Když si dostal první ránu, tak si byl překvapený. Kladivo ti pomalu proniklo do hlavy a zanechalo tam polámané kosti. Z mozku ti vytekly všechny ty hnusné a ošklivé informace, které se tam každý den dostávaly. Ze zpráv, ze sociálních sítí, od lidí, kteří mají v ústech jed. Umíral si dlouho, s velkými bolestmi. Když už byl konečně konec, zbyl po tobě jenom stín a několik mlhavých vzpomínek. Neměl si žádný pohřeb, jenom kremaci. A tvůj popel rozházeli na louce hned vedle kafilerie.
Americké UNDEATH sleduji od jejich počátků a vždy se mi na nich líbil tlak, nakumulovaná energie a vztek, které z jejich hudby odkapávají jako krev z čerstvě otevřené rány. Kapela ctí základy stylu zvaného surový death metal a přidává velkou porci vlastních nápadů a invence. I na letošním albu pánové předkládají v podstatě dokonalou esenci toho, co mám na tomto stylu tolik rád.
Kapela je ovlivněna smečkami typu TOMB MOLD, DEMILICH, INCANTATION, BOLT THROWER, MORBID ANGEL, SUFFOCATION, a samozřejmě CANNIBAL CORPSE. Možná si každý najdete i jiná jména, ale to není zase tolik důležité. Dnes ani vlastně nejde být někomu nepodobný. Důležité je, aby hudba řezala tou správnou stranou nože, aby jsem měl chuť se k ní vracet. A to platí v případě "More Insane" na sto procent. Jednou jsem viděl chlápka, co celý život drtil kosti. Měl obrovskou palici a mlátil s ní do kloubů, do lebek, do hrudního koše. Musí to být náročná práce. Zajímavé je, že se stále usmíval. Byl jako starý hrobník, který už viděl všechny hrůzy světa. Vzpomněl jsem si na ně, když jsem sedával dlouhé hodiny u reproduktorů a rval jsem si nové album pod tlakem do hlavy. Je to extrém, brutalita, syrovost starých jatek, ale zároveň působí deska pestře a zajímavě. Nenudím se ani chvilku. Naopak, pořád se něco děje. Líbí se mi i určitý neklid, chvění, chcete-li, které se proplétají novinkou jako jedovatý had. Budete roztrháni na kusy, zničeni a rozemleti na prach. Povedl se i zvuk (Mark Lewis), který je masivní, dobře čitelný a náležitě masakrující. Obal (Matt Browning) určitě zaujme. Je v něm nápad. Koneckonců mě inspiroval k sepsání dnešního úvodu. Nalezneme zde krutost a pradávnou sílu, bestialitu, zkrátka vše, co chci a požaduji. Když jsem dostal první ránu, tak jsem byl překvapený. Kladivo mi pomalu proniklo do hlavy a zanechalo tam polámané kosti. Z mozku mi vytekly všechny ty hnusné a ošklivé informace, které se tam každý den dostávaly. Mocné, krvelačné death metalové monstrum, které vás roztrhá na kusy! Absolutní masakr, totální destrukce!
Asphyx says:
When you got the first shot, you were surprised. The hammer slowly penetrated your head, leaving broken bones. All the nasty, nasty information that was coming out of your brain every day. From the news, from social media, from people with poison in their mouths. You were dying for a long time, in a lot of pain. When it was finally over, all you had left was a shadow and a few vague memories. You had no funeral, just a cremation. And your ashes were scattered in the meadow next to the rendering plant.
I've been following American UNDEATH since their early days, and I've always liked the pressure, the pent-up energy and anger that drips from their music like blood from a freshly opened wound. The band honors the basics of the style called raw death metal and adds a big helping of their own ideas and inventiveness. Even on this year's album, the gentlemen present pretty much the perfect essence of what I love so much about this style.
The band is influenced by the likes of TOMB MOLD, DEMILICH, INCANTATION, BOLT THROWER, MORBID ANGEL, SUFFOCATION, and of course CANNIBAL CORPSE. Maybe everyone will find other names, but that's not so important. Nowadays you can't really be unlike someone. What's important is that the music cuts with the right side of the knife, so that I feel like coming back to it. And that's 100% true in the case of "More Insane". I once saw a guy who'd been crushing bones all his life. He had a huge mallet, and he was hitting knuckles, skulls, chests. It must be hard work. Interestingly, he was always smiling. He was like an old undertaker who had seen all the horrors of the world. I remembered them as I sat for long hours at the speakers, ripping a new album into my head under pressure. It's extreme, the brutality, the rawness of the old slaughterhouse, but at the same time the album feels colourful and interesting. I'm not bored for a moment. On the contrary, there's always something going on. I also like a certain restlessness, a trembling, if you will, that weaves through the novelty like a poisonous snake. You will be torn apart, destroyed and ground to dust. The sound (by Mark Lewis) is also good, massive, clear and properly butchering. The cover art (Matt Browning) certainly impresses. There's an idea in there. After all, it inspired me to write today's introduction. Here we find cruelty and ancient power, bestiality, in short, everything I want and demand. When I got my first shot, I was surprised. The hammer slowly penetrated my head, leaving broken bones. All the nasty and ugly information that was coming in every day was drained out of my brain. A powerful, bloodthirsty death metal monster that will tear you apart! Absolute carnage, total destruction!
Přemýšleli jste někdy o tom, co se stane s našimi dušemi, zatímco tělo hnije postupně v zemi? Zmizí v jiné dimenzi, v pekle nebo v nebi? Za řekou Styx a nebo se nestane vůbec nic? Otázek, které jsou stále pokládány je mnoho a odpovědi na ně nemáme. Švédští melodičtí death metalisté FURNACE vám nabízejí příběh, který sice na tyhle otázky neodpovídá, ale pokud máte dobrou fantazii, tak určitě zaujme. Představte si muže, který sestrojí stroj, aby se mohl vydat do záhrobí.
Hledá svoji mrtvou manželku, potkává duše zemřelých, potácí se v temnotě, potká dokonce samotného Boha, který je ale již značně vyhořelý, protože se nemůže dívat na to, kam to lidstvo dopracovalo. A k tomu všemu vám hraje jako nějaká chladná a temná kulisa utkaná z temných a chladných death metalových melodií tahle deska. Podepsáni jsou pod ní - Rogga Johansson, Peter Svensson, Lars Demoké.
Máte rádi staré EDGE OF SANITY, líbí se vám PARADISE LOST? Líbí se vám severský vítr, studený sníh a mráz v kostech? Tak potom jste zde správně. Zvukově velmi dobře ošetřené album (nahráno v The Rotpit and Night Wind Studios, o produkci, mixování a mastering se postaral Peter Svensson) vás přenese za řeku Styx. Potkáte své vlastní démony, budete zpytovat svědomí. Celým albem se jako nějaká prašivá pavučina vznáší melancholie a doomové nálady. Určitě znáte takové ty zvláštní momenty, kdy vás bez důvodu a zničehonic popadne smutek. Tak přesně takhle vnímán nové album "Trojan Hearse" já. Pánové sice nevymýšlejí nic nového, zbytečně neexperimentují, ale rozhodně se nejedná jenom o další obyčejné, i když velmi dobře zahrané řemeslo. Naopak, stalo se mi to vlastně ihned, během několika prvních poslechů - byl jsem chycený do pasti. Rád se k nahrávce vracím, nejlépe, když se setmí a v ulicích se objeví přízraky. Někdy nad tím přemýšlím, jaké by to bylo mít stroj, který by mi umožnil se setkat s mrtvými přáteli, doříct jim všechno, co jsme nestihli, vypít spolu ještě několik piv. Já vím, nejde to, ale hudba je přeci jako sny. Může být těžká a zákeřná, ale i chladná a podmanivá, s velkou porcí zajímavých melodií, stejně jako v tomto případě. Venku se zvedá vítr a začalo pršet. Ochladilo se a z nebe padá krev. Musím se vydat na cestu. Beru si s sebou tohle album, to je samozřejmé. Jeho síla totiž vynikne nejvíce někde o samotě, v lese, na starých pohřebištích, na kterých je vchod do podzemí. Mrazivá, temná cesta bez konce! Hledání dávno mrtvých stínů! Melodický death metal, který se vám dostane do morku kostí!
Asphyx says:
Have you ever wondered what happens to our souls while the body rots gradually in the ground? Do they disappear into another dimension, hell or heaven? Beyond the River Styx, or does nothing happen at all? The questions that are still being asked are many and we have no answers. Swedish melodic death metallers FURNACE offer you a story that doesn't answer these questions, but if you have a good imagination, it will definitely catch your attention. Imagine a man who builds a machine to go to the beyond.
He searches for his dead wife, meets the souls of the dead, stumbles in the darkness, even meets God himself, but he's pretty much burned out because he can't see where humanity has gotten to. And to top it all off, this record plays like some cool and dark backdrop woven from dark and cool death metal melodies. Signed by Rogga Johansson, Peter Svensson, Lars Demoké.
Do you like the old EDGE OF SANITY, do you like PARADISE LOST? Do you like Nordic wind, cold snow and frost in your bones? Then you're in the right place. The sonically very well treated album (recorded at The Rotpit and Night Wind Studios, production, mixing and mastering by Peter Svensson) will take you beyond the river Styx. You will meet your own demons, you will question your conscience. Melancholy and doom moods float through the whole album like some kind of dusty spider web. You must know those strange moments when sadness takes hold of you for no reason and all of a sudden. That's exactly how I perceived the new album "Trojan Hearse". The gentlemen don't invent anything new, they don't experiment unnecessarily, but it is definitely not just another ordinary, though very well played craft. On the contrary, it actually happened to me immediately, within the first few listens - I was trapped. I like to return to the recording, preferably when it gets dark and the ghosts appear in the streets. I sometimes wonder what it would be like to have a machine that would allow me to meet up with dead friends, to tell them everything we missed, to drink a few more beers together. I know it's impossible, but music is like dreams. It can be heavy and insidious, but it can also be cool and captivating, with a large portion of interesting melodies, as in this case. Outside, the wind is picking up and it's starting to rain. It's getting colder and blood is falling from the sky. I must be on my way. I'm taking this album with me, that goes without saying. Because its power is most evident in the solitude of the woods, in old burial grounds where there's an entrance to the underground. A freezing, dark journey with no end! A search for shadows long dead! Melodic death metal that will get to your bones!
Síla mrazivých melodií znějících ve větru. Ozvěny z temných lesů, z nekonečné nicoty. Těžko definovatelná energie a tlak, vycházející z vlastního nitra. Už jste někdy měli pocit, že na vás všechno padá, že svět je černý a kolem vás jsou jen samí špatní lidé? Těžko se vám vstávalo, nemohli jste jíst, celé vaše tělo svírala tíseň. A potom, najednou a znenadání, jste roztrhli řetězy a byli jste silní jako šelmy připravené k lovu. Na hudbě je nejkrásnější to, že ji lze vnímat různými způsoby. Nové album švédských legendárních THE CROWN na mě působí jako lavina, jako tlaková vlna, která smete vše v okruhu několika kilometrů.
Je až neuvěřitelné, jakou si kapela s takhle dlouhou historií drží stále skvělou formu. Nemusíme se zde bavit o zvuku, který je samozřejmě skvělý (Marko Tervonen - recording, Jonas Kjellgren - mixing, mastering), nemusíme řešit ani stylový "starý" motiv na obalu. Formální, i když velmi důležité věci, jsou v nejlepším pořádku. Ostatně jako vždy.
Soustřeďme se raději na hudbu samotnou. Letos se sice kapela stále drží toho, co umí nejlépe - severského melodického death thrash metalu, ale navíc přidává neopakovatelnou atmosféru. Mám THE CROWN ve svém soukromém žebříčku hodně vysoko, mnohem výše než mnoho o hodně slavnějších kapel. Protože se jedná, jako vždy, o velmi poctivou muziku, o směs talentu, ale i pokory, o vášeň, kterou musíte mít, abyste zasáhli posluchače přímo do srdce. Možná vám bude připadat, že se Švédi drží svých ověřených postupů a budete mít svým způsobem pravdu. Přesto se posouvají, umí zaujmout. Navíc je nové album "Crown of Thorns" takovou kombinací starého i nového. Ctí se zde klasické kořeny, ale zároveň se objevují nová temná zákoutí. Přiznám se bez mučení, jsem velký fanoušek kapely a vždy s napětím očekávám, s čím kapela přijde. Nesu si domů hudební nosič, jsem napnutý, u prvního poslechu. Následuje úleva - vše je v nejlepším pořádku a mě nezbývá, než se opět poklonit až k zemi. Tahle smečka se poslouchá srdcem. Je totiž opravdová, uvěřitelná, syrová. A tak zase jednou stojím na vysoké hoře a dívám se dolů, na lidské snažení. Mezi mraky, v chladu a daleko od všeho, vynikne nové album nejvíce. Najednou mě nic nebolí, jsem jen já a muzika, jenom já a riffy, údery bicích, zpěv a jakýsi neklid, možná i melancholie, které jsou typickým poznávacím znamením těchto švédských démonů. Líbí se mi, že jsem opět dostal velmi pestrou paletu nálad. Skladby jsou někdy mrazivé, jindy vznešené a majestátní, melodie mě drásají do krve, vzduchem se vznáší temná energie. Kývám se ve větru, padám do hlubiny, znovu vstávám. Je to opravdu velmi silná a podmanivá deska. Víc myslím dodávat netřeba. Raději poslouchejte a to pořádně nahlas. A přečtěte si i recenze na starší nahrávky i rozhovor, které jsou odkazovány dole pod článkem. Ozvěny z temných lesů, z nekonečné nicoty. Chladná síla silných death thrash metalových melodií! Vichřice, která vás strhne do podsvětí!
Asphyx says:
The power of frosty melodies sounding in the wind. Echoes from the dark woods, from the endless nothingness. A hard-to-define energy and pressure coming from within. Have you ever had the feeling that everything is falling on you, that the world is black and there are only bad people around you? It was hard to get up, you couldn't eat, your whole body was heavy. And then, suddenly and suddenly, you broke your chains and were as strong as beasts ready for the hunt. The most beautiful thing about music is that it can be perceived in different ways. The new album from Swedish legends THE CROWN has an avalanche effect on me, like a pressure wave that sweeps away everything within a few kilometres.
It's almost unbelievable how a band with such a long history is still in great shape. We don't have to talk about the sound, which is of course great (Marko Tervonen - recording, Jonas Kjellgren - mixing, mastering), we don't even have to deal with the stylish "old" motif on the cover. Formal, though very important things are in the best order. As always.
Let's concentrate instead on the music itself. This year, the band still sticks to what they do best - Nordic melodic death thrash metal, but they also add a unique atmosphere. I have THE CROWN very high in my personal ranking, much higher than many much more famous bands. Because it is, as always, very honest music, a mixture of talent but also humility, the passion you have to have to hit the listener right in the heart. You may feel that the Swedes are sticking to their tried and tested methods, and in a way you would be right. Yet they are pushing themselves, they know how to captivate. Plus, the new album "Crown of Thorns" is such a combination of old and new. It honors the classic roots, but at the same time explores new dark corners. I'll admit without torture, I'm a huge fan of the band and I'm always excited to see what they come up with. Bringing home a music carrier, I am pumped at the first listen. Relief follows - all is well and I have no choice but to bow down to the ground again. This pack listens with the heart. Because it's real, believable, raw. And so once again I stand on a high mountain and look down on the human endeavor. Among the clouds, in the cold and away from everything, the new album stands out the most. Suddenly nothing hurts, it's just me and the music, just me and the riffs, the drum beats, the vocals and a kind of restlessness, maybe even melancholy, that are the typical hallmarks of these Swedish demons. I like that I got a very varied range of moods again. The songs are sometimes chilling, other times sublime and majestic, the melodies tug at my blood, a dark energy hovers in the air. I sway in the wind, I fall into the depths, I get up again. This is a very powerful and captivating record indeed. I think that's all I need to say. You better listen to it, and listen loud. And read the reviews of the earlier recordings and the interview linked at the bottom of the article. Echoes from the dark woods, from the endless nothingness. The cold power of strong death thrash metal melodies! A whirlwind that takes you to the underworld!
Příběh čtyř stý sedmdesátý osmý - Staré pohřebiště v horách
Musíme si sednout. Zadýchaní z několika kopců postupně překračujeme obrovské balvany, kloužeme na listí, píchají nás do tváří jehličnaté větve. Je znát, že starou pašeráckou stezkou, která vede před hřebeny Jizerských hor, nikdo už dlouho nešel. Tenkrát ještě nebyly plné hory nadšených turistů s navigacemi, dokonalým oblečením a batohy pro přežití. Měli jsme každý jenom bágl, v něm nůž a sirky, něco málo k jídlu a pití. Zbytek jsme nechali náhodě. Nevím, jak to máte vy, ale já jednou za čas musím vyrazit někam jen s kamarády. Svoji milou mám moc rád, její kamarádky taky, ve společnosti žen je mi většinou moc dobře, ale pořád jsem a budu chlap, který si rád dá pár piv, poklábosí o životě. Holky jsme nechali na chalupě. Petra si s blondýnkou rozumí. Říkaly, že si otevřou víno. Pít bude ale jen moje holka. Naši přátelé čekají mimino. Na Vencovi je vidět, že neví, co ho čeká. Je takový napnutý. Možná i právě proto jsme vyrazili. Jsme nahoře na kopci. Pózujeme jako velcí dobyvatelé. Fotky nemáme, tehdy se nikdo moc nefotil. Zato si dáme z čutory čaj. Samozřejmě s rumem.
Má oprávněný strach. Těhotenství změní i kluky, nemyslete si. Přemýšlí, co a jak bude dál. Jak to zvládne, najednou je na něj naložena zodpovědnost. Vyrůstal jen s babičkou, prošel si peklem pervitinu. Vypadá starší, strhanější, ale má pořád tu krásnou čistou duši. Říkáme si všechno důležité. Máme se komu svěřit. Cítím, že teď mě potřebuje. Rozložíme mapu a protože je stará, vytištěná krátce po válce, některá místa jsou zakreslena zcela jinak. Ale nevadí nám to. Nemáme vlastně žádný velký cíl. Jde nám hlavně o to, pokecat. Není ještě ani poledne a už nás bolí nohy. Klouže to. Včera v noci sprchlo a některé pasáže jsou nebezpečné. Raději obejdeme shluk pískovcových skal. Ne, nepůjdeme skrz, nebudeme je slézat. Slíbil jsem, že tě přivedu v pořádku. Zastaví se. Zadrží mě rukou a dá si prst na pusu. Ticho. Ani se nehýbeme. Před námi stojí obrovský čtrnácterák. Je pár metrů od nás. Frká nozdrami a mě probleskne hlavou, co budeme dělat, jestli zaútočí. Zahrabe kopytem a my cítíme propojení s přírodou. Jsme jen malým dílkem něčeho krásného, obrovského. Poskočí a pak se otočí a ukáže nám bílej zadek. Uff, to bylo o fous.
Nad hlavami nám jako nějací strážci krouží jestřábi. Přemýšlím, jestli jsou z rodinky, co hnízdí každý rok kousek od chalupy nebo nějací jejich příbuzní. Najednou se ten největší z nich zastaví a pak střemhlav zaútočí na něco na zemi. Zbytek se po chvilce přidá a lesem se rozezní nářek. Pištění a strach. Ptáci se rozeřvou a někde v dálce zaštěká srnec. Potom je ticho. Oběť je mrtvá. Jdeme dál a najdeme roztrhaného zajíce. Vezmeme to podél potoka, který stéká dolů jako nějaký třpytivý závoj. Slunce problikává mezi korunami stromů a jeho odlesky odrážejí pestrou paletu barev. Říkám to již dlouhé roky, jednou za čas musím koukat do zeleného, uklidnit se, uvědomit si své místo v životě i vesmíru. Mluvíme o tom s Vencou a on, nesměle, kostrbatě, tak jak to mi chlapi děláme, vyjadřuje svoje obavy. Jak uživím rodinu, jak předělám byt. Nikdy neměl otce, stejně jako nefungoval ten můj, tak ten jeho si zemřel a nechal ho v obrovském světě samotného. Hele, kámo, dívej se dopředu a bojuj, zbytek nech na intuici. Jsi dobrej kluk, hodnej a spolehlivej. A Petra tě má moc ráda, to zvládnete. Potom přidám obligátní, kdybys něco potřeboval, jsem tady. Podá mi ruku a poděkuje. Není zač vole.
Je to jen pár chalup, uskupených kolem horského kostelíka. Nepamatuji si, jak se vesnička jmenovala, ale nikdy nezapomenu na prsatou paní, která seděla na zápraží a pila kafe. Kam jdete mládenci. V pohádce by byla asi kouzelnou babičkou, ale tady je ženou v plné síle. Moje bábi by řekla, že je dobře stavěná, dobrá do rodiny. Kdysi to mívalo svoje opodstatnění. Prabába byla z dvanácti dětí, přežily dvě. A máma jim umřela ihned po jejím porodu. Ani vlastně nevím, proč mě to napadá. Paní mě ale vytrhne z myšlenek. Nabídne nocleh, ale potřebuje nasekat dříví a vykopat za kompostem díru. Podíváme se na sebe a protože jsme jen dva obyčejní kluci a na její postavu se více než dobře dívá, kývneme. Stejně jsme už utahaní. Jdu sekat a Venca kopat. Práce nám jde dobře od ruky. Je k večeru, když nám řekne, ať už končíme. Má takové zvláštní rysy v obličeji. Není hezká prvoplánovým způsobem, ale zdraví z ní doslova čiší. Když nám nalévá mléko a dává sýr, nedá mi to. Podívám se jí do výstřihu. Když odchází, je na ní znát, že se pořád ráda líbí. Kroutí zadkem. Venca i já najednou zavzdycháme. Pak se sedí a dáma vypráví. O manželovi, co ji ho vzal les. Padl na něj strom. Zemřel na místě.
Na co ta jáma? Zeptá se Venca. Vidíš, málem bych zapomněla. Pojď mi pomoct. Dívám se do kraje a je mi tak nějak moc dobře. Unavený, ale na čerstvém vzduchu. Kousek od polských hranic. V horách, které miluju od dětství. S kámošem na celý život a s ženou, na kterou bych se mohl pořád dívat. Za chvilku se vrátí a nesou mrtvého psa. Pohřbí ho do díry, zasypou zeminou a když si zase sednou, tak jí tečou po tváři slzy. Tak jsem zůstala úplně sama. A já měl najednou předtuchu, že se z ní stane jednou čarodějnice, že bude chodit zaklínat, že bude umět namíchat lektvary a uhranout. Nevím proč, ale něco mi na ní nesedí. Spíme na seně a když se jdu v noci vyčůrat, tak slyším z chalupy divné zvuky. Nedá mi to a nahlédnu přes okno dovnitř. Sedí ve velké vaně, vzlyká a nabírá vodu do dlaní. Vypadá jako v transu, jako omámená. Začne se mlátit pěstmi do velkých prsou. Zvedne se a poklekne. Nevím, co má v ruce, ale švihá se do zad. Její zadek svítí do tmy a když se otočí, má obličej celý od krve. Její oči žhnou a potom už nevím, jestli měla rozšklebenou tvář jako bestie nebo se mi to zdálo. Utekl jsem vyděšený do stodoly a probudil Vencu. Když šel se mnou, přesvědčit se, že si nevymýšlím, tak spala klidně v posteli. Měla odhalenou nohu a bylo jí vidět skoro do klína. Venca si něco zabroukal pod vousy a odešel. Já se ještě chvilku díval a ona si najednou sedla a ukázala na mě prstem.
Už jsem nespal. Hlídal jsem, měl po ruce rýč a čekal jsem na světlo. Ráno se na mě dívá jinak, než včera. Připadá mi, že má i úplně odlišný hlas. Víc zastřený. Taky má najednou divné narážky. Dá nám sice snídani, ale je rozcuchaná, jen v noční košili, ve které je všechno vidět. Ještě mnoho let potom jsme si nebyli s Vencou jistí, jestli nezačala bláznit. To by bylo asi klasické vysvětlení. Jenže já viděl svoje. Na rozloučenou nás dlouho objímá, až je mi to nepříjemné. Mává nám, když už jsme na cestě. Jsem rád, že jsme pryč. Zajímavé je, že Vencovi přišlo všechno v pořádku. Bavíme se raději o dobrodružných knihách, o cestovatelích. Svačíme u strouhy, sledujeme pstruhy. Tady v pohraničí moc chalup ani domů už není. Přesto potkáme malou vesnici, ve které je hospoda. Jsme pro místní jako zjevení. Vyptávají se a dají nám guláš, který je výborný. Z jelena. Zase mě napadne, jestli jsme jej náhodou nepotkali. Nakonec nemusíme ani platit. Připijeme tedy všem na zdraví, pěkně poděkujeme a vydáme se dál.
Už jste někdy stáli na rozcestí, jako v pohádce a nevěděli kudy jít dál? Máme v nohách šíleně moc kilometrů, spacáky nás tíží i jídlo od čarodějnice. Snad nám do něj nic nenasypala, dělám si legraci. Vencovi to ale nepřijde. Dokonce mě několikrát okřikne. Taková pěkná, hodná paní a ty si toho nevážíš, pořád brbláš. Jdeme doprava. Musíme. Nevíme proč, ale táhne nás to tam. Přitom, je to horší, temnější cesta. Nikde žádné značení, místy dokonce stezka mizí a objevuje se znenadání. Je to iluze, nebo realita, ptám se a odpovědí je mi kámen, o který zakopnu. Zakleju. Někde v dáli zaskřehotá havran. Je hodina mezi člověkem a vlkem. Ochladí se. Poprvé mi přeběhne mráz přes záda. Musíme někde přenocovat. Sedneme si a pod baterkou studujeme mapu. Hele, kam zmizela? Máme před sebou jen prázdný papír. Štípáme se do tváří, jestli oba nesníme. Jenže ne. Ještě prohodím pár klasických vtípků o bludných kořenech, ale jak přibývá tma, mrzne mi sranda na rtech. Ulehneme kousek bokem, na jedné mýtině. Je to tady divný, řekne Venca. Asi na chvilku usnu, protože se mi zdá sen o Kačence. Občas se mi to ještě stává. Jenže dnes je úplně jiná.
Když se na mě podívá, tak má vyceněné zuby. Přišla jsem tě zabít. Krve by se ve mě nedořezal. Tak se bojím. Většinou, když se vloudí do mých snů, tak je pořád tou vílou, co ji pamatuji. Ale tentokrát ne. Přitulí se, lísá se, chytne mě pevně za ruku a pak mi ji prosekne drápy. Teče mi krev, ale je to spíš úleva, než bolest. Pak si na mě vleze, začne přirážet. Není ale éterickou dívkou, ale je nějaká silnější, divočejší. Otočí hlavu kolem své osy, vyvrátí jí a když ji vrátí do své původní polohy, není to Kačenka, ale je to naše paní domácí ze včerejší noci. Neměl si mě sledovat, když jsem si to dělala, teď za to zaplatíš. Vyrve mi střeva z těla a pak je hodí bokem. Probudí mě hrozný, šílený řev. Naproti na kameni sedí Venca, divně se kývá do rytmu a blábolí něco nesrozumitelného. Nejhorší je, že má otevřené oči. Vstanu, ohmatám si břicho, jestli jsem v pořádku a oddychnu si úlevou. Dám mu pár facek, aby se probudil. Lekne se a začne mluvit o tom, jak za ním přišli jeho rodiče. Poprvé se dozvím, že kdysi dávno spáchali sebevraždu. Měli prý plesnivé tváře. Vstali z hrobu, opakuje pořád dokola. Dám mu napít a pak se díváme na hvězdy. Pomalu se uklidní.
Vyprávíme si o životě. Mluvíme o všem. O svých holkách, jak je máme rádi, o škole a práci, o plánech, o tom, z čeho máme strach. Jsme oba tak trošku ztracení, jak už tak kluci bez normálních otců bývají. Ale bojujeme. Co to bylo? Řekne uprostřed věty. Nevím, odpovím opatrně a přiznám se, že se modlím, aby to nebyla čarodějnice. Třeba nás sledovala, přeci jen, slíbila mi, že mě zabije. Jsou to výkřiky bolesti. Hrozné a šílené. Něco, co drásá nervy. Vezmu do rukou pevně nůž. Máme v sobě malou dušičku, ale vyrazíme. Cítím se jako malý kluk, který se bál dojít celou noc na záchod. Protože tam může být příšera. Je teplá noc, přesto je mi zima. Venca je úplně bílý, popelavý, jako v dobách, kdy jsem ho nacházel před jejich domem zfetovaného. Utíkat nebudeme, stejně nevíme kam. Vydáme se směrem, odkud zní šílené skřeky. Dojdeme na vedlejší mýtinu. Stojí na ní dva vojáci ve starých uniformách. Ani jeden nemá tvář a přesto se na nás dívají. Do prdele, řekneme oba současně. Otočíme se jak na podpatku a běžíme.
Tma, větve šlehající nás do tváří. Za námi dva lovci. Nějak jsme oba věděli, že nás zabijí. Klopýtáme přes kořeny, pálí nás svaly, jsem zadýchaní. Takhle nějak se musí cítit lovená zvěř, napadne mě. Vylezou v nás na povrch pradávné pudy. Boj o život. Tak to bych nikdy neřekl, že skončím tak, že mě budou honit po lese dva přízraky. Doběhneme ke skále. Vydrápeme se a ní a když se ohlédneme, jsou stále za námi. Na druhé straně je jenom tma, hluboký sráz a jinak nic. Jak to budou jednou vysvětlovat holkám, napadne mě ještě. Lezou za námi, už jsou tady, cítím jejich šepot. Jedovatý, hnusný šepot. Skočíme. Bez rozmyslu. Lepší zemřít takhle, než aby nás roztrhaly nějaké příšery z jiného světa. Cítím jak moje tělo padá na kameny. Lámou se mi kosti a puká mi lebka. Venca nemá žádný obličej. Kurva proč, proč zrovna my? Něco mi kápne na obličej. Krev? Ne je to voda, konečně se doopravdy probudím. Ležím ve spacáku a můj kamarád mi leje na obličej vodu z čutory. Ani nevíte, jak se mi ulevilo.
Sedneme si, vyndáme uzený sýr a chleba. Slunce je krásné, tak krásné. Jak si spal, zeptá se mě opatrně. Pak mi vypráví úplně stejný sen, jako jsem měl já. Chvíli sedíme, nic neříkáme a nakonec se vydáme na druhou mýtinu. Jak ale můžeme vědět, že tam je? Nikdy jsme tam nebyli. Je tam trošku jiná tráva než jinde. Taková víc zelená. Zvedne se lehký vítr a prohání se mezi stromy. Ty vole, to je nějaký pohřebiště nebo co. Ozve se za mnou. A opravdu, mezi keři vzrostlou zelení lze nalézt náhrobky. Česká i německá a polská jména. Rozkoukáme se a najednou vidíme obrysy bývalých zdí, pozůstatky asi kaple. Chvilku tam jsme, uhranutí a v jakémsi rauši, který neumím popsat, ani vysvětlit. Co se to tady děje? Nevím, ale rozhodně se mi to nelíbí. Rychle sbalíme a vrátíme se stejnou cestou zpátky. Tentokrát na nás v hospodě nejsou místní vůbec milí. Když se jich totiž zeptáme, co je to za hřbitov, tak si jen dají prst na ústa, zasyčí a mlčí. Teprve až dál, o několik vesniček mimo, nám nějaký starý pán řekne, že se zde za války a po válce děly hrozné věci. Soused sousedu vlkem, řekl přesně. Dále se raději nevyptávám.
Chalupě čarodějnice se vyhneme obrovským obloukem. Člověk nikdy neví. Ve vlaku, kterým se vracíme, už nikdo z nás na přízraky ani démony nevěří. Není proč, jsou to přeci bytosti z pohádek a starých legend. Jen když nám paní kontroluje jízdenky, zatrne nám. Ano, moji milí přátelé, má velká prsa, je hrozně příjemná a halasí na celé kupé, jak nás ráda vidí. Jen nevím proč, ale když jí dávám lístek, tak se ji zablýskne v oku. Nebo ne? Já už nevím, musím se uklidnit. Což se stane až na chalupě s holkama. Nikdy jim to nevyprávíme, stejně by nám nevěřily. Ale někdy, když spolu jdeme na pivo a jsme sami, tak si vzpomeneme. Jsou totiž věci, mezi nebem a zemí, na které se nezapomíná. Jako třeba na jedno staré pohřebiště v horách.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave GRAVE SERMON! Greetings to Ireland. I hope everything is all right with you. I was really looking forward to your new release "Liturgical Perversions", I enjoyed the previous EP "Whitewashed Tomb" and I love coming back to it. How did the new album come about and why did it take you so long to release it?
Greetings Jakub, and cheers for giving us this interview!
It’s a boring old story but we’ve all just had a lot of different circumstances to deal with, and on top of that there are typical work and family commitments, and I think the delay just reflects that. But the next release will come around much quicker.
I have to say that I was literally blown away by the sound of the new release. It's dense, massive, dark and at the same time cold as a dead man's hand. That's exactly how I like it! The mix is signed by HK at Vamacara Studio. Did you record there directly or just mix the album? With what feelings did you go into the studio and how did you manage to achieve such killer material?
We are really happy with the sound of the release, its how we want to present our music. Not too polished, not too raw, everything audible, while trying to capture our urgency and passion, its not easy to do that, but we think we came as close to it as possible.
The recording was process was staggered, we recorded the drums first over several days in Leader Sound Productions in Cavan, then a few weeks later the rest of us went to Trackmix Studios in Dublin and laid down guitars, bass and vocals over 3 days. We had a sound in mind, so we set about finding the place that would get that for us, eventually our drummer Jason found Vamacara Studios and it was perfect for us, the producer HK came back to us with a monstrous mix that we just loved. So the sound was a combination of time, effort and a bit of good luck!
I always take the recordings as a whole and you didn't just underestimate the sound but also the cover. The artwork and layout by Gav Doyle at Symmetry Industry Studiosis great. How did you guys get together and how did the cover art come about? Who is the author of the theme? Did you have any requirements or did you choose from already prepared images? And how did the collaboration work.
We’ve worked with Gavin on every release and piece of artwork we have, he gets what we’re about, he’s easy to work with, and most importantly he always produces great work! Generally, I’ll have an image that I send to him, a loose idea about layout, and he then elevates it beyond that. He really helped with the layout of the EP too, from disc design, to lyric/photo placement, font etc.
We’ve had a sort of consistency when it comes to our artwork so far, we try to use archival pictures and old paintings, they most accurately represent the subjects we are dealing with, as they are of the time, rather than looking back with our way of thinking. For example in our first EP we dealt with the barbarity of Magdaline Laundries in Ireland, so we used an archival picture of one, as it was more harrowing and impactful than anything we could have dreamed up. Similarly for this ep I wanted the art to represent the themes of our songs, eventually I came across a painting from about 1620 by Jacob van Swanenberg. Within the painting there is so much of what the EP deals with lyrically. It's one of those things, when you find what’s right you just know, you don’t need to think too much about it, its just there.
The lyrics are also an integral part of the album. You are quoted as dealing with death and anti-Christianity. So classic death metal themes. What are the lyrics on "Liturgical Perversions" about, who is their author? Where did you get the inspiration for them?
On this EP, as with our other releases, I tried to focus on old Christian oddities, old rituals, dogma, hubris and stories of horror or interest that are rooted in a kind of deluded devotion to faith. They range from ideas on predestination, the church’s neglect and disdain of the poor, warped fanaticism, a rogue saint etc.. These songs often come about from a scrap of an idea or some piece of information that piques my interest and then I usually go down a rabbit hole and try to learn as much as possible about the topic.
What about concerts? How are they in Ireland at the moment? Are the clubs working? Do fans go to gigs or do they just sit in front of the internet anymore? I need a club, beer, girls!
There are no shortage of concerts particularly in Dublin, Limerick and Belfast. There are always a lot of touring acts coming to Ireland, bands like Nile, Dying Fetus, Vader, Left to Die, Obituary, Abbath etc. have all played Dublin in the last year or so, and there are countless gigs coming up. Promoters like the Distortion Project in Belfast, Dublin Metal Events and Bad Reputation in Limerick are constantly bringing touring bands to Ireland, and often work together so bands can play multiple dates here.
Bad Reputation run a festival called the Siege of Limerick twice a year, its the highlight of the calendar for most, and great platform for bands to show what they’re about. We also have a few other cool festivals every year, including Templemore Metal Fest in Tipperary and Whiplash in Sligo. There are plenty of gigs in other towns and cities around the country in places like Cavan, Waterford, Kilkenny, Wexford etc. that’s just off the top of my head, I’m sure I’m forgetting some places and promoters as well. So, I think for the size of Ireland, and the size of the scene we’re really lucky to have what we have.
What about the underground scene in general? Is it alive in Ireland (I really like VIRCOLAC from Dublin)? Are you from Kildare, it's a small town, do you meet somewhere for death metal? If I visited the town, where should I go to a gig? What about the fans? Do they support the bands?
I would say that the underground scene is definitely alive, its not massive or anything but Ireland is a small place! In my experience, fans are really good about picking up merch or physical copies of music, especiallly at gigs. There are a handful of people that really go the extra mile to ensure the metal scene stays alive, you mentioned Vircolac, their vocalist Darragh is the man behind Invictus Productions which is the biggest underground label in Ireland, then you have other labels like Sentinel which has been really important for so many bands over the years, and newer labels like Cursed Monk thart are doing great work, and the promoters I’ve already mentioned. There‘s also the media end of things, podcasts, radio shows, reviewers and archivists who keep our bands names in peoples minds,and document the whole thing, like John & The Irish Metal Archive, Richie & The Metal Cell Podcast, Phil & Burning Metal, Adrian & Conjurings from the Hellfire club etc. These guys give up a lot of time and effort for the scene, and it wouldn’t function nearly as well without them.
Do you have any dreams for the band? Do you have a good name in the underground but want to move up? I mean, are you tempted to maybe tour with a big name, play a big festival, release another record on a well-known label? What dreams and vision does GRAVE SERMON have?
Of course, we want to do as much as we can with this. Everything you mentioned in the question would be great!! I can only speak for myself here, but I want to continue to put out music, play shows and festivals wherever we can and eventually find a spot on some tours. I don’t have extravagant ambitions, but being able to play to new audiences and travel and share those moments as a band has always been a driving force in playing for me. Beer, busses and blastbeats, what could be better!
What does death metal mean to you? Why did you choose this style? How did you get into it and what musicians were your role models when you started? Do you see death metal "just" as music or is it also a lifestyle for you? Feel free to look at this page philosophically.
I think when it comes to playing Death Metal, at least in my case, it was a very natural and gradual thing, and at this stage I can’t imagine playing anyother kind of music. When I was starting out playing, I looked to the other bands in the Irish scene at the time; Abaddon Incarnate, Coldwar, Mourning Beloveth, Morphosis, Primordial, Slave Zero etc. All of them for different reasons, Abaddon Incarnate were the most insane, chaotic band I had ever heard, dripping with hatred and malice, no one could (still no one can!) touch them for speed and aggression. Coldwar had the heaviest live sound, their drummer just seemed to hit harder than everyone else and their bass tone was unmatched, they were like a tank. Mourning Beloveth had a mix of Death and Doom with beautiful guitar work and two of the best vocalists I’ve ever heard, and along with Primordial, they showed how far an Irish could actually go on the international stage. Primordial were so big in my mind, that they might as well have been Iron Maiden. Morphosis were long established as ‘the’ Irish death metal band I by the time I started playing in bands, straight up brutality, caustic vocals, and riffs for days, they were incredible! Slave Zero were a band I always loved from the fist time I saw them, and they were mixing death metal with other extreme genres and were an amazing reference point for me, dynamic, with killer riffs and they sounded so vital. I can still revisit all those bands and the records from those days and get the same feeling.
Of course there were the big bands too, the usual suspects, from growing up on Pantera, Sepultura and Machine Head, to discovering Immolation, Morbid Angel, Napalm Death etc. but really as a teenager becoming involved with a real underground scene, nothing was a bigger influence than watching other bands there already doing things on their own terms!
Do you have a band in your area that you would recommend. What do you go to see in clubs in Ireland?
We recently had our EP launch gig and shared the stage with 3 unbelievable bands; Strangle Wire (Belfast) who are a machine, brutal death metal, sick vocals, groovy riffs, precise, years of experience and it shows! Fraught (Dublin) who play a mix of Death, Sludge, Doom and Black metal, just insanely heavy and varied, Blood Soaked (Kildare) are stalwarts of the Irish scene, they originally broke up in 1993, but they’re back now and just laying down thrashy, groovy death metal that’s as powerful as ever!
As i mentioned earlier, Ireland is a pretty small place, and the beauty of the scene its variety, so I can recommend you a few Irish bands that come to mind, apart from the ones who I've already mentioned; The Crawling, The Blessing Way, Zealot Cult, Bodydrinkers, The Grief, Ten Ton Slug, Old Season, Insidious Void etc. all really high calibre bands that are doing something different and well worth checking out!
What can we look forward to from GRAVE SERMON in the coming months? Aren't you going to release "Liturgical Perversions" on vinyl as well?
We’ve just launched the ep with our gig in Dublin on September 14th, so we are working on getting the physical release out there. I think we want to build on this and keep going if we can, play some killer gigs and do our little bit to spread Irish Death Metal as far and wide as we can! Its always an ambition to have a record out, especially for older heads like us, we would love the chance to put this record out on vinyl. I think the artwork would look great too!
Thank you very much for the interview. I'm going to listen to the new "Liturgical Perversions" again. It's great! Good luck and I hope to meet you at a concert somewhere soon and have a beer together!
Thanks a million, Jakub, I’ll hold you to that! See you down the road!
Ave GRAVE SERMON! Zdravím do Irska. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Na vaši novinku „Liturgical Perversions“ jsem se neskutečně těšil, předchozí EP „Whitewashed Tomb“ mě bavilo a rád jsem se k němu vracel. Jak novinka vznikala a proč vám vydání vlastně trvalo tak dlouho?
Zdravím Jakuba a děkuji za rozhovor!
Je to starý nudný příběh, ale všichni jsme prostě měli spoustu různých okolností, se kterými jsme se museli vypořádat, a k tomu se přidaly typické pracovní a rodinné povinnosti, a myslím, že zpoždění to jen odráží. Ale příští vydání bude mnohem rychlejší.
Musím říct, že u novinky mě doslova rozsekal zvuk. Je hutný, masivní, temný a zároveň studený jako ruka mrtvoly. Přesně takhle to mám rád! Pod mixem je podepsáno HK at Vamacara Studio. Vy jste u tam přímo nahrávali nebo desku jen mixovali? S jakými pocity jste šli do studia a jak se vám povedlo docílit tak zabijácký materiál?
Jsme opravdu spokojeni se zvukem tohoto alba, je to způsob, jakým chceme prezentovat naši hudbu. Ne příliš uhlazené, ne příliš syrové, všechno slyšitelné, a zároveň se snažíme zachytit naši naléhavost a vášeň, což není snadné, ale myslíme, že jsme se tomu přiblížili, jak jen to bylo možné.
Nahrávací proces probíhal postupně, nejprve jsme během několika dní nahráli bicí v Leader Sound Productions v Cavanu, o několik týdnů později jsme se my ostatní vydali do Trackmix Studios v Dublinu a během tří dnů jsme nahráli kytary, basu a vokály. Měli jsme v hlavě zvuk, tak jsme se pustili do hledání místa, které by nám ho zajistilo, nakonec náš bubeník Jason našel Vamacara Studios a to pro nás bylo ideální, producent HK se nám vrátil s monstrózním mixem, který jsme si prostě zamilovali. Takže zvuk byl kombinací času, úsilí a trochy štěstí!
Vždy beru nahrávky jako celek a vy jste nepodcenili jenom zvuk, ale i obal. Artwork and Layout by Gav Doyle at Symmetry Industry Studiosje jsou skvělí. Jak jste se dali dohromady a jak obal vznikal? Kdo je přímo autorem motivu? Měli jste nějaké požadavky nebo jste vybírali z již připravených obrazů? A jak probíhala spolupráce.
S Gavinem jsme pracovali na všech našich vydáních a uměleckých dílech, chápe, o co nám jde, snadno se s ním pracuje a hlavně vždy odvede skvělou práci! Obvykle mu pošlu obrázek, volnou představu o rozvržení, a on ji pak povýší na něco víc. Velmi mi pomohl i s rozvržením EP, od designu disku, přes umístění textů/fotek, písma atd.
Co se týče výtvarné stránky, máme zatím jakousi konzistenci, snažíme se používat archivní fotky a staré obrazy, ty nejpřesněji vystihují témata, kterými se zabýváme, tak jak jsou v té době, spíš než abychom se ohlíželi zpět svým způsobem myšlení. Například v našem prvním EP jsme se zabývali barbarstvím magdalénských prádelen v Irsku, takže jsme použili archivní obrázek jedné z nich, protože byl otřesnější a působivější než cokoli, co jsme si mohli vymyslet. Stejně tak jsem chtěl, aby výtvarná stránka tohoto alba reprezentovala témata našich písní, a nakonec jsem narazil na obraz Jacoba van Swanenberga z roku 1620. V tom obraze je obsaženo mnoho z toho, o čem EP pojednává textově. Je to jedna z těch věcí, kdy když najdeš to pravé, prostě to víš, nemusíš o tom moc přemýšlet, prostě to tam je.
Nedílnou součástí desky jsou i texty. U vás je uváděno, že se v nich zaobíráte smrtí, antikřesťanstvím. Tedy klasická death metalová témata. O čem jsou texty na „Liturgical Perversions“, kdo je jejich autorem? Kde jste pro ně brali inspiraci?
Na tomto EP jsem se stejně jako na jiných našich nahrávkách snažil zaměřit na staré křesťanské podivnosti, staré rituály, dogmata, pýchu a hrůzostrašné či zajímavé příběhy, které mají kořeny v jakési klamné oddanosti víře. Sahají od představ o predestinaci, zanedbávání a pohrdání chudými ze strany církve, pokřiveného fanatismu, zlotřilého světce atd. Tyto písně často vznikají na základě útržku myšlenky nebo nějaké informace, která vzbudí můj zájem, a já se pak obvykle vydám do králičí nory a snažím se o daném tématu zjistit co nejvíce.
A co koncerty? Jak je to s nimi momentálně v Irsku? Fungují kluby? Chodí fanoušci na koncerty nebo už jenom sedí u internetu? Já potřebuji klub, pivo, holky!
O koncerty není nouze zejména v Dublinu, Limericku a Belfastu. Do Irska vždy přijíždí spousta kapel na turné, v Dublinu v posledním roce hrály kapely jako Nile, Dying Fetus, Vader, Left to Die, Obituary, Abbath atd. a chystá se nespočet koncertů. Promotéři jako Distortion Project v Belfastu, Dublin Metal Events a Bad Reputation v Limericku neustále přivážejí do Irska kapely na turné a často spolupracují, aby zde kapely mohly odehrát více koncertů.
Bad Reputation pořádají dvakrát ročně festival s názvem Siege of Limerick, který je pro většinu z nás vrcholem kalendáře a skvělou platformou pro kapely, aby ukázaly, co v nich je. Každý rok tu máme také několik dalších skvělých festivalů, například Templemore Metal Fest v Tipperary a Whiplash ve Sligu. Spousta koncertů se koná i v dalších městech po celé zemi, například v Cavanu, Waterfordu, Kilkenny, Wexfordu atd. to je jen tak z hlavy, určitě jsem na některá místa a promotéry také zapomněl. Takže si myslím, že na velikost Irska a velikost scény máme opravdu štěstí, že máme to, co máme.
A co undergroundová scéna u vás všeobecně? Žije to v Irsku (mám hodně rád VIRCOLAC z Dublinu)? Jste z Kildare, to je malé město, scházíte se třeba někde na death metal? Kdybych město navštívil, kam bych měl zajít na koncert? A co fanoušci? Podporují kapely?
Řekl bych, že undergroundová scéna rozhodně žije, není masová, ale Irsko je malé! Podle mých zkušeností jsou fanoušci opravdu dobří v tom, že si berou merch nebo fyzické kopie hudby, zejména na koncertech. Je tu hrstka lidí, kteří dělají něco navíc, aby metalová scéna zůstala naživu, zmínil jsi Vircolac, jejich zpěvák Darragh stojí za Invictus Productions, což je největší undergroundový label v Irsku, pak tu máš další labely jako Sentinel, který byl v průběhu let opravdu důležitý pro mnoho kapel, a novější labely jako Cursed Monk, které odvádějí skvělou práci, a promotéry, které jsem už zmínil. Jsou tu také média, podcasty, rozhlasové pořady, recenzenti a archiváři, kteří udržují jména našich kapel v povědomí lidí a celou věc dokumentují, jako John & The Irish Metal Archive, Richie & The Metal Cell Podcast, Phil & Burning Metal, Adrian & Conjurings from the Hellfire club atd. Tihle lidé obětují scéně spoustu času a úsilí a bez nich by zdaleka nefungovala tak dobře.
Máte s kapelou nějaké sny? V undergroundu máte dobré jméno, ale chcete se posunout někam výš? Myslím tím, láká vás třeba turné s nějakým velkým jménem, zahrát si na velkém festivalu, vydat další desku u známého labelu? Jaké sny a vizi mají GRAVE SERMON?
Samozřejmě s tím chceme udělat co nejvíce. Vše, co jsi zmínil v otázce, by bylo skvělé!! Můžu mluvit jen za sebe, ale chci pokračovat ve vydávání hudby, hrát na koncertech a festivalech, kde to půjde, a nakonec si najít místo na nějakém turné. Nemám extravagantní ambice, ale možnost hrát pro nové publikum, cestovat a sdílet tyto momenty jako kapela pro mě vždy byla hnacím motorem hraní. Pivo, autobusy a blastbeaty, co může být lepšího!
Co pro tebe znamená death metal? Proč sis zvolil zrovna tento styl? Jak ses k němu dostal a jací muzikanti byli tvým vzorem, když si začínal? Vnímáš death metal „jen“ jako hudbu nebo je pro tebe i životním stylem? Klidně se můžeš na tuto stránku podívat i filozoficky.
Myslím, že pokud jde o hraní death metalu, alespoň v mém případě to bylo velmi přirozené a postupné a v této fázi si nedokážu představit, že bych hrál jiný druh hudby. Když jsem s hraním začínal, vzhlížel jsem k ostatním kapelám tehdejší irské scény: Abaddon Incarnate, Coldwar, Mourning Beloveth, Morphosis, Primordial, Slave Zero atd. Všechny z různých důvodů, Abaddon Incarnate byli nejšílenější, nejchaotičtější kapela, jakou jsem kdy slyšel, kapala z nich nenávist a zloba, nikdo se jich nemohl (a stále nemůže!) dotknout rychlostí a agresivitou. Coldwar měli naživo nejtěžší zvuk, jejich bubeník prostě vypadal, že mlátí silněji než všichni ostatní, a jejich basový tón byl nepřekonatelný, byli jako tank. Mourning Beloveth měli mix death a doomu s nádhernou kytarovou prací a dvěma nejlepšími vokalisty, jaké jsem kdy slyšel, a spolu s Primordial ukázali, kam až to Irové na mezinárodní scéně vlastně mohou dotáhnout. Primordial byli v mých očích tak velcí, že to klidně mohli být Iron Maiden. Morphosis byli v době, kdy jsem začal hrát v kapelách, už dávno etablovaní jako „irská“ deathmetalová kapela. Přímočará brutalita, jízlivý vokál a riffy na několik dní, byli neuvěřitelní! Slave Zero byla kapela, kterou jsem vždycky miloval od první chvíle, kdy jsem ji viděl, a která míchala death metal s jinými extrémními žánry a byla pro mě úžasným referenčním bodem, dynamická, s vražednými riffy a zněla tak vitálně. Pořád se můžu vracet ke všem těm kapelám a deskám z té doby a mám z nich stejný pocit.
Samozřejmě tu byly i velké kapely, obvyklí podezřelí, od vyrůstání na Panterě, Sepultuře a Machine Head až po objevení Immolation, Morbid Angel, Napalm Death atd., ale opravdu jako teenagera, který se zapojil do skutečné undergroundové scény, mě nic neovlivnilo víc než sledování ostatních kapel, které už dělaly věci po svém!
Máte ve svém okolí nějakou kapelu, kterou bys nám doporučil. Na co se chodí v klubech v Irsku?
Nedávno jsme měli koncert k vydání našeho EP a sdíleli jsme pódium se třemi neuvěřitelnými kapelami: Strangle Wire (Belfast), kteří jsou mašina, brutální death metal, zvrácené vokály, groovy riffy, precizní, roky zkušeností a je to vidět! Fraught (Dublin), kteří hrají směs death, sludge, doom a black metalu, prostě šíleně heavy a pestrý, Blood Soaked (Kildare) jsou stálice irské scény, původně se rozpadli v roce 1993, ale teď jsou zpátky a prostě hrají thrashy, groovy death metal, který je silný jako vždy!
Jak už jsem se zmínil, Irsko je docela malé místo a krása scény je v její rozmanitosti, takže vám můžu doporučit několik irských kapel, které mě napadají, kromě těch, které jsem už zmínil: The Crawling, The Blessing Way, Zealot Cult, Bodydrinkers, The Grief, Ten Ton Slug, Old Season, Insidious Void atd. všechno opravdu kvalitní kapely, které dělají něco jiného a stojí za to je vyzkoušet!
Na co se můžeme od GRAVE SERMON těšit v nejbližších měsících? Nechystáte „Liturgical Perversions“ i na vinylu?
Právě jsme ho představili na koncertě v Dublinu 14. září, takže pracujeme na jeho fyzickém vydání. Myslím, že na tom chceme stavět a pokračovat, pokud to půjde, hrát nějaké zabijácké koncerty a udělat něco pro to, abychom irský death metal rozšířili co nejdál! Vždycky je naší ambicí mít venku desku, obzvlášť pro starší maniaky, jako jsme my, rádi bychom měli možnost vydat tuhle desku na vinylu. Myslím, že i obal by vypadal skvěle!
Děkuji moc za rozhovor. Jdu si novinku „Liturgical Perversions“ znovu pustit. Je totiž skvělá! Ať se vám daří a doufám, že se brzy potkáme někde na koncertě a dáme si spolu pivo!
Děkuji ti, Jakube, budu se tě sledovat! Uvidíme se na cestě!
Padáš po zádech do hlubiny, topíš se v bahně a jsi stahován dolů svým svědomím, černými myšlenkami. Přemýšlel si o provaze, o střelné zbrani, ale nakonec si zvolil močály zapomnění. Pomalu přecházíš na druhou stranu a posloucháš u toho debutové album polských technických death metalistů VITUR. Kapely, která dokáže již během několika poslechů vytvořit morbidně pochmurnou atmosféru.
Opravdu si připadám, jako bych se topil v hlubinách, jako bych se dusil vlastní krví. Pánové jsou zkušení muzikanti, kteří nejen, že umí perfektně hrát, ale také dokáží napsat skvělé skladby, po okraj narvané neklidnými motivy. Až budeš jednou sedět v chladu a temnotě a přemýšlet, jestli si přeřízneš žíly, tak to nedělej, raději si poslechni "Transcending the Self".
Je to propracovaný, brutální death metal se spoustou zajímavých momentů. Skladby jsou napsány tak, že se vám ihned dostanou do hlavy, do vnitřností. Shnijete u nich zaživa a stane se tak v podobném stylu, jako to umí kapely typu HATE ETERNAL, ULCERATE, CRYPTOPSY, GORGUTS, NECROPHAGIST, MONSTROSITY, BRUTALITY, SINISTER. Poláci navíc přidávají své nápady a invenci a nadále technický death metal rozvíjejí. A dělají to po svém, s vlastním ksichtem. Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi vlastně sedí úplně vše. Masivní, surový a zároveň velmi dobře čitelný a chladný zvuk, opravdu povedený obal, který mě samozřejmě inspiroval k úvodu dnešního článku. Jedná se o hudbu, která vás nenechá v klidu. Je v ní určitý neklid, zvláštní nálady, samozřejmě zabarvené do šedých odstínů, které se prolínají celým albem jako jedovatý had. Pro mě osobně je potom asi nejdůležitější, že mě baví album poslouchat, že se k němu rád a opakovaně vracím. Ve skladbách je vztek, bolest i utrpení, nekonečná temnota i spousta progresivních prvků. Ty jsou dávkovány ale tak, aby se dobře poslouchaly. "Transcending the Self" je pestrým albem, s velkým množstvím energie a tlaku. Pro mě osobně se jedná o velké překvapení a také o hudbu, kterou si budu rvát do hlavy ještě hodně dlouho. Padáš po zádech do hlubiny, topíš se v bahně a jsi stahován dolů svým svědomím, černými myšlenkami. Přemýšlel si o provaze, o střelné zbrani, ale nakonec si zvolil močály zapomnění. Temný, surový technický death metal, vybroušený až k dokonalosti! Děsivé ozvěny vlastních myšlenek!
Asphyx says:
You fall on your back into the depths, drowning in the mud and being pulled down by your conscience, by black thoughts. You thought about a rope, a firearm, but in the end you chose the swamps of oblivion. Slowly you cross over to the other side and listen to the debut album of Polish technical death metallers VITUR, a band that can create a morbidly gloomy atmosphere in just a few listens.
I really feel like I'm drowning in the depths, like I'm choking on my own blood. The gentlemen are experienced musicians who not only know how to play perfectly, but also can write great songs, packed to the brim with restless motives. Once you're sitting in the cold and dark wondering if you're going to cut your veins, don't, instead listen to "Transcending the Self".
It's sophisticated, brutal death metal with a lot of interesting moments. The songs are written in such a way that they immediately get into your head, into your guts. You rot alive to them and it happens in a similar style as bands like HATE ETERNAL, ULCERATE, CRYPTOPSY, GORGUTS, NECROPHAGIST, MONSTROSITY, BRUTALITY, SINISTER. Moreover, the Poles add their ideas and inventiveness and continue to develop technical death metal. And they do it in their own way, with their own face. When I take it around and around, everything fits me actually. Massive, raw and at the same time very clear and cool sound, really hilarious cover art, which of course inspired me to start today's article. This is music that won't let you down. There's a certain restlessness to it, a strange mood, of course tinged with shades of grey that run through the whole album like a poisonous snake. For me personally, then, I guess the most important thing is that I enjoy listening to the album, that I like coming back to it repeatedly. There is anger, pain and suffering in the songs, endless darkness and plenty of progressive elements. But these are dosed in such a way that they are good to listen to. "Transcending the Self" is a varied album, with a lot of energy and pressure. For me personally, this is a big surprise and also music that I will be banging my head to for a long time. You fall on your back into the depths, drowning in the mud and being pulled down by your conscience, black thoughts. You thought about a rope, a firearm, but in the end you chose the swamps of oblivion. Dark, raw, technical death metal, polished to perfection! Terrifying echoes of his own thoughts!
