Do očí jsem se ti nikdy nedokázal dívat příliš dlouho. Bylo v nich totiž něco zvráceného, zlého, děsivého. Stačilo, abych tě spatřil, jak stojíš ve stínu a mrazilo mě v zádech. Bál jsem se tvého hlasu, pohybů, pokaždé, když ses vkradla mezi mé noční můry, bolelo mě u srdce i ve vnitřnostech. Připadal jsem si jako otrávený jedem, umíral jsem a znovu se rodil v krutých křečích. Probuzen uprostřed noci jsem potom zažíval ještě horší realitu. Vždycky jsem měl rád hudbu, která je inspirovaná horory. Holandské CARACH ANGREN určitě všichni znáte. Jedná se o symfonickou black metalovou kapelu, která pokaždé, když začne hrát u mě v pokoji, venku začne z černých mraků padat krvavý déšť.
Tentokrát se kapela inspirovala starými básněmi, divadelními hrami. Vystupuje v nich Bílá paní ze Schinveldu a hlavně Kariba, travička a čarodějnice. Pokud máte rádi temný folklór, okultní symboliku a hororově podmanivou atmosféru, potom jste zde správně. Pohodlně se usaďte, zhasněte všechna světla a nechte se obejmout krvavou tmou.
Symfonický black metal není zrovna styl, který by příliš často hrál v mém přehrávači, jenže CARACH ANGREN se mi dostali do hlavy. Novinka má v sobě cosi magického, záhadného, tajemného. Možná to jsou témata textů, ostrý a dobře čitelný zvuk, možná je to i motiv na obalu (takhle nějak si Karibu opravdu představuji). Nevím, poslouchám hudbu hlavně srdcem a tady si připadám jako chycený do sítí. Líbí se mi rukopis kapely, jednotlivé nápady, skvěle zpracované vokály, grafika, ale hlavně - nové EP mě opravdu baví poslouchat. Rád se k němu vracím hlavně ve chvílích, když je venku ještě tma a přízraky se toulají ulicemi. Ne, najednou nejdu jako každý den ráno do práce, ale v hlavě se mi odehrávají starodávné příběhy, užívám si atmosféru a když potkám nějaký přízrak, tak moc dobře vím, odkud přichází. Líbí se mi i určitý neklid, černá energie, chcete-li, které je na novince opět velké množství. "The Cult of Kariba" je volným pokračováním věcí minulých, ale také nahrávkou, která drásá zevnitř. Je samozřejmě nutné, abyste měli bohatou fantazii a náležitě morbidní vkus. Tohle je hudba pro všechny, kteří dokáží rozeznat tisíce odstínů tmavých barev. Ano, CARACH ANGREN jsou jako temní prokletí malíři, kteří pomocí své hudby nanášejí na celkový obraz pestrou paletu depresivních a nihilistických nálad. Připadám si jako na návštěvě dávno zapomenutého archívu, ve kterém pátrám po starých děsivých činech. Nálada je velmi pochmurná, napínavá a strašidelná. Hlavní pro mě ale je, že kapele věřím každý tón, notu, úder bicích i pasáže upletené ze smyčců. Monumentální, mocné a děsivé symfonické black metalové dílo! Kariba stojí ve stínu a dívá se i na vás!
Asphyx says:
I could never look into your eyes for too long. There was something twisted, evil, terrifying in them. Just seeing you standing in the shadows was enough to send a chill down my spine. I was afraid of your voice, your movements, every time you crept into my nightmares, my heart and guts ached. I felt like I was poisoned, dying and being reborn in cruel convulsions. Waking up in the middle of the night, I experienced an even worse reality. I've always liked music inspired by horror movies. I'm sure you all know the Dutch band CARACH ANGREN. They are a symphonic black metal band, and every time they start playing in my room, bloody rain begins to fall from the black clouds outside.
This time, the band was inspired by old poems and plays. They feature the White Lady of Schinveld and, most notably, Kariba, a poisoner and witch. If you like dark folklore, occult symbolism, and a captivating horror atmosphere, then you've come to the right place. Sit back, turn off all the lights, and let yourself be enveloped by bloody darkness.
Symphonic black metal isn't exactly a style that plays very often on my player, but CARACH ANGREN got into my head. There's something magical, mysterious, and enigmatic about their new album. Maybe it's the themes of the lyrics, the sharp and clear sound, or maybe it's the cover art (this is how I imagine Karibu). I don't know, I listen to music mainly with my heart, and here I feel like I'm caught in a web. I like the band's style, the individual ideas, the superbly crafted vocals, the graphics, but most of all, I really enjoy listening to the new EP. I like to come back to it, especially when it's still dark outside and ghosts are roaming the streets. No, I'm not suddenly going to work every morning like everyone else, but ancient stories are playing out in my head, I'm enjoying the atmosphere, and when I meet a ghost, I know very well where it comes from. I also like a certain restlessness, black energy, if you will, which is again abundant on the new album. "The Cult of Kariba" is a loose continuation of things past, but also a recording that tears you apart from the inside. Of course, you need to have a rich imagination and appropriately morbid taste. This is music for anyone who can discern thousands of shades of dark colors. Yes, CARACH ANGREN are like dark, cursed painters who use their music to apply a colorful palette of depressive and nihilistic moods to the overall picture. I feel like I'm visiting a long-forgotten archive, searching for old, terrifying deeds. The mood is very gloomy, suspenseful, and scary. But the main thing for me is that I believe every tone, note, drum beat, and string passage of the band. A monumental, powerful, and terrifying symphonic black metal work! Kariba stands in the shadows and watches you too!
Tracklist:
1. A Malevolent Force Stirs (1:16)
2. Draw Blood (5:18)
3. The Resurrection of Kariba (4:45)
4. Ik Kom Uit Het Graf (4:51)
5. Venomous 1666 (4:37)
Production Credits:
Main compositions by Ardek.
Pre-production, orchestral arrangements and keyboards by Ardek.
Vocals by Seregor, recorded at Tidal Wave Studio, Germany.
Backing vocals by Ardek.
Drums performed by Gabe Seeber, recorded at Mayhemeness Recording Studio.
Bass guitar, drums written by Ardek.
Guitars tracks 2,3 written by Seregor.
Guitars tracks 4,5 written by Ardek.
Lyrics tracks 1, 2, 5 by Ardek.
Lyrics track 3 by Ardek & Seregor.
Lyrics track 4 by Seregor.
All guitars and bass guitar performed and recorded by Patrick Damiani at Tidal Wave Studio, Germany.
Mixed & Mastered by Patrick Damiani at Tidal Wave Studio, Germany.
Vinyl Mastered by Robert Schmidt, 24-96 Mastering, Germany.
Guest Musicians:
Solo violin tracks 2, 5 performed and recorded by Nikos Mavridis.
Někdy vyplují na povrch věci, o kterých byste raději nevěděli. Sedíme s mámou na chalupě v horách a prohlížíme si staré zažloutlé fotky příbuzných. Porodila 13 dětí a přežily jen dvě. Válka. Utržená noha. Vrátilo se jich jen pár. Pátráme v minulosti a čteme si ve starých kronikách. Odhalujeme příběhy plné bolesti, strachu, ale i radosti a lásky, věrnosti. Někdy jsem překvapený, občas i šokovaný. Venku se zatáhlo a jdu si číst. Přivezl jsem si z Plzně do Jizerek další knihu od pro mě nové autorky a jsem hodně zvědavý, jestli mě bude bavit. Jsem letos ochutnávačem, rád objevuji neznámé spisovatele. Umění zmizet se mi ihned prolne se starými fotkami. Co nevíme o svých rodičích? Tohle je zvláštní a velmi niterné téma. Ihned se začtu a vůbec nevnímám stařenku, která mi řekne, že jde spát. Makali jsme celý den, brzy bude podzim a to je na chalupě vždycky práce jako na kostele.
Máme to tu rád, ten klid, přírodu, samotu. Rád se sem vracím, kousek pod rozhlednu Černá studnice. Baví mě se jen tak procházet, nechávat v sobě knížky, aby ve mě postupně dozrály. Poslouchám teď doom metal v podání mistrů PARADISE LOST a NOVEMBERS DOOM, obě kapely vydaly skvělá nová alba a krásně se mi hodí ke čtení. Ten klid, majestátnost kopců, magie lesních cest, napětí, když uslyším z lesa štěkání srnců, jekot ptáků nebo krásné ticho, když se predátoři vydají na lov. Kniha je velmi dobře napsána. Opravdu si ji užívám. Úvod je sice trošku spletitější, náročnější na pochopení, ale není to nic zase tak děsně náročného. Potom se děj rozjede na plné obrátky a já doslova hltám každou větu, každou sloku. Netopím, přesto se objeví můra a začne třepotat křídly kolem lampičky. Měl bych jít spát. Ještě jednu kapitolu? Nebo raději dvě. Ve snech potom vidím své předky, kteří se stali součástí přírody.
Čtení pro mě vždycky bylo, je a bude skoro až nábožnou událostí. Mám své rituály, jako čištění brýlí, přesné nastavení křesla. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem autista. Ale za ty roky, co si čtu, mám rád své jisté, je to pro mě relax, odpočinek, spolu s hudbou se jedná o jedny z krás tohoto světa, které k smrti miluji. Máme práce nad hlavu, snažím se stařenku odehnat od těžkých věcí, někdy mě trošku štve, jak už tomu u starých dam bývá. Ta zarputilost. Ale jsem hodný syn, pracuji sice podle svého, ale nehádám se, sám tuším, že možná jednou budu stejný. Ptám se, a co ty, čtu teď jednu knížku, nemáš přede mnou nějaké tajemství? Usměje se a pak se jen tak zahledí do dálky. Narodil jsem se jí, když jí bylo sedmnáct. Celé odpoledne vzpomíná. Na otce, na moje první kroky. Vlastně jsem měl krásné dětství, ale o to šílenější pubertu. Přemýšlím nad tím, když si po obědě i po večeři čtu. Zajímavé, vždycky jsem měl rád knížky, které ve mě dokáží probudit emoce a donutí mě přemýšlet. A co vy a vaše máma? Řekla vám úplně všechno?
Ten důvod, proč máma hlavní hrdinky musí zmizet, je děsivý. Šílený. Uměli byste být neviditelní? Zvládli byste to psychicky? Hodně mi to vrtalo hlavou. Člověk by musel opustit telefony, počítače, stát se stínem. Nevím, musí to být hrozné a autorka to popisuje tak autenticky, uvěřitelně, že to snad doopravdy zažila. Snad ne, ale nápad je to skvělý a provedení ještě lepší. Najednou jsem měl, po přečtení několika dalších kapitol, hroznou chuť být sám. Nějak mě to dostalo. Vydal jsem se, i když pršelo, do kopců. Kolem Samot, po pěšinách po kterých nikdo nechodí, jenom zvěř. Nasával jsem vlhkost mokřadů, toulal se až do setmění. Když jsem scházel dolů k chalupě, zahlédl jsem několik stínů. Mohli by to být moji předci? Otřepu se, vrátím se do reality a nechám sousedovic psa, aby mě přivítal hlasitým štěkotem. Musím knížku dočíst, nepůjdu spát, dokud ji nedám! Řeknu si a stane se tak. Je už fakt pozdě a zítra brzy vstávám, musím zpět do Plzně.
Loučíme se se stařenkou a nechávám ji samotnou. Mívám pokaždé takový zvláštní pocit smutku. Dívám se z okna autobusu i vlaku. Mám dočteno a všechno ve mě nadále rezonuje. Doma dám knihu na hromadu těch, které ještě nečetla manželka a dcera a když se mě zeptají, jak bylo, tak jim vyprávím o práci, o předcích, o Umění zmizet. Záměrně se snažím do knižních tipů vybírat autory, o kterých jinde nepíší. Mám to podobně nastavené, jako u kapel. Tentokrát mi bylo po přečtení téhle knihy tak nějak smutno. Příběh má takovou zvláštní náladu, která byla ještě navíc umocněna sychravými horami, počasím a podzimem, který už o sobě dal vědět. Přeji vám čisté světlo, dobrou náladu a ať se vám daří. Moje díky vám se také neomrzí. Umění zmizet opravdu stojí za přečtení. Zeptejte se pak i své mámy. Možná budete překvapeni.
Catherine Sterlingová žije v domnění, že svou matku dobře zná. Ruth Sterlingová je tichá, pracovitá žena, která žije jen pro svou dceru. Celý život jsou to jen ony dvě proti celému světu. Teď se ale Catherine rozhodla, že roztáhne svá křídla, odstěhuje se a začne budovat kariéru. A Ruth je odhodlaná udělat všechno pro to, aby jí v tom zabránila.
Ruth Sterlingová se domnívá, že svou dceru dobře zná. Catherine by se jí nikdy nevzepřela a nikdy by nezapochybovala o její minulosti či rodině. Když se však v Rutině pečlivě zkonstruovaném životním příběhu začnou objevovat trhliny, matka i dcera se začnou zaplétat do pavučiny lží.
Pravda o Rutině minulosti totiž nesmí vyjít najevo. K jejich častému stěhování ji vedly velmi dobré důvody, stejně jako k tomu, že byla celou tu dobu připravená kdykoliv beze stopy zmizet.
Jenže nebezpečí se blíží. Souvisí nějak s Rutinou minulostí? Nebo by se měla obávat spíše temných zákoutí duše vlastní dcery?
Když se dívám kolem sebe a roky ubíhají, tak zjišťuji, že se lidé příliš nemění. Možná máme nové technologie, možná jsme dál, co se týká nepodstatných věcí, ale v základu jsme stále stejní. Pořád ničíme planetu, stále válčíme, krmíme se jedy a věříme falešným prorokům. Tupý zástup lidí stále pochoduje na smrt. Thrash metal jsem kdysi začal poslouchat kvůli tomu, že jsem se chtěl vymanit, vystoupit z davu. Byla to rebelie, pochopitelná mladistvá touha po změně. Oblíbil jsem si tenkrát i kapelu CORONER ze Švýcarska. Dodnes si jednou za čas vytáhnu jejich alba a přehrávám je při mých soukromých seancích.
Svět se mezi tím spojil ve všemocnou síť a umíme se lépe zabíjet na dálku. Umělá inteligence je mnohdy chytřejší než někteří z nás. Poctivá muzika ale stále zůstává. Zrovna tahle smečka, na rozdíl od mnohých jiných, si stále zachovává status legendy, která nejen že má na svém kontě zásadní stylové nahrávky, ale i jejich nová tvorba má v sobě stále oheň a vášeň. Pánové jsou zpět a působí stejně jako kdysi. Jejich nezaměnitelný a originální rukopis je pořád patrný, posouvají se ale dál, dopředu, do dosud neprobádaných dimenzí. Novinka mě baví úplně stejně jako jejich dávné nahrávky. Návrat po 32 letech se vydařil na výbornou.
Napíšu to rovnou, z některých pasáží mě doslova mrazí v kostech. CORONER nejen, že i letos objevují nová temná zákoutí, ale stále umí napsat skladby, ve kterých se potkává technika se syrovostí ve vzájemně (nebál bych se napsat) magickém poměru. Jednotlivé motivy na mě fungují, zadírají se mi postupně do podvědomí. Zůstávají tam, nutí mě přemýšlet nad jako vždy promyšlenými a propracovanými texty, nad pasážemi, které v sobě mají velké množství tlaku a energie. Líbí se mi, že pánové lehce experimentují, jsou progresivní, ale dělají to zajímavým a dobře poslouchatelným způsobem. Jejich přístup, talent a celkový dojem na mě působí velmi podobným způsobem, jako práce, kterou odvádějí mí oblíbení VOIVOD. Jen je zde ještě více patrná temnota a chlad. Toulám se tímhle podivným světem a roky, které mi příroda, bůh a nebo osud nadělili, ubývají. Jsem tak rád za podobná skvělá alba, jako je "Dissonance Theory". Už jenom ten zvuk (Jens Bogren - mixing, mastering), motiv na obalu (Stefan Thanneur) dávají jasně na vědomí, že alespoň pro mě, je novinka jasným kandidátem na jedno z nejlepších alb letošního roku. Tohle je, dámy a pánové, návrat ve velkém stylu. Vše sedí perfektně na svých místech, skladby mají drive, takový ten heavy efekt, jsou tajemné a je v nich obsažena veškerá temnota vesmíru. Jakoby kapela vzala veškeré své zkušenosti, smíchala je dohromady a přidala do nich nové, neotřelé ingredience. Jestliže mě jejich první nahrávky provázely mým mládím a vlastně i celým životem, jejich letošní pokračování je velmi důstojným nástupcem. Když se dívám kolem sebe a roky ubíhají, tak zjišťuji, že se lidé příliš nemění. Možná máme nové technologie, možná jsme dál, co se týká nepodstatných věcí, ale v základu jsme stále stejní. Pořád ničíme planetu, stále válčíme, krmíme se jedy a věříme falešným prorokům. Pokaždé, když budu chtít vystoupit bokem, narvu si nové album do hlavy. Vám to doporučuji také. Novinka má v sobě totiž všechno, co mám na hudbě rád. Propracovaný, temný a chladný thrash metal, který vás vezme na výlet do jiných dimenzí! Skvělé návratové album, zahrané s elegancí a vášní starých mistrů!
Asphyx says:
When I look around me and see the years passing by, I realize that people don't change much. Maybe we have new technologies, maybe we've progressed in terms of trivial things, but fundamentally we're still the same. We're still destroying the planet, still waging war, feeding ourselves poison, and believing false prophets. A mindless crowd of people is still marching toward death. I started listening to thrash metal because I wanted to break free, to stand out from the crowd. It was rebellion, an understandable youthful desire for change. At that time, I also became fond of the band CORONER from Switzerland. To this day, I still pull out their albums from time to time and play them during my private sessions.
In the meantime, the world has connected into an all-powerful network, and we have become better at killing each other from a distance. Artificial intelligence is often smarter than some of us. But honest music still remains. Unlike many others, this band still retains its legendary status, not only because of its seminal recordings, but also because its new work still has fire and passion. The gentlemen are back and sound just like they used to. Their unmistakable and original style is still evident, but they are moving forward, into unexplored dimensions. I enjoy the new album just as much as their old recordings. Their comeback after 32 years has been a great success.
I'll say it straight out: some passages literally send shivers down my spine. Not only does CORONER continue to explore new dark corners this year, but they still know how to write songs in which technique meets rawness in a (I wouldn't be afraid to say) magical ratio. The individual motifs work for me, gradually burrowing into my subconscious. They remain there, forcing me to think about the lyrics, which are as always well thought out and elaborate, and about passages that contain a great deal of pressure and energy. I like that the guys experiment a little, that they are progressive, but they do it in an interesting and listenable way. Their approach, talent, and overall impression on me are very similar to the work of my favorite band, VOIVOD. Only here, the darkness and coldness are even more apparent. I wander through this strange world, and the years that nature, God, or fate have given me are dwindling. I am so glad for great albums like "Dissonance Theory". The sound alone (Jens Bogren - mixing, mastering) and the cover art (Stefan Thanneur) make it clear that, at least for me, this new release is a clear candidate for one of the best albums of the year. This, ladies and gentlemen, is a comeback in grand style. Everything fits perfectly into place, the songs have drive, that heavy effect, they are mysterious and contain all the darkness of the universe. It's as if the band took all their experience, mixed it together and added new, fresh ingredients. If their first recordings accompanied me through my youth and, in fact, my entire life, this year's follow-up is a very worthy successor. When I look around me and see the years passing, I realize that people don't change much. Maybe we have new technologies, maybe we've progressed in terms of trivial things, but at our core, we're still the same. We are still destroying the planet, still waging war, feeding ourselves poisons, and believing false prophets. Every time I want to step aside, I'll put the new album in my head. I recommend you do the same. The new album has everything I love about music. Sophisticated, dark, and cold thrash metal that takes you on a trip to other dimensions! A great comeback album, played with the elegance and passion of the old masters!
Mlha měla zase jednou barvu krve a mraky se dotýkaly země. Na starém hřbitově, kam mě každou noc přivedou mé vlastní noční můry, je pochmurno, teskno. Na jednom nakloněném náhrobku je napsáno moje jméno. Z nedávno pohřbené rakve se ozývá děsivý šramot. Uložen do studené země jsem nezemřel. Navěky bloudím mezi naším a oním světem, mezi mrazivými stíny. Moje duše je nasáklá bolestí a strachem z neznámého. Rozdrásán vyhledávám již jen temnou a podmanivou muziku, která se hodí k pomalu usínající přírodě, k pestré paletě zbarvených listů podzimu.
Doom metal je dle mého skromného úsudku velmi niternou a těžkou záležitostí. Více než kde jinde zde totiž velmi záleží na tom, abych kapele jejich melodie a motivy věřil. Polští DEATH HAS SPOKEN patří mezi opravdové, reálné, autentické smutkaře. Již od prvního tónu podléhám každému tónu, notě, každému úderu bicích nebo výkřiku do tmy. Bývám znovu a znovu pohřben do studené země a zůstává po mě jen nakloněný náhrobek na mlhavém hřbitově plném stínů.
Polští gentlemani naplno ctí staré pořádky. Pokud jste rádi ve společnosti hudby třeba takových PARADISE LOST, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, OCTOBER TIDE, SWALLOW THE SUN, MY DYING BRIDE, SHAPE DESPAIR a dalších, kteří dovedou umně nakombinovat syrový kov smrti s doomovou bolestí, potom jste zde správně. Je pro mě velmi příjemné se vrátit z procházky na lesní hřbitov, sednout si do křesla, číst si ve starých spisech, nasávat pach hniloby a nechat smutek, aby na mě jen tak působil. Ocenit musím jak velmi povedený, čistý a mrazivý zvuk, tak i motiv na obalu (Marcin Grygoruk - Recording, Mixing, Mastering, Cover art, Layout, Janusz Grabowski - Recording, Mastering). Vše tu sedí perfektně na svých místech, nezapomnělo se ani na takové detaily, jako dobré promo fotky (Karina Filipowska). Je slyšet, cítit, vnímám to všemi póry svého těla, že kapela dala do nové letošní nahrávky kus svého srdce i talentu. Víte, neznal jsem je, ale přesně tahle záležitost je pro mě mrtvou vodou, která mě pohání v životě dál. Abych pro sebe (a vlastně i pro vás) objevoval další temná zákoutí, abych s napětím čekal, co z reproduktorů zazní. Novinka těchto tmářů je pro mě takovým soukromým podzimním objevem, o které vím, že se k ní budu rád a často vracet. Pánové sice nepřinášejí nic převratného, ale album rozhodně není jen obyčejným dobře odvedeným řemeslem. Je v něm něco navíc, něco magického, přitažlivého, něco, co mě obejmulo jako pevné pavučiny. Zítra ráno vstanu brzy a budu se těšit na mlhavé stíny nad hřbitovem. Na starou rozpadlou márnici, na ruiny i vzpomínky na bolest. "Elegy" si vezmu samozřejmě s sebou. Zde, na pradávném pohřebišti, vynikne její síla nejvíce. Mlhavé, smutné, mrazivé doom death metalové ozvěny ze záhrobí! Podmanivá, naléhavá cesta temnotou!
Asphyx says:
Once again, the fog was the color of blood, and the clouds touched the ground. In the old cemetery, where my nightmares bring me every night, it is gloomy and melancholic. My name is written on a tilted gravestone. A terrifying rustling sound comes from a recently buried coffin. Laid to rest in the cold earth, I did not die. I wander forever between our world and the other world, among the frosty shadows. My soul is steeped in pain and fear of the unknown. Torn apart, I seek only dark and captivating music that suits the slowly falling asleep nature, the colorful palette of autumn leaves.
In my humble opinion, doom metal is a very intimate and heavy matter. More than anywhere else, it is very important that I believe in the band's melodies and motifs. The Polish band DEATH HAS SPOKEN are among the true, real, authentic mourners. From the very first note, I succumb to every tone, every note, every drum beat, and every cry into the darkness. I am buried again and again in the cold earth, and all that remains of me is a tilted gravestone in a foggy cemetery full of shadows.
Polish gentlemen fully respect the old ways. If you enjoy the music of bands such as PARADISE LOST, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, OCTOBER TIDE, SWALLOW THE SUN, MY DYING BRIDE, SHAPE DESPAIR, and others who skillfully combine raw death metal with doom pain, then you've come to the right place. It's very pleasant for me to return from a walk in the forest cemetery, sit down in an armchair, read old writings, soak up the smell of decay, and let sadness wash over me. I must appreciate both the very successful, clean and chilling sound, as well as the cover art (Marcin Grygoruk - Recording, Mixing, Mastering, Cover art, Layout, Janusz Grabowski - Recording, Mastering). Everything fits perfectly in its place, and even details such as good promo photos (Karina Filipowska) have not been overlooked. I can hear, feel, and perceive with every pore of my body that the band has put a piece of their heart and talent into this year's new recording. You know, I didn't know them, but this particular issue is like dead water to me, driving me forward in life. So that I can discover more dark corners for myself (and for you, too), eagerly awaiting what will come out of the speakers. This new release from these obscurantists is a kind of private autumn discovery for me, one that I know I will gladly and often return to. The gentlemen may not be bringing anything revolutionary, but the album is definitely not just a well-crafted piece of work. There is something extra in it, something magical, attractive, something that embraced me like a strong spider web. Tomorrow morning I will get up early and look forward to the misty shadows over the cemetery. To the old dilapidated morgue, to the ruins and memories of pain. Of course, I will take "Elegy" with me. Here, in this ancient burial ground, its power will be most evident. Misty, sad, freezing doom death metal echoes from beyond the grave! A captivating, urgent journey through darkness!
Domácí deathmetalová ikona Hypnos a tachovští technical-deathoví Neurotic Machinery se po roce a půl opět potkávají na koncertních pódiích. Čekají je celkem čtyři společné zastávky, na kterých nebudou chybět ani speciální hosté. Mrkněte na seznam, vyberte si svou zastávku a dorazte!
17. 10. | Jindřichův Hradec – Lucky Pery club (+ F.O.B.)
Ave PROSCRIPTION! Greetings to the dark underworld. I first listened to your new album, Desolate Divine, on my way to work. I walk past an old cemetery and then an abandoned factory. At times, I felt like I was seeing ghosts! The album is really great. You've returned after five years and seem even stronger than before. How did the new album come about and why was there such a long gap between albums?
The time gap? It wasn't intentional! HAHAHA, I guess it takes the time that it takes. I didn't even notice until a few album reviews made a huge deal about it. I didn't realize taking my time would cost rating points for those reviews, but now I know, but still couldn't care less. The first album had so much positive acceptance, and I felt that pressure of making lightning strike twice somewhere in the back of my head. But regardless of that, I am super picky about riffs. We just waited until we felt ready, it just happened to be 5 years. There was a pandemic which was a distraction during that time so, maybe something went there too? I don't know.
I'm an old fan of yours, I enjoyed listening to your 2017 demo "Promo" and I like that you have your own style while maintaining your own signature sound. How did the idea to start a band in 2017 come about and why did you decide to play death metal? I feel a strong influence of old American bands in your music. Were they an inspiration for you?
I had songs written that were intended for Maveth’s next album, but I wanted to bring in fresh energy and see where they could go with someone else’s imprint. I contacted Cruciatus immediately — we already knew each other through a mutual acquaintance, we both had bands on the Dark Descent Records roster, and had a strong bond in terms of music and vision. He injected his style into my material, and it felt like everything I had always wanted Maveth to sound like, but hadn’t quite achieved.
As for why death metal — that was inevitable. From the moment I heard Altars of Madness, I knew this was the music I was meant to create. And I was always more drawn to the darker, more obscure side of death metal — bands like Morbid Angel, Incantation, Immolation, Demilich, and Gorguts. That influence still lives in Proscription.
If I understand correctly, PROSCRIPTION is a kind of successor to MAVETH? The band has a number of great musicians. How did you actually get together? How did you get together with the current lineup, and was it difficult to find musicians who wanted to play death metal at such a level? For example, in the Czech Republic, not that many people play extreme metal.
Yes, essentially Proscription rose from the ashes of Maveth. When that band ended, I reached out to Cruciatus, who I had known for about 15 years. He was interested, and we began shaping the first songs. M.K. joined soon after — he’s the cousin of Matti Mäkelä (Corpsessed), and once I saw a video of him playing, it was obvious he was the right fit. Apep came into the fold shortly after as bassist, and once I realized he lived near M.K., it was perfect since they could travel together for rehearsals in Kuopio which is 4 hours drive from where they lived.
At first Apep was only going to play bass, but in the studio I asked if he could handle some vocals. He had experience as a backing vocalist before, so we tried it, and the dual-vocal approach worked really well — his black/thrash energy is a great counterpoint to my death metal roots.
Recently we had a change: Cruciatus decided to step down, and our longtime friend and producer Kalle Laanto (Sonic Violence Studios) joined us. He was actually one of the first people I considered when forming Proscription, so it feels like things came full circle.
Let's move on to the new album. Do you know what I like most about it? The atmosphere. Yes, the album is very dark, brutal, but sophisticated, and the mood changes throughout. Sometimes rawness comes to the surface, sometimes coldness, sometimes rotten blood. Can you tell us how PROSCRIPTION composes new material? Who writes the songs?
Up to this point, I write 95% of the riffs. I just sit and write all the time. I throw away far more riffs than I keep, as I’m sure many others do. Once I get a few riffs that start to feel like they have a relationship, I start recording and arranging a rough concept. Then I send them to M.K. and he will do several demos with alternate beats to see what the riff needs or wants to become. He has been doing some arrangements on the new material we’re working on now, and I can’t even say what a huge weight off my shoulders that has become! When I’m the only riff machine, THAT would be my biggest barrier. I start to feel like I’m repeating myself, and sometimes throw away sick riffs out of frustration, thinking I’ve written something too similar previously. But then M.K. will make a drastic tempo change, or sick break, or present a drum idea that was nowhere in my mental library which changes the idea completely for the better. This new evolution is extremely exciting to me.
And now, with Kalle in the band, he’s one of the main riff machines in his other projects and already has material for Proscription flowing. I would dare to say the wait for the third album should NOT be five years again. Hahaha.
Sound is very important, not only in death metal. I like how massive and majestic it is on the new album. Dave Otero is responsible for it. How did you work together? Did you ever have different opinions about the sound, did you have a say in the final result? Or did you leave everything up to Dave?
Dave has been my friend for over 25 years. We are old bandmates as well! We played in the Colorado based Dethroned back in the day. So, I already knew his production and ideas on sound. He mixed and mastered the first album as well. First album we told him to use the tones we already had from the studio, and work his magic from there. That guitar tone was already 90% what I wanted to hear, drum tones were all natural, so just add his "special sauce". I mean, all I had to say on bass was "thrash bass" and he already knew what I meant. You know? Same minded in those aspects. So, on the new album we did the same, but let him have liberties in tone we took off the table for the first album. Opinions on that have been "hit or miss" but, when is that not the case? To be honest, we ourselves had a different vision for the guitar tone, but there was no time to change it before the deadline.
Thanks to you, Samuel Araya and Artem Grigoriev have become my favorite cover artists (I love Samuel's work for your previous album). The cover for the new album is very dark and mysterious. It gives me the chills. Can you tell us how you got together with these excellent artists and why you chose these particular motifs? And why is the cover different on the CD and vinyl?
Ah yes........ there IS a story here. So, Artem was contacted back in 2018, to create artwork for Conduit. He said he would need 6 months to do it and we agreed it was perfect timing for our release window. But, the time came and went, and we had to get something together for the cover unless we were to miss that window. And, I can't remember who pointed me in Samuel's direction, but I looked through his galleries and the painting we used for the cover was just there, in his personal collection. All 4 band members agreed that it spoke to us so I contacted him to use for the cover art. It was meant to be because it truly IS perfect for that release, and it was complete and ready to go instantly. Then, when I was feeling like this new album is almost ready to hit the studio, I was talking with Naas about lyrics and he was too busy with Akhlys to offer anything new at the time. So, I sat and started working on concepts I had WAY back in the Dethroned days that never were used lyric-wise. When it was done, I remembered another painting from Samuel that told the story of "Desolate Divine" if you interpret it that way, and SAME DAY M.K. said "Hey, what about that other painting from Samuel we were discussing before?". We all agreed on this art I called “Behemoth of Woe” and it had to be the one. Then, we realised Artem's art was just sitting in my inbox collecting virtual dust, and it was too detailed and amazing to not use. it took almost 2 years to get it from him!! But, coincidentally it actually has similarities to the opening tracks on both sides of the vinyl. So.......we decided BOTH needed to be on the album. Samuel for the CD, and Artem for the vinyl. I mean, why not? It satisfied so many things on OUR end.
What are the lyrics on the new album about? Where did you draw your inspiration from? Like you, I enjoy old occult films and books. So, I wonder, do you believe in hell? Do you think it really exists?
I’ve always been drawn to darker, mostly anti-Christian themes. Organized religion has always felt like hypocrisy and mental slavery to me. Over the years, I’ve collaborated with Naas (Nightbringer, Akhlys), who has an immense knowledge of esotericism, the cosmic, and the satanic. Some of his writings became Proscription lyrics when they didn’t have a home in his other projects — that’s one of the reasons why our first album was called Conduit.
For Desolate Divine, I wrote about half the lyrics myself, with Naas guiding me through sources and ideas when I needed it. The themes explore cosmic horror, spiritual decay, and the rejection of false light.
As for hell — I don’t believe in a literal biblical hell. But as a concept, as a state of existence, as a reflection of human madness and suffering — yes, it exists in that sense.
How are things going with PROSCRIPTION concerts? Do you play a lot and often? What about a tour for the new album? Are you planning one? Do you prefer smaller clubs or big festivals?
Live shows are the main reason I do this. Albums are important, but they exist to bring people to the gigs. Until the day I can no longer do it physically, I’ll be on stage.
We’ve had our share of obstacles — especially with the long gap between albums — but with Desolate Divine, we plan to push harder with touring and festivals. Personally, I enjoy both clubs and festivals. Clubs have that intimate, violent energy, while festivals give you the chance to bring the music to a much wider audience. As long as the atmosphere is right, both are vital.
We really have the strong desire to tour for this album. The tour we did in 2024 was originally meant to be for "Desolate Divine" as it was recorded in summer 2024 actually. But, it wasn't possible to get it in hand in time.
I've been listening to death metal since the nineties, and Finland has always been a country where a lot of good bands came from. But what is the situation like now? I follow your scene, write about new bands, try to get interviews, and everyone agrees that it's still very much alive. What is your opinion of your scene? What about labels, fans, promoters? But you also have musicians (Christbutcher) from the US. Can you compare the two scenes in any way?
The Finnish underground is alive and well — there’s a new wave of younger bands playing old-school death metal with real conviction: bands like Azatoth, Malformed, Disguised Malignance, Tramalizer. They’re hungry, they’re touring, they’re working hard, and it’s inspiring to see. And there are always gigs with Corpsessed, Krypts, Gorephilia, Lantern etc. To keep things quality. hahahah
Of course, the scene, globally has its flaws. Too many small labels are pumping out mediocre records, oversaturating things. But at the core, there are still great bands, dedicated fans, and promoters who keep this alive.
As for the US vs. Finland — both have strong undergrounds, but they’re different in spirit. The US scene is vast and diverse, with many regional differences. Finland is smaller, tighter, but very passionate, and it has always produced death metal that feels uniquely cold and dark. American fans are way more energetic and violent, much more pit activity. But, finnish gigs seem to draw more numbers!
How did you get started with extreme music? What was the first band you heard that got you into music? And what about your musical beginnings? What instrument did you start with? Who was your role model? And what about your first concert, your first performance on stage? Please reminisce for us.
My first real exposure was hearing Altars of Madness blasting through a friend’s brother’s door in the early ’90s. It stopped me in my tracks. I knocked, fully expecting to get punched, and demanded to know what it was. That day I was introduced to Morbid Angel, Deicide, Death, Obituary, Napalm Death… and there was no going back. Even Slayer lost its hold on me after that. Death metal was my calling.
My first concert real was in 1992. Malevolent Creation, Cannibal Corpse, Agnostic Front, and Obituary at The Gothic Theater in Denver. That was fucking amazing. First time I ever heard Malevolent Creation, and they were supporting the Retribution album. Cannibal Corpse had recorded Tomb of the Mutilated but it wasn't released yet and they played most of the album if I remember correctly. I was only 14! Ah, that's another scene difference between Finland and the U.S., 99.9% gigs in Finland are 18+, which is a shame.
As a musician, I was drawn to bass guitar! I had friends who were disgusting guitar players but I wanted to play bass. I wanted to be Cliff Burton, or later Alex Webster! There was an old hippy living downstairs from my family in the same apartment complex. My mother heard him playing bass sometimes and went to ask him if he had any interest in teaching. He thought she was going there to complain about the noise!! AND, when she said “my son wants to learn to play” He was like “No kids WANT to play bass, you probably misunderstood.” but she mentioned I worshipped Cliff so, he said “Send him to me”. He taught me a few riffs and licks. Then showed me how to read tablature on a few evenings, and out the door I went on my own from there. Over the years, one thing or another always forced my into the guitar role, so I accepted my fate. I consider myself a mediocre guitar player at best, especially after playing next to Cruciatus, and now Kalle! I am sub-par at best.
My first performance: Cursed Divinity at Cafe Euphrates in Denver. Maybe 1998? 97? There was no stage but once I stepped "on stage" and felt that energy, I knew this was something I’d never walk away from.
I'm an old dog who still remembers copying cassettes and exchanging them. Writing letters to bands. Those were beautiful times, we were young. You are much younger than me, but I can't help asking... do you remember how PROSCRIPTION started? Most bands in our country were formed in pubs. Can you walk us through the history of your band?
I believe the band formation was covered in question 3?
But, I seem to be much older than you think! At the time of typing this, I am 48 years old and in the scene since 1990 or so! We had no internet then so, tape trading was essential in the parking lot before gigs! We did a lot of VHS trading as well. I got introduced to so many new bands that were on copilation mix tapes, and gig videotapes! I have 1 VHS tape with me doing vocals for Cryptopsy on 2 songs even hahaha. Mike DiSalvo had a throat infection, and Jason from Divine Empire (and Malevolent Creation) literally threw me onstage since they were performing with no vocalist due to MANY shitty circumstances on that tour.
My first band was called Cursed Divinity in 1997 or so. Then I joined Excommunion in late 1999. I did a good handful of guestspots or session spots throughout. I moved to Finland in 2007, where I formed Maveth. Lots more sessions or guestspots. And now, Proscription.
How would you define death metal? What does music mean to you? Is it a lifestyle, a hobby, relaxation? I'm still fascinated by darkness, I'm drawn to the energy. How about you?
Death metal is power, darkness, madness, and truth through sound. For me it’s empowerment, belonging, and freedom — musically and emotionally. Outside the love of my wife and child, it’s the deepest passion I hold. At the same time, am I a hobbyist? I mean, I could never make a living with my music it seems. So I am not pro. But I spend all my freetime writing music, playing gigs, listening to music. I don’t do sports or any crafting or whatnot. Just death metal. Nothing gives me the same feeling in any way.
The classic question to end with. What does PROSCRIPTION have planned for the coming months? If you have anything on your mind that you would like to say to fans, labels, promoters, here's your chance.
Now we have only a couple of finnish gigs left this year, and a possible fest in Poland, though the polish organizers have gone full radio silence, so who knows where that sits. A festival in Germany next spring but, we would love to turn that fest into a stop along a tour of course!
We are demoing new material this autumn as well to see where we stand, and moving forward towards the 3rd album hopefully before too long!
I'm already looking forward to putting my headphones on again tomorrow morning and blasting "Desolate Divine" into my head. The album turned out great. Thank you for the interview, I really appreciate it. I wish you success with the band, full concerts, and good album sales. All the best in your personal life as well! PROSCRIPTION RULES!
Thanks to you man!! We always say “Thanks for the support” so much that it feels like a simple passing by “whats up”. But, it’s true! We need to support, we need the promotion! All we can get!! So again, from the soul, Thanks for the support!!
Ave PROSCRIPTION! Zdravím do temného podsvětí. Poprvé jsem vaši novou desku „Desolate Divine“ poslouchal cestou do práce. Chodím kolem starého hřbitova a potom opuštěné továrny. Měl jsem chvílemi pocit, že vidím přízraky! Album se vám opravdu velmi povedlo. Vrátili jste se po pěti letech a připadáte mi ještě silnější, než dřív. Jak nová deska vznikala a proč vlastně tak dlouhá mezera mezi alby?
Časový odstup? To nebylo záměrné! HAHAHA, asi to prostě trvá tak dlouho, jak to trvá. Ani jsem si toho nevšiml, dokud se o tom nezačalo hodně mluvit v několika recenzích alba. Neuvědomil jsem si, že když si dám na čas, bude to stát body v hodnocení těch recenzí, ale teď už to vím, ale stejně mi to je úplně jedno. První album mělo tak pozitivní ohlas, že jsem někde v koutku hlavy cítil tlak, že se to musí podařit znovu. Ale bez ohledu na to jsem velmi vybíravý, co se riffů týče. Prostě jsme čekali, až se budeme cítit připraveni, a náhodou to trvalo 5 let. Během té doby byla pandemie, která nás rozptylovala, takže možná to mělo taky nějaký vliv? Nevím.
Jsem váš starý fanoušek, poslouchal jsem rád třeba i vaše demo „Promo“ z roku 2017 a líbí se mi, že máte svůj styl a zároveň si zachováváte vlastní rukopis. Jak vlastně vznikl tenkrát nápad v roce 2017 založit kapelu a proč jste se rozhodli hrát zrovna death metal? Z vaší hudby cítím silný vliv starých amerických skupin. Byly pro vás ony inspirací?
Měl jsem napsané písničky, které byly určené pro další album Maveth, ale chtěl jsem vnést čerstvou energii a zjistit, kam by se mohly posunout s otiskem někoho jiného. Okamžitě jsem kontaktoval Cruciatuse – znali jsme se už přes společného známého, oba jsme měli kapely v katalogu Dark Descent Records a měli jsme silné pouto, co se týče hudby a vize. Vložil svůj styl do mého materiálu a bylo to přesně to, jak jsem vždy chtěl, aby Maveth zněli, ale nikdy se mi to úplně nepodařilo.
Proč death metal? To bylo nevyhnutelné. Od chvíle, kdy jsem slyšel Altars of Madness, jsem věděl, že tohle je hudba, kterou mám tvořit. Vždy mě přitahovala temnější, obskurnější stránka death metalu – kapely jako Morbid Angel, Incantation, Immolation, Demilich a Gorguts. Ten vliv v Proscription stále žije.
Jestli jsem to dobře pochopil, tak jsou PROSCRIPTION takovými pohrobky MAVETH?. V kapele je celá řada skvělých muzikantů. Jak jste se vlastně dali dohromady? Jak jste se dali dohromady se současnou sestavou a bylo těžké sehnat muzikanty, kteří by chtěli hrát death metal na takové úrovni? Třeba u nás v Čechách zase tolik lidí extrémní metal nehraje.
Ano, Proscription v podstatě vzešel z popela Maveth. Když ta kapela skončila, oslovil jsem Cruciatuse, kterého jsem znal asi 15 let. Měl zájem a začali jsme tvořit první skladby. Brzy poté se přidal M.K. – je to bratranec Mattiho Mäkelä (Corpsessed) a jakmile jsem viděl video, na kterém hraje, bylo mi jasné, že je to ten pravý. Apep se přidal krátce poté jako basák a když jsem zjistil, že bydlí poblíž M.K., bylo to perfektní, protože mohli spolu jezdit na zkoušky do Kuopia, které je 4 hodiny jízdy od místa, kde bydleli.
Zpočátku měl Apep hrát pouze na basu, ale ve studiu jsem se ho zeptal, jestli by nezazpíval. Měl zkušenosti jako doprovodný zpěvák, tak jsme to zkusili a dvojitý vokál fungoval opravdu dobře – jeho black/thrash energie je skvělým protipólem mých death metalových kořenů.
Nedávno došlo ke změně: Cruciatus se rozhodl odejít a připojil se k nám náš dlouholetý přítel a producent Kalle Laanto (Sonic Violence Studios). Byl vlastně jedním z prvních lidí, které jsem zvažoval při zakládání Proscription, takže mám pocit, že se kruh uzavřel.
Pojďme k nové desce. Víš, co se mi na ní líbí asi nejvíc? Atmosféra. Ano, album je velmi temné, brutální, ale propracované a nálady se v průběhu mění. Jednou vyleze na povrch surovost, jindy chlad, někdy zase zkažená krev. Prozradíš nám způsob, jakým PROSCRIPTION skládají nový materiál? Kdo je autorem skladeb?
Až do tohoto bodu píšu 95 % riffů. Prostě sedím a píšu pořád. Vyhazuji mnohem více riffů, než si nechávám, jako to jistě dělá mnoho jiných. Jakmile mám několik riffů, které mi připadají, že k sobě pasují, začnu nahrávat a aranžovat hrubý koncept. Pak je pošlu M.K. a on udělá několik demoverzí s alternativními beaty, aby zjistil, co riff potřebuje nebo čím by se měl stát. Pracuje na aranžmá nového materiálu, na kterém právě pracujeme, a ani nedokážu popsat, jaká úleva to pro mě je! Když jsem jediný tvůrce riffů, je to pro mě největší překážka. Začínám mít pocit, že se opakuji, a někdy z frustrace zahodím skvělé riffy, protože si myslím, že jsem už něco podobného napsal. Ale pak M.K. udělá drastickou změnu tempa nebo skvělý break, nebo přijde s nápadem na bicí, který mě vůbec nenapadl a který úplně změní nápad k lepšímu. Tato nová evoluce je pro mě velmi vzrušující.
A teď, když je v kapele Kalle, který je jedním z hlavních tvůrců riffů ve svých dalších projektech a už má připravený materiál pro Proscription, troufám si říct, že čekání na třetí album by nemělo trvat dalších pět let. Hahaha.
Zvuk je nejen u death metalu velmi důležitý. Mně se líbí, jak je na novince masivní, majestátní. Podepsán je pod ním Dave Otero. Jak se vám spolupracovalo? Měli jste třeba někdy jiný názor na zvuk, mluvili jste do výsledku? Nebo jste nechali vše na Davevovi?
Dave je můj přítel už přes 25 let. Jsme také staří spoluhráči z kapely! Kdysi jsme hráli v kapele Dethroned z Colorada. Takže jsem už znal jeho produkci a nápady ohledně zvuku. Mixoval a masteroval také první album. U prvního alba jsme mu řekli, aby použil tóny, které jsme už měli ze studia, a aby na nich zapracoval svou magií. Ten kytarový tón už byl z 90 % takový, jaký jsem chtěl slyšet, bicí tóny byly všechny přirozené, takže stačilo přidat jeho „speciální omáčku“. Co se týče basy, stačilo říct „thrashová basa“ a on už věděl, co mám na mysli. Chápete? V těchto ohledech jsme byli na stejné vlně. Na novém albu jsme postupovali stejně, ale nechali jsme mu volnost v tónech, které jsme na prvním albu vynechali. Názory na to se liší, ale kdy tomu tak není? Upřímně řečeno, my sami jsme měli jinou představu o kytarovém tónu, ale před termínem odevzdání už nebyl čas to měnit.
Samuel Araya i Artem Grigoriev se stali i díky vám mými oblíbenými tvůrci obalů (miluju Samuelovu práci pro vaše předchozí album). Ten k novému albu je velmi temný a tajemný. Mrazí z něj. Prozradíš nám, jak jste se dali s těmito vynikajícími malíři dohromady a proč právě tyto motivy? A proč je vlastně na CD i vinylu jiný obal?
Ano... tady je příběh. V roce 2018 byl Artem kontaktován, aby vytvořil umělecké dílo pro Conduit. Řekl, že na to bude potřebovat 6 měsíců, a my jsme se shodli, že to je perfektní načasování pro naše vydání. Ale čas ubíhal a my jsme museli něco vymyslet pro obal, pokud jsme nechtěli zmeškat termín vydání. Nevzpomínám si, kdo mi doporučil Samuela, ale prošel jsem si jeho galerie a obraz, který jsme použili na obal, tam prostě byl, v jeho osobní sbírce. Všichni čtyři členové kapely se shodli, že nás oslovil, tak jsem ho kontaktoval, abychom ho mohli použít jako obal. Bylo to předurčeno, protože se k tomu vydání opravdu perfektně hodí a byl hotový a připravený k použití okamžitě. Pak, když jsem měl pocit, že nové album je téměř připravené k nahrávání ve studiu, mluvil jsem s Naasem o textech a on byl příliš zaneprázdněn Akhlys, aby v té době mohl nabídnout něco nového. Tak jsem se posadil a začal pracovat na konceptech, které jsem měl už dávno v dobách Dethroned, ale které nikdy nebyly použity v textech. Když bylo hotovo, vzpomněl jsem si na další obraz od Samuela, který vyprávěl příběh „Desolate Divine“, pokud to tak interpretujete, a SAME DAY M.K. řekl: „Hele, co ten druhý obraz od Samuela, o kterém jsme předtím mluvili?“ Všichni jsme se shodli na tomto díle, které jsem nazval „Behemoth of Woe“, a bylo jasné, že to musí být ono. Pak jsme si uvědomili, že Artemovo dílo leží v mé schránce a sbírá virtuální prach, a bylo příliš detailní a úžasné na to, aby se nepoužilo. Trvalo téměř dva roky, než jsme ho od něj dostali! Ale shodou okolností má vlastně podobnosti s úvodními skladbami na obou stranách vinylu. Takže... jsme se rozhodli, že OBA musí být na albu. Samuel na CD a Artem na vinylu. Proč ne? Splnilo to tolik věcí z NAŠÍ strany.
O čem jsou texty na novém albu? Odkud jste čerpali inspiraci? Mám, asi stejně jako vy, rád staré okultní filmy i knihy. A tak mě napadá, věříš v peklo? Myslíš, že opravdu existuje?
Vždy mě přitahovaly temnější, převážně antikřesťanské témata. Organizované náboženství mi vždy připadalo jako pokrytectví a duševní otroctví. V průběhu let jsem spolupracoval s Naasem (Nightbringer, Akhlys), který má obrovské znalosti o esoterismu, kosmu a satanismu. Některé z jeho textů se staly texty Proscription, když pro ně nebylo místo v jeho jiných projektech – to je jeden z důvodů, proč se naše první album jmenovalo Conduit.
Pro Desolate Divine jsem napsal asi polovinu textů sám, přičemž mi Naas pomáhal s hledáním zdrojů a nápadů, když jsem to potřeboval. Témata se zabývají kosmickým hororem, duchovním úpadkem a odmítáním falešného světla.
Co se týče pekla – nevěřím v doslovné biblické peklo. Ale jako koncept, jako stav existence, jako odraz lidského šílenství a utrpení – ano, v tomto smyslu existuje.
Jak jsou na tom PROSCRIPTION s koncerty? Hrajete hodně a často? A co nějaké turné k novému albu? Nechystáte? Máte raději menší kluby nebo velké festivaly?
Živé koncerty jsou hlavním důvodem, proč to dělám. Alba jsou důležitá, ale jejich smyslem je přivést lidi na koncerty. Dokud to fyzicky zvládnu, budu na pódiu.
Měli jsme své překážky – zejména dlouhou pauzu mezi alby –, ale s Desolate Divine plánujeme zintenzivnit turné a festivaly. Osobně mám rád jak kluby, tak festivaly. Kluby mají tu intimní, divokou energii, zatímco festivaly vám dávají šanci přiblížit hudbu mnohem širšímu publiku. Pokud je atmosféra správná, jsou oba důležité.
Máme opravdu silnou touhu vyrazit na turné s tímto albem. Turné, které jsme absolvovali v roce 2024, bylo původně určeno pro album „Desolate Divine“, protože bylo nahráno v létě 2024. Ale nebylo možné ho stihnout včas.
Poslouchám death metal od devadesátých let a Finsko pro mě bylo vždy zemí, odkud přicházela spousta dobrých kapel. Jak je tomu ale v současnosti? Vaši scénu sleduji, píšu o nových kapelách, snažím se i o rozhovory a všichni se shodují, že to u vás stále velmi žije. Jaký je tvůj názor na vaší scénu? Co labely, fanoušci, promotéři? Máte ale i hudebníky (Christbutchera) z USA. Můžeš nějak obě scény porovnat?
Finská undergroundová scéna je živá a zdravá – objevila se nová vlna mladších kapel, které hrají oldschoolový death metal s opravdovým přesvědčením: kapely jako Azatoth, Malformed, Disguised Malignance, Tramalizer. Jsou hladové, koncertují, tvrdě pracují a je inspirující je sledovat. A vždycky jsou tu koncerty s Corpsessed, Krypts, Gorephilia, Lantern atd. Aby se udržela kvalita. hahahah
Samozřejmě, scéna má celosvětově své mouchy. Příliš mnoho malých labelů chrlí průměrné desky a přesycuje trh. Ale v jádru jsou stále skvělé kapely, oddaní fanoušci a promotéři, kteří to udržují při životě.
Co se týče USA vs. Finsko – obě země mají silnou undergroundovou scénu, ale liší se svým duchem. Americká scéna je rozsáhlá a rozmanitá, s mnoha regionálními rozdíly. Finská scéna je menší, kompaktnější, ale velmi vášnivá a vždy produkovala death metal, který působí jedinečně chladně a temně. Američtí fanoušci jsou mnohem energičtější a násilnější, mnohem více se věnují pitu. Ale finské koncerty zdá se přitahují více lidí!
Jak si s extrémní muzikou začínal? Jakou kapelu si slyšel jako první a přivedla tě k muzice? A co tvé muzikantské začátky? Na jakém nástroji si začínal? Kdo byl tvým vzorem? A co první koncert, první vystoupení na pódiu? Zavzpomínej pro nás prosím.
Moje první skutečná zkušenost byla, když jsem na začátku 90. let slyšel z pokoje bratra mého kamaráda řinčet album Altars of Madness. Zastavil jsem se v pohybu. Zaklepal jsem, plně očekávaje, že dostanu pěstí, a požadoval jsem vědět, co to je. Ten den jsem se seznámil s Morbid Angel, Deicide, Death, Obituary, Napalm Death… a už nebylo cesty zpět. Dokonce i Slayer na mě poté ztratil svůj vliv. Death metal byl mým posláním.
Můj první koncert byl v roce 1992. Malevolent Creation, Cannibal Corpse, Agnostic Front a Obituary v Gothic Theater v Denveru. Bylo to kurva úžasné. Poprvé jsem slyšel Malevolent Creation, kteří propagovali album Retribution. Cannibal Corpse nahráli album Tomb of the Mutilated, ale ještě nebylo vydané, a pokud si dobře pamatuji, zahráli většinu skladeb z něj. Bylo mi teprve 14! To je další rozdíl mezi Finskem a USA. 99,9 % koncertů ve Finsku je pro osoby starší 18 let, což je škoda.
Jako muzikant mě přitahovala basová kytara! Měl jsem kamarády, kteří byli úžasní kytaristé, ale já chtěl hrát na basu. Chtěl jsem být jako Cliff Burton nebo později Alex Webster! V našem bytovém komplexu bydlel pod námi starý hippie. Moje matka ho někdy slyšela hrát na basu a šla se ho zeptat, jestli by neměl zájem učit. On si myslel, že tam jde, aby si stěžovala na hluk! A když mu řekla: „Můj syn se chce naučit hrát“, on odpověděl: „Žádné děti nechtějí hrát na basu, asi jste to špatně pochopila.“ Ale ona zmínila, že Cliffa zbožňuji, tak řekl: „Pošlete ho ke mně.“ Naučil mě pár riffů a licků. Pak mi během několika večerů ukázal, jak číst tabulatury, a odtud jsem už pokračoval sám. V průběhu let mě různé okolnosti vždy přiměly k tomu, abych se věnoval kytaře, tak jsem přijal svůj osud. Považuji se za průměrného kytaristu, zvlášť když hraju vedle Cruciatuse a teď i Kalleho! Jsem nanejvýš podprůměrný.
Moje první vystoupení: Cursed Divinity v Cafe Euphrates v Denveru. Možná v roce 1998? 97? Nebylo tam žádné pódium, ale jakmile jsem „vstoupil na pódium“ a pocítil tu energii, věděl jsem, že od toho nikdy neodejdu.
Jsem už starý pes, který si ještě pamatuje kopírování kazet, jejich vyměňování. Psaní dopisů kapelám. Byly to krásné časy, člověk byl mladý. Vy jste oproti mně o dost mladší, přesto mi to nedá a zeptám se…vzpomeneš si ještě, jak PROSCRIPTION začínali? Třeba u nás vznikla většina kapel v hospodě. Provedeš nás prosím historií vaší kapely?
Myslím, že o vzniku kapely jsme mluvili v otázce číslo 3.
Ale zdá se, že jsem mnohem starší, než si myslíš! V době, kdy píšu tento text, je mi 48 let a na scéně jsem od roku 1990! Tehdy jsme neměli internet, takže výměna kazet na parkovišti před koncerty byla nezbytná! Hodně jsme také vyměňovali VHS kazety. Díky kompilacím a videokazetám z koncertů jsem poznal spoustu nových kapel! Mám dokonce jednu VHS kazetu, na které zpívám ve dvou písních kapely Cryptopsy, hahaha. Mike DiSalvo měl zánět hrdla a Jason z Divine Empire (a Malevolent Creation) mě doslova hodil na pódium, protože kvůli mnoha nepříznivým okolnostem na tom turné vystupovali bez zpěváka.
Moje první kapela se jmenovala Cursed Divinity a vznikla asi v roce 1997. Koncem roku 1999 jsem se přidal k Excommunion. Během té doby jsem absolvoval spoustu hostování a nahrávacích session. V roce 2007 jsem se přestěhoval do Finska, kde jsem založil Maveth. Následovalo mnoho dalších session a hostování. A teď Proscription.
Jak bys definoval death metal? Co pro tebe muzika znamená? Je to životní styl, koníček, relax? Mě třeba dodnes fascinuje temnota, přitahuje mě energie. Jak to máš ty?
Death metal je síla, temnota, šílenství a pravda vyjádřená zvukem. Pro mě je to posílení, pocit sounáležitosti a svoboda – hudební i emocionální. Kromě lásky k mé ženě a dítěti je to moje nejhlubší vášeň. Zároveň je to ale jen koníček. Nikdy bych se totiž nemohl živit hudbou. Nejsem tedy profesionál. Ale veškerý svůj volný čas trávím skládáním hudby, hraním koncertů a poslechem hudby. Nesportuji, nevyrábím nic ručně ani nic podobného. Jen death metal. Nic mi nedává stejný pocit.
Klasická otázka na závěr. Co chystají PROSCRIPTION v nejbližších měsících? Jestli máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům, labelům, promotérům, zde je prostor.
Letos nám zbývá už jen pár koncertů ve Finsku a možná jeden festival v Polsku, ale polští organizátoři se odmlčeli, takže kdo ví, jak to dopadne. Na jaře příštího roku nás čeká festival v Německu, ale rádi bychom ho samozřejmě proměnili v zastávku na turné!
Na podzim také nahráváme demo nového materiálu, abychom zjistili, jak na tom jsme, a doufáme, že brzy se pustíme do práce na třetím albu!
Už teď se těším, až zítra ráno zase nasadím sluchátka a narvu si „Desolate Divine“ pod tlakem do hlavy. Album se moc povedlo. Děkuji vám za rozhovor, opravdu si toho vážím. Přeji vám, aby se kapela dařilo, abyste měli plné koncerty a aby se deska dobře prodávala. Ať se vám daří i v soukromém životě! PROSCRIPTION RULES!
Díky, chlape! Vždycky říkáme „Díky za podporu“ tak často, že to zní jako prosté pozdravné „Jak se máš?“. Ale je to pravda! Potřebujeme podporu, potřebujeme propagaci! Vše, co můžeme dostat! Takže ještě jednou, z celého srdce, díky za podporu!
.JPG)
