Kombinace melodického black metalu a deathu nepatří zrovna k mým nejvyhledávanějším. Většinou se tomuto stylu docela vyhýbám, protože nemám moc rád v extrémní hudbě patos a pozlátko. Jenže když jsem si poslechl novinku od dánských NVLVS, začal jsem nejdříve souhlasně kývat hlavou, podupávat si nohou, abych nakonec neklidně pochodoval po pokoji a doplnil si veškeré informace o kapele.
Pánové hrají již od roku 1997. Několikrát přerušili svoji činnost, aby se nakonec vrátili v plné síle a po roce 2004 začali vydávat několik demonahrávek. První dlouhohrající album "Creatures" spatřilo světlo světa ale až v roce 2011. Letošní novinka je potom druhým zásekem. Kapela se zhlédla ve světě Cthulhu Mythos. Máte tedy jistotu, že je o temnotu a děsivý chlad postaráno.
Líbí se mi melodie, užívám si album hlavně jako celek. Tak jak na mě působí, jak je napsána. Mám to tak nastavené vždycky. Postup opakuji už několik desetiletí, od prvních nahraných kazet. Pokaždé si jen tak sednu a nechám hudbu, aby na mě působila. NVLVS mě postupně zamotali do pevných mrazivých pavučin a bylo pro mě tak nějak samozřejmé se stát součástí jejich světa. Melodie jsou opravdu velmi podmanivé, skladby jsou dobře napsané, složené. Album má řezající, syrový, masivní a dobře čitelný zvuk. Osobně ale nejvíc oceňuji temně krvavé nálady, které kolem mě nejdříve létaly jako můry kolem ohně, aby nakonec spáleny znovu povstaly z popela a dostaly se mi do krve i do podvědomí. Je pro mě velmi příjemné, i když drásající, se vydat spolu s kapelou na dlouho cestu bez konce. Vede bažinami plnými bolesti, potkáte na ní krvelačné bestie, abyste se potom navěky rozplynuli v krvavé mlze. S každým albem, o kterém napíšu, jsem si vybudoval osobní vztah. Neumím být kritikem, co má nadhled. Poslouchám metal hlavně srdcem a dokážu vycítit, že kapela jej také tak hraje. "Soundless Echoes" je přesně tím druhem nahrávky, která mě postupně doslova pohltila. Stala se i kusem mě samotného. V závěru je to vše o pocitech, o náladách, o předaných emocích a já se hrozně rád k novince vracím. Nejlépe velmi brzy ráno, když jsou ulice ještě plné stínů a chlad se mi dostává do kostí. Kráčím vstříc novému dni a žilách mi koluje velké množství předané síly a energie. Ano, myslím si, tvrdím to, jsem si s tím jistý, že tohle album se povedlo po všech stránkách. Jako starý pes, hlídající vstup do podsvětí již několik dekád, mu uděluji známku vysoké ryzosti, opravdovosti, uvěřitelnosti a naprosté autenticity. Temné a chladné black death metalové album, které vás vezme na výlet bez konce do země vesmírného hororu! Cthulhu Mythos znovu krvavě ožívají!
Asphyx says:
The combination of melodic black metal and death metal isn’t exactly among my favorites. I usually steer clear of this style because I’m not a big fan of pathos and flashiness in extreme music. But when I listened to the new release from the Danish band NVLVS, I started by nodding my head in approval and tapping my foot, only to end up pacing restlessly around the room and looking up everything I could find about the band.
The guys have been playing since 1997. They took a few hiatuses before finally returning in full force and, after 2004, began releasing several demo recordings. Their first full-length album, *Creatures*, didn’t see the light of day until 2011, though. This year’s new release is their second full-length. The band has been inspired by the world of the Cthulhu Mythos. So you can be sure that darkness and a chilling atmosphere are guaranteed.
I like the melodies; I enjoy the album mainly as a whole the way it affects me, the way it’s written. That’s just how I’ve always been. I’ve been doing this for several decades now, ever since I recorded my first cassettes. Every time, I just sit down and let the music work its magic on me. NVLVS gradually entangled me in their solid, icy webs, and it just felt natural for me to become part of their world. The melodies are truly captivating, and the songs are well-written and composed. The album has a cutting, raw, massive, and clear sound. Personally, though, what I appreciate most are the dark, blood-soaked moods that at first fluttered around me like moths around a fire, only to rise again from the ashes after being burned and seep into my blood and subconscious. It’s very pleasant for me though harrowing to set out with the band on a long, endless journey. It leads through swamps full of pain; you’ll encounter bloodthirsty beasts along the way, only to dissolve forever into a bloody mist. I’ve built a personal connection with every album I write about. I can’t be the kind of critic who maintains a detached perspective. I listen to metal mainly with my heart, and I can sense when a band plays it that way, too. “Soundless Echoes” is exactly the kind of album that gradually and literally drew me in. It has even become a part of me. In the end, it’s all about feelings, moods, and the emotions it conveys, and I absolutely love coming back to this new release. Preferably very early in the morning, when the streets are still full of shadows and the chill seeps into my bones. I walk toward a new day, and a great deal of the power and energy conveyed by the album courses through my veins. Yes, I think so, I assert it, and I’m certain that this album is a success in every respect. Like an old dog that has been guarding the entrance to the underworld for several decades, I award it a mark of high purity, sincerity, believability, and absolute authenticity. A dark and cold black death metal album that will take you on a never-ending journey into the realm of cosmic horror! The Cthulhu Mythos comes back to life bloodily!
Tracklist:
1. Soul Cartographer
2. The Relic I am
3. Dance Grotesque
4. Voice of Suggestion
5. Chaugnar Faugn
6. Sacrificial Hunt
7. Deceit
8. Acolyte
band:
Tonni "Jesus" Frydendal - Bass, Vocals (backing), Vocals
Vlastně ani nevím, jak jsem se tady ocitl. Pamatuji si akorát na to, že jsem šel odpoledne přes pole na kolej a bylo mi děsný vedro. Chtěl jsem si skočit na jedno Na kurty a kouknout, jak to holkám na tenise zase sluší. Jenže to nevyšlo. U vchodu do A3 mě odchytil jeden kluk z prváku, co byl odněkud z Jižních Čech. Už mě oslovil několikrát ve škole. Prý jsme se už viděli, dokonce jsme spolu kecali někde na koncertě. Vůbec si ho nepamatuji, fakt marně pátrám v paměti, ale nevadí mi to. Blondýnka je stejně někde na praxi a já se odpoledne tak trošku nudím. Rád si čtu, cvičím, chodím běhat, plavu, ale večer je mi smutno. Když potom zaslechnu přes zeď výkřiky dvou lesbiček, tak jim závidím. Cože si to říkal, vytrhnu se konečně z myšlenek. No, že večer hrajou v Šeříkovce Debustrol a Torr. Že bychom zašli jen tak na pivo. Kývnu hlavou a vlastně ani nevím proč. Asi abych nebyl sám nebo možná proto, že potřebuji zase trošku upustit páru. Je toho na mě nějak moc.
Hospoda je kousek od konečné tramvaje jedna. Prý abychom byli potom rychle v sále. Nejdřív to probíhalo dobře, Vašek, jak se jmenoval, byl sice mladší než já, ale vyznal se. Vzešel z vesnických tancovaček, z punku, aby se postupně propracoval k metalu, který je ostřejší. Oba jsme to měli tenkrát nastavené tak, že jsme třeba uctívali DEICIDE, ale když někde hrála nějaká česká kapela, tak jsme zbystřili. Uměl jsem znal nazpaměť skoro všechny texty a ty české jsem miloval. Zvláštní je, že po letech mi některé přijdou hrozné. Ale to tehdy tak nějak k metalu a pivu patřilo. Kalilo se všude. Alkohol tekl proudem. Láduje do mě panáky, to je pořád dáme ruma, dáme zelenou a i když se bráním, tak to do mě narve pod tlakem a pak chvílemi blábolím a mám mlhu před očima. Nechám ho, aby mi vyprávěl svůj příběh. Dělá to tak každý, koho potkám. Chce si povídat. A já poslouchám, tentokrát je to opravdu zajímavé.
Hlavně pasáže, kdy mluví o svém tátovi, který býval hippie, pak zalezl hluboko do undergroundu. Původně Pražák, kterého vyštípali za komoušů Stbáci na ves. A on zůstal muzice věrný. Vašek měl skvělé základy, neskutečný rozhled, ale nemachroval. Bylo mi to sympatické. Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem podobných postaviček potkal za život hrozně moc. Míhaly se kolem mě, někdy mě ovlivnily, někdy po sobě zanechali třeba jen stopu v podobě jedné kapely, jindy zážitku. Na některé jsem zapomněl a vylezou na povrch znenadání, když třeba jedu jen tak po Plzni a vzpomenu si, jak Vašek v téhle hospodě hodil šavli na záchodě do žlábku a utekl zadem. Musel jsem všechno naštvaně zaplatit a když jsem vylezl ven, tak na mě syčel schovaný za kandelábrem. Hrozně se omlouval. Koupíme si raději lahváče a jdeme si sednout mezi domy na Slovany na lavičku. Zrovna tu nějaká maminka venčí děti. Moc jí to sluší.
Venca mámu ztratil, když byl malý. Umřela mu na nějakou špatnou a zákeřnou nemoc. Jak je připitý, tak mi skoro brečí a já nevím, co mám dělat. Raději připiju na zdraví a převedu řeč na muziku. Ono na rovinu, metal je pro mnohé z nás terapií. Vyřveme se pod pódiem, zařádíme v mosh-pitu, abychom pak byli jako beránci. A někdy, když nás něco bolí uvnitř, tak to dostaneme ven, zatímco se nám do hlavy zařezávají ostré melodie. Mě vždycky fascinovala energie, temnota a napětí. Říká Vašek o metalu a mě nezbývá nic jiného, než s ním souhlasit. U kulturáku jsme jako jedni z prvních. Jsou tu jen nějaký holky, co je Venca zná odněkud ze zábavy a tak hned kecáme, snažíme se být vtipní a docela nám to i jde. Řežeme se smíchy a těšíme se na kapely. Pak přijdou nějací místní a znáte to, každej hned zasvěceně vypráví, kde a jak byl, kdo hrál dobře, kdo ne. Přijde řeč i na nová alba a to vám je najednou hudebních kritiků. Každý má svůj názor. Baví mě to poslouchat. Každý vnímáme muziku jinak. Někdo ji bere jako matematiku, jiný víc přes emoce a holky třeba hodně i přes zpěváky. Konečně nás pustí dovnitř.
Sedneme si ke stolu hned vedle výčepu, což není po chutí místňákům, ale nakonec se uklidní a vlezou si hned vedle. Vždycky mě bavilo sledovat příchozí, jejich trička. Zamilované dvojice, party kamarádů, ale i samotáři. Jsem rád, že jím dnes nejsem. Je mi tu tak nějak dobře, cítím vibrace a hlavně se neskutečně směju. A to dokonce tak, že mě bolí bránice. Svět je najednou krásný a protože jsou tu i holky, tak to má takovou tu jiskru. To víte, že se trošku předvádíme. Všimnu si ale, že je Venca nějaký zamlklý, že neví kam s očima, když se ho zeptá nějaké děvče třeba na to, co studuje. On se normálně stydí, dojde mi po chvilce. Ono, každý není hovado, každý nemusí být středem pozornosti. Já se tenkrát rád bavil s lidmi, poznával je, každé setkání mě svým způsobem obohatilo. Asi tím, jak jsem byl mladý, tak jsem rád poznával a objevoval. Vašek ale klopil oči a působil nejistě.
Hrajou Torr a jde se pařit. Skáču hned do davu, beru kolem ramen holky, máváme hlavou, jsme ve svém živlu. Křičíme texty, hulákáme jak na lesy. Muzika nás spojila v jedno, vnímám sílu davu. Mám pocit, že mě strhl proud, tsunami, vichřice. Tlaková vlna z pódia a stejná odpověď přichází i od nás. Paroháče, úsměvy, jedno děvče padá na zem, zvedám ji, je lehounká, tak ji beru nad hlavu. Ona září, paří jako o život. Koutkem oka, je to opravdu jen záblesk, zahlédnu Vencu, jak je smutný. Dívá se na ní, zasněně, jako se díváme my, kluci na ženy, co se nám líbí. A tak ji vezmu, přehodím ji jako v pravěku přes rameno a předám ji svému spolubojovníkovi. Ona se nejdřív směje, ale když ji vezme do náruče, tak se zachmuří. Netuším, co se děje. Aha, on se jí asi nelíbí. Achjo, já těm ženským asi nikdy v životě rozumět nebudu. Takovej hodnej kluk, podle mě i hezkej. Tak kde je problém? Seru na to, raději skáču do davu.
Kapela dohraje a jdeme na pivo. Sedneme si na chvilku a pak se jde ven na cigáro. Venca je nějaký naštvaný. Nechápu a tak se zeptám, co se děje. A že prý si na tu malinkou myslí a že mu lezu do zelí. To ale přeci není vůbec pravda, oponuji, ale on vrtí hlavou. Moc tomu nepřidá ani to, že holky přijdou a hned se ke mě hrnou. Hele, sám to nechápu, ale pravdou je, že když jsem to rozjel pod pódiem, tak jsem býval jako zvíře. Netuším, čím to bylo, já si třeba málokdy sundával triko, ale občas za mnou nějaká panenka přišla. Mě vůbec nedocházelo a vlastně to nevím dodnes proč. Dělal jsem vždycky to co ostatní, normálně jsem pařil. No, Venca naštvaný odejde a nikdy už mi neřekne proč. Co byl ten hlavní důvod? To se jako nemám s nikým, s kým on nechce, bavit? Na koleji vydrží už jen několik týdnů, pak ho vyhodí. Zbytek nevím a vůbec netuším, co se s ním stalo. Pařím tedy dál jen s pár děvčaty a klukama, co se k nim přifařili.
Tak to tenkrát prostě chodilo. Neměli jsme mobily, ani internet, tak jsme se museli spolu bavit osobně. Mělo to tu výhodu, že jste si lidi kolem sebe očichali. Když mi byl někdo nesympatický, tak jsem ho zazdil. Hysterky neměl nikdo rád, nihilisty také ne. Vždycky mi bylo dobře mezi těmi, co se rádi smáli, co byli pro každou špatnost a tady a teď mi bylo dobře. Opiju se, tančím i na Debustrol. Ti předvedou skvělý set, přehrají všechny mé oblíbené songy a když skončí, tak jsem úplně vyšťavený. Potřebuji chvilku klid. Zalezu si do rohu, piju pivo a kouřím. Dvě holky za mnou přijdou a jestli prý jdu s nimi do non-stopu. Kývnu hlavou, ale jsem už trošku za robota. Mě vždycky paření pod pódiem hrozně utahá. Místo najdeme hned kousek vedle. Dokonce je tu malý plac, na kterém se tančí. Slečny zajdou za barmanem a za chvilku už se plouží. Tiskneme se k sobě, děláme různé kreace. Venku už pomalu svítá.
Jdu na kolej a ptáci zpívají. Je mi blbě. Akci jsem si užil, ale chce se mi hrozně spát. Lehnu si do postele oblečený, jen shodím boty. Spím snad dvanáct hodin, jsem úplně mimo. Potom přemýšlím nad tím, jak dlouho vlastně budu chodit na koncerty. Jestli to třeba jednou neskončí, jestli se na to některé kapely nevybodnou, lidi nezestárnou, ale pak mi dojde, že asi ne, protože to, co jsem včera večer zažil, byl Metal až za hrob!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
I po smrti měl krásnou tvář i tělo, které mu mohl každý závidět. Vypadal jako dokonale odlitá socha. Na jeho pohřeb ale nikdo nepřišel. Byl shnilý uvnitř. Když jste mu otevřeli vnitřnosti, tak byly zasažené snětí a nekonečným, ryzím zlem. Jakoby se do něj otiskly veškeré zlé činy, které kdy udělal. Když poslouchám nové album portlandských maniaků AENIGMATUM, tak také cítím zvláštní, jedovatý neklid. Jakoby se kolem mě hudba nejdříve omotala jako pevné pavučiny. Začala mě dusit, dostala se mi pod kůži, do žil, do podvědomí.
O téhle smečce jsem již jednou psal. Bylo to u příležitosti jejich předchozí nahrávky "Deconsecrate" z roku 2021. Pravdou je, že jsem se k minulému albu rád a často vracel. I letos pánové nadále rozvíjejí své nečisté myšlenky, posouvají svoje hranice a objevují nová temná zákoutí. Výsledkem je deska, která vás rozerve zevnitř.
Představte si špinavou řeku, která vytéká z vašeho města. Je plná beznaděje, nafouklých mrtvol, ztracených iluzí, smutku a nekonečné bolesti. Vy stojíte na břehu a něco vás neustále láká do ní vstoupit, zadržet dech, nechat se pohltit krvavými zpěněnými vlnami. Úplně přesně podobný pocit mám i z nového alba. Je syrové a neklidné uvnitř, na povrchu chladné, místy až odtažité. Když mu ale dáte čas, tak rozkryjete jednotlivé vrstvy a zjistíte, že je žhavé, jako čerstvě vyvěrající láva. Skladby v sobě mají takovou tu pradávno sílu, tlak a energii. Jsou velmi dobře napsané, složené, postupně gradují, nejdřív se kolem vás plazí jako klubko jedovatých hadů, aby pak zaútočili a trefili se přímo na samou podstatu smrti. Pokud máte rádi kapely typu ULCERATE, MORBUS CHRON, ABYSSAL, ALTARS, BLOOD INCANTATION, IMMOLATION, GORGUTS, ATHEIST, CYNIC, potom vězte, že jste zde správně. Je samozřejmě nutné, abyste měli bohatou fantazii a nechali se rádi a často unášet do jiných dimenzí, ale když tohle všechno sedne dohromady, tak je nové album v podstatě dokonale vybroušeným diamantem. Má barvu krve a když jej při poslechu rozbijete, tak zjistíte, že tahle kapela má nejen velký talent, ale také spoustu zajímavých nápadů, které umí prodat. Pochválit musím i všechny formální věci, jako je zvuk, motiv na obalu, celková produkce. Myslím si, troufám si tvrdit, že tuhle nahrávku nejvíc ocení pravověrní, kteří vědí své a rádi u hudby přemýšlejí. "Infinitude’s Passage" ve vás probudí ty nejtemnější myšlenky. Budete se procházet krvavou mlhou, potkávat své vlastní démony, abyste nakonec shnili zaživa. Drásající, syrově podmanivý black death metal, který vás rozerve na kusy! Album, které se vám dostane pod kůži i do podvědomí!
Asphyx says:
Even after death, he had a beautiful face and a body that anyone would envy. He looked like a perfectly cast statue. But no one came to his funeral. He was rotten on the inside. When you opened him up, his insides were ravaged by decay and endless, pure evil. It was as if every evil deed he had ever committed had been imprinted on him. When I listen to the new album by the Portland maniacs AENIGMATUM, I also feel a strange, poisonous unease. It’s as if the music first wrapped itself around me like a tight spiderweb. It began to suffocate me, getting under my skin, into my veins, into my subconscious.
I’ve written about this band once before. It was on the occasion of their previous release, “Deconsecrate,” from 2021. The truth is, I’ve happily and frequently revisited that album. This year, too, these gentlemen continue to develop their impure thoughts, push their boundaries, and explore new dark corners. The result is an album that will tear you apart from the inside.
Imagine a dirty river flowing out of your city. It’s full of hopelessness, bloated corpses, lost illusions, sadness, and endless pain. You’re standing on the bank, and something keeps luring you to step into it, hold your breath, and let yourself be swallowed up by the bloody, foaming waves. I get exactly the same feeling from this new album. It’s raw and restless on the inside, cold on the surface, and at times even aloof. But if you give it time, you’ll peel back the layers and discover that it’s red-hot, like freshly erupting lava. The songs possess that primal power, pressure, and energy. They’re very well written and composed, gradually building up at first slithering around you like a coil of venomous snakes, only to then strike and hit the very essence of death. If you like bands like ULCERATE, MORBUS CHRON, ABYSSAL, ALTARS, BLOOD INCANTATION, IMMOLATION, GORGUTS, ATHEIST, or CYNIC, then know that you’ve come to the right place. Of course, you need to have a vivid imagination and enjoy letting yourself be swept away into other dimensions often, but when all of this comes together, the new album is essentially a perfectly cut diamond. It’s the color of blood, and if you “break” it while listening, you’ll discover that this band not only has great talent but also plenty of interesting ideas that they know how to pull off. I must also praise all the technical aspects, such as the sound, the cover art, and the overall production. I think and I dare say that this recording will be most appreciated by true believers who know their stuff and like to reflect while listening to music. “Infinitude’s Passage” will awaken your darkest thoughts. You’ll wander through a blood-red fog, encounter your own demons, only to eventually rot away while still alive. Harrowing, raw, and captivating black death metal that will tear you to pieces! An album that will get under your skin and into your subconscious!
Mrazí mě v kostech a moje tělo zažívá stavy srovnatelné s prokletím. Několikrát se mi zastavilo srdce, nemůžu dýchat a mám záchvaty děsivé paniky. Přesto se překonám a vstupuji dovnitř. Jeskyně, o níž kolují temné a krvavé legendy. Našlapuji opatrně, tiše, abych neporušil hororovou atmosféru. Poslouchám nové album ABYSSAL RIFT z Ohia a přemýšlím, jak definovat čiré zlo. Pod nohama mi křupají prašivé kosti, po stěnách stéká zkažená krev. Mám pocit, že jsem několikrát zemřel a narodil se. Silnější a divočejší, než když dřív. Jsem opět prokletý!
Této kapele jsem se u nás na stránkách již jednou věnoval, máme spolu i velmi povedený rozhovor. Tak pokud máte chuť, odkazy naleznete dole pod dnešním článkem. I letos kapela pokračuje ve své nečisté práci. Syrový, plesnivý death metal se zde potkává s mokvajícím a močálovitým doom metalem. Výsledkem je nahrávka, která vás vezme na dlouhý výlet bez konce. Na druhou stranu, do záhrobí.
Smutek umírajícího dne, mrtvola, nalezená u cesty, pohozená jako kus hadru. Oči vytřeštěné, kosti polámané. Bez očí, bez svědomí. Při poslechu nového alba "Relics of Great Ash" si připadám, jako bych se procházel krvavou mlhou. Mám tuhle odrůdu kruté smrti asi nejraději. Líbí se mi atmosféra alba, takové ty mrtvolné nálady, které létají všude kolem, jako můry kolem ohně. Novinka se mi postupně dostala do krve, do podvědomí, usadila se tam, jako nějaká pradávná choroba, která dlouhé roky spala v podzemí, aby byla znovu oživena. Démoni se probudili, napadá mě často, když znovu a znovu zapínám play na svém přehrávači. Samota těla, samota duše. Pochmurné toulání lesem sebevrahů. Máte rádi INCANTATION, IMMOLATION, DISEMBOWELMENT? Potom vězte, že tahle kapela má velmi podobné DNA. Samozřejmě s tím, že do skladeb vkládá velkou spoustu svých nápadů a invence. Osobně potom nejvíc oceňuji, že se jedná o velmi zajímavou, uvěřitelnou, dobře poslouchatelnou, ryzí a naprosto autentickou záležitost. ABYSSAL RIFT jsou i letos ve velmi dobré formě, jsou jako vyslanci samotného pekla, kteří přišli šířit jeho slávu sem, mezi nás, nehodné. Kývám se do rytmu, křičím do tmy, sestupuji dolů, do nekonečné nicoty. Slyším šepot nemrtvých i řev bestie. Obestřen mrazivou mlhou moc dobře vím, že se brzy ztratím mezi stíny. Oceňuji masivní, dobře čitelný a řezající zvuk, líbí se mi i motiv na obalu, který mě inspiroval k úvodu dnešního článku. Jsou chvíle, kdy bývám rád sám. Toulám se podsvětím a poslouchám u toho jen hudbu, která je mému srdci vlastní. Nové album jsem si zařadil i do své soukromé diskografie. Je totiž skvělé po všech stránkách. Mokvající, hnilobné, krvavě děsivé doom death metalové album, u kterého ožijí vaše noční můry! Hudba z prokletých jeskyní!
Asphyx says:
I’m freezing to the bone, and my body is going through something akin to a curse. My heart has stopped several times; I can’t breathe, and I’m having terrifying panic attacks. Still, I force myself to go inside. A cave shrouded in dark and bloody legends. I tread carefully and quietly so as not to disrupt the horror-filled atmosphere. I’m listening to the new album by ABYSSAL RIFT from Ohio and wondering how to define pure evil. Dusty bones crunch beneath my feet, and rotten blood trickles down the walls. I feel as though I’ve died and been reborn several times stronger and wilder than before. I’m cursed once again!
I’ve already featured this band on our site once before, and we even have a very entertaining interview together. So if you’re interested, you’ll find the links below today’s article. This year, the band continues its unholy work. Raw, moldy death metal meets oozing, swampy doom metal here. The result is a record that takes you on a long, endless journey to the afterlife.
The melancholy of a dying day, a corpse found by the roadside, tossed aside like a rag. Eyes bulging, bones broken. Without eyes, without a conscience. Listening to the new album "Relics of Great Ash", I feel as if I’m walking through a bloody fog. This is probably my favorite kind of brutal death metal. I love the album’s atmosphere those deathly moods fluttering all around like moths around a fire. The new album gradually seeped into my blood, into my subconscious, settling there like some ancient disease that had lain dormant underground for many years, only to be reawakened. “The demons have awakened,” I often find myself thinking as I hit play again and again on my player. The loneliness of the body, the loneliness of the soul. A gloomy wander through the forest of suicides. Do you like INCANTATION, IMMOLATION, DISEMBOWELMENT? Then know that this band shares very similar DNA. Of course, they infuse the songs with a great deal of their own ideas and creativity. Personally, what I appreciate most is that this is a very interesting, believable, highly listenable, genuine, and utterly authentic project. ABYSSAL RIFT are in top form again this year; they’re like emissaries from hell itself, sent to spread its glory here among us, the unworthy. I sway to the rhythm, scream into the darkness, and descend into endless nothingness. I hear the whispers of the undead and the roar of the beast. Shrouded in a freezing fog, I know all too well that I’ll soon lose myself among the shadows. I appreciate the massive, clear, and cutting sound; I also like the cover art, which inspired the introduction to today’s article. There are moments when I like to be alone. I wander through the underworld, listening only to the music that resonates deep within my heart. I’ve added this new album to my personal discography as well. It’s simply fantastic in every way. A dripping, putrid, blood-curdling doom death metal album that will bring your nightmares to life! Music from the cursed caves!
Někde jsem nedávno četl článek, jakým způsobem ovlivňují drogy čím dál tím víc celou společnost. Jak se dlouhé roky nemění jejich cena, některé dokonce zlevňují. Jak je pro mladé jednodušší si něco šlehnout, než kupovat předražené pivo. Nemluvím zde teď o sjetých zombie, které se povalují v každém větším městě. Pro mě bylo třeba překvapením, že jsem vyrazil do jedné malé vesničky v podhůří Českého lesa. Byl jsem až šokován, kolik feťáků mě oslovilo během rána, v pracovní den. Všichni známe záběry ze Spojených států, kde jsou celé ulice plné lidských trosek na fentanylu. O managerech, kteří rozhodují o osudech mnoha lidí, celých společností a mají velkou zodpovědnost, ani nemluvím.
Lamače kostí jsem koupil někde ve slevě. Měl jsem plný košík v e-shopu a zbývalo přihodit ještě něco, abych měl poštovné zadarmo. Já vím, je to lákadlo, ale zaujal mě obal a hlavně o čem kniha je. Alex Smith patří tak k dalšímu autorovi, kterého jsem si pro sebe soukromě objevil. A opět jsem nesáhl špatně. Možná jsem měl jen štěstí nebo mám dobrou intuici, ale pravdou je, že jsem si sedl s knihou jednoho vyprahlého srpnového odpoledne. Měl jsem za sebou těžký den, spoustu sportu a byl jsem doma sám. Všichni mají prázdniny a ulice byly skoro prázdné, tedy až na polehávají feťáky, kteří již dávno zabrali ty nejlepší lavičky a stín. Zajímavé je, že na obyčejného starého bezdomovce už nenarazíte. Jsou to mladí lidé s dávno mrtvým pohledem.
Šéfinspektor Kett je členem jednotky pro extrémní zločiny. Po předchozích hrůzných akcích je jeho skupina poslána na teambulding. Víkend odpočinku se ale změní v něco hrozného. Dva místní mladíci se předávkují drogou, které se přezdívá Lamač kostí. Začne se odehrávat příběh, který mě hned chytl a vlastně až do konce nepustil. Kniha je napínavá, i když je pravda, že některým klasickým klišé se autor nevyhnul. Ale co, to tak nějak k dobrým krimi a thrillerům patří. Není to žádná velká literatura, ale abych pravdu řekl, tak na tu nemám poslední roky čas, ani vlastně náladu. Je to detektivka, někdy pěkně krvavá, kterou si přečtete cestou ve vlaku nebo na chalupě. Za mě osobně se ale jedná o dobře vystavěný, napínavý příběh.
Nedalo mi to a šel jsem si zaplavat. Noha mě pořád po zlomenině bolí (kdy tohle přestane?) a voda mi dělá dobře. Pláže byly obsypané lidmi a moje místo mi někdo zabral. Stejně jsem tam vždycky jen chvilku. Když přicházím k vodě, potkám ženu kolem 40 let. Nemá horní díl plavek a má velice slušnou a hezkou postavu. Usměje se na mě, ale je v tom něco divného. Vlezu do vody, plavu jako drak a neskutečně si to užívám. Když mám hotovo, jdu ven. Někdo mi píše zprávu na telefon. Kousek je lavička se stolem a tak si sednu a otevřu aplikaci. Koutkem oka zahlédnu, že ta paní není sama, že sedí kousek ode mě a na prkně před sebou má lajnu bílého prášku. Šňupne si, normálně mezi lidmi, mezi malými dětmi. Vůbec jí to nepřijde blbý. Odfrknu si a raději jdu domů, abych zase ukousl pár stránek.
Drogy jsou neskutečné svinstvo. Bohužel mi přijde, že poslední roky je jich čím dál tím víc. Jsme závislí na mobilních telefonech, na nekonečném přísunu dopaminu. A když jej nemáme, tak se nudíme. Máloco nás nadchne. A to prosím pěkně mluvím o všech generacích. Hledáme pak často další úniky. Knihu jsem dočetl, zaklapl jsem desky a předal ji dál v rodině. Bavila mě a vzal jsem si z ní spoustu věcí. Jdu k oknu a dívám se mezi domy. Potřebuji dát trošku odpočinku očím. Dole, u dětského hřiště, se válí nějaký mladý kluk. I z dálky zahlédnu jehlu. Uff. Raději si vyhledám další výtisk a zavřu se do své ulity. Mějte se hezky, děkuji za přízeň a užívejte léta.
Po hrůzách jejich posledního případu si detektiv šéfinspektor Kett i zbytek Jednotky pro extrémní zločiny potřebují odpočinout. A když je komisař Clare vezme na teambuilding do klidné norfolkské vesnice, vypadá to, že se zasloužené pauzy konečně dočkají. Avšak víkend plný relaxace a zábavy se brzy zvrhne v něco mnohem zlověstnějšího, když se dva místní mladíci předávkují strašlivou novou drogou, které místní policie přezdívá Lamač kostí. Kett a jeho tým se náhle ocitají uprostřed krvavé občanské války mezi gangy, kultem, policisty a rozhněvanými obyvateli. Nemluvě o duchovi…
Brzy zjišťují, že občas dovolená není o odpočinku, ale o odplatě.
Vstupuji do chrámu nekonečné bolesti. Je v něm otištěno všechno zlo, kterého je člověk jako druh schopen. Satan sedí ve stínu a usmívá se, jeho trůn je pokrytý dušemi prokletých a postavy v kápích mají hlavy sklopené. Starodávný rituál kruté smrti, tak jak se prováděl během osmdesátých let minulého století v jednom znesvěceném kostele v Santiagu, v Chile. ATOMIC AGGRESSOR jsou death metalová kapela, která po sobě v těch dobách zanechala hlubokou krvavou stopu. Pamětníci a pravověrní vědí. Novinka je volným pokračování černé mše, která byla kdysi započata.
Kapela neztratila za dlouhé roky na intenzitě, uvěřitelnosti, opravdovosti, ani autenticitě. Nové album odtrhává maso od kostí, je v něm pověstná živočišnost jihoamerických smeček, dlouholeté zkušenosti posbírané v tom nejhlubším podzemí a samozřejmě talent a schopnost napsat skladby, které zabíjejí na potkání.
Nové album "The Occult Forces" má v sobě vše, co si srdce fanoušků žádá. Ostré riffy, maniakální vokál, surové bicí. Také masivní, prašivý a dobře čitelný zvuk, s takovou tou prašivou aurou, kterou máme všichni u starých kapel rádi. Vše je v nejlepším pořádku i co se týká produkce, motivu na obalu a dalších formálních záležitostí. Hlavní je ale, ostatně jako vždycky hudba a ta drásá zevnitř, je opravdovým rituálem pro vyvolávání temných sil. Kapela pochází ze stejné líhně jako smečky typu SADISTIC INTENT, MORTEM, PENTAGRAM CHILE, SADISM, MORBID ANGEL. Samozřejmě s tím, že pánové mají svůj nezaměnitelný a originální rukopis. Ohně byly znovu zapáleny a hoří jasným, černým plamenem, kříže jsou otočeny směrem dolů a svěcená voda má rudou barvu. V dřevěných lavicích sedí všichni ti, kteří již dávno nevěří ve znovuzrození. Z nedalekého hřbitova se ozývají hlasy nemrtvých. Nedivím se, hraje se zde hlavně pro ně, pro všechny démony, pro padlé kněze, ale hlavně pro posluchače, kteří dokáží ocenit morbidní krásu prašivého kovu smrti. Ten je nahrán, vyroben a složen z té nejkvalitnější oceli. Na ATOMIC AGGRESSOR je i po všech těch letech spolehnutí, hrají od srdce a osobně se jejich novinka stala i mým nejhranějším albem v soukromé diskografii. Kývám se spokojeně do rytmu a mé pohyby připomínají nemrtvé, kteří právě vylezli z plesnivých hrobů. Nemůžu jinak a musím vám tuhle nahrávku doporučit. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladná jako ruka mrtvoly ve značné stádiu rozkladu. Chilané vzali tmu a nahrubo ji rozsekali. Přidali smradlavý odér, síru, tlak, energii a spoustu zajímavých momentů. Výsledkem je jedovaté, naléhavé a syrové album, které vás pohřbí zaživa. Vstupuji do chrámu nekonečné bolesti. Je v něm otištěno všechno zlo, kterého je člověk jako druh schopen. Satan sedí ve stínu a usmívá se, jeho trůn je pokrytý dušemi prokletých a postavy v kápích mají hlavy sklopené. Starodávný, syrový a prašivý rituál krvavé death metalové smrti! Nahrubo nasekaná tma, smíchaná se špínou, sírou a bolestí! Album, u kterého se probouzejí démoni!
Asphyx says:
I enter the temple of infinite pain. Imprinted within it is all the evil of which humanity, as a species, is capable. Satan sits in the shadows and smiles; his throne is covered with the souls of the damned, and the hooded figures keep their heads bowed. An ancient ritual of cruel death, as it was performed during the 1980s in a desecrated church in Santiago, Chile. ATOMIC AGGRESSOR is a death metal band that left a deep, bloody trail in its wake during those times. Those who remember and the true believers know. This new release is a loose continuation of the black mass that was once begun.
Over the years, the band has lost none of its intensity, credibility, sincerity, or authenticity. The new album tears flesh from bone; it embodies the legendary ferocity of South American packs, years of experience gathered in the deepest underground, and, of course, the talent and ability to write songs that kill on sight.
The new album “The Occult Forces” has everything a fan's heart desires. Sharp riffs, maniacal vocals, raw drums. It also features a massive, gritty, and clear sound, with that gritty aura we all love about old-school bands. Everything is top-notch in terms of production, the cover art, and other formal aspects. But the main thing as always is the music, and it tears at you from the inside; it’s a true ritual for summoning dark forces. The band hails from the same scene as groups like SADISTIC INTENT, MORTEM, PENTAGRAM CHILE, SADISM, and MORBID ANGEL. Of course, these gentlemen have their own unmistakable and original style. The fires have been reignited and burn with a bright, black flame; the crosses are turned upside down, and the holy water is red. Seated in the wooden pews are all those who have long since ceased to believe in rebirth. Voices of the undead echo from the nearby cemetery. I’m not surprised the music here is played mainly for them, for all the demons, for the fallen priests, but above all for listeners who can appreciate the morbid beauty of the rusty metal of death. It is recorded, crafted, and forged from the highest-quality steel. Even after all these years, you can count on ATOMIC AGGRESSOR; they play from the heart, and personally, their new release has become the most-played album in my private collection. I nod contentedly to the beat, and my movements resemble those of the undead who have just crawled out of their moldy graves. I can’t help but recommend this recording to you. It burns from within, even though on the surface it’s as cold as the hand of a corpse in an advanced state of decomposition. Chilané took darkness and roughly chopped it up. They added a foul stench, sulfur, pressure, energy, and plenty of intriguing moments. The result is a toxic, urgent, and raw album that will bury you alive. I enter the temple of endless pain. Imprinted within it is all the evil of which humanity, as a species, is capable. Satan sits in the shadows and smiles; his throne is covered with the souls of the damned, and hooded figures bow their heads. An ancient, raw, and filthy ritual of bloody death metal death! Roughly chopped darkness, mixed with filth, sulfur, and pain! An album that awakens demons!
1. Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
Warthrash is a band from Medellín, Colombia, founded in 2005. In the beginning, our goal was to play old-school 1980s-style thrash metal, heavily inspired by the classic sounds of traditional heavy metal and thrash. As the years went by and the lineup evolved, every new member brought different musical influences, helping us develop our own identity. Today, our music blends thrash and death metal, and over time it has naturally evolved toward a more traditional death metal sound while still keeping the spirit of classic extreme metal alive.
Our first release was the EP Civis Pacem Parabellum, released in 2011. It reflects our early thrash metal roots with a strong influence from traditional death metal and the distinctive sound that characterizes many South American extreme metal bands.
2. Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
No Light Shall Remain was recorded at Aria 51 Studios in Colombia under the guidance of sound engineer Juan Carlos Henao "Chengo." We took our time with both the songwriting and recording process, carefully polishing every detail to achieve an international-quality sound without losing the warmth and authenticity of traditional metal recordings.
Our goal was to combine classic recording methods with modern production techniques, avoiding an overly plastic or digital sound. We believe the final result is a very professional album that still feels organic and human.
3. How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
The album was released in an edition of 1,000 CDs through Awakening Records. It is also available digitally on all major streaming platforms and can be purchased through Bandcamp via the label.
4. Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
The lyrics are written collectively by the members of the band. Usually, one of us brings an initial idea, and then we work together until everyone is satisfied with the final version.
Lyrically, Warthrash has always explored themes such as war, geopolitical conflicts and their consequences. Over the years, our focus has expanded to include inner struggles, fear, personal demons, death, spirituality, and the existential conflicts that define the human condition.
5. Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
The original Warthrash logo was designed by our drummer and vocalist, Héctor Caronte. As the band's sound evolved from old-school thrash toward death metal, we felt the logo should evolve as well, becoming darker and more decayed to match our music.
The current version was redesigned by a local Colombian artist who also plays in the death metal band Bondstorm. We believe visual identity and social media are very important today because they help the music reach audiences all over the world while representing the band's personality.
6. Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takes care about you?
We released No Light Shall Remain through Awakening Records. Before signing with them, we contacted several international labels. Some were already fully booked with upcoming releases, but Awakening Records made us an excellent offer and shared our vision for the album.
We are very satisfied with the label. Thanks to their distribution network, our music has reached listeners in Asia, Europe and the United States, giving the band a much stronger international projection.
7. Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
Our influences are very diverse, ranging from traditional heavy metal to thrash, death and black metal. We especially admire the pioneering bands that shaped those genres, and their legacy continues to inspire our songwriting and musical direction.
8. Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?
Yes. We sent the album to several international labels, including some based in Latin America. Some replied that their release schedule was already full, while others showed interest. In the end, Awakening Records offered us exactly what we were looking for, and we decided to work with them.
9. How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
Since 2005 we have played a large number of shows, although we have never counted the exact number. We've performed everywhere from small clubs and bars to major local and national festivals.
Every show has been special in its own way, and we enjoy both the intimacy of club gigs and the energy of larger festival audiences.
10. What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
Our immediate goal is to promote No Light Shall Remain by playing as many live shows as possible throughout 2026. At the same time, we have already started working on new material for our next release.
We are also exploring opportunities to perform throughout Colombia and hopefully take Warthrash to international stages in the near future.
11. How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
Fans can find and follow Warthrash on all major social media platforms. Our music is available on all streaming services, and it can also be purchased through Bandcamp and Awakening Records. We encourage everyone to stay connected with us through our official channels for news, upcoming shows and future releases.
Thank you for interview.
Recenze/review - WARTHRASH - No Light Shall Remain (2026)
Každý článek, rozhovor, report, který napíšu, zabere spoustu času. Dělám to rád, už více, než deset let. Bohužel se všechno všude zdražuje. I provoz našich stránek něco stojí. Nikdy jsem si nebral akreditace, ale pravdou je, že mě stránky DEADLY STORM ZINE stojí hodně energie. Vše dělám absolutně zadarmo, jenom sem tam dostanu nějaké to CD, kazetu, nášivku a nebo pivo.
Pokud tedy máte chuť mě/nás podpořit, stačí načíst QR kód a poslat jakoukoliv libovolnou částky, na měně nezáleží. Děkuji. Vážím si vaší podpory!
Every article, interview, and report I write takes a lot of time. I’ve enjoyed doing this for more than ten years now. Unfortunately, everything is getting more expensive everywhere. Even running our website costs money. I’ve never taken out an accreditation, but the truth is that the DEADLY STORM ZINE website takes a lot of my energy. I do everything completely for free; every now and then I get a CD, a cassette, a patch, or a beer.
So if you’d like to support me or us, just scan the QR code and send any amount you’d like the currency doesn’t matter. Thank you. I appreciate your support!
Ave ASPERATUS! Greetings from the Polish catacombs. First, let me pay you a compliment. I’ve been following your band since 2015, when you released your first EP, “Warped Reality,” and you’ve been among my favorites ever since. Here in the Czech Republic, however, you aren’t very well known we’re a small country with a small underground scene. How did you actually get together, and how did ASPERATUS come to be?
Radek: The story really began in 2011 when I came to Kraków in 2009 to study Mechanical Engineering at AGH (Cracow University of Science and Technology). I was already playing guitar, but I had never been in a band. I remember posting on a local Facebook page that I was looking to join or create a death metal band. After some time, Zbigniew Grabowski (drums) reached out to me. We started playing and quickly wrote the material for our first EP. Thanks to Zbigniew’s connections, we formed our first lineup, featuring Olga Proficz (bass), Łukasz Piwowarczyk (guitar), and Piotr Dzik (vocals) (Sothoth, Machines of Dystopia, Lacrima). After recording the EP and playing our first show, things hit a plateau; it was a challenging time as all the members had just finished their studies and "real life"—jobs, family, and responsibilities—set in.
In the meantime, Zbigniew decided to leave the band to focus on his professional career. This was a major setback, as finding a drummer in the death metal scene is like finding a unicorn—they are rare, and most are already juggling multiple bands. After a double challenge, we found a new drummer, Tomasz Drabik. We rehearsed for nearly a year, but Tomasz eventually had to resign due to personal issues, and the whole project stalled for nearly three years. Everyone became busy with their own lives, making it difficult to move forward.
The breakthrough came in 2018 when I reconnected with Bartosz Janczarski (drums). I had known Bartosz since we met at a Vesania show in Kraków in 2010. He had considered joining me early on, but it never came to fruition. We reconnected, had one rehearsal, and that was it—it clicked! We decided to move forward, though, to be honest, we weren't initially sure if we wanted to start something new or continue as Asperatus. Bartosz reached out to Piotr Tokarz (bass - Alienacja, Redemptor, Perihellium) to see if he was interested, and fortunately, he was.
Piotr was the one who convinced us to keep going as Asperatus. Generally speaking, Piotr is the voice of reason in the band. We quickly found Łukasz Ciepała (vocals), who introduced us to Jakub Owczarek (guitar). From that point, it took two years of constant practice, refining our technical approach, and writing new material until Sanctified State of Decay was created in 2020. I’ve always placed great emphasis on technical aspects, both in equipment and solutions for the band. It was a time of significant growth in our rehearsals; we learned so much about using technology to assist us, but also about ourselves.
Five years have passed since then, and we’ve played plenty of shows—it has been a great time for me and the team, though we’ve certainly had our share of tough days. Eventually, Jakub left the crew, and Rafał Żeńczak replaced him just before the recording of Shrines of Human Waste. Rafał is a fantastic person, a true professional, and he’s deeply into the technical side of things, including equipment and stage solutions. Most importantly, he is immensely talented on the guitar and as a bonus, he is also a bass player. And here we are.
This year you released your new album, “Shrines of Human Waste,” which is once again full of pure, authentic death metal. What were your feelings going into the studio? Did you have a plan, for example, for where and how you wanted to evolve from your last album? Personally, the new record strikes me as darker and, at the same time, colder. I have to admit that the atmosphere of the entire album has literally captivated me.
Piotr: Thank you so much for those words! Knowing that the dark, freezing atmosphere of Shrines of Human Waste captivated you is exactly what we hoped for when we were freezing our thoughts into these tracks.
Going into the studio for this debut full-length via Mad Lion Records, the feeling was a mix of pressure and absolute focus. We had the technical foundations from our previous EPs like Sanctified State of Decay, but a full album demands a cohesive universe. Our main plan wasn’t just to play faster or more technical death metal, but to make the music feel more suffocating, calculated, and conceptually grand.
Radek: Piotr is right; we knew that this album had to be produced to the highest standard we could achieve. We applied the lessons learned from our previous recordings to ensure a higher quality. I was deeply involved in the realization and production process, often checking and adjusting tracks until 2 a.m. because I wanted everything to be perfect. My vision was to resurrect the old-school sound mixing the gritty style of Dissenter (highly recommended!) with the technical riffing of the bands I grew up on, such as Cannibal Corpse, Suffocation, Vader, and Behemoth. I wanted the sound to feel natural, wild, and raw. To be honest, the material wasn't entirely new; the compositions were written over the past five years, but they had to reflect the tough yet dynamic times in my life. Consequently, the pressure to get the sound exactly right was immense.
Who’s responsible for the sound? Which studio did you record in, and who handled the mastering and mixing of the album? Overall, the sound is great it reminds me of albums from the late ’90s. Was that the goal?
Piotr: Yes, we wanted the music, despite it’s intensity, to sound lively and natural, yet selective at the same time. We were aiming for the sound character of 90’s American death metal bands. Paweł Grobler from TAKE47/mr.g_music (instagram)
was responsible for mixing and mastering, as well as recording all the instruments except the drums. We’ve known each other for ages, so we could work on the sound's character without any stress.
I’m also very particular about the visual aspect of CDs, and I’ve really grown to love your album art. Who designed the artwork for the new album “Shrines of Human Waste,” and what is it actually meant to convey? I really like the motif could you please tell us how it relates to the music and how they’re thematically connected?
Piotr: The graphic design was created by Michał "Xaay" Loranc a well-known Polish graphic designer and illustrator, as well as a close friend of ours. We already had a preliminary concept for the artwork which was created by our Vocalist Łukasz Ciepała, and Xaay turned it into a magnificent masterpiece that perfectly captures the musical content. The cover directly relates to the theme of broadly defined human existence in today's world.
Radek: Yes, Łukasz was a founder of the idea and also creator of the initial artwork basing on the lyrics and the general concept of the album. I think he managed that flawlessly and expressed the message of the present times in this idea.
Also Michał “Xaay” put a significant part of this message into the final artwork. He is a true professionalist in that matter. The work and cooperation with Michał was 100% a great experience.
What are the lyrics on the new album about? Who wrote them, and where did they draw inspiration from?
Łukasz: All of the lyrics, except for Fall, were written by me.
As for the inspiration, it's difficult to point to one specific source because the lyrics were written and revised over a long period of time. If I had to sum it up, they're mostly a reflection of observing the reality we live in, mixed with a deep sense of disillusionment toward many aspects of human behavior and sometimes even toward humanity's very existence.
Books and films also played an important role. They often sparked thoughts and reflections that eventually found their way into the lyrics, even if not in a direct or obvious way.
I’d be interested in the process behind how ASPERATUS creates a new song. Are you the classic type who locks yourselves in the rehearsal room and jams, or do you use modern technology to share ideas with each other? Do you even go out for a beer together?
Piotr: Despite many responsibilities in our private lives, we occasionally manage to go out for a beer together, but it tastes best when we share one after a successful gig…
Radek: When it comes to the music, I’ve been primarily responsible for it so far. I create songs outlines( drums, guitars) in the comfort of my home and then send the ideas to the rest of the guys. Everyone adds their feedback until we all agree it has potential. Then, we rehearse the material together live, making tweaks and changes until we are fully satisfied. We believe this way of working is the most effective for us and aslo keeps the same form and style of composition.
So yes… I am The supreme leader here haha!
I think the biggest reward for any band is the fans’ reaction. I prefer smaller clubs where the musicians and fans are close to each other. How often does ASPERATUS actually perform? Do you go on tour, for example? I searched online and didn’t find many live recordings of your performances. So what’s the deal with ASPERATUS’s concerts?
Piotr: We aren't a band that plays a huge number of shows or goes on regular tours. On average, we play anywhere from a few to a dozen gigs a year, but we only choose the offers that work for us. We've also played a few shows in your country, for instance at the Barrak Music Club in Ostrava, Zkusebna Art Club in Frydek-Mistek, and at the United In Brutality festival in Chribska. This December, we will be visiting the Czech Republic again. As of right now, we have 5 more gigs booked until the end of the year. The metal scene and audience in the Czech Republic are awesome!
Radek: I think the case of shows is quite complex.
There are not many live recordings because mostly people are quite surprised about the music we are giving life… probably haha. But there are few, even the full show from Kraków.
After the State of Decay EP we were playing a lot of small gigs but we were paying much attention not to be below the financial line. This does not mean we were charging a lot for our gigs but always trying to be in balance with the taken costs. We were quite careful about terms but we also did not aim high in case of numbers and the bands we were playing with. It was a time where we wanted to gain more self confidence and test multiple stage solutions. This period gave us quite a valuable lesson when it comes to where to play, to give the best of our skills and provide the best reception of music.
After that period and after recording of Shrines Oh Human Waste we decided to play more valuable shows in little bit better clubs, we are aiming for a good quality of the sound to provide the best of our performance.
The second thing is that we are highly busy people unfortunately… Piotr and I got families and small kids, I am running multiple other activities connected with automotive design, 3D printing, working in R&D automotive industry, Łukasz is running second successful band Mansvara and also trying to spin his professional career, Rafał got two other bands and professional career. So we decided to take the opportunities that could make a significant visibility because the time is short to play multiple small shows in small clubs.
You’re from Poland. I’ve been following your scene since the late ’80s, and I’ve been a big fan of your bands for a long time. From an outsider’s perspective, it looks like your underground scene is still very much alive. What’s it like in Poland when it comes to death metal and other extreme genres? What about the fans, clubs, and so on? What’s your scene like? I’d be interested in your perspective from the inside.
Piotr: It's a tough subject. The scene in Poland is very strong, and underground bands deliver a high standard. However, black metal is largely dominating right now. Unfortunately, concert turnout isn't always satisfying, and the audience consists mostly of the old guard. Putting on a show here isn't the easiest task either: club availability is heavily limited, and the costs are high. This also severely discourages up-and-coming bands.
I’ve always wondered what kind of music musicians actually listen to. Do you have any albums you like to come back to often? And what about any new releases from recent years? Has anything caught your attention enough to make you buy a CD?
Radek: In terms of genres, I listen to everything from movie soundtracks—especially atmospheric or ambient scores like Blade Runner to electronic music, drum and bass, and even Michael Jackson! And of course, there’s death metal, but that’s not all. I was heavily influenced by bands like Cannibal Corpse, Vader, Behemoth, and Morbid Angel during my teenage years. I’m always drawn to a mix of highly dynamic and atmospheric music.
Łukasz: I listen to music from a wide range of genres. Besides extreme metal, I enjoy electronic music, hip-hop, and plenty of other styles. I’m a big fan of Viagra Boys—not just because of their music, but also because I really like their overall concept as a band and the way they present themselves.
That said, I’m usually most drawn to music that sounds strange or unconventional at first listen. Bands like Oranssi Pazuzu are a great example of that. I love records that reveal something new every time you come back to them.
In general, I’m very open-minded when it comes to music. The only thing I really look for is authenticity. If I feel that an artist is creating something honest and genuine rather than following trends, I’m much more likely to connect with the album. That authenticity gives the music lasting value for me and makes exploring it a much more rewarding experience. Those are also the records I’m most likely to buy on CD or Vinyls
Death metal is my favorite music genre. What fascinates me most about it is the darkness that musty stench of old graves. Then there’s the power and intensity. When I listen to a good album, I’m literally charged with energy. What does it mean to you? How does it influence your life, your view of the world, and how you perceive it as a creator?
Łukasz: For me, death metal is a form of catharsis. It's a space where I can process emotions that are often difficult to express in everyday life. Everything surrounding it not just the music itself, but the entire scene, the people, the artwork, and the atmosphere feels like a separate world that I can immerse myself in.
As a creator, I don't see death metal as something that exists purely to be extreme or shocking. At its best, it's an honest emotional outlet. It gives me the freedom to explore darker themes, existential questions, and the more uncomfortable sides of the human experience without having to simplify or censor them.
It has definitely influenced the way I look at the world. Rather than making me more pessimistic, it has made me more reflective. It reminds me that beauty can exist alongside decay, that intensity can be meaningful, and that art doesn't always have to be comforting to be valuable. In many ways, death metal has become a language for expressing things that are difficult to put into words, and it's been an important part of my life for many years.
What does ASPERATUS have planned for the coming months? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…
Radek: We are committed to delivering our best performances at our upcoming shows. We want to promote the album as extensively as possible, ideally in venues where our sound can be fully appreciated. If you’re a fan of high-quality death metal, come see us live—we promise not to disappoint!
Thank you so much for the interview! I wish not only the new album “Shrines of Human Waste” but also the entire ASPERATUS band a lot of success. I’m going to listen to the album again! It’s really great. I wish you all the best in your personal lives as well.
Thank you, that was a pleasure to introduce ourselves and we highly appreciate you reaching us!
Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026):
.jpg)
