DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 14. června 2026

Recenze/review - FLESHCRAWL - Epitome of Carnage (2026)


FLESHCRAWL - Epitome of Carnage
CD 2026, Reigning Phoenix Music

for english please scroll down

V rohu márnice stojí pytel plný prašivých kostí. Dnes to bude dlouhá noc. Nemrtví, ležící na dřevěných stolech, jsou neklidní, rozmlouvají se mnou a touží po čerstvé krvi. Beru do rukou kladivo a odvedu potřebnou práci. Drtím vše na prach, klouby praskají, lebky pukají a tichý šepot démonů se postupně mění v řev bestie. Z přehrávače mi hraje nové album německých maniaků FLESHCRAWL. Kapely, která mě provází celý můj hudební život. Je jedno, jestli jsme sedávali s kamarády u reproduktorů ve starém sklepě a nábožně poslouchali a uctívali první EP "Lost in a Grave" z roku 1991 na kopírované kazetě a nebo když jsem si letos pustil ukázky na youtube.

Na tuhle smečku je vždy spolehnutí jako na smrt a i letos je pro mě velmi příjemné a drásající si jejich novinku rvát pod tlakem do hlavy. Pradávná síla severských melodií je stále patrná, pořád mám pocit, že se mi hudba dostává do kostí, do podvědomí, do samé mé podstaty. Jsem moc rád, že se kapela, i přes nepřízeň osudu v podobě smrti mého velmi oblíbeného zpěváka Svena Grosse, dokázala znovu postavit na nohy a složit nové, zabijácké skladby. Nový vokalista Borisz Sarafutgyinov odvedl skvělou práci, koneckonců přesvědčil jsem se o tom i loni naživo (mimochodem, reporty, recenze na předchozí alba i rozhovor naleznete dole pod dnešním článkem). Poslouchejte v chladu a naprosté tmě!

Teprve potom nové album, které má v sobě zakódované švédské death metalové DNA, vynikne naplno. Surové, drtivé pasáže se potkávají s chladem starých katakomb. To vše je zabalené v pevných pavučinách. Zvuk je náležitě masivní, ostrý, divoký a zařízne se vám pod kůži i do podvědomí. Zlí jazykové mohou tvrdit, že vše zde již bylo, ale tahle smečka stála u zrodu smrti stejně jako jejich kolegové ve zbrani ENTRAILS, ENTOMBED, DISMEMBER, NIHILIST. Němci samozřejmě přidávají spoustu svých nápadů a invence a výsledkem je nahrávka, která vás pohřbí zaživa. Dle mého skromného úsudku je deska zacílena jak na staré poctivé a věrné fanoušky jako jsem já, tak i na všechny, kteří mají rádi smrt obestřenou vichrem ze severu. Pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, tak mám pocit, že sestupuji dolů, do podzemí. Otevírám rezavou bránu do podsvětí a kráčím tmou. Po stěnách stéká hnis a prokletí, přikovaní řetězy, naříkají. Konečně jsem ve staré hrobce, která má nad vchodem nápis FLESHCRAWL. Usedám ke stolu se svými vlastními démony a jako kulisu k našim krvavým rituálům volíme samozřejmě nové album "Epitome of Carnage". Je totiž po okraj narvané vším, co mám na death metalu tolik rád. Je v něm surovost, naprostá tma, nahrubo nasekané zlo, tajemno, ryzost, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita. Němečtí tmáři jsou letos ve skvělé formě a opět potvrzují status legendy. A mě nezbývá nic jiného, než vám novinku doporučit a zavřít se do márnice. V rohu leží pytel plný prašivých kostí. Dnes to bude dlouhá noc. Nemrtví, ležící na dřevěných stolech, jsou neklidní, rozmlouvají se mnou a touží po čerstvé krvi. Beru do rukou kladivo a odvedu potřebnou práci. Drtím vše na prach, klouby praskají, lebky pukají a tichý šepot démonů se postupně mění v řev bestie. Starý, prašivý, devastující death metal s odérem severských pohřebišť! Masakr v temné márnici!


Asphyx says:

In the corner of the morgue stands a sack full of mangy bones. Tonight will be a long night. The undead, lying on wooden tables, are restless; they speak to me and crave fresh blood. I pick up a hammer and get to work. I crush everything to dust; joints crack, skulls shatter, and the quiet whispers of demons gradually turn into the roar of a beast. The new album by the German maniacs FLESHCRAWL is playing on my stereo. A band that has been with me my entire musical life. It doesn’t matter whether we used to sit with friends by the speakers in an old basement, listening devoutly and worshipping their first EP, “Lost in a Grave” from 1991, on a copied cassette, or whether I just played the previews on YouTube this year.

You can always count on this pack like you can count on death, and this year, too, it’s incredibly satisfying and heart-wrenching to force their new release into my head. The ancient power of Nordic melodies is still palpable; I still feel like the music is seeping into my bones, into my subconscious, into the very core of my being. I’m really glad that the band, despite the misfortune of the death of my favorite singer, Sven Gross, managed to get back on its feet and write new, killer songs. New vocalist Borisz Sarafutgyinov has done a great job; after all, I saw that for myself live last year (by the way, you can find reports, reviews of previous albums, and an interview below today’s article). Listen in the cold and total darkness!


Only then does this new album which carries Swedish death metal DNA in its very core truly shine. Raw, crushing passages collide with the chill of ancient catacombs. It’s all wrapped in a web of steel. The sound is appropriately massive, sharp, and wild, cutting deep under your skin and into your subconscious. Malicious tongues may claim that it’s all been done before, but this pack was there at the birth of death metal, just like their comrades-in-arms ENTRAILS, ENTOMBED, DISMEMBER, and NIHILIST. The Germans, of course, add plenty of their own ideas and ingenuity, and the result is a record that will bury you alive. In my humble opinion, the album is aimed both at old-school, loyal fans like myself and at everyone who loves death metal shrouded in the northern wind. Every time I hit play on my player, I feel like I’m descending down into the underworld. I open the rusty gate to the underworld and walk through the darkness. Pus and curses run down the walls; those chained up wail. Finally, I’m in an old tomb with the inscription FLESHCRAWL above the entrance. I sit down at the table with my own demons, and as the soundtrack to our bloody rituals, we naturally choose the new album "Epitome of Carnage". It’s packed to the brim with everything I love so much about death metal. It contains rawness, utter darkness, brutally chopped-up evil, mystery, purity, sincerity, believability, and absolute authenticity. The German dark masters are in great form this year and once again confirm their legendary status. And I have no choice but to recommend this new release to you and lock myself in the morgue. In the corner lies a sack full of mangy bones. Tonight will be a long night. The undead, lying on wooden tables, are restless; they converse with me and crave fresh blood. I pick up a hammer and get to work. I crush everything to dust, joints crack, skulls shatter, and the quiet whispers of demons gradually turn into the roar of a beast. Old, mangy, devastating death metal with the stench of Nordic graveyards! A massacre in a dark morgue!



about FLESHCRAWL on DEADLY STORM ZINE:






Report, photos, video - METAL MADNESS 2018 - FLESHCRAWL - Sušice, Santos - 25. 8. 2018


tracklist:
01. Blood Dominion
02. Chapel of Guts
03. Grave Messiah
04. Embers of Wrath
05. Committed to Suffer
06. Reign Forever
07. Chronicles of Bloodshed
08. Rebuilt from Flesh
09. Orphan God
10. Path of Thorns
11. Heralds of Death
12. Of Fire and Flesh

band:
Borisz Sarafutgyinov – vocals
Apu Justin Reisch – guitars
Christian Kalbrecht – guitars
Manu Markowski – bass
Bastian Herzog – drums, additional vocals


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý čtvrtý - Sebevražedné tendence


Příběh pětistý sedmdesátý čtvrtý - Sebevražedné tendence

Měli jsme spolu každý čtvrtek cvičení. Chodívali jsme spolu ráno do Sadů Pětatřicátníků a sedávali jsme dole v laboratořích. Mladá učitelka, o které jsem již jednou psal, vypadala snad ještě lépe, než loni. Patřila mezi ten druh žen, které postupně zrají. Díval jsem se jí na nohy i na zadek, protože prsa moc neměla. Vše ale vyvážil její úsměv. Rovnou mi řekla, abych na všechno zapomněl a dala mi do rukou kus železa, abych jej na trhačce přetrhl. Učinil jsem tak a moje spolužačka se pořád tak divné usmívala. Byla z malé vesničky odněkud ze severu Plzeňska. Nosila mašli a halenky s kytkami. Vlasy do copu, byla jak vystřižená z černobílých filmů. Hrozně jí to pálilo a protože jsem byl jeden z mála, co se jí nesmál, tak byla mezi námi taková zvláštní náklonost. Nekoukej na ní pořád, zazubila se a trošku mě vyděsila. Měla obrovská rovnátka, možná by jimi mohla klidně kus železa překousnout. Řeknu jí to, ona do mě dloubne a tlemíme se tomu ještě dlouho potom, co skončíme.

Pomáhala mi, Maruška jedna moje zlatá. Patřila k lidem, co mají všechno na háku, neskutečně pozitivní. Asi měla zdravé základy. Milující rodiče a tak trošku umetenou cestičku, protože jí táta sehnal kolej, i když bydlela fakt jen kousek. Měla spoustu koníčků, byla sečtělá, jen moc nedbala na svojí vizáž. V některých momentech, když jsme seděli u piva, tak se podívala tak, že jsem si říkal, že je vlastně svým způsobem hezká. Mohla by být ale ještě víc. Jednou se jí o tom zmíním, ale ona, že to je jen pozlátko, povrch, že ona hledá hloubku. Nechám jí chvilku sedět na náměstí v Plzni a skočím si pro nové album Suicidal Tendencis. Tuhle smečku sleduji od dob, kdy jsem ji viděl jako předskokana slovutné Metallicy. Líbili se mi tenkrát v Brně (aspoň myslím, že to bylo tam), víc než hlavní kapela. Já vím, zní to rouhačsky, ale cítil jsem to tak. Navíc můj vztah k Metle, no co vám budu povídat, už dávno mě ta kapela moc nebavila. Dodejme jen, že se píše rok 1999. Vrátím se za Maruš, díky které se mi daří ve škole poměrně dobře. 

Radí mi. Pomáhá mi, protože na něco si přijdu fakt děsně tupej. Občas zajde i k nám na pokoj a pokecáme i s mojí milou. Je to zkrátka a dobře moc dobrá kamarádka, které bych přál a přeju jen to nejlepší. Párkrát jsem usměrnil nějaké mladíky, co jí ve škole na chodbě hodnotili s názory vidláků. Posmívali se jí. Ona sice nedávala na sobě nic vědět, ale poznal jsem na ní, jak jí to štve. Ser na ně, na debily. Myslel jsem si, že má nadhled. Každý nemusí být přeci nejkrásnější. Párují se i nehezcí lidé. Ona nebyla ošklivá, jestli mi rozumíte. Jen se jaksi nehodila do doby, kdy se začínalo hrozně řešit, jak každý vypadá. Televize plná debilních amerických seriálů a mě připadalo, že se jimi spousta lidí hodně inspirovala, nechala ovlivnit. Copak o to, já si jel ten svůj metal a nějaká móda mi byla tak nějak někde, ale třeba holky pořád dokola něco řešily. Každý se chce líbit a Maruška stála mimo. Už jen to oblečení. Párkrát jsem se jí to snažil naznačit. Opravdu ano, ale ona se jen smutně usmála a mávla nad tím rukou. 

Nikdy bych nevěřil, jak dokáží být hnusný holky. Partička povrchních slečen, které procházely hlavně kvůli tomu, že si braly na zkoušky velké výstřihy a staří páni profesoři se tetelili ve svých představách, si na Marii zasedly. Krávy blbý, řekl jsem jim jednou, když stály tyhle vysokoškolské studentky kolem mé kamarádky a ukazovaly si na ní prstem. Jedovaté řeči, hnusná slova o oblečení, o vlasech, o zadku, o prsou. Tekly jí slzy a v rukou svírala několik sešitů. Pojď, prdíme na to, ozvalo se ve mě to moje starý ochranářský já. Malá hospoda u věznice, všem známá jako U Darebáka, nám nabídne dobré pivo a buřty na roštu. Sranda je, že tady, v pajzlu snad osmé cenové skupiny, se všichni k Marušce chovají jako k dámě. Pupkatí pánové, staří opilci, všichni jí dávají přednost, ptají se jí, kdy má večer čas a vůbec jsou milí jako kdyby to byla jejich slečna. Možná jí i trošku litují, protože pořád pláče. Dokonce dostane i jednoho ruma zadarmo. 

Pod tou veselou a bezstarostnou slupkou je křehká dívka. To mám zase jednou zjistit. Vypráví o obyčejném, pohodovém životě. Připadám si jako na terapii. Ano, v hospodách to tak občas fungovalo. Býval jsem u toho. Možná, že umím poslouchat. Nebo že jsem už měl holku a lidé se mi rádi svěřovali. Možná jsem měl něco udělat. Chlácholil jsem jí, když mi plakala na rameni, že je ošklivá, že se jí posmívají. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil hrozně moc. Bylo mi jí líto a chtěl jsem jí dodat sílu. Vtipkoval jsem, měnil téma, ale bylo vidět, jak se jí dostali všichni ti posměváčci do hlavy. Doma na vsi ji měli všichni rádi, brali ji takovou jaká byla. Moc takhle chytrých žen jsem za svůj život nepotkal. Mohla být vědkyně, mít kupu dětí, mohla se pořád smát. Jenže v ní, jakoby se něco změnilo a pro mě je hrozně těžké psát dál, protože to mám stejně pořád v sobě. Nikdy na ní nezapomenu. 

Konečně přestala. Vidíš, takhle se mi líbíš. Pojď ke mě. Obejmul jsem jí a cítil jsem její srdce, jak zběsile tepe. Chlácholil jsem jí, hladil po vlasech a měl jsem celé triko od slz. Pojď, půjdeme se projít. Vyrazíme do borského parku. Nechám jí, aby povídala. Jí škola baví, fyzika a matika, to je její. Chtěla by programovat. Víš, u nás doma je jen pár baráků. Pak se mi svěří, že je ve dvaceti panna. A že je jí to blbý, se takhle ptát, ale že vůbec neví, jak se má mezi klukama chovat. Chovej se tak, jak se chováš, hergot holka neřeš blbosti. Je trošku připitá a mě trošku děsí asi všechny ty emoce kolem, kterých je tolik, že zase nevím, co s nimi. Měl jsem? Nevím, ale neudělal jsem to. Poprosila mě, abych se s ní vyspal. Jako kamarád, že prý už je moc stará a až půjde s někým, koho bude milovat, tak aby se nestyděla. Byl jsem zmatený a nevěděl, co říct. A tak jsem jí dával naději. Mluvil jsem o tom, jak na každého někdo někde čeká. Musíš být jen trpělivá, moje milá panenko. Cos mi to osude zase připravil? Bože, proč já? Jak můžu někomu radit? Jsem jen kluk ze sídliště, co toho akorát možná až moc zažil. 

Chodili jsme snad tři hodiny. Byla to terapie, při které jsme toho probrali tolik, že mě už trošku bolela hlava. Odvedl jsem jí na pokoj, omluvil se a přikryl jí dekou. Pamatuji si, že všude voněl mátový čaj. Taková drobnost, ale když vzpomínám, tak jej znovu cítím. Odešel jsem a také zalezl do postele. Musel jsem si chvilku číst. Bukowski, taková moje jistota. Snad ti bude holka zítra lépe. Vypadalo to, že ano. Ráno zaklepala na dveře a že prý musíme jít. Zrovna jsme byli s blondýnkou v nejlepším a tak mě mrzelo, že se musím obléct. Čekala mě matika. Dělal jsem zápočet a díky tomu, že se mnou Marie několik dlouhých dní počítala, jsem jej získal. Měla se mnou opravdu trpělivost a když jsem na ní mával indexem, že jako ano, smála se, jako kdyby právě zdolal Mount Everest. Musíme to oslavit! Ještě jednou za ten včerejšek, máš u mě pivo. 

Odpoledne jsem strávil s mojí milou a nechtěla s námi večer jít, že prý se musí učit a psát seminárku. Poslouchám pořád dokola Suicidal Tendencis, skáču po pokoji. Jsem jak z divokejch vajec. Znovu zaklepe a docela čumím, protože má na sobě šaty a vypadá vůbec jinak. Hele, z tebe je ale kočka. Nové vlasy, no děvče, dnes tě určitě provedu, dělám si srandu a všem je nám tak nějak dobře na duši. Jdeme do hospody, pak tančit do nějakého klubu, snažím se, aby se smála, jsem gentleman, elegantní mladý kluk, který sice vedle ní působí nepatřičně, ale bavíme se fakt dobře. Vrátíme se na kolej a jdeme do baru. Vedle je u stolu nějaká rozjetá partička. Takový vysoký blonďák s hranatou bradou, velkými svaly a blbými kecy, k nám pořád chodí a zve Marii na parket. Není mi moc sympatický, nelíbí se mi. Bral bych pro ní spíš nějakého normálního maníka, co je třeba taky trošku stydlivý, ale těmhle věcem neporučíte. Měl jsem něco udělat? Měl jsem ho odehnat? Poslat do prdele. Možná by bylo všechno jinak.

Odejdou spolu. Na pokoj. Nevím, co dělat. Chvíli přemýšlím, jestli se k nim nemám vetřít, ale pak opile mávnu rukou. Dva dny ji nevidím. Dnes bychom měli jít do školy. Potřebuji ji, jinak budu zase za tupého. Taky že jsem. Myslím celý den na Marušku. Nestalo se jí něco? Musím se za ní stavit, jen tak zkontrolovat. Aspoň budu mít jistotu. Schody vyběhnu, v hlavě mám spoustu divných myšlenek. Předtucha? Zaklepu a dlouho se nic neděje. Jděte pryč! Zakřičí a mě zatrne. To jsem já. Chvilku se nic neděje, pak mi konečně otevře. Je celá uslzená. Co se stalo? Mezi vzlyky se mi snaží něco říct. Moc jí nerozumím. Uklidni se. Chceš vodu? Má na sobě jen triko a kalhotky. Co se stalo? Začne vyprávět o tom, jak byl blonďák nejdřív okouzlující. Těšila se, chtěla aby to byl on. Věci, které já, jako chlap nechápu, ona brala úplně jinak. Aby byl první někdo hezký. Začali se muchlovat. Ona mu pak řekla, opatrně, že je ještě panna. 

Nevím, jak to v těchto případech probíhá, nikdy jsem to nezažil, ale předpokládám, že by měli být chlapci trošku opatrnější, jemnější. Tak nějak mi to rozum říká. Jí ale nevadilo, že byl neurvalý, hrubý a vlastně i sobecký. Problém byl, že se jí smál. Posmíval. A nejen tomu, že ještě s nikým nespala, ale taky jak vypadá. Panebože, vaří se ve mě zase jednou chcanky. Já věděl, že mě moje intuice nikdy nezklame. Seděl jsem na posteli vedle Marie a nevěděl znovu, co dělat. Vlastně jsem ji nechal, aby se vyplakala. Dodnes si vyčítám, že jsem někomu nezavolal, že jsem nenašel odbornou pomoc. Jediné, co mě pak napadlo bylo, že jsem šel za blonďákem a trošku si ho podal. Dostal pár ran, jak jsem byl vzteklý, tak jsem mu řekl všechno od plic. To ale nebyl ten problém. Debilů potkáte spoustu, nikdy je nepředěláte. Stalo se. Už pak držel hubu.

Marie byla ale od té doby jako vyměněná. Jakoby ztratila víru v lidi. Už se nesmála, nevtipkovala. Měl jsem o ní starost. Dokonce jsem zašel ve škole na studijní a díky své roztomilosti získal od sekretářky telefon na její rodiče. Volal jsem s její mámou, co se smála úplně stejně jako dřív Maruška. Tyhle moje příběhy jsou vždycky trošinku upravované, abych nikomu neublížil. Jsou věci, které mě stále mrzí. Marie, vzpomínám na tebe poměrně často. Co bys asi teď dělala? Kolik bys měla dětí? Chodili bychom pořád na pivo? Jak by nás změnil čas? Když tě našla spolubydlící v koupelně se žiletkou v ruce, tak jsem na koleji nebyl. Přiznám se, že jsem pak několik dní řval jako želva. A moc dobře vím, jak se teď cítí můj syn, když mu spolužák, mimochodem stejně veselý jako ty, skočil pod vlak. Kurva lidi, dívejte se kolem sebe. Někteří z nás se možná navenek smějí a jsou mnohdy okouzlující, ale uvnitř jsou hodně křehcí. Někdy stačí jen vyslechnout nebo pár milých slov. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 13. června 2026

Recenze/review - MEMBRANCE - Resa Marciana (2026)


MEMBRANCE - Resa Marciana
CD 2026, Ad Noctem Records

for english please scroll down

Riffy, ostré jako čerstvě nabroušené skalpely. Zabijácké bicí, jejichž dunění připomíná pradávné svolávání nemrtvých. Řev bestie, jedovatý, přicházející z těch nejtemnějších koutů podzemí. Procházím se zase jednou mezi ruinami kdysi krásného města, nyní zničeného lidskou hloupostí a nenávistí a poslouchám k tomu nové album italských tmářů MEMBRANCE. Ožívají přede mnou pradávné příběhy plné bolesti a utrpení. Apokalyptická, devastující atmosféra mě jen utvrzuje v tom, že zde máme co do činění s velmi propracovaných, nahrubo nasekaným death metal ve velmi dobré kvalitě.

Když jsem si dal před více než deseti lety za úkol, že budu evidovat a psát o smrtícím kovu, měl jsem na mysli právě podporu podobných kapel. Líbí se mi nálady, které během poslechu nového alba létají kolem. Jsou jako můry, toužící po světle, aby nakonec padly k zemi spálené na popel. Kapela zpívá italsky, nerozumím jim ani slovo, přesto tak nějak podvědomě tuším, o čem skladby jsou. Jsme jedné krve, říkám si stále dokola, když přidávám postupně hlasitost. 


Tahle smečka je na scéně již od roku 2012 a má na svém kontě tři předchozí dlouhohrající alba, nějaké ty EP a demonahrávky. Doporučuji vám si sehnat i zbytek diskografie, stojí rozhodně za to! Novinka je potom pokračováním věcí minulých. Velmi dobře napsané skladby se vám zadřou postupně pod kůži, stanou se vaší součástí. Nové album je velmi dobře zvukově ošetřené a osobně se mi líbí i motiv na obalu. Zkrátka a dobře, po formální stránce je vše v absolutním pořádku. Vy se tak můžete v klidu soustředit na hudbu samotnou. Ta je surová, brutální, přesto melodická. V skladbách potkáte spoustu zajímavých momentů a navíc se nová nahrávka opravdu velmi dobře poslouchá. Jakoby vás vzala kapela na dlouhý výlet bez konce, po časové ose zpět a vy jako nějací morbidní cestovatelé budete sledovat příběhy plné bolesti, krve a utrpení. "Resa Marciana" se mi dostávalo do hlavy postupně, rozhodně to není album na jeden poslech. Vyžaduje čas a teprve po několika společných setkáních vylezou na povrch jednotlivé nuance a momenty. Italové vkládají do death metalu i lehké odkazy na black metalovou jedovatost, nebojí se groove pasáží a thrashové ostrosti. Výsledný koktejl vás nenechá rozhodně v klidu. Budete se kývat do rytmu, stejně jako já, užívat si mrtvolnou atmosféru, tlak, nakumulovanou energii. Svět je možná poslední roky odsouzený k zániku, ale než se tak stane, budu tuhle nahrávku poslouchat stále dokola. Má v sobě totiž něco přitažlivého, co mě pokaždé uhrane. MEMBRANCE jsou letos ve skvělé formě, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Surový, propracovaný, divoký a nespoutaný death metal s krvavě temnou aurou!

Asphyx says:

Riffs as sharp as freshly sharpened scalpels. Killer drums whose thunderous beat echoes the ancient summons of the undead. The beast’s roar, venomous, coming from the darkest corners of the underworld. Once again, I wander among the ruins of a once-beautiful city, now destroyed by human stupidity and hatred, listening to the new album by the Italian dark masters MEMBRANCE. Ancient tales full of pain and suffering come to life before me. The apocalyptic, devastating atmosphere only confirms that we are dealing here with highly sophisticated, brutally chopped-up death metal of very high quality.

When I set myself the task more than ten years ago of documenting and writing about death metal, I had in mind precisely supporting bands like this. I like the moods that flit about while listening to the new album. They’re like moths, longing for the light, only to eventually fall to the ground, burned to ashes. The band sings in Italian; I don’t understand a single word, yet somehow, subconsciously, I sense what the songs are about. We’re of the same blood, I tell myself over and over as I gradually turn up the volume. 


This band has been on the scene since 2012 and has three previous full-length albums, a few EPs, and some demos to their credit. I recommend checking out the rest of their discography it’s definitely worth it! The new album is a continuation of their previous work. The very well-written songs will gradually get under your skin and become a part of you. The new album has excellent sound production, and I personally also like the cover art. In short, from a technical standpoint, everything is absolutely top-notch. This allows you to focus entirely on the music itself. It’s raw, brutal, yet melodic. You’ll encounter plenty of interesting moments in the tracks, and on top of that, the new recording is a real pleasure to listen to. It’s as if the band has taken you on a long, endless journey back through time, and you, like some morbid travelers, will witness stories full of pain, blood, and suffering. “Resa Marciana” gradually worked its way into my head; it’s definitely not an album for a single listen. It takes time, and only after a few sessions together do the individual nuances and moments come to the surface. The Italians infuse their death metal with subtle hints of black metal’s venom, and they aren’t afraid of groove-driven passages or thrash style sharpness. The resulting cocktail will definitely keep you on your toes. You’ll be nodding your head to the beat, just like me, enjoying the deathly atmosphere, the pressure, the accumulated energy. The world may be doomed to extinction in recent years, but before that happens, I’ll be listening to this record over and over again. It has something captivating about it that mesmerizes me every time. MEMBRANCE are in great form this year I’d gladly sign that with my own blood. Raw, sophisticated, wild, and unbridled death metal with a blood dark aura!


Tracklist:
1. Batipai (04:06)
2. Sentensa da resa (04:05)
3. Rioba (03:55)
4. Turistificai (03:02)
5. Serenissima (03:33)
6. Morte de Vero (03:47)
7. Redi Tegnue (04:15)
8. El Cason dei Sette Morti (03:53)
9. Ca' Dario (03:14)
10. Caronte (04:28)
11. E mi me ne so'ndao (04:16)

pátek 12. června 2026

Recenze/review - GODLESS - Adversus Parousia (2026)


GODLESS - Adversus Parousia
CD 2026, Nuclear Winter Records

for english please scroll down

Kolem téhle hrobky jsem chodil dlouhé roky a pokaždé mě mrazilo v zádech. Jakoby mě něco zlého, děsivého lákalo dovnitř. Všiml jsem si, že nejsem jediný. Všichni, kteří přicházeli položit květiny na hroby svých předků, se jí vyhýbali obloukem. Bylo v tom něco shnilého, prokletého, co mě odrazovalo a lákalo zároveň. Už dávno jsem věděl, že zlo má mnoho podob, ale tohle bylo něco jiného, šílenějšího. Přesto jsem jednoho večera vstoupil dovnitř. Našlapoval jsem tiše a když moje oči přivykly tmě, zjistil jsem, že uvnitř leží na kamenných oltářích zohavená těla, prašivé kostry. Nad vchodem byl krvavý nápis GODLESS.

Pokud se pohybujete v záhrobí tak dlouho jako já, tak určitě tuhle chilskou legendu znáte. Pánové založili kapelu již v roce 1997 a i když netrpí nadprodukcí, tak pokaždé, když vydali nějaké album, vždy se jednalo o velmi morbidní a zajímavou záležitost. Letos tahle smečka potvrzuje svoji pozici v podzemí a dělá to s elegancí a touhou zabíjet hudbou. Smrt má mnoho podob a tu kterou nám přinášejí tihle maniaci, je hodně krutá, zlá a zadře se vám pod kůži i do podvědomí. 


"Adversus Parousia" je přesně tím druhem nahrávky, u které se probouzejí staré mrtvoly, na stěnách se objevují krvavé hořící symboly a u některých z nás i stigmata. Perfektně napsaný a zahraný, propracovaný death metal té nejvyšší kvality. To dostane každý fanoušek, který zapne play na svém přehrávači a pustí do svého pokoje i mysli tuhle hororovou záležitost. Masivní, zabijácký a přesto dobře čitelný zvuk, černobílý motiv na obalu, tohle všechno dodává nové desce na ještě větší uvěřitelnosti. Ne, moji milí čtenáři, tohle není jen obyčejné album, jedná se spíše o černou, zvrácenou mši, o pradávný rituál pro vyvolávání temných sil. Budete spáleni na popel, kříže kolem vás, obrácené směrem dolů, se samovznítí. Svěcená voda se začne vařit a objeví se v ní zkažená krev. Novinka je negací dobra, totálním infernem, ale také muzikou, která je velmi dobře napsaná, složená, zajímavá a děsivá ze své podstaty. Věřím kapele každý riff, morbidní melodii, úder bicích i výkřik do tmy. Smrt je při poslechu velmi blízko a Satan sedí na svém trůnu a usmívá se. Má důvod, hraje se zde hlavně pro něj. GODLESS mě strhli do temnoty, do hlubiny. Zamotali mě do pevných pavučin, zatloukli do mě rezavé hřeby, které připomínají ty, které budou jednou i v mé rakvi. Pokud jsi fanoušek třeba takových MORBID ANGEL, IMOLATION, DEAD CONGREGATION, DRAWN AND QUARTERED a máš stejně jako já k smrti rád jihoamerický rukopis, potom neváhej ani chvilku. Chilané se opět trefili do černého a zabíjejí na potkání. Bylo něco shnilého, prokletého, co mě odrazovalo a lákalo zároveň. Už dávno jsem věděl, že zlo má mnoho podob, ale tohle bylo něco jiného, šílenějšího. Přesto jsem jednoho večera vstoupil dovnitř. Našlapoval jsem tiše a když moje oči přivykly tmě, zjistil jsem, že uvnitř leží na kamenných oltářích zohavená těla, prašivé kostry. Pradávný, syrový death metalový rituál pro vyvolávání temných sil! Album, u kterého vás začnou pálit staré rány a objeví se vám stigmata! 

Asphyx says:

I had walked past this tomb for many years, and every time, a chill ran down my spine. It was as if something evil and terrifying were luring me inside. I noticed I wasn’t the only one. Everyone who came to lay flowers on their ancestors’ graves gave it a wide berth. There was something rotten, cursed about it that both repelled and enticed me. I had known for a long time that evil takes many forms, but this was something else, something crazier. Yet one evening, I stepped inside. I walked quietly, and when my eyes adjusted to the darkness, I discovered that inside, on stone altars, lay mutilated bodies and mangy skeletons. Above the entrance was a bloody inscription GODLESS.

If you’ve been in the underworld as long as I have, you surely know this Chilean legend. The guys formed the band back in 1997, and even though they don’t churn out a lot of material, every time they’ve released an album, it’s always been a very morbid and interesting affair. This year, this pack reaffirms its position in the underground, and they do so with elegance and a desire to kill with music. Death takes many forms, and the one these maniacs bring us is very cruel, evil, and will get under your skin and into your subconscious. 


"Adversus Parousia" is exactly the kind of album that brings old corpses back to life, causes bloody, burning symbols to appear on the walls, and even leaves stigmata on some of us. Perfectly written and performed, sophisticated death metal of the highest quality. That’s what every fan gets when they hit play on their player and let this horror-filled affair into their room and mind. A massive, killer yet clear sound, a black-and-white motif on the cover all of this lends the new album even greater credibility. No, my dear readers, this is not just an ordinary album; it is more of a black, perverted mass, an ancient ritual for summoning dark forces. You will be burned to ashes, the crosses around you, turned upside down, will spontaneously combust. Holy water will begin to boil, and corrupted blood will appear within it. This new release is the negation of good, a total inferno, but also music that is very well written, composed, interesting, and terrifying in its very essence. I believe every riff, every morbid melody, every drum beat, and every scream into the darkness. Death is very close while listening, and Satan sits on his throne and smiles. He has a reason; this is mainly for him. GODLESS dragged me into the darkness, into the depths. They tangled me in tight webs, hammered rusty nails into me, reminiscent of those that will one day be in my coffin. If you’re a fan of bands like MORBID ANGEL, IMOLATION, DEAD CONGREGATION, DRAWN AND QUARTERED, and, like me, you love the South American style to death, then don’t hesitate for a second. The Chileans have hit the mark again and are killing everything in their path. There was something rotten, cursed, that both repelled and enticed me. I’ve known for a long time that evil takes many forms, but this was something else, something crazier. Yet one evening, I stepped inside. I walked quietly, and when my eyes adjusted to the darkness, I discovered that inside, on stone altars, lay mutilated bodies and mangy skeletons. An ancient, raw death metal ritual for summoning dark forces! An album that will make your old wounds burn and stigmata appear!



Tracklist:
1. Ingenitus-Ekstasis
2. Omega Omnipotens: Hosanna in Nullificatio
3. Plaga Vobiscum (Et Cum Spiritu Tuo)
4. Pneuma-Khaos
5. Ekstasis-Cosmogravis
6. Numenlagneia
7. Ultraticum Infinita Omnium in Nihilum
8. Et Verbum Nihil Factum Est

Recenze/review - ROTTEN TOMB - Vestiges of Tortured Souls (2026)


ROTTEN TOMB - Vestiges of Tortured Souls
CD 2026, Nuclear Winter Records

for english please scroll down

Do kostí i do podvědomí se mi vkrádá pomalu chlad. Bojím se vlastního stínu. Probuzen uprostřed noci, zažívám další ze svých děsivých nočních můr. Pozvala mě moje vlastní smrt, provedla mě nekonečnými zákoutími podzemí, abychom nakonec skončili tady, na jednom dávno opuštěném pohřebišti v horách. Vykopu si vlastní hrob, připravím všechno v márnici a poslouchám u toho nové album chilských maniaků ROTTEN TOMB. Pozorní čtenáři našich stránek moc dobře vědí, že jsme se téhle smečce již několikrát věnovali. Máme dokonce i rozhovor. Vše najdete v odkazech dole pod dnešním článkem. 

Pánové pokračují ve své morbidní práci. Nové letošní album je propracovanější než dřív. Je surové, ale zároveň v sobě obsahuje spoustu chladných a temných ingrediencí. Skladby jsou napsány s jediným účelem, pohřbít vás zaživa. Budete se zase jednou toulat spolu se mnou i s kapelou v nekonečných chodbách Hádovy říše a marně hledat světlo. Potkáte své vlastní démony.


"Vestiges of Tortured Souls" se mi pomalu dostalo pod kůži, do krve. Nejdříve na mě působilo album jako klubko jedovatých hadů, kteří se plazili u mých nohou, potom mě uhranulo, abych nakonec uštknut zemřel v šílených a velmi bolestivých křečích. Pánové sází i letos na kombinaci surových, ostrých melodií a domově prašivých pasáží, připomínajících nekonečné noci v márnicích. Výsledný koktejl považuji za velmi chutný, rád si s ním znovu a znovu připíjím na smrt. Jsem starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již přes 35 let a poslouchám dávno jen hudbu, která mě osloví, která se mi líbí, u které dojde ke vzájemnému přenosu morbidních emocí. ROTTEN TOMB jsou jako šelma na lovu, která si hraje s kořistí, děsí ji, aby do ní nakonec zasekla svůj dráp. Tohle je hudba, která nejvíce vynikne v ruinách starých prokletých kostelů. Pokud se potom podíváme na formální stránku věci a budeme spolu hovořit o zvuku, o motivu na obalu, potom vám klidně podepíšu vlastní krví, že vše je v nejlepším pořádku. Někdy mám při poslechu pocit, že jsem zavřený hluboko v podzemí, v plesnivé kobce a každý další riff je pro mě rezavým hřebem, který mi kapela zatlouká do hlavy. Mrzí mě snad jen jediné. Ještě jsem kapelu neviděl na koncertě. Musí to být masakr a troufám si tvrdit, že nové skladby budou zabíjet na potkání. Pokud jako já stále ctíte u kapel nejvíc opravdovost, dobře napsané motivy a k smrti milujete temnou a chladnou atmosféru, potom neváhejte ani chvilku. Hraje se zde i pro vás. Do kostí i do podvědomí se mi vkrádá pomalu chlad. Bojím se vlastního stínu. Probuzen uprostřed noci, zažívám další ze svých děsivých nočních můr. Ostrý, divoký, mrazivý a nekonečně temný death metal s prokletých pohřebišť! Album, které vás převede na druhou stranu, do země krvavých stínů! 

Asphyx says:

A chill is slowly creeping into my bones and my subconscious. I’m afraid of my own shadow. Waking up in the middle of the night, I’m experiencing yet another of my terrifying nightmares. My own death invited me, guiding me through the endless labyrinth of the underworld, only to end up here, at a long abandoned burial ground in the mountains. I dig my own grave, prepare everything in the morgue, and listen to the new album by the Chilean maniacs ROTTEN TOMB. Attentive readers of our site know very well that we’ve covered this pack several times before. We even have an interview. You can find everything in the links below today’s article. 

The gentlemen continue their morbid work. This year’s new album is more polished than before. It’s raw, yet it contains plenty of cold and dark elements. The songs are written with a single purpose: to bury you alive. Once again, you’ll wander with me and the band through the endless corridors of Hades’ realm, searching in vain for light. You’ll encounter your own demons.


"Vestiges of Tortured Souls" slowly seeped under my skin, into my blood. At first, the album struck me like a nest of venomous snakes slithering at my feet; then it cast a spell on me, until I finally died from a bite, writhing in mad and excruciating convulsions. The guys are banking again this year on a combination of raw, sharp melodies and passages that reek of home, reminiscent of endless nights in morgues. I find the resulting cocktail very tasty; I gladly toast death with it again and again. I am an old dog who has been guarding the entrance to the underworld for over 35 years, and for a long time now I have listened only to music that speaks to me, that I like, and with which there is a mutual exchange of morbid emotions. ROTTEN TOMB are like a beast on the hunt, toying with its prey, terrifying it, only to finally sink its claws into it. This is music that stands out most in the ruins of old, cursed churches. If we then look at the formal side of things and talk about the sound, about the cover art, then I’ll gladly sign with my own blood that everything is in perfect order. Sometimes, when I listen to them, I feel like I’m locked deep underground in a moldy dungeon, and every new riff feels like a rusty nail the band is hammering into my head. There’s only one thing that bums me out: I haven’t seen them live yet. It must be a blast, and I’d go so far as to say that their new songs will be killer. If, like me, you still value authenticity and well-written themes above all else in a band, and you love a dark and cold atmosphere to death, then don’t hesitate for a second. This is for you, too. A slow chill is creeping into my bones and my subconscious. I fear my own shadow. Waking up in the middle of the night, I’m experiencing another of my terrifying nightmares. Sharp, wild, freezing, and infinitely dark death metal from cursed graveyards! An album that will transport you to the other side, to the land of bloody shadows!


about ROTTEN TOMB on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Horror Manifestations
02. Condemned Reality
03. Lost Memories
04. Waiting, Dying
05. Mortified
06. Mind of Chaos
07. Here Lies Death
08. Ancestral Preservation
09. Human Pyre

Line-up:
Deathbringer - Guitar, vocals
C. - Guitar
A. Prophaner - Drums
Utukku - Bass


ROTTEN TOMB

Nuclear Winter Records

KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Jørn Lier Horst (2026)


Sucho - Jørn Lier Horst
2026, Kniha Zlín

V rámci rehabilitace zlomené nohy chodím po lesích kolem Plzně a protože to jde stále pomalu, tak mám více času na pozorování. Jeden z rybníků, u kterého se pokaždé zastavím, nedávno vypustili. Mimo mnoha ryb, raků a odpadků, v něm našli i nějaké věci z druhé světové války. Byly hluboko v bahně a i když byl rybník již mnohokrát vypuštěn, tak zůstaly až dosud ukryty. Byl to zvláštní pocit, kdysi zde bylo možné koupání jen pro židy. Nějak se mi to, ostatně jako vždycky, spojilo s knihou, kterou právě čtu. Sucho od mého oblíbence Jørna Liera Horsta totiž začíná velmi podobně. Jen se jedná o jezero a úbytek vody je z důvodu suchého počasí. Naleznou v něm motorku a na něm mrtvolu. Je to klasické severské krimi, velmi dobře napsané, napínavé a se zajímavou zápletkou i příběhem.

Tady bych asi mohl skončit, odkázat vás na koupi a nechat na každém, aby si názor udělal sám. Jenže moje myšlenky létaly stále dál a když jsem přišel po plavání domů, byl jsem hrozně unaven. Noha bolela a nemohl jsem z hlavy vyhnat vzpomínky na partu starých nudistů. Když jsem plaval, tak jsem si pořád představoval, že někde pode mnou, v hlubině, je také nějaká stará mrtvola a že mě chytne za nohu. Takové ty klasické nápady, které se vynoří pokaždé, když vidíte nějaký film nebo čtete knihu. William Wisting, hlavní vyšetřující případu, je na tom podobně jako já. Ztotožnil jsem se s ním, to je jasné, líbí se mi, jakým způsobem přemýšlí, jak jedná, jaký má pohled na svět. Lehnu si, uvelebím se v poloze, ve které mě noha bolí co nejméně a modlím se, aby mi zase nenatekla. Už je to dlouhé, ale nedá se nic dělat. Knihy mi zase jednou pomáhají přežít. 

Vždycky jsem měl rád knížky, ve kterých je nějaký starý násilný čin, které jsou zapeklité, ve kterých se musíte vydat po časové ose zpět. Také jsem si, ve chvílích, kdy už mě bolely oči, vyhledal historii rybníků, na které chodím plavat. Ona ta naše, plzeňská realita, zase tolik do té norské nemá daleko. Naleznete tu nedaleko jednoho sériového vraha, několik zabití, které dodnes připomínají křížky u cesty (jednou dokonce pro dvacet korun), jeden děsivý výbuch v továrně a o tom, co se dělo za války raději mluvit nebudu, protože to bychom zde byli hodně dlouho. Na civilní službě, když jsem ještě chodil běhat, jsem dokonce i já sám našel pobodanou mrtvou dívku. Jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Když ale jdete jenom takhle po ránu kolem, tak je tu překrásně. Nedaleko hnízdí orel mořský,  příroda je svěží, vzduch čistý a voda má v sobě písek a nebo rašelinu, za kterou v lázních platíte těžké peníze. Miluji plavání, jakmile vidím někde vodní plochu, musím do ní vlézt.

Jen je to tentokrát trošku jiné, protože se mi dostala knížka do hlavy. Sucho tu máme také již pěkně dlouho a hladiny rybníků jsou poměrně nízko. Někdy, když je bouřka, tak všichni běží domů. Já počkám až do poslední chvíle, líbí se mi plavat i v dešti. Vylézám ven jen za blesků, to zase takový blázen nejsem, ale ta energie, která je ve vzduchu, je elektrizující. Cítil něco podobného i ten mladý kluk na motorce nebo mladá dívka, která zahynula před čtyřmi roky? To si musíte přečíst, prozrazovat vám to nebudu. Pravdou je, že mě tenhle thriller chytl zase jednou za vlasy a že jsem jej hltal, zapomínal dýchat, chodit na záchod a dokonce i jíst. Čeká mě hodně pracovní léto, přebírám po kolegovi jeho práci a tak nebude moc čas na cestování a už teď vím, že budu odpočívat hlavně u knih a u muziky. Bude to náročné, ale to je poslední roky tak nějak všechno. Možná jsem ale už jen jenom starý pes, který bývá častěji unavený. 

Sucho je pro mě přesnou definicí toho, co mám na severské krimi stále tolik rád. Je to napínavá kniha, která nejen, že mě nadchla, ale také jsem o ní přemýšlel. Temnota lidské mysli je svým způsobem fascinující. Do některých lidí by to člověk neřekl. Jenže realita bývá někdy hodně krutá a smutná. Jørn Lier Horst je letos ve skvělé formě a opět potvrzuje, že je dobré být jeho fanouškem. Závěr se tedy sám nabízí. Pokud se vám styl tohoto autora líbí, budete určitě nadšeni. Novinku nelze jinak, než doporučit. Za chvilku se zase vydám na cestu. Beru do rukou hůlky, sejdu dolů z kopce, ztratím se v lesích, až dorazím ke břehu. Svléknu se do plavek a odvracím pohled od nudistů. Vlezu do vody, která je po dešti pěkně studená. Trénuji chvilku nohu v písku, abych se potom nechal pohltit hlubinou. Snad mě nějaká mrtvola nechytne. Buďte dobří a děkuji vám za pozornost. Přeji hezký den, nejlépe s knihou. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Během horkého a suchého léta klesá hladina jezera Farrisvannet a na dně se objevuje to, co mělo zůstat navždy pod vodou. V bahně je zabořená motorka s tělem mladíka, po němž policie před osmi lety vyhlásila pátrání. Na opačném břehu je nalezen zlatý řetízek s písmenem A. Stejný nosila čtrnáctiletá Švédka, která před čtyřmi roky beze stopy zmizela. William Wisting stojí před dvěma zapeklitými případy a postupně rozkrývá pravdu, kterou někdo dlouho pečlivě skrýval.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 11. června 2026

Recenze/review - SOULBURN - Quantifying Cosmic Doom (2026)


SOULBURN - Quantifying Cosmic Doom (2026)
CD 2026, Testimony Records

for english please scroll down

Potkáváš je v temných ulicích, na opuštěných hřbitovech i v běžném životě. Vždy stojí ve stínu, s tváří ukrytou, s jedovatým úsměvem na tváři, s touhou po čerstvé krvi. Někdy na sebe berou podobu milých, příjemných lidí, jindy vypadají jako nestvůry z nočním můr. Krmí se bolestí, strachem, rádi sedávají na místech, na kterých se stalo něco zlého, ohavného. Tentokrát vystoupili z krvavé mlhy. Tví vlastní démoni, kteří tě provázejí od narození. Nezbývá, než je pozvat dál, ke společnému stolu. Nic jiného ti stejně nezbývá. Je tu nové album holandských SOULBURN a moje mysl i tělo jsou opět rozdrásány do krve. 

Jsem věrný fanoušek, který k smrti miluje atmosféru starých alb a který se vždy těší na další novinku od těchto maniaků. Kapela má svůj jasný, rozpoznatelný a typický rukopis. Dokáže být surová i krutá, hraje si s temnými a chladnými náladami jako šelma se svojí kořistí. Zároveň dokáže do skladeb vložit zvláštní, tajemnou, velmi podmanivou a melancholickou náladu. U nového alba se budete procházet špinavými ulicemi, navštívíte katakomby, opuštěná pohřebiště, i ruiny, ve kterých přebývají ti nejděsivější démoni. 


Nové album je ukováno z těch nejkvalitnějších surovin. Základem je prašivý, starý death metal, přidávány jsou potom mrazivé black metalové a záhadně bolestivé doomové ingredience. Pokaždé, když začnu "Quantifying Cosmic Doom" poslouchat, tak mám pocit, že čerpám energii odněkud z jiné, neuchopitelné dimenze. Jako bych byl napojen na něco velkého, majestátního, co nemůžu uchopit, ani definovat. Jsou to právě tyto magické chvíle, které dělají z nové nahrávky epesní dílo. U každé hudby, se kterou se setkám a mám o ní napsat pár skromných slov, tak hodnotím hlavně to, jestli je opravdová, zahraná od srdce, jestli mohu kapele její morbidní práci věřit a jestli je autentická. SOULBURN splňují veškeré mé požadavky, mají skvělý, dobře čitelný a zároveň řezající zvuk, zajímavý, děsivě zapamatovatelný motiv na obalu, ale hlavně přicházejí s muzikou, která je svým způsobem  jiná, zajímavá a kterou mě baví poslouchat stále dokola. Jednotlivé motivy mi pronikají postupně do krve, zadírají se pod kůži i do podvědomí. Jsou to ty krásné chvíle v mém životě, kdy jsem něčeho součástí, kdy ke mě hudba promlouvá, rezonuje celým mým tělem i myslí. Holanďané se nebojí ani lehce, v rámci předkládaných stylů, ale o to přesvědčivěji, experimentovat. Každé nové setkání s letošní deskou je pro mě zážitkem, ve kterém objevuji nové odstíny i zákoutí. Připadá mi a myslím si, že mi to všichni potvrdíte, že jsou pánové ve skvělé formě a opět nám dokázali, že patří mezi jména, která jsou již dávno zapsána krvavým písmem do knihy mrtvých. Potkávám je v temných ulicích, na opuštěných hřbitovech i v běžném životě. Vždy stojí ve stínu, s tváří ukrytou, s jedovatým úsměvem na tváři, s touhou po čerstvé krvi. Někdy na sebe berou podobu milých, příjemných lidí, jindy vypadají jako nestvůry z nočním můr. Krmí se bolestí, strachem, rádi sedávají na místech, na kterých se stalo něco zlého, ohavného. Záhadný, magický, temný a nekonečně chladný black death doom metalový obřad, u kterého potkáte své vlastní démony! Čekají na vás ve stínu a touží po čerstvé krvi! 

Asphyx says:

You encounter them in dark alleys, in abandoned cemeteries, and even in everyday life. They always stand in the shadows, their faces hidden, with a venomous smile on their lips, craving fresh blood. Sometimes they take the form of kind, pleasant people; other times, they look like monsters from nightmares. They feed on pain and fear; they like to linger in places where something evil and abominable has happened. This time, they’ve emerged from the bloody mist. Your own demons, who have accompanied you since birth. There’s nothing left to do but invite them in, to the table. You have no other choice anyway. The new album by the Dutch band SOULBURN is here, and my mind and body are once again torn to shreds. 

I am a loyal fan who loves the atmosphere of their old albums to death and who always looks forward to the next release from these maniacs. The band has its own distinct, recognizable, and signature style. It can be raw and brutal, playing with dark and cold moods like a beast with its prey. At the same time, it manages to infuse the songs with a strange, mysterious, deeply captivating, and melancholic atmosphere. On the new album, you’ll wander through dirty streets, visit catacombs, abandoned graveyards, and ruins inhabited by the most terrifying demons. 


The new album is forged from the finest raw materials. It’s built on a foundation of raw, old-school death metal, with chilling black metal and mysteriously painful doom metal elements added to the mix. Every time I start listening to "Quantifying Cosmic Doom", I feel like I’m drawing energy from somewhere in another, intangible dimension. It’s as if I’m connected to something grand and majestic that I can’t grasp or define. It is precisely these magical moments that make the new album a masterpiece. With every piece of music I encounter and am asked to write a few humble words about, I mainly evaluate whether it’s genuine, played from the heart, whether I can trust the band’s morbid work, and whether it’s authentic. SOULBURN meets all my criteria; they have a great, clear, and at the same time cutting sound, an interesting, terrifyingly memorable motif on the cover, but most importantly, they deliver music that is, in its own way, different, interesting, and that I enjoy listening to over and over again. The individual motifs gradually seep into my blood, burrowing under my skin and into my subconscious. These are those beautiful moments in my life when I’m part of something, when the music speaks to me, resonating through my entire body and mind. The Dutch aren’t afraid to experiment even slightly, within the presented styles but all the more convincingly for it. Every new encounter with this year’s album is an experience for me, in which I discover new nuances and hidden corners. It seems to me and I think you’ll all agree that these gentlemen are in top form and have once again proven to us that they belong among the names long since inscribed in blood in the Book of the Dead. I encounter them in dark streets, in abandoned cemeteries, and in everyday life. They always stand in the shadows, their faces hidden, with a venomous smile on their lips, craving fresh blood. Sometimes they take the form of kind, pleasant people; other times they look like monsters from nightmares. They feed on pain and fear, and they like to linger in places where something evil and abominable has happened. A mysterious, magical, dark, and infinitely cold black death doom metal ritual where you will face your own demons! They are waiting for you in the shadows, craving fresh blood!


about SOULBURN  on DEADLY STORM ZINE:





TRACKLIST
01. The Braveheart of Nightmares
02. Powehi, the Embellished Dark Source of Unending Creation
03. A Pyramid Absurd
04. An Impious Journey Through the Cathedral's Mouth
05. Stalactites of Molten Flesh
06. M87 - What Hopes To Be Born?
07. Iconox Spew Black at the Razor's Edge
08. Down Among the Stars
09. The Desolationist
10. In the Very Time That Will Rot Us
11. An Innocuous Swathe of Sky

LINE-UP
Twan van Geel - Vocals / Bass
Remco Kreft - Guitars
Eric Daniels - Guitars
Marc Verhaar - Drums


středa 10. června 2026

Recenze/review - THORIUM - Suburban Rot (2026)


THORIUM - Suburban Rot
CD 2026, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Jakoby existovaly dva světy. Ten jeden, krásný, usměvavý, jak vystřižený z módních časopisů. Úspěšní muži a ženy, jejich děti, domy, dobrá práce a někdy i nekonečná prázdnota. V druhém světě je vše temné, bolestivé, ohlodané na kost. Lidé v něm umírají osamoceni, ve špíně a křeči. Jejich mrtvoly hnijí ve studených bytech. Když jedu ráno do práce, tam mám pokaždé pocit, že oběma světy projíždím. Stávám na zastávkách a na lavičkách polehávají polomrtví feťáci, abych pak přijel do práce, kde jsou všichni navenek krásní a usměvaví. Někdy se potom obě polohy života prolínají. Nové album dánských THORIUM je o předměstské špíně Kodaně, o beznaději, o bolesti a utrpení.

Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle smečku slabost. Je to vlastně jednoduché, pokaždé, když se setkám s jejich muzikou, tak mám pocit, že mi mluví z duše. Texty, hudba, jednotlivé postupy, melodie, riffy, tohle všechno dohromady tvoří celek, který je i mou krví. Novinka není výjimkou, naopak, spíše potvrzuje moji vášeň a nebál bych se napsat i závislost na morbidní práci, kterou Dánové vždy odvedou. 


Přečtěte si skvělý rozhovor, který jsem s kapelou v minulosti dělal, i recenze na předchozí nahrávky (vše je odkazováno pod dnešním článkem). Potom možná pochopíte, proč se mi líbí i nové skladby. Májí v sobě poctivost starých death metalových klasiků, vášeň, odhodlání, opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. Zkrátka věci, o kterých píšu často a které jsou pro mě zásadní pro to, abych si zařadil nějaké album i do své diskografie. Pokud bychom si spolu měli promluvit o zvuku, tak ten je v naprostém pořádku (Tue Madsen, Antfarm Studio). Je masivní, hutný, řezající a dobře čitelný. Obal působí temně i majestátně zároveň a ihned jsem si jej zapamatoval (autorem je John Quevedo Janssens). Hlavní je ale, ostatně jako vždycky, hudba samotná. Ta je doslova zabijácká. THORIUM uměli vždy velmi zkušeně balancovat mezi surovostí, temnotou a chladem. Novinka je velmi propracovaná, vše má své místo. Zároveň má v sobě takovou tu pradávnou živočišnost, působí až démonicky. Prostou pravdou je, že nejvíce vynikla síla "Suburban Rot" ve chvílích, kdy jsem velmi brzy ráno jezdil do práce. Opilci ještě nešli spát, bary měly stále otevřeno a ulice byly špinavé jako lidské svědomí. Postavy s prázdnými pohledy, pomalu chátrající, kdysi tak krásné domy, se pomalu měnily v ruiny. Kráčel jsem po špinavé dlažbě a lampy poblikávaly v podivných rytmech. Právě kolem projela bez zájmu policie. Všechny skladby jsou ohlodané na kost, věřím kapele opět každý tón, úder bicích, hudba se stala zase jednou i mojí součástí. Jsme naladěni na stejné vlně, jako bychom měli podobnou historii i pohled na současný podivný svět. I letos je pro mě, pro starého psa, velmi příjemné i drásavé, být fanouškem téhle smečky. Pánové jsou ve vynikající formě a nové album je nejen skvělým zásekem v řadě, ale i určitým mementem. Surové, na kost ohlodané death metalové album, které nastavuje zrcadlo současnému podivnému světu! Špína, beznaděj a nekonečná bolest špinavých ulic periferie! 

Asphyx says:

It’s as if there were two worlds. One is beautiful, smiling, as if cut out of fashion magazines. Successful men and women, their children, their homes, good jobs, and sometimes an endless emptiness. In the other world, everything is dark, painful, stripped to the bone. People there die alone, in filth and agony. Their corpses rot in cold apartments. When I drive to work in the morning, I always feel like I’m passing through both worlds. I stop at bus stops where half-dead junkies are sprawled on benches, only to arrive at work where everyone is outwardly beautiful and smiling. Sometimes, these two sides of life intertwine. The new album by the Danish band THORIUM is about the filth of Copenhagen’s suburbs, about hopelessness, about pain and suffering.

It’s no secret that I have a soft spot for this band. It’s actually simple: every time I encounter their music, I feel like they’re speaking from my soul. The lyrics, the music, the individual techniques, the melodies, the riffs all of this comes together to form a whole that runs through my veins. The new album is no exception; on the contrary, it only confirms my passion and I wouldn’t hesitate to call it an addiction to the morbid work the Danes always deliver. 


Check out the great interview I did with the band in the past, as well as reviews of their previous releases (all linked below today’s article). Then you might understand why I like the new songs, too. They embody the integrity of old death metal classics passion, determination, sincerity, purity, and absolute authenticity. In short, the things I often write about and that are essential for me to include an album in my own discography. If we were to talk about the sound, it’s absolutely top-notch (Tue Madsen, Antfarm Studio). It’s massive, dense, cutting, and clear. The cover art feels both dark and majestic at the same time, and I immediately remembered it (designed by John Quevedo Janssens). But the main thing, as always, is the music itself. It’s literally killer. THORIUM has always been very skilled at balancing rawness, darkness, and coldness. The new album is very polished; everything has its place. At the same time, it possesses that ancient animality, coming across as almost demonic. The simple truth is that the power of "Suburban Rot" stood out most during those early morning drives to work. The drunks hadn’t gone to sleep yet, the bars were still open, and the streets were as dirty as the human conscience. Figures with vacant stares, slowly decaying, once-beautiful houses were gradually turning into ruins. I walked along the dirty pavement as the streetlights flickered in strange rhythms. A police car just drove by, showing no interest. All the songs are stripped down to the bone; I trust every note and drumbeat the band plays once again the music has become a part of me once more. We’re on the same wavelength, as if we shared a similar history and perspective on this strange world. Even this year, for me an old hand it’s both deeply satisfying and heart-wrenching to be a fan of this pack. The guys are in excellent form, and the new album is not only a great addition to the series but also a kind of memento. A raw, stripped-down death metal album that holds a mirror up to today’s strange world! Filth, hopelessness, and the endless pain of the dirty streets of the outskirts!


about THORIUM on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. Abra Macabre 
2. Endless Disgust 
3. Open Wounds 
4. MG42 
5. Suburban Rot 
6. Shelter 
7. The Collector 
8. Bring the Children to Me 
9. The Undead 
10. Crucified 

Lineup:
JP - guitars
Jose Cruz - guitars
Daniel - drums
Jesper - bass
MHA - vokills



TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine