DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 1. března 2026

Recenze/review - HARROWED - The Eternal Hunger (2026)


HARROWED - The Eternal Hunger
CD 2026, Dying Victims Productions

for english please scroll down

Odsekávám maso od kostí a kolem mě je sníh a led. Exhumace starých prašivých hrobů uprostřed kruté zimy má sice svoje nepopiratelné morbidní kouzlo, ale je to těžká hrobnická práce. Odnesu rakev raději do nedaleké temné márnice a znovu zapnu play na svém přehrávači. Dnes si rvu pod tlakem do hlavy nové album švédských maniaků HARROWED. Tahle smečka moc dobře ví, jak svojí hudbou zhmotnit dlouhé noci v nekonečných chodbách Hádovy říše.

Hraje se tu, jak také jinak, starý švédský death metal, ušpiněný punkem, crustem i nahrubo nasekaným thrashem. Oba pánové jsou zkušení muzikanti (Adam Lindmark (ex- Morbus Chron, Tobias Alpadie - VAK, DEAD LORD), kteří moc dobře ví, jak nahrát album, které se mi dostane do žil i do podvědomí. Mě tedy nezbývá nic jiného, než odložit pivo na víko od plesnivé rakve a vzít znovu do rukou sekyru. Noc je ještě dlouhá a jedinou mou společností je hudba a nekonečný tanec nemrtvých. 


Hudba je zde postavena na pevných základech, které kdysi dávno položily kapely typu ENTOMBED (ano, logo je také velmi podobné), ENTRAILS, NIHILIST, DISMEMBER (nověji potom BASTARD PRIEST, DEATH BREATH), zazní ale i odkazy na starou poctivou americkou školu AUTOPSY, MASTER, REPULSION, SLAUGHTER. Výsledný koktejl je potom nejen velmi divoký, nespoutaný, ostrý a nekompromisní, ale nezapomíná se ani na chladnou a temnou atmosféru. Pro lepší pochopení celé nahrávky vám opravdu doporučuji následovat mé kroky, které jsem tak vkusně popsal v úvodu dnešní recenze. Album těchto maniaků vynikne nejlépe v nekonečných katakombách, v dávno opuštěných kobkách nebo na starodávných pohřebištích. Nová nahrávka švédských bardů má potom v sobě něco zvláštního, morbidně přitažlivého, shnilého a mokvajícího, co vždy odlišovalo dobré kapely od těch ostatních. Pánové jsou totiž opravdoví, ryzí, uvěřitelní a autentičtí. Jasně, nepřinášejí nic nového, ani převratného, ale to po nich ani nikdo nechce. Nenechte se ale mýlit, novinka "The Eternal Hunger" není ale jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, skladby v sobě mají něco navíc, něco, co se mi pokaždé zadře hluboko pod kůži i do vnitřností. Hodně k tomu přispívá surový, chladný a masivní zvuk, pod kterým je podepsán Robert Pehrsson. V tomto případě lze napsat snad jen jediné - skvělá práce!  O motivu na obalu (Robin Banks) netřeba také diskutovat, je stylový a hodí se k hudbě jako k mrtvému dobře vyrobená rakev. HARROWED nám předkládají ty nejděsivější noční můry, hnus a špínu, se kterými se setkáte, až jednou vaše nebohé tělo roztrhají vlci. Je něco shnilého, prašivého, co mě neustále láká se do kobky s názvem téhle kapely se vracet. Možná to jsou i mé hudební základy, které jsem také čerpal na konci osmdesátých a počátku devadesátých minulého století. Odsekávám maso od kostí a kolem mě je sníh a led. Exhumace starých prašivých hrobů uprostřed kruté zimy má sice svoje nepopiratelné morbidní kouzlo, ale je to těžká hrobnická práce. Pořád mě ale neskutečně baví, stejně jako tohle album. Morbidní, prašivý a shnilý death metal z těch nejtemnějších katakomb! Album, u kterého lezou z rakví nemrtví!


Asphyx says:

I chop meat off bones surrounded by snow and ice. Exhuming old, mangy graves in the middle of a harsh winter has its undeniable morbid charm, but it's hard grave-digging work. I'd rather take the coffin to a nearby dark morgue and press play on my player again. Today, I'm listening to the new album by Swedish maniacs HARROWED. This band knows very well how to use their music to bring to life the long nights in the endless corridors of Hades' realm.

They play, how else, old Swedish death metal, dirty with punk, crust, and roughly chopped thrash. Both gentlemen are experienced musicians (Adam Lindmark (ex-Morbus Chron, Tobias Alpadie - VAK, DEAD LORD) who know very well how to record an album that gets into my veins and subconscious. So I have no choice but to put my beer down on the lid of a moldy coffin and pick up my axe again. The night is still long, and my only company is music and the endless dance of the undead. 


The music here is built on solid foundations laid long ago by bands such as ENTOMBED (yes, the logo is also very similar), ENTRAILS, NIHILIST, DISMEMBER (and more recently BASTARD PRIEST and DEATH BREATH), but there are also references to the old American school of AUTOPSY, MASTER, REPULSION, and SLAUGHTER. The resulting cocktail is not only very wild, unrestrained, sharp, and uncompromising, but it also doesn't forget to create a cold and dark atmosphere. For a better understanding of the entire recording, I really recommend following my steps, which I so tastefully described in the introduction to today's review. The album by these maniacs stands out best in endless catacombs, long-abandoned dungeons, or ancient burial grounds. The new recording by these Swedish bards has something special, morbidly attractive, rotten, and oozing, which has always distinguished good bands from the rest. These gentlemen are genuine, pure, believable, and authentic. Sure, they don't bring anything new or revolutionary, but no one expects that from them. Make no mistake, however, the new album "The Eternal Hunger" is not just a job well done. On the contrary, the songs have something extra, something that gets under my skin and into my guts every time. The raw, cold, and massive sound, courtesy of Robert Pehrsson, contributes greatly to this. In this case, there is only one thing to say—great job! There's no need to discuss the cover art (Robin Banks) either; it's stylish and fits the music like a well-made coffin fits a dead body. HARROWED presents us with the most terrifying nightmares, filth, and grime you'll encounter when your poor body is torn apart by wolves. There is something rotten and mangy that constantly tempts me to return to the dungeon named after this band. Perhaps it is also my musical roots, which I drew on in the late 1980s and early 1990s. I chop flesh from bones, surrounded by snow and ice. Exhuming old mangy graves in the middle of a harsh winter has its undeniable morbid charm, but it's hard grave-digging work. Still, I enjoy it immensely, just like this album. Morbid, mangy, and rotten death metal from the darkest catacombs! An album that makes the undead crawl out of their coffins!


tracklist:
1. Bayonet
2. The Cold Of A Thousand Snows
3. Ultra-Terrene Phantasmagoria
4. The Haunter
5. Blood Covenant
6. The Reins
7. Formaldehyde Dreaming
8. The Eternal Hunger


band:
Tobias Alpadie - Guitars, Bass
Adam Lindmark - Vocals, Drums

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý padesátý devátý - Pařba in Reichenberg


Příběh pětistý padesátý devátý - Pařba in Reichenberg

Když už jsem měl konečně volno a nemusel makat na brigádách, tak jsem nejraději sedával na chalupě u okna. Ve starém křesle po dědovi, hned kousek od kamen. Nohu přes nohu nebo jen tak natažené na gauči naproti. Do oken sem tam bouchla větev v nedaleké borovice. Vlastně jsem byl rád, že není hezky. Mohl jsem si číst a poslouchat muziku. Okap nahoře je nějaký děravý, řekla mi máma, než odjela a nechala nás tu, abychom jej opravili. Já se k tomu dostanu, brzy, určitě. Ale ne dnes, teď mám lenivou a nechce se mi fungovat. Asi jsem zažíval stres, ze školy, z práce, z neustálého pohybu. Včera jsme se nahoře tulili celou noc, ale dnes je to jiné. Potřebujeme každý kousek svého malinkatého prostoru. Utéct pryč, do jiné dimenze. Mě vždycky pomáhala hudba a knihy. A tak tu sedím, poslouchám déšť a ztrácím se v příbězích někoho jiného. Měl jsem tenkrát náladu na nějaké klasiky. Victor Hugo, Charles Dickens. Je mi nějak smutno a všimne si toho i moje milá.

Snaží se, aby se můj splín rozplynul. Umí to, pomalu mi zvedne náladu. Jdu na ten okap, pronesu a ona si klepe na čelo. Vždyť prší. Když to neudělám teď, tak už nikdy. Tluču v dešti do plechu a jsem ihned mokrý jak slepice. U kamen se převléknu a lehnu si na postel. Přitulí se. Povídáme si. Hladím její vlasy, ramena, záda, zadek, otáčím ji k sobě. Proč si tak smutný? Vlastně ani nevím, pššt, položím ji prst na rty. Prohne se jako kočka a zavrní. Potom nasadí úsměv o kterém ví, že jí na ní miluju. Jsem dole a její blonďaté vlasy mi padají do obličeje. Laskání, divokost, krása, uvolnění. Co budeme dělat teď, zeptá se, když se vrátí z kuchyně. Její holé nohy pleskají o parkety a snaží se stáhnout můj starý svetr přes zadek. Přitopíme ne? Jsem zase v křesle a láduju do sebe chleba se sádlem. Nějak takhle si představuji štěstí, pomyslím si a vůbec netuším, proč jsem tedy tak smutný.

Napadne ji, z ničeho nic, že bychom mohli za Vencou a Petrou. My bychom si pokecaly jako holky a ty ho vytáhneš ven. Musí to být pro ně ponorka, když jsou teď pořád jen spolu a s malým, nenarozeným prckem. Rizikové těhotenství. Opijte se, blbněte a pak se vraťte. Většina ženských sleduje mé kamarády jako saně. Hlídají je. Moje milá ale chápe, že občas musíme zazlobit. Vždyť jsme chlapi, ne? Holky to mají stejně, jen trošku jinak. Nevím, nevyznám se v tom. Místo přemýšlení jednám. Obléknu se, najdu dva deštníky a za chvilku už lezem do kopců směr Kynast. Vrcholky jsou zahalené do mlhy a leje jako z konve. Klouže to a nikde nikdo není. Někde uprostřed cesty sebou seknu. Mám zelené kalhoty a triko. Jak to prase, komentuji to a když jdu čůrat bokem do mlází, tak si všimnu, že jsem i trošku odřený. Achjo, to nám to pěkně začíná. Dolů do Jablonce a pak zase kousek do kopce k přehradě. Kapky bubnují na hladinu a vše je pochmurné jak na hřbitově. 

Otevře nám Petra, toho času velká jako hroch. Jakmile jí dojde, kdo jsme, na její tváři se objeví velký upřímný úsměv. Venca šel pro něco k jídlu, bude tu hned. Nechám  holky, ať si povídají a že jako svého kamaráda překvapím. Už nejsem smutný. Mám v očích klukovské ohníčky, jako když jsme malí chtěli na někoho udělat baf. Snad taky zaječí, aby mi udělal radost. Má v ruce starou síťovku a v ní máslo. Obejmeme se, tak nějak chlapsky, opatrně, ale přesto velmi vřele. Kde si byl tak dlouho, mě už z toho hrabe. Nejsem zvyklej jen tak sedět. Chudák Petra nemůže skoro nic. Pomáhám jí, starám se o ní, ale znáš to. Koukám z okna do šedivého deště a mívám splíny. Ty taky? Teď už se tomu smějeme, ale uvědomme si, že tenkrát jsme se fakt potkali nějací smutní. První hospoda, do které vlezeme, je hned kousek od přehrady. Mají tu smažák, utopence a dobrý pivo. Povídej...jsem jedno velké ucho.

Položí síťovku s máslem na stůl a spustí. Ty vole, já nechci bejt jak starej fotr, dusí mě to. Pravdou je, že když se kluk zamiluje, tak by pro svoji milou udělal cokoliv. Ona také. Jenže pak se ze všeho stane pomalinku, polehounku stereotyp. Tohle všechno mi vypráví, já ho trošku nechápu, protože jestli něco, tak s blondýnkou rozhodně není nuda. Házíme do sebe půllitry, jak kdyby nám šlo o život. Ona je Petra hodná, ale občas mě sekýruje. To si musíš vyřešit sám, kamaráde. Mluv s ní. Je to chytrá holka, pochopí tě. Raději přehodím téma a chvilku vzpomínáme. Na starý dobrý i zlý časy. Konečně se začne doopravdy smát. Vyprávím mu o Plzni, o svých divných spolužácích, o brigádách, o tom, jak v tom velkým městě nemám skoro žádný kamarády. Venca na oplátku hodí do placu něco o práci. Moc ho to nebaví, ale nějak se živit musí. Vlastně ani nevím, koho to napadlo. Asi mě. Najednou sedíme v tramvaji do Liberce a tlemíme se jak dva puberťáci. Máslo máme samozřejmě s sebou.

Když dorazíme na místo, jsme už docela nalámaní. Následuje pestrá směsice barů, hospod a nakonec i diskoték. Jsme ve svém živlu. Kecáme s pocestnými, s holkami, co také vyrazily pařit. Tenkrát byl Liberec hodně živé město. Byli jsme i v rokáči, pařili jsme jako o závod. Občas mi můj kamarád někde upadl, několikrát se mi ztratil. Seděl jsem třeba u stolu, nasával další pivo a najednou ke mě přijde jedna dívka. Přitulí se a já se leknu. Nejsem žádnej fešák, ani Adonis, aby mě takhle ženský "obtěžovaly". Ale ona hned kam půjdeme, že má volnej byt, že toho můžeme spoustu vymyslet. Byl jsem překvapený, ale když se pak vrátil Venca s ještě jednou slečnou, došlo mi, že to domluvil on. Když jdeme na záchod, tak se ho ptám, co to dělá. A on, že je hrozně nadrženej, že prostě musí. Petra teď nemůže a mě už to leze na mozek. Nějak nevím, co se v těchto chvílích říká, tak jen zamumlám, abys toho vole pak nelitoval. 

Noc se vyvíjí překotně a hodně divoce. Dámy chtějí tančit a mě to nějak nebaví. Myslel jsem si, že ještě pokecáme, zajdeme třeba na nějakou muziku. Místo toho tu sedím, svíjím se na parketu, jako bych to ani nebyl já. Navíc, mě ta "moje" brunetka nějak nebaví. Je moc hezká, taková ta prvoplánová krasavice. Jenže je tupá jak štoudev. Opravdu mě irituje, když se směje na místech, když se ani nesnažím být vtipnej. A nechápe můj vytříbený humor. Je jí vlastně úplně jedno, že se nesnažím být milý okouzlující společník, kterým, když chci, tak dokážu být. Asi se jí líbí takový ty drsný tipy, co ji shazují a považují ji jen za kus masa. Nojo, vlastně fakt, ona je opravdu kost. Jenže já jsem zvyklej na něco jinýho. Blbý je, že se můj kamarád velice dobře baví. Toká jak mladý tetřev. Mě to přijde až směšný, promiň Venco, ale fakt si tenkrát tak vypadal. Jeho blondýnka je taky moc hezká a co jsem pochopil, tak to má v hlavě i víc srovnané. Najednou dostanu opilou pusu a mám co dělat, abych se ubránil.

Je naštvaná, uražená a mě je to úplně jedno. Jdu za Vencou a říkám mu, vole pojď, vyrazíme někam jinam. Ale on ne, že prý s nimi půjdeme do bytu. Teď jsem nabručenej já. Představoval jsem si pánskou jízdu, pořádnej pokec, pohoda a pak návrat do Jablonce a třeba nějaké posezení s našima holkama. Místo toho sedím na gauči v nějakém luxusním bytě a dívám se z okna, protože všichni ostatní tančí, kroutí se a tak se věnuji své kamarádce whiskey, kterou mi brunetka dala, abych byl prý povolnější. Mě to přijde všechno tak děsně laciný, že mě to prostě nebaví. Pak zalezou do pokoje. Venca a jeho bloncka. Chvilku se ozývá chichot, pak šepot, vzrušení a mě je za něj stydno, protože jak já se teď budu dívat těhotný Petře do očí? Příroda je ale mocná čarodějka. Ozve se řev. Ty debile, ty prase. Rozrazím dveře a scenérie je to fakt nechutná. Oba oblečení jen zčásti, ona dole, on si utírá obličej do prostěradla. Poblil ji od hlavy až k patě. Pokojem se vznáší kyselý puch zvratků, abych dostál svému básnickému střevu. Začnu se hrozně smát. Pak to jde ráz na rád. Vyhodí nás, ale aspoň mi zůstane v ruce lahev. 

Na dej si a přestaň blbnout. Sedíme u takového malého parku na lavičce. Pomalu svítá. Kolem chodí první lidé, co nemohou spát. Koukají na nás jako na zjevení. Jdeme pomalu dolů na tramvaj. Venca se otře o trávu, ale stejně děsně smrdí. Jako tchoř. V tramvaji usne a já se dívám z okna a přemýšlím o tom, kam nás život nasměřoval. Budu jednou taky takový, co bude, až budeme mít děti? Motá se mi to hlavou, ale pak asi taky zaberu, protože nás na konečné tramvaják vyhodí. Ploužíme se směr přehrada a já, jako starej blbec, pořád v ruce držím zbytky toho, co bylo ještě včera odpoledne máslem. Mezi dveřmi vše předám Petře. Ona hned začne na Vencu křičet. Asi hormony. Moje milá mě taky trošku plísní, měly jsme o vás strach. O brunetě ani té druhé napadne ani slovo. Venca se stydlivě rozloučí a my se vydáme na cestu. Někde nahoře v kopcích se se vším svěřím. Vrtá mi to totiž v hlavě. Jak bych se měl chovat, když by byl Venca fakt nevěrný? Kurva, život je někdy pěkně složitý. Ještě, že jsem opravil ten okap. Pařba in Reichenberg zkrátka nebyla jako za starých časů. Měl jsem z ní stejně divný pocit, jako z počasí, které se ne a ne uklidnit. Sednu si raději do křesla a pokračuji tam, kde jsem přestal. V kamnech plápolá oheň a splín mě pomalu opouští. Mám se vlastně skvěle, opakuji si stále dokola. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 28. února 2026

Interview - THE CRAWLING - The perfect essence of sadness, cold, darkness, and despair that will get into your subconscious!


Interview with irish doom death metal band  - THE CRAWLING.

Answered Andy Clarke (guitars, vocals), thank you!

Recenze/review - THE CRAWLING - Live in Belfast MMXXIV (2026):

Hail THE CRAWLING! I’ve just returned from the forest. It’s freezing here and a lot of snow has fallen. I was wandering along forest paths, but in my thoughts I was at your concert in Belfast. I have to pay you a compliment – the new album, the live recording, is truly excellent. Why did you record it at this particular place? And how did the idea to record this performance actually come about?

Thank you for the kind words. We’re genuinely stoked with how the live album turned out. We’d never done anything like this before, so we were curious ourselves how it would sound.

We recorded it in The Limelight because it’s essentially our hometown venue. We’ve played there countless times, the sound is always good, and the crowd is consistently strong. It just made sense.

The idea to record it came a bit out of nowhere. I grew up loving live albums and always dreamed of doing one, but I wasn’t sure if it was even possible or if anyone would care. We actually recorded a live show a year earlier, but for various reasons it didn’t work out and was shelved. After a lineup change, we talked about trying again, and a hometown show felt like the obvious choice.

We’re friendly with the venue’s engineer, and thankfully he offered to record the entire show. Adrien (bass) is heavily into video, so he set up multiple cameras, which looked incredible. That’s why we also ended up with the full live video -it’s on our YouTube channel now.


And so I don’t forget… I’ve been listening to you since 2017, when your recording Anatomy of Loss literally bewitched me. I became your fan and I like to return to your music. Every time I need to stop, slow down, and organise my thoughts, you are among my frequent choices. But that’s me – many of our readers don’t know you. Could you please introduce the band? When and how did the idea to play doom death metal actually come about? Please take us through the history of THE CRAWLING.

That’s amazing to hear, and we’re honoured you’ve stuck with us since Anatomy of Loss.
The Crawling started in late 2015. An old mate I hadn’t seen in years rang me up and suggested jamming some death metal just for fun. We met up and played some Entombed and Bolt Thrower. After that jam, I felt there was something there, so we brought in other musicians and started properly.

The move into doom death happened naturally. I’m a huge fan of the genre -My Dying Bride, Katatonia, Anathema, Novembre, Decomposed -the list goes on. That influence is so deeply embedded in how I write that there was really no alternative. It had to be doom death.

From there, I just kept writing and seeing where the journey went. That led to singles, EPs, albums, videos, and hundreds of shows across multiple countries. It’s been unreal.

Let’s move on to the new album Live in Belfast MMXXIV. Do you know what I really like about it? The sound! Very often with live recordings I have a problem that everything is overly cleaned up, and in some cases I’ve even encountered added applause, etc. I don’t like writing about such albums, but with you I’m very satisfied. The sound is very authentic, raw, and cold. How did you record it and who is credited as the sound engineer?

I’m really glad the sound stood out to you. We wanted it to feel live -not polished to death. The approach was simple: use the venue microphones and take the feed directly from the desk. What you hear is what happened on the night. Nothing added. Nothing removed.

The show was recorded by Brian Collins, and I handled the mixing and mastering. I kept it minimal: basic EQ, light compression, and mastering. No overdubs. No fixes.

There was temptation to clean things up, but I decided against it. You can clearly hear my guitar drop out for two bars during Sparrow because of a technical issue -but that’s real. That’s heavy metal. Raw and unfiltered. It also haunts me … lol


How did you put together the setlist for the concert? Did you play only proven songs that you know “work,” or did you prepare something more special as well?

For the setlist, we focused on our strongest material, with a heavy lean toward the latest album All of This for Nothing. There are songs people expect -The Right to Crawl, Wolves and the Hideous White -so they were never getting cut.

We also included Another Vulture, which took a lot of rehearsal because it’s tricky with all the changes, especially while handling vocals. You can hear me struggle a bit -but again, that’s honest.

Why Belfast specifically? Does that mean it’s your home scene? Do you have the most fans there? In which club was the recording actually made? By the way, can you recommend places in Belfast to go for good music? For beer (and girls 😊)? Where do metalheads hang out?

Yes, Belfast is our home. That’s where the band grew and where we built our foundations with the people who supported us early on. The recording took place in The Limelight 2, a well-known Belfast venue that hosts a lot of touring metal bands.

As for the scene -honestly, a lot of music clubs have disappeared over the years, and I’m also old and completely out of touch now! That said, Voodoo is probably the best place in Belfast for live music and a few beers. If you ever make it over, it’s worth a visit.


I don’t know how you personally have it set up, but I’m an old metal fan who listens to music mainly with his heart. A band has to literally sink its claws into me, get into my head. I have to enjoy it as a whole – how it plays, but also how it comes across as people. Lyrics matter a lot too. Where do you draw inspiration for them? Books, films, life?

I relate strongly to what you said about listening with the heart. Music carries messages, stories, and lessons -especially in the styles I listen to most.

All of The Crawling’s music is inspired by people. I constantly observe human behaviour and interaction. I’m fascinated by love, death, loss, and how people cope with those things. I always write from experience -sometimes my own fears and thoughts, other times things I’ve seen others go through.

There are many jokes and stories about the Irish. Unfortunately, I’ve never been to your beautiful country. I’d love to visit – it’s one of my dreams. I follow not only your music scene, but also documentaries about nature and history. Do you think all of this somehow reflects in your music? That gloom, sadness, nostalgia, melancholy, stubbornness?

Music is always shaped by where you come from. Ireland can be grey, cold, harsh, and miserable - which actually helps. I mostly write at night, but our weather makes it easy to get into that mindset during the day too.

That said, Ireland can also be beautiful. I spend a lot of time on the coast, camping, being near the sea. I love it. That’s why we shot the Bound to the Negative video on a beach - it captures both the bleakness of the country and the feeling of the lyrics.


Personally, I started with metal sometime around 1987. I tried playing a few times myself, but I simply didn’t have enough discipline and probably not enough talent either. How did you start as musicians? When did you first pick up a guitar, microphone, drums? What was the first concert you attended? And the first one you played? Do you have any formal musical education?

I first got into metal around the same time you did -late ’80s - starting with Mötley Crüe, after growing up around rock bands like Status Quo, Bruce Springsteen, Pink Foyd that my dad listened to.

I remember being at a house party where a guy played Fade to Black on guitar. It sounded exactly like the cassette. That moment blew my mind. I asked him to show me how to play, begged my parents for a guitar, and that was it.

My first concert was Faith No More with Prong in 1990. Incredible show - Prong were supporting, and Faith No More were in their prime with Jim Martin still on guitar, just after The Real Thing came out. My first live performance was around 1994 in a small country bar near my parents’ house. We played death metal. It didn’t go well. The locals were definitely not ready for it.

I’ve never had formal music education or lessons. Just friends showing me bits. I’m not a disciplined guitarist - honestly, guitar bores me sometimes. I just want to write songs.

 

We’re mainly talking here about your new live album from Belfast, but how are things with concerts in general? Do you enjoy playing live? Here in the Czech Republic, doom death metal doesn’t really thrive – not many people attend, but maybe in the end that’s a good thing. At least only the truly devoted fans come. The real ones. How is it with you in Ireland? Do many people attend shows? Do they support bands?

I absolutely love playing live. It’s the best part of being in a band, especially this one. That connection in the room, when people really understand what you’re doing - it’s powerful.

Doom death isn’t popular, though, and crowds can be small. Sometimes it clicks, sometimes it doesn’t. But when you get 50–100 people in a room who get it and allow themselves to sink into the music, it’s incredible. That kind of intimacy is a privilege.

Ireland is generally supportive, especially the underground scene. We also have a small group of diehard fans who come to see us wherever we play -that still blows my mind. We’re very lucky.

 

What does music actually mean to you? Why doom and death metal? Is it relaxation, a hobby, or a lifestyle? For example, I’m someone who basically listens to something all the time. I’m that old madman with headphones on. I can’t imagine life without new albums and without concerts. How do you have it set up?

Music, for me, is emotion translated into sound. Doom death captures that perfectly. My emotional range tends to live somewhere between sadness, regret, and frustration -and this genre fits that space exactly.

Metal is a lifestyle for me. It dictates how I live, relaxes me, guides me, distracts me, and absorbs how I feel. I’d be lost without it. Even when I’m not playing live, I’m always writing. I have a huge amount of unreleased material.

I mostly listen on headphones -it’s the only way it feels immersive enough.

 

One classic but essential question. What are THE CRAWLING planning in the coming months? New songs? Are you writing? And if you have something on your heart that you’d like to say to fans, promoters, or labels – here is the space.

We’re currently writing new material and aiming to release something as soon as possible. We’re not sure yet whether it’ll be an album or an EP -I love albums, but we’ve talked about both options. There’s also a special acoustic track already recorded, and we’re still figuring out what to do with that.

Mostly, I just want to thank everyone who supports us - fans, promoters, venues, labels -everyone who comes to shows, buys merch, and truly understands the music. It means everything.

You probably know what I’m going to do now. I’m going outside. It’s beautifully freezing in the forest. Just outside the city we have an ancient forest cemetery. I’ll put on my headphones, play your new album, and dissolve into eternity. I’d like to thank you very much for the interview, for your music, and wish you as much inspiration as possible in the future, plenty of records sold, and sold-out concerts. All the best to you in your private lives as well!

Thank you for taking the time to support us, we really appreciate it. Most of all, I’m glad you found our music and you understand it. The Crawling are not for everyone, and it shouldn’t be.







---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - THE CRAWLING - Dokonalá esence smutku, chladu, tmy a beznaděje, která se vám dostane do podvědomí!


Rozhovor s irskou doom death metalovou kapelou  - THE CRAWLING.

Odpovídal Andy Clarke (kytara, zpěv), děkujeme!

Recenze/review - THE CRAWLING - Live in Belfast MMXXIV (2026):

Ave THE CRAWLING! Právě jsem se vrátil z lesa. Mrzne tu a napadlo spousta sněhu. Toulal jsem se po lesních pěšinách, ale v myšlenkách jsem byl na vašem koncertě v Belfastu. Musím vám složit poklonu, nové album, živý záznam, je opravdu skvělé. Proč jste nahrávali právě na tomto místě? A jak vlastně vznikl nápad na nahrání tohoto vystoupení?

Děkujeme za milá slova. Jsme opravdu nadšení, jak se nám živé album povedlo. Nikdy předtím jsme nic takového nedělali, takže jsme sami byli zvědaví, jak to bude znít.

Nahrávali jsme ho v The Limelight, protože je to v podstatě naše rodné místo. Hráli jsme tam nesčetněkrát, zvuk je vždycky dobrý a publikum je konzistentně silné. Prostě to dávalo smysl.

Nápad na jeho nahrání se zrodil tak trochu z ničeho nic. Vyrůstal jsem s láskou k živým albům a vždycky jsem snil o tom, že nějaké udělám, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to vůbec možné nebo jestli by to někoho zajímalo. Ve skutečnosti jsme o rok dříve nahráli živé vystoupení, ale z různých důvodů to nevyšlo a bylo to odloženo. Po změně sestavy jsme se bavili o tom, že to zkusíme znovu, a koncert v rodném městě se zdál být jasnou volbou.

S zvukařem v klubu jsme přátelé a naštěstí se nabídl, že natočí celé vystoupení. Adrien (baskytara) se hodně věnuje videu, takže nainstaloval několik kamer, což vypadalo neuvěřitelně. Proto jsme nakonec zveřejnili i celé živé video – teď je na našem YouTube kanálu.


Abych nezapomněl… Já vás poslouchám již od roku 2017, kdy mě vaše nahrávka „Anatomy of Loss“ doslova uhranula. Stal jsem se vaším fanouškem a rád se k vaší hudbě vracím. Pokaždé, když se potřebuji zastavit, zpomalit, srovnat si myšlenky v hlavě, tak patříte mezi velmi častou volbu. Nicméně, to jsem já, spousta našich čtenářů vás nezná. Můžeš nám prosím kapelu představit? Kdy a jak vlastně vznikl nápad hrát doom death metal? Proveď nás prosím historií THE CRAWLING.

To je úžasné slyšet a je nám ctí, že s námi zůstáváte od Anatomy of Loss.
The Crawling začali koncem roku 2015. Zavolal mi starý kamarád, kterého jsem roky neviděl, a navrhl, abychom si pro zábavu zahráli death metal. Sešli jsme se a zahráli si Entombed a Bolt Thrower. Po tom jamu jsem cítil, že na tom něco je, tak jsme přivedli další hudebníky a začali pořádně.

Přechod k doom death metalu se odehrál přirozeně. Jsem velkým fanouškem tohoto žánru – My Dying Bride, Katatonia, Anathema, Novembre, Decomposed – a seznam by mohl pokračovat. Tento vliv je tak hluboce zakořeněn v mém stylu psaní, že vlastně neexistovala žádná jiná možnost. Musel to být doom death.

Od té doby jsem prostě psal dál a sledoval, kam povede cesta. To vedlo k singlům, EP, albům, videím a stovkám koncertů v mnoha zemích. Bylo to neuvěřitelné.

Pojďme k novému albu „Live in Belfast MMXXIV“. Víš, co se mi hrozně líbí? Zvuk! Mívám hodně často u záznamů živých vystoupení problém, že je vše až příliš vyčištěno, někde jsem se setkal i s doplňováním potlesku apod. Nerad o takových albech píšu, ale u vás jsem velmi spokojen. Zvuk je velmi autentický, syrový a chladný. Jak jste nahrávali a kdo je podepsán jako zvukový inženýr?

Jsem opravdu rád, že na tebe zvuk zapůsobil. Chtěli jsme, aby to působilo živě – ne vyleštěně k smrti. Přístup byl jednoduchý: použít mikrofony v místě konání a přijímat signál přímo od pultu. Slyšíš to, co se dělo v danou noc. Nic přidáno. Nic odebráno.

Koncert nahrával Brian Collins a já jsem se postaral o mix a mastering. Udržel jsem to minimalistické: základní ekvalizér, lehká komprese a mastering. Žádné overdubing. Žádné opravy.

Bylo tu pokušení to upravit, ale rozhodl jsem se proti tomu. Je jasně slyšet, jak mi během Sparrow na dva takty vypadne kytara kvůli technickému problému – ale to je pravda. To je heavy metal. Syrový a nefiltrovaný. Taky mě to pronásleduje… lol


Jak jste sestavovali setlist na koncert? Hráli jste jen ověřené písně, o kterých víte, že „fungují“ nebo jste si připravili i něco speciálnějšího?

V setlistu jsme se zaměřili na náš nejsilnější materiál, s velkým důrazem na nejnovější album All of This for Nothing. Jsou tam písně, které lidé očekávají – The Right to Crawl, Wolves and the Hideous White – takže je nikdy nevynecháme.

Zařadili jsme také Another Vulture, která vyžadovala hodně zkoušek, protože je to složité se všemi těmi změnami, zejména s vokály. Slyšíte, že se trochu trápím – ale je to upřímné.

Proč právě Belfast? Znamená to, že je tam vaše domovská scéna? Máte tam nejvíc fanoušků? V jakém klubu se vlastně nahrávalo? Mimochodem, můžeš nám doporučit, kam v Belfastu zajít na dobrou muziku? Na pivo (a za holkama😊)? Kde se scházejí metalisté?

Ano, Belfast je náš domov. Tam kapela vyrostla a zde jsme si vybudovali základy s lidmi, kteří nás podporovali už od začátku. Nahrávání probíhalo v The Limelight 2, známém belfastském klubu, který hostí spoustu metalových kapel na turné.

Co se týče scény - upřímně řečeno, spousta hudebních klubů v průběhu let zanikla a já jsem taky starý a teď už se s ní úplně nebavím! Nicméně Voodoo je asi nejlepší místo v Belfastu na živou hudbu a pár piv. Pokud se tam někdy podíváte, stojí za to ho navštívit.


Netuším, jak to máš nastavené ty, ale já jsem starý fanoušek metalu, který poslouchá hudbu hlavně srdcem. Kapela do mě musí doslova zaseknout svůj dráp, dostat se mi do hlavy. Musí mě bavit jako celek. Jak hraje, ale i jak působí jako lidé. Hodně záleží i na textech. Kde pro ně bereš inspiraci? Jsou to knihy, filmy, život?

Silně se ztotožňuji s tím, co jsi řekl o naslouchání srdcem. Hudba nese poselství, příběhy a ponaučení – zejména ve stylech, které poslouchám nejčastěji.

Veškerá hudba The Crawling je inspirována lidmi. Neustále pozoruji lidské chování a interakce. Fascinuje mě láska, smrt, ztráta a to, jak se s těmito věcmi lidé vyrovnávají. Vždy píšu ze zkušenosti – někdy z vlastních obav a myšlenek, jindy z věcí, kterými jsem viděl procházet jiné.

O Irech koluje spousta vtipů a příběhů. Bohužel, ve vaší krásné zemi jsem nikdy nebyl. Chtěl bych se k vám podívat, patří to mezi mé sny. Rád sleduji nejen vaši hudební scénu, ale i dokumenty o přírodě, o historii. Myslíš si, že se všechno tohle nějak promítlo i do vaší hudby? Ta pochmurnost, smutek, nostalgie, melancholie, tvrdohlavost?

Hudba je vždycky formována tím, odkud pocházíte. Irsko může být šedé, chladné, drsné a ubohé – což mi vlastně pomáhá. Většinou píšu v noci, ale naše počasí umožňuje snadno se do tohoto smýšlení dostat i přes den.

Nicméně, Irsko může být i krásné. Trávím hodně času na pobřeží, kempováním, poblíž moře. Miluji to. Proto jsme videoklip k písni Bound to the Negative natočili na pláži – zachycuje jak bezútěšnost země, tak atmosféru textu.


Osobně jsem začínal s metalem někdy kolem roku 1987. Párkrát jsem se pokoušel i hrát, ale neměl jsem zkrátka dost sebekázně a asi i talentu. Jak jste začínali vy, jako muzikanti? Kdy jsi vzal do ruky poprvé kytaru, mikrofon, bicí? Jaký byl první navštívený koncert? A na jakém si poprvé hrál? Máš nějaké oficiální hudební vzdělání?

K metalu jsem se dostal zhruba ve stejnou dobu jako ty – koncem 80. let – začal jsem s Mötley Crüe, poté, co jsem vyrůstal obklopen rockovými kapelami jako Status Quo, Bruce Springsteen, Pink Foyd, které poslouchal můj táta.

Pamatuji si, jak jsem byl na house party, kde jeden chlápek hrál na kytaru Fade to Black. Znělo to přesně jako na kazetě. Ten okamžik mě ohromil. Požádal jsem ho, aby mi ukázal, jak se hraje, prosil jsem rodiče o kytaru a to bylo vše.

Můj první koncert byl Faith No More s Prong v roce 1990. Neuvěřitelná show – Prong byli předskokani a Faith No More byli v nejlepší formě s Jimem Martinem stále na kytaru, hned po vydání The Real Thing. Moje první živé vystoupení bylo kolem roku 1994 v malém country baru poblíž domu mých rodičů. Hráli jsme death metal. Nedopadlo to dobře. Místní na to rozhodně nebyli připravení.

Nikdy jsem neměl formální hudební vzdělání ani lekce. Jen mi kamarádi ukazovali skladby. Nejsem disciplinovaný kytarista – upřímně řečeno, kytara mě někdy nudí. Chci jen psát písničky.

 

Povídáme si tu hlavně o vašem novém živém albu z Belfastu. Jak jste na tom ale s koncerty všeobecně? Baví vás hrát naživo? U nás v Čechách se doom death metalu příliš nedaří, moc lidí na něj nechodí, ale možná je to v závěru dobře. Aspoň přijdou opravdu jen pravověrní fanoušci. Ti opravdoví. Jak je tomu u vás v Irsku? Chodí hodně lidí? Podporují kapely?

Naprosto miluji hraní naživo. Je to nejlepší na tom být v kapele, obzvlášť v téhle. To propojení v místnosti, kdy lidé opravdu chápou, co děláte – to je silné.

Doom death ale není populární a návštěvnost může být malá. Někdy to do sebe zapadne, někdy ne. Ale když se v místnosti sejde 50–100 lidí, kteří to pochopí a nechají se ponořit do hudby, je to neuvěřitelné. Taková intimita je privilegium.

Irsko je obecně vstřícné, zejména undergroundová scéna. Máme také malou skupinu skalních fanoušků, kteří se na nás chodí dívat, ať už hrajeme kdekoli – to mě pořád ohromuje. Máme velké štěstí.

 

Co pro tebe vlastně znamená muzika? Proč právě doom a death metal? Je to pro tebe relax, koníček nebo životní styl? Třeba já to mám tak, že poslouchám vlastně pořád něco. Jsem ten starý blázen se sluchátky na uších. Nedovedu si vůbec život bez nových alb, bez koncertů, představit. Jak to máš nastavené ty?

Hudba je pro mě emoce převedená do zvuku. Doom death to dokonale vystihuje. Můj emocionální rozsah se pohybuje někde mezi smutkem, lítostí a frustrací – a tento žánr do tohoto prostoru přesně zapadá.

Metal je pro mě životní styl. Určuje, jak žiji, uvolňuje mě, vede mě, rozptyluje mě a pohlcuje mé pocity. Bez něj bych byl ztracený. I když nehraji naživo, pořád píšu. Mám obrovské množství nevydaného materiálu.

Většinou poslouchám na sluchátkách – jen tak se cítím dostatečně pohlcující.

 

Jedna klasická, ale nezbytná otázka. Co chystají THE CRAWLING v nejbližších měsících? Co nové skladby? Tvoříte? Pokud máš něco na srdci a chtěl bys to vzkázat fanouškům, promotérům, labelům, tak zde je prostor…

Momentálně píšeme nový materiál a snažíme se něco vydat co nejdříve. Ještě si nejsme jisti, jestli to bude album, nebo EP – alba miluji, ale mluvili jsme o obou možnostech. Taky už máme nahranou speciální akustickou skladbu a stále vymýšlíme, co s ní.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří nás podporují – fanouškům, promotérům, klubům, vydavatelstvím – všem, kteří chodí na koncerty, kupují si zboží a skutečně rozumí hudbě. Znamená to pro nás všechno.

Je ti asi jasné, co teď udělám. Půjdu ven. V lese krásně mrzne. Máme tu kousek za městem jeden starodávný lesní hřbitov. Nasadím si sluchátka, pustím vaše nové album a rozplynu se ve věčnosti. Chtěl bych ti moc poděkovat za rozhovor, za vaši muziku a popřát vám do budoucna co nejvíc inspirace, prodaných nahrávek i vyprodané koncerty. Ať se vám daří i v soukromých životech!

Děkujeme, že jste si udělali čas a podpořili nás, opravdu si toho vážíme. A hlavně jsem rád, že jste naši hudbu objevili a rozumíte jí. The Crawling nejsou pro každého a ani by neměli být.






---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 27. února 2026

Recenze/review - DEFACED - Icon (2026)


DEFACED - Icon
CD 2026, Massacre Records

for english please scroll down

Vědí o tobě úplně všechno. Kam chodíš, co si dáváš k jídlu, co nakupuješ, co tě baví. S kým se stýkáš a koho miluješ i nenávidíš. Kamery na každém rohu, zatím to jsou jen přesně zacílené reklamy. Platí to ale jen do té doby, dokud pochoduješ v davu. Jakmile uděláš něco jiného, odlišného, nepřístojného, staneš se černou ovcí. Už nikdy neuvidíš krásné růžové reklamy. Shniješ sám a opuštěný v temné plesnivé cele. Nejhorší je, že jsi se vším na začátku souhlasil. Nechci působit paranoidně, ale někdy jsem šokován, co na sebe někteří lidé veřejně prozradí. Jakoby se soukromí úplně vytratilo a jsme ovládáni na dálku šílenými psychopaty.

DEFACED jsou death metalová kapela ze Švýcarska, která přichází po dlouhých jedenácti letech se svým teprve třetím řadovým albem. Nutno ale rovnou dodat, že je vybroušené k dokonalosti. Vše tu sedí perfektně na svých místech, skladby mi rezonují v hlavě, pálí mě, žhnou a působí velmi návykovým dojmem. Až budete mít jednou chuť konečně roztrhnout řetězy, kterými nás současná podivná společnost svazuje, pusťte si pořádně nahlas tohle album. Je totiž vynikající po všech stránkách. 


Není to totiž jenom ostrý, surový zvuk (Simon Egli, Romano Galli), který se povedl. Jsou to hlavně jednotlivé motivy, které v sobě mají spoustu zajímavých nápadů a invence. Jakoby byla v každé skladbě připravena obrovská nálož výbušniny. Základem je zde klasický, tradiční death metal, který je oživen grindovými a black metalovými prvky. Ty jsou vkládány velmi vkusně, elegantně. Schválně jsem si sehnal i předchozí nahrávky, které také považuji za velmi povedené a je opravdu velmi zajímavé sledovat vývoj kapely. Švýcaři jsou letos ve skvělé formě, navíc dokázali do nového alba dostat jakousi morbidní hravost, temnotu, chcete-li. "Icon" ve mě probudilo spoustu emocí, vibruje celým mým tělem i myslí. Velmi často si při poslechu vzpomenu na staré autory sci-fi románů, kteří s až děsivou přesností současný stav světa předpovídali. Také cítíte ten chlad, odtažitost, které z novinky odkapávají, jako krev z dlouho neléčené rány. Z hudby DEFACED je znát, slyšet, jak nad hudbou přemýšleli, jak ji brousili k absolutní dokonalosti. Přesto si zachovávají živočišnost, opravdovost, ryzost, uvěřitelnost a autenticitu. Celým albem se potom prolíná taková zvláštní, nebál bych se napsat melancholická nálada. Jako bych se opravdu stal postavou z povedeného motivu na obalu od Pära Olofssona a díval se, jak kolem mě umírá svět. Nikdy jsme na tom nebyli v technologiích tak dobře jako v současnosti. Tak proč v sobě cítíme prázdnotu a chlad? Nové album je soundtrackem k současné podivné společnosti. Apokalypsa už možná začala. Propracovaný, k dokonalosti vybroušený death metal, který ve vás zanechá hlubokou krvavou stopu! Chladná a temná atmosféra umírajícího světa!


Asphyx says:

They know everything about you. Where you go, what you eat, what you buy, what you enjoy. Who you hang out with, who you love and who you hate. Cameras on every corner, but for now it's just targeted advertising. But that only applies as long as you march with the crowd. As soon as you do something different, something inappropriate, you become a black sheep. You will never see beautiful pink advertisements again. You will rot alone and abandoned in a dark, moldy cell. The worst part is that you agreed to everything at the beginning. I don't want to sound paranoid, but sometimes I'm shocked by what some people reveal about themselves publicly. It's as if privacy has completely disappeared and we are being controlled remotely by crazy psychopaths.

DEFACED are a death metal band from Switzerland who are releasing their third studio album after a long eleven years. It must be said, however, that it is polished to perfection. Everything fits perfectly in its place, the songs resonate in my head, they burn me, they glow and make a very addictive impression. When you finally feel like breaking the chains that bind us in today's strange society, play this album really loud. It is excellent in every way. 


It's not just the sharp, raw sound (Simon Egli, Romano Galli) that works so well. It's mainly the individual motifs, which contain a lot of interesting ideas and inventiveness. It's as if each song contains a huge explosive charge. The basis here is classic, traditional death metal, which is enlivened by grind and black metal elements. These are inserted very tastefully and elegantly. I deliberately got hold of the previous recordings, which I also consider to be very successful, and it is really very interesting to follow the band's development. The Swiss are in great form this year, and they have managed to bring a kind of morbid playfulness, darkness, if you will, to the new album. "Icon" awakened a lot of emotions in me, it vibrates through my whole body and mind. Very often, while listening, I am reminded of old science fiction novelists who predicted the current state of the world with frightening accuracy. You can also feel the coldness and detachment that drips from the new album like blood from a long-untreated wound. You can hear in DEFACED's music how they thought about it, how they polished it to absolute perfection. Nevertheless, they retain their liveliness, sincerity, purity, credibility, and authenticity. A strange, I would even say melancholic mood pervades the entire album. It's as if I had really become a character from Pär Olofsson's clever cover art and was watching the world die around me. We have never been as technologically advanced as we are today. So why do we feel empty and cold inside? The new album is a soundtrack to today's strange society. The apocalypse may have already begun. Sophisticated, perfectly polished death metal that will leave a deep bloody mark on you! The cold and dark atmosphere of a dying world!



tracklist:
01. The Antagonist
02. Perception
03. As My Will Prevails
04. The Initiation
05. Forever Mine
06. Anthem Of Vermin
07. Sonate
08. Icon
09. Culling The Herd
10. Betrayer

band:
Matze: Guitar
Marco: Guitar
Michael: Bass
Max: Drums 


https://defacedswiss.bandcamp.com/album/icon 


https://defaced.ch/

http://www.facebook.com/defacedswiss

https://www.instagram.com/defaced_swiss

https://open.spotify.com/artist/5H0fZjVufvjKRWfJT6eiBK

http://www.youtube.com/defacedswitzerland


https://massacre-records.com/

https://x.com/massacrerecords

https://x.com/massacrerec

KNIŽNÍ TIPY - Rej nočních můr - J.H. Markert (2024)


Rej nočních můr - J.H. Markert
2024, Fobos

Měl jsem zase jednou pocit, že na mě všechno padá. Tedy, upadl jsem já. Už několik dní mě bolelo namožené koleno a sněžilo. Byl jsem docela rád, že už se to zlepšuje a vydal jsem se svižně městem. Muzika mi hrála do kroku, v krvi jsem měl sílu a když jsem došel kousek od Mírového náměstí v Plzni, tak jsem zatančil na zamrzlé kaluži, kterou jsem přes sníh neviděl. Hodil jsem záda, což by nebylo zase tak hrozné, ale pohmoždil jsem si holeň a kotník. Řval jsem do ticha bolestí. Nadával jsem jak dlaždič a marně se pokoušel dostat na nohy. S pomocí kolemjdoucích už dávno nepočítám a tak jsem se s vypětím sil vydrápal na nohy. V práci, kam jsem se dobelhal, jsem celý den trpěl a byl naštvaný, že se nemůžu hýbat. Bez sportu moc dlouho nevydržím, stejně jako bez knih. Když už jsem byl konečně doma, namazal jsem se léčivými krémy, nasadil prieznitzův obklad a nadávkoval jsem si Rej nočních můr.

Po téhle knize jsem sáhl na Knihách Dobrovský díky jedné z velkých slev, které u tohoto knihkupectví mívám. Přečetl jsem si jen téma, jinak jsem nevěděl nic. Zpočátku jsem netušil, kam vlastně knížku zařadit. Je to thriller, horor? Nebo snad fantazy? Styly se zde navzájem prolínají. V závěru je to úplně jedno. Neřešil jsem to. Jen jsem seděl, úpěl při každém jinak normálním pohybu a marně se snažil zjistit, v jaké poloze mě nebude nic bolet. Pajdal jsem na záchod, unavený ze vší té bolesti. Ale pokaždé, když jsem se vrátil a znovu začetl, tak jsem byl hrozně rád. Knížku jsem přečetl za pár dní. Hltal jsem ji plnými doušky, stejně jako čaj, který mi byl podáván, jako kdybych byl nachlazený a ne zraněný. Venku stále padal sníh a mě to bylo jedno. Jsem někde mezi jedním a druhým kukuřičným polem. Stala se tu další ohavná vražda. Někdo tu dělá pokusy s nočními můrami.

Dostanu spoustu dobrých rad, jako třeba abych šel k doktorovi. Jenže představa, že sedím v čekárně s opravdu zraněnými, mě upřímně děsila. Našel jsem si spoje, abych do práce co nejméně chodil a pokoušel se odpočívat. Proč je všude tolik schodů? A kdo schválil tak malé záchody, že se tam nevejde  jeden postarší cvalík se zraněnými končetinami? Obědy, kdy jsem musel sejít dolů do kantýny, se pro mě staly doslova utrpením. Nechci být jednou opravdu starý, to se nedostanu nikam, když napadnou dva centimetry sněhu? Možná jsem to moc prožíval, ale jsem člověk, který je zvyklý být neustále v pohybu. Po dvou dnech mi chyběla obyčejná chůze, procházky, bazén a rotoped. O činkách ani nemluvím. Ty jsem zkusil a na lavičce se mé šlachy napnuly tak, že jsem málem zemřel bolestí. Dobře, vraťme se tedy raději zase ke knize. Opravdu mě zaujala, chytla,  je strhující, velmi čtivá. Moje první setkání s autorem a opět na výbornou. 

Názory na knížku od ostatních, stejně jako na hudbu, většinou nečtu, ale jak jsem byl raněný a měl čas, tak jsem si na Databázi knih pár příspěvků přečetl. Netuším, jestli to není, tím, že spokojení lidé nikam recenze nepíší, ale příliš dobrých hodnocení kniha neměla. Trošku jsem to nechápal. Ale takhle to mám poslední roky třeba i s filmy a seriály. Asi se už dívám na svět trošku jinýma očima. Těžko říct. Každý můj zápisek, tip, bývá velmi osobní. Nikdy nebudu psát jako novinář, ani vystudovaný redaktor. Jsem jen obyčejný fanoušek tvrdé muziky, který rád čte. Taky sportuje a tak moc dalšího času nemám. Znáte to, rodina, práce a tak. Stará máma, co bydlí na druhém konci republiky. Někdy bych se potřeboval rozdvojit. Teď ale ne, vypadl jsem z rytmu, ze stereotypu. Mám nateklá zranění a umírám touhou si jen tak sednout a dál si číst. Ale nejde to, někdo do práce chodit musí. Dokud se tam doplazím. Beru to jako přípravu na stáří. 

Bratři a sestry. Jsem moc rád za vaše kladné reakce a podporu, kterou mi dlouhodobě dáváte. Víte, psaní o muzice i o knihách je pro mě relaxem, rád se ztrácím v myšlenkách a taky mi to dává možná chabou naději, že snad můj mozek nezakrní tak rychle. Někdy je to těžké, jako třeba teď, když píšu tyhle řádky. Nějak se nemůžu usadit. Bolí mě koleno a nárt a holeň. Vypadám, jako bych se vrátil z války. Snad to brzy přejde. Zatím si budu číst, dělat poznámky do telefonu a budu se snažit, aby byl každý pátek připravený další tip. Pod oknem projel první sypač. Nic tedy nesype a radlici má nahoře, ale třeba čeká, až sníh roztaje. Netuším, poslední roky mi nedává spousta věcí smysl. Ještě, že tu máme knihy. Když si čtu, cítím takový zvláštní klid. I když jsou napínavé i strašidelné. Vím, že je to fikce. Za mě mohu Rej nočních můr jen doporučit. Venku zase začalo sněžit. Už nikam raději nepůjdu. Přeji vám jen vše dobré a děkuji za pozornost. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nad jedním malým městečkem s vysokou kriminalitou se rozkládá tajemný Černěhvozd, hluboký les plný pokřivených můřích stromů, v němž stojí rodové sídlo proslulého pokolení psychiatrů. A právě tam, do černěhvozdného domova svých předků, odjel jednoho loňského víkendu úspěšný romanopisec Ben Bookman dopsat svůj poslední horor nazvaný Strašák. V den, kdy Strašák vychází, se však hrůzný děj knihy začíná odvíjet i ve skutečnosti.

Detektiv Mills odhalí děsivou vraždu: rodinu rozřezanou na kusy a nacpanou do kokonů sešitých z kukuřičných slupek a zavěšených na trámech ve stodole – scéna jako vystřižená z úvodu Bookmanova posledního hororu. Když je podobným způsobem zavražděna i další rodina, Mills s kolegy z místní policie, a rovněž se svou dcerou Samanthou, pátrá po tom, jak ty vraždy – a zejména vrah – souvisí s právě vydanou Bookmanovou knihou. Času však není nazbyt, protože hororový příběh rychle spěje k hrůznému vyvrcholení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine