DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 19. dubna 2026

Recenze/review - SABIENDAS - Puppeteer of Doom (2026)


SABIENDAS - Puppeteer of Doom
CD 2026, Kernkraftritter Records

for english please scroll down

Městem se zase začaly toulat děsivé přízraky. Stávají ve stínu, mají žhnoucí oči a touží po čerstvé krvi. Vylezly z těch nejtemnějších kanálů, kde se dlouhá léta krmily krysami a jedovatou odpadní vodou. Přežily špínu a hlad, přežily svojí vlastní smrt. Zubožení, otrhaní, hladoví. Už se ale nemohly dívat na současný podivný svět a tak se přišly pomstít. Odhodily svoje masky a s ostře nabroušenými noži čekají, až půjdete nočním městem. Ne, tohle není žádný béčkový horor, tohle je nové album německých maniaků SABIENDAS.

Mám pro tuhle smečku slabost, vždycky se mi totiž líbil jejich rukopis, přístup, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita. Důkazem budiž recenze na předchozí nahrávky i rozhovor (vše je odkazováno dole pod článkem). Letošní novinka je volným pokračováním věcí minulých. Opět na ní naleznete surové bicí, maniakální vokál, ostré a nekompromisní riffy i temnou atmosféru. Jedná se o povedené album po všech stránkách, u kterého se stanete svými vlastními přízraky. 


Do nečisté hry vás uvede již do zelené zbarvený hororový obal, pod kterým je podepsán Björn Lensig. Masivní, náležitě surový a brutální je zvuk, který si ale zachovává i potřebnou čitelnost. Každá skladba se mi zarývá do mozku, jako ostrý hřeb. Mám při poslechu pocit, že mě odchytili nemrtví a zavřeli mě do studené a temné kobky. S jasným účelem, změnit mě na jednoho z nich. Když poslouchám "Puppeteer of Doom", tak kapele věřím každý tón, melodii, výkřik do tmy. Skladby jsou opravdu napsány velmi jasně, zřetelně, nikde nic nepřebývá, ani nechybí, vše je ohlodáno na kost, na samotnou podstatu poctivého a klasického kovu smrti. Pokud jste fanoušci třeba takových MASTER, MORGOTH, DEATH, DISMEMBER, GRAVE, MASSACRE, MORBID ANGEL, SINISTER, BOLT THROWER, DEICIDE, neměla by vám rozhodně chybět tahle deska ve vaší sbírce. V šesté skladbě navíc stojí za mikrofonem mistr Tom Angelripper, který svým výkonem jenom potvrzuje, že letos jsou SABIENDAS ve skvělé formě a svojí hudbou zabíjejí na potkání. Je to nahrávka pro staré metalové veterány, kteří u kapel dokáží ocenit, když hrají od srdce. Píšu to často, ale hlídám vstup do podzemí již skoro 35 let a nemůžu jinak a novinku vám doporučit. Naleznete na ní totiž všechno, co máte na tomto stylu rádi. Navíc pánové a dáma přidávají spoustu svých nápadů a invence. Venku se zrovna setmělo, musím jít ven. Městem se zase začaly toulat děsivé přízraky. Stávají ve stínu, mají žhnoucí oči a touží po čerstvé krvi. Vylezly z těch nejtemnějších kanálů, kde se dlouhá léta krmily krysami a jedovatou odpadní vodou. Přežily špínu a hlad, přežily svojí vlastní smrt. Zubožení, otrhaní, hladoví. Už se ale nemohly dívat na současný podivný svět a tak se přišly pomstít. Uvítám je s otevřenou náručí a nechám si prokousnout hrdlo. Myslím si, že nastal čas. Surový, prašivý, starý death metal, u kterého ožívají ty nejděsivější přízraky! Album, které vám vyrve všechny vnitřnosti z těla!


Asphyx says:

Terrifying spectres have begun to roam the city once more. They lurk in the shadows, their eyes glowing, craving fresh blood. They have crawled out of the darkest sewers, where for years they fed on rats and poisonous sewage. They survived filth and hunger; they survived their own death. Wretched, ragged, starving. But they could no longer bear to look upon the strange world of today, so they came to take their revenge. They have cast aside their masks and, with razor-sharp knives, await your passage through the city at night. No, this is no B-grade horror flick; this is the new album from the German maniacs SABIENDAS.

I have a soft spot for this pack; I’ve always liked their style, approach, sincerity, believability, and absolute authenticity. Proof of this can be found in reviews of their previous recordings and an interview (all linked below the article). This year’s new release is a loose continuation of past works. Once again, you’ll find raw drums, maniacal vocals, sharp and uncompromising riffs, and a dark atmosphere. It’s a successful album in every respect, one that will turn you into your own ghosts. 


The green hued horror themed cover, designed by Björn Lensig, immediately sets the tone for this dark and twisted album. The sound is massive, appropriately raw, and brutal, yet it retains the necessary clarity. Every track burrows into my brain like a sharp nail. As I listen, I feel as though the undead have captured me and locked me in a cold, dark dungeon. With a clear purpose: to turn me into one of them. When I listen to "Puppeteer of Doom", I believe every note, every melody, every scream into the darkness. The songs are truly written with great clarity and precision; nothing is superfluous or missing everything is stripped down to the bone, to the very essence of honest, classic death metal. If you’re a fan of bands like MASTER, MORGOTH, DEATH, DISMEMBER, GRAVE, MASSACRE, MORBID ANGEL, SINISTER, BOLT THROWER, or DEICIDE, you definitely shouldn’t miss this album in your collection. On top of that, the sixth track features master Tom Angelripper on vocals, whose performance only confirms that SABIENDAS are in great form this year and are killing it with their music. This is an album for old-school metal veterans who appreciate it when bands play from the heart. I say this often, but I’ve been keeping watch over the underground scene for nearly 35 years now, and I simply have to recommend this new release to you. You’ll find everything you love about this genre on it. Plus, the guys and the lady bring a lot of their own ideas and creativity to the table. It’s just gotten dark outside; I have to go out. Terrifying spectres have begun to roam the city again. They stand in the shadows, their eyes glowing, craving fresh blood. They’ve crawled out of the darkest sewers, where for years they fed on rats and poisonous sewage. They survived filth and hunger; they survived their own death. Ragged, tattered, starving. But they could no longer bear to look upon this strange modern world, so they have come to take their revenge. I will welcome them with open arms and let them bite through my throat. I think the time has come. Raw, mangy, old-school death metal that brings the most terrifying spectres to life! An album that will rip all your insides out of your body!


about SABIENDAS on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
01. Ad Supplicium 
02. De Morte Indignorum 
03. Freak Of Nature 
04. Scavenger Of The Graves 
05. Garden Of Delight 
06. Puppeteer Of Doom (feat. Tom Angelripper) 
07. Stench Of Cadaver 
08. Soul Devourer 
09. Walls Of Bedlam 
10. Eternal Empire 
11. The Outsider

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý šedesátý šestý - Potkani


Příběh pětistý šedesátý šestý - Potkani

Kouknu z okna, jestli náhodou neprší. Trošku asi ano. A do toho déšť. Krásné počasí na sebevraždu, pronesu do ticha pokoje. Na posteli leží bratr a nemluví. Tak si jen něco zamumlám pro sebe, hodím na sebe křiváka a zavolám na psa. Jdu venčit. Běžíme po schodech, máme radost, že jsme spolu. Když jsme někde tak ve čtvrtém patře, tak se ozve neskutečný řev. Jakoby někoho na nože brali. Občas se to stávalo. Spousta chlapů, když přišlo večer z hospody, tak mlátilo svoje manželky i děti. Obyčejný dům uprostřed sídliště. Šeď, beton a asfalt. Ale také zelené stromy a trávníky. Teď nad nimi tedy poletuje sníh, ale i tak, narodil jsem se tu a pokaždé, když sem přijedu, tak na mě padá nostalgie. Volal jsem všem a nikdo nechce jít do hospody. Vůbec nikdo. Achjo, ale já musím ven, mě se nechce sedět u nějakého debilního seriálu. Potkan, potkan, řve paní ze čtvrtého. Omluvím se v duchu jejímu manželovi. Když vyvenčím šelmu, tak lezeme do schodů. V rámci tréninku. Dveře do bytu, z kterého se ozýval ten nelidský řev, jsou otevřené.

Pan manžel, takový ten malý cvalík, co působil jako Fantozzi z mé oblíbené série filmů, nesl na lopatce mrtvé zvířátko. Působilo jakoby v křeči. Mělo na hlavě krev a vypadalo až roztomile. Svině hnusná. Nadává a jde do popelnice. Říkám to mámě a ona jen mezi krájením cibule pronese, že v Boleslavi se opravdu hrozně přemnožili potkani. Někdy se to jimi mezi popelnicemi hemžilo. Občas, jako před chvílí, prolezli stoupačkami nahoru a objevili se na záchodě nebo v koupelně. Oklepu se, musí to být šok. Už ten řev chápu. Najím se a rozloučím. Někdo mi říkal, že dole pod hradem v zatáčce je nějaký nový rockový klub. Stejně se nudím. Jsem tu sám, zítra mě čeká práce na chalupě, pak noční v továrně na brigádě. Nemám stání. Když jdu do města, tak víceméně kopíruji cestu, kterou jsem chodíval jako malý capart do školy na základku. Jdu schválně úplně stejně. Jen už na sobě nemám brašnu s učebnicemi, ale křiváka a vytahaný svetr. Když míjím hospodu U Hymrů, tak se zastavím. Mám jít dovnitř? Na chvilku to zkusím. 

Je tu klasicky zahuleno. Ozývá se cinkání sklenic. Na místě, kde jsme vždycky sedávali my, tak je nějaká skupinka mladých. Mají sice metalová trika, ale jména kapel mi vůbec nic neříkají. Můžu si sednout, zeptám se a oni, i když jsem oproti nim o dost starší, přikývnou. Nechám je, aby pokračovali z započatém rozhovoru. Spíš poslouchám, nasávám atmosféru. Po tomhle se mi občas fakt stýská. Jen tak si sednout, klábosit o ničem. Vychvalovat kapely, jejich nové nahrávky, na některé nadávat a klidně se i přít o to, jestli jsou dobré. V Plzni je to v hospodách a barech, do kterých chodím, samý student a intelektuál. Sem chodí dělníci i řemeslníci. Mániček hodně ubylo, ale pořád tu některým září oči do tmy. Mladých je ale málo. Pokud se mezi ně můžu pořád ve dvaceti počítat, tak nás je fakt jen jeden stůl. Odkud jsi, zeptá se mě jedna dívka s velkými brýlemi a trvalou. Odsud děvče, odsud. Je mi najednou nějak smutno a tak je všechny pozvu na ruma. Abych nebyl sám. 

Nějak mi to dneska leze do hlavy. Mám rozkecáno. Nejdřív se bavím s jedním klukem, ale asi za hodinku zjišťuji, že na mě koukají všichni. Jako na zjevení nebo na svatej obrázek. Kývají hlavou a závidějí. Některé koncerty, že jsem byl u toho, že jsem to zažil. Oni byli ještě cucáci, spoustu věcí znají jen z vyprávění. Jsme od sebe jen několik let, ale takhle, když povídám, tak to působí jako věčnost. Jsou ale v pohodě. Nechci působit staře a tak sem tam přidám nějakou veselou příhodu. Řežeme se smíchy a mě je s nima fakt dobře. Ještě to není ztracený, mumlám si potom u žlábku a nějaký řemeslník v montérkách mi řekne, abych držel hubu. Jsem tu správně, směju se, když se vracím ke stolu. Vytáhnu svůj notýsek a zapíšu si poctivě všechny kapely, které poslouchají oni. Nechci ustrnout jen u těch starých. Zajímá mě, co je baví. Objevím si tak další sérii skupin, které začnu sledovat a mnohé i sbírat. Časopisy jsou jedna věc, ale osobní kontakt a koncerty druhá. Jak se jmenuje ten nový klub? U-Turn. Podle toho filmu? Jak tam sjedou z dálnice. Hraje tam ta, Jennifer Lopez a Sean Penn. Jsem doma, byli jsme na tom v kině. Hrozně mě ten film tenkrát bavil. 

Mají s sebou asi patnáctiletýho kluka, který se mě drží jako klíště. Pořád se mě na něco ptá, snaží se bejt děsně tvrdej, ale samozřejmě není, protože je svým způsobem ještě dítě. Snažím se být shovívavý, býval jsem stejný. Každý chce někam zapadnout. Mít partu. Potkávat lidi. U nás ve třídě jsme dva, co poslouchají metal, tvrdí mi. Kámoš nemohl, tak jsem šel jen já. Má tu ségru, takovou krásnou panenku. S velkýma očima. Kolik jí je? Sedmnáct. Je sladká a ví to o sobě. Kecáme cestou k hradu. Propleteme se až na vyhlídku, ze které je vidět dolů na Štěpánku a Klenici. To je takový náš zvyk, prohlásí a vytáhnou z batohů lahváče. Dostanu také jednoho a cinknu si s nimi. Nechám je, ať si povídají. Jdu kousek stranou. Chodívali jsme sem s Kačenkou. Bydlela kousek odsud. Nějak to na mě padne. Co ti je? Zeptá se mě panenka. Ale nic. Vzpomínky. Otřu si slzy a pozvu je v klubu na pivo. Na oplátku. Nikdo tu ještě není. Na mrňavém pódiu se připravuje nějaká punková kapela. Oni moc neumí hrát, ale nevadí to, hlavně, že se něco děje, dodá benjamínek. 

Za chvilku je tu plno. Hodně plno. Občas, když už se mi zdá, že nemůžu dýchat, tak vylezu jen tak ven. Postávají tu kuřáci. Zapálím si taky a stoupnu si stranou. Jen tak sleduji cvrkot. Smích, hlášky, kluci a holky, muzika, pivo, bože jak já tohle miluju. Nasávám atmosféru. Koutkem oka zahlédnu pohyb dole u zdi. Mezi odpadky se mihne stín. Potkani jsou fakt všude, pronese nějaký punker, který si toho také všimne. Následuje dlouhý proslov o tom, jak jsou zvířata lepší než lidi. Než někteří určitě, s tím souhlasím. Pak už ale začne blábolit a tak se vrátím dovnitř. U našeho stolu mi pořád drží místo. Jak milé, možná pro ně tak starý nebudu. Koneckonců, od některých jsem jen tři roky. Tehdy mi to ale připadalo jako hrozně moc. Navíc, doba se kolem děsně rychle měnila. Už jen město bylo jiné. Nové obchody, podniky a potkani. Přemýšlím nad tím, proč se tomu tak stalo. Kdysi jsem četl parádní knihu Krysy od Jamese Herberta. Pamatuji si některé pasáže. Na Londýn padá strach. Jsou stále drzejší, divočejší. Černé stíny. Hraje druhá kapela. Taky mě nebaví. 

Ten večer, tuhle noc zde zavíráme. Musí nás vyhodit. Jdeme na sídliště. Mám pocit, že kolem sebe vidím své staré kamarády. Typově jsou jim podobní. I holky. Je to zvláštní a svým způsobem až děsivé. Rozloučíme se, oni bydlí spíše víc vzadu, v novějších domech. Jdu tak posledních pár kilometrů sám. V některých oknech se svítí. Bliká v nich televize. V mlze přede mnou se objeví potkan. Stojí tam a dívá se na mě. Packami si otírá tváře a mrská ocasem. Připravím se na případný útok. Bude to on, versus moje marteny. Ale rozmyslí si to. Protentokrát. Za pár dní mi volá máma na kolej do Plzně a sdělí mi, že na souseda zaútočil, když šel ráno do práce. Musel se bránit koženou taškou. Možná to byl on. Těžko říct, za obchodem u našeho domu je jich snad deset. Proplétají se mezi odpadky. Občas zahlédnu jejich oči a zuby. Představím si, již značně přiopilý, že mě dostanou, že mě roztrhají. Jsem rád, když za sebou zavřu vchodové dveře. Snad nevyleze nějaký ze stoupaček. 

Spím jen asi dvě hodiny. Jedeme na chalupu. Je mi blbě. Veškerou práci dělám jako robot. Zvedá se mi žaludek. Když mám vše hotovo, tak potkám souseda, jak vyváží staré listí. Hned mi řekne, že jejich kočka včera chytla potkana. Přinesla ho před dveře a ty vole, stará se mohla zbláznit. Tak oni jsou už i tady. Jestli on neměl ten James Herbert nějakou vizi. Schválně zalezu na půdu, knížku si najdu a pak si cestou zpátky do Boleslavi čtu. Jedu autobusem a jdu rovnou do továrny. Dnes mě čeká úklid v kanálech. Vem si rukavice a pracovní boty. A bacha. Přemnožily se krysy, plete si oba živočišné druhy šéf. Teď už se musím smát. Invaze? Pravdou ale je, že si dávám fakt hodně velkého bacha. Opravdu tu jsou. Krmí se odpadky a množí se velmi rychle. Mám k ránu chvilku doma čas, než mi jede vlak do Plzně a tak vytáhnu naučný slovník a načtu si o těchto punkových zvířátkách spoustu dalších informací. Trvá to snad půl roku, než město začne potkany likvidovat. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 18. dubna 2026

Interview - ATONE - A dark, cold, mesmerizing funeral doom death metal ritual for summoning one’s own demons!


Interview with doom death metal band from Portugal - ATONE.

Answered Flame (drums) and Ashen (guitars, keyboards), thank you!

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Ave ATONE! Greetings to the Portuguese underground. I hope everything is going well over there. It should be you’ve released the first fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, gloomy, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you feel about the new album, and what kind of feedback have you been getting? Please also introduce your band to us.

[Flame] Thank you so much for the kind words about the album. We’re really happy with how it turned out. It came out pretty much exactly as we had imagined. So far, the feedback has been very positive and encouraging, and it feels like people are really understanding what we’re trying to do. The band consists of Maze on vocals, Ashen on lead guitar and keyboards, V.S. on rhythm guitar and bass, and me, Flame, on drums.

“Rebirth in Despair” contains all the attributes of good death and funeral doom metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come about? How does ATONE compose new material?

[Ashen] Rebirth in Despair came together in a very organic way. Most of the material was built from ideas, riffs, and atmospheres that slowly started to take shape over time, until everything began to feel connected. We didn’t try to force anything. We just followed what felt right and let the songs grow from there.

When it comes to writing new material, it usually starts with a riff, a mood, or sometimes even just a title or a feeling we want to capture. From there, we start building around it as a band, adding layers and shaping the song until it feels complete. It’s a very natural process for us, and we always try to make sure the music carries the atmosphere and emotion we’re looking for.


Who is responsible for the sound? I have to say, the sound is literally chilling. It keeps making me turn up the volume on my stereo. They’ve created a sound that’s urgent, raw, and at the same time dark and primal. How was it working together? Which studio did you record in, and how did everything go?

[Ashen] Thanks! That really means a lot. The sound is definitely a team effort, but a lot of the initial work was actually recorded at home, where we could experiment freely and capture the raw atmosphere we wanted. The real mixing magic happened later at Pentagon Audio Manufacturers with Fernando Matias behind the desk.

I've worked with Fernando on other projects before, so it was a natural, easy choice for us. He really understood what we were going for and helped unlock exactly how Atone should sound, that urgent, raw, primal darkness you mentioned. The sessions flowed well, and we're thrilled with the result.

An integral part and a sort of bonus for fans today is the CD. You’re releasing it on Meuse Music Records, and it features mystical artwork. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?

[Ashen] The physical CD is definitely something special for us and the fans. The initial concept actually came from a friend of ours who did an amazing job capturing the essence of the title track 'Rebirth in Despair'. Using that as our starting point, I took over from there to refine the artwork and make sure the physical CD was perfectly aligned with our vision.

We collaborated closely with Meuse Music Records on the whole package. They really get the underground Doom aesthetic and gave us complete creative freedom while handling the production flawlessly. The final result feels like a true extension of the album itself.


I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and to tell you the truth, I’ve been getting a lot of great bands from Portugal to review in recent years. How do you perceive your scene, your fans, and the labels? What about concerts?

[Flame] The Portuguese scene has really been growing over the last few years, with a lot of quality bands emerging. People are starting to look at our scene, and country, differently now. As for concerts, Portugal has become almost a mandatory stop on any tour. It's great to see.

“Rebirth in Despair” is an album with a very unique atmosphere. Melancholy meets sadness here, but also something else something interesting, mysterious. It’s as if your history and nature have been imprinted on the music. Am I wrong? What are the lyrics about, and who wrote them? Where did they draw inspiration from?

[Ashen] You're absolutely right! That atmosphere carries out sadness and melancholy, but with this mysterious defiance underneath, like staring down the void and refusing to blink.

All the lyric work is Maze's. He's created something truly amazing and complex. Rebirth in Despair revolves around a concept of humanity's self-inflicted collapse. The album ends up unfolding like a premonitory dream, a relentless loop of creation, illusion, decay, and rebirth where order doesn't matter, only the final awakening.

That's the essence Maze distilled into every word.


You play old-school-influenced doom death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form ATONE actually came about, who your role models were and are, and where you want to take the band? Are you tempted by big international festivals, for example? Are you willing to go on tour with a more famous band?

[Flame] Atone was formed by old-school metal fans who’ve been around the scene for years and have experience with similar bands. We want to take the band as far as we can. To keep promoting the sound and image, push for good shows and releases. That’s really all we can hope for right now.

[Ashen] We don't set out to fit a specific niche or chase a particular label. That's never been our approach. We don't try to emulate other bands either. But it's natural that some of our individual influences come through in the songs, those old-school doom death roots we all share.

The idea for Atone came from that shared hunger to create something true to what moves us, without forcing comparisons. As for where we're taking it, we're open to whatever comes: good shows, good releases, seeing how far the sound can carry us.

We're already excited to be part of Portugal's biggest doom festival this September at Under the Doom Festival. Sharing the stage with heavyweights like Draconian, Evoken, and a killer international lineup feels like the perfect next step. Big festivals and tours? If the right opportunities line up, absolutely. We're ready.


When I started my website ten years ago, I had a vision that I would try to support bands that I felt weren’t getting much attention. To let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?

[Flame] Yes, we promote the band the old-school way too, sending albums out to promoters and press worldwide. Personally, I'm still very much an underground guy. I buy CDs when I really enjoy something, and sometimes I'm even into trading music and videos. Of course we go to concerts whenever there's a band we appreciate. We enjoy them as much as we can.

[Ashen] Websites like yours are absolutely vital to the metal community. Interviews, articles, and reviews from dedicated zines give underground bands like us crucial exposure that helps us connect with fans who might otherwise miss out. Your ten years of supporting overlooked acts is inspiring and makes a real difference. Keep it up!

We handle most of our own promotion, from social media pushes to reaching out directly for reviews and features. We don't leave it all to the label; staying hands-on keeps us in control. We're fans at heart too, always supporting our peers by buying albums we love, sharing their stuff, and hitting concerts whenever we can. Partying? Sure, if it involves good music and good people.

On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to make a name for itself, but on the other hand, there are a huge number of bands out there, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you, as ATONE? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, etc.?

[Ashen] Modern technology is what it is. Streaming, downloading, all of it. It's here to stay, and fighting against it feels pretty futile. We've accepted that reality and focus on what we can control.

That said, especially in the metal community, there's still a real sense of fairness and connection. Our fans are incredibly supportive. They pay for streams when they can, buy CDs and merch, and actually show up to gigs. That loyalty means everything and keeps us going.

The bigger threat right now, honestly, is all the AI-generated noise flooding the internet. It's adding so much meaningless slop that it makes it harder for bands to cut through and connect with the real audience who actually care about the music. That's the real challenge, finding those people in the endless scroll.

I like to ask musicians what death/doom metal means to them. How would they define it is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to relax? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

[Flame] It means a way to express our deep inner feelings and make them come to life through music and lyrics, art in general.

[Ashen] Personally, music has to carry real feelings and emotions. Otherwise, it's sterile and void. Death doom and funeral doom are the ones that touch me deeply and actually make me feel something. That's the main thing for me.


Finally, a classic but important question. What does ATONE have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

[Flame] We hope to perform live in some specific events, not just for playing live, if you understand me. Two dates already booked until the end of the present year.

Meanwhile, we're hoping to spread our sound, image and digital platforms as much as we can. The album is now available in 6 panel digipak format via Meuse Music Records.

[Ashen] We're gearing up for the big festival in September, and there will surely be other dates announced soon.

To our fans, a huge thank you for your unwavering support. It means the world to us, and we're grateful for every stream, purchase, and word of support. Keep spreading the doom, and we'll see you around..

Thank you very much for the interview. I wish not only the new album great success but also that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Rebirth in Despair” in my head again!

[Ashen] Thank you so much for the great interview and your kind words. We truly appreciate the support and the awesome work your zine does in giving exposure to bands like us it means a lot in helping us reach more ears.

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Rozhovor - ATONE - Temný, chladný, uhrančivý funeral doom death metalový obřad pro vyvolávání vlastních démonů!


Rozhovor s doom death metalovou skupinou z Portugalska - ATONE.

Odpovídali Flame (bicí) a Ashen (kytara, klávesy), děkujeme!

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Ave ATONE! Zdravím do portugalského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos první dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, pochmurné, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku ty jaké na ní máte ohlasy? Přestav nám prosím i vaši kapelu.

[Flame] Moc děkujeme za milá slova o albu. Jsme opravdu spokojeni s tím, jak to dopadlo. Dopadlo to víceméně přesně tak, jak jsme si to představovali. Zatím je zpětná vazba velmi pozitivní a povzbudivá a zdá se, že lidé opravdu chápou, o co se snažíme. Kapelu tvoří Maze (zpěv), Ashen (sólová kytara a klávesy), V.S. (rytmická kytara a basa) a já, Flame, na bicí.

„Rebirth in Despair“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a funeral doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ATONE?

[Ashen] Rebirth in Despair vzniklo velmi organickým způsobem. Většina materiálu byla postavena na nápadech, riffech a atmosféře, které se postupem času pomalu formovaly, až se vše začalo zdát propojené. Nesnažili jsme se nic vnucovat. Prostě jsme se drželi toho, co nám připadalo správné, a nechali jsme písně odtud růst.

Když jde o psaní nového materiálu, obvykle to začíná riffem, náladou, nebo někdy i jen názvem či pocitem, který chceme zachytit. Odtud kolem toho začínáme jako kapela stavět, přidávat vrstvy a formovat píseň, dokud se necítí hotová. Je to pro nás velmi přirozený proces a vždy se snažíme, aby hudba nesla atmosféru a emoce, které hledáme.


Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že ze zvuku doslova mrazí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořili vám zvuk, který je naléhavý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

[Ashen] Díky! To pro mě opravdu hodně znamená. Zvuk je rozhodně týmovou prací, ale velká část původní práce byla ve skutečnosti nahrána doma, kde jsme mohli volně experimentovat a zachytit syrovou atmosféru, kterou jsme chtěli. Skutečná magie mixování se stala později v Pentagon Audio Manufacturers s Fernandem Matiasem za pultem.

S Fernandem jsem už dříve pracoval na jiných projektech, takže to pro nás byla přirozená a snadná volba. Opravdu pochopil, o co nám jde, a pomohl nám odhalit přesně to, jak by Atone mělo znít, tu naléhavou, syrovou, prvotní temnotu, o které jsi se zmínil. Nahrávání plynulo dobře a jsme z výsledku nadšení.

Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Meuse Music Records a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

[Ashen] Fyzické CD je pro nás i fanoušky rozhodně něco speciálního. Prvotní koncept vlastně vzešel od našeho kamaráda, který odvedl úžasnou práci při zachycení podstaty titulní skladby 'Rebirth in Despair'. Využil jsem ho jako výchozí bod a já jsem se ujal vylepšování obalu a ujistil se, že fyzické CD dokonale odpovídá naší vizi.

Na celém balíčku jsme úzce spolupracovali s Meuse Music Records. Opravdu chápou undergroundovou doomovou estetiku a dali nám naprostou tvůrčí svobodu, přičemž bezchybně zvládli produkci. Konečný výsledek působí jako skutečné rozšíření samotného alba.


Toulám se podsvětím již přes třicet let a abych pravdu řekl, tak poslední roky mi chodí na recenze z Portugalska spousta skvělých kapel. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely? Co koncerty?

[Flame] Portugalská scéna v posledních několika letech opravdu roste a objevuje se spousta kvalitních kapel. Lidé se teď začínají dívat na naši scénu a zemi jinak. Co se týče koncertů, Portugalsko se stalo téměř povinnou zastávkou na jakémkoli turné. Je skvělé to vidět.

„Rebirth in Despair“ je albem, které má takovou zvláštní atmosféru. Melancholie se zde potkává se smutkem, ale ještě s něčím dalším, zajímavým, záhadným. Jako by se do hudby otiskla vaše historie a příroda. Nemýlím se? O čem jsou prosím tě texty a kdo je jejich autorem? Kde pro ně bral inspiraci?

[Ashen] Máš naprostou pravdu! Ta atmosféra vyvolává smutek a melancholii, ale s tímto tajemným vzdorem pod povrchem, jako by člověk hleděl do prázdna a odmítal mrknout.

Veškerá textová tvorba je Mazeova. Vytvořil něco skutečně úžasného a komplexního. Rebirth in Despair se točí kolem konceptu lidstva, které si samo způsobilo zhroucení. Album se nakonec odvíjí jako varovný sen, neúprosná smyčka stvoření, iluze, rozkladu a znovuzrození, kde na řádu nezáleží, pouze na konečném probuzení.

To je podstata, kterou Maze vdechl do každého slova.


Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ATONE, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

[Flame] Atone založili fanoušci oldschool metalu, kteří se na scéně pohybují už léta a mají zkušenosti s podobnými kapelami. Chceme kapelu dovést co nejdál. Propagovat zvuk a image, tlačit na dobré koncerty a vydání. To je teď opravdu vše, v co můžeme doufat.

[Ashen] Nesnažíme se zapadat do konkrétního výklenku ani se honit za konkrétním labelem. To nikdy nebyl náš přístup. Nesnažíme se ani napodobovat jiné kapely. Ale je přirozené, že v písních se projevují některé naše individuální vlivy, ty oldschoolové doom death kořeny, které všichni sdílíme.

Nápad na Atone vzešel ze společné touhy vytvořit něco věrného tomu, co nás pohání, aniž bychom se museli srovnávat. Co se týče toho, kam se posuneme, jsme otevření všemu, co přijde: dobrým koncertům, dobrým vydáním, a také tomu, jak daleko nás zvuk dokáže dovést.

Už teď se těšíme, že se letos v září budeme účastnit největšího portugalského doomového festivalu Under the Doom Festival. Sdílet pódium s těžkými váhami jako Draconian, Evoken a úžasnou mezinárodní sestavou se zdá být perfektním dalším krokem. Velké festivaly a turné? Pokud se naskytnou ty správné příležitosti, tak rozhodně. Jsme připraveni.


Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

[Flame] Ano, kapelu propagujeme také oldschoolovým způsobem, posíláme alba promotérům a tisku po celém světě. Osobně jsem stále velký undergroundový typ. Kupuji si CD, když mě něco opravdu baví, a někdy se dokonce věnuji obchodování s hudbou a videi. Samozřejmě chodíme na koncerty, kdykoli je tam kapela, kterou si vážíme. Užíváme si je, jak jen můžeme.

[Ashen] Webové stránky jako ta vaše jsou pro metalovou komunitu naprosto zásadní. Rozhovory, články a recenze ze specializovaných zinů poskytují undergroundovým kapelám, jako jsme my, klíčovou publicitu, která nám pomáhá spojit se s fanoušky, kteří by jinak mohli o ně přijít. Vašich deset let podpory přehlížených kapel je inspirativní a dělá skutečný rozdíl. Jen tak dál!

Většinu naší propagace si řešíme sami, od propagace na sociálních sítích až po přímé oslovování s recenzemi a články. Nenecháváme to všechno na labelu; aktivní přístup nám umožňuje mít vše pod kontrolou. Jsme také fanoušci v srdci, vždy podporujeme své kolegy nákupem alb, která milujeme, sdílením jejich věcí a účastí na koncertech, kdykoli můžeme. Párty? Jasně, pokud se jedná o dobrou hudbu a dobré lidi.

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ATONE ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

[Ashen] Moderní technologie jsou takové, jaké jsou. Streamování, stahování, prostě všechno. Zůstane to tady a bojovat proti tomu se zdá být docela marné. Přijali jsme tuto realitu a soustředíme se na to, co můžeme ovlivnit.

Nicméně, zejména v metalové komunitě, stále existuje skutečný smysl pro spravedlnost a propojení. Naši fanoušci nás neuvěřitelně podporují. Platí za streamy, když mohou, kupují si CD a merchandise a skutečně chodí na koncerty. Tato loajalita znamená všechno a drží nás nad vodou.

Upřímně řečeno, větší hrozbou je teď všechen ten hluk generovaný umělou inteligencí, který zaplavuje internet. Přidává tolik nesmyslného odpadu, že kapelám ztěžuje proniknout a spojit se se skutečným publikem, kterému na hudbě skutečně záleží. To je skutečná výzva, najít tyhle lidi v nekonečném scrollování.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

[Flame] Znamená to způsob, jak vyjádřit naše hluboké vnitřní pocity a nechat je ožít skrze hudbu a texty, umění obecně.

[Ashen] Hudba osobně musí nést skutečné pocity a emoce. Jinak je sterilní a prázdná. Death doom a funeral doom jsou ty, které se mě hluboce dotýkají a skutečně díky nim něco cítím. To je pro mě to hlavní.


Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ATONE v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

[Flame] Doufáme, že budeme moci vystupovat živě na nějakých konkrétních akcích, ne jen tak naživo, pokud mi rozumíte. Dva termíny už máme rezervované do konce tohoto roku.

Mezitím doufáme, že se nám podaří co nejvíce šířit naše zvukové, obrazové a digitální platformy. Album je nyní k dispozici v 6panelovém digipakovém formátu u Meuse Music Records.

[Ashen] Připravujeme se na velký festival v září a brzy budou jistě oznámeny další termíny.

Našim fanouškům posíláme obrovské poděkování za vaši neochvějnou podporu. Znamená to pro nás celý svět a jsme vděční za každý stream, nákup a slovo podpory. Šířte dál doom a uvidíme se..

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Rebirth in Despair“ zase narvat do hlavy!

[Ashen] Moc děkujeme za skvělý rozhovor a vaše milá slova. Opravdu si vážíme podpory a skvělé práce, kterou váš zin odvádí při zpřístupňování kapel, jako jsme my, což pro nás hodně znamená a pomáhá nám oslovit více uší.


Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

pátek 17. dubna 2026

Recenze/review - CAUSTIC - Inner Deflagration (2026)


CAUSTIC - Inner Deflagration
CD 2026, Horror Pain Gore Death Productions

for english please scroll down

Další hromady mrtvol, další usekané ruce a nohy, lebky, smějící se do ticha. Kolem všechno hoří a oheň už nikdy nevyženeš ze své hlavy. Další válka v neznámém koutě světa. Jde, jak jinak, o víru a ty ani nevíš, na jaké straně bojuješ. Jediné, s čím jsi si jistý je, že rozhřešení nikdy nedostaneš a noční můry tě budou pronásledovat do konce tvého nebohého života. Pevně obejmeš svoji chladnou zbraň a vydáš se znovu na lov. Viděl si až příliš utrpení a bolesti. Nikdy je nevyženeš z hlavy. Možná by ti ale mohlo pomoci nové album španělských maniaků CAUSTIC.

Tahle smečka rozhodně netrpí nadprodukcí. Její historie sice sahá až do roku 1992, ale letošní novinka je teprve jejich čtvrtou dlouhohrající v řadě. Jed ale můžete vzít na to, že se opět jedná o surový, brutální, nekompromisní death metal ze staré školy, který je špinavý, divoký a řeže tou správnou stranou nože. Pánové jsou zpět a z jejich riffů znovu odkapává zkažená krev. 


Death metal a jeho odrůdy poslouchám již skoro 35 let a pokaždé, když si pustím nové album "Inner Deflagration" tak cítím ze skladeb takovou tu pradávnou živočišnost, zuřivost, vztek, sílu, tlak a energii. Španělé mě pokaždé dokáží rozsekat na malé kousky, pověsit na háky do studené kobky. Vymáchat mi obličej v kaluží plné špíny, lidského hnusu a zkažené krve. Poslouchat tuhle nahrávku je jako se procházet morbidní galerií smrti. Kapela nejen, že sází na klasickou brutalitu, ale přidává také chladnou a temnou atmosféru. Připadám si jako na starých opuštěných jatkách, kde je do stěn otištěna bolest, jako na patologických sálech, na kterých jsou pitvána těla obětí násilných činů, jako v daleké vesnici na konci světa, která byla právě vypálena. Všechny tyhle obrazy mi létají hlavou jako zběsilé. Užívám si masivní, dobře čitelný a ostrý zvuk, líbí se mi i stylový motiv na obalu. Po formální stránce je vše v naprostém pořádku a já se tak můžu soustředit na jednotlivé podmanivé motivy. Pokud bych potom měl tvorbu této smečky k někomu přirovnat, volil bych jména jako DYING FETUS, CANNIBAL CORPSE, SEVERE TORTURE, NILE, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, DEICIDE, CARCASS, DEEDS OF FLESH, PYREXIA, SUFFOCATION. Dobrá společnost, co říkáte? Španělští maniaci přidávají navíc do svých skladeb spoustu svých nápadů a invence. Výsledkem je album, které lze doporučit všem, kteří mají rádi dobře složený, nekompromisní kov smrti s vlastním výrazem a ksichtem. Také by se dalo napsat, že CAUSTIC jsou zpět a svojí hudbou zabíjejí na potkání. Devastující, divoký, surový death metal, po kterém zůstává hluboká krvavá stopa! Útok bez kompromisů!


Asphyx says:

More piles of corpses, more severed arms and legs, skulls grinning into the silence. Everything around you is burning, and you’ll never be able to banish the fire from your mind. Another war in some unknown corner of the world. It’s all about faith, of course, and you don’t even know which side you’re fighting on. The only thing you’re sure of is that you’ll never receive absolution, and nightmares will haunt you until the end of your wretched life. You grip your cold weapon tightly and set out on the hunt once more. You’ve seen far too much suffering and pain. You’ll never get them out of your head. But maybe the new album by the Spanish maniacs CAUSTIC could help you.

This pack certainly doesn’t suffer from overproduction. While their history dates back to 1992, this year’s release is only their fourth full-length album in a row. But you can bet that it’s once again raw, brutal, uncompromising old-school death metal dirty, wild, and cutting with the right edge of the blade. The guys are back, and their riffs are dripping with rotten blood once again. 


I’ve been listening to death metal and its subgenres for nearly 35 years, and every time I play the new album "Inner Deflagration", I feel that primal animalistic energy, fury, rage, power, intensity, and energy emanating from the tracks. These Spaniards always manage to tear me to shreds, hang me on hooks in a cold dungeon. To dunk my face in a puddle full of filth, human filth, and rotten blood. Listening to this record is like walking through a morbid gallery of death. The band not only relies on classic brutality but also adds a cold and dark atmosphere. I feel like I’m in an old abandoned slaughterhouse where pain is imprinted on the walls, like in pathology labs where the bodies of victims of violent crimes are dissected, like in a remote village at the end of the world that has just been burned to the ground. All these images are racing through my head like mad. I’m enjoying the massive, clear, and sharp sound, and I also like the stylish cover art. Formally, everything is in perfect order, so I can focus on the individual captivating themes. If I were to compare this band’s work to anyone else, I’d mention names like DYING FETUS, CANNIBAL CORPSE, SEVERE TORTURE, NILE, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, DEICIDE, CARCASS, DEEDS OF FLESH, PYREXIA, and SUFFOCATION. Good company, don’t you think? These Spanish maniacs also inject their songs with plenty of their own ideas and creativity. The result is an album that can be recommended to anyone who loves well-crafted, uncompromising death metal with its own distinct style and character. One could also say that CAUSTIC are back and killing everything in their path with their music. Devastating, wild, raw death metal that leaves a deep, bloody trail in its wake! An uncompromising assault!


Tracklist:
01. Dead Mind Job 
02. Sleeping On Adrenaline 
03. A Vortex Darkly 
04. Inner Deflagration 
05. Mato En Mi Tiempo Libre 
06. Stab It Until You Make It 
07. Speak Of The Dead 
08. Mestres De L'assassinat 
09. Rotten King 10. Maggots

KNIŽNÍ TIPY - Hra - Bernard Minier (2026)


Hra - Bernard Minier
2026, XYZ (CZ)

Moje anabáze se zlomenou nohou pokračuje. Stále belhám o berlích a mám velmi ztížený pohyb. Pro člověka, který je zvyklý se neustále hýbat a sportovat, je to už dlouhé. Chce to trpělivost, to vám řekne každý. A tak každý den surfuji po knižních novinkách a hledám něco, co mě zaujme. Moje slabost pro dílo mistra Miniera je všeobecně známá. Vždycky se mi líbilo, jakým způsobem autor píše, jak dokáže pokaždé navodit temnou a chladnou atmosféru. Jeho psychologie některých postav je vždy až děsivá. Novinka s příhodným názvem Hra, je volným pokračováním s oblíbeným vyšetřovatelem Martinem Servazem. Tentokrát opět ve velkém stylu a velmi naléhavě a autenticky. Když jsem začal knížku číst, ihned jsem si vzpomněl na spoustu věcí i ze svého okolí.

Já to vlastně svých způsobem chápu. I když... Také rád čtu o temných a hnusných věcech, o tom, čeho je člověk jako druh schopen. Mnohdy jsou příběhy inspirovány skutečnými příběhy, ale většinou se jedná o fikci. A v tom je velký rozdíl. S různými podcasty, rozhovory a pitváním různých vražd, činů sériových vrahů se roztrhl pytel. Natáčí se seriály a abych pravdu řekl, tak mě tohle spíš vadí, než se by mě to bavilo. Je totiž rozdíl, pokud se volně inspirujete a nebo se vezete na bolesti pozůstalých. Jak by vám bylo, když by nějaký holobrádek zasvěceně hovořil o tom, jak někdo brutálně znásilnil a rozsekal vaši matku, přítelkyni, sestru? Asi by se vám to moc nelíbilo, co? Lidé hltají krvavé detaily a snaží se ulovit rozhovory s hnusnými vrahy. Z těch se stávají celebrity, některým dokonce píší ženy zamilované dopisy. Přiznám se, že někdy se mi chce zvracet.

Absolutní ztráta empatie u některých jedinců. O tom je i tahle kniha. Pokud jste četli předešlé díly, tak určitě znáte postavu hnusného a chladného vraha Juliana Hartmanna. True crimi je žánr, který mnohé fascinuje. V některých případech se z toho stane až posedlost, závislost na bolesti jiných. Všechno to vypadá jen jako neškodný horor, u kterého se sice bojíte, ale víte, že jednou skončí, vy půjdete domů a možná se vám dostane do některých snů. Jenže někdy se změní v realitu. V děsivou a krutou realitu. Začnou se totiž doopravdy ztrácet mladé ženy a stopy vedou do minulosti. Začíná velmi napínavý příběh plný bolesti a naprosté tmy. Zvrácená lidská mysl je opět rozpitvána na malé části. Přemýšlím spolu s Martinem, který je stále svérázný a mnohdy mi doslova mluví z duše. Máme s autorem opravdu velmi podobný pohled na svět. Ale o tom jsem již mnohokrát psal. 

Kniha mi přišla do Zásilkovny někdy ve středu. Pokaždé, když jsem zaklapl ve dvě hodiny odpoledne počítač a těšil se, až si natáhnu nohu nahoru a trošku ji odkrvím, tak jsem otevíral další kapitolu Hry a nemohl se dočkat. Minier psal, píše a snad bude vždycky psát velmi poutavě a uvěřitelně. V jeho knihách je vždycky neklid, děj je napnutý jako struna a pokud autor zabrousí i do současné světové situace, tak pokaždé jen souhlasně pokývám hlavou. Ano, opět je řezáno do živého. Víte, když někdy slyším mladé kluky s gustem pronášet hnusné detaily o obětech v různých rozhovorech se starými kriminalisty, tak je mi opravdu úzko. Jakoby vrahy obdivovali. Jsou necitliví a vůbec se mi nelíbí, jak jsou pachatelé mnohdy adorováni. Někteří jsou dávno na svobodě a můžou si s klidem pustit seriál o sobě samých. Otevřít si pivo, dát si popcorn a kochat se tím, jaké jsou z nich celebrity. Za mě hnus přátelé.

Když se potom někdo inspiruje, když potom někomu přeskočí v hlavě, tak se vyrojí desítky vážných psychiatrů (kteří nechali pachatele po pár letech s klidem chodit mezi lidmi) a zasvěceně vypráví o tom, jaký je to výjimečný jev. Oběti jsou všem tak nějak jedno. Osobně mi to vadí a vidím v tom i určité skryté poselství téhle čtivé knihy. Zkrátka a dobře, mistr Minier mě opět nezklamal, donutil k zamyšlení a také jsem byl od začátku do konce napnutý, jak všechno dopadne. A kdo je samozřejmě vrah. Beru si do rukou berle, hledám ve své knihovničce další výtisk. Co já bych si mohl přečíst, přemýšlím nahlas. Potom padne můj zrak na jednu knížku, které se chci věnovat již dlouho. Nechte se překvapit. Zatím si podložím nohu, aby z ní trošku odtekla krev. Je to fakt běh na dlouhou trať. Ještě, že mám knihy. Mějte se krásně a děkuji vám za pozornost. Ať se vám daří!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Temnota má nové jméno – a Martin Servaz ho dobře zná. Devátý případ z bestsellerové série." Když se na internetu začne šířit true crime podcast o nepolapitelném sériovém vrahovi Julianu Hirtmannovi, brzy se kolem jeho příběhu vytvoří mrazivý kult. Miliony posluchačů, blogerů a amatérských vyšetřovatelů pátrají po detailech jeho zločinů – a jejich posedlost živí novou vlnu strachu. V okamžiku, kdy začnou mizet mladé ženy, vrací se komisař Martin Servaz do akce. Stopy vedou do minulosti... a zároveň do světa, kde se realita ztrácí v mediálním šumu. Je Hirtmann zpět? Nebo je pravda ještě děsivější?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 16. dubna 2026

Recenze/review - BAALBERITH - We Are the Infernal (2026)


BAALBERITH - We Are the Infernal
CD, cassette 2026, UKEM Records

for english please scroll down

Po zádech mi přejel mráz. Nemohl jsem se hýbat. Byl jsem jako prokletý, uhranutý, jako by mě obejmuly pevné pavučiny samotné smrti. Moc na podobné věci nevěřím, jsem spíše skeptik, ale mlhavé ráno na hřbitově se pro mě stalo podivným, děsivým zážitkem. Slyšel jsem šepot nemrtvých, vnímal jsem celým svým tělem, že se děje něco podivného, něco, co není z tohoto světa. Určitě to znáte, ten pocit, když se ocitnete na místech, kde se stalo něco zlého. 

Úplně stejným způsobem jsem začal vnímat a poslouchat nové album britských black death metalistů BAALBERITH. Tahle kapela má své kořeny v devadesátých letech (ještě pod jménem Black Death), konkrétně v roce 1991. Potom na nějakou dobu přerušila svojí činnost, aby se v roce 2006 vrátila silnější než kdy dřív. Schválně, zkuste si jejich tvorbu poslechnou a myslím si, že budete prokleti stejně jako já. Nové album "We Are the Infernal" bylo vydáno už loni v říjnu a letos bylo CD doplněno o kazetu. Ta se ke mě poměrně složitým způsobem dostala a já se s vámi teď podělím o několik svých postřehů. 


U mě vždycky záleží na tom, jak mě hudba osloví. Jsem starý pes, který poslouchá black a death metal hlavně srdcem. Dám hodně na atmosféru, na to, aby mě album drásalo, bolelo, abych nechal svoji fantazii, aby létala kolem, jako můra kolem ohně. BAALBERITH dokáží být suroví, ostří, divocí a nespoutaní, ale také nezapomínají na chlad a temnotu. Mám při společných setkáních opravdu pocit, že jsem se ocitl na nějakém starodávném, krvavém rituálu pro vyvolávání sil, které nás děsí. Britové mají své, nebál bych se napsat originální, přístupy a styl. Čerpají sice se starých archívů, ale dělají to elegantně, s vlastními nápady a invencí. Z povedený považuji zvuk, který je náležitě ostrý, chladný a dobře čitelný. O motivu na obalu také netřeba diskutovat, krásně doplňuje hudbu. Představy o tom, jak vypadá peklo se po staletí různí. Osobně se přikláním k názoru, že je máme, stejně jako zlo a temnotu, všichni v sobě. Pokud potom existuje hudba, která můj názor jasně a přesně definuje, tak je to právě album "We Are the Infernal". Pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, tak sestupuji pomalu dolů, do sklepa. Po stěnách stéká hnis a pod nohami mi křupou kosti těch, kteří nedošli svého cíle. Zavírám za sebou rezavou bránu a za zvuků téhle nahrávky vstupuji dovnitř, do nekonečné říše stínů. Potkávám své vlastní démony, rozmlouvám s nemrtvými. Najednou i já, který na podobné věci nevěřím, zažívám věci, o kterých se nemluví. Tímto album můžete zaplatit převozníkovi přes řeku Styx. Můžete ji pustit Kerberovi, který stejně jako já, hlídá dlouhé roky vstup do podsvětí. Poslouchejte nahlas a v naprosté tmě! Temný a chladný, prokletý, zkaženou prokletou krví nasáklý black death metal, který vás převede do nekonečné říše stínů!


Asphyx says:

A chill ran down my spine. I couldn’t move. I felt as if I were cursed, bewitched, as if I were enveloped in the tight web of death itself. I don’t really believe in such things—I’m more of a skeptic—but that misty morning in the cemetery turned into a strange, terrifying experience for me. I heard the whispers of the undead; I sensed with my whole body that something strange was happening, something not of this world. You surely know that feeling when you find yourself in places where something evil has happened. 

I began to perceive and listen to the new album by the British black death metal band BAALBERITH in exactly the same way. This band has its roots in the 1990s (back then under the name Black Death), specifically in 1991. They then went on hiatus for a while, only to return in 2006 stronger than ever. Go ahead, give their music a listen, and I think you’ll be cursed just like me. The new album "We Are the Infernal" was released last October, and this year the CD was supplemented with a cassette. It took a rather complicated journey to reach me, and I’d now like to share a few of my observations with you.


For me, it always comes down to how the music speaks to me. I’m an old hand who listens to black and death metal mainly with my heart. I place a lot of importance on the atmosphere—on an album tearing at me, hurting me - so that I can let my imagination fly around like a moth around a flame. BAALBERITH can be raw, sharp, wild, and unbridled, but they also don’t forget the cold and the darkness. During our get-togethers, I really feel like I’ve found myself at some ancient, bloody ritual to summon the forces that terrify us. The British have their own—I wouldn’t hesitate to call it original - approaches and style. While they draw from old archives, they do so elegantly, with their own ideas and ingenuity. I consider the sound to be well-executed; it’s appropriately sharp, cold, and clear. There’s no need to discuss the cover art either; it beautifully complements the music. Ideas about what hell looks like have varied over the centuries. Personally, I lean toward the view that we all have it within us, just like evil and darkness. If there is music that clearly and precisely defines my view, it is the album “We Are the Infernal”. Every time I press play on my player, I slowly descend into the basement. Pus runs down the walls, and the bones of those who never reached their destination crunch beneath my feet. I close the rusty gate behind me and, to the sounds of this recording, step inside - into an endless realm of shadows. I encounter my own demons, converse with the undead. Suddenly, even I, who don’t believe in such things, experience things that are not spoken of. With this album, you can pay the ferryman across the River Styx. You can play it for Cerberus, who, like me, has guarded the entrance to the underworld for many years. Listen to it loud and in complete darkness! Dark and cold, cursed, black death metal soaked in rotten, cursed blood, which will transport you to the endless realm of shadows!


Tracklist:
1. Gates of Cruelty 
2. Let Them Die 
3. Interlude #1
4. Condemned to Lust for the Dead 
5. Trampled Into Defeat 
6. Baalberith 
7. Interlude #2 
8. We Are The Infernal 
9. Virus Inside 
10. Bearing the Cross 
11. Galled By Flies 
12. The Final Redemption 

band:
Razakel -  Vocals
Byleth - Guitars
Mykkot - Drums
Spindley - (R.I.P. 2025) Bass

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine