DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 16. listopadu 2025

Report, photos, video - S.D.I., FLESHLESS - klub Parlament, Plzeň - 15. 11. 2025

 

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

Jen tak si zajít na pivo, vyčistit si mozek od myšlenek běžného dne. To bylo mým cílem v sobotu odpoledne a večer. Byl jsem doma sám. Děti měly své aktivity a manželka jela za příbuznými. A jestli pak víte, co udělá chlápek v mém věku? Půjde za děvkama? Ožere se do němoty? Ale kdeže, čte si. To jsem dopadl, co? Jenže všichni stárneme a spousta mých kamarádů zlenivěla. Mladí chodí hromadně na něco úplně jiného než na metal a tak jsem byl zvědavý na návštěvnost. Pokaždé, když jdu do tohoto klubu, tak se pomalu vracím ve vzpomínkách do dob svých vysokoškolských studií, kdy jsem býval na koleji jedním z mála, kdo poslouchal metal. Bože, Satane, to je ale let. Nezbytností jsou menší rozplavby, tentokrát U Švejka u náměstí v Plzni. Těším se, už když jedu tramvají a pokec se jako vždy vydaří. 



Chodíval jsem tenkrát, na konci devadesátých let, také do klubu Parlament. Hrával se zde tvrdý rock a metal a mám s tímto místem spojeno spoustu akcí a zážitků. Je moc dobře, že se pokračuje alespoň ve sklepě. Pěkné to tu je, říkám si, když sestupuji po schodech dolů. Na boku mám stále nový foťák, se kterým se ještě učím. Minule jsem třeba na HYPNOS vyfotil málo fotek, protože jsem si blbec opilej nesundal krytku. Ale co, dneska stejně fotí každej druhej, minimálně na mobil. Ono vůbec došlo k devalvaci jak obrázků, tak psaného textu. Většině lidí stačí (a jiné to už nebude) status na jedné z mnoha sociálních sítí. Nicméně, já už to nějak doklepu postaru. Jdou na mě z té víkendové samoty, na kterou nejsem moc zvyklý, trošku chmury, ale to trvá jen chvilku. Je podzim, počasí jest sychravé, neveselé. Mě ale pořád hřeje srdce ukované ze surového železa. Když dneska někde pronesu metal, pyčo, tak se na mě všichni dívají úkosem. Pán v letech a takové řeči, řekla mi tuhle jedna paní v práci na obědě. 

Zde jsem ale mezi svými. Staré i nové tváře, uvidíme, jestli tu dnes bude někdo známý a když ne, tak metal a pivo vždycky spojovalo lidi. Pořád tomu, i když už asi trošku naivně, věřím. Klub jsem již chválil, ale musím znovu. Je vidět, že zde pracují srdcaři. Dám hodně na atmosféru, na pohodu, přišel jsem si odpočinout, poslechnout staré veterány a pročistit si hlavu. Znáte to, to je samá práce, rodina, stereotyp. Připíjím do tmy všem, kteří už nejsou mezi námi a čekám na první kapelu. 


FLESHLESS - nikdy mě nepřestane fascinovat ta proměna, kterou pánové vždycky projdou, když vylezou na pódium. V civilu byste je obejmuli a jsou samé úsměvy, ale jakmile hrábnou do strun, tak je to parta zabijáků. Hrálo se divoce, surově, brutálně. Kombinace death metalu a grindcore, jistota, za roky vybroušená prezentace, která ale zároveň působila přirozeně. Přiznávám, souhlasím se všemi body obhajoby, mám pro tuhle smečku slabost. Opět to bylo nahrubo nasekané, pitevně zvrácené, morbidně poetické a hlavně, totálně zničující. Dámy a pánové, byl jsem navýsost spokojen. Mozek mi sice málem vyskočil z hlavy a vnitřnosti  málem vytekly na podlahu, ale bylo to jako vždy totálně zabijácké! Amen!





I never cease to be fascinated by the transformation that these gentlemen always undergo when they climb onto the stage. In civilian life, you would hug them and they are all smiles, but as soon as they strum their strings, they become a bunch of killers. They played wildly, rawly, brutally. A combination of death metal and grindcore, confidence, a presentation honed over the years, but at the same time natural. I admit, I agree with all the points of defense, I have a soft spot for this pack. Once again, it was roughly chopped, autopsy-like, morbidly poetic, and above all, totally devastating. Ladies and gentlemen, I was extremely satisfied. My brain almost jumped out of my head and my insides almost spilled out onto the floor, but as always, it was totally killer! Amen!


S.D.I. - Reinhard Kruse by s klidem mohl i dnes vyhrát cenu jednoho z nejsympatičtějších a nejvysmátějších aktérů metalové scény. Kapela se před lety vrátila a bývá u nás v Čechách poměrně častým hostem. Nedivím se, pamatuji dobu, kdy jsme řvávali jejich skladby cestou z hospody. A nebývalo nás rozhodně málo. V Plzni pánové odvedli skvělou práci. Chtěná nostalgie po starých dobrých časech, kterých jsem byl součástí, samozřejmě zafungovala ve velké míře. Ale i tak, vystoupení mělo drive, potřebnou energii, takový ten fuck off efekt, který jsem měl na těchto šílencích vždycky tolik rád. Možná bych dokonce řekl, že na mě hudba fungovala v malém klubu více, než na velkém pódiu. Ostré riffy a notoricky známé melodie zněly jako božský (ďábelský) chór. Na téhle smečce jsem vyrostl a navždy bude patřit ke zlatému fondu mé diskografie. Připadal jsem si zase jednou jako by mi bylo šestnáct. Kurva brácho, bylo to opět skvělý, díky moc za to! 







Reinhard Kruse could easily win the award for one of the most likable and cheerful figures on the metal scene today. The band returned years ago and is a relatively frequent guest here in the Czech Republic. I'm not surprised, as I remember the days when we used to sing their songs on the way home from the pub. And there were definitely a lot of us. The guys did a great job in Pilsen. The desired nostalgia for the good old days, which I was a part of, obviously worked to a large extent. But even so, the performance had drive, the necessary energy, that fuck-off effect that I always loved so much about these madmen. I would even say that the music worked better for me in a small club than on a big stage. The sharp riffs and notorious melodies sounded like a divine (devilish) choir. I grew up on this pack and it will forever belong to the golden fund of my discography. Once again, I felt like I was sixteen. Fuck, bro, it was great again, thanks a lot for that! 

Organizace v pořádku, zvuk a pivo také. Klub byl zcela zaplněn. 

Původně jsem si chtěl jen tak vyrazit, popít si, odpočinout, vyčistit hlavu. Všechno se mi povedlo a ještě jsem si odnášel, jako bonus navíc, krásný hudební zážitek. Parádní a osvěžující bylo, že jsem nemusel nikam cestovat, táhnout se jak smrad před půl republiky. Tohle je pro mě underground, zde jsem cítil takovou tu pradávnou sílu a sounáležitost. Přemýšlím o tom, když jdu domů. Osprchuji se, natáhnu na záda a chvíli si přehrávám v hlavě všechno, co jsem zažil. Kdo nebyl, může jen litovat a kdo ano, tak určitě má slova potvrdí. Bylo to moc fajn, do svého imaginárního archívu jsem si uložil další sérii vzpomínek, které budu vytahovat opravdu rád. Moc vám děkuji za pozornost, za těch pár milých slov, co jste se mnou prohodili a budu se těšit příště. Megamosh!

about S.D.I. on DEADLY STORM ZINE:









Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)


---------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - VOIDCEREMONY - Abditum (2025)


VOIDCEREMONY - Abditum
CD 2025, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Dívám se na paletu temně rudých skvrn, nanesených na bílou čistou zeď. Každý z nás vidíme něco jiného. Někdo démony z vlastních děsivých snů, někdo obličeje starodávných bestií. Temnota má mnoho podob a někdy, když vyleze na povrch v momentě, kdy to nejméně čekáte, tak vás může strhnout s sebou. S muzikou je to podobné jako s obrazy. Většinou ji nechám na sebe jen tak působit. Přemýšlím u ní a nechávám jí, aby mě přesvědčila. S kalifornskými VOIDCEREMONY jsem měl již jednou něco málo do činění. Bylo to u příležitosti minulé nahrávky "Threads of Unknowing". Hledal jsem si před dvěma lety k téhle desce svoji osobní cestu.

Chvilku to trvalo, než se mi dostala do krve. Letos je to vlastně úplně stejné. Nejdřív se na mě vyhrnula nesrozumitelná smršť riffů, melodií, změn temp, různých vyhrávek, odboček a progresivních prvků. Jako bych poslouchal nějaké drsné jazzové muzikanty, kterým vůbec nerozumím. Jenže pak se stalo to samé jako minule. Skladby se mi postupně, polehounku dostávaly do krve i do podvědomí. Sedával jsem doma ve svém pokoji, odstřižen od okolního divného světa. Jen já a "Abditum". Ano, došlo ke vzájemnému přenosu emocí a já nemůžu jinak, než usednout a napsat pár těchto pokorných slov. 


Já vím, tohle album rozhodně není pro každého. Možná se budete ztrácet, nedokážete hudbu těchto tmářů vůbec uchopit. Nic si z toho nedělejte. Jedná se o komplikovanou, velmi náročnou záležitost, o nahrávku,  která bude pro mnohé opravdu nepřístupná. Kombinuje se zde hned několik stylů. Za základ můžeme stále považovat progresivní death metal, zazní ale i lehké ozvěny black metalu. Jako bych sestoupil do nekonečně temné jeskyně a hledal v ní samotnou podstatu bytí. Své vlastní krvavé kořeny. To mimochodem není vůbec špatný nápad. Nasaďte si sluchátka na uši, zhasněte všechna světla a nechte na sebe "Abditum" jen tak působit. Najednou jsem si připadal jako malý kluk, který kouká do kaleidoskopu. Pestrost, zde zahalená to tmy a chladné mlhy, paleta zbarvená do šedé a černé. Riffy, melodie, které snad ani nejsou z našeho světa. Kapela nám nastavuje zrcadlo, opravdu si připadám jako v nějakém děsivém labyrintu. Album má až rituální, spirituální náboj, jakýsi velmi těžko definovatelný jiný rozměr. VOIDCEREMONY jsou zkrátka jiní, odlišní, svým způsobem originální. Zazní tu sice lehké odkazy na kapely typu DEMILICH, BLOOD INCANTATION, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION, ASCENDED DEAD, RITUAL NECROMANCY, ale jinak je tahle smečka zajímavá svým vlastním způsobem. Nikdy bych do sebe neřekl, že mě bude novinka až tak bavit. Původně jsem jen tak seděl a díval se na prázdnou stránku. Na zeď, na které byly různé skvrny. Nakonec jsem v nich viděl kus sebe samotného. Pokud rádi u hudby přemýšlíte, s chutí rozkrýváte jednotlivé vrstvy a nebojíte se tmy, potom rozhodně neváhejte. Album, které nastavuje zrcadlo našim vlastním myšlenkám! Pestrý, propracovaný progresivní death metal, který vám vyřeže do žil temnotu a chlad!

Asphyx says:

I look at the palette of dark red spots painted on a clean white wall. Each of us sees something different. Some see demons from their own terrifying dreams, others see the faces of ancient beasts. Darkness takes many forms, and sometimes, when it surfaces when you least expect it, it can drag you down with it. Music is similar to paintings. I usually just let it wash over me. I think about it and let it convince me. I've had a little bit to do with California's VOIDCEREMONY before. It was on the occasion of their last recording, "Threads of Unknowing." Two years ago, I was looking for my own personal journey to this album.

It took a while for it to get into my blood. This year, it's actually exactly the same. At first, I was overwhelmed by an incomprehensible whirlwind of riffs, melodies, tempo changes, various flourishes, detours, and progressive elements. It was as if I was listening to some rough jazz musicians whom I didn't understand at all. But then the same thing happened as last time. The songs gradually, slowly got under my skin and into my subconscious. I sat at home in my room, cut off from the strange world around me. Just me and "Abditum". Yes, there was a mutual transfer of emotions, and I can't help but sit down and write a few of these humble words. 


I know this album is definitely not for everyone. You may feel lost, unable to grasp the music of these dark masters. Don't worry about it. It is a complicated, very demanding affair, a recording that will be truly inaccessible to many. Several styles are combined here. Progressive death metal can still be considered the foundation, but there are also slight echoes of black metal. It's as if I descended into an infinitely dark cave and searched for the very essence of being. My own bloody roots. That's not a bad idea, by the way. Put your headphones on, turn off all the lights, and just let "Abditum" wash over you. Suddenly, I felt like a little boy looking into a kaleidoscope. Colorfulness, here shrouded in darkness and cold fog, a palette colored in gray and black. Riffs, melodies that may not even be from our world. The band holds up a mirror to us, and I really feel like I'm in some kind of terrifying labyrinth. The album has an almost ritualistic, spiritual charge, a kind of other dimension that is very difficult to define. VOIDCEREMONY are simply different, distinctive, original in their own way. There are slight references to bands such as DEMILICH, BLOOD INCANTATION, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION, ASCENDED DEAD, and RITUAL NECROMANCY, but otherwise this pack is interesting in its own way. I would never have thought that I would enjoy the new album so much. At first, I just sat there staring at a blank page. At a wall covered in various stains. Eventually, I saw a piece of myself in them. If you like to think while listening to music, enjoy uncovering its layers, and aren't afraid of the dark, then don't hesitate. This album holds up a mirror to our own thoughts! Colorful, sophisticated progressive death metal that will carve darkness and coldness into your veins!


Recenze/review - VOIDCEREMONY - Threads Of Unknowing (2023):


TRACKLIST
1. Intro - Inevitable Entropy
2. Veracious Duality
3. Seventh Ephemeral Aura
4. Dissolution
5. Despair of Temporal Existence
6. Failure of Ancient Wisdoms
7. Silence Which Ceases All Minds
8. Gnosis of Ambivalence
9. Outro - Elegy of Finality

LINE-UP
Wandering Mind (Garrett Johnson) - Guitar / Vocals
The Archonoclast (Jayson McGehee) - Guitar
The Great Righteous Destroyer (Damon Good - Stargazer, Mournful Congregation) - Bass
The Absent Deity (Ben Ricci) - Session bass
Dylan Marks (live Atheist) - Drums


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý čtyřicátý pátý - Zamilovala se do mě, i když byla úplně cizí


Příběh pětistý čtyřicátý pátý - Zamilovala se do mě, i když byla úplně cizí

Většinou se moc do zrcadla nedívám. Občas si pročísnu vlasy, ale jinak nepřikládám své nepochybné kráse příliš velkou důležitost. Jasně, dbám o sebe více, než když jsem byl úplný cucák. V partě umaštěných metalistů se ledacos ztratí, ale čistej jsem byl, to tedy ano. Mám díky sportu ocelové tělo, to bezesporu. Jsem na tehdejší dobu vcelku vysoký, ale moc hubený. Blondýnka mi říká, že se jí líbí moje ruce, oči a hlas. Dělá mi to samozřejmě dobře, přesto nechápu, jak jsem se mohl stát objektem obtěžování. Ono to totiž bylo tak, že jsem se snažil být k lidem milej. Některý kluci dělali chybu, že chtěli být za každou cenu vtipní. A nebyli. Nebo moc machrovali. Já si každou dívku, co jsem potkal (a že jich na koleji bylo) vyslechl, byl galantní a příjemnej. Přijely další krásky z celé republiky. I holky z Lotyšska, Francie a Německa. Na Lochotíně byly nový černošky. Mezi mými kolegy zavládlo nadšení. Nové studentky mnohdy z malých měst, z vesnic, se měly stát milenkami, partnerkami. Lidé se potkávali a mnohdy spolu zůstali celý život. Jindy si jen tak užili. Záleželo na vkusu každého soudruha i soudružky.

Je to takovej zvláštní úkaz, na který mě kdysi dávno upozornil kamarád Prcalík, který už je několik let po smrti. Říkával, že na každého kluka letí určité typy. Měl na to mnoho teorií, které neustále vylepšoval a byla u toho hrozná sranda. Každopádně, něco na tom bylo. Abych se konečně dostal k věci. Nevím proč, ale vždycky jsem se líbil některým fakt chytrým holkám. Většinou mi to lichotilo, komu taky ne, ale tahle byla fakt divná. Odněkud ze severu. Děčín, myslím. Jo, byl to Děčín, protože mi to ihned řekla. Byla docela vysoká, štíhlá, spousta mých spolužáků z ní byla auf. Mohla by být i mým typem, já nikdy nebyl vyloženě vyhraněný. Dám spíš na celkový dojem, nevadí mi ani nějaké to kilo navíc, ani malý prsa. Záleží na tom, jak se nese, to říkával zase můj druhý kamarád z puberty. Na Janě, jak se jmenovala, bylo ale od začátku něco špatně. Když si to přehrávám zpětně, tak  musela mít asi nějaké psychické problémy. Jenže to já nepoznal, tenkrát se to vůbec neřešilo. Maximálně se o někom řeklo, že je divnej. Třeba na strojárně to byl každej druhej.

Našla si mě zašitého v koutě. Usmála se a ihned dala do řeči. Uměla to velmi dobře. Jsem jen slabý chlap, který rád pomůže. Jsem slušnej. Hledala jednu učebnu. Pak se jen tak mimochodem zmínila, že by zašla někdy do bufetu, do menzy nebo klidně do hospody. Omluvil jsem se, že musím na přednášku. Odpověděla, že se určitě ještě uvidíme a že jsem tedy kus chlapa. Když jste celý dětství obrýlený hubeňour s velkým nosem a spoustou starostí doma, tak si připadáte pro holky nezajímavý. Nebyla to samozřejmě pravda, to jsem zjistil až po letech. Žil jsem si ve svém vlastním světě knih a muziky, se svojí partou. Nikdo mi ale nikdy nelichotil. Jana ano. A pokračovala v tom hned odpoledne, když mě náhodou potkala na cestě přes pole na koleje. Jé, to jsem ráda, že tě vidím, tak budu mít aspoň doprovod, mě se vždycky líbili vlasatí kluci. Povídala, byla milá a já ji nechal mluvit. Dělalo mi to dobře, přiznávám. Pak se asi týden nic nedělo.

Vy si to tedy pěkně rozdáváte, hahahhaha, ozvalo se za mnou na chodbě strojní fakulty. Lekl jsem se a měl tázavý výraz v obličeji. Prozradila mi, že na mě a blondýnku kouká z druhé budovy koleje. Vidí nám přímo do pokoje. I když tam byly záclony, věděla toho až příliš. Hele, sorry, blekotal jsem a zrudnul jsem. Chytla mě za ruku a zamrkala. Mělo mě to varovat. Pak jakoby jí úsměv zmrzl a že moc dobře ví, že tam bydlím načerno a že mě napráská, pokud s ní nezajdu do hospody. Hned teď. Vymlouval jsem se, nechtěl jsem, fakt ne, ale ona že zajde rovnou na studijní, že porušuji pravidla. Poslal jsem jí do prdele, odešel a znovu ji potkal až na chodbě, na které jsme bydleli. Seděla v kuchyňce, na sobě rudé šaty a kouřila. Když mě uviděla (chtěl jsem smažit sýr), tak ihned vstala a přitiskla mě na zeď. Chytla mě, vy víte kde a snažila se mě políbit. Byl jsem tak v šoku, že jsem se nechal. Pak mi to docvaklo a odtáhl jsem se. Vzal jsem ji za ruku a zmáčkl ji. Možná trošku silněji, ale byl jsem fakt naštvanej. Haha, ty si děvkař, ozvalo se z chodby. Jedna sousedka, co šla kolem, tak nás viděla. Jana se na mě znovu vrhla, ale to už jsem byl připravenej. Uhnul jsem a ona narazila do zdi hlavou. Pak jsem v jejich očích uviděl něco, co jsem snad ještě nikdy neviděl. Vztek, uražená ženská ješitnost. 

Měl jsem asi tu smůlu, že jsem nějak netušil, že i holky dokážou být svině. Vyrůstal jsem mezi samými chytrými dámami, chodil jsem jen s milými děvčaty. Byl jsem asi naivní. Zaječela, jako bych jí něco dělal. Potom vyprskla, že mi udělá ze života peklo. Znovu jsem ji poslal do prdele. Osmažil jsem sýr a vše řekl blondýně. Nejdřív se tomu smála, ale pak se v ní probudila lvice. Tak to ne, na mýho kluka nikdo sahat nebude! Měla silné řeči. Již podruhé jsme se dostali do situace, kdy nás někdo pomlouval, že nám dělal problémy. Když to byl před pár měsíci jeden kluk, vyřídil jsem to. Problém je, že ze svý podstaty holky nemlátím a nějak jsem netušil, jak bych se měl bránit. Ona to byla totiž opravdu bestie. Začala všude rozhlašovat, že jsem po ní vyjel, každému ukazovala modřinu na ruce a bouli na hlavě. Někteří se na mě začali zase dívat skrz prsty. Musel jsem se na několik dní vrátit do svého oficiálního pokoje, což bylo hrozný. Mezi ajťáky, mezi mimoně, kteří si ani nevšimli, že jsem zmizel. Pořád jen čuměli do obrazovek, jedli pizzu a měli divnej humor. 

Byla jak přízrak. Znáte takový ty panenky z hororů, co stojí v mlze uprostřed cesty a mají podmračený pohled? Tak taková byla naše milá Jana. Stála třeba ve tmě, když jsme šli z hospody. Nebo přišla na přednášku, sedla si kousek ode mě a začala si hladit klín. Dělala i další divný věci. Jednou za mnou vlezla na záchod a nadávala mi. Musel jsem utéct. Jindy zase, nevím jak to zjistila, seděla na lavičce na Florenci, když jsem jel domů. Prý mě přišla jen vyprovodit. Objevila se v Boleslavi, aspoň si to myslím, jednou byla podle mě i na chalupě v Jizerkách. Byla jako můj stín. Jedovatá harpyje, která se rozhodla, že mě dostane. Už jsem nemohl, nadával jsem jí, měl jsem strach o blondýnku, protože za tou vlezla až na pedagogickou fakultu a začala jejím spolužačkám vyprávět hnusně věci o nás. Nemohl jsem spát, párkrát mě napadlo, že to nahlásím na policii. Jenže tenkrát stalking nikoho nezajímal a hlavně by se mi asi vysmáli. To ji nemůžeš dát pár facek? Možná jsem to měl udělat. Jenže já byl v tomhle zásadový a vychovaný jako gentleman. 

Ono to ale takhle nefunguje. Učil jsem se. Pomalu ale jistě, že se sviněma se nevyjednává. Nesmíte jim ukázat slabost. Musíte oplatit stejně. Ono to vypadá, že jsme žil v rodině s otcem alkáčem, ale u nás se vždycky dbalo na slušné vychování. Naše party taky byly vcelku normální. Obyčejní kluci a holky ze sídliště, co chtěli mít svůj prostor, muziku, svůj život. Rebelie, jasně, ale ve vcelku normálním rámci. Pravých sviní jsem zatím takhle osobně zase tolik nepotkal. Nejhorší byl asi víkend, kdy musela blondýnka do Tábora k rodičům. Já šel uklízet do podchodu u vlakového nádraží. Brigáda za všechny peníze, to vám povím. Samej bezďák a děvky. Čistím zrovna grafity, když mi zaklepe na rameno. Je oblečená v minisukni. Ahoj, co kdybychom to urovnali? Jsem pořád nastavený na to, že většina lidí je dobrých. Ono je, ale tahle holka mezi ně nepatřila. Neochotně si jí vyslechnu. Mluví sladce, lichotí. Že mě vyzvedne po brigádě a dojdeme to urovnat. Do baru na koleji. Řeknu, že ne, že se mi nechce, že na to nemám náladu a pošlu ji do horoucích pekel. Jen se usměje a odejde. 

Přijde za mnou, normálně drze zaťuká na dveře. V ruce lahev tvrdého, oblečená jako prostitutka, s rudou rtěnkou. Takhle nějak vypadá ďábel, řeknu si v duchu a snažím se dveře zabouchnout. Nedá mi pokoj, dokud ji neslíbím, že zajdeme do toho baru. Jsem hloupej a jdu. Kdyby tu byla moje milá, rozmluvila by mi to. Já si ale myslel, že si promluvíme, vyřešíme to, že jí to vysvětlím. Mluvit jsem, když jsem chtěl, uměl. Měl bys prodávat vodu do vodárny, říkávali mi příbuzní. Sázel jsem na svůj šarm, měl jsem asi příliš velké ego. Bral jsem ji jako nešťastnou holku, co se holt do mě zamilovala (inu, co se dá dělat) a já teď, z pozice silnějšího, ji slušně ale nekompromisně odmítnu. Podcenil jsem jí. Seděla u stolečku, nohu přes nohu. Co si dáš, zeptala se a objednala mi pivo. Nahnula se ke mě, porušila moji intimní zónu, bylo mi to nepříjemné (i když děsně vzrušující, protože byla fakt kus) a políbila mě. V poslední chvíli jsem ucukl a dostal jsem ji na tvář. Usmála se. I ty jeden, ty naděláš. Potom začala mluvit. Medově, svůdně. A prý, co mi to udělá, měl bych ji jako bokovku. Když tu nebude blondýnka, tak můžu zaskočit. Vlastně, pokaždé, když budu chtít.

Už bylo docela pozdě. Bar byl skoro plný. Tančilo se. Ona se tako zvedla a začala mě svádět. Kývala se v bocích, hladila se. Od vedlejšího stolu na ní koukali nějací kluci a něco si šeptali. Přiznám se bez mučení, že to pro mě bylo hodně těžké. Byla fakt rajcovní. Zařekl jsem se, že své milé nebudu nikdy nevěrný, opakoval jsem si to jako nějakou mantru, když mě vytáhla na parket. Byla hodně divoká, měla v sobě něco rajcovního, zkaženého. Připomínala mi kočkovitou šelmu, co je na lovu. Ploužáky jsem doslova protrpěl. V hlavě jsem to měl srovnaný, ale tělo si dělalo, co chtělo. Bylo to na mě vidět. Ihned si toho všimla a začala mě hladit. Už jsem fakt nemohl. Normálně jsem utekl. Běžela za mnou, tichou chodbou, na které poblikávala zářivka. Nadávala mi do srabů, ječela, pak zase prosila, drápala nehty na dveře. Chvilku utichla, pak zase a znovu. Bušila do dveří. Ajťáci vyděšení. Zalezl jsem do sprchy, zamkl se tam a nechal na sebe téct ledovou sprchu snad hodinu. Zmizela. Uff. šel jsem spát.

Moje děsivé sny se ale měly změnit v reálný horor. Do pokoje vpadla policie, ptala se po mě. Rozespalý jsem se vyděsil. Něco s mámou, s bráchou. Uff prý ne. Znáte Janu... Kývl jsem souhlasně hlavou. Musíte s námi. Nikdo mi nic neřekl, dokud jsme nedojeli k jednomu mostu v Plzni. Stála tam na ochozu, vysoko nad silnicí a že prý skočí. Že mě miluje a že s ní musím být. Nadávala mě i policajtům. Bylo to něco děsivého. První co mě napadlo, a stydím se za to, bylo, ať to udělá. Měli bychom všichni klid. To je ale omyl, já bych ho neměl, pronásledovalo by mě to do konce života. Nějaký psycholog, vyjednávač, co tam byl s námi, tak mi řekl, abych jí všechno slíbil, dokud nesleze. Sanitka zahoukala. Hlasitě, až jsem sebou trhl. Ona také. Vlála na jedné ruce na konstrukci. Nešlo mi to přes pusu. Ale musel jsem, pro klid svědomí. Pomalu, lehounce, jsem řekl to, co mi našeptával pan psycholog. Nechtěl bych jeho práci dělat, to napětí je fakt hrozné. Nakonec slezla, oči plné slz. Pamatuji si, že měla i mokré silonky. Měla na nich velká oka a moč. 

Zabalili ji do deky a odvezli do nemocnice. Dostala léky a už se nevrátila. Jenom jednou jsem ji ještě viděl. Když si přijela pro věci. S mámou, co měla stejný divný pohled jako ona. Šílenství je asi dědičné, vysvětlovali mi ti, kdo měli ve školách psychologii. Hodně jsem o tom přemýšlel, dost často se mi vracely vzpomínky. Na jednu stranu jsem byl hrozně hrdý, že jsem odolal jejím svodům, na tu druhou jsem měl v sobě takový zvláštní smutek. Asi v sobě měla spoustu léků, ale když nasedala do auta, tak na mě křikla, že na mě stejně nikdy nezapomene. Její máma neřekla ani slovo. Odjely na sever a zůstala po nich jenom taková zvláštní pachuť. Lidem do hlavy nevidíte, jsou i jedinci, co se můžou zamilovat do tebe, vtipkoval potom jeden můj dobrý kamarád. Věřte mi ale, že takhle dívka, co se do mě zamilovala a byla úplně cizí, ve mě dokázala probudit opravdový strach. Snad je jí dobře, snad našla svůj klid. Snad. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 15. listopadu 2025

Interview - PANDEMIC OUTBREAK - Morbid, raw, and dark death thrash metal that will make coffin lids crack open!

Interview with death thrash metal band from Poland - PANDEMIC OUTBREAK.

Recenze/review - PANDEMIC OUTBREAK - Torment Beyond Comprehension (2025):

Ave PANDEMIC OUTBREAK! Greetings to Hades' realm! I've had your new album "Torment Beyond Comprehension" at home for review for some time now, and I must say that for me it's a great trip back to when I was young and just getting into death and thrash metal. Excellent work! How did the album come about and where did you want to go with it compared to your previous recordings?

Hi, we’re really happy with your reaction. The album was created in a completely different way than its predecessor. We didn’t write it during joint rehearsals — instead, we recorded demos, listened to them, discussed the arrangements, and talked about the kind of effect we wanted to achieve. Thanks to that, the creative process was very focused, leaving no room for coincidences. When recording the final tracks, we had full control over everything.

This approach came from the physical distance between the band members. The band was formed in Gdańsk, but I moved about 100 km away. Our bassist, Kotwa, lives in the south of Poland, so in his case, the distance is quite significant. Regular rehearsals would require a lot of money, so that’s how we came up with this way of creating music.


The cover art by Dan Goldsworthy already drew me into the morbid game. Great work! How did you choose the theme and how does it relate to the music and lyrics? How did you get together with Dan and why him in particular?

The guy with a coat made of souls, pointing at his victim, can definitely give you chills (haha). The graphic concept and the ideas for the lyrics were all Kotwa’s work. I decided not to get involved in that part — I focused on the music and guitar riffs. When Kotwa showed me his ideas, I just really liked them and understood them right away.

We spent quite a while figuring out who should create the cover art for us. There were many suggestions, but I strongly pushed for Dan Goldsworthy because of the old-school character of his work. You know, I really enjoy discovering an artwork — exploring its details. That’s exactly the kind of cover I wanted us to have. I reached out to him on Instagram, and from there everything went smoothly. We prepared sketches and descriptions, he took it from there and brought his own vision to life. He perfectly captured the atmosphere we wanted to achieve — it’s simply a visual representation of our music.

Sound is what matters most in death/thrash metal. You've managed to achieve a sound that's straight out of the late 80s and early 90s. It sounds analog to me. Am I right? Where did you record the album, and who is credited with mixing and mastering?

We wanted the album to sound clear but still old-school. We didn’t record it using analog equipment — all the tracks were recorded at home. Later, they were sent to Satanic Audio, where, under the supervision of Haldor Grunberg, they were re-amped, then mixed and mastered. Haldor asked us what kind of sound we wanted to achieve on the record, and we pointed to specific works by our idols as references.

We didn’t have a precise vision of the final outcome — we left that part to Haldor. When it came to final decisions, we relied on intuition. The album just had to sound badass — and in our opinion, it absolutely does. Everything forms a cohesive whole, with each element properly highlighted.


Death metal lyrics are often about ugly and evil things. What are they about on "Torment Beyond Comprehension"? Who wrote them and where did you get your inspiration? What influenced you?

Death itself isn’t exactly a pleasant experience — at least from my perspective (haha).
I didn’t want to repeat the typical formula of writing death metal lyrics. Each song was meant to focus on a specific kind of suffering. I took that idea and expressed it through different stories or rituals.

For example, Skinned While Breathing deals with the act of being flayed alive. I portrayed it through the mythological duel between the satyr Marsyas and the god Apollo, where the loser was flayed. I won’t spoil the details — I encourage you to read both the myth and the lyrics. That’s the approach I took with all the songs. I didn’t want each lyric to be just a literal depiction of a particular torture — that would’ve been rather uninteresting.

What connects all the lyrics is that these experiences can only truly be understood by someone who has, in some way, gone through a similar kind of torment. Of course, we’re not talking about something like being burned at the stake — since the victim dies — but someone who has suffered severe burns might understand what that person went through. And that’s where the album title “Torment Beyond Comprehension” comes from.

How is death metal perceived in Poland (Gdańsk)? I go there quite often on vacation. They are resorts, but I don't think I've seen many fans in metal T-shirts. Are you more underground? How does it work there, what about fans, bands?

I think you’re more likely to find fans of extreme music in larger urban areas than outside of them. From my perspective, metal music in my country isn’t really appreciated in the mainstream — it simply doesn’t reach a wide audience. Of course, there are bands that fill up clubs, are well-known in the West, and have a strong fanbase.

We, on the other hand, remain deeply rooted in the underground. We organize our own tours and shows through connections we’ve built over the years. But we still invest a lot into it ourselves. There’s a solid interest in our merch, so those investments pay off. It’s a very comfortable situation, considering that death metal is quite a niche genre.


I think you'll agree that concerts are still the best. Today, you can listen to a band from the other side of the world, but when you go to a club and see them live, party under the stage, buy a CD or a T-shirt, you gain a completely different relationship with them. Do you play often and enjoy it? What about tours and festivals? How do you perceive live performances as a musician?

Of course, I totally agree with that. Listening to your favorite band’s songs live gives you an incredible surge of new energy for music. Those moments create memories that stay with you and get recalled for the rest of your life.

Performing on stage, however, is something completely different — in my case, it’s addictive. We had a period when the band wasn’t playing many shows, and I really missed it. I actually felt quite down because of that. You know, when I see people reacting to the music I’m playing, I feel a deep sense of fulfillment. I can see they’re enjoying it, and it makes me want to play even more. There’s something truly unique about that — something genuine and one of a kind.

Here in the Czech Republic, we are all rather atheists, the church does not have much influence here. At least it is not visible in any way. How is it in your country? I have noticed that there are quite a lot of active believers in Poland. I know that the Catholic Church causes a lot of problems for bands in your country, banning concerts, album covers, etc. Have you encountered anything similar in your country?

In Poland, the institution of the Church has a huge influence on people. Priests often take advantage of their position and power to extract extra money from people and to shape the way they think. In many cases, they’re heavily involved in politics and don’t hesitate to dictate what’s “good” and what’s “evil.”

As for the impact on the music scene — it’s not that significant. Over the years, there have been maybe a few cases of concerts being banned, but that’s a very small number compared to the amount of shows that actually take place and the albums that get released. Everything generally runs without major obstacles.

You know, in my home there was never any issue with listening to metal music. Someone who grew up in a conservative environment and wanted to break out of that mold could probably tell you more about the difficulties they faced — but personally, I don’t know anyone like that.


Death is a frequently cited theme in death/thrash metal. Personally, I am influenced by various philosophies. How do you perceive death? Do you think there is something beyond? Another dimension, hell? At one time, I was very interested in many philosophers, and their ideas are amazing. Who influenced you?

No particular philosophy has influenced me. I believe that I simply want to be happy, pursue my passions, and experience life. I take other people’s opinions into account and listen to them. I try to find compromise when solving problems. I don’t feel the need to prove my worth to anyone, nor do I intend to fight battles over it.

If someone in my surroundings holds me back, ignores my opinion, or tries to manipulate me for their own benefit in a given situation, I simply come to the conclusion that such a relationship doesn’t make sense.

Personally, I see PANDEMIC OUTBREAK as a great old school death/thrash metal band. I'd be interested to know what your goal, direction, or target is, where you want to get to. Is it a big label? A festival? Or maybe a tour with POSSESSED?

At the moment, I don’t have any specific goal. We’ll see what fate brings. In the past, I used to set goals for myself, but it only led to frustration. Because of that, playing music stopped being enjoyable and I lost motivation.

Now, I just want our music to be appreciated by our listeners — that’s all. If we ever get an offer to go on tour with Possessed, I’ll definitely be thrilled and do everything I can to make it happen. It might sound like a simple approach, but it allows me to truly enjoy what I have right now.

 

How did you get into death/thrash metal? When did you first pick up an instrument and start playing? Who was your role model? And what was it like growing up in metal-loving Poland? What about your first concert?

It was a process that took years. When I was a teenager, I was heavily inspired by mainstream thrash metal bands — that was the kind of music I wanted to play. Before Pandemic Outbreak, I played in other bands with a strong focus on thrash metal. Unfortunately, they didn’t stand the test of time, so I decided to start my own band and take on vocal duties myself. The result of that period was the EP “Rise of the Damned.”

Around 2016–2017, I began to broaden my musical horizons and started exploring death metal as a heavier and more extreme genre. During rehearsals, we began experimenting more with our music and lowering our guitar tuning. As a result, the EP “Collecting the Trophies” was born — a blend of thrash and death metal. Since then, we’ve been consistently pursuing that direction in our musical evolution.

 

What does PANDEMIC OUTBREAK have planned for the coming months? What can fans look forward to? If you have something on your mind and would like to say it to your fans, promoters, or labels, here's your chance...

In the near future, we’ll be doing a weekend mini-tour to promote our new release. We’ll play three shows in Wrocław, Elbląg, and our hometown, Gdańsk.

Starting next year, the “Przeklęty Trybularz Tour” kicks off — seven shows alongside Buddah and Egzul. In preparation for these events, we’re restocking our merch and ordering some new items. After these concerts, we’ll take a short break from touring and then hit the road again after the summer.

Thank you very much for the interview. I appreciate it. I'm going to listen to "Torment Beyond Comprehension" again. It's excellent! Thank you very much for your new album. I wish you the best sales and all the best in your personal life!

Thank you very much for the questions, and we wish you all the best. Check out our Facebook and Instagram, where you’ll find the latest updates about the band. Greetings!

Recenze/review - PANDEMIC OUTBREAK - Torment Beyond Comprehension (2025):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - PANDEMIC OUTBREAK - Morbidní, surový a temný death thrash metal, u kterého praskají víka od rakví!

Rozhovor s death thrash metalovou skupinou z Polska - PANDEMIC OUTBREAK.

Recenze/review - PANDEMIC OUTBREAK - Torment Beyond Comprehension (2025):

Ave PANDEMIC OUTBREAK! Zdravím do Hádovy říše! Mám doma na recenzi již nějaký čas vaše nové album „Torment Beyond Comprehension“ a musím říct, že je pro mě parádním výletem do doby, kdy jsem byl mladý a s death a thrash metalem jsem začínal. Vynikající zásek! Jak deska vznikala a kam jste se chtěli oproti minulým nahrávkám posunout?

Ahoj, jsme opravdu rádi za vaši reakci. Album vznikalo úplně jiným způsobem než jeho předchůdce. Nenapsali jsme ho během společných zkoušek – místo toho jsme nahráli dema, poslechli si je, prodiskutovali aranžmá a promluvili si o tom, jakého efektu chceme dosáhnout. Díky tomu byl tvůrčí proces velmi soustředěný a nenechával prostor pro náhody. Při nahrávání finálních skladeb jsme měli vše plně pod kontrolou.

Tento přístup vycházel z fyzické vzdálenosti mezi členy kapely. Kapela vznikla v Gdaňsku, ale já jsem se přestěhoval asi 100 km daleko. Náš basák Kotwa žije na jihu Polska, takže v jeho případě je vzdálenost docela značná. Pravidelné zkoušky by vyžadovaly spoustu peněz, a tak jsme přešli na tento způsob tvorby hudby.


Do morbidní hry mě uvedl už obal od Dan Goldsworthy. Parádní práce! Jak jste motiv vybírali a jaký má vztah k hudbě a textům? Jak jste se dali s Danem dohromady a proč právě on?

Ten chlapík v kabátě z duší, který ukazuje na svou oběť, vám rozhodně nahání husí kůži (haha). Grafický koncept a nápady pro texty byly výhradně dílem Kotwy. Rozhodl jsem se do této části nezasahovat – soustředil jsem se na hudbu a kytarové riffy. Když mi Kotwa ukázal své nápady, hned se mi zalíbily a okamžitě jsem jim porozuměl.

Dlouho jsme přemýšleli, kdo by pro nás měl vytvořit obal alba. Bylo mnoho návrhů, ale já jsem silně prosazoval Dana Goldsworthyho kvůli oldschoolovému charakteru jeho práce. Víš, opravdu mě baví objevovat umělecká díla – zkoumat jejich detaily. Přesně takový obal jsem pro nás chtěl. Kontaktoval jsem ho na Instagramu a od té chvíle šlo všechno hladce. Připravili jsme náčrtky a popisy, on se toho ujal a zrealizoval svou vlastní vizi. Dokonale vystihl atmosféru, kterou jsme chtěli dosáhnout – je to prostě vizuální ztvárnění naší hudby.

Zvuk, o ten jde v death/thrash metalu především. Vám se podařilo docílit soundu, který je jak vystřižený z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století? Působí na mě jako analog. Mám pravdu? Kde jste album nahrávali, kdo je podepsán pod mixem a masteringem?

Chtěli jsme, aby album znělo čistě, ale zároveň oldschoolově. Nenahrávali jsme ho na analogové vybavení – všechny skladby jsme nahráli doma. Později jsme je poslali do Satanic Audio, kde je pod dohledem Haldora Grunberga znovu zesílili, namixovali a zmasterovali. Haldor se nás zeptal, jaký zvuk chceme na desce dosáhnout, a my jsme mu jako reference ukázali konkrétní alba našich idolů.

Neměli jsme přesnou představu o konečném výsledku – tu část jsme nechali na Haldorovi. Pokud šlo o konečná rozhodnutí, spoléhali jsme se na intuici. Album prostě muselo znít drsně – a podle nás to naprosto splňuje. Vše tvoří soudržný celek, kde je každý prvek správně zdůrazněn.


Death metalové texty bývají často o ošklivých a zlých věcech. O čem jsou na „Torment Beyond Comprehension“? Kdo je jejich autorem a kde jste pro ně brali inspiraci? Co vás ovlivnilo?

Smrt sama o sobě není zrovna příjemný zážitek – alespoň z mého pohledu (haha).
Nechtěl jsem opakovat typický vzorec psaní death metalových textů. Každá skladba se měla zaměřit na konkrétní druh utrpení. Vzal jsem tento nápad a vyjádřil ho prostřednictvím různých příběhů nebo rituálů.

Například skladba Skinned While Breathing pojednává o tom, jak být zaživa stažen z kůže. Ztvárnil jsem to prostřednictvím mytologického souboje mezi satyrem Marsyasem a bohem Apollónem, kde poražený byl stažen z kůže. Nebudu prozrazovat podrobnosti – doporučuji vám přečíst si jak mýtus, tak texty. Takový přístup jsem zvolil u všech písní. Nechtěl jsem, aby každý text byl jen doslovným popisem konkrétního mučení – to by bylo spíše nezajímavé.

Všechny texty spojuje to, že tyto zážitky může skutečně pochopit jen někdo, kdo nějakým způsobem prošel podobným utrpením. Samozřejmě nemluvíme o něčem jako upálení na hranici – protože oběť zemře –, ale někdo, kdo utrpěl těžké popáleniny, může pochopit, čím ta osoba prošla. A odtud pochází název alba „Torment Beyond Comprehension“ (Utrpení nad chápání).

Jak je vnímán death metal u vás v Polsku (Gdaňsku)? Já k vám jezdím poměrně často na dovolenou. Jsou to sice letoviska, ale nepřijde mi, že bych potkával příliš fanoušků v metalových tričkách. Jste spíše underground? Jak to u vás funguje, co fanoušci, kapely?

Myslím, že fanoušky extrémní hudby najdete spíše ve větších městských oblastech než mimo ně. Z mého pohledu není metalová hudba v mé zemi v mainstreamu příliš oceňována – prostě nedosahuje širokého publika. Samozřejmě existují kapely, které vyprodávají kluby, jsou známé na západě a mají silnou fanouškovskou základnu.

My naopak zůstáváme hluboce zakořeněni v undergroundu. Organizujeme vlastní turné a koncerty díky kontaktům, které jsme si za ta léta vybudovali. Ale stále do toho hodně investujeme. O náš merch je velký zájem, takže se ty investice vyplatí. Je to velmi příjemná situace, vzhledem k tomu, že death metal je poměrně okrajový žánr.


Asi mi dáš za pravdu, že nejlepší jsou stejně koncerty. Dnes si může člověk poslechnout kapelu z druhého konce světa, ale když jde do klubu a vidí ji naživo, zapaří pod pódiem, koupí si CD, triko, tak si získá úplně jiný vztah. Hrajete často a rádi? Co nějaké turné, festivaly? Jak vnímáš živé hraní ty, jako muzikant?

Samozřejmě, že s tím naprosto souhlasím. Poslouchat živě písničky své oblíbené kapely vám dodá neuvěřitelnou dávku nové energie pro hudbu. Tyto okamžiky vytvářejí vzpomínky, které vám zůstanou a budete si je připomínat po zbytek života.

Vystupování na pódiu je však něco úplně jiného – v mém případě je to návykové. Měli jsme období, kdy kapela nehrála moc koncertů, a mně to opravdu chybělo. Vlastně jsem se kvůli tomu cítil docela sklesle. Víte, když vidím, jak lidé reagují na hudbu, kterou hraju, cítím hluboké uspokojení. Vidím, že si to užívají, a to mě motivuje hrát ještě víc. Je na tom něco opravdu jedinečného – něco opravdového.

U nás v Čechách jsme všichni spíše ateisté, církev u nás nemá příliš velký vliv. Alespoň to není nijak vidět. Jak je tomu u vás? Všiml jsem si, že v Polsku je poměrně hodně aktivních věřících. Vím, že u vás dělá kapelám katolická církev dost problémů, zakazují se koncerty, obaly apod. Setkali jste se s něčím takovým podobným i u vás?

V Polsku má církev obrovský vliv na lidi. Kněží často zneužívají své postavení a moc, aby z lidí vytáhli peníze navíc a ovlivňovali jejich myšlení. V mnoha případech se intenzivně angažují v politice a neváhají diktovat, co je „dobré“ a co „zlé“.

Pokud jde o dopad na hudební scénu, ten není tak významný. V průběhu let došlo možná k několika případům zákazu koncertů, ale v porovnání s počtem koncertů, které se skutečně konají, a alb, která vycházejí, je to velmi malé číslo. Vše obecně probíhá bez větších překážek.

Víte, u nás doma nikdy nebyl žádný problém s poslechem metalové hudby. Někdo, kdo vyrostl v konzervativním prostředí a chtěl se z něj vymanit, by vám pravděpodobně mohl povědět více o obtížích, kterým čelil – ale osobně nikoho takového neznám.


Smrt je v death/thrash metalu často citované téma. Osobně jsem ovlivněn různými filozofiemi. Jak vnímáš smrt ty? Myslíš, že existuje něco dál? Jiná dimenze, peklo? Jednu dobu jsem se hodně zajímal o mnohé filozofy a jsou to úžasné myšlenky. Kdo ovlivnil tebe?

Žádná konkrétní filozofie mě neovlivnila. Věřím, že prostě chci být šťastný, věnovat se svým vášním a prožívat život. Beru v úvahu názory ostatních lidí a naslouchám jim. Při řešení problémů se snažím najít kompromis. Necítím potřebu nikomu dokazovat svou hodnotu, ani nemám v úmyslu o ni bojovat.

Pokud mě někdo z mého okolí brzdí, ignoruje můj názor nebo se mě snaží v dané situaci manipulovat ve svůj prospěch, jednoduše dojdu k závěru, že takový vztah nemá smysl.

Osobně vnímám PANDEMIC OUTBREAK jako skvělou old school death/thrash metalovou kapelu. Zajímalo by mě, jaký máte cíl, směr, metu, kam se chcete dostat. Je to nějaký velký label? Festival? Nebo třeba turné s POSSESSED?

V tuto chvíli nemáme žádný konkrétní cíl. Uvidíme, co nám přinese osud. V minulosti jsem si stanovoval cíle, ale vedlo to jen k frustraci. Kvůli tomu mě hraní hudby přestalo bavit a ztratil jsem motivaci.

Teď chci jen, aby posluchači ocenili naši hudbu – to je vše. Pokud někdy dostaneme nabídku jet na turné s Possessed, budu rozhodně nadšený a udělám vše pro to, aby se to podařilo. Může to znít jako jednoduchý přístup, ale díky němu si mohu opravdu užít to, co mám právě teď.

 

Jak si se vlastně k death/thrash metalu dostal? Kdy si vzal poprvé do rukou nástroj a začal hrát? Kdo byl tvým vzorem? A jaké to bylo vyrůstat v metalovém Polsku? Co první koncert?

Byl to proces, který trval roky. Když jsem byl teenager, silně mě inspirovaly mainstreamové thrash metalové kapely – to byl druh hudby, který jsem chtěl hrát. Před vznikem Pandemic Outbreak jsem hrál v jiných kapelách, které se silně zaměřovaly na thrash metal. Bohužel nevydržely zkoušku času, tak jsem se rozhodl založit vlastní kapelu a sám se ujmout vokálů. Výsledkem tohoto období bylo EP „Rise of the Damned“.

Kolem let 2016–2017 jsem začal rozšiřovat své hudební obzory a začal jsem objevovat death metal jako těžší a extrémnější žánr. Během zkoušek jsme začali více experimentovat s naší hudbou a snižovat ladění kytar. Výsledkem bylo EP „Collecting the Trophies“ – směs thrash a death metalu. Od té doby se v naší hudební evoluci důsledně držíme tohoto směru.

 

Co chystají PANDEMIC OUTBREAK v nejbližších měsících? Na co se mohou fanoušci těšit? Pokud máš něco na srdci a chtěl bys to vzkázat fanouškům, promotérům, labelům, tak zde je prostor…

V blízké budoucnosti se chystáme na víkendové mini turné, abychom propagovali naše nové album. Odehrajeme tři koncerty ve Vratislavi, Elblągu a v našem rodném městě Gdaňsku.

Od příštího roku startuje turné „Przeklęty Trybularz Tour“ – sedm koncertů po boku Buddah a Egzul. V rámci příprav na tyto akce doplňujeme zásoby našeho merchandisingu a objednáváme nové položky. Po těchto koncertech si dáme krátkou pauzu od turné a po létě se znovu vydáme na cestu.

Děkuji moc za rozhovor. Vážím si toho. Jdu si „Torment Beyond Comprehension“ znovu pustit. Je totiž vynikající! Děkuji moc i za vaši novou desku. Přeji vám co nejlepší prodeje a ať se vám daří i v soukromí!

Moc děkujeme za otázky a přejeme vám vše nejlepší. Podívejte se na náš Facebook a Instagram, kde najdete nejnovější informace o kapele. Zdravíme vás!

Recenze/review - PANDEMIC OUTBREAK - Torment Beyond Comprehension (2025):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. listopadu 2025

Recenze/review - INFRAHUMANO - Depths of Suffering (2025)


INFRAHUMANO - Depths of Suffering
CD 2025, Lavadome Productions

for english please scroll down

Jsou rakve, které v sobě obsahují příliš bolesti a utrpení. Jakoby byla temnota zahuštěna a otištěna do dřevěných shnilých stěn. Do rezavých hřebů. Až navěky amen! V tomto případě se jednalo o nebožáka, kterého celý život pronásledovala církev. Byl jiný, odlišný, nezařadil se do davu. Historie by nás měla o těchto šílených případech poučit. Stále ale existuje na světě zabíjení kvůli slepé víře. Jsem pokaždé rád, když potkám na svých toulkách podzemím kapely, které podobné rakve vytáhnou na světlo a pomocí své hudby exhumují zlo.

Španělští INFRAHUMANO bojují za práva prokletých již od roku 2014. Mají na svém kontě ještě jedno dlouhohrající album, jeden živý záznam a dvě demonahrávky. Pokud si opatříte všechnu jejich hudbu (což bych vám doporučoval), potom pochopíte, o čem je nahrubo nasekaná tma a opravdový reálný a krutý death metal, zahraný s krutým zvířecím a zabijáckým instinktem. 


Pokud bych potom měl zmínit kapely, jejichž odkaz lze v tvorbě těchto tmářů zaslechnout, volil bych jména jako INCANTATION, IMMOLATION, MORBID ANGEL, DRAWN AND QUARTERED, PERDITION TEMPLE, AUTOPSY, SADISTIC INTENT. Zuřivost a nakumulovaný vztek, se zde potkává s chladem a naprostou tmou. Líbí se mi, že Španělé  mají svůj vlastní rukopis, takový ten krvavý otisk, který ve vás zůstane, když si album pustíte v mlhavém ránu cestou do práce. "Depths of Suffering" je nahrávkou, která má špinavě morbidní, masivní zvuk (Greg Wilkinson - mastering) i ďábelský ohnivý motiv na obalu (autorem je Alex Durán). Poslech tak připomíná spíše obřad pro vyvolávání temných sil ze záhrobí, než jen obyčejné setkání s další smečkou v řadě. Napříč skladbami lze vystopovat mocný, šílený a zvláštní neklid. Jakoby byla kapela stále ve střehu, na lovu. Je to právě napětí, celková zahnívající atmosféra, která mě pokaždé donutila, abych se zavřel ve svém pokoji a dlouhé hodiny se oddával tomuto zvrácenému obřadu. Novinka by mohla oslovit nejen staré psy, jako jsem já, kteří hlídají vchod do podzemí již dlouhé roky, ale i všechny, kteří mají rádi v hudbě ryzost, oddanost stínům i naprostý nihilismus. Španělská inkvizice byla známa svou velkou krutostí a nenávistí. Vnímám celým svým tělem, že se promítla i do této nahrávky. Brutalita se zde potkává s hnilobou a chladem čerstvě exhumovaných hrobů. Jsou rakve, které v sobě obsahují příliš bolesti a utrpení. Jakoby byla temnota zahuštěna a otištěna do dřevěných shnilých stěn. Do rezavých hřebů. Budete navěky prokleti! Surová, divoká, temná a chladná death metalová inkvizice! Album, které vás spálí zevnitř! 

Asphyx says:

There are coffins that contain too much pain and suffering. It is as if darkness has condensed and been imprinted on the rotten wooden walls. On the rusty nails. Forever and ever, amen! In this case, it was a poor soul who had been persecuted by the church his entire life. He was different, distinct, he did not fit in with the crowd. History should teach us about these insane cases. But there is still killing in the world because of blind faith. I am always happy when I meet bands on my wanderings through the underground who bring such coffins to light and exhume evil with their music.

Spanish band INFRAHUMANO has been fighting for the rights of the damned since 2014. They have one more full-length album, one live recording, and two demo recordings to their credit. If you get all their music (which I would recommend), then you will understand what roughly chopped darkness and real, cruel death metal played with a cruel animalistic and killer instinct is all about.


If I were to mention bands whose influence can be heard in the work of these dark masters, I would choose names such as INCANTATION, IMMOLATION, MORBID ANGEL, DRAWN AND QUARTERED, PERDITION TEMPLE, AUTOPSY, and SADISTIC INTENT. Fury and accumulated rage meet coldness and utter darkness here. I like that the Spaniards have their own signature style, a bloody imprint that stays with you when you play the album on a foggy morning on your way to work. "Depths of Suffering" is a recording with a dirty, morbid, massive sound (Greg Wilkinson - mastering) and a devilish fiery motif on the cover (by Alex Durán). Listening to it is more like a ritual to summon dark forces from beyond the grave than just another encounter with another band in the lineup. Across the songs, you can trace a powerful, crazy, and strange restlessness. It's as if the band is always on guard, on the hunt. It is precisely this tension, this overall decaying atmosphere, that has always compelled me to shut myself in my room and indulge in this perverse ritual for hours on end. This new release could appeal not only to old dogs like me, who have been guarding the entrance to the underground for many years, but also to all those who love purity, devotion to shadows, and utter nihilism in music. The Spanish Inquisition was known for its great cruelty and hatred. I can feel with my whole body that this is also reflected in this recording. Brutality meets the rot and cold of freshly exhumed graves. There are coffins that contain too much pain and suffering. It is as if the darkness has been condensed and imprinted on the rotten wooden walls. On the rusty nails. You will be cursed forever! A raw, wild, dark, and cold death metal inquisition! An album that will burn you from the inside!



tracklist:
01. Across The Void 
02. Thrown Into The Fire 
03. Battalion Of Darkness 
04. Baptized In Acid 
05. Reduced To Fermented Pulp 
06. Forced Self Cannibalism 
07. Global Degradation 
08. The Last Breath 
09. Shades Of Cruelty

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine