVERIC INCUBATOR, INFERIA, XYSMA, DISGRACE. Starosvětský, prašivý a surový death metal se zde potkává s na kost ohlodaným grindcore, to vše zamíchané spolu s naprostou tmou a zkaženou krví ve velmi jedovatém koktejlu. Když už jednou ochutnáte, získáte si na tomto nápoji z pekla závislost jako dobré vodce. Můžete mít deprese, můžete mít sto chutí všechno kolem sebe zničit, ale když si poslechnete "Delusional Grasp of Sanity", váš mozek bude najednou čistý a budete toužit po další dávce téhle kruté muziky. Nové album zkrátka a dobře není pro lenivé čtenáře módních lesklých metalových časopisů. Tady se hraje pro všechny prokleté, pro vaše vlastní démony. Nesmím zapomenout ani na skvělý, masivní, zabijácký a dobře čitelný zvuk i stylový motiv na obalu. Až se zase jednou probudíš na studené, tvrdé zemi a budeš marně vzpomínat, kam se poděl včerejší den, tak si tuhle desku určitě narvi pod tlakem do uší. Je totiž vynikající po všech stránkách. Syrová, temná a absolutně zabijácká death grindcoreová nahrávka, u které vám začnou znovu hnisat staré rány! Album, špinavé jako stoka pod vaším městem! 

Asphyx says:

You wake up in the dark and try in vain to remember where yesterday went. You reek of dirt and alcohol, and you’re lying in the middle of trash. Right next to the sewer that oozes out of your city like pus from a long-infected wound. Rats dance on sharp shards of glass, and even though dawn is slowly breaking, the lamp still flickers like a guilty conscience to the rhythm of your wounded heart. The loneliness of the body, the loneliness of the soul you’ve fallen to the very bottom. Yet an ancient strength and desire to survive ignite within you, and you press play on your player once more. Another bottle of clear, poisonous liquid awaits you, another day full of hopelessness and fear.

DGS is a band from Helsinki made up entirely of experienced musicians. They’ve played in bands like INFERIA (I still love this band!), GOD DISEASE, NEUROSURGERY, and PUTRID DEFECATION, ELEGEION, FRAGILE HOLLOW, DIABLERIE, RAPTURE, and STRANGLE CHAIN. So you can probably tell that quality is guaranteed here. I was driving to the factory very early in the morning, just like every day. A drunk was vomiting next to me, and the streets reeked of last night. The music gradually seeped into my bones, and I’m suddenly absolutely certain that I’ll be listening to this band for a long time to come. 


Everything here is completely genuine, pure, sincere, believable, and utterly authentic. At a time when everyone else is putting on a show and focusing more on how their social media photos will look, DGS comes along with music that is raw, dark, and appeals to our basest instincts. I’m fascinated by how it’s primitive in its own way yet highly sophisticated at the same time. Every riff, every drum beat, every scream into the darkness has its clear place here. This Finnish squad of soldiers from beyond the grave comes across as emissaries from the underworld itself. The band crawled out of the deepest Helsinki sewers and brought us music loosely inspired by bands like CANNIBAL ACCIDENT, GENERAL SURGERY, ROTTEN SOUND, CADAVERIC INCUBATOR, INFERIA, XYSMA, and DISGRACE. Old-school, mangy, and raw death metal meets bone-gnawing grindcore here, all mixed together with utter darkness and tainted blood into a highly toxic cocktail. Once you take a sip, you’ll become as addicted to this drink from hell as you would to good vodka. You might be depressed, you might feel like destroying everything around you, but when you listen to "Delusional Grasp of Sanity", your mind will suddenly clear, and you’ll crave another dose of this brutal music. Simply put, this new album isn’t for lazy readers of trendy, glossy metal magazines. This is music for all the damned, for your own demons. I mustn’t forget to mention the great, massive, killer, and crystal-clear sound, as well as the stylish cover art. The next time you wake up on the cold, hard ground and try in vain to remember where yesterday went, be sure to shove this record into your ears. It’s excellent in every way. A raw, dark, and absolutely killer death grindcore record that will make your old wounds start festering again! An album as filthy as the sewer beneath your city!


Tracklist:
1. Swarm (00:54)
2. Obliterate (01:28)
3. Intoxication (02:33)
4. Crawl (02:33)
5. Antepartum (02:11)
6. Indoctriated (02:13)
7. Meaningless Existence (03:26)
8. Weakness (02:03)
9. 241 (01:12)
10. Shattered (03:31)
11. Slough (02:05)
12. Doom (03:04)

Recenze/review - MORGUE SUPPLIER - Mastering the Disease (2026)


MORGUE SUPPLIER - Mastering the Disease
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Pokaždé, když jste jej potkali, tak se usmíval. Prohodil pár vtipů. Měl krásnou ženu, zdravé, úspěšné děti. V práci jej měli všichni rádi. O to víc šokovalo, že ho našli, jak visí na stromě, uprostřed pečlivě udržované zahrady. Lidem do hlavy nevidíte a tenhle chlápek měl spoustu tajemství. Mrtvoly zakopané kolem domu, mučírnu ve sklepě. Jakmile se setmělo, měnil se jako Mr. Jekyl and Hyde. Poslouchám nové album amerických MORGUE SUPPLIER a připadám si zase jednou, jako bych byl obětí nějakého šílence s krásným úsměvem a zkaženou duší.

Téhle smečce jsem se již několikrát věnoval a pokaždé jsem byl jejich extrémní, drásavou muzikou nadšený. Důkazem budiž odkazy na recenze, které naleznete dole pod článkem. I letos pánové stavějí na pevných death metalových a grindcoreových základech. A opět přidávají spoustu psycho pasáží, které vás vtáhnou do sebe, jako nějaký neklidný, šílený horor. Krve by se ve mě nedořezal, když poslouchám "Mastering the Disease". 


Vše je zde ohlodáno na kost, na svoji bolestivou podstatu. Riffy jsou ostré jako čerstvě nabroušený skalpel, bicí zabíjejí tlakem a vokál má v sobě prudkou jedovatost. Kývám se spokojeně do rytmu, připadám si při poslechu jako bych seděl v nějaké zapomenuté kobce v léčebně dlouhodobě duševně nemocných. Co je pravda a co lež? A co je vlastně normální? Beru do rukou nůž, hraju si s ostřím. MORGUE SUPPLIER jsou kapelou, která velmi zkušeně a zajímavě překračuje hranice, objevuje nová zákoutí a zároveň se velmi dobře poslouchá. Nové album chce samozřejmě klid a ticho, abyste mohli postupně rozkrýt jednotlivé vrstvy. Opravdu doporučuji více setkání. Teprve potom vyniknou na povrch všechny nuance. Jsi fanoušek třeba takových NAPALM DEATH, NASUM, CEPHALIC CARGAGE, BRUTAL TRUTH, LOGISTIC SLAUGHTER, CONVERGE, CRIMINAL ELEMENT? Líbí se ti, když hudba řeže přímo do živého? Miluješ k smrti chladnou a temnou atmosféru? Navštěvuješ s chutí patologické sály, opuštěné nemocnice, stará krvavá jatka? Máš někdy pocit, že se svět kolem hroutí? Potom jsi zde správně. "Mastering the Disease" je přesně tím druhem alba, které je určeno i pro tebe. Zapomenout nesmím ani na skvěle ošetřený zvuk (Paul Gillis odvedl opravdu velmi dobrou práci). Za zajímavý, stylový a zvláštním způsobem podivný, považuji i motiv na obalu (podepsán je pod ním Adam Medford a volně mě inspiroval k úvodu dnešního článku). Tahle smečka hraje od roku 1999 a jedná se o velmi zkušené muzikanty, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. I po všech těch letech si zachovávají sílu, tlak a energii a dokáží napsat zajímavé a neotřelé skladby. Death grindové album, které vás dostane na hranici šílenství! Temnota a chlad pocházejí z našich vlastních myšlenek! 


Asphyx says:

Every time you ran into him, he was smiling. He’d crack a few jokes. He had a beautiful wife and healthy, successful kids. Everyone at work liked him. That made it all the more shocking when they found him hanging from a tree in the middle of his meticulously manicured garden. You can’t see what’s going on inside people’s heads, and this guy had plenty of secrets. Bodies buried around the house, a torture chamber in the basement. As soon as it got dark, he transformed like Mr. Jekyll and Hyde. I’m listening to the new album by the American band MORGUE SUPPLIER, and once again I feel like I’m the victim of some madman with a beautiful smile and a corrupt soul.

I’ve covered this band several times before, and every time I’ve been thrilled by their extreme, harrowing music. The proof is in the links to reviews you’ll find below the article. This year, too, the guys are building on solid death metal and grindcore foundations. And once again, they’re adding plenty of psycho passages that will pull you in like some restless, insane horror movie. My blood runs cold when I listen to “Mastering the Disease”. 


Everything here is stripped down to the bone, to its painful essence. The riffs are sharp as a freshly sharpened scalpel, the drums are crushingly intense, and the vocals carry a fierce venom. I nod contentedly to the beat; listening to this, I feel as if I’m sitting in some forgotten cell in a long-term psychiatric hospital. What is truth and what is a lie? And what is actually normal? I pick up a knife, playing with the blade. MORGUE SUPPLIER is a band that very skillfully and intriguingly pushes boundaries, discovers new corners, and at the same time is a pleasure to listen to. The new album, of course, demands peace and quiet so you can gradually peel back its layers. I really recommend multiple listens. Only then will all the nuances come to the surface. Are you a fan of bands like NAPALM DEATH, NASUM, CEPHALIC CARRIAGE, BRUTAL TRUTH, LOGISTIC SLAUGHTER, CONVERGE, or CRIMINAL ELEMENT? Do you like it when music cuts right to the bone? Do you love a cold and dark atmosphere to death? Do you enjoy visiting morgues, abandoned hospitals, and old bloody slaughterhouses? Do you ever feel like the world around you is falling apart? Then you’ve come to the right place. "Mastering the Disease" is exactly the kind of album that’s meant for you. I mustn’t forget to mention the superbly crafted sound (Paul Gillis did a truly excellent job). I also find the cover art interesting, stylish, and strangely peculiar in a unique way (it’s signed by Adam Medford and loosely inspired the introduction to today’s article). This band has been playing since 1999, and they are very experienced musicians who know exactly what and how they want to play. Even after all these years, they retain their power, intensity, and energy and are capable of writing interesting and original songs. A death grind album that will push you to the brink of madness! Darkness and cold come from our own thoughts!


Recenze/review - MORGUE SUPPLIER - Inevitability (2022):

Recenze/review - MORGUE SUPPLIER – Morgue Supplier (2016):
https://www.deadlystormzine.com/2016/05/recenzereview-morgue-supplier-morgue.html


Tracklist
01. Swelling Revulsion
02. Mastering The Disease
03. Pupils Of Insularity
04. The Gnashing Of False Teeth
05. Annihilated Thinker
06. Blood Prints
07. Depersonalized Realization
08. Next World Consumes
09. Indifferent Majesty (Outro)

band:
Paul Gillis - vocals
Stephen Reichelt - bass

Guest Musicians:
- Marco “Lord Marco” Pitruzzella (Six Feet Under) - Drums
- James Lee(Ex-Origin) - Co-vocals on “BLOOD PRINTS” / Additional screams on “SWELLING REVULSION”
- Dan Lawson (Usurper) - Additional vocals on “PUPILS OF INSULARITY”

pondělí 1. června 2026

Recenze/review - VENOM - Into Oblivion (2026)


VENOM - Into Oblivion
CD 2026, Noise Records

for english please scroll down

Dívám se do tmy. Kolem je klid, jen v dálce štěkají zuřiví psi. Připomínají mi smečku, kterou jsem kdysi dávno, někdy na konci osmdesátých let, potkával na periferii našeho města. Jeden kamarád tehdy přinesl kazetu s albem "Black metal", kterou si přehrál z vinylu od svého otce. Na nás byla tahle hudba již tenkrát stará a nijak mě nezasáhla. K VENOM jsem si hledal cestu dalších několik roků. Vrátil jsem se domů, vyhrabal staré nahrávky a teprve až potom, po pěti letech, došlo k vzájemnému přenosu temných emocí a kapela do mě zasekla svůj dráp. Od té doby sleduji každé nové album, ale vybírám si, které budu poslouchat dál.

Letos se, dle mého skromného úsudku, přišli pánové v čele s mistrem Cronosem se skladbami, na kterých se vrací ke svým vlastním kořenům, podstatě. Novinku jsem si pustil, zhasl všechna světla a jako za starých dobrých časů jen tak poslouchal. Po nějaké době, řekněme pěti přehráních, jsem si začal podupávat nohou, máchat hlavou a moje šedé vlasy vlály pokojem jak kdysi. Je to tam, mumlám si pod vousy a potom strávím s "Into Oblivion" nějaký čas a užívám si tu prašivou, starou a chladnou atmosféru. V téhle podobě mám tuhle smečku nejraději. 


Melodie i riffy jsou jednoduché, ohlodané na kost, kapela opravdu znovu oživuje svoje krvavé kořeny. Vlastně i moje, když si to vezmu kolem a kolem, protože nebýt téhle smečky, nebyl by metal takový, jako je dnes. Jasně, od VENOM se asi již nikdy nedočkáme žádných progresivních kolotočů, změn stylu a otáčení směru hudebních dějin. Kritici by mohli namítnout, že je to stále dokola to samé, že zvuk je divný (třeba bicí znějí tak nějak slabě). Nutno si ale uvědomit, že tahle smečka pochází z doby, kdy se na nějakou tu špínu nehledělo a hlavně, cenilo se spíše to, jestli kapela hraje srdcem, odhodlaně, opravdově, upřímně a autenticky. A tohle všechno si britští kacíři zachovali až dodnes. Osobně si toho cením a hrozně rád se k novince vracím. Je pro mě samozřejmě i vzpomínkou, nastupuje tu nostalgie, ale koho to v závěru zajímá? Chtěli jste VENOM? Máte je mít, se vším co k tomu patří. Což je v dnešní době nejistoty a totálního chaosu takový malý zázrak. "Into Oblivion" určitě není a nikdy nebude zásadním albem kapely, na které se bude vzpomínat po letech, ale není to ani žádný průšvih, jak tomu někdy u starých kapel bývá. Pořád dostanete poctivý black heavy metal, u jehož vzniku kdysi dávno tahle kapela sama stála. Je mi velkou ctí, si zase jednou mohu sednout do svého oblíbeného křesla, číst si o dávných čarodějnických procesech a u toho poslouchat tohle album. Svět je najednou pokrytý černými pavučinami a já sestupuji dolů, do sklepení. Jako kdysi, když mi kamarád přinesl starou stokrát přehrávanou kazetu. Berte a nebo nechte být. Já jsem velmi spokojen a nadšeně mlátím do stolu. Peklo stále existuje! Satan se usmívá! Black heavy metal, ohlodaný až na kost! Ohně hoří jasným černým plamenem! 

Asphyx says:

I’m staring into the darkness. All around is quiet, except for the furious barking of dogs in the distance. They remind me of a pack I used to encounter long ago, sometime in the late eighties, on the outskirts of our town. Back then, a friend brought over a cassette of the album "Black Metal", which he’d copied from his father’s vinyl record. Even back then, this music felt old to us, and it didn’t move me at all. It took me several more years to find my way to VENOM. I went home, dug out the old recordings, and only then, five years later, did a mutual exchange of dark emotions take place, and the band sank its claws into me. Since then, I’ve followed every new album, but I’m selective about which ones I’ll keep listening to.

This year, in my humble opinion, the gentlemen led by the master Cronos have come out with songs that return to their own roots, to their essence. I put on the new album, turned off all the lights, and just listened, like in the good old days. After a while let’s say five plays I started tapping my foot, banging my head, and my gray hair was flying around the room just like it used to. “It’s back,” I mutter under my breath, and then I spend some time with “Into Oblivion,” enjoying that gritty, old, and cold atmosphere. This is how I like this band best. 


The melodies and riffs are simple, stripped down to the bone; the band is truly reviving its bloody roots. Actually, mine too, when you think about it, because if it weren’t for this pack, metal wouldn’t be what it is today. Sure, we’ll probably never see any progressive twists, style shifts, or turns in the course of music history from VENOM again. Critics might argue that it’s the same thing over and over, that the sound is weird (the drums, for instance, sound kind of weak). But it’s important to realize that this band hails from a time when people didn’t care about such technicalities, and what mattered most was whether the band played with heart, determination, sincerity, and authenticity. And the British heretics have preserved all of that to this day. Personally, I appreciate that and I love coming back to this new release. Of course, it’s also a memory for me nostalgia sets in but who cares in the end? Did you want VENOM? You’ve got them, with everything that goes with it. Which, in these times of uncertainty and total chaos, is a small miracle. "Into Oblivion" is certainly not and never will be a landmark album that will be remembered for years to come, but it’s not a total flop either, as is sometimes the case with older bands. You still get solid black heavy metal, a genre this band helped pioneer long ago. It is a great honor to once again sit down in my favorite armchair, read about ancient witch trials, and listen to this album while doing so. The world is suddenly covered in black cobwebs, and I descend down into the dungeon. Just like back when a friend brought me an old, well-worn cassette. Take it or leave it. I am very satisfied and enthusiastically pounding on the table. Hell still exists! Satan is smiling! Black heavy metal, stripped down to the bone! The fires burn with a bright black flame!


about VENOM on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
1. Into Oblivion 
2. Lay Down Your Soul 
3. Nevermore 
4. Man & Beast 
5. Death the Leveller 
6. As Above So Below 
7. Kicked Outta Hell 
8. Legend 
9. Live Loud 
10. Metal Bloody Metal 
11. Dogs of War 
12. Deathwitch 
13. Unholy Mother 

neděle 31. května 2026

Recenze/review - DARKTHRONE - Pre-Historic Metal (2026)


DARKTHRONE - Pre-Historic Metal
CD 2026, Peaceville Records

for english please scroll down

Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já se občas rád zavírám o víkendech do svého pokoje a přehrabuji se ve starých nahrávkách. Pořádám své soukromé výlety do historie. Občas se jen tak dívám do zdi a vzpomínám na staré dobré časy, kdy se v metalu nehledělo ještě na styly, neškatulkovalo se a špinavý zvuk byl příznakem rebelie. Uvědomuji si, jak je současný svět umělý, plastový a neosobní. Měl jsem to vždy nastavené tak, že jsem si musel s kapelou vytvořit jakési nepsané pouto. DARKTHRONE vás na jeden takový výlet do metalového pravěku opět vezmou.

Jasně, už vidím ty přemýšlivé výrazy hudebních kritiků, kteří budou rozebírat jednotlivé motivy a matematicky hodnotit hudbu. Kam se ale ztratila vášeň, radost z metalu samotného? Je to s podivem, ale Norové je pořád mají. I jejich letošní novinka je ohlodaná na kost, plná starodávných motivů, záměrně nedokonalého a špinavého zvuku. Můžete mít tisíc připomínek, ale téhle smečce nelze upřít jednu věc, hrají od srdce. A o tom to celé je, nezapomínejte na to!


Vážení a milí čtenáři, s DARKTHRONE je to jako vždycky. Záleží na přístupu fanoušků. Pokud vám  tenhle primitivní, základní black heavy metal, ovlivněný samozřejmě i dalšími styly vyhovuje, budete spokojeni, možná i nadšeni. Jestli ale vyžadujete od hudby něco nového, progresivního nebo jen nemáte rádi jednoduché riffy, utečte pryč. A zatímco budete zdrhat někam daleko, já si zajdu na malý výlet, na jeden lesní hřbitov, usadím se vedle nakloněného náhrobku a dám si několik piv. Až už nebudu moc, tak si zalezu do staré hrobky a přespím vedle dávno pochovaných těl. "Pre-Historic Metal" je přesně tím druhem nahrávky, kterou buď milujete a nebo nesnášíte. I vy, notoričtí stěžovatelé a rouhači ale musíte uznat, že je tahle smečky opravdová, upřímná, ryzí, autentická. Když si to vezmu kolem a kolem, tak je postup poslední roky z mé strany vždy velmi podobný. Nejdřív mi nové skladby moc nelezou do hlavy, ušklíbám se, nejsem příliš nadšený. Jenže po nějakém čase si začnu podupávat nohou, usmívat se a mlátit pěstí do stolu. Vytáhnu ze skříně svoji starou džínovou vestu, obléknu si ji a vydám se na nekonečnou cestu do záhrobí. Kapela je samozřejmě true a ortodoxní, ale také je slyšet, že má nadhled. Nakonec, když už mám v sobě několik piv, tak se přistihnu, že si začínám skladby broukat spolu s DARKTHRONE, abych nakonec řval do tmy. Tohle je album, které nemá cenu někomu nutit, musíte jej poslouchat spíše srdcem, než ušima. Věrní určitě vědí, o čem píšu. Nebudu to zdržovat. Je tu nové album, berte a nebo nechte být. Black heavy metalové ozvěny ze starých prokletých pohřebišť! 

Asphyx says:

I don’t know about you, but I sometimes like to lock myself in my room on weekends and dig through old recordings. I take my own private trips down memory lane. Sometimes I just stare at the wall and reminisce about the good old days, when metal didn’t care about genres, didn’t pigeonhole people, and a dirty sound was a sign of rebellion. I realize how artificial, plastic, and impersonal the modern world is. I’ve always felt the need to forge a kind of unwritten bond with the band. DARKTHRONE will take you on another such journey into metal’s prehistory.

Sure, I can already see the pensive expressions of music critics who will dissect individual motifs and mathematically evaluate the music. But where has the passion gone, the joy of metal itself? It’s surprising, but the Norwegians still have it. Even their new release this year is stripped down to the bone, full of ancient motifs and a deliberately imperfect, dirty sound. You may have a thousand complaints, but there’s one thing you can’t deny about this band: they play from the heart. And that’s what it’s all about don’t forget that!


Dear readers, with DARKTHRONE, it’s the same as always. It all depends on the fans’ perspective. If this primitive, basic black heavy metal influenced, of course, by other styles as well suits your taste, you’ll be satisfied, maybe even thrilled. But if you’re looking for something new or progressive in music, or if you just don’t like simple riffs, run away. And while you’re running off somewhere far away, I’ll go on a little trip to a forest cemetery, settle down next to a tilted gravestone, and have a few beers. When I can’t take it anymore, I’ll crawl into an old tomb and sleep next to long-buried bodies. "Pre-Historic Metal" is exactly the kind of record you either love or hate. Even you, notorious complainers and blasphemers, have to admit that this band is genuine, sincere, pure, and authentic. All things considered, my approach over the last few years has always been very similar. At first, the new songs don’t really stick with me; I grimace, not feeling too enthusiastic. But after a while, I start tapping my foot, smiling, and pounding my fist on the table. I pull my old denim vest out of the closet, put it on, and set off on an endless journey into the afterlife. The band is, of course, true and orthodox, but you can also hear that they have a sense of perspective. Eventually, after a few beers, I catch myself humming along with DARKTHRONE, only to end up screaming into the darkness. This is an album you shouldn’t force on anyone; you have to listen to it with your heart rather than your ears. The faithful surely know what I’m talking about. I won’t drag this out. There’s a new album here take it or leave it. Black heavy metal echoes from ancient cursed graveyards!


about DARKTHRONE on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
1. They Found One of My Graves 
2. Pre-Historic Metal 
3. Siberian Thaw 
4. Deeply Rooted 
5. The Dry Wells of Hell 
6. So I Marched to the Sunken Empire 
7. Eat Eat Eat Your Pride 
8. Eon 4 

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý druhý - Ejsýdýsý


Příběh pětistý sedmdesátý druhý - Ejsýdýsý

Jdu zrovna od bankomatu na Masarykově náměstí. V rukou žmoulám několik bankovek. Směr mé cesty je jasný. Nejdřív zajdu do antikvariátu. Sedí tam moje oblíbená prodavačka. Asi ji překvapím, protože je tu prázdno. Má na uších, stejně jako já sluchátka a když mě uvidí, tak je sundá s úlekem. Působí, jako bych ji překvapil a dělala něco špatného. V knihách se píše, že se rděla, že měla na tváři ruměnec. Vykoktám název knížky o AC/DC, na kterou jsem se ptal již několikrát. Usměje se, schovala jsem vám ji. To vám je tak pěkná holka, říkám si v hlavě, ale nahlas poděkuji tak nadšeně, že jí to rozesměje ještě víc. Máte holku? Zeptá se mě a já na rovinu přiznám, že ano. Jasně, mám i myšlenky na to, že bych svoji milou zapřel. Nedělám ale nic špatného, ne? Ne, určitě ne. Myslím si to, ale stejně odejdu s pozváním do klubu Rockle, který je hned kousek vedle. Prý mám přijít večer, barman je velký fanda kapely a budou se pouštět jejich desky. 

Zajdu do Music Records, pamatuji si, že jsem si tenkrát koupil víceméně náhodou death thrashové Deceased. Sednu si do hospody na náměstí, objednám si snad půl kilo prejtu se zelím a hromadou brambor. Narvu se jak hladovej. Čtu si, najednou jsem v Austrálii, je to brožovaná knížka, již notně ohmataná, ale historie Ejsýdýsý, jak nám všude kdysi dávno psal kamarád Prcalík různě do sešitů, po zdech. Ano, přesně takhle, foneticky. Čtu si dál a uvědomím si, jak mě tahle kapela hrozně ovlivnila. Poslouchám už dávno něco jiného, extrémnějšího, drsnějšího, divočejšího, ale jakmile mají vydat něco nového, tak ihned objednávám. Je mi vcelku jedno, že znějí pořád stejně. Miluji jejich riffy, vokál i rytmus. Pokaždé, když je poslouchám, nabijí mě energií. Zatímco se rodiče hádali a já měl za několik dní maturovat, tak mi pomáhali je odhlučnit. V den maturity jsem se oblékl do kvádra a jako boxer před zápasem jsem řval spolu s kapelou jejich notoricky známé skladby. Kalhoty jsem si díky tomu roztrhal a musel se převlékat. Vlastně ne, měl jsem je jen jedny, kamarádka mi je zašívala. Jo, takhle to bylo.

Pivo mi leze do hlavy. Asi bych se měl jít učit. Jenže znáte to, byl jsem tak nějak po výplatě, v moc dobré náladě a tak jsem si šel na chvilku sednout k Radbůze. Kousek vedle leželi nějací bezdomovci a hádali se o lahev. Nasadil jsem si znovu sluchátka, předtím opatrně otřel CD, aby na něm nebyl prach. Žebradlo jsem si položil vedle sebe. Natáhnu se pro knihu a začnu si číst. Je krásně, i když ještě chladno. Nevadí mi to, jsem ve svém světě. Najednou nejsem studentem, ale muzikantem. Klidně bych mohl dělat nejdřív bedňáka jako Brian, zpívat moc neumím, ale co, třeba by mě vzali. Mám tuhle kapelu rád i kvůli tomu, že pochází z dělnického prostředí. Žádní intouši, ale opravdoví chlápci, co se kdysi jako mladí po koncertě vždycky porvali. Šli do toho po hlavě, nebáli se do hudby opřít. Navíc mají obrovský talent. Proč nemám nějaké jejich CD u sebe, teď by bodlo. Hele a mám jít večer do tý Rockle. Moc se mi tam nechce. Zase se opiju a už mám toho všeho kalení trošku plné zuby. Ještě, že jezdím makat do Boleslavi a na chalupu, aspoň mám chvilku detox. 

Tohle není nevěra ne? Moje holka je stejně pryč a další večer na baru na koleji už asi nedám. Mezi budoucími ajťáky fakt ne. O strojařích nemluvě. Jak tam tak seděla u těch všech knih a smála se, tak se jí rozevírala halenka. Nahlédl jsem, opatrně, abych nepůsobil nepatřičně. Vypadala, že si toho nevšímá, ale moc dobře jsem věděl, že o tom ví. Usmála se ještě víc a když mi knížku podávala, otřela se mi o ruku. Zajiskřilo to. To si pamatuji přesně. Tak co kdybych jen tak nezávazně, pokecal, nějaký ten lehký flirt, nic navážno, spát s ní nemusím. Pravdou je, že se mi holky líbily a koukal jsem po nich. Bylo to jak prokletí, na celej život. Pokaždé, když jsem se za nějakou sukní ohlédl, tak jsem si vzpomněl na babičku, která říkávala, že mám důlek na bradě a že budu na ženský. Pak mě pokaždé štípla do tváře a tak divně se usmívala. Teď už vím, že ve mě vídávala mého dědu, kterému jsem byl potom jako mladý hodně podobný. Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi zbývá ještě hodina, než v antikvariátu zavřou. Pak další, než otevřou klub.

Asi jsem se rozhodl. Nutno trošku zohlednit, že jsem něco málo popil. A tak stepuju před vchodem a když vyleze ven a zamyká, tak na ní vidím, že má ze mě radost. Musí ale domů a jestli bych nešel s ní, že se jen převlékne. To zní lákavě, řeknu a musím u toho polknout, protože ona má na sobě sukni a já si připadám jako naši předci, kteří byli hotoví z odhaleného kotníku. Bydlí kousek od Jižáku, jdeme ulicemi a ona povídá a povídá. Má takový ten zvonivý hlas, ale příjemný, žádný pisklák. Mladá holka v nejlepším věku, s postavou jako lusk, nese se vedle mě a dělá mi to moc dobře. Chlapi se za námi ohlížejí, slečny některé taky. Sluší nám to, jsme zase jednou kráskou a zvířetem. Nikdy jsem nebyl krasavec, ale šarm jsem měl a snad ještě i trošku mám. Bydlí až v podkroví, jdu po schodech za ní a několikrát se sukně zavlní tak, že vidím skoro všechno. Musím se otřepat, nemysli na to, jsi zadaný. Je tu zase pokušení, které nás, mladé kluky provází. Ušetřím čtenáře napětí, ne, své ženě jsem nikdy nevěrný nebyl, pravdou ale je, že jsem měl mnohokrát namále. 

Dojdu si do sprchy. Bloumám pokojem a objevím ložnici. Nechci lézt lidem do soukromí, ale slyším za dveřmi divné zvuky. On tu někdo je? Zloděj. Jsem napnutý a raději si stoupnu do obranného postoje. Hledám něco, co bych si vzal do rukou. Mají tu krb a vedle pohrabáč. Vezmu jej do ruky a asi působím směšně, protože se za mnou ozve smích, co blbneš? Otočím se na ní a málem mi houpne. Je jen v ručníku s mokrými vlasy. Slyším nějaké zvuky, řeknu na svoji obhajobu. Tam je Jirka. Cože? A kdo je Jirka? No můj kluk. Jenže ono je to složitější. V tom se rozlétnou dveře a vyjede vozíčkář. Má ochrnuté nohy, ale i jednu stranu těla. Jedinou neporaněnou rukou ovládá elektrický vozík. Jak se sem dostal? Po těch schodech? Představí se. Mluví tiše a vypadá "uvězněně". Bouračka, pronese slečna z antikvariátu. Pomáhá mi s ním soused, ale dneska budeš muset ty. Jsem chvíli zmatený, ale neprotestuji. Vím, co to je starat o postiženého člověka. Hrozně u mě vyroste. Že s ním zůstala, že ho neopustila, že má v sobě tu obrovskou sílu. S Kristýnkou na vozíku jsem byl hodně dlouho. Miloval jsem jí, moc dobře vím, jak se cítí, co prožívá.

Jirka se ukáže jako skvělý parťák. Vezu ho před sebou a děláme kraviny. Má hodně podobný humor jako já a tak si ihned sedneme. Má rád muziku, čte, má krásnou holku. Celej já, říkám mu a on se u toho tak smutně usměje. Jasný, je na vozíku, ale bojuje. A slyšel si tuhle kapelu? Jsme ve svém živlu a děláme takovej bordel, že ho málem několikrát vyklopím. V Rockli je už otevřeno a tak se pěkně nadřu. Většina klubů bývala tenkrát ve sklepech. Máme tu jedno místo v rohu a kousek od záchodů. Ještě vůbec netuším, že všechno tohle je průprava pro mojí budoucí civilní službu, ale to je zatím jedno. Chodím pro pivo, beru Jirku na záchod, kecáme s barmanem a jsme ve svém živlu, protože má na sobě triko AC/DC. Sníme o tom, že jednou vyrazíme na koncert, že je to náš sen. Člověk musí snít, musí mít vize. Jinak je mrtvej. Knihovnice začíná být opilá a znáte navátý ženský. Občas mi pošeptá něco divočejšího, že prý jsou s Jirkou domluvení, že on nemůže a že si mě vybrala. No, hele, já se omlouvám, ale to je takový divný. Je čím dál tím naléhavější, rozhodnu se tedy, že všechny opiju. To by mi mohlo jít. 

Celý večer se hrají jen samé vybrané skladby. Barman by klidně mohl být DJ. Fakt mu to jde. Končí se velmi brzy ráno. Zůstáváme tu jako poslední. Cesta do schodů s vozíkem málem několikrát nedopadne. Motám se. Snad poprvé vidím někoho navátého a postiženého. I přesto, že jdeme do kopce, tak několikrát Jirku převrátím. Pokaždé se tomu děsně směje. Když potom přijdeme k jejich domu, chci se rozloučit, utéct. Nevím, jestli byl soused, co jim pomáhal doma nebo ne, ale mě tvrdili, že není. Že jim musím pomoc. Udělal jsem to a pak chtěl odejít, ale oni mě přemlouvali. Oba dva. Na mě je to moc zvrácený. Hele si krásná, milá, sexy holka, ale měj je to děsně blbý. Já to takhle neumím. Nebo, určitě umím, ale moc dobře vím, že bych si to pak vyčítal. Navíc neumím lhát a moje holka by to na mě poznala. Nemůžu jí to udělat.

Je na plech a dělá mi dál návrhy. Chce se líbat. Osahávat. Ještě, že jsem skoro namol. Potom vypne. Konečně. Vezmu ji do rukou a odnesu vedle Jirky do postele. Chci odejít, ale nedal bych ani schody. Zabil bych se nebo někde usnul.. Lehnu si na gauč a zdají se mi věci, za které se ráno stydím. Bolí mě hlava, jdu se napít vody, ale vůbec to nepomáhá. Ona vstane chvilku po mě. Zvrací na záchodě a pořád dokola se mi omlouvá. Hele, neřeš to. Jsem jen děsně nadržená, víš, není to lehký. Nevím, co na to říct. Možná jsem měl využít situace. Nikdo kromě nich by se to nikdy nedozvěděl. Jenže přátelé, fantazie jsou jedna věc a realita druhá. Možná jsem zase jednou udělal chybu, ale co už, mám to zkrátka nějak nastavené v hlavě. Znovu si vzpomenu na toho brýlatého chlapce, který byl příliš hubený a nesmělý. Až když jsem začal poslouchat metal, tak jsem se trošku otrkal. Metalový holky byly ty, které mě zasvětily do tajů lásky. Už zase přemýšlím jak nějakej prokletej básník, říkám knihovnici u vyprošťovacího lahváče. Konečně se směje a nemá výčitky. 

Do antikvariátu chodím ještě hodně dlouho. Myslím si, že tam pořád je. Moje knihovnice tam po čase přestane pracovat a já ji zcela ztratím ze zřetele. Co si pamatuji, tak jsem ji párkrát potkal, jak tlačí Jirku na vozíku někde po parku. Pokaždé jsme se pozdravili, já chtěl zavést řeč, ale bylo z nich cítit, že se nechtějí moc bavit. Zůstala mi jen spousta knížek v knihovně, mezi nimiž se autobiografie Ejsýdýsý pořád hrdě vyjímá. Teď už moc do antikvariátů nechodím, všechno se přeneslo do online prostoru, ale pravdou je, že na ten úsměv, který měla na tváři, nikdy nezapomenu. Někdy si, tak nějak hypoteticky, představuji, jaké by to s ní bylo. Vášnivé? Hedvábné? Miloučké. Ještě, že máme tu fantazii, co? 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 30. května 2026

Recenze/review - GOUGE - Pure Deathfuck (2026)


GOUGE - Pure Deathfuck
EP 2026, Hells Headbangers Records

for english please scroll down

Těšíš se každý den, až přijdeš z práce domů a zavřeš se do svého pokoje. Polibek smrti, který pokaždé dostaneš, tě utvrdí v tom, že děláš věci správně. Mrtvoly uložené v mrazáku, jsou již ve značném stádiu rozkladu. Na lov se vydáváš v noci, když měsíc osvítí krajinu a pokaždé, když zabiješ, tak cítím ve svých žilách obrovskou sílu. Ve sklepě máš krásné sochy z prašivých kostí. Tohle je tvůj svět. V práci tě považují za milého, spíše stydlivého, ale tady, tady jsi mocný. Poslouchám nové EP norských death thrasherů GOUGE a nebe má zase jednou barvu krve.

Vracím se spolu s kapelou po časové ose zpět, do dob svého mládí. Tenkrát se na nějakou tu špínu v muzice nehledělo a všechno bylo ohlodané na kost. Norská dvojice šílených maniaků přichází letos s pěticí nových skladeb (které jsou jsou doplněny o čtyři další, z debutového EP "Doomed to Death" z roku 2012) a které vás pohřbí zaživa. Pokud se rádi procházíte po starých pohřebištích a těšíte se, až exhumujete další hrob, potom jste zde správně. 


Skladby řežou tou správnou stranou nože, jsou divoké, nespoutané, mají v sobě potřebný drive, tlak i energii. Jakoby mě při poslechu někdo zavřel spolu s kapelou do staré kobky, s desítkou dalších mrtvol v různých stádiích rozkladu. Už jen ten prašivý, hnisavý zvuk je jasným důkazem toho, že záhrobí existuje. Motiv na obalu potom člověka inspiruje k morbidním básním. Existuje v současné době spousta skupin, které se snaží oživit ducha starých časů. Jen některým se ale dá jejich morbidní práce věřit. GOUGE patří jednoznačně mezi vyvolené. Pokud jsi, můj milý čtenáři mých příběhů a tipů z podsvětí, fanouškem kapel jako DARKTHRONE, AUTOPSY, REPULSION, MANTAS, starých DEATH, POSSESSED, MASTER, DEATH STRIKE, potom jsi zde, mezi nemrtvými, správně. "Pure Deathfuck" je přesně tím druhem hudby, u které začnete hnít zaživa, hezky zevnitř. Maso vám bude odpadávat od kostí, z očí vám poteče hnis a nakonec se z vás stane jen mrtvá, nepotřebná loutka. Mrzí mě snad jen jediné, ještě jsem neviděl tuhle smečku naživo. Představuji si malý zaplivaný klub, který smrdí pivem, močí, potem, sírou a na pódiu stojí Norové. Plivají nám do ksichtů oheň. Novinka má v sobě vše, co potřebuji pro záhrobní rituály. Hoří jasným plamenem, je dobře napsaná, složená a zároveň má v sobě patinu starých dobrých časů. Za mě nelze jinak, než vám nové EP doporučit. Až půjdete zase jednou do sklepa, vezměte si jej s sebou. Těšíš se každý den, až přijdeš z práce domů a zavřeš se do svého pokoje. Polibek smrti, který dostaneš, tě utvrdí v tom, že děláš věci správně. Zkažený, smradlavý kus death thrash metalového masa, prašivé kosti, bělostné lebky! Tohle EP vás pohřbí zaživa!

Asphyx says:

Every day, you look forward to coming home from work and locking yourself in your room. The kiss of death you receive each time reassures you that you’re doing things right. The corpses stored in the freezer are already in an advanced state of decomposition. You go hunting at night, when the moon illuminates the landscape, and every time you kill, I feel immense power coursing through my veins. In the basement, you have beautiful sculptures made of rotten bones. This is your world. At work, they see you as nice, even a bit shy, but here, here you are powerful. I’m listening to the new EP by the Norwegian death thrashers GOUGE, and once again, the sky is the color of blood.

Together with the band, I’m traveling back in time to the days of my youth. Back then, no one cared about the grime in the music, and everything was stripped down to the bone. This Norwegian duo of madmen is releasing five new tracks this year (supplemented by four more from their 2012 debut EP "Doomed to Death") that will bury you alive. If you enjoy wandering through old graveyards and look forward to exhuming another grave, then you’ve come to the right place. 


The songs cut deep, they’re wild and unrestrained, packed with the necessary drive, intensity, and energy. It’s as if, while listening, someone had locked me up in an old dungeon with the band, along with a dozen other corpses in various stages of decomposition. That mangy, festering sound alone is clear proof that the afterlife exists. The cover art then inspires one to write morbid poems. There are currently plenty of bands trying to revive the spirit of the old days. But only a few can be trusted with their morbid work. GOUGE is unquestionably among the chosen ones. If you, my dear reader of my stories and tips from the underworld, are a fan of bands like DARKTHRONE, AUTOPSY, REPULSION, MANTAS, the old DEATH, POSSESSED, MASTER, DEATH STRIKE, then you’re in the right place here, among the undead. "Pure Deathfuck" is exactly the kind of music that will make you rot alive, nice and from the inside out. The flesh will fall from your bones, pus will ooze from your eyes, and in the end, you’ll become nothing more than a dead, useless puppet. My only regret is that I haven’t seen this pack live yet. I picture a small, dingy club that reeks of beer, urine, sweat, and sulfur, with the Norwegians standing on stage. They spit fire in our faces. This new release has everything I need for rituals of the afterlife. It burns with a bright flame, is well-written and composed, and at the same time carries the patina of the good old days. As far as I’m concerned, I can’t help but recommend this new EP to you. The next time you head down to the basement, take it with you. Every day, you look forward to coming home from work and locking yourself in your room. The kiss of death you receive will confirm that you’re doing things right. A rotten, stinking chunk of death thrash metal flesh, mangy bones, bleached skulls! This EP will bury you alive!


Recenze/review - GOUGE – Beyond Death (2015):

tracklist:
1. Putrefaction of the Dead 01:39
2. Sadist 02:45
3. Enemies 00:55
4. Maggoteyes 02:29
5. Dead - The Kingdom of Brutal Death 03:57
6. Ritual of Gore 01:55
7. Evil Town of Mud 02:19
8. Doomed to Death 03:21
9. Nuclear Vomit 03:33

band:
Herman Holen - Drums
Christoffer Bråthen - Vocals, Guitars, Bass



pátek 29. května 2026

Recenze/review - PHARMACIST - Vertebrae After Vertebrae (2026)


PHARMACIST - Vertebrae After Vertebrae
CD, LP, TAPE 2026, Hells Headbangers

for english please scroll down

Na kraji města, v dávno zapomenuté ulici, jsou stará opuštěná jatka. Nevyužitá budova s bolestivou historií, se strachem, otištěným do zdí, s krvavými stopami na podlaze. Dnes je tu opět živo. Těla visící na hácích, vyděšené oči, střeva vytahaná z břicha, mozek stékající po stěně. Hnus, špína, řev a nekonečná temnota zabíjení. Japonští death grindeři PHARMACIST jsou zpět a opět nám přinášejí skladby, které jsou plné hudebního násilí, mokvajících zanícených ran a strachu. Pojďte spolu se mnou a touhle smečkou ponořit ruce do zkaženého masa a vychutnat si album, u kterého začnete hnít, zaživa.

Cestu těchto krvelačných patologů sleduji již poměrně dlouho. Pokaždé, když někde na svých toulkách podsvětím objevím nějakou jejich nahrávku, tak se zavřu na operační sál a s chutí pitvám další těla. Vše je tu ohlodané na kost, novinka má masivní, surový zvuk, stylově vyvedený obal, ale hlavně surové skladby, které opět připomínají veřejnou dekapitaci. 


Jednotlivé songy v sobě obsahují hlubokou krvavou stopu i prvky elegantního kanibalismu. Pánové ve své tvorbě odkazují na kapely jako CARCASS, PATHOLOGIST, GENERAL SURGERY, DEAD, EXHUMED, REGURGITATE a dělají to s chutí a vášní zkušených mistrů řezníků. Všichni už dávno víme, že dobře naporcovat maso není jen řemeslo, ale svým způsobem i druh umění. PHARMACIST rozumí své morbidní práci velmi dobře a poslech tak připomíná návštěvu galerie smrti. V jednotlivých expozicích jsou nainstalována těla v různých pozicích, ve kterých zemřela. Smrt má mnoho podob a tu, kterou nám předkládají tihle šílení Japonci, je hnisavá, mokvající, nechutná a zasmrádlá. "Vertebrae After Vertebrae" rozhodně není nahrávkou pro slabé povahy, je určena spíše všem milovníkům gore hororů, temných nocí v márnicích, členům řádu řezníků a nebo obsluze kafilerie. Nové album vás rozemele na prach, naporcuje na zcela zbytečné porce zahnívajícího masa. Přiznám se bez mučení, mě se líbí na téhle smečce nejen morbidní atmosféra, kterou dokáží vytvořit, ale i to, že je naprosto uvěřitelná, opravdová, ryzí a autentická. Myslím si, že není moc co řešit. Zhasněte všechna světla a zajděte zase jednou do sklepa. V klecích jsou zavřeny další oběti. Vaše špatné já nebude mít dnes žádné slitování. Skalpely, nože, provazy i lopata jsou připraveny. Stačí si jen vybrat. Na kraji města, v dávno zapomenuté ulici, jsou stará opuštěná jatka. Nevyužitá budova s bolestivou historií, se strachem, otištěným do zdí, s krvavými stopami na podlaze. Dnes je tu opět živo. Těla visící na hácích, vyděšené oči, střeva vytahaná z břicha, mozek stékající po zdi. Hnus, špína, řev a nekonečná temnota zabíjení. Forenzní zpráva z gore death grindových patologických sálů! Album, u kterého se stanete jen kusem zahnívajícího masa! 


Asphyx says:

On the outskirts of town, on a long-forgotten street, stands an old, abandoned slaughterhouse. An unused building with a painful history, with fear imprinted on its walls, with bloody stains on the floor. Today, it’s alive again. Bodies hanging on hooks, terrified eyes, intestines pulled from bellies, brains dripping down the wall. Filth, grime, screams, and the endless darkness of slaughter. Japanese death grinders PHARMACIST are back, once again bringing us songs brimming with musical violence, oozing, festering wounds, and fear. Come with me and this pack to plunge our hands into rotten flesh and savor an album that will make you rot, alive.

I’ve been following the path of these bloodthirsty pathologists for quite some time now. Every time I discover one of their recordings somewhere on my wanderings through the underworld, I lock myself in the operating room and eagerly dissect more bodies. Everything here is stripped down to the bone; the new release has a massive, raw sound, a stylishly executed cover, but above all, raw tracks that once again resemble a public decapitation. 


Each song contains a deep, bloody undertone as well as elements of elegant cannibalism. In their work, the band members draw inspiration from bands like CARCASS, PATHOLOGIST, GENERAL SURGERY, DEAD, EXHUMED, and REGURGITATE, and they do so with the gusto and passion of seasoned master butchers. We all know by now that cutting meat well is not just a craft, but in a way, a form of art. PHARMACIST understands their morbid craft very well, and listening to them is like visiting a gallery of death. In the individual exhibits, bodies are displayed in the various positions in which they died. Death takes many forms, and the one presented to us by these mad Japanese is festering, oozing, disgusting, and stinking. "Vertebrae After Vertebrae" is definitely not a recording for the faint of heart; it is intended rather for all lovers of gore horror, dark nights in morgues, members of the order of butchers, or rendering plant workers. The new album will grind you to dust, cutting you into completely useless portions of rotting flesh. I’ll admit it without hesitation: what I like about this pack isn’t just the morbid atmosphere they manage to create, but also the fact that it’s completely believable, genuine, raw, and authentic. I don’t think there’s much to debate. Turn off all the lights and head down to the basement once again. More victims are locked in the cages. Your dark side will show no mercy today. Scalpels, knives, ropes, and a shovel are all ready. Just take your pick. On the outskirts of town, on a long-forgotten street, stands an old, abandoned slaughterhouse. An unused building with a painful history, with fear imprinted on the walls, with bloody traces on the floor. Today, it’s alive again. Bodies hanging on hooks, terrified eyes, intestines pulled from bellies, brains dripping down the walls. Filth, grime, screams, and the endless darkness of slaughter. A forensic report from the gore death grind autopsy rooms! An album where you’ll become nothing more than a piece of rotting flesh!




about PHARMACIST on DEADLY STORM ZINE:



tracklist:
1. Propelling Inwards 
2. Vertebrae After Vertebrae 
3. Endogenica 
4. Lazure Sphacelation 
5. Mimicring the Organics 
6. Bubonic Malacia Bloom
7. Zenith of Mnemonic Forensication 

band:
Therapeutist - Drums
Pharmacist - Vocals, Guitars, Bass



KNIŽNÍ TIPY - Nevyměkni - Stephen King (2026)

 

Nevyměkni - Stephen King
2026, Beta-Dobrovský

Sérii s Holly mám moc rád. Četl jsem všechny knihy, ve kterých se objevuje, užil jsem si i seriály, ve kterých byla vykreslena přeci jen trošku jinak, než jsem si ji představoval. Letošní novinku Nevyměkni jsem si tak pochopitelně nesl domů skoro nábožně. Byl čtvrtek a byl jsem trošku nervózní, protože mě čekal víkend s kamarády na jedné chatě v podhůří Šumavy. Popili jsme, vše vyřešili a hlavně se nasmáli. Byl jsem odvezen domů poměrně brzy v neděli ráno. Měl jsem v sobě zajisté ještě několik promile alkoholu, přesto jsem si sedl a pokoušel se číst. Nešlo to. Hlava i rehabilitovaná noha mě bolely, ale hlavně jsem se nedokázal vůbec soustředit. Ne, King za to nemohl, ten píše pořád dobře a jestli jste někde slyšeli, že už to není ono, tak tomu nevěřte. Jasně, že má svůj styl a nezaměnitelné nápady, ale tentokrát nečekejte žádné nadpřirozené jevy.

Je to spíš klasická detektivka, svým způsobem obyčejná. Osobně jsem za to rád. První polovina knihy je natolik strhující, že jsem ji opět četl jedním dechem. Pak jsem usnul, protože už tolik nevydržím. Víkend byl opravdu velmi náročný, jsem utahaný jako pes. Navíc mě čekala v pondělí rehabilitace a pak vyšetření u paní doktorky. To bývám jak po mučení, rozlámaný jak po natahování na skřipec. Nezbývalo mi, než zatnout zuby, namazat si nohu něčím mastným a hodit si ji na polštář. Manželka byla se školou v zahraničí a obě děti mají za sebou maturitu a spoustu kamarádů. Takže jsem byl doma sám. Jako ten kůl v plotě. No a co udělá postarší metalista? Jasně, pustí si nějakou pořádnou muziku a čte si. Mám rád britské doom deathaře CONSECRATION a ke Kingovi na mě působili jako soundtrack. Najednou jsem nemyslel na bolavou nohu, ale byl jsem přímo ve vyšetřování. Je to velmi dobře napsané, říkal jsem si pokaždé, když jsem se odbelhal na záchod a nebo šel napít. 

Psal jsem to již několikrát, ale tentokrát to platí snad ještě víc, než obvykle. Musí dojít ke spojení mezi mnou a spisovatelem, musíme se naladit na stejnou vlnu. King i přesto, že se známe od mé puberty, to se mnou umí. Obdivuji jeho schopnost vykreslit postavy, vytvořit nálady a popsat místa. V tomhle je a bude už navždy génius a i když se to v Nevyměkni nehemží démony, jinými dimenzemi, mimozemšťany a dalšími typickými proprietami, přesto má tahle kniha grády. Řeže tou správnou stranou nože, jak často píšu ve svých recenzích na hudbu. Na novinky od mistra se vždycky hodně těším a zklamaný rozhodně nejsem. Pak ještě jedna drobnost. Já mám prostě Holly moc rád. Líbí se mi její styl, systematičnost, talent i pohled na svět. Nechci být patetický, ale Kingovým Spojeným státům americkým věřím a myslím si, že takové, jako je popisuje, jsou. Nikdy jsem tam nebyl, ale obrázek jsem si udělal i díky jeho knihám. 

Je to taková radost, když jen tak ležím nebo sedím a hltám další a další stránky téhle knihy. Nikdy bych nevěřil, že mě bude zlomená noha zlobit takhle dlouho. Už opatrně cvičím, začal jsem i rotoped, chodím ven, ale pořád to není ono. To bude ještě na dlouho, říkají mi zdravotníci a na mě pak vždycky padne splín, protože už bych rád jezdil aspoň do práce občas autem nebo normálně chodil. Ten čas, co mi díky tomu zbývá, vyplňuji knihami. S Kingem  jsem si koupil dalších asi osm novinek, tak se máte na co těšit. A já vlastně také, protože si pokaždé, když si sednu a čtu si, připadám klidný a spokojený. Určitě to znáte. Je to o přístupu. Dokonce, a to jsem se fakt přistihl, odmítnu nějaké to pozvání do hospody a raději se zavřu v pokoji a vrhnu se na další výtisk. Snad se ze mě nestane starý morous, co už se nechce socializovat. Uvidíme.

Pokud jste měli Kinga rádi a jeho řadu, příběhy, kde se objevuje Holly, uctíváte jako já, budete určitě spokojení. Jestliže ale máte raději, když se v jeho knihách objevují fantasy prvky, pak vás Nevyměkni možná bavit nebude. Nebo možná ano. Já jsem spokojený, spíše nadšený. Podle mě má novinka v sobě všechno, co mám na tomhle spisovateli rád. Zajímavý příběh, napětí, zápletku i spoustu dobře vykreslených postav. Za mě tedy vše v nejlepším pořádku. Snad Kingovi vydrží zdraví ještě hodně dlouho, už teď se těším, s čím přijde příště. Mějte se co nejlépe, děkuji moc za přízeň a ať se vám daří! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když policie v Buckeye City obdrží dopis od šílence, který vyhrožuje zavražděním třinácti nevinných a jednoho vinného, aby pomstil nespravedlivou smrt, vyšetřovatelka Izzy Jaynesová neví, jestli tomu má věřit. Brzy se ale ukáže, že to pisatel myslí naprosto vážně, a Izzy se musí s prosbou o pomoc obrátit na svou dobrou kamarádku Holly Gibneyovou. Kdo je nebezpečnější: vrah, který se stal na zabíjení závislým, nebo ten, kdo je přesvědčen, že jeho činy schvaluje sám Bůh? Mistr vypravěč Stephen King zručně splétá nitky příběhu až k napínavému finále, ve kterém se vrah chystá splnit svůj nejstrašnější slib. A zdá se, že Holly je jediná, kdo tomu může zabránit…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 28. května 2026

Recenze/review - FUNEBRARUM - Beckoning the Void of Eternal Silence (2026)


FUNEBRARUM - Beckoning the Void of Eternal Silence
CD 2026, Pulverised Records

for english please scroll down

Na hřbitovech mě vždycky fascinovalo mrazivé ticho, které mě uklidňovalo a nutilo mě přemýšlet o věcech, které nejsou z tohoto světa. Sedával jsem dlouhé roky ve stínu stoletých stromů. Čítával jsem nápisy na náhrobcích a představoval si, jaký asi měli zemřelí život a smrt. Poslouchal jsem u toho vždy staré, prašivé death metalové kapely, které krásně morbidně dotvářely chladnou a temnou atmosféru. Nové album FUNEBRARUM z New Jersey probudilo nemrtvé.

Exhumace hrobů započala již s prvním tónem. Vzduchem se vznášel pach hniloby a ve tvářích kdysi zemřelých se zrcadlila nenávist. Přišli se pomstít, za všechny křivdy, za bolest, za utrpení, napadlo mě jako první, když jsem znovu a znovu zapínal play na svém přehrávači a už dávno jsem nebyl ve svém pokoji, ale procházel jsem se nekonečnými chodbami podsvětí. FUNEBRARUM jsou zpět, silnější než kdy dřív. 


Když jsem v roce 2017 viděl kapelu naživo na jednom pražském koncertě u nás v České republice, připadal jsem si jako prokletý. Jako bych se ztratil v krvavé mlze a do žil se mi postupně dostaly všechny mrtvolné melodie, shnilý odér mokvajících nálad. Kapela kolem mě omotala pevné pavučiny děsivých snů, stejně jako v případě nové nahrávky "Beckoning the Void of Eternal Silence". Album je velmi dobře napsané, složené, má v sobě pověstný drive, pradávnou sílu a energii, posbírané hluboko v podzemí. Kolem celého alba se vznáší doomový, smradlavý zápach a já nemohu jinak, než se spokojeně kývat do rytmu, užívat si jednotlivé nuance a řvát spolu s kapelou do tmy. Jsme jedné krve, říkám si pokaždé, když exhumuji svůj vlastní hrob. Není nutné se bavit o zvuku, který je masivní, prašivý a dobře čitelný, netřeba diskutovat o motivu na obalu, který je stylový, dobře zapamatovatelný a k předkládané hudbě se přesně hodí, jako k mrtvému rakev. Fanoušci kapel jako TOMB MOLD, AUTOPSY, DEMIGOD, INCANTATION, DISMA, DEAD CONGREGATION, GRAVE, IGNIVOMOUS by určitě měli zbystřit pozornost. Hraje se zde hlavně pro ně i pro všechny prokleté a démony temnoty. Při společných seancích sedávám u starého hrobu a prosévám mezi prsty prach svých předků. Mám smrtící kov této odrůdy zakódovaný hluboko ve své DNA a z nové desky cítím, že jsou na tom Američané úplně stejně jako já. Mají talent pro všechny záhrobní věci, které čekají člověka, když zemře krutou smrtí. Připadá mi, že byly na povrch vytaženy pradávné pudy, touha zabíjet hudbou, že byly zhmotněny ty nejšílenější noční můry. Staré rány, nasbírané na onom světě začaly znovu bolet. Nemrtví povstali za zvuků novinky a mají v očích nenávist. Přišli se pomstít. Mám silného adepta na nejlepší album letošního roku, alespoň za mě, za starého prašivého psa, který hlídá vstup do podsvětí již od devadesátých let minulého století. Na hřbitovech mě vždycky fascinovalo mrazivé ticho, které mě uklidňovalo a nutilo mě přemýšlet o věcech, které nejsou z tohoto světa. Starodávnými chorobami nasáklý surový, temný a chladný death metal s doomovým odérem, u kterého se probouzejí nemrtví! Prašivá a shnilá odpověď na děsivé ozvěny ze záhrobí!


Asphyx says:

In cemeteries, I’ve always been fascinated by the eerie silence, which calmed me and made me think about things beyond this world. For many years, I would sit in the shade of century-old trees. I would read the inscriptions on the gravestones and imagine what kind of lives and deaths the deceased might have had. While doing so, I would always listen to old, dusty death metal bands, which beautifully and morbidly complemented the cold and dark atmosphere. The new album by FUNEBRARUM from New Jersey has awakened the undead.

The exhumation of the graves began with the very first note. The stench of decay hung in the air, and hatred was reflected in the faces of the once-dead. They’ve come to seek revenge for all the injustices, for the pain, for the suffering was my first thought as I hit play on my player over and over again, no longer in my room but wandering through the endless corridors of the underworld. FUNEBRARUM are back, stronger than ever. 


When I saw the band live at a concert in Prague here in the Czech Republic back in 2017, I felt as if I were cursed. It was as if I had gotten lost in a bloody fog, and all those deathly melodies, that rotten stench of damp, gloomy moods, were gradually seeping into my veins. The band has wrapped me in a tight web of terrifying dreams, just as they do on their new album, "Beckoning the Void of Eternal Silence". The album is very well written and composed; it possesses that legendary drive, ancient power, and energy gathered deep underground. A doom-laden, stinking stench hovers over the entire album, and I can’t help but nod contentedly to the rhythm, savoring every nuance and screaming along with the band into the darkness. We are of the same blood, I tell myself every time I exhume my own grave. There’s no need to discuss the sound, which is massive, gritty, and clear; nor is there any need to debate the cover art, which is stylish, memorable, and fits the music on offer as perfectly as a coffin fits a corpse. Fans of bands like TOMB MOLD, AUTOPSY, DEMIGOD, INCANTATION, DISMA, DEAD CONGREGATION, GRAVE, and IGNIVOMOUS should definitely pay close attention. They play here mainly for them, as well as for all the damned and the demons of darkness. During our group sessions, I sit by an old grave and let the dust of my ancestors slip through my fingers. I have this deadly metal deeply encoded in my DNA, and from the new album, I can tell that Americans feel exactly the same way I do. They have a talent for all the otherworldly things that await a person when they die a cruel death. It seems to me that ancient instincts have been brought to the surface the desire to kill with music that the craziest nightmares have been made real. Old wounds, gathered in the afterlife, have begun to hurt again. The undead have risen to the sounds of this new release, and hatred burns in their eyes. They have come to seek revenge. I have a strong contender for the best album of the year at least in my opinion, as an old mangy dog who has been guarding the entrance to the underworld since the 1990s. In cemeteries, I’ve always been fascinated by the chilling silence, which calmed me and forced me to think about things not of this world. Raw, dark, and cold death metal steeped in ancient diseases, with a doom-laden scent, that awakens the undead! A mangy and rotten answer to the terrifying echoes from beyond the grave!


about FUNEBRARUM on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
1. The Arrival (Intro)
2. Beckoning the Void of Eternal Silence
3. Sa Nagba Amāru
4. Through the Barren Halls of Grieving Emptiness
5. Into Dark Domains
6. Ancestral Manor (Intro)
7. Anhela Odor Mortuorum (The Adepts)
8. From Rotting Burial Shrouds
9. Turning the Stones of Torment
10. The Whispering Cathedral
11. Epilogue

band:
Daryl Kahan - Vocals 
Phil Tougas - Guitars 
Sam Osborne - Guitars 
Winslow - Bass 
Charlie Koryn - Drums




Austin Griswold
Secret Service Publicity

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine