DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 16. října 2024

Recenze/review - FERAL - To Usurp The Thrones (2024)


FERAL - To Usurp The Thrones
CD 2024, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Nemám žádnou rakev a o pohřbu nemohla být ani řeč. Dokonce mě nezakopali ani na hřbitově, ale kousek za zdí. Možná mě brzy vyhrabe divoká zvěř, možná mě sežerou červy. Byl jsem považován za prokletého již během svého života a zůstalo mi to i po smrti. Jako bych měl na čele vypálený cejch. Ten, který uctívá death metal, ten který tráví svůj čas v temnotě. Je to pravda, to vám podepíšu vlastní krví. Kapely jako jsou švédští pohrobci FERAL budu poslouchat a je úplně jedno, jestli jsem živý a nebo dávno mrtvý.

Cestu těchto maniaků sleduji od jejich úplných počátků. Mám doma ve sbírce všechna jejich alba a to letošní si určitě také pořídím. Vždycky se mi totiž líbilo, jak je kapela opravdová, ortodoxní, jak dokáže polámat kosti tlakem, jak se mnou vždycky vytře podlahu. I tentokrát je to nekompromisní, ledový vítr ze severu, který probouzí i nemrtvé. 


Základem je jako vždy masakr ve stylu třeba takových INTERMENT, ENTRAILS, ENTOMBED, NIHILIST, GRAVE, DISMEMBER, REVOLTING, UNLEASHED, přimíchávány jsou potom i vlivy AUTOPSY. Výsledný koktejl je, ostatně jako vždy, nejen velmi chutný, ale také pořádně jedovatý. Zvuk je masivní, surový, melodie ostré a jasně čitelné, vokál rezavý jako hřeby, které jednou budou zatlučeny i do vaší rakve. Poslouchám nové album "To Usurp The Thrones" už nějakou dobu a nemůžu jej vyhnat z hlavy. Připomíná mi doby, kdy tenhle styl začínal. Je nahrané velmi upřímně, věřím kapele každou notu, každý riff, úder bicích. Pokud jako já trávíte svůj volný čas od devadesátých let minulého století ve starých katakombách, v hudebních archívech, v kobkách, ve kterých jsou pochováni padlí kněží, mezi zombie, které čekají na kus čerstvého masa, tak neváhejte ani chvilku. Neznám nic lepšího, než dobře vychlazené pivo, čerstvě otevřenou rakev a márnici, ve které je náležitě mrtvo. Je mi vlastně jedno, co dneska poslouchá celý svět, jsem spokojený ve své hrobce. Nad vchodem je nápis FERAL a mě nezbývá, než vám novou nahrávku doporučit. Mnohé napoví i motiv na obalu, pod kterým je podepsán skvělý rumunský umělec Costin Chioreanu, jehož práce je dnes již jasným poznávacím znamením kapely. Nemám žádnou rakev a o pohřbu nemohla být ani řeč. Dokonce mě nezakopali ani na hřbitově, ale kousek za zdí. Možná mě brzy vyhrabe divoká zvěř, možná mě sežerou červy. Byl jsem považován za prokletého již během svého života a zůstalo mi to i po smrti. Je to tak správně! Starodávný, devastující death metal ze severu, který vám poláme všechny kosti v těle a pohřbí vás zaživa! Márnice je připravena! 


Asphyx says:

I have no coffin and no funeral was out of the question. They didn't even bury me in the cemetery, but just outside the wall. Maybe the wild animals will dig me up soon, maybe the worms will eat me. I was considered cursed during my lifetime, and it remained with me after my death. It's like I have a brand burned into my forehead. One who worships death metal, one who spends his time in the dark. It's true, I'll sign it in my own blood. Bands like the Swedish gravediggers FERAL I will listen to, and it doesn't matter if I'm alive or long dead.

I've been following the journey of these maniacs since their very beginning. I have all of their albums in my collection at home and I will definitely get this year's album as well. I've always liked how real and orthodox the band is, how they can break bones with pressure, how they always wipe the floor with me. This time it's uncompromising, an icy wind from the north that wakes up even the undead. 


The basis is as always a massacre in the style of such INTERMENT, ENTRAILS, ENTOMBED, NIHILIST, GRAVE, DISMEMBER, REVOLTING, UNLEASHED, and then AUTOPSY influences are mixed in. The resulting cocktail is, as always, not only very tasty, but also really poisonous. The sound is massive, raw, the melodies sharp and clear, the vocals rusty like nails that will one day be hammered into your coffin. I've been listening to the new album "To Usurp The Thrones" for a while now and I can't get it out of my head. It reminds me of when this style first started. It's recorded very honestly, I trust the band with every note, every riff, every drum beat. If, like me, you've been spending your free time since the 1990s in old catacombs, in music archives, in dungeons where fallen priests are buried, among zombies waiting for a piece of fresh meat, don't hesitate a moment. I know nothing better than a well-conditioned beer, a freshly opened coffin and a morgue that's properly dead. I don't really care what the world listens to today, I'm happy in my tomb. The sign above the entrance reads FERAL and I have no choice but to recommend the new record to you. The motif on the cover, signed by the great Romanian artist Costin Chioreanu, whose work is now a clear trademark of the band, suggests a lot. I have no coffin and there was no question of a funeral. They didn't even bury me in the cemetery, but just outside the wall. Maybe the wildlife will dig me up soon, maybe the worms will eat me. I was considered cursed during my lifetime, and it remained with me after my death. That's right! Ancient, devastating death metal from the north that will break every bone in your body and bury you alive! The morgue is ready!



about FERAL on DEADLY STORM ZINE:



Recenze/review - FERAL – Where Dead Dreams Dwell (2015)




Track Listing -
1. To Drain the World of Light
2. Vile Malediction
3. Deformed Mentality
4. Bound to the Dead
5. The Devouring Storm
6. Spirits Without Rest
7. Decimated
8. Phantoms of Antiquity
9. Soaked in Blood
10. Into the Ashes of History
11. Stripped of Flesh

Line up -
David Nilsson - Vocals
Viktor Klingstedt - Bass
Markus Lindahl - Guitar
Sebastian Lejon - Guitar
Roger Markström - Drums

Artwork by Costin Chioreanu (Grave)


Recenze/review - COSMIC PUTREFACTION - Emerald Fires Atop the Farewell Mountains (2024)


COSMIC PUTREFACTION - Emerald Fires Atop the Farewell Mountains
CD 2024, Profound Lore Records

for english please scroll down

Bylo zajímavé a zároveň děsivé, jak se měnila tvoje tvář. Kdysi krásné rysy dostávaly podobu zlého šklebu. Nakažena nenávistí si nasávala pach smrti všude, kde to jenom šlo. Četla si starodávné spisy o záhrobních rituálech, trávila si svůj čas na pohřbech. Sledovala si jenom horory, až si nakonec byla doslova nasáklá zkaženou krví. Jednoho krásného dne si ke mě přišla a konečně si mi probodla srdce. Teď tu ležím a poslouchám nové album italských COSMIC PUTREFACTION.

Odkud vlastně přichází zlo? Z našeho podvědomí? Z vesmíru? Nebo opravdu existují démoni, kteří nás proklejí? Podobné otázky mě při společných setkáních s albem "Emerald Fires Atop the Farewell Mountains" napadají. Není divu, atmosféra celé nahrávky je velmi temná, zákeřná, mocná a zničující. Ihned se mi dostala do hlavy a rozdrásala moji fantazii. 


Jako bych nastavoval zrcadlo lidem, kteří jsou zlí ze své podstaty. Jakoby se do hudby opravdu otiskly krvavé šmouhy, které zůstávají po děsivých vraždách, jakoby se nad močálem vznášel zápach rozkládajících se těl. Těch obrazů, které mi naskakují v hlavě, je opravdu velké množství. Je to důkaz, že mě nová deska nenechává v klidu, že je velmi dobře napsaná. Je pochmurná, neklidná, divoká. Připomíná mi dlouho neléčený vřed, ve kterém tepe hnis, který proříznete a veškerá špína vyteče ven. Riffy jsou ostré, melodie návykové a vokál morbidně vznešený. Pod vším je, jak je všeobecně známo, podepsán jediný člověk - Gabriele Gramaglia. Pouze studiové bicí nahrál Giulio Galati. Co se týká zvuku, tak je také dílem autora hudby. Líbí se mi, že je surový, ale zároveň dobře čitelný. O obal se postaral Khaos Diktator a je prostou pravdou, že mě tenhle motiv něčím přitahuje. Je záhadný a určitě také jitří představivost. Pokud jde o to, jakým kapelám lze tvorbu tohoto maniaka přirovnat, tak mě napadají třeba MINTHRAS, ULCERATE, DEMILICH, TIMEGHOUL, BLOOD INCANTATION, IMMOLATION. Má slova ale berte, ostatně jako vždy, s nadsázkou, COSMIC PUTREFACTION mají rozhodně svůj vlastní výraz a ksicht i rukopis. Tohle album nejlépe vynikne ve chvílích, kdy se pomalu stmívá, v hodině, kdy vyrážejí šelmy na lov. Ve skladbách je něco magického, zvláštního a neotřelého, co mě nutí se neustále vracet. Gabriele Gramaglia odvedl skvělou práci po všech stránkách a rozhodně jeho novou nahrávku doporučuji všem tmářům, démonům i prokletým. Hoří totiž jasným plamenem! Temné a chladné, spalující death metalové album, které nastavuje zrcadlo děsivým myšlenkám! Nahlédnete na druhou stranu, do země nekonečných stínů! 


Asphyx says:

It was both interesting and frightening how your face changed. The once beautiful features were taking on an evil grin. Infected with hatred, you sucked in the smell of death wherever you could. She read ancient writings about death rituals, spent her time at funerals. She watched nothing but horror movies until finally she was literally soaked in tainted blood. One fine day, you came to me and finally stabbed your heart out. Now I'm lying here listening to the new album from Italy's COSMIC PUTREFACTION.

Where does evil come from? From our subconscious? From the universe? Or are there really demons that curse us? Similar questions come to my mind during our encounters with the album "Emerald Fires Atop the Farewell Mountains". No wonder, the atmosphere of the whole record is very dark, insidious, powerful and devastating. It immediately got into my head and shattered my imagination.


It's like I'm holding up a mirror to people who are inherently evil. It's as if the bloodstains left by horrific murders are really imprinted on the music, as if the smell of decomposing bodies hovers over the swamp. The images that pop into my head are many. It's a testament to the new record that it doesn't leave me in peace, that it's very well written. It's bleak, restless, wild. It reminds me of a long-untreated ulcer, in which pus flows, which you cut through and all the dirt flows out. The riffs are sharp, the melodies addictive and the vocals morbidly sublime. Underneath it all, as is widely known, is one man - Gabriele Gramaglia. Only the studio drums were recorded by Giulio Galati. As for the sound, it is also the work of the composer. I like the fact that it is raw, but at the same time it's easy to hear. The cover artwork was done by Khaos Dictator, and it's a simple truth that I'm attracted to this motif in some way. It's mysterious and it certainly sparks the imagination as well. When it comes to what bands this maniac's work can be compared to, I can think of MINTHRAS, ULCERATE, DEMILICH, TIMEGHOUL, BLOOD INCANTATION, IMMOLATION. But take my words, as always, with exaggeration, COSMIC PUTREFACTION definitely have their own expression, face and handwriting. This album stands out best when it is slowly getting dark, the hour when the beasts go hunting. There's something magical, strange and novel in the songs that keeps me coming back. Gabriele Gramaglia has done a great job in all aspects and I definitely recommend his new recording to all darkies, demons and the damned. It burns with a bright flame! A dark and cold, scorching death metal album that sets a mirror to scary thoughts! You will see the other side, the land of endless shadows!


Recenze/review - COSMIC PUTREFACTION - Crepuscular Dirge for the Blessed Ones (2022): https://www.deadlystormzine.com/2022/11/recenzereview-cosmic-putrefaction.html


Tracklist:
01. (Entering The Vortex Temporum) - Pre-Mortem Phosphenes 
02. I Should Greet The Inexorable Darkness 
03. Eudaemonist Withdrawal 
04. Hallways Engraved In Aether 
05. Swirling Madness, Supernal Ordeal 
06. (Exiting The Vortex Temporum) - The Clearing Path 
07. Emerald Fires Atop The Farewell Mountains

Gabriele Gramaglia: guitars, bass, synths, soundscapes. vocals.
Giulio Galati: session drums.
Giorgio Trombino: additional clean vocals.
Recording, mixing, and production by Gabriele Gramaglia at Crepuscular Sound Studio.
Mastering by Simón Da Silva at the Empty Hall.
Artwork by Khaos Diktator.
Design by Chimere Noire.



úterý 15. října 2024

Recenze/review - GRACE DISGRACED - Revoltality (2024)


GRACE DISGRACED - Revoltality
CD 2024, Soundage Productions

for english please scroll down

Nicota. Prázdno. Počátek i konec, které se spojí v kruhu. Zrození a smrt. Jsme jen zrnka písku ve vesmíru. Žijeme v temnotě a snažíme se zachránit zbytky světla. Číslo v davu. Spočinutí. Někdy bývá zvláštní, jak na mě hudba působí. Kupříkladu nové album mých oblíbených GRACE DISGRACED má v popisku novinky právě slova o nicotě. Ihned jsem si vzpomněl na staré autory sci-fi knížek. Na jejich apokalyptické vize, ke kterým se postupně jako lidstvo dostáváme. Někdy pro mě bývá velmi inspirující opustit náš současný podivný svět a nechat se unášet na vlnách extrémních melodií.

Na téhle smečce mě vždy fascinovala hravost a schopnost napsat zajímavé a neotřelé melodie. Vždycky si sednu, zhasnu světla, oprostím se od všeho nedůležitého a jenom poslouchám muziku. Kapela se vrátila po čtyřech letech, aby opět rozdrásala moji mysl do krve. Nutno rovnou dodat, že se jim to daří na výbornou.


Základem je opět klasický death metal, velmi volné pokračování slavných DEATH. Přidávány jsou potom různé technické a progresivní prvky. Kapela má již dlouhé roky svůj jasný rukopis, hraje si s melodiemi jako šelma se svojí kořistí. Někdy jsou zemití, suroví a nekompromisní, jindy zase vznešení a majestátní. Fantazii se meze nekladou, ale zároveň drží nové album "Revoltality" pohromadě, je kompaktní. Opravdu doporučuji poslouchat v celku, jednotlivé pasáže na sebe totiž navazují, mají svůj jasný směr a účel. Navíc dostanete masivní a dobře čitelný zvuk (Arkadiy Navaho - recording, mastering, mixing) a obal, evokující naši temnou budoucnost (Aleksey "Erothanatoguru" Virus). Zajímavá je ještě jedna věc. Jakýsi neklid, chlad, temnota, melancholie, které z nahrávky slyším. Ostré riffy, ale i melodie, které se vám zadřou do hlavy, do podvědomí. Typický a ještě víc propracovaný a zajímavý hlas Poliny Berezko je nadále jasným rozpoznávacím znamením téhle smečky a dodává celému albu na ještě větší uvěřitelnosti. Ano, sešli se tu opět muzikanti, kteří přesně vědí, co a jak chtějí hrát. Povedlo se jim promítnout vlastní vize a talent do hudby, která je neklidná, zajímavá a rád se k ní vracím. Má v sobě takovou tu těžko definovatelnou černou a chladnou náladu, heavy efekt, chvěni chcete-li. Jsem už starý pes a hodně si vybírám, co si pořídím do své soukromé sbírky. GRACE DISGRACED jsou pro mě opět jistotou, povinností a pevným záchytným bodem ve vesmíru. Neznám nic lepšího, než chodit ulicemi, sledovat zachmuřené tváře lidí beze jména a poslouchat "Revoltality". Nicota. Prázdno. Počátek i konec, které se spojí v kruhu. Zrození a smrt. Jsme jen zrnka písku ve vesmíru. Žijeme v temnotě a snažíme se zachránit zbytky světla. Číslo v davu. Spočinutí. K dokonalosti vybroušený technický death metal, který vás přenese do jiných sfér! Temný, vznešený opus! Nicota a chlad vesmíru!


Asphyx says:

Nothingness. Empty. A beginning and an end that come together in a circle. Birth and death. We are but grains of sand in the universe. We live in darkness, trying to save the remnants of light. A number in the crowd. The twisted. Sometimes it's strange how music affects me. For example, the new album by my favourites GRACE DISGRACED has the words about nothingness in the new album's description. I immediately thought of the old science fiction authors. Their apocalyptic visions that we as humanity are gradually reaching. Sometimes I find it very inspiring to leave our current strange world and let myself drift on the waves of extreme melodies.

What has always fascinated me about this pack is their playfulness and ability to write interesting and novel melodies. I always sit down, turn off the lights, let go of everything unimportant and just listen to the music. The band returned after four years to once again tear my mind to shreds. I should add right away that they are doing a great job.


The basis is again classic death metal, a very loose continuation of the famous DEATH. Various technical and progressive elements are added. The band has had a clear signature for many years, playing with melodies like a beast with its prey. Sometimes they are earthy, raw and uncompromising, sometimes they are sublime and majestic. There are no limits to the imagination, but at the same time the new album "Revoltality" holds together, it is compact. I really recommend listening to it as a whole, because the individual passages build on each other and have a clear direction and purpose. Moreover, you get a massive and clear sound (Arkadiy Navaho - recording, mastering, mixing) and a cover that evokes our dark future (Aleksey "Erothanatoguru" Virus). One more interesting thing. A kind of restlessness, coldness, darkness, melancholy that I hear from the recording. Sharp riffs, but also melodies that get stuck in your head, in your subconscious. The typical and even more sophisticated and interesting voice of Polina Berezko continues to be a clear identifying mark of this pack and adds even more believability to the whole album. Yes, musicians who know exactly what they want to play and how they want to play it have come together again. They've managed to project their own vision and talent into music that is restless, interesting and a joy to return to. It has that hard to define black and cold mood, a heavy effect, a shiver if you will. I'm an old dog and I'm very selective about what I get for my private collection. GRACE DISGRACED are once again a certainty, an obligation and a solid clue in the universe for me. I know nothing better than walking the streets, watching the grim faces of nameless people and listening to "Revoltality". Nothingness. Emptiness. A beginning and an end that come together in a circle. Birth and death. We are but grains of sand in the universe. We live in darkness, trying to save the remnants of light. A number in the crowd. The twisted. Technical death metal polished to perfection, which will transport you to other realms! A dark, sublime opus! The nothingness and coldness of the universe!




tracklist:
01. When The Damned Unite
02. The Hope
03. 22 Bloody March
04. The Culture Of Pain
05. Thought Of Pure Revolt
06. Inventing The Unkill
07. Time Of True Heroes



Recenze/review - ROTTEN COFFIN - Chapters of Transmutation (2024)


ROTTEN COFFIN - Chapters of Transmutation
CD 2024, Escaravelho Records

for english please scroll down

Začalo to před několika lety. Budil ses uprostřed noci, řval si bolestí. Jako bys hořel a zároveň ti byla zima. Bál ses světla a vyhledával stín. Říkali o tobě, že jsi nemocný, ale nebyla to tak úplně pravda. Měl si děsivé sny, o kterých si nevěděl, jestli jsou krutou realitou. Byli v nich mrtví lidé, kteří se stávali postupně monstry. Stejně jako ty, který si začal toužit po čerstvé krvi. Znovu se setmělo a vyrazil si ven. Přeměna byla zahájena.

Brutalita, šílenství, masakr, které se vám dostanou do hlavy, rozsekají vás na malé kousky, rozemelou na prach. Přesně takové pocity mám i při poslechu nového EP portugalských death metalistů ROTTEN COFFIN. Ti přicházejí po dvou letech s novým materiálem, který vás přikove na zeď. Smrt je zase jednou blízko a čeká možná i na vás. 


Novinka je velmi poctivým, dobře zahraným materiálem. Pro mě je vždy důležité, abych kapelám jejich morbidní práci věřil a ROTEN COFFIN jsou hodně přesvědčiví. Ostré riffy jsou kombinovány se zničujícími bicími a chorobným vokálem. Krev teče proudem a najednou stojíte ve starém sklepě, ve kterém jsou již několik let mučeni a znásilňováni další a další lidé. Už jste někdy byli na podobných místech? Zlo je v nich otištěno do zdí a působí na mě úplně stejným dojmem jako EP "Chapters of Transmutation". Pitvají se zde ještě živá těla, odsekává se maso od kostí a vše se to děje v rytmu téhle nahrávky. Pochválit musím devastující zvuk (Dmitry Fury - mixing, mastering) i povedený stylový obal (Stan Ivan). Po formální stránce je opravdu vše v nejlepším pořádku. Songy odsýpají jako lavina z kostí, špíny a kamení. Portugalci neznají slitování a dělají to opět ve stylu třeba takových CANNIBAL CORPSE, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, BRUTALITY, SUFFOCATION. Nezbývá mi, než postupně přidávat hlasitost, až na samou hranici snesitelnosti. Je prostým faktem, že se mi nová deska zadřela pod kůži, zničila mě, spálila, abych pak znovu povstal, silnější než kdy dřív. Ano, album má v sobě velké množství destruktivní energie. Nezbývá mi, než se nechat zavřít do sklepa a čekat, že ke mě přijde monstrum z úvodu dnešního článku. Opravdu se cítím při poslechu jako v nějakém děsivém, krvavém hororu. Začalo to před několika lety. Budil jsem se uprostřed noci, řval bolestí. Jako bych hořel a zároveň mi byla zima. Bál jsem se světla a vyhledával stín. Morbidní, surový death metal, ostrý jako čepel katovy sekery! Masakr na starých jatkách! 


Asphyx says:

It started a few years ago. You'd wake up in the middle of the night, screaming in pain. Like you were on fire and cold at the same time. You were afraid of the light and sought the shadows. They said you were sick, but it wasn't exactly true. You had terrifying dreams that you didn't know were a cruel reality. They were of dead people who were gradually becoming monsters. Just like you, who began to crave fresh blood. It was getting dark again, and you ventured out. The transformation had begun.

The brutality, the madness, the carnage that would get into your head, chop you into little pieces, grind you into dust. That's exactly the feeling I get when listening to the new EP of Portuguese death metallers ROTTEN COFFIN. They come after two years with new material that will nail you to the wall. Death is once again near and waiting for you. 


The novelty is very honest, well played material. It's always important for me to give bands credit for their morbid work, and ROTEN COFFIN are very convincing. Sharp riffs are combined with devastating drums and sick vocals. Blood is flowing and suddenly you are standing in an old basement where more and more people have been tortured and raped for years. Have you ever been to a place like this before? The evil is imprinted in the walls and it gives me the same impression as the EP "Chapters of Transmutation". There are still living bodies being dissected, flesh being chopped from bones and it's all happening to the beat of this record. I have to praise the devastating sound (Dmitry Fury - mixing, mastering) and the hilarious cover art (Stan Ivan). Formally, everything is really at its best. The songs are like an avalanche of bones, dirt and stones. The Portuguese know no mercy and do it again in the style of such bands as CANNIBAL CORPSE, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, BRUTALITY, SUFFOCATION. I have no choice but to gradually turn up the volume, to the very limit of bearability. It is a simple fact that the new album got under my skin, destroyed me, burned me, only to rise again, stronger than ever. Yes, the album has a lot of destructive energy in it. I have no choice but to lock myself in the basement and wait for the monster from the opening of today's article to come to me. I really do feel like I'm in some kind of horrifying, gory horror movie when I listen to it. It started a few years ago. I used to wake up in the middle of the night, screaming in pain. It was like I was on fire and cold at the same time. I was scared of the light and sought the shadows. Morbid, raw death metal, sharp as the blade of an executioner's axe! Massacre in an old slaughterhouse!


Recenze/review - ROTTEN COFFIN - The Agony in Slumber (2022):


Tracklist:
01. Intro 
02. Chapter 1: Darkness, Tears and Self-Destruction 
03. Chapter 2: Purification Through Suffering 
04. Chapter 3: Frozen Spirit 
05. Outro



pondělí 14. října 2024

Recenze/review - UNDEATH - More Insane (2024)


UNDEATH - More Insane
CD 2024, Prosthetic Records

for english please scroll down

Když si dostal první ránu, tak si byl překvapený. Kladivo ti pomalu proniklo do hlavy a zanechalo tam polámané kosti. Z mozku ti vytekly všechny ty hnusné a ošklivé informace, které se tam každý den dostávaly. Ze zpráv, ze sociálních sítí, od lidí, kteří mají v ústech jed. Umíral si dlouho, s velkými bolestmi. Když už byl konečně konec, zbyl po tobě jenom stín a několik mlhavých vzpomínek. Neměl si žádný pohřeb, jenom kremaci. A tvůj popel rozházeli na louce hned vedle kafilerie. 

Americké UNDEATH sleduji od jejich počátků a vždy se mi na nich líbil tlak, nakumulovaná energie a vztek, které z jejich hudby odkapávají jako krev z čerstvě otevřené rány. Kapela ctí základy stylu zvaného surový death metal a přidává velkou porci vlastních nápadů a invence. I na letošním albu pánové předkládají v podstatě dokonalou esenci toho, co mám na tomto stylu tolik rád.  


Kapela je ovlivněna smečkami typu TOMB MOLD, DEMILICH, INCANTATION, BOLT THROWER, MORBID ANGEL, SUFFOCATION, a samozřejmě CANNIBAL CORPSE. Možná si každý najdete i jiná jména, ale to není zase tolik důležité. Dnes ani vlastně nejde být někomu nepodobný. Důležité je, aby hudba řezala tou správnou stranou nože, aby jsem měl chuť se k ní vracet. A to platí v případě "More Insane" na sto procent. Jednou jsem viděl chlápka, co celý život drtil kosti. Měl obrovskou palici a mlátil s ní do kloubů, do lebek, do hrudního koše. Musí to být náročná práce. Zajímavé je, že se stále usmíval. Byl jako starý hrobník, který už viděl všechny hrůzy světa. Vzpomněl jsem si na ně, když jsem sedával dlouhé hodiny u reproduktorů a rval jsem si nové album pod tlakem do hlavy. Je to extrém, brutalita, syrovost starých jatek, ale zároveň působí deska pestře a zajímavě. Nenudím se ani chvilku. Naopak, pořád se něco děje. Líbí se mi i určitý neklid, chvění, chcete-li, které se proplétají novinkou jako jedovatý had. Budete roztrháni na kusy, zničeni a rozemleti na prach. Povedl se i zvuk (Mark Lewis), který je masivní, dobře čitelný a náležitě masakrující. Obal (Matt Browning) určitě zaujme. Je v něm nápad. Koneckonců mě inspiroval k sepsání dnešního úvodu. Nalezneme zde krutost a pradávnou sílu, bestialitu, zkrátka vše, co chci a požaduji. Když jsem dostal první ránu, tak jsem byl překvapený. Kladivo mi pomalu proniklo do hlavy a zanechalo tam polámané kosti. Z mozku mi vytekly všechny ty hnusné a ošklivé informace, které se tam každý den dostávaly. Mocné, krvelačné death metalové monstrum, které vás roztrhá na kusy! Absolutní masakr, totální destrukce! 


Asphyx says:

When you got the first shot, you were surprised. The hammer slowly penetrated your head, leaving broken bones. All the nasty, nasty information that was coming out of your brain every day. From the news, from social media, from people with poison in their mouths. You were dying for a long time, in a lot of pain. When it was finally over, all you had left was a shadow and a few vague memories. You had no funeral, just a cremation. And your ashes were scattered in the meadow next to the rendering plant. 

I've been following American UNDEATH since their early days, and I've always liked the pressure, the pent-up energy and anger that drips from their music like blood from a freshly opened wound. The band honors the basics of the style called raw death metal and adds a big helping of their own ideas and inventiveness. Even on this year's album, the gentlemen present pretty much the perfect essence of what I love so much about this style.  


The band is influenced by the likes of TOMB MOLD, DEMILICH, INCANTATION, BOLT THROWER, MORBID ANGEL, SUFFOCATION, and of course CANNIBAL CORPSE. Maybe everyone will find other names, but that's not so important. Nowadays you can't really be unlike someone. What's important is that the music cuts with the right side of the knife, so that I feel like coming back to it. And that's 100% true in the case of "More Insane". I once saw a guy who'd been crushing bones all his life. He had a huge mallet, and he was hitting knuckles, skulls, chests. It must be hard work. Interestingly, he was always smiling. He was like an old undertaker who had seen all the horrors of the world. I remembered them as I sat for long hours at the speakers, ripping a new album into my head under pressure. It's extreme, the brutality, the rawness of the old slaughterhouse, but at the same time the album feels colourful and interesting. I'm not bored for a moment. On the contrary, there's always something going on. I also like a certain restlessness, a trembling, if you will, that weaves through the novelty like a poisonous snake. You will be torn apart, destroyed and ground to dust. The sound (by Mark Lewis) is also good, massive, clear and properly butchering. The cover art (Matt Browning) certainly impresses. There's an idea in there. After all, it inspired me to write today's introduction. Here we find cruelty and ancient power, bestiality, in short, everything I want and demand. When I got my first shot, I was surprised. The hammer slowly penetrated my head, leaving broken bones. All the nasty and ugly information that was coming in every day was drained out of my brain. A powerful, bloodthirsty death metal monster that will tear you apart! Absolute carnage, total destruction!



about UNDEATH on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
01. Dead From Beyond 
02. More Insane 
03. Brandish The Blade 
04. Disputatious Malignancy 
05. Sutured For War 
06. Cramped Caskets (Necrology) 
07. Bounty Hunter 
08. Wailing Cadavers 
09. Disattachment Of A Prophylactic In The Brain 
10. Bones Clattering In The Cave



Recenze/review - FURNACE - Trojan Hearse (2024)


FURNACE - Trojan Hearse
CD 2024, Obelisk Polaris Productions

for english please scroll down

Přemýšleli jste někdy o tom, co se stane s našimi dušemi, zatímco tělo hnije postupně v zemi? Zmizí v jiné dimenzi, v pekle nebo v nebi? Za řekou Styx a nebo se nestane vůbec nic? Otázek, které jsou stále pokládány je mnoho a odpovědi na ně nemáme. Švédští melodičtí death metalisté FURNACE vám nabízejí příběh, který sice na tyhle otázky neodpovídá, ale pokud máte dobrou fantazii, tak určitě zaujme. Představte si muže, který sestrojí stroj, aby se mohl vydat do záhrobí. 

Hledá svoji mrtvou manželku, potkává duše zemřelých, potácí se v temnotě, potká dokonce samotného Boha, který je ale již značně vyhořelý, protože se nemůže dívat na to, kam to lidstvo dopracovalo. A k tomu všemu vám hraje jako nějaká chladná a temná kulisa utkaná z temných a chladných death metalových melodií tahle deska. Podepsáni jsou pod ní - Rogga Johansson, Peter Svensson, Lars Demoké. 


Máte rádi staré EDGE OF SANITY, líbí se vám PARADISE LOST? Líbí se vám severský vítr, studený sníh a mráz v kostech? Tak potom jste zde správně. Zvukově velmi dobře ošetřené album (nahráno v The Rotpit and Night Wind Studios, o produkci, mixování a mastering se postaral Peter Svensson) vás přenese za řeku Styx. Potkáte své vlastní démony, budete zpytovat svědomí. Celým albem se jako nějaká prašivá pavučina vznáší melancholie a doomové nálady. Určitě znáte takové ty zvláštní momenty, kdy vás bez důvodu a zničehonic popadne smutek. Tak přesně takhle vnímán nové album "Trojan Hearse" já. Pánové sice nevymýšlejí nic nového, zbytečně neexperimentují, ale rozhodně se nejedná jenom o další obyčejné, i když velmi dobře zahrané řemeslo. Naopak, stalo se mi to vlastně ihned, během několika prvních poslechů - byl jsem chycený do pasti. Rád se k nahrávce vracím, nejlépe, když se setmí a v ulicích se objeví přízraky. Někdy nad tím přemýšlím, jaké by to bylo mít stroj, který by mi umožnil se setkat s mrtvými přáteli, doříct jim všechno, co jsme nestihli, vypít spolu ještě několik piv. Já vím, nejde to, ale hudba je přeci jako sny. Může být těžká a zákeřná, ale i chladná a podmanivá, s velkou porcí zajímavých melodií, stejně jako v tomto případě. Venku se zvedá vítr a začalo pršet. Ochladilo se a z nebe padá krev. Musím se vydat na cestu. Beru si s sebou tohle album, to je samozřejmé. Jeho síla totiž vynikne nejvíce někde o samotě, v lese, na starých pohřebištích, na kterých je vchod do podzemí. Mrazivá, temná cesta bez konce! Hledání dávno mrtvých stínů! Melodický death metal, který se vám dostane do morku kostí! 


Asphyx says:

Have you ever wondered what happens to our souls while the body rots gradually in the ground? Do they disappear into another dimension, hell or heaven? Beyond the River Styx, or does nothing happen at all? The questions that are still being asked are many and we have no answers. Swedish melodic death metallers FURNACE offer you a story that doesn't answer these questions, but if you have a good imagination, it will definitely catch your attention. Imagine a man who builds a machine to go to the beyond.

He searches for his dead wife, meets the souls of the dead, stumbles in the darkness, even meets God himself, but he's pretty much burned out because he can't see where humanity has gotten to. And to top it all off, this record plays like some cool and dark backdrop woven from dark and cool death metal melodies. Signed by Rogga Johansson, Peter Svensson, Lars Demoké.



Do you like the old EDGE OF SANITY, do you like PARADISE LOST? Do you like Nordic wind, cold snow and frost in your bones? Then you're in the right place. The sonically very well treated album (recorded at The Rotpit and Night Wind Studios, production, mixing and mastering by Peter Svensson) will take you beyond the river Styx. You will meet your own demons, you will question your conscience. Melancholy and doom moods float through the whole album like some kind of dusty spider web. You must know those strange moments when sadness takes hold of you for no reason and all of a sudden. That's exactly how I perceived the new album "Trojan Hearse". The gentlemen don't invent anything new, they don't experiment unnecessarily, but it is definitely not just another ordinary, though very well played craft. On the contrary, it actually happened to me immediately, within the first few listens - I was trapped. I like to return to the recording, preferably when it gets dark and the ghosts appear in the streets. I sometimes wonder what it would be like to have a machine that would allow me to meet up with dead friends, to tell them everything we missed, to drink a few more beers together. I know it's impossible, but music is like dreams. It can be heavy and insidious, but it can also be cool and captivating, with a large portion of interesting melodies, as in this case. Outside, the wind is picking up and it's starting to rain. It's getting colder and blood is falling from the sky. I must be on my way. I'm taking this album with me, that goes without saying. Because its power is most evident in the solitude of the woods, in old burial grounds where there's an entrance to the underground. A freezing, dark journey with no end! A search for shadows long dead! Melodic death metal that will get to your bones!



Recenze/review - FURNACE - Dark Vistas (2020):


Tracklist:
A Wreath for the Departed
Morbid Fascination
Trojan Hearse
Labyrinth of Souls
The Divine Below
All the Devils
Through the Jungle (By the River Styx)
Never Mine
Metamorphosis
Ride the Hearse (Going Home)

Line-up:
Rogga Johansson: Guitars and Lead Vocals
Peter Svensson: Bass and Backing Vocals
Lars Demoké: Drums and Percussion



neděle 13. října 2024

Recenze/review - THE CROWN - Crown of Thorns (2024)


THE CROWN - Crown of Thorns
CD 2024, Metal Blade Records

for english please scroll down

Síla mrazivých melodií znějících ve větru. Ozvěny z temných lesů, z nekonečné nicoty. Těžko definovatelná energie a tlak, vycházející z vlastního nitra. Už jste někdy měli pocit, že na vás všechno padá, že svět je černý a kolem vás jsou jen samí špatní lidé? Těžko se vám vstávalo, nemohli jste jíst, celé vaše tělo svírala tíseň. A potom, najednou a znenadání, jste roztrhli řetězy a byli jste silní jako šelmy připravené k lovu. Na hudbě je nejkrásnější to, že ji lze vnímat různými způsoby. Nové album švédských legendárních THE CROWN na mě působí jako lavina, jako tlaková vlna, která smete vše v okruhu několika kilometrů.

Je až neuvěřitelné, jakou si kapela s takhle dlouhou historií drží stále skvělou formu. Nemusíme se zde bavit o zvuku, který je samozřejmě skvělý (Marko Tervonen - recording, Jonas Kjellgren - mixing, mastering), nemusíme řešit ani stylový "starý" motiv na obalu. Formální, i když velmi důležité věci, jsou v nejlepším pořádku. Ostatně jako vždy.


Soustřeďme se raději na hudbu samotnou. Letos se sice kapela stále drží toho, co umí nejlépe - severského melodického death thrash metalu, ale navíc přidává neopakovatelnou atmosféru. Mám THE CROWN ve svém soukromém žebříčku hodně vysoko, mnohem výše než mnoho o hodně slavnějších kapel. Protože se jedná, jako vždy, o velmi poctivou muziku, o směs talentu, ale i pokory, o vášeň, kterou musíte mít, abyste zasáhli posluchače přímo do srdce. Možná vám bude připadat, že se Švédi drží svých ověřených postupů a budete mít svým způsobem pravdu. Přesto se posouvají, umí zaujmout. Navíc je nové album "Crown of Thorns" takovou kombinací starého i nového. Ctí se zde klasické kořeny, ale zároveň se objevují nová temná zákoutí. Přiznám se bez mučení, jsem velký fanoušek kapely a vždy s napětím očekávám, s čím kapela přijde. Nesu si domů hudební nosič, jsem napnutý, u prvního poslechu. Následuje úleva - vše je v nejlepším pořádku a mě nezbývá, než se opět poklonit až k zemi. Tahle smečka se poslouchá srdcem. Je totiž opravdová, uvěřitelná, syrová. A tak zase jednou stojím na vysoké hoře a dívám se dolů, na lidské snažení. Mezi mraky, v chladu a daleko od všeho, vynikne nové album nejvíce. Najednou mě nic nebolí, jsem jen já a muzika, jenom já a riffy, údery bicích, zpěv a jakýsi neklid, možná i melancholie, které jsou typickým poznávacím znamením těchto švédských démonů. Líbí se mi, že jsem opět dostal velmi pestrou paletu nálad. Skladby jsou někdy mrazivé, jindy vznešené a majestátní, melodie mě drásají do krve, vzduchem se vznáší temná energie. Kývám se ve větru, padám do hlubiny, znovu vstávám. Je to opravdu velmi silná a podmanivá deska. Víc myslím dodávat netřeba. Raději poslouchejte a to pořádně nahlas. A přečtěte si i recenze na starší nahrávky i rozhovor, které jsou odkazovány dole pod článkem. Ozvěny z temných lesů, z nekonečné nicoty. Chladná síla silných death thrash metalových melodií! Vichřice, která vás strhne do podsvětí!


Asphyx says:

The power of frosty melodies sounding in the wind. Echoes from the dark woods, from the endless nothingness. A hard-to-define energy and pressure coming from within. Have you ever had the feeling that everything is falling on you, that the world is black and there are only bad people around you? It was hard to get up, you couldn't eat, your whole body was heavy. And then, suddenly and suddenly, you broke your chains and were as strong as beasts ready for the hunt. The most beautiful thing about music is that it can be perceived in different ways. The new album from Swedish legends THE CROWN has an avalanche effect on me, like a pressure wave that sweeps away everything within a few kilometres.

It's almost unbelievable how a band with such a long history is still in great shape. We don't have to talk about the sound, which is of course great (Marko Tervonen - recording, Jonas Kjellgren - mixing, mastering), we don't even have to deal with the stylish "old" motif on the cover. Formal, though very important things are in the best order. As always.


Let's concentrate instead on the music itself. This year, the band still sticks to what they do best - Nordic melodic death thrash metal, but they also add a unique atmosphere. I have THE CROWN very high in my personal ranking, much higher than many much more famous bands. Because it is, as always, very honest music, a mixture of talent but also humility, the passion you have to have to hit the listener right in the heart. You may feel that the Swedes are sticking to their tried and tested methods, and in a way you would be right. Yet they are pushing themselves, they know how to captivate. Plus, the new album "Crown of Thorns" is such a combination of old and new. It honors the classic roots, but at the same time explores new dark corners. I'll admit without torture, I'm a huge fan of the band and I'm always excited to see what they come up with. Bringing home a music carrier, I am pumped at the first listen. Relief follows - all is well and I have no choice but to bow down to the ground again. This pack listens with the heart. Because it's real, believable, raw. And so once again I stand on a high mountain and look down on the human endeavor. Among the clouds, in the cold and away from everything, the new album stands out the most. Suddenly nothing hurts, it's just me and the music, just me and the riffs, the drum beats, the vocals and a kind of restlessness, maybe even melancholy, that are the typical hallmarks of these Swedish demons. I like that I got a very varied range of moods again. The songs are sometimes chilling, other times sublime and majestic, the melodies tug at my blood, a dark energy hovers in the air. I sway in the wind, I fall into the depths, I get up again. This is a very powerful and captivating record indeed. I think that's all I need to say. You better listen to it, and listen loud. And read the reviews of the earlier recordings and the interview linked at the bottom of the article. Echoes from the dark woods, from the endless nothingness. The cold power of strong death thrash metal melodies! A whirlwind that takes you to the underworld!



about THE CROWN on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
1. I Hunt with the Devil (04:55)
2. Churchburner (04:14)
3. Martyrian (04:50)
4. Gone to Hell (04:46)
5. Howling at the Warfield (03:52)
6. The Night Is Now (03:10)
7. God-King (03:06)
8. The Agitator (01:49)
9. Where Nightmares Belong (03:50)
10. The Storm That Comes (06:57)
11. Eternally Infernal (Bonus Track) (05:30)
12. No Fuel for God (Bonus Track) (03:46)
13. Mind Collapse (Bonus Track) (03:44)

band:
Marcus Sunesson - Guitars (lead)
Marko Tervonen - Guitars
Johan Lindstrand - Vocals
Mattias Rasmussen - Bass
Mikael Norén - Drums



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý sedmdesátý osmý - Staré pohřebiště v horách


Příběh čtyř stý sedmdesátý osmý - Staré pohřebiště v horách

Musíme si sednout. Zadýchaní z několika kopců postupně překračujeme obrovské balvany, kloužeme na listí, píchají nás do tváří jehličnaté větve. Je znát, že starou pašeráckou stezkou, která vede před hřebeny Jizerských hor, nikdo už dlouho nešel. Tenkrát ještě nebyly plné hory nadšených turistů s navigacemi, dokonalým oblečením a batohy pro přežití. Měli jsme každý jenom bágl, v něm nůž a sirky, něco málo k jídlu a pití. Zbytek jsme nechali náhodě. Nevím, jak to máte vy, ale já jednou za čas musím vyrazit někam jen s kamarády. Svoji milou mám moc rád, její kamarádky taky, ve společnosti žen je mi většinou moc dobře, ale pořád jsem a budu chlap, který si rád dá pár piv, poklábosí o životě. Holky jsme nechali na chalupě. Petra si s blondýnkou rozumí. Říkaly, že si otevřou víno. Pít bude ale jen moje holka. Naši přátelé čekají mimino. Na Vencovi je vidět, že neví, co ho čeká. Je takový napnutý. Možná i právě proto jsme vyrazili. Jsme nahoře na kopci. Pózujeme jako velcí dobyvatelé. Fotky nemáme, tehdy se nikdo moc nefotil. Zato si dáme z čutory čaj. Samozřejmě s rumem.

Má oprávněný strach. Těhotenství změní i kluky, nemyslete si. Přemýšlí, co a jak bude dál. Jak to zvládne, najednou je na něj naložena zodpovědnost. Vyrůstal jen s babičkou, prošel si peklem pervitinu. Vypadá starší, strhanější, ale má pořád tu krásnou čistou duši. Říkáme si všechno důležité. Máme se komu svěřit. Cítím, že teď mě potřebuje. Rozložíme mapu a protože je stará, vytištěná krátce po válce, některá místa jsou zakreslena zcela jinak. Ale nevadí nám to. Nemáme vlastně žádný velký cíl. Jde nám hlavně o to, pokecat. Není ještě ani poledne a už nás bolí nohy. Klouže to. Včera v noci sprchlo a některé pasáže jsou nebezpečné. Raději obejdeme shluk pískovcových skal. Ne, nepůjdeme skrz, nebudeme je slézat. Slíbil jsem, že tě přivedu v pořádku. Zastaví se. Zadrží mě rukou a dá si prst na pusu. Ticho. Ani se nehýbeme. Před námi stojí obrovský čtrnácterák. Je pár metrů od nás. Frká nozdrami a mě probleskne hlavou, co budeme dělat, jestli zaútočí. Zahrabe kopytem a my cítíme propojení s přírodou. Jsme jen malým dílkem něčeho krásného, obrovského. Poskočí a pak se otočí a ukáže nám bílej zadek. Uff, to bylo o fous. 

Nad hlavami nám jako nějací strážci krouží jestřábi. Přemýšlím, jestli jsou z rodinky, co hnízdí každý rok kousek od chalupy nebo nějací jejich příbuzní. Najednou se ten největší z nich zastaví a pak střemhlav zaútočí na něco na zemi. Zbytek se po chvilce přidá a lesem se rozezní nářek. Pištění a strach. Ptáci se rozeřvou a někde v dálce zaštěká srnec. Potom je ticho. Oběť je mrtvá. Jdeme dál a najdeme roztrhaného zajíce. Vezmeme to podél potoka, který stéká dolů jako nějaký třpytivý závoj. Slunce problikává mezi korunami stromů a jeho odlesky odrážejí pestrou paletu barev. Říkám to již dlouhé roky, jednou za čas musím koukat do zeleného, uklidnit se, uvědomit si své místo v životě i vesmíru. Mluvíme o tom s Vencou a on, nesměle, kostrbatě, tak jak to mi chlapi děláme, vyjadřuje svoje obavy. Jak uživím rodinu, jak předělám byt. Nikdy neměl otce, stejně jako nefungoval ten můj, tak ten jeho si zemřel a nechal ho v obrovském světě samotného. Hele, kámo, dívej se dopředu a bojuj, zbytek nech na intuici. Jsi dobrej kluk, hodnej a spolehlivej. A Petra tě má moc ráda, to zvládnete. Potom přidám obligátní, kdybys něco potřeboval, jsem tady. Podá mi ruku a poděkuje. Není zač vole. 

Je to jen pár chalup, uskupených kolem horského kostelíka. Nepamatuji si, jak se vesnička jmenovala, ale nikdy nezapomenu na prsatou paní, která seděla na zápraží a pila kafe. Kam jdete mládenci. V pohádce by byla asi kouzelnou babičkou, ale tady je ženou v plné síle. Moje bábi by řekla, že je dobře stavěná, dobrá do rodiny. Kdysi to mívalo svoje opodstatnění. Prabába byla z dvanácti dětí, přežily dvě. A máma jim umřela ihned po jejím porodu. Ani vlastně nevím, proč mě to napadá. Paní mě ale vytrhne z myšlenek. Nabídne nocleh, ale potřebuje nasekat dříví a vykopat za kompostem díru. Podíváme se na sebe a protože jsme jen dva obyčejní kluci a na její postavu se více než dobře dívá, kývneme. Stejně jsme už utahaní. Jdu sekat a Venca kopat. Práce nám jde dobře od ruky. Je k večeru, když nám řekne, ať už končíme. Má takové zvláštní rysy v obličeji. Není hezká prvoplánovým způsobem, ale zdraví z ní doslova čiší. Když nám nalévá mléko a dává sýr, nedá mi to. Podívám se jí do výstřihu. Když odchází, je na ní znát, že se pořád ráda líbí. Kroutí zadkem. Venca i já najednou zavzdycháme. Pak se sedí a dáma vypráví. O manželovi, co ji ho vzal les. Padl na něj strom. Zemřel na místě. 

Na co ta jáma? Zeptá se Venca. Vidíš, málem bych zapomněla. Pojď mi pomoct. Dívám se do kraje a je mi tak nějak moc dobře. Unavený, ale na čerstvém vzduchu. Kousek od polských hranic. V horách, které miluju od dětství. S kámošem na celý život a s ženou, na kterou bych se mohl pořád dívat. Za chvilku se vrátí a nesou mrtvého psa. Pohřbí ho do díry, zasypou zeminou a když si zase sednou, tak jí tečou po tváři slzy. Tak jsem zůstala úplně sama. A já měl najednou předtuchu, že se z ní stane jednou čarodějnice, že bude chodit zaklínat, že bude umět namíchat lektvary a uhranout. Nevím proč, ale něco mi na ní nesedí. Spíme na seně a když se jdu v noci vyčůrat, tak slyším z chalupy divné zvuky. Nedá mi to a nahlédnu přes okno dovnitř. Sedí ve velké vaně, vzlyká a nabírá vodu do dlaní. Vypadá jako v transu, jako omámená. Začne se mlátit pěstmi do velkých prsou. Zvedne se a poklekne. Nevím, co má v ruce, ale švihá se do zad. Její zadek svítí do tmy a když se otočí, má obličej celý od krve. Její oči žhnou a potom už nevím, jestli měla rozšklebenou tvář jako bestie nebo se mi to zdálo. Utekl jsem vyděšený do stodoly a probudil Vencu. Když šel se mnou, přesvědčit se, že si nevymýšlím, tak spala klidně v posteli. Měla odhalenou nohu a bylo jí vidět skoro do klína. Venca si něco zabroukal pod vousy a odešel. Já se ještě chvilku díval a ona si najednou sedla a ukázala na mě prstem.

Už jsem nespal. Hlídal jsem, měl po ruce rýč a čekal jsem na světlo. Ráno se na mě dívá jinak, než včera. Připadá mi, že má i úplně odlišný hlas. Víc zastřený. Taky má najednou divné narážky. Dá nám sice snídani, ale je rozcuchaná, jen v noční košili, ve které je všechno vidět. Ještě mnoho let potom jsme si nebyli s Vencou jistí, jestli nezačala bláznit. To by bylo asi klasické vysvětlení. Jenže já viděl svoje. Na rozloučenou nás dlouho objímá, až je mi to nepříjemné. Mává nám, když už jsme na cestě. Jsem rád, že jsme pryč. Zajímavé je, že Vencovi přišlo všechno v pořádku. Bavíme se raději o dobrodružných knihách, o cestovatelích. Svačíme u strouhy, sledujeme pstruhy. Tady v pohraničí moc chalup ani domů už není. Přesto potkáme malou vesnici, ve které je hospoda. Jsme pro místní jako zjevení. Vyptávají se a dají nám guláš, který je výborný. Z jelena. Zase mě napadne, jestli jsme jej náhodou nepotkali. Nakonec nemusíme ani platit. Připijeme tedy všem na zdraví, pěkně poděkujeme a vydáme se dál. 

Už jste někdy stáli na rozcestí, jako v pohádce a nevěděli kudy jít dál? Máme v nohách šíleně moc kilometrů, spacáky nás tíží i jídlo od čarodějnice. Snad nám do něj nic nenasypala, dělám si legraci. Vencovi to ale nepřijde. Dokonce mě několikrát okřikne. Taková pěkná, hodná paní a ty si toho nevážíš, pořád brbláš. Jdeme doprava. Musíme. Nevíme proč, ale táhne nás to tam. Přitom, je to horší, temnější cesta. Nikde žádné značení, místy dokonce stezka mizí a objevuje se znenadání. Je to iluze, nebo realita, ptám se a odpovědí je mi kámen, o který zakopnu. Zakleju. Někde v dáli zaskřehotá havran. Je hodina mezi člověkem a vlkem. Ochladí se. Poprvé mi přeběhne mráz přes záda. Musíme někde přenocovat. Sedneme si a pod baterkou studujeme mapu. Hele, kam zmizela? Máme před sebou jen prázdný papír. Štípáme se do tváří, jestli oba nesníme. Jenže ne. Ještě prohodím pár klasických vtípků o bludných kořenech, ale jak přibývá tma, mrzne mi sranda na rtech. Ulehneme kousek bokem, na jedné mýtině. Je to tady divný, řekne Venca. Asi na chvilku usnu, protože se mi zdá sen o Kačence. Občas se mi to ještě stává. Jenže dnes je úplně jiná.

Když se na mě podívá, tak má vyceněné zuby. Přišla jsem tě zabít. Krve by se ve mě nedořezal. Tak se bojím. Většinou, když se vloudí do mých snů, tak je pořád tou vílou, co ji pamatuji. Ale tentokrát ne. Přitulí se, lísá se, chytne mě pevně za ruku a pak mi ji prosekne drápy. Teče mi krev, ale je to spíš úleva, než bolest. Pak si na mě vleze, začne přirážet. Není ale éterickou dívkou, ale je nějaká silnější, divočejší. Otočí hlavu kolem své osy, vyvrátí jí a když ji vrátí do své původní polohy, není to Kačenka, ale je to naše paní domácí ze včerejší noci. Neměl si mě sledovat, když jsem si to dělala, teď za to zaplatíš. Vyrve mi střeva z těla a pak je hodí bokem. Probudí mě hrozný, šílený řev. Naproti na kameni sedí Venca, divně se kývá do rytmu a blábolí něco nesrozumitelného. Nejhorší je, že má otevřené oči. Vstanu, ohmatám si břicho, jestli jsem v pořádku a oddychnu si úlevou. Dám mu pár facek, aby se probudil. Lekne se a začne mluvit o tom, jak za ním přišli jeho rodiče. Poprvé se dozvím, že kdysi dávno spáchali sebevraždu. Měli prý plesnivé tváře. Vstali z hrobu, opakuje pořád dokola. Dám mu napít a pak se díváme na hvězdy. Pomalu se uklidní. 

Vyprávíme si o životě. Mluvíme o všem. O svých holkách, jak je máme rádi, o škole a práci, o plánech, o tom, z čeho máme strach. Jsme oba tak trošku ztracení, jak už tak kluci bez normálních otců bývají. Ale bojujeme. Co to bylo? Řekne uprostřed věty. Nevím, odpovím opatrně a přiznám se, že se modlím, aby to nebyla čarodějnice. Třeba nás sledovala, přeci jen, slíbila mi, že mě zabije. Jsou to výkřiky bolesti. Hrozné a šílené. Něco, co drásá nervy. Vezmu do rukou pevně nůž. Máme v sobě malou dušičku, ale vyrazíme. Cítím se jako malý kluk, který se bál dojít celou noc na záchod. Protože tam může být příšera. Je teplá noc, přesto je mi zima. Venca je úplně bílý, popelavý, jako v dobách, kdy jsem ho nacházel před jejich domem zfetovaného. Utíkat nebudeme, stejně nevíme kam. Vydáme se směrem, odkud zní šílené skřeky. Dojdeme na vedlejší mýtinu. Stojí na ní dva vojáci ve starých uniformách. Ani jeden nemá tvář a přesto se na nás dívají. Do prdele, řekneme oba současně. Otočíme se jak na podpatku a běžíme. 

Tma, větve šlehající nás do tváří. Za námi dva lovci. Nějak jsme oba věděli, že nás zabijí. Klopýtáme přes kořeny, pálí nás svaly, jsem zadýchaní. Takhle nějak se musí cítit lovená zvěř, napadne mě. Vylezou v nás na povrch pradávné pudy. Boj o život. Tak to bych nikdy neřekl, že skončím tak, že mě budou honit po lese dva přízraky. Doběhneme ke skále. Vydrápeme se a ní a když se ohlédneme, jsou stále za námi. Na druhé straně je jenom tma, hluboký sráz a jinak nic. Jak to budou jednou vysvětlovat holkám, napadne mě ještě. Lezou za námi, už jsou tady, cítím jejich šepot. Jedovatý, hnusný šepot. Skočíme. Bez rozmyslu. Lepší zemřít takhle, než aby nás roztrhaly nějaké příšery z jiného světa. Cítím jak moje tělo padá na kameny. Lámou se mi kosti a puká mi lebka. Venca nemá žádný obličej. Kurva proč, proč zrovna my? Něco mi kápne na obličej. Krev? Ne je to voda, konečně se doopravdy probudím. Ležím ve spacáku a můj kamarád mi leje na obličej vodu z čutory. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. 

Sedneme si, vyndáme uzený sýr a chleba. Slunce je krásné, tak krásné. Jak si spal, zeptá se mě opatrně. Pak mi vypráví úplně stejný sen, jako jsem měl já. Chvíli sedíme, nic neříkáme a nakonec se vydáme na druhou mýtinu. Jak ale můžeme vědět, že tam je? Nikdy jsme tam nebyli. Je tam trošku jiná tráva než jinde. Taková víc zelená. Zvedne se lehký vítr a prohání se mezi stromy. Ty vole, to je nějaký pohřebiště nebo co. Ozve se za mnou. A opravdu, mezi keři  vzrostlou zelení lze nalézt náhrobky. Česká i německá a polská jména. Rozkoukáme se a najednou vidíme obrysy bývalých zdí, pozůstatky asi kaple. Chvilku tam jsme, uhranutí a v jakémsi rauši, který neumím popsat, ani vysvětlit. Co se to tady děje? Nevím, ale rozhodně se mi to nelíbí. Rychle sbalíme a vrátíme se stejnou cestou zpátky. Tentokrát na nás v hospodě nejsou místní vůbec milí. Když se jich totiž zeptáme, co je to za hřbitov, tak si jen dají prst na ústa, zasyčí a mlčí. Teprve až dál, o několik vesniček mimo, nám nějaký starý pán řekne, že se zde za války a po válce děly hrozné věci. Soused sousedu vlkem, řekl přesně. Dále se raději nevyptávám.

Chalupě čarodějnice se vyhneme obrovským obloukem. Člověk nikdy neví. Ve vlaku, kterým se vracíme, už nikdo z nás na přízraky ani démony nevěří. Není proč, jsou to přeci bytosti z pohádek a starých legend. Jen když nám paní kontroluje jízdenky, zatrne nám. Ano, moji milí přátelé, má velká prsa, je hrozně příjemná a halasí na celé kupé, jak nás ráda vidí. Jen nevím proč, ale když jí dávám lístek, tak se ji zablýskne v oku. Nebo ne? Já už nevím, musím se uklidnit. Což se stane až na chalupě s holkama. Nikdy jim to nevyprávíme, stejně by nám nevěřily. Ale někdy, když spolu jdeme na pivo a jsme sami, tak si vzpomeneme. Jsou totiž věci, mezi nebem a zemí, na které se nezapomíná. Jako třeba na jedno staré pohřebiště v horách. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER