Tma bývá někdy natolik nasáklá zkaženou krví, že se dusíte, nemůžete dýchat a umíráte v nekonečně bolestivých křečích. Pokaždé, když sestoupíte dolů, do podzemí, tak je to jiné. Někdy býváte rozsekáni na kusy, jindy zase postupně zahaleni do prašivých pavučin. Záleží, jaký druh démonů potkáte. Vstup do podsvětí jsem tentokrát našel v Austrálii, v jedné staré jeskyni, ve které mě ihned přivítaly vybělené kosti těch, kteří podlehli bestii. Poslouchám právě nové debutové album death metalové kapely CIRCLE OF BLOOD a mrazí mě po celém těle.
Pánové pochází z Melbourne a hrají ostře, divoce, s old schoolovým feelingem v žilách, krví v očích a nekonečnou touhou zabíjet hudbou. Nezapomínají ale ani na mrtvolně morbidní a nekonečně chladnou atmosféru. Jejich nová nahrávka je tak velmi podmanivá, ďábelsky uhrančivá a obsahuje v sobě potřebnou dávku pradávné energie posbíranou v nekonečných chodbách Hádovy říše.
Jsem doslova přikován k přehrávači, dusím se vlastní krví, umírám a znovu se rodím. Skladby v sobě mají takový ten hnilobný odér. Navíc má kapela svůj vlastní rukopis a zůstává po ní hluboká krvavá stopa v mé hlavě i podvědomí. Australané se sice volně inspirují ve starých archivních death metalových knihách, které byly napsány jak v americkém, tak i evropském podsvětí někdy v devadesátých letech minulého století, ale CIRCLE OF BLOOD také přidávají spoustu svých nápadů a invence. Jsem starý pes, který hlídá již několik dekád vstup do samotného pekla a který zvedá hlavu už jen v případě, že jej nějaká hudba doopravdy zaujme. Nahrávka musí mít dobrý zvuk, zajímavý obal a musí mě zaujmout. "In Praise of Darkness" splňuje všechny body ryzích, opravdových, uvěřitelných a naprosto autentických death metalových zákonů. Navíc mě opravdu baví novinku poslouchat a rád a často se k ní vracím. Nevím, jestli jste se někdy účastnili obrácené černé mše, ale pokud ne, tak ani nemusíte. Tahle smečka vám zprostředkuje srovnatelný zážitek. Společná setkání pro mě tak nejsou jen obyčejným poslechem, ale spíše záhrobním rituálem pro vyvolávání temných sil. Věřím kapele každý tón, melodii, úder bicích, výkřik do tmy. Jako bych seděl v márnici a několik nocí sledoval své vlastní tělo, ležící na chladném kamenném stole. Pohřbí mě, jako každého prokletého, za hřbitovní zeď a předtím, než se tak stane, tak mi srdce probodnou kůlem a uříznou mi hlavu. Na pohřbu mi bude hrát tahle deska a přijdou na něj všichni prokletí i démoni. Tma bývá někdy natolik nasáklá zkaženou krví, že se dusíte, nemůžete dýchat a umíráte v nekonečně bolestivých křečích. Pokaždé, když sestoupíte dolů, do podzemí, tak je to jiné. Někdy býváte rozsekáni na kusy, jindy zase postupně zahaleni do prašivých pavučin. Starodávnou hnilobou nasáklý, prokletý death metal z plesnivých katakomb! Album, u kterého vám popraskají všechny kosti v těle!
Asphyx says:
The darkness is sometimes so saturated with corrupted blood that you choke, can’t breathe, and die in endless, agonizing convulsions. Every time you descend into the underworld, it’s different. Sometimes you’re torn to pieces; other times, you’re gradually enveloped in filthy cobwebs. It depends on what kind of demons you encounter. This time, I found the entrance to the underworld in Australia, in an old cave where I was immediately greeted by the bleached bones of those who had succumbed to the beast. I’m currently listening to the new debut album by the death metal band CIRCLE OF BLOOD, and a chill runs down my spine.
The guys are from Melbourne and play hard, wild, with an old-school vibe in their veins, blood in their eyes, and an endless desire to kill with music. But they don’t forget the deathly morbid and endlessly cold atmosphere either. Their new recording is thus very captivating, devilishly mesmerizing, and contains the necessary dose of ancient energy gathered in the endless corridors of Hades’ realm.
I’m literally glued to the player, choking on my own blood, dying and being reborn. The songs have that rotten stench to them. Plus, the band has its own signature style, leaving a deep, bloody mark on my mind and subconscious. While the Australians draw loose inspiration from old archival death metal texts written in both the American and European underworlds sometime in the 1990s, CIRCLE OF BLOOD also adds plenty of their own ideas and creativity. I’m an old dog who’s been guarding the entrance to hell itself for several decades now and who only lifts his head when some music truly catches his attention. The recording has to have good sound, interesting artwork, and it has to grab me. "In Praise of Darkness" fulfills all the tenets of pure, genuine, credible, and utterly authentic death metal. Moreover, I genuinely enjoy listening to this new release and gladly return to it often. I don’t know if you’ve ever attended a black mass, but if not, you don’t need to. This pack will provide you with a comparable experience. For me, these gatherings aren’t just ordinary concerts, but rather an otherworldly ritual for summoning dark forces. I believe every note, every melody, every drumbeat, every scream into the darkness. It’s as if I were sitting in a morgue, watching my own body lying on a cold stone table for several nights. They’ll bury me, like every cursed soul, behind the cemetery wall, and before that happens, they’ll pierce my heart with a stake and cut off my head. This album will play at my funeral, and all the cursed and the demons will come. The darkness is sometimes so saturated with rotten blood that you choke, you can’t breathe, and you die in endless, agonizing convulsions. Every time you descend down into the underworld, it’s different. Sometimes you’re torn to pieces, other times gradually shrouded in mangy cobwebs. Ancient rot-soaked, cursed death metal from moldy catacombs! An album that will make every bone in your body crack!
Během toho, co mám zlomenou nohu, se stalo spousta věcí. Třeba výhled, na který se dívám celý svůj život z chalupy v Jizerkách, se změnil. Více než stoletý kaštan, který býval hodně vysoký, ještě když byla moje máma malá, tak začal praskat a hnít zevnitř. Nepodařilo se jej zachránit. Ležel jsem bezmocně doma, nadával jako špaček, protože jsem nikam nemohl a proklínal svoji nohu v sádře. Dostal jsem pár fotek a bylo to zkrátka jiné. Stromy miluju a bylo mi z toho několik dní smutno. I když jsem tam nebyl, cítil jsem vůni dřeva, probouzející se jaro a propadal jsem skoro depresím. Achjo. Na jedné fotce, kterou jsem dostal, byl i pohled na Krkonoše, na které se díváme a určujeme podle toho, jaké bude počasí. Musel jsem něco udělat a tak jsem si v Knihách Dobrovský, jako takovou malou náplast, koupil knihu o Horské boudě, která zanikla.
Polský autor Sławomir Gortych je ročník 1997 a co jsem pochopil, tak se jedná o jeho prvotinu. Přiznám se, že jsem toho příliš nečekal, ale knížka mě ihned vtáhla do děje. Občas mi připomínal hlavní hrdina Maksymilian Rajczakowski (který je tedy zubařem, ale to není zase tak důležité) mě samotného. Jako malý jsem s rodiči do Krkonoš velmi často jezdil a miluju je. Jak o mě kdysi prohlásil jeden kamarád, ty jsi takovej horskej typ. Má pravdu. pokaždé, když se blížím do Jizerek, Krkonoš nebo mé oblíbené Šumavy, tak mám v břiše takové příjemné chvění. Když se přede mnou otevře první údolí, když se dívám z hory dolů, když je na vrcholcích ještě sníh a dole se již lidé opalují. Počasí se mění každou chvíli. Navíc, co si budeme říkat, české (i polské) hory jsou v pohraničí a tam se nejen za války stávala velká spousta krutých věcí. A tak jsem si sedl, podložil nohu několika polštáři a ztratil se někde u boudy u Sněžných Jam.
Přemýšlel jsem, co mi chybí při mém zranění nejvíc a asi jsou to moje pravidelné toulky přírodou. Navíc je jaro, to se všechno mění a já místo toho sedím nebo ležím v kobce svého pokoje. Mohl jsem se alespoň takto chvilku procházet Krkonošemi, pátrat ve starých spisech a když hlavnímu hrdinovi napsal člověk, který si říkal Rýbrcoul, mrazilo mě v zádech. Byl jsem přímo na místě, nasával jsem atmosféru, stoupal jsem do nekonečných kopců. Víte, na horách je všechno jiné, ohlodané na kost a je znát, že to autor ví, zná a hlavně osobně zažil, protože bez toho by nebyla kniha tak dobrá. Ne, knížka asi není dokonalá. Kdybych byl literární kritik, určitě bych vám napsal víc, ale já takhle ke čtení nepřistupuji. Líbí se mi, že je autor opravdový, ryzí, autentický. Já jsem opravdu byl při čtení v mých milovaných Krkonoších, opravdu stoupám k horské boudě a pátrám po starých vraždách. Víte, i u nás na vsi v Jizerkách se stalo za války mnoho zlého. Byly to divoké doby, které se na dlouho otiskly do jinak tak krásných míst.
Původně, když jsem začínal o knížkách psát, tak byl covid a měl jsem spoustu času. Schválně jsem zkusil číst knihy, které mě kdysi dávno oslovily jako mladého. Probíral jsem se knihovnou a nadšeně usedal k počítači, abych sepsal pár pokorných řádek. Problém trošku byl, že mi časem staré knížky došly. Začal jsem být tedy aspoň trošku aktuální. Nakupoval jsem ve slevách a těšil se na každou ušetřenou chvilku, kterou jsem získal, abych se ztrácel spolu s autory ve fantaziích. S Horskou bouda, která zanikla, je to přeci jen trošku jiné, osobnější řekl bych. Možná to i ovlivnilo můj úsudek, ale to snad nevadí. Ostatně, všechno co napíšu, je velmi subjektivní. Když nad tím tak přemýšlím, tak bych se s autorem rád setkal, protože bych se rád na spoustu věcí zeptal. To se mi zase nestává tolik často.
Je to vlastně jednoduché. Pokud máte rádi Krkonoše nebo české hory obecně, tak by se vám mohla tahle knížka určitě líbit. Příběh není ale zajímavý jenom tím, že je z mého oblíbeného prostředí, ale i tím, že pojednává o druhé světové válce, o jejím dosud se vznášejícím odkazu, o starých vraždách. Je napínavá, zajímavá a pevně věřím, že není autorova poslední. Budu se těšit příště. Pajdám kolem knihovny a otírám si pot z těla, dnes mi nějak nezabraly prášky proti bolesti. Seděl jsem celý den u počítače a pracoval. Konečně si můžu jít lehnout. O berlích se přesunu do postele a otevírám další knížku. Jakou? To vám prozradím příště. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost.
Mladý zubař Maksymilian Rajczakowski vyráží do Krkonoš, aby si odpočinul od rodinných problémů. Netuší, jaká tajemství dřímají ve válečné minulosti hor. Najde to, co hledá? Majitel Boudy u Sněžných jam umírá při nešťastné nehodě. Krátce po této tragédii přijíždí na místo jeho synovec Maksymilian. Dozvídá se, že se strýček před smrtí z nejasných důvodů zajímal o osudy jiné horské boudy, která krátce po druhé světové válce vyhořela za dosud neobjasněných okolností.
Když vyjdou najevo další skutečnosti, Maks začne mít podezření, že strýčkova smrt nebyla pouhou souhrou náhod. Protože netuší, jak velké nebezpečí mu hrozí, pouští se do pátrání na vlastní pěst. Brzy začne dostávat výhrůžky od někoho, kdo si říká Rýbrcoul… Pokud záhadu včas nevyřeší, ocitne se v smrtelném nebezpečí.
Ave TERATOMA! Greetings to the German underground. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve released the second fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you view the new album in relation to your debut? Where did you want to take things, and in what ways do you think the recordings differ?
Santos: Hi there Jakub! Glad to hear you're enjoying Longing Voracity. This album was made in a rather hard time for all of us personally and took longer than we expected but we are very satisfied with the results and the feedback. For this album we wanted everything pushed a bit further than our debut. All aspects were taken into consideration: production, songwriting, performances, artwork etc. And scrutinized down to every detail.
The recordings differ in a meaningful way but we didn't divert from it all the way. When we recorded Purulent Manifestations during the summer of 2021, we had absolutely zero ambitions with it, beyond making 50 diy tapes for our local friends in Berlin and playing some gigs at the local squat. That the record got enough interest from serious labels after its initial release on bandcamp was a surprise even for ourselves and we just went with it. If we knew that would be released on vinyl and compact disc before, we might have approached things a bit differently but then again, it wouldn't be as it has become and it remains an important and dear record for us.
“Longing Voracity” embodies all the attributes of good old-school death metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come about? How does TERATOMA compose new material?
S: Replay ability it's one of the aspects we take heavy into consideration when writing, arranging and ultimately deciding on a running order of songs. A few cuts, such as the title track, dates back to 2023/2024 and we were playing live already well before the other new songs were done or even written. So it kind of set the tone more or less to how we would go from there. By mid 2024 some of us had to deal with personal affairs and the band got in a bit of slumber, sitting on a pile of riffs, song ideas and rehearsal space demos without being fully developed.
Around late 2024, early 2025 we got back together in Berlin and there was enough of a spark to ignite a creative drive to work on arrangements and songs start blossoming in what felt like a very natural way.
We compose material I guess like most of other bands, 99% of songs start from a guitar riff. Sandro writes the majority of it with valuable contributions from Giacomo and Rolo and we all arrange it together to its final form in the practice room, with Dani placing lyrics and vocal lines at the very end of it after listening to the song a number of times. If we need to try a specific part too hard in order to fit in, it's most likely we'll ditch it. Usually we know when a riff or groove hits hard by instant gut instinct, others we might try different rhythm or tail variations until we get it in the sonic puzzle.
Who’s behind the sound? I have to say the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. You have a sound that’s brutal, raw, yet dark and animalistic—it has an analog feel to it. How was it working with him, and why him specifically? Which studio did you record in, and how did everything go?
S: Those flowers go all to our own Giacomo, who under an herculean effort, put it all together almost driving himself mad in the process and endured a lot of stress moving gear, adjusting calendars, engineering, and ensuring he's got the right performances. The drums were recorded in the basement of an old cultural center in Berlin, in a cellar room with very little acoustic treatment, all very bright and loud. Guitars and bass were tracked at Giacomo's home studio and later reamped and vocals were done in a singing booth rented from a local studio facility.
Nothing fancy really besides a few good mics from our friend Moro.
We had some people in mind for mixing and mastering. After 2 or 3 try outs we ultimately settled with Yave Rust and Brad Boatright for mixing and mastering, respectively. Both are total pros and had a deep understanding of what direction we were going for with this record and we are very satisfied with the final result and how professional and reliable they were along the way.
An integral part and a sort of bonus for fans today is the music CD (cassette, vinyl). You released it on Me Saco un Ojo Record, and it features a deathly, dark cover. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?
S: To be fairly honest, we'd much rather leave that up to the listener's mind and imagination of what to make of it instead of giving you a concrete meaning to an indeed very abstract painting. That being said, I can only give you my personal interpretation since it may differ from even the other band members:
It's a desolate landscape, where once things and people may have used to thrive but a feisty ancient entity in form of that ominous black cloud is about to engulf everything in darkness with a voracious appetite, whose presence has been festering long in the depths of gloom corners before unleashing its vile upon the earth, hence the title. In the process you can see what might be a church tower or other similarities to man made obelisk, falling helplessly to the ever consuming darkness who will inevitably take over the entire reality.
That's only my take.
I know it's very far out but the artist worked with us before and in a way I even feel it's a progression, in a darker way from our first album cover. The eyes just got smaller and more mysterious instead of the desperate stare from the first to second album.
I wonder what you would make out of it and at the end hope you find it complementary to the music as well.
Our songs are very straightforward, so I guess we do like to keep the visuals a bit more abstract, instead of the usual copycat skulls and bones and slimy corpses (which we also like and appreciate).
Marcio Blasphemator is the fabulous artist behind the cover of both our albums.
I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and when it comes to music, I always turn to Germany for a sure thing. I think we share a similar nature and taste when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little we only have a few death metal bands back home that are worth checking out. How do you explain the fact that death metal is doing so well in your country? How do you perceive your scene, fans, and labels?
S: Well, here we have to break to you and other readers, that besides the fact the 5 of us live in Berlin, none of us are Germans. We come from Brazil, Chile, Italy and Ukraine and have been in the city from 8 up to 16 years. We didn't want to use the term ‘international’ to define or describe the band since we all live in the same city, where we met at squats and grime bars before having anything to do musically with the other.
Some band members are more aware of recent bands and labels but generally speaking, we don't follow any particular scene too closely or obsessively, but have strong ties to punk, crust, grind and Latin American folk music and people in Berlin and outside. From the first time the 5 of us jammed together back in 2020, it was clear this band would have a very multi cultural identity and approach rather than being specifically bound to a certain local scene.
You play old-school-influenced death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form TERATOMA actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band? Are you tempted by big international festivals, for example, or would you be willing to go on tour with a more famous band?
S: We are OK with comparisons since it's how most of us are used to do you want ordinate things, somewhere (band to music genre). The idea of Teratoma came from Sandro and Giacomo having a more death metal project and Sandro had the basic riffs for Tortured Voices. He played it to me during one slow bar shift while I was working and after a few seconds I said I was in. Rolo joined some days after, during early summer of 2020 and after couple tryouts at vocal duties it all clicked when Dani joined us for a session during summer of the same year. Role models is a bit of a strong word in a band context but we look up to anyone who's passionate about something and has respect for others. Carl Jung, Jaz Coleman, Patrick Walker, Steve von Till and Lemmy are just a few of a myriad of outstanding individuals that might play an even unconsciously role at the Teratoma creative forces. Cooperation, not competition.
About playing live we would certainly be up for playing big festivals and going on tour with bigger bands. We much rather focus on that kind of stuff and playing relevant bills instead of punishing our local friends every month at the same old place.
When I started my website ten years ago, my vision was to try to support bands that I felt weren’t getting enough attention. To let the world know about them. I think I’m doing a pretty good job of it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?
S: We might not be as active anymore as we once were regarding promotion, mainly because we don't and will not turn into a meme or insta band and music will always comes first, but at the same time understand the value of being in the right channels and how good promotion might make or break an album. Luckily Me Saco un Ojo Records is well connected so we don't need to attack too much at this front but are always up for interesting questions and a friendly chat generally speaking. We're all surely music maniacs, some of us with more records at home than anything else, we prefer to pay the door price at the local gigs instead of punishing someone for that old guest list spot and will empty our pockets at the merch of any killer band, metal or not. I guess genuine support comes a long way and people feel it when the connection and assistance is real. We party.
On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to make themselves known, but on the other hand, there are a huge number of bands, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology influence you, as TERATOMA? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, etc.?
S: Ultimately, I think music should be listened to and people will do it in a way or another. Personally, as an underground artist, it's cool when someone supports the band in any way if they want the music, but we won't be mad either if the only means available for this person was to get it via an ‘illegal’ download. It's no secret that spotify pays a very low percentage to the artists, and bandcamp and live merch sales are the financial driving forces behind any moderate musical ensemble. We do not feed trolls nor tolerate hate speech on our socials, and are much more keen to engage with people over a beer after a concert than being overly talkative on the internet, but we try to keep up with support messages every now and then.
I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it—is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to unwind? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?
S: This is my personal view only but I see death metal as a music genre similar to jazz, where one can be as free or orthodox as he wants to be, get really into very theme specific concepts and has a bit of take or leave vibe. Surely not meant to everyone, and even within the people who like it, there will always be some sort of controversy among them regarding who's better, who's faster, who's heavier and all that subjective stuff. We might not be particularly morbid or obsessed by death themes in our daily life, being more of a goofy dudes but all with a sense of reverence and respect for the various ways mankind has of trying to understand the only thing we can not.
Finally, a classic but important question. What does TERATOMA have planned for the coming months? Where can we see you in concert, and when will you visit the Czech Republic? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…
S: We love the Czech Republic, the landscapes, the bands, the beers and ultimately the people, always make us feel very welcomed and at home, with a relaxed mentality and a great sense of humor. We are playing at OEF this year but hopefully will announce some more gigs in the future. Interesting promoters feel free to get in touch.
Thank you very much for the interview. I wish not only the new album every success, but also that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Longing Voracity” in my head again!
S: Thanks to you for this nice interview and the interest in Teratoma. All your work and dedication is not going unnoticed and we thank you again for the opportunity, space and everyone who has been enjoying and recommending Longing Voracity around. See you on the road, muchas gracias!
Ave TERATOMA! Zdravím do německého undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší prvotinou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?
Santos: Ahoj Jakube! Jsem rád, že se ti líbí Longing Voracity. Toto album vzniklo v pro nás všechny osobně poměrně těžké době a trvalo déle, než jsme očekávali, ale s výsledky a zpětnou vazbou jsme velmi spokojeni. U tohoto alba jsme chtěli, aby se vše posunulo o něco dál než u našeho debutu. V úvahu byly vzaty všechny aspekty: produkci, psaní písní, vystoupení, grafiku atd. A prozkoumali jsme vše do posledního detailu.
Nahrávky se významně liší, ale úplně jsme se od původní cesty neodchýlili. Když jsme v létě 2021 nahrávali Purulent Manifestation, neměli jsme s ním absolutně žádné ambice, kromě natočení 50 DIY kazet pro naše místní přátele v Berlíně a odehrání několika koncertů v místním squatu. To, že deska po svém prvním vydání na Bandcampu vzbudila dostatečný zájem seriózních vydavatelství, bylo překvapením i pro nás samotné a prostě jsme do toho šli. Kdybychom věděli, že to vyjde na vinylu a CD, možná bychom k věcem přistoupili trochu jinak, ale na druhou stranu by to nebylo takové, jaké to je, a pro nás to zůstává důležitou a drahou deskou.
„Longing Voracity“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého old school death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál TERATOMA?
S: Možnost přehrávání je jeden z aspektů, které bereme hodně v úvahu při psaní, aranžování a nakonec i při rozhodování o pořadí skladeb. Několik skladeb, jako například titulní skladba, pochází z let 2023/2024 a hráli jsme ji živě už dávno předtím, než byly hotové nebo dokonce napsány ostatní nové písně. Takže to víceméně udalo tón tomu, jak se budeme vyvíjet dál. V polovině roku 2024 se někteří z nás museli vypořádat s osobními záležitostmi a kapela se trochu uložila k spánku, seděla na hromadě riffů, nápadů na písně a dem ze zkušeben, aniž by se rozvíjela.
Kolem roku 2024, začátkem roku 2025 jsme se znovu dali dohromady v Berlíně a bylo tam dost jiskry, která zažehla kreativní úsilí k práci na aranžmá a písně začaly rozkvétat, což se zdálo být velmi přirozené.
Materiál skládáme asi jako většina ostatních kapel, 99 % písní začíná kytarovým riffem. Sandro píše většinu skladby s cennými příspěvky Giacoma a Rola a všichni ji společně aranžujeme do finální podoby ve zkušebně, přičemž Dani umisťuje text a vokální linky na úplný konec poté, co si píseň několikrát poslechne. Pokud se musíme na určitou část příliš zaměřit, abychom ji splnili, s největší pravděpodobností ji vynecháme. Obvykle poznáme, kdy riff nebo groove silně zasáhne, okamžitým instinktem, jindy můžeme zkoušet různé rytmické nebo variace doprovodu, dokud se nám nepodaří dostat se do zvukové skládačky.
Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný, působí analogově. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?
S: Ty květiny patří našemu Giacomovi, který s herkulovským úsilím dal všechno dohromady, téměř se zbláznil a vydržel spoustu stresu s přemisťováním vybavení, úpravou kalendářů, zvukovou technikou a zajištěním správných výkonů. Bicí byly nahrány ve sklepě starého kulturního centra v Berlíně, ve sklepní místnosti s velmi malou akustickou úpravou, vše velmi jasné a hlasité. Kytary a basa byly nahrávány v Giacomově domácím studiu a později reampovány a vokály byly provedeny v pěvecké kabině pronajaté z místního studia.
Nic extravagantního, kromě pár dobrých mikrofonů od našeho přítele Mora.
Měli jsme v plánu pár lidí na mixování a mastering. Po 2 nebo 3 zkouškách jsme se nakonec pro mixování a mastering dohodli s Yave Rustem a Bradem Boatrightem. Oba jsou naprostí profesionálové a měli hluboké pochopení, jakým směrem s touto deskou jdeme, a jsme velmi spokojeni s konečným výsledkem a s tím, jak profesionální a spolehliví byli po celou dobu.
Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes hudební CD (kazeta, vinyl). Vy jste jej vydali u Me Saco un Ojo Record a je opatřeno mrtvolným, temným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?
S: Abych byl upřímný, mnohem raději necháme na mysli a fantazii posluchače, co si z toho vezme, než abychom vám dávali konkrétní význam skutečně velmi abstraktnímu obrazu. Nicméně vám mohu poskytnout pouze svou osobní interpretaci, protože se může lišit i od interpretace ostatních členů kapely:
Je to pustá krajina, kde kdysi věci a lidé možná vzkvétaly, ale divoká starověká entita v podobě zlověstného černého mraku se chystá pohltit vše temnotou s nenasytnou chutí, jejíž přítomnost už dlouho hnije v hlubinách temných koutů, než vypustí svou zlověstnost na zem, odtud ten název. Přitom můžete vidět něco, co by mohla být kostelní věž nebo jiné podobnosti s umělým obeliskem, bezmocně padající do neustále pohlcující temnoty, která nevyhnutelně převezme celou realitu.
To je jen můj názor.
Vím, že je to hodně daleko, ale umělec s námi už dříve spolupracoval a v jistém smyslu to dokonce cítím jako temnější postup od obalu našeho prvního alba. Oči se prostě zmenšily a byly záhadnější, místo zoufalého pohledu z prvního až druhého alba.
Zajímalo by mě, jaký máte názor vy a doufám, že jej nakonec shledáte i doplňkem hudby.
Naše písně jsou velmi přímočaré, takže si myslím, že chceme vizuální stránku udržet trochu abstraktnější, místo obvyklých napodobenin lebek, kostí a slizkých mrtvol (které se nám také líbí a oceňujeme je).
Marcio Blasphemator je skvělý umělec stojící za obalem obou našich alb.
Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Německa si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?
S: No, tady bychom vám a ostatním čtenářům měli říct, že kromě toho, že nás pět žije v Berlíně, nikdo z nás není Němec. Pocházíme z Brazílie, Chile, Itálie a Ukrajiny a ve městě žijeme od 8 do 16 let. Nechtěli jsme k definování nebo popisu kapely používat termín „mezinárodní“, protože všichni žijeme ve stejném městě, kde jsme se potkávali ve squatech a grime barech, než jsme spolu měli cokoli hudebně společného.
Někteří členové kapely si více uvědomují nedávné kapely a vydavatelství, ale obecně řečeno, nesledujeme žádnou konkrétní scénu příliš pozorně ani posedle, ale máme silné vazby na punk, crust, grind a latinskoamerickou folkovou hudbu a lidi v Berlíně i mimo něj. Od prvního jamování v roce 2020 bylo jasné, že tato kapela bude mít spíše multikulturní identitu a přístup, než aby byla konkrétně vázána na určitou místní scénu.
Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit TERATOMA, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?
S: Srovnávání nám nevadí, protože takhle je většina z nás zvyklá dělat věci, které chceme. Nápad Teratoma vznikl od Sandra a Giacoma, kteří měli spíše deathmetalový projekt a Sandro měl základní riffy pro Tortured Voices. Zahrál mi ji během jedné pomalé taktové směny, když jsem pracoval, a po pár vteřinách jsem řekl, že jsem pro. Rolo se připojil o několik dní později, začátkem léta 2020, a po několika zkouškách zpěvu to všechno zapadlo, když se k nám v létě téhož roku na nahrávce připojil Dani. V kontextu kapely jsou to trochu silná slova, ale vzhlížíme ke každému, kdo je pro něco nadšený a má respekt k ostatním. Carl Jung, Jaz Coleman, Patrick Walker, Steve von Till a Lemmy jsou jen někteří z nesčetných vynikajících osobností, které by mohly hrát, byť nevědomě, roli v tvůrčích silách Teratoma. Spolupráce, ne konkurence.
Co se týče živého hraní, určitě bychom byli ochotni hrát na velkých festivalech a jezdit na turné s většími kapelami. Mnohem raději se zaměřujeme na takové věci a předkládání relevantních návrhů zákonů, než abychom každý měsíc trestali naše místní přátele na stejném starém místě.
Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?
S: Možná už nejsme tak aktivní, co se týče propagace, jako jsme bývali, hlavně proto, že se nestaneme a ani se nestaneme meme nebo insta kapelou a hudba bude vždy na prvním místě, ale zároveň chápeme hodnotu toho, když jsme na správných kanálech a jak dobrá propagace může album zničit, nebo naopak mu pomoc. Naštěstí má Me Saco un Ojo Records dobré kontakty, takže v tomto směru nemusíme příliš útočit, ale jsme vždy připraveni na zajímavé otázky a přátelský rozhovor obecně. Všichni jsme jistě hudební maniaci, někteří z nás máme doma víc desek než čehokoli jiného, raději platíme vstupné na místních koncertech, než abychom někoho trestali za to staré místo na seznamu hostů, a vyprázdníme si kapsy u merchu jakékoli skvělé kapely, ať už metalové nebo ne. Myslím, že opravdová podpora se hodně projeví a lidé ji cítí, když dojde ke spojení a pomoc je opravdová. Paříme.
Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako TERATOMA ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?
S: V konečném důsledku si myslím, že hudba by se měla poslouchat a lidé to tak či onak udělají. Osobně, pro mě, jako undergroundového umělce, je fajn, když někdo kapelu jakkoli podpoří, pokud o hudbu má zájem, ale nezlobíme se ani v případě, že by jediným dostupným způsobem pro tuto osobu bylo získat ji prostřednictvím „nelegálního“ stažení. Není žádným tajemstvím, že Spotify platí umělcům velmi nízké procento a bandcamp a prodej živého merchu jsou finanční hnací silou jakéhokoli umírněného hudebního souboru. Nekrmíme trolly ani netolerujeme nenávistné projevy na našich sociálních sítích a mnohem raději se s lidmi spojujeme u piva po koncertě, než abychom byli přehnaně upovídaní na internetu, ale snažíme se občas držet krok s dobou.
S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?
S: Tohle je jen můj osobní názor, ale já vnímám death metal jako hudební žánr podobný jazzu, kde si člověk může být tak svobodný nebo ortodoxní, jak chce, ponořit se do velmi tematicky specifických konceptů a mít trochu atmosféru „ber, nebo nech“. Určitě to není určeno pro každého a i mezi lidmi, kteří jej mají rádi, bude vždycky nějaká kontroverze ohledně toho, kdo je lepší, kdo je rychlejší, kdo je těžší a všechny ty subjektivní věci. Možná nejsme v našem každodenním životě nijak zvlášť morbidní nebo posedlí tématy smrti, spíš jsme tak trochu potrhlí týpci, ale všichni s úctou a respektem k různým způsobům, jakými se lidstvo snaží pochopit jedinou věc, kterou pochopit nedokážeme.
Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají TERATOMA v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě a kdy navštívíte Českou republiku? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…
S: Milujeme Českou republiku, její krajinu, kapely, piva a v konečném důsledku i lidi, vždycky se tam cítíme velmi vítáni a jako doma, s uvolněnou mentalitou a skvělým smyslem pro humor. Letos hrajeme na OEF, ale doufejme, že v budoucnu ohlásíme další koncerty. Zajímaví promotéři se neváhejte ozvat.
Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Longing Voracity“ zase narvat do hlavy!
S: Děkujeme za tento milý rozhovor a zájem o Teratomu. Veškerá vaše práce a obětavost nezůstává bez povšimnutí a my vám ještě jednou děkujeme za příležitost, prostor a všem, kteří si Longing Voracity užívají a doporučují ji, děkujeme. Uvidíme se na cestách, muchas gracias!
Někde tam daleko, na severu v lesích, je jedno staré pohřebiště. Byl jsem tam jen několikrát, ale pokaždé jsem cítil a vnímal všemi póry svého těla takovou zvláštní energie. Jakoby se v jednom celku spojila vesmírná energie, pach smrti, věčnosti a nového alba kanadských EGREGORE. Najednou jsem nestál kousek od krvavého oltáře, ale vznášel jsem se v jiné, chladné a nekonečně temné dimenzi. Hudba těchto maniaků je zvláštní, neuchopitelná, nezařaditelná a pro mě osobně neskutečně návyková.
K naprostému pochopení letošní nahrávky musíte splňovat několik požadavků. Musíte mít mysl otevřenou pro nové věci a když budete mít velkou fantazii, tak se do vás zasekne novinka ještě hlouběji. Až do podvědomí. Zapomeňte na ruch velkoměsta, očistěte se od zbytečností. Nechte své myšlenky, jen tak plynout, relaxujte a nechte na sebe jednotlivé skladby působit. Je to spíše pradávná mantra, než jen obyčejná hudba, to vám klidně podepíšu vlastní krví.
Dostanete opravdu velmi pestrou paletu nálad. Od hrubého riffování, ostré záseky, jedovatý black metal, surový death metal, až po meditační, neklidné plochy. To vše zabalené ve velmi dobře čitelném, neklidném zvuku, s motivem na obalu, který přesně doplňuje muziku samotnou. Myslím si, vnímám nové album spíše jako jakýsi pradávný, desetiletími prověřený obřad, než jen obyčejnou desku. Není to rozhodně lehký poslech, nejdříve jsem plul jen tak po povrchu a dokonce mi některé momenty nebyly ani příliš "příjemné". Jenže (a to bych vám také doporučoval) jsem dal nakonec nahrávce čas a rval jsem si jí do hlavy v různých situacích a čase. Nakonec nejvíce vynikla v naprosté tmě, když jsem byl odříznut od všeho okolo. EGREGORE elegantně navazují tam, kde přestaly kapely typu NOCTURNUS, ABSU, SADUS, MORBID ANGEL, INSANITY. A dělají to velice šikovně, inteligentně a se spoustou svých vlastních nápadů a invence. "It Echoes in the Wild" je pro mě ale hlavně albem, které ve mě rozpoutalo spoustu podivných emocí. Často jsem o něm přemýšlel, když jsem si jen tak četl ve starých knihách. Celou nahrávkou se potom jako jedovatý břečťan vine takový zvláštní neklid, který je na jednu stranu velmi přitažlivý, na druhou stranu mi zrychluje tep. Vlastně by se dalo také napsat, že zde platí více než kde jinde, že je lepší poslouchat, toulat se temnými lesy, vystoupat na horu a padat do hlubin, než jen psát nějaká slova, která nikdy nedokáží zprostředkovat úplný a drásavý zážitek. Kanaďané zkrátka a dobře přistupují k hudbě jinak, než ostatní, jsou originální, zajímaví a rozhodně vyniknou mezi ostatními. Nebývám při poslechu doma u přehrávače, ale stojím na starém pohřebišti daleko v lesích na severu. Mystický, okultní, neklidný, nekonečně temný black death metal, který vás vezme na výlet do jiných dimenzí!
Asphyx says:
Somewhere far away, up north in the woods, there is an old burial ground. I’ve only been there a few times, but each time I felt and sensed a strange energy with every pore of my body. It was as if cosmic energy, the scent of death, eternity, and the new album by the Canadian band EGREGORE had all merged into one. Suddenly, I wasn’t standing near a bloody altar, but floating in another, cold, and infinitely dark dimension. The music of these maniacs is strange, elusive, unclassifiable, and, for me personally, incredibly addictive.
To fully understand this year’s recording, you must meet several requirements. You must have an open mind for new things, and if you have a vivid imagination, the new album will sink even deeper into you. All the way into your subconscious. Forget the hustle and bustle of the big city; purge yourself of all that is superfluous. Let your thoughts just flow freely, relax, and let the individual tracks work their magic on you. It is more of an ancient mantra than just ordinary music I’d gladly sign that with my own blood.
You’ll get a truly diverse range of moods. From heavy riffing, sharp riffs, venomous black metal, and raw death metal, all the way to meditative, restless passages. All of this is wrapped up in a very distinct, unsettling sound, with a cover design that perfectly complements the music itself. I think I perceive the new album more as a kind of ancient, time-tested ritual than just an ordinary record. It’s definitely not an easy listen; at first, I was just skimming the surface, and some moments weren’t even particularly “pleasant” to me. But (and I’d recommend this to you as well) I eventually gave the recording time and forced it into my head in various situations and at different times. In the end, it stood out most in complete darkness, when I was cut off from everything around me. EGREGORE elegantly picks up where bands like NOCTURNUS, ABSU, SADUS, MORBID ANGEL, and INSANITY left off. And they do it very skillfully, intelligently, and with plenty of their own ideas and creativity. For me, however, "It Echoes in the Wild" is above all an album that stirred up a lot of strange emotions within me. I often thought about it while I was just reading old books. A strange unease winds its way through the entire recording like poisonous ivy on the one hand, it’s very alluring; on the other, it makes my heart race. In fact, one could also say that here, more than anywhere else, it’s better to listen, to wander through dark forests, to climb a mountain and plunge into the depths, than to simply write words that can never fully convey such a harrowing experience. Simply put, Canadians approach music differently than others; they are original, interesting, and definitely stand out from the crowd. When I listen to this, I’m not at home by my stereo, but standing in an old graveyard deep in the northern woods. Mystical, occult, restless, infinitely dark black death metal that takes you on a journey to other dimensions!
Recenze/review - EGREGORE - The Word Of His Law (2022):
Stále se klaníme dávno padlým modlám. Zabíjíme ve jménu víry. Ve starých spisech čteme o tom, jací bychom měli být mírumilovní a se stejnými slovy na rtech shazujeme bomby na nevinné. Vypadá to, jsem si s tím absolutně jistý, že se toho od středověku příliš nezměnilo. Máme sice lepší technologie, ale využíváme je k tomu, abychom se navzájem efektivněji zabíjeli. Starý thrash metal, speed, heavy i black metal, pro mě byly kdysi dávno, na konci osmdesátých let minulého století, mým soukromým vzdorem, rebelií, proti zkažené společnosti, proti mainstreamu.
Je možná trošku smutné, že mi to vydrželo dodnes, jenže já se nedokážu dívat na bolest, utrpení, na strach a nespravedlnost, aniž bych zůstal v klidu. A tak znovu a znovu sedávám s novým albem "Haneda" od německých maniaků CRUEL FORCE u přehrávače a řvu spolu s kapelou do tmy. Také cítíte ten tlak, ten nakumulovaný vztek, který musí ven, tu energii? Pokud ano, potom jste zde správně.
Za poslední roky došlo k boomu podobných kapel, které hrají starý metal a snaží se vrátit po časové ose zpět. Přiznám se bez mučení, že většina mě moc nebaví. S CRUEL FORCE je to jiné. Nové album mě ihned chytlo, rozsekalo na kusy a vymáchalo mi obličej v kaluži plné špíny a krve. V závěru je to vlastně jednoduché. Tahle smečka je totiž opravdová, syrová, reálná, nekompromisní a hlavně, absolutně autentická. Celou nahrávkou se potom prolínají odkazy na staré mystické říše, na náboženství. Album má v sobě takovou tu pradávnou patinu, plesnivý odér, které v sobě mívaly kapely typu KREATOR, DEATHROW, RAINBOW, RAZOR, PWERLORD, ale třeba i SLAYER, MERCYFUL FATE, VENOM, HELLHAMMER, CELTIC FROST., DESTROYER 666. Zkrátka a dobře, pozorný posluchač může v hudbě těchto tmářů vystopovat odkazy na úplné kořeny pravého metalu, tak jak jsme jej my, staří pamětníci, zažili. Němci ale přidávají i něco navíc, své vlastní nápady, invenci. To vše je potom zabalené ve velmi ostrém a dobře čitelném (skoro až "analogovém") zvuku. "Haneda" je také deskou, která se velmi dobře poslouchá a rád se k ní vracím. Pokaždé, když v některém koutě světa spadnou další bomby a umřou nevinní, pokaždé, když vidím slepé zástupy, které se klaní dávno padlým modlám. Možná nám někdy připadá, že všechno kolem hoří, že mraky jsou nízko a naděje chcípla ve stínu, ale když si pak poslechnu podobná alba, tak se mi do žil vlije nová síla. Je to málo? Ne, pro mě osobně to znamená hodně moc. Black, thrash, speed, heavy metal, který je ukovaný z té nejkvalitnější oceli! Poklekněte a skloňte hlavu!
Asphyx says:
We still bow down to idols long since fallen. We kill in the name of faith. In ancient texts, we read about how peaceful we should be, and with those very words on our lips, we drop bombs on the innocent. It seems and I am absolutely certain of this that not much has changed since the Middle Ages. We may have better technology, but we use it to kill each other more efficiently. Old-school thrash metal, speed metal, heavy metal, and black metal for me, long ago, in the late 1980s, they were my personal act of defiance, my rebellion against a corrupt society, against the mainstream.
It’s perhaps a little sad that this has lasted until today, but I simply can’t look at pain, suffering, fear, and injustice without being moved. And so, time and again, I sit by the stereo with the new album “Haneda” by the German maniacs CRUEL FORCE and scream along with the band into the darkness. Do you also feel that pressure, that pent-up rage that needs to come out, that energy? If so, then you’re in the right place.
In recent years, there’s been a boom in similar bands that play old-school metal and try to turn back the clock. I’ll admit without hesitation that I don’t really enjoy most of them. With CRUEL FORCE, it’s different. Their new album grabbed me right away, tore me to shreds, and dunked my face in a pool of dirt and blood. In the end, it’s actually simple. This pack is genuine, raw, real, uncompromising, and above all, absolutely authentic. References to ancient mystical realms and religion run throughout the entire recording. The album carries that ancient patina, that musty scent, which bands like KREATOR, DEATHROW, RAINBOW, RAZOR, POWERLORD, but also SLAYER, MERCYFUL FATE, VENOM, HELLHAMMER, CELTIC FROST, and DESTROYER 666. In short, an attentive listener can trace references in the music of these dark masters to the very roots of true metal, just as we, the old-timers, experienced it. But the Germans also bring something extra to the table: their own ideas and creativity. All of this is then wrapped up in a very sharp and clear (almost "analog") sound. "Haneda" is also an album that’s a pleasure to listen to, and I love coming back to it. Every time more bombs fall in some corner of the world and the innocent die, every time I see blind crowds bowing down to long-fallen idols. Maybe sometimes it feels like everything around us is burning, that the clouds are low and hope has died in the shadows, but when I listen to albums like this, new strength flows through my veins. Is that not enough? No, for me personally, it means a great deal. Black, thrash, speed, heavy metal forged from the finest steel! Kneel and bow your heads!
Recenze/review - CRUEL FORCE - Dawn Of The Axe (2023):
Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které stále nedokážeme pochopit, ani definovat. Jednou z nich je hudba, která nezná hranice. Kanadské CULTIST jsem potkal poprvé v roce 2022, když vydali album "Manic Despair". Stalo se na dlouhý čas mým průvodcem po dnešním umírajícím světě.
Letošní novinka volně na předchozí počin navazuje. Pánové a dáma i nadále rozvíjejí své myšlenky, nebojí se říznout do živého a předkládají nám hudbu, která není tuctová. Naopak, CULTIST mají svůj jasně rozpoznatelný rukopis, výraz, krvavý ksicht chcete-li. A tak jsem zase jednou seděl ve svém pokoji, díval se na noční město a nasával energii, která se ke mě dostávala skrz jiné dimenze.
Svět zrovna venku hořel, na různých místech naší planety se odehrávaly destruktivní, hnusné války, došlo ke spoustě vražd, násilí a vypadalo to, že apokalypsa začne každou chvíli. Nestalo se tak nebo ano? Netuším, byl jsem mimo tenhle prostor a čas. Vnímal jsem jen jednotlivé skladby, drive, tlak a energii, které jsou v nich obsaženy. Užíval jsem si jednotlivé hnisavé ingredience, hudba se mi dostávala postupně do žil i do podvědomí. V hudbě CULTIST lze vystopovat lehké vlivy kapel jako DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, SULPHUR AEON. Potkává se zde stará škola s tou novější, progresivnější. Některé momenty jsou složitější, na poprvé hůře pochopitelné, ale mají svoje místo a do hlavy se mi dostaly až časem, po delší době společného poslechu. Je to tak dobře, dle mého skromného úsudku má a bude mít album delší trvanlivost. Stále je co objevovat, nové momenty, pasáže, nuance. Dalo by se to shrnout jednodušeji - novinka "Spiritual Atrophy" mě zkrátka a dobře baví poslouchat, rád se k ní vracím. Troufám si ale tvrdit, že nebude asi úplně pro každého. Ocení ji spíše lidé s bujnější fantazií a představivostí. Nejvíc se mi potom osvědčil poslech ve sluchátkách, když jsem jen tak chodil městem a sledoval lidské životy a pohyb, který kolem mě probíhal. Jakoby bylo v novince něco vznešeného, majestátního, něco, co bych možná definoval jako neklid, který se vine celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Mimochodem, za velmi povedené považuji zvuk i motiv na obalu. Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které nedokážeme pochopit, ani definovat. Propracovaný, syrový death metal, který vás vezme na temný výlet do jiných dimenzí!
Asphyx says:
Connected to the dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we are technologically far better off today, there are things between heaven and earth that we still cannot understand or define. One of them is music, which knows no boundaries. I first encountered the Canadian band CULTIST in 2022 when they released the album "Manic Despair." It became my guide through today’s dying world for a long time.
This year’s new release loosely follows on from their previous work. The gentlemen and lady continue to develop their ideas, aren’t afraid to cut to the quick, and present us with music that is anything but run-of-the-mill. On the contrary, CULTIST have their own clearly recognizable signature, style a bloody face, if you will. And so, once again, I sat in my room, gazing at the city at night and soaking up the energy that reached me through other dimensions.
The world was burning right outside; destructive, hideous wars were raging in various parts of our planet, there were countless murders and acts of violence, and it seemed like the apocalypse was about to begin at any moment. Did it happen, or didn’t it? I have no idea—I was outside that space and time. I was only aware of the individual tracks, the drive, the intensity, and the energy they contained. I savored each festering ingredient; the music gradually seeped into my veins and my subconscious. In CULTIST’s music, one can trace subtle influences from bands like DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, and SULPHUR AEON. Here, the old school meets the newer, more progressive one. Some moments are more complex, harder to grasp at first listen, but they have their place and only sank in over time, after repeated listening. That’s a good thing; in my humble opinion, the album has and will continue to have a longer shelf life. There’s always something new to discover new moments, passages, nuances. I could sum it up more simply: I simply enjoy listening to the new album “Spiritual Atrophy”, and I like coming back to it. But I dare say it probably won’t be for everyone. People with a more vivid imagination are more likely to appreciate it. What worked best for me was listening on headphones while I was just walking through the city, observing the lives and movements of people around me. It’s as if there’s something noble and majestic in this new release—something I might describe as a restlessness that winds its way through the entire recording like poisonous ivy. By the way, I consider both the sound and the cover art to be very well done. Connected to a dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we’re technologically much better off today, there are things between heaven and earth that we can’t understand or even define. Sophisticated, raw death metal that takes you on a dark journey into other dimensions!
