DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 26. července 2026

Recenze/review - HORRID MASS - Nauseating Ecstatic Degeneration (2026)


HORRID MASS - Nauseating Ecstatic Degeneration
CD 2026, Memento Mori, Night Terrors Records

for english please scroll  down

Nasládlý pach rozkládajícího se masa. Zohavené postavy nainstalované do obscénních pozic. Sklep plný vybělených lebek, zahrada s mělkými hroby. Navenek působil jako milý chlápek. V práci jej měli rádi a manželka i děti o něm říkali, že je moc hodný. Měl ale svého koníčka. Po nocích lovil v ulicích, prokousával hrdla a hanobil těla nevinných. Bylo něco děsivého, nekonečné zlého v jeho očích, co vylezlo na povrch pokaždé, když ucítil krev. Teď tu stojím, exhumuji další a další nebožáky a poslouchám u toho nové album HORRID MASS z Wisconsinu.

Tahle smečka, složená ze zkušených muzikantů ((baskytarista/zpěvák Nick Lewis (ex- Pig's Blood), kytarista Tony Capodilupo (Cryptual, ex- Carnal Ruin) a bubeník Spencer Powers (Apocalyptic Session)), dokázala vytvořit na svém debutovém albu velmi podobnou atmosféru, jako maniak z úvodu dnešní recenze. Jejich hudba je mokvající, shnilá, bažinatá, nekonečně zahnívající a plná zkažené krve. Doporučuji poslouchat v naprosté tmě, chladu a pořádně nahlas!


Do nečisté hry vás uvede masivní, prašivý a špinavý zvuk. I motiv na obalu vás utvrdí v tom, že se zde hraje klasický, plesnivý, hnilobou nasáklý death metal ze starých pohřebišť. Pokud máte rádi kapely typu AUTOPSY, CIANIDE, INCANTATION, BOLT THROWER, ARCHGOAT a další tmáře, kteří umí dobře pracovat jak se surovostí, tak i s temnou doomovou atmosférou, tak potom věřte, že jste zde správně. Pro naprosté pochopení toho, co tahle smečka hraje, vám doporučuji strávit několik nocí v márnici. Budete rozmlouvat s nemrtvými, potkáte své vlastní démony a přesvědčíte se o tom, že tahle nahrávka je velmi dobře napsaná, že je opravdová, ryzí, naprosto autentická a že se vám postupně zadře pod kůži, jako se to stalo mě, starému psovi. HORRID MASS jsou přesně tou odrůdou kapely, která má zlo, pradávný vztek i hororové nálady zakódované ve svém DNA. Svět je při poslechu zahalen do krvavé mlhy a vám se znovu objeví staré rány. Začnou morbidně mokvat a tepat bolestí. Nakonec rezavým nožem vřed proříznete a spolu s ostrým riffem, budete čekat, až z něj vyteče všechna zkažená krev. Melodie se mi dostaly přímo do kostí, hudba je zde ohlodaná na samou podstatu smrti. "Nauseating Ecstatic Degeneration" je jako řeka plná utopenců, jako stoka pod vaším městem, jako nekonečné močály bolesti a utrpení. Pro mě osobně je potom tohle album dalším potvrzením toho, že smrt má nekonečné množství podob a tu, kterou tihle tmáři předkládají, je velmi krutá, hnusná a ošklivá. Stojím při poslechu na zahradě jednoho krásného domu a cítím nasládlý pach rozkládajícího se masa. Zohavené postavy nainstalované do obscénních pozic. Sklep plný vybělených lebek, zahrada s mělkými hroby. Navenek působil jako milý chlápek. V práci jej měli rádi a manželka i děti o něm říkali, že je moc hodný. Měl ale svého koníčka. Po nocích lovil v ulicích, prokousával hrdla a hanobil těla nevinných. Hnilobný, mokvající, syrový a nekonečně temný death metal ze starých pohřebišť! Exhumace prokletého hrobu! 

Asphyx says:

The sweetish smell of rotting flesh. Mutilated bodies arranged in obscene positions. A cellar full of bleached skulls, a garden with shallow graves. On the surface, he seemed like a nice guy. His coworkers liked him, and his wife and children said he was very kind. But he had a hobby. At night, he hunted the streets, biting through throats and desecrating the bodies of the innocent. There was something terrifying, an endless evil in his eyes, that surfaced every time he smelled blood. Now I’m standing here, exhuming one poor soul after another, listening to the new album by HORRID MASS from Wisconsin.

This band, made up of experienced musicians (bassist/vocalist Nick Lewis (ex-Pig’s Blood), guitarist Tony Capodilupo (Cryptual, ex-Carnal Ruin), and drummer Spencer Powers (Apocalyptic Session)), has managed to create an atmosphere on their debut album very similar to that of the maniac mentioned at the beginning of today’s review. Their music is oozing, rotten, swampy, endlessly decaying, and full of tainted blood. I recommend listening to it in complete darkness, in the cold, and turned up really loud!


A massive, grimy, and filthy sound will draw you into this dirty game. Even the cover art will confirm that this is classic, moldy, rot-soaked death metal straight from ancient graveyards. If you like bands like AUTOPSY, CIANIDE, INCANTATION, BOLT THROWER, ARCHGOAT, and other dark forces who know how to work well with both raw aggression and a dark doom atmosphere, then rest assured that you’ve come to the right place. To fully understand what this pack plays, I recommend spending a few nights in a morgue. You’ll converse with the undead, encounter your own demons, and come to realize that this recording is very well written, that it’s genuine, pure, utterly authentic, and that it will gradually get under your skin, just as it did to me, an old dog. HORRID MASS is exactly the kind of band that has evil, ancient rage, and horror-filled atmospheres encoded in its DNA. As you listen, the world is shrouded in a bloody fog, and your old wounds resurface. They begin to ooze morbidly and throb with pain. Finally, you’ll cut open the ulcer with a rusty knife, and along with a sharp riff, you’ll wait for all the tainted blood to drain out. The melodies got right into my bones; the music here is stripped down to the very essence of death. "Nauseating Ecstatic Degeneration" is like a river full of drowned bodies, like a sewer beneath your city, like endless swamps of pain and suffering. For me personally, this album is yet another confirmation that death takes an infinite number of forms, and the one these dark forces present to you is very cruel, repulsive, and hideous. As I listen, I’m standing in the garden of a beautiful house and smell the sweetish stench of decaying flesh. Mutilated figures arranged in obscene poses. A basement full of bleached skulls, a garden with shallow graves. On the surface, he seemed like a nice guy. His coworkers liked him, and his wife and children said he was very kind. But he had a hobby. At night, he hunted the streets, slashed throats, and desecrated the bodies of the innocent. Rotten, oozing, raw, and infinitely dark death metal from ancient burial grounds! The exhumation of a cursed grave!



tracklist:
1. Worthless Mote
2. Writhe
3. Execration
4. S.H.E.D.
5. Cruelty
6. Loathsome
7. Violent Ascent
8. Congregate

band:
Nick LewisBass - Vocals 
NoiseSpencer Powers - Drums
Tony Capodilupo - Guitars



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý - Trampská osada


Příběh pětistý osmdesátý - Trampská osada

Přilož, Venoušku, řekla mu lesní víla a on šel, jako očarovaný. Celý víkend byl více méně kouzelný. Přitom začal nevinně, to když Petra potratila ve vysokém stupni těhotenství. Bolelo nás to všechny, ale chápal jsem, že budu muset být svému kamarádovi oporou. Nejdřív jsme moc nevěděli, jak začít. Seděli jsme před chalupou na lavičce, popíjeli lahváče, ukusovali k tomu špek bez chleba a mlčeli. Pak se rozplakal. Holky byly uvnitř a ve vzduchu bylo tolik smutku a bolesti, že by se daly krájet. Druhý potrat, tentokrát to ale bylo o to horší, že všechno vypadalo v pořádku. Z protějšího domu vyletěl netopýr, v dálce zahoukala sova, seděli jsme pořád a záměrně se ožehavému tématu vyhýbali. Tohle chce čas, hodně času a trpělivosti. Buď silný kamaráde, říkám mu opile kolem půlnoci, když jdeme na kutě. Neodpoví.

Brzy ráno uslyším rachot. Venca se balí a plní krosnu věcmi, jídlem. Vezmu si na cestu rum. Trvá mi to jen několik okamžiků, než se umyju v potoce. Prohodím pár slov se svoji milou, tohle musím udělat, je to můj kamarád, aby neprovedl nějakou hloupost. A tak jsme šli a nevěděli kam. Směr Smržovka, pak Tanvald, do lesů, na louky, po cestách, stopem, nohy bolavé, záda zkroucená a oba v očích smutek. Terapie pohybem, jako když posloucháte dobrou hudbu, která vám proniká do morku kostí, rezonuje ve vás a vy pak řvete do tmy, frustrovaní a nakonec očištění a unavení k smrti, protože všechno má svůj řád a čas. Pochodujeme po asfaltu, klopýtáme po lesních pěšinách, kecáme s těmi, co nám zastaví. Kam jedete? Aáále, jen tak, do lesů, někam na samotu. 

Člověk ale míní a pánbůh, osud nebo příroda mění. Seděly na jedné autobusové zastávce a smály se smíchem bezstarostných dívek a žen. Pětice kolem dvacítky, prací zdravotní sestry, co se znaly od školy. Každá byla jiná, jako z katalogu typů. Vysoká a hubená, malá a buclatá, zrzavá, divoká od pohledu i tichá. Ihned jsme se dali do řeči a protože byly dámy na tahu, tak se nás ihned ptaly, proč jste tak smutní kluci? Mávli jsme nad tím rukou a začali si povídat. Potkali jsme se náhodou, na malé vsi kousek od hranic s Polskem. Jedeme na trampskou osadu, máme sice holčičí víkend, ale pokud chcete, můžete jet s námi. Vlastně ani nevím proč jsme na to kývli. Možná jsme jen nechtěli sedět uprostřed samoty u ohně a vzpomínat na bolest. Nevím, co je lepší, jednoduše jsme se rozhodli takto.

Obklopeni dívkami, oblečenými v trampském, s cinkajícími ešusy a čutorami, jsme si povídali. Měly dobré srdce, to jsem poznal hned. Ta upovídaná, s většími prsy a zadkem a pánví, která slibovala hodně dětí, měla zvonivý smích a spoustu zvídavých otázek. Vytáhla ze mě skoro všechno, i co jsem nevěděl. Sedli jsme si, ale nejen s ní. I ta tichounká, co seděla stranou, se nakonec dala do řeči. Věřím na jednu věc, když se vám stane něco zlého, musí zákonitě přijít i pravý opak. Tenkrát, i dnes, když už jsou moje tělo i mysl ohlodány časem, tomu tak bývá. Jen to možná někdy tak nevnímáme. Rozzářily nám celý den, víkend, který i když začínal smutně a v depresích, se měl nakonec stát nezapomenutelným. Byly to dobré duše, takové ty holky do nepohody, co si se vším poradí, co budou jednou skvělé mámy. Přesto neměly moc štěstí na kluky, zatím.

Jdeme lesem a už se pomalu stmívá. Cestou se zastavíme v nějaké hospodě, ve které zrovna vrcholí zábava. Sedneme si do rohu, batohy vyskládáme na hromadu a chodíme si pro pivo a panáky. Potom jedna zavelí, že musíme jít, už je tma a znáte to, lesní pěšiny bývají někdy zrádné. Dorazíme do osady, ve které skoro nikdo není, jen dva staré páry, co jsou pro sebe. Rozděláme oheň. Uvelebíme se a ani nevím odkud, vytáhne se kytara. Moc trampské písně nemusím, country vyloženě nesnáším, ale holky mají vkus a tak se tichem a tmou najednou rozléhá Suchý a Šlitr i spousta dalších fláků, které si nejdřív jen tak broukám, aby se nakonec můj hlas nesl éterem a když si potřebuji oddechnout, najednou koukám, že mě všichni sledují. Kde se v tobě bere tak hezký hlas? Zeptá se mě Venca a já nevím, neutuším, ale asi jsem se konečně nebál, neměl trému a všechno muselo ven. To jsem nezpíval já, to srdce, odpovím, abych byl zajímavý. Pokračujeme, dokud nepadneme, dokud se neschoulíme jako tučňáci do přístěnku. Ještě před pár hodinami jsme se neznali a najednou mi přijde, že jsme kamarádi odjakživa.

Mají na sobě jen spodní prádlo a cákají na sebe vodu z potoka. Je v tom něco krásně erotického, zároveň stydlivého. Když nás uvidí, křičí na nás, že musíme taky do trenek. A tak jdeme, potřebujeme ze sebe smýt prach z cest, alkohol i včerejší splín. Tady, uprostřed hlubokých lesů, jakoby bylo všechno jiné, pomíjivé,  jako bychom se dívali na ty naše lidské životy s nadhledem. Voda zebe a dívám se na ztuhlé bradavky sousedních dívek, smějí se očima, laškují, jsou mladé, plné života a já si najednou uvědomím, jaké je to krásné být na světě. Ne, nějak nechci loudit o sex, nepotřebuji to. Je mi dobře v jejich společnosti, ale hlavně Venca, ten se poprvé usměje, když mu jedna ze srandy strhne trenky. Rozpoutá to řetězovou reakci. Kdyby ty pstruzi věděli, co se nad nimi odehrává. Klíny a prsa, jsme jak nějací blázniví nudisté. Osvobození, volní, spjatí s přírodou, tak se cítíme. Smích v nás doznívá ještě hodně dlouho potom, co se vrátíme, dostaneme chleba s paštikou a první pivo. Co budeme dělat? Zeptá se někdo.

Kousek je zřícenina malého hradu, kdysi vypálená vesnice, lesní hřbitov. K objevování je toho spousta. Nohy jsou ještě plné energie, když vyrazíme. Jdeme ve dvojicích a když se cesta zúží, tak jdu úplně vzadu a sleduji ty půlky před sebou, jak nadskakují, obliny prsou, u těch, co je mají velké. Třepotající se culíky. Batohy plné proviantu, lýtka napnutá, k tomu vůně lesa prolínající se s tou ženskou. Přestávka na mýtině, kdy se mě jedna zeptá, jak je na tom Venca s holkama. Prozradím ji konečně, proč tu vlastně jsme a ona, plná empatie a lásky k bližnímu, zaslzí. A ty? Vyprávím jí o blondýnce a jsem tak zamilovaný, že jí to také dojme. Známe se jednu noc a pár hodin a ona mě najednou objímá, hladí a choulí se mi v náručí. Jste skvělí kluci, řekne mi ještě, ale pak už se vtipkuje, protože se nechceme utápět ve vážných věcech.

Mezi ruinami je cosi neklidného, možná bych napsal i temného, něco, co se zde stalo a zůstalo tady jako černý mrak. Jdeme raději pryč. Vylezeme na kopec a vidíme do kraje. Támhle jsou Krkonoše, támhle Jizerky a tohle je Polsko. Trošku se hádáme, ale na mě si nepřijdou, prozřetelně jsem hodil do báglu mapu a tak mám samozřejmě pravdu. Stane se něco podivného, možná i lehce božského. Sedíme na louce, žmouláme v pusách stébla trávy a předvádím se, jak  umím vábit pískáním na listy. Z lesa vyjde majestátní jelen, za ním laň s mladými. Najednou jsme tak malí, bezvýznamní, když se díváme na majestátní zvířata. Najednou chápu všechny tuláky, trampy i cestovatele. Nelze to popsat, jak tiše sedíme, ani nedýcháme a když se podívám úkosem na hlavy svých nových kamarádek, tak jim laškuje ve vlasech slunce, odráží se od úchvatných úsměvů, laská jím povlávající vlasy. Mezi nimi Venca, můj kamarád, co si toho právě prožil za několik životů. Jak musí být silný, aby se nezhroutil? Přemýšlím nad tím. Potom se obrátí směr větru a laň zaštěká. Kouzlo je pryč. Nebo ne?

Když někoho potkáte jen tak a neznáte ho, tak nejdřív pozorujete, jste obezřetní. Třeba já si jen tak někoho k tělu nepustím. Mám své radary, které mě ještě nikdy nezklamaly. Tentokrát jsem v klidu. Z holek jde tolik dobra, lásky, že to snad ani není možné. Povídají, jaké to je v nemocnicích, ve kterých pracují a já si uvědomím, jaké jsme měli zase jednou štěstí. Možná nám tyhle anděly, víly ve flanelových košilích, opravdu poslal pánbůh, aby zahojil naše rány, aby na ně přiložil trošku světla, obklady z úsměvů a laskavosti. Možná za to mohla ale jenom matka příroda, která nevysvětluje, prostě tu jen tak je a žije si vlastním mocným životem. Šli jsme tenkrát a mnohokrát jsme se o tom s Vencou po hospodách bavili, až na svoji samotnou dřeň, na podstatu. Život někdy bývá plný bolesti a vy máte pocit, že vám někdo stojí okovanou nohou na prsou. Možná samotný Satan. Vždycky mi pomohlo, když jsem utekl ven do lesů, na louky, když jsem si jen tak četl a přišel na jiné myšlenky a nebo poslouchal hudbu, kterou mám už navěky uloženou ve svých genech. 

Druhá noc je vlastně stejná jako ta minulá. Zpívá se a vypráví. Jako za starých časů. Ráno se musíme vrátit na chalupu. Nepamatuji si jména dívek v džínách, ale jejich vůni ano. Vidím dodnes někdy ve snech jejich úsměvy. Jakoby jsme se potkali a my byli ranění, sevření bolestí a když teď odcházíme, tak mlčíme. Neusmíváme se, ne, na to je ještě moc brzy, ale hlavou nám létají slova, melodie hlasu. Byly ty holky vůbec skutečný, zeptá se mě Venca, když sestupujeme konečně dolů do Smržovky. Hele, viděli jsme je oba dva, tak asi ano. No jo, ale tolik krásy najednou, to snad ani není možný. Snad bude brzy Petra v pořádku. Budeme bojovat, musíme. Jen pokývám hlavou. Jednou budou mít dva kluky jako buky a já bych chtěl tenhle příběh věnovat jim. Ono totiž, váš táta byl neskutečnej borec a hrozně silnej chlap. Máma taky. Vím to já a věděly to i ty džínové víly z trampské osady. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 25. července 2026

Recenze/review - REEKMIND - Glints From The Crematorium (2026)


REEKMIND - Glints From The Crematorium
EP 2026, Night Terrors Records

for english please scroll down

Bývalo to krásné místo kousek za městem. Prošli jste alejí se stoletými stromy, užívali si výhled do krajiny. Když jste byli potichu, tak jste mohli potkat spoustu zvířat. Jenže potom se zde před lety oběsil jeden nešťastník a jak tomu často bývá, měl spoustu následovníků. Když jej sundávali dolů, tak měl vnitřnosti rozervané bolestí. Muselo ho něco hrozně trápit a nikdo jej neposlouchal. Velmi podobné, tíživé a pochmurné pocity mám i z nového EP australských tmářů REEKMIND. Téhle smečce jsem se již jednou věnoval a musím rovnou dodat, že mě velmi zaujala.

Důkazem budiž odkaz na recenzi, který najdete dole pod dnešním článkem. I letos pánové pokračují ve své smutné, záhadné, syrové a prašivé cestě, která vede spletitými chodbami podzemí, záhrobím i nekonečnými močály hniloby. Určitě máte ve svém okolí také místo, kam chodí sebevrazi ukončit svůj život. Když si na něj vezmete s sebou nové EP, myslím si, že pochopíte, o čem je pravý doom death metal. 


Hudba je zde ohlodaná na kost, s masivním, chladným a řezajícím zvukem. Připomíná mi do krvavé mlhy zahalený, napínavý a záhadný hororový film. Melodie se kolem mě nejdřív plazily jako jedovatí hadi, postupně mě uhranuly, aby se mi jako nějaký postupný jed dostaly do žil i do podvědomí. Jsou velmi dobře napsány, mají v sobě spoustu pradávné energie, posbírané na starých pohřebištích. Poslech tak připomíná spíše magický obřad plný zaříkávání a krvavých obětí, než jen obyčejné setkání s další muzikou v řadě. I letos do mě Australané zasekli svůj dráp a už mě nepustili. Jako bych se díval na špinavou řeku plnou nafouklých mrtvol. Také cítíte pach rozkládajících se těl? Pánové hrají postaru, klasicky, s tradičním výrazem. Inspirováni morbidními kapelami přidávají své vlastní nápady a invenci a výsledkem je nahrávka, která je na povrchu chladná a mrazivá, jako ruka mrtvoly, ale uvnitř hoří jasným černým plemenem. Alespoň takhle vnímám nové EP "Glints From The Crematorium" já, starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád. Bral jsem si s sebou novinku velmi často na své toulky po lesích, na stará pohřebiště, mezi ruiny prokletých kostelů. Na místa, na kterých se stalo něco zlého, děsivého. Zde vynikla síla této desky nejvíce. I letos jsou REEKMIND ve vynikající formě a myslím si, že udělají radost všem tmářům, prokletým i démonům. Nemrtví vylezou zase jednou ze svých prašivých rakví a budou tančit na svých vlastních hrobech. Maso jim bude odpadávat od kostí a nad hřbitovem se bude vznášet děsivý šepot nemrtvých. Bývalo to krásné místo kousek za městem. Prošli jste alejí se stoletými stromy, užívali si výhled do krajiny. Když jste byli potichu, tak jste mohli potkat spoustu zvířat. Jenže potom se zde před lety oběsil jeden nešťastník a jak tomu často bývá, měl spoustu následovníků. Jsem zde správně. Znovu zapínám play na svém přehrávači. Doom death metalový obřad pro vyvolávání temných sil! Démonická nahrávka, po které zůstává hluboká krvavá stopa!


Asphyx says:

It used to be a beautiful place just outside the city. You’d walk down an avenue lined with century-old trees, enjoying the view of the countryside. If you were quiet, you might encounter all sorts of animals. But then, years ago, some unfortunate soul hanged himself here, and as is often the case, he had plenty of copycats. When they took him down, his insides were torn apart by pain. Something must have been tormenting him terribly, and no one listened to him. I get very similar, oppressive, and gloomy feelings from the new EP by the Australian doom metal band REEKMIND. I’ve written about this band once before, and I have to say right away that they really caught my attention.

As proof, check out the link to the review below today’s article. This year, the guys continue on their sad, mysterious, raw, and decrepit path, which winds through the labyrinthine corridors of the underworld, the afterlife, and endless swamps of decay. I’m sure you also have a place in your area where people go to end their lives. If you take this new EP with you there, I think you’ll understand what true doom death metal is all about.

The music here is stripped down to the bone, with a massive, cold, and piercing sound. It reminds me of a suspenseful and mysterious horror movie shrouded in a bloody fog. At first, the melodies slithered around me like poisonous snakes; gradually, they bewitched me, seeping like a slow-acting poison into my veins and my subconscious. They’re very well written, brimming with ancient energy gathered from old burial grounds. Listening to them feels more like a magical ritual full of incantations and bloody sacrifices than just another run-of-the-mill encounter with music. This year, too, the Australians sank their claws into me and haven’t let go. It’s as if I were looking at a filthy river full of bloated corpses. Can you smell the stench of decomposing bodies, too? These guys play the old-fashioned way, classically, with a traditional flair. Inspired by morbid bands, they add their own ideas and ingenuity, and the result is a recording that’s cold and icy on the surface, like a corpse’s hand, but burns with a bright black flame inside. At least that’s how I, an old dog who has been guarding the entrance to the underworld for several decades now, perceive the new EP, “Glints From The Crematorium”. I’ve taken this new release with me very often on my wanderings through the woods, to old burial grounds, and among the ruins of cursed churches to places where something evil and terrifying has happened. This is where the power of this album really shone through. REEKMIND are in excellent form again this year, and I think they’ll delight all the dark ones, the damned, and the demons. The undead will once again crawl out of their mangy coffins and dance on their own graves. Their flesh will fall from their bones, and the terrifying whispers of the undead will hover over the cemetery. It used to be a beautiful place just outside the city. You’d walk down the avenue lined with century-old trees, enjoying the view of the countryside. If you were quiet, you might encounter plenty of animals. But then, years ago, some unfortunate soul hanged himself here, and as is often the case, he had plenty of followers. Am I in the right place? I press play on my player again. A doom death metal ritual to summon dark forces! A demonic recording that leaves a deep, bloody trail in its wake!


Recenze/review - REEKMIND - Mired in the Reek of Grief (2025):


Tracklist:
1. Flesh Draped on a Pitiful Frame
2. Cyst Megalith
3. Rehearsal in a Body of Death (Bonus Track)

Line-up:
Dane - Vocals & Lyrics
Nicholas - Guitars
Lem - Bass
Ned - Drums

REEKMIND

Night Terrors Records

pátek 24. července 2026

Recenze/review - DOOMCULT - Sacrifice All Life (2026)


DOOMCULT - Sacrifice All Life
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Apatický dav pochodující na smrt. S virtuálními životy v kapse, zahledění jen do svých vlastních myšlenek. Absolutní ztráta empatie, soucitu. Existuje jenom další dávka dopaminu, další falešný úsměv do kamery. Realita ale zůstává stále stejně šedivá, nudná a už nikdy nebude moci konkurovat tomu, co ti nabídnou mocní tohoto světa. Umělé ženy připomínají figuríny a obyčejný život dávno umřel zapomenutý v temném koutě. Přemýšlím o tom, když poslouchám nové album holandských DOOMCULT. Tahle kapela jasně svými texty i hudbou definuje neklid a smutek současného podivného světa.

Jak přežít mezi umělou inteligencí, jak se vyhnout fotkám, jak se nezbláznit z nicoty a prázdnoty, kterou nám moderní doba přináší? Mladí mají psychické problémy, protože musí být dokonalí a staří již dávno nedrží prst na tepu doby. Je něco shnilého mezi námi, co vylézá pomalu na povrch. Stále znovu se potvrzují slova starých autorů sci-fi. Jednou se zničíme sami. Nezbývá, než zklidnit svoji mysl, zapnout na přehrávači znovu play a nechat se unášet na chladných melodiích této nahrávky. Dostala se mi ihned do krve i do podvědomí a mám pocit, že mluvíme stejným jazykem. 


Na jedné straně světa trpíme blahobytem a přesto jsme nešťastní, protože jsme si nestihli koupit další zbytečné věci. Na opačném konci umírají děti hladem. Zvýšený počet sebevražd, nablýskané fotky plné falešných šťastných úsměvů. Rodiče přestali dávno rozumět svým dětem a o odvrácené straně virtuálního světa plném násilí, bolesti a lidského hnusu ani nemluvím. Kam směřujeme? Netuším. Jediné, co vím s naprostou jistotou je, že nové album se povedlo na sto procent. Má v sobě všechny potřebné ingredience k tomu, abych zase jednou zklidnil svoji mysl, zastavil se a jen sledoval, jak kolem mě vše plyne. Je to málo? Ne, v dnešní chaotické a uspěchané době se to rovná malému zázraku. Jasně, DOOMCULT si pro svoji misi zvolili klasický doom death metal, tak jak jej kdysi hrávaly kapely typu ANATHMEA, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, WORSHIP, APHONIC THRENODY. Přidávají do něj kousky svých vlastních nápadů a invence. A potom je tu strhující, nebál bych se napsat magická a uhrančivá atmosféra, která skladby posouvá na vyšší úroveň. Povedl se ale i zvuk, který je náležitě ostrý, syrový a dodává hudbě na ještě větší uvěřitelnosti. Osvědčil se mi poslech se sluchátky na uších, když jsem kráčel ulicemi a sledoval lidi kolem sebe. Neusmíval se nikdo, všichni připomínali spíše zombie, hltající nekonečnou řadu příspěvků na tapetách svých telefonů. Když se potom začala kolem roztahovat hustá mlha, apokalyptický dojem dosáhl dokonalosti. Pokud jste fanoušci tohoto pomalého stylu a rádi se necháváte rozdrásat zevnitř, pak neváhejte ani chvilku. Tohle je album, u kterého budete přemýšlet, vyvolá ve vás pestrou paletu pochmurných a beznadějných emocí. Apatický dav pochodující na smrt. S virtuálními životy v kapse, zahledění jen do svých vlastních myšlenek. Absolutní ztráta empatie, soucitu. Doom death metalové zrcadlo nastavené současnému podivnému světu! Album, po okraj narvané smutnými, melancholickými náladami, které ve vás zanechá hlubokou stopu! 

Asphyx says:

An apathetic crowd marching toward their doom. With virtual lives in their pockets, lost in their own thoughts. A complete loss of empathy and compassion. All that exists is the next dopamine hit, another fake smile for the camera. But reality remains just as gray and boring as ever, and it will never again be able to compete with what the powerful of this world have to offer. Artificial women resemble mannequins, and ordinary life died long ago, forgotten in a dark corner. I think about this as I listen to the new album by the Dutch band DOOMCULT. Through their lyrics and music, this band clearly captures the restlessness and sadness of today’s strange world.

How do we survive amidst artificial intelligence? How do we avoid photos? How do we keep from going mad from the nothingness and emptiness that modern times bring us? Young people have mental health issues because they must be perfect, and the elderly have long since lost touch with the pulse of the times. There is something rotten among us, slowly rising to the surface. The words of old sci-fi authors keep proving true. One day, we’ll destroy ourselves. All that’s left is to calm our minds, press play again on the player, and let ourselves be carried away by the cool melodies of this recording. It immediately seeped into my blood and my subconscious, and I feel like we’re speaking the same language.


On one side of the world, we suffer from affluence and yet we’re unhappy because we haven’t had time to buy more unnecessary things. On the other side of the world, children are dying of hunger. Rising suicide rates, glossy photos full of fake happy smiles. Parents stopped understanding their children long ago, and I won’t even mention the dark side of the virtual world, full of violence, pain, and human depravity. Where are we headed? I have no idea. The only thing I know with absolute certainty is that the new album is a hundred percent success. It has all the necessary ingredients for me to calm my mind once again, pause, and simply watch as everything flows by around me. Is that not enough? No in today’s chaotic and hurried times, it amounts to a small miracle. Sure, DOOMCULT has chosen classic doom death metal for its mission just as bands like ANATHMEA, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, WORSHIP, and APHONIC THRENODY used to play it. They add bits of their own ideas and creativity to it. And then there’s the captivating I wouldn’t hesitate to call it magical and mesmerizing atmosphere that elevates the songs to a higher level. The sound is also spot-on; it’s appropriately sharp and raw, lending the music even greater authenticity. I found that listening with headphones on while walking through the streets and watching the people around me worked really well for me. No one was smiling; they all looked more like zombies, devouring an endless stream of posts on their phone screens. When a thick fog began to roll in, the apocalyptic feeling reached its peak. If you’re a fan of this slow style and enjoy being torn apart from the inside, then don’t hesitate for a moment. This is an album that will make you think, evoking a wide range of gloomy and hopeless emotions. An apathetic crowd marching toward death. With virtual lives in their pockets, lost only in their own thoughts. A complete loss of empathy and compassion. A doom death metal mirror held up to today’s strange world! An album brimming to the brim with sad, melancholic moods that will leave a deep impression on you!



tracklist:
1. Necomancer
2. Consciousness
3. Sacrifice
4. Barbed Wire
5. Poison the Wall
6. All Shall Fall
7. Angel

KNIŽNÍ TIPY - Všeho do času - Håkan Nesser (2026)


Všeho do času - Håkan Nesser
2026, MOBA (Moravská bastei)

Svět kolem nás, takový jaký si pamatujeme a jaký jsme zažili, pomalu mizí. Někdy kroutím hlavou nad tím, co se kolem nás děje. Jakoby hloupost a povrchnost dostávala čím dál tím větší prostor. Obyčejné zásady jako poctivost, upřímnost, mravenčí práce jsou nahrazovány prchavými okamžiky předstíraného štěstí. Nechci mluvit jako stařec, který už to vzdal, na to jsem ještě poměrně mladý, ale děje se něco divného, čemu přestávám rozumět. A vlastně ani nechci. Vypínám zprávy, děsím se příspěvků na sociálních sítích a nejvíc pro mě teď je, když se v pátek uvolním z práce dřív a sednu si k dobré knize. Jsem velký fanoušek Håkana Nessera. Jeho postav, příběhů a novinka Všeho do času mě ihned zaujala, jakmile měla vyjít. 

Přijel jsem z Tachova z malého festivalu a ráno mě bolela hlava. Ano, popil jsem, zase se aspoň na pár hodin cítil normálně. Byla legrace, spousta známých, ale také piva, které k dobré muzice tak nějak odnepaměti patří. Teď tu sedím a snažím se vymotat z opice. Moc mi to nejde, ale upozornění ze Zásilkovny, že si mám vyzvednout balík z boxu, mě donutí vstát. Jsem zmuchlaný a cítím se opravdu starý. Ono mě to za pár hodin přejde, ale pravdou je, že už mi to trvá o hodně déle, než když jsem byl mladý. Knihu si nesu domů skoro nábožně. Najím se, ale jen trošku, mám v puse pořád podivný pivní odér. Jdu do sprchy a pak si konečně sednu. Zkusím přečíst pár stránek, ale oči se mi klíží tak, že si jdu zase lehnout. I přesto se mi začne o knize zdát. Vyšetřuji. Jsem v důchoďáku a sleduji, jak emeritnímu komisaři Asunanderovi pořád vrtá hlavou jeden starý případ. Dráp je zaseknut a k večeru se ke knize vrátím.

Jenže to není tak jednoduché. Syn je na brigádě, dcera s manželkou v Itálii a já musím chodit do práce. Celý den jedu jak šroub, abych pak unavený (jo, víkendová opice se se mnou táhne ještě několik dní) usedl k večeru do křesla a jal se číst dál. Teď už to odsýpá. Jsem spolu s ostatními členem týmu, odhaluji staré křivdy a když mě pak bolí oči a dívám se chvilku jen tak do blba, tak mi dochází, jak mám vlastně hrozně rád rozplétání starých nevyřešených případů. Baví mě výlety do historie i uvažování jednotlivých postav. Navíc si myslím, že je vždy dobře, když se podobné případy znovu otevřou, aby to zlým lidem neprošlo. Spravedlnost sice někdy i v realitě pracuje jako pomalé boží mlýny, ale mám vždycky radost, když se povede případy objasnit i po mnoha letech. Možná v tom je ale i kus nostalgie, vzpomínek, nebo třeba v tomto případě i zážitků spojených s tím, co mi vyprávěly babičky, když jsem byl malý, o světové válce. Zlo tu s námi bylo vždycky. Netečnost davu, jen teď mám pocit, že je nějak víc vidět, že vylézá na povrch. 

Ale třeba se pletu. Máme se jinak přeci dobře, dokonce bych řekl, že oproti generacím před námi trpíme blahobytem a moc si toho nevážíme. Nudíme se a vymýšlíme šílené věci. Nechci filozofovat, ale zase na druhou stranu, Håkan Nesser vždy do svých knih velmi často vkládá různé úvahy, rozmluvy s Bohem a podobně. Mě třeba nejvíc věcí a myšlenek napadá velmi brzy ráno, když jdu do práce. To mám případ skoro vyřešený a také si dělám poznámky do svých recenzí, které pak píšu. Mozek mi šrotuje. Po obědě ze mě už nic moc nedostanete. To přepínám do automatického módu, dělám v práci jen stereotypní úkony a čekám až na večer, kdy se moje mysl u knih zase aktivuje. Mě se Všeho do času moc líbilo. Je jako vždy dobře napsaná, má zajímavou zápletku, spoustu postav, které jsem si oblíbil již dříve a co si budeme říkat, téma domova důchodců je pro mě sice zatím vzdálené, ale někdy si říkám, jak vlastně ve stáří dopadnu? Dožiju se toho vůbec? 

Tahle kniha je plná zajímavých momentů. Opět mě donutila k přemýšlení. Navíc se jednalo o téma, které mě samotné dodnes zajímá. Je moc dobře, že nejsou staré případy promlčeny, že se na ně podívá někdo novýma očima. Na křivdy by se nemělo zapomínat. Pořád si myslím, že to stojí za to, bojovat se zlem a temnotou. Kdybychom to totiž vzdali, tak bychom byli horší než zvířata. Koneckonců, to někdy i jsme. Pokud máte tohoto autora rádi, určitě dejte šanci i jeho zatím poslední vydané knize. Myslím si, že fakt stojí za to. Mějte se co nejlépe a opatrujte se. Přeji vám dobré světlo na čtení a ať se vám daří!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Emeritní komisař Asunander, který nyní žije v domově pro seniory na Gotlandu, se nečekaně pouští do vyšetřování dávného nevyřešeného případu podivného zmizení jisté Marlene Horwathové. O pomoc požádá své bývalé kolegy, Barbarottiho a Backmanovou, kteří brzy zjistí, že rozmotat po tak dlouhé době toto klubko záhad, v němž figurují nejen členové široce rozvětvené rodiny Horwathových, ale i tajné šifry a židovské zlato ukradené nacisty za druhé světové války, je výzva téměř nadlidská. Naštěstí se mohou opřít o své letité zkušenosti u policie a o své schopné kolegy…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 23. července 2026

Recenze/review - ETERNAL MOURN - Winds of Sorrow (2026)


ETERNAL MOURN - Winds of Sorrow
EP 2026, Terror From Hell Records

for english please scroll down

Kolem téhle hrobky si chodil skoro každý den. Na hřbitově jsou pohřbeni všichni tví předci, kamarádi. Když vstoupíš dovnitř a zavřeš za sebou rezavou bránu, tak tě obejme jako chladné pavučiny nekonečný smutek. Moc dobře víš, že tvoje bolest nikdy neskončí. Dokud budeš chodit po téhle zemi, tak tě budou drásat vzpomínky do krve. Dnes je něco jinak, slyšíš podivný šepot. Otevíráš dveře do hrobky s nápisem ETERNAL MOURN nad vchodem a ztrácíš se v krvavé mlze.

Tahle kapela je složena ze samých zkušených muzikantů, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Bubeník Debly a kytarista/zpěvák Gabriel (Black Oath, The Rite, Extirpation) byl později doplněn kytaristou Erosem (Extirpation, Funest) a baskytaristou/zpěvákem Santem (Araphel, Demonomancy). Směr je jasně nastaven. Do temnoty, do chladu, do toho nejhlubšího podzemí. A to vše za zvuků nového EP, které je odkazem doom death metalových předků. 


Sochy, smějící se do ticha. Nakloněné náhrobky, čerstvě exhumované hroby, šepot, ozývající se z márnice. Tohle vše zde naleznete. Zabaleno v masivním, dobře čitelném a řezajícím zvuku, opatřeno stylovým obalem. Skladby v sobě obsahují potřebnou dávku pochmurných, smutných emocí. Jsou dobře napsány a složeny. Mají v sobě pradávný drive a sílu, posbírané na starých prokletých pohřebištích. Pokud máte rádi kapely typu PARADISE LOST, ANATHEMA, OCTOBER TIDE, CEMETARY, KATATONIA, potom jste zde správně. Těmito smečkami se Italové volně inspirovali a přidali spoustu svých vlastních nápadů a invence. Líbí se mi, jak si kapela hraje s emocemi, jak kolem mě nejdřív jednotlivé songy plynou, jak se stávají postupně z kulisy i mojí vlastní zkaženou krví. Jedná se sice jen o tři nové skladby, ale také příslib do budoucna. Už teď se těším na dlouhohrající album, které doufám brzy přijde. Zatím se zavírám do staré opuštěné hrobky a rozmlouvám s nemrtvými. Na kamenných oltářích leží zpuchřelá těla v různém stádiu rozkladu. Přemýšlím, co po nás vlastně nakonec zbude? Naše duše budou proklety a budou navěky bloudit mezi naším a oním světem. Z nového EP "Winds of Sorrow" cítím velmi podobný neklid. Navíc si jednotlivé motivy pamatuji a rád se k nim vracím. Myslím si, že pánové odvedli skvělou morbidní práci po všech stránkách. Kolem téhle hrobky chodím skoro každý den. Na hřbitově jsou pohřbeni všichni mí předci, kamarádi. Když vstoupím dovnitř a zavřu za sebou rezavou bránu, tak mě obejme jako chladné pavučiny nekonečný smutek. Moc dobře vím, že moje bolest nikdy neskončí. Pochmurný, drásavý, chladný a nekonečně temný doom death metal, u kterého potkáte své vlastní démony! Definice smutku a utrpení! 


Asphyx says:

You used to walk past this tomb almost every day. All your ancestors and friends are buried in this cemetery. When you step inside and close the rusty gate behind you, endless sorrow envelops you like cold cobwebs. You know all too well that your pain will never end. As long as you walk this earth, memories will tear at you until they draw blood. Today, something is different you hear a strange whisper. You open the door to the tomb, with the inscription ETERNAL MOURN above the entrance, and lose yourself in a blood-red fog.

This band is made up entirely of experienced musicians who know exactly what and how they want to play. Drummer Debly and guitarist/vocalist Gabriel (Black Oath, The Rite, Extirpation) were later joined by guitarist Eros (Extirpation, Funest) and bassist/vocalist Santo (Araphel, Demonomancy). The direction is clearly set. Into the darkness, into the cold, into the deepest underworld. And all this to the sounds of their new EP, which pays homage to their doom death metal forebears. 

Statues, laughing into the silence. Tilted tombstones, freshly exhumed graves, whispers echoing from the morgue. You’ll find all of this here. Wrapped in a massive, clear, and cutting sound, complete with stylish artwork. The songs contain just the right dose of gloomy, sorrowful emotions. They’re well-written and composed. They possess an ancient drive and power, gathered from old, cursed burial grounds. If you like bands like PARADISE LOST, ANATHEMA, OCTOBER TIDE, CEMETARY, or KATATONIA, then you’ve come to the right place. The Italians drew loose inspiration from these bands and added plenty of their own ideas and creativity. I like how the band plays with emotions, how the individual songs first flow around me, and how they gradually transform from mere background noise into my own tainted blood. Although there are only three new tracks, they also hold promise for the future. I’m already looking forward to a full-length album, which I hope will come out soon. For now, I’m locking myself away in an old, abandoned tomb and conversing with the undead. On the stone altars lie mummified bodies in various stages of decomposition. I wonder what will actually remain of us in the end? Our souls will be cursed and will wander forever between this world and the next. I sense a very similar sense of unease in the new EP, "Winds of Sorrow". What’s more, I remember the individual motifs and enjoy returning to them. I think the guys have done a great, morbid job in every respect. I walk past this tomb almost every day. All my ancestors and friends are buried in this cemetery. When I step inside and close the rusty gate behind me, endless sorrow envelops me like cold cobwebs. I know all too well that my pain will never end. Gloomy, harrowing, cold, and infinitely dark doom death metal that will make you face your own demons! The very definition of sorrow and suffering! 



Tracklist:
01. Falling Tears
02. Embracing Tragedy
03. Winds of Sorrow

ETERNAL MOURN

Terror From Hell Records

středa 22. července 2026

Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026)


ASPERATUS - Shrines of Human Waste
CD 2026, Mad Lion Records

for english please scroll down

Sestupuješ po shnilých schodech dolů, do sklepa. Pavučiny, které pokrývají stěny, mají barvu krve. Slyšíš tichý nenávistný šepot nemrtvých. Otevíráš rezavé dveře do záhrobí a vstupuješ dovnitř. Na hácích tu visí hříšníci, křičící do tmy. Maso, odtrhané od kostí, bez očí, bez svědomí, bez emocí. Pak se probudíš do tmy a zjistíš, že realita je ještě horší, než tvoje nejděsivější noční můry. Poslouchám letošní nové album polských ASPERATUS a kývám se spokojeně do rytmu. Jako starý řezník, jako hrobník, který právě exhumoval další z prokletých hrobů.

Jako první mě zaujal motiv na obalu. Mrtvola jakoby mě zvala k poslechu, našeptávala mi zlá slova, byla mým vlastním stínem. Zapínám play na svém přehrávači a z reproduktorů ke mě začne stékat zkažená krev. Ano, death metal v podání této polské smečky mi nejvíc připomíná dlouho neléčený vřed, který byl právě proříznut a začala z něj vytékat zkažená krev. Také cítíte puch rozkladu lidských tkání? Tak přesně takový pocit mám i z této nahrávky. 


Užívám si masivní, ostrý, divoký a dobře čitelný zvuk. Nejvíc se mi ale líbí atmosféra celého alba. Je surová, nekompromisní, ale také chladná a temná jako duše prokletých. Jedná se o hodně propracovanou, velmi dobře složenou a napsanou nahrávku, kterou ocení jak fanoušci starého, prašivého death metalu, tak i příznivci techničtěji a brutálněji laděných melodií. Vše tu sedí přirozeně na svých místech, nikde nic nepřebývá, ani nechybí. Ze skladeb je cítit, odhodlání, naprostá oddanost temnotě, zkušenosti, nadhled. Deska působí opravdově, ryze, upřímně, je zahraná od srdce a je naprosto autentická. Představte si morbidní galerii. V jednotlivých expozicích jsou nainstalována těla v různých stádiích smrti. Lidský druh je schopen neskutečně hnusných, ošklivých a děsivých věcí. Považujeme se za vrchol, za nejvyšší formu života, ale mnozí z nás se chovají hůř než zvířata. Důkazem budiž večerní zprávy. Je něco podmanivého, přitažlivého, co mě nutí k dalším a dalším poslechům. Jako by byla do alba promítnuta pradávná síla, touha ničit a zabíjet hudbou. Té energie, tlaku, chvění, neklidu je tolik, že se vám album zadře pod kůži a dostane do žil i do podvědomí. "Shrines of Human Waste" je volně inspirované jak americkou, tak evropskou death metalovou školou. Činěno je tak s elegancí starých mistrů v oboru. ASPERATUS působí jako patologové, kteří právě provedli veřejnou pitvu. Pacient byl sice živý, ale to patří k téhle hudbě, jako k mrtvému dobře vyrobená rakev. Jsem moc rád, že jsem na svých toulkách v podzemí tuhle smečku objevil. Nemůžu jinak, než vám jejich tvorbu doporučit. Na povrchu je chladná a temná, uvnitř hoří jasným plamenem nenávisti. Sestupuji po shnilých schodech dolů, do sklepa. Pavučiny, které pokrývají stěny, mají barvu krve. Slyším tichý nenávistný šepot nemrtvých. Otevírám rezavé dveře do záhrobí a vstupuji dovnitř. Na hácích tu visí hříšníci, křičící do tmy. Surový, morbidní death metal, u kterého odpadává maso od kostí! Nenávist smíchaná s temnotou, chladem a zkaženou krví! 

Asphyx says:

You descend the rotten stairs into the basement. The cobwebs covering the walls are the color of blood. You hear the quiet, hateful whispers of the undead. You open the rusty door to the underworld and step inside. Sinners hang from hooks here, screaming into the darkness. Flesh, torn from the bones, without eyes, without conscience, without emotion. Then you wake up into the darkness and realize that reality is even worse than your most terrifying nightmares. I’m listening to this year’s new album by the Polish band ASPERATUS and nodding contentedly to the beat. Like an old butcher, like a gravedigger who has just exhumed yet another of the cursed graves.

The first thing that caught my attention was the cover art. The corpse seemed to be inviting me to listen, whispering evil words to me it was my own shadow. I press play on my player, and rotten blood begins to drip toward me from the speakers. Yes, the death metal performed by this Polish pack reminds me most of a long-untreated ulcer that has just been lanced, with putrid blood beginning to ooze out of it. Can you also smell the stench of decaying human tissue? That’s exactly the feeling I get from this recording. 


I enjoy the massive, sharp, wild, and clear sound. But what I like most is the atmosphere of the entire album. It’s raw, uncompromising, yet also cold and dark like the souls of the damned. This is a highly polished, very well-composed and written record that will be appreciated by fans of old-school, gritty death metal as well as those who prefer more technical and brutally driven melodies. Everything here falls naturally into place; nothing is superfluous, and nothing is missing. The songs exude determination, absolute devotion to darkness, experience, and perspective. The album comes across as genuine, pure, and sincere; it’s played from the heart and is completely authentic. Imagine a morbid gallery. In the individual exhibits, bodies in various stages of death are on display. The human race is capable of incredibly vile, ugly, and terrifying things. We consider ourselves the pinnacle, the highest form of life, yet many of us behave worse than animals. The evening news serves as proof. There’s something captivating, alluring about it that compels me to listen to it over and over again. It’s as if an ancient power a desire to destroy and kill through music has been projected into the album. There’s so much energy, pressure, tremor, and restlessness that the album gets under your skin and seeps into your veins and your subconscious. "Shrines of Human Waste" is loosely inspired by both the American and European schools of death metal. It’s executed with the elegance of the old masters of the genre. ASPERATUS come across as pathologists who’ve just performed a public autopsy. The patient was alive, mind you, but that’s as much a part of this music as a well-crafted coffin is to a corpse. I’m so glad I discovered this pack during my wanderings underground. I can’t help but recommend their work to you. On the surface, it’s cold and dark; inside, it burns with a bright flame of hatred. I descend the rotten stairs into the basement. The cobwebs covering the walls are the color of blood. I hear the quiet, hate-filled whispers of the undead. I open the rusty door to the underworld and step inside. Sinners hang here on hooks, screaming into the darkness. Raw, morbid death metal that makes the flesh fall from the bones! Hatred mixed with darkness, cold, and corrupted blood!


tracklist:
01. Intro 
02. Decades Of Deceitful Faith 
03. Age Of Lunacy 
04. Blood Will Define Their Fate 
05. Absence Of God 
06. Throne Of Emptiness 
07. Hell To Follow 
08. Fall 
09. Extinction



úterý 21. července 2026

Interview - MOUFLON - A raw, mangy, dark, and cold exhumation of ancient, cursed doom death metal graves!


Interview with doom death metal band from Netherlands - MOUFLON.

Recenze/review - MOUFLON - Eros & Thanatos (2026):

Ave MOUFLON! Greetings to the Dutch underground. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve released the third fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you see the new album in relation to your previous work? Where did you want to take things, and in what ways do you think these recordings are different?

Thanx for the compliment. The new album is a huge step up from previous recordings. Working with Ronny Kessels and Brad Boatright was the right choice to take it to the next level of filth and debauchery. They delivered the perfect sound for us. Everything sounds harder, voilent and filthier. We took more time to work on the songs and rehearsed them till everything was right. Lyrically it went deeper into the subjects of paraphilia and the collages in the booklet displays the lyrics in images. Artwork and the concept of the album are now more in line with each other then with the older releases. We wanted to take things to a next level of brutality and violence with the music and lyrics and we think that we accomplice this with the album.

“Eros & Thanatos” embodies all the attributes of good death and doom metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come together? How does MOUFLON compose new material?

It's almost like a reverse decomposition process. Instead of tearing things apart, we slowly let them take shape. During rehearsals we always leave room to jam, experiment, and see where new riffs lead us. That's how the first track on Eros & Thanatos crawled out.

In 2024, we locked ourselves in the studio for an entire weekend with nothing but our instruments and these rough ideas. By the time we walked out, four more songs had emerged. From there, everything evolved organically. The lyrics gave each track its own identity and themes, the arrangements became more refined, and the solos finally found their place.

By 2025, the material had fully matured. We entered the studio and recorded the entire album over two long, intense weekends. There wasn't a master plan from the beginning—just riffs, atmosphere, and a shared vision that gradually grew into what Eros & Thanatos has ultimately become.


Who handled the recording and mixing? I have to say, the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. You’ve created a sound that’s brutal, raw, and at the same time dark and primal. How was it working together, and which studio did you record in? How did everything go? The sound is truly gritty, massive, and cuts like a knife.

Ronny Kessels at Overdose Audio handled the recording, while the album was mastered by Brad Boatright at Audiosiege, the guy who did also bands like Obituary and countless other metal acts.

Our approach is pretty straightforward. No fancy tricks, no overproduced bullshit. We use old-school amps, simple distortion pedals, a four-string bass, and a stripped-down "cut the crap" drum kit, no triggers or any of that. The vocals come straight from the guts—raw, powerful, and honest.

When we enter the studio, the songs are already about 95% finished. We don't work with a producer telling us what to do or pushing us in a certain direction. We write our own material and record it exactly the way we want it to sound. That's what death metal is about for us.

We've known each other for a long time, so working together feels completely natural. Everyone knows their role, and the chemistry is already there before the red light comes on. Recording weekends are always a blast, even though we keep ourselves on a tight schedule to capture that aggressive, uncompromising energy and put it on tape.

We're really glad you picked up on the sound. We wanted the album to be brutal, dark, raw, and alive not polished to death. If it makes you crank the volume every time, then we achieved exactly what we set out to do.


An integral part of the release and a sort of bonus for fans is the CD. You released it on Iron Fortress Records, and it features a deathly, mysterious cover. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?

The artwork was created by Joost De Bruijn from The Bone Collector Tattoos. We've known Joost also for a long time and over the years he's done several designs for the band. He's more than just an artist to us he understands who we are and what our music stands for.

When it comes to the artwork, we give him complete freedom. We don't hand him a detailed concept maybe a direction but we dont’t tell him what to draw. He knows our sound, our lyrics, and the atmosphere we're trying to create, so we trust his vision completely. Every time he comes back with something that feels like a natural extension of the music. The collages on the inside of the booklet are made by RJ (singer)

I’ve been wandering through the underground scene for over thirty years now, and when it comes to music, I always turn to the Netherlands it’s a sure bet. I think we have similar personalities and tastes when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little we only have a few death metal bands back home that are worth checking out. How do you explain why death metal is doing so well in your country in particular? How do you perceive your scene, fans, and labels?

We do not have an explanation on why death metal is doing so well here. There is a big metal scene and a lot of shows through out the week. Lots of bands, fans and labels that are committed to the scene.


You play old school influenced doom death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form MOUFLON actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band? Are you tempted by big international festivals, for example? Would you be willing to go on tour with a more famous band?

MOUFLON was formed in 2012 out of a shared love for the old school. The bands that shaped us were Entombed, Autopsy, Bolt Thrower, Gorefest and Asphyx. The riffs, the atmosphere and the sound came naturally because that's the music we grew up with. It's part of our DNA, and that's what eventually surfaced.

Of course, comparisons are inevitable, but we don't chase trends or try to reinvent death metal. We'd rather write honest metal that feel authentic than force ourselves to sound "modern." As long as the music is heavy, memorable and comes from the right place, we're satisfied.

As for the future, we're happy to play wherever people want to hear us. We enjoy club shows just as much as festivals, and we've played outside our own country whenever the opportunity presented itself. Playing larger international festivals would be an nice, and if the right tour with the right band came along, we'd certainly be interested. But touring takes a lot of preperation and planning.


When I started my website ten years ago, my vision was to support bands that I felt weren’t getting enough attention to let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out yourselves for reviews? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers often? Do you go to concerts? Do you party?

Promotion never stops. We handle our own social media and keep the communication direct. Our label has its own way of spreading the word, and we support that by providing photos, quotes and whatever is needed. It's a joint effort, and that's how it works best.

And yes, we're fans first. We buy records, and show up at concerts and festivals whenever we're not on stage ourselves. The underground only survives if bands support each other instead of competing over scraps. We like discovering new music, meeting old friends, drinking beers and celebrating death metal the way it was always meant to be—loud, honest and without bullshit.

On the one hand, every band today has plenty of ways to get their name out there, but on the other hand, there are so many bands that fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you as MOUFLON? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, and so on?

Originality always survives. We've downloaded music ourselves in the past, so we're not going to preach about it. Technology is simply another tool, and we use it to spread our music as far as possible.

For MOUFLON, modern technology has been more of a weapon than an obstacle. It allows us to reach listeners all over the world, stay in direct contact with our supporters, and release our music without depending on the old machinery of the industry. We're definitely not nostalgic for the days of mailing CDs to promoters and waiting weeks for a reply.

Sure, streaming and downloading may have their financial downsides, but that's not why we make music. We'd rather have our songs infect someone on the other side of the planet than have them gathering dust on a shelf. If people connect with what we create, come to a show, or support us in whatever way they can, that's what really matters.

 

I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it—is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to relax? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

That differs from person to person. We're all coming from different backgrounds, so death metal means something slightly different to each of us.

For some of us, it's an outlet a way to channel everything that builds up beneath the surface. For others, it's simply where we feel most at home, doing what we genuinely love. It isn't about playing a role or living some stereotypical lifestyle. It's about honesty and expressing something real through heavy music.

At the same time, you have to keep your balance. Passion is essential, but if you let it consume every part of your life, it can destroy you. Some of us have experienced that firsthand. That's why MOUFLON is about creating music with conviction, while keeping both feet on the ground.

Finally, a classic but important question. What does MOUFLON have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

Check out the website for coming shows and news. Euro version of cd and vinyl will be out soon. No further messages.

Thank you so much for the interview. I wish your new album every success and hope your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m off to blast “Eros & Thanatos” in my head again!


Recenze/review - MOUFLON - Eros & Thanatos (2026):


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine