První postavy vystoupily ze stínů někdy kolem půlnoci. Některé držely v rukou zbraně, jiné seděly na koních z kostí. Nejdřív jsem nevěřil svým vlastním očím, ale potom jsem padnul probodnutý k zemi. Jezdci apokalypsy se už nemohli dívat na lidský marast současného světa. Nemrtví povstali v nesvaté válce proti všem, kteří jim ublížili. Vojáci nicoty, vzteklí a nespoutaní. Neznají slitování. Jsou jako nové album death thrash metalových maniaků ATOMICIDE z Chile.
Jedná se o naprostý underground, o záhrobní hudbu kapely, která datuje svůj vznik do roku 2003. Od té doby nahrála spoustu EP i demonahrávek. Letošní album je potom čtvrtým, dlouhohrajícím počinem. A je nutné rovnou dodat, že hodně povedeným. Myslím si to já, i všichni démoni.
Je to hudba, nasáklá sírou i takovou tou patinou, kterou můžete potkat ve starých kobkách. Divoké bicí, surové riffy a chorobami nasáklý vokál, tohle všechno dohromady nemůže nechat v klidu žádného opravdového fanouška pohřbů do země. Budete spáleni na popel. V pozadí se potom během celého poslechu vznáší taková ta jihoamerická nespoutanost, která je pro kapely z tohoto regionu tolik typická. Máte rádi smečky jako SARCÓFAGO, HOLOCAUSTO, SLAUGHTBATH, ABHORER, HADES ARCHER, BLASPHEMY, BEHERIT? Potom jste zde správně. Zkrátka a dobře, pokud s chutí a často objevujete temné a chladné kouty nekonečných chodeb Hádovy říše, neváhejte ani chvilku. Hraje se zde i pro vás. O zvuk se postaral mistr Joseph Curwen a odvedl opravdu dobrou práci. Stejně jako Rodrigo Pereira, který namaloval povedený obal. Album drží velmi kompaktně pohromadě, různě graduje, sálá z něj žár i nekonečný chlad. Kapela by klidně mohla nahradit staré prašivé psy, kteří již dlouhé roky hlídají vstup do podsvětí. Vše je černé, zahalené do takové té krvavé mlhy, která se objeví pokaždé, když vystoupí ze tmy podivné postavy. Některé drží v rukou zbraně, jiné sedí na koních z kostí. Nejdřív jsem nevěřil svým vlastním očím, ale potom jsem padnul probodnutý k zemi. Jezdci apokalypsy se už nemohou dívat na lidský marast současného světa. Nemrtví povstali v nesvaté válce proti všem, kteří jim ublížili. Vojáci nicoty, vzteklí a nespoutaní. Podepisuji vám vlastní krví, že se k téhle nahrávce budu rád a často vracet. Pokud jste pravověrní, udělejte to jako já! Temný, syrový death thrash metal, který hoří jasným černým plamenem! Válka s nebem!
Asphyx says:
The first figures emerged from the shadows around midnight. Some of them held weapons, others sat on horses made of bones. I couldn't believe my eyes at first, but then I fell to the ground, stabbed. The riders of the apocalypse could no longer look upon the human misery of the present world. The undead rose up in an unholy war against all who wronged them. Soldiers of nothingness, furious and unbridled. They know no mercy. They are like the new album by death thrash metal maniacs ATOMICIDE from Chile.
It is a complete underground, the backwoods music of a band that dates back to 2003. Since then they have recorded a lot of EPs and demos. This year's album is then the fourth, long-playing release. And it must be added that it is a very good one. I think so, and so do all the demons.
It's music, soaked in sulphur and the kind of patina you find in old dungeons. Ferocious drums, raw riffs and disease-soaked vocals, all of this together can't leave any true fan of burial in the ground. You will be burnt to ashes. Then there's that South American wildness that hovers in the background throughout the entire listen, so typical of bands from this region. Do you like bands like SARCÓFAGO, HOLOCAUSTO, SLAUGHTBATH, ABHORER, HADES ARCHER, BLASPHEMY, BEHERIT? Then you are right here. In short, if you enjoy and often explore the dark and cold corners of the endless corridors of Hades, don't hesitate a moment. There's a game for you too. Master Joseph Curwen took care of the sound and did a really good job. As well as Rodrigo Pereira, who painted a hilarious cover. The album holds together very compactly, gradates in different ways, radiates heat and infinite coolness. The band could easily replace the old mangy dogs that have been guarding the entrance to the underworld for years. Everything is black, shrouded in that bloody mist that appears every time strange figures step out of the darkness. Some holding weapons, others mounted on horses made of bones. I couldn't believe my eyes at first, but then I fell to the ground, stabbed. The Horsemen of the Apocalypse can no longer look upon the human misery of the modern world. The undead have risen in an unholy war against all who have wronged them. Soldiers of nothingness, furious and unbridled. I sign you with my own blood that I will return to this recording often. If you are true believers, do as I do! Dark, raw death thrash metal that burns with a bright black flame! War with heaven!
Občas to musí všechno ven. Nenávist, nakumulovaný strach, frustrace. Všechny ty krásný reklamy, umělý holky, patos a lži. Víra, domácí násilí, války, znásilnění. Toho zla je kolem nás možná až příliš. Veřejné popravy už dávno nepomáhají. Funguje jenom hudba, u které se vyřveš, která má v sobě energii a tlak, u které si můžeš zařádit, abys nakonec padnul očištěný k zemi. FEIND mi nabídl algoritmus na twitteru. Tuhle německou smečku doporučoval jeden můj kamarád z Jižní Ameriky.
Mívá dobrý vkus a podobný pohled na svět. Tak jsem na něj dal, sednul si pohodlně do křesla. V televizi zrovna nějaký dav raboval krásné město. Vypnul jsem zvuk a pustil si k tomu "Ambulante Hirnamputation". Tohle je vynikající death grind metalová jízda. Syrový útok na naše vaše předsudky. Kurva, to je dobrý!
Je to smršť, je to tsunami, je to divoký útěk, je to souboj s vlastním svědomím. Pánové se s tím nepářou. Není to ale jenom hlasitý atak, kapela umí velmi dobře hrát, takže se dočkáte spousty zajímavých pasáží. Smečky v tomto stylu mívají občas sklon k monotónnosti, ale to u FEIND nehrozí. Naopak. Vše je perfektně propracované, songy postupně gradují, jsou ostré jako čepele skalpelů z té nejlepší oceli. Líbí se mi úderný, akorát tak špinavý i čitelný zvuk. O obalu netřeba diskutovat, ten se také povedl. Po formální stránce je vůbec vše v nejlepším pořádku. Vy si tak můžete vychutnat velmi jedovatý koktejl ve stylu třeba takových NAPALM DEATH, ANAAL NATHRAKH, CRIPPLE BASTARD, případně ABORTED. Zkrátka a dobře, pokud už máte někdy všeho dost, tak si vezměte do rukou sekyru, pusťte si tuhle desku a rozsekejte nějaké dřevo. Můžete si u toho představovat lidi i situace, které vás štvou. Někdy si říkám, jak je dnešní svět skvělý v tom, že se ke mě podobné kapely vůbec dostanou. Představte si středověkou mučírnu, ve které jste byli dlouhou dobu zavřeni. Zbyla ve vás jenom pomsta. A teď máte jedinou možnost. Promítnout své pocity na hudební nosič. Takhle nějak na mě totiž první dlouhohrající album těchto maniaků působí. Jak říkám... Občas to musí všechno ven. Nenávist, nakumulovaný strach, frustrace. Všechny ty krásný reklamy, umělý holky, patos a lži. Víra, domácí násilí, války, znásilnění. Toho zla je kolem nás možná až příliš. Veřejné popravy už dávno nepomáhají. Funguje jenom hudba, u které se vyřveš, která má v sobě energii a tlak, u které si můžeš zařádit, abys nakonec padnul očištěný k zemi. Totálně devastující death grindcore útok na vaše podvědomí! Váš mozek bude vystřelen z hlavy velkým tlakem!
Asphyx says:
Sometimes it all has to come out. Hate, accumulated fear, frustration. All the pretty ads, the fake girls, the pathos and the lies. Faith, domestic violence, wars, rape. Maybe there's too much evil around us. Public executions don't help anymore. The only music that works is the music you scream to, the music that has energy and pressure, the music that you can party to, so you can fall down clean. FEIND offered me an algorithm on Twitter. A friend of mine from South America recommended this German pack.
He has good taste and a similar world view. So I gave it a go, sat comfortably in my chair. There was a mob looting a beautiful city on TV. I turned off the sound and put on "Ambulante Hirnamputation". This is an excellent death grind metal ride. A raw assault on your prejudices. Fuck, that's good!
It is a whirlwind, it is a tsunami, it is a wild escape, it is a battle with one's own conscience. The men are not fighting it. But it's not just a loud attack, the band can play very well, so you'll get a lot of interesting passages. Packs in this style tend to be monotonous at times, but that's not the case with FEIND. On the contrary. Everything is perfectly elaborated, the songs gradually graduate, they are sharp as the blades of scalpels made of the best steel. I like the punchy sound, just as dirty as it is clear. No need to discuss the cover art, it's also very good. Formally, everything is in the best order. You can enjoy a very poisonous cocktail in the style of NAPALM DEATH, ANAAL NATHRAKH, CRIPPLE BASTARD or ABORTED. In short, if you ever get sick of everything, pick up an axe, put on this record and chop some wood. You can imagine people and situations that annoy you. Sometimes I think how great the world is today in that bands like this get to me at all. Imagine a medieval torture chamber where you've been locked up for a long time. All you're left with is revenge. And now you have only one option. To project your feelings onto a musical medium. Because that's how the first full-length album from these maniacs feels to me. Like I said... Sometimes it all has to come out. Hate, accumulated fear, frustration. All those pretty ads, fake girls, pathos and lies. Faith, domestic violence, wars, rape. Maybe there's too much evil around us. Public executions don't help anymore. The only music that works is the music you scream to, the music that has energy and pressure, the music that you can party to, so you can fall down clean. A totally devastating death grindcore assault on your subconscious! Your brain will be blown out of your head by the sheer pressure!
Příběh čtyř stý sedmdesátý druhý - Základy black metalu v Berouně
Mohl jsem být první. Jenže jsem se nalokal. Když jsem nakláněl hlavu při kraulu doprava, zahlédl jsem koutkem oka jednu zajímavou slečnu. Měla černé plavky a vlasy jako havran. Bílá kůže a krásný oči. Vyvedla mě z míry a z tempa. A tak jsem byl druhej a když jsem vylézal na stupně vítězů, byl jsem trošku naštvanej. V rozplavbách sem byl jasně nejlepší. Ne že bych byl postižen touhou po vítězství, ale jako každý sportovec jsem dřel. Třikrát týdně v bazénu. Někdy po dnech, kdy jsem se moc nevyspal. Tenkrát moje tělo vydrželo zázraky. Závody vysokých škol, v Berouně, jsem měl moc rád. Jsem tu už podruhé. Dobrá organizace, skvělý ubytování i jídlo. Sbalím si věci a mám pocit, že bych měl skončit. Zítra sice zase plavu, ale čekají mě prsa a tam to na bednu nebude. Není to můj styl. Jsem kraulař. Hodím věci do pokoje a nevím, co budu dělat. Spolubydlící odněkud z Moravy plavání děsně žerou. Vzájemně se povzbuzují a vůbec vše prožívají. Máš ionťáky, mám absťák? Jen mávnu rukou a jdu si po svým.
Nic proti, ale Beroun se mi moc nelíbí. Nic tady není a tak zalezu do první hospody na náměstí. Pivo mi připadá trošku nakyslý. Zalezu si do rohu. Otevřu knížku a pořád si otírám oči. I když jsem se pořádně omyl, pálí mě od chlóru. Plavecký brýle jsem si sice měl pořídit, dokonce jsem na ně dostal peníze k vánocům, ale utratil jsem je v hospodě za pivo a protože mi ale bylo líto je úplně prochlastat, koupil jsem si jednu knížku v antíku. Tu teď čtu a protože je to jedna klasika od Asimova, jsem daleko mimo tenhle svět. "Dobrej výkon": ozve se nade mnou a mě chvilku trvá, než mi dojde, že mluví na mě. Vůbec se mě neptá a přisedne si. Černovlasá dívka s bledou kůží. Docela úkaz. Bez plavek vypadá ještě temněji. Oblečená v triku MAYHEM, působí jako upírka. Taky se tak trošku chová. Vědoma si své krásy, omotává si kolem prstu vlasy, usmívá se a ihned si ze mě začne dělat srandu. Koukám, taky jedeš metal, co? Pokračuje a já zažiji večer, který si potom pamatuji celý život.
Zavřu tedy knihu a protože mě zaujala, povídáme si. Je z Prahy a rock a metal poslouchal její táta. Takže měla dobré zázemí a nikdo jí nikdy nebránil v tom, aby jí v pokoji řval na plný koule kazeťák. K black metalu přešla tak nějak automaticky. Zase tolik často se mi nestává, abych měl s někým ihned pocit, že ho znám, že si s ním mám co říct. Většinou nasadím sice milý úsměv, ale nikoho si nepouštím moc k tělu. Tentokrát jí ale zobu z ruky. Není to ale jenom její krásou. Je tajemná. A jako bonus chytrá. Sedneme si. Dáme si panáka? Dali jsme si a zábrany pomalu padaly. Plavala za Slavii a plavala moc dobře. Probrali jsme sci-fi (to u mě šíleně vyrostla), death metal (ona fakt znala moje kapely, chápeš to, holka!) a pak jsme se dostali k blacku. Znal jsem už hlavní kapely jako MARDUK, BATHORY, MAYHEM, ale celou norskou a švédskou black scénu jsem nijak nesledoval. Spíš, co se ke mě dostalo přes časopisy. Sandra, jak se jmenovala, ale měla doma i undergroundové časáky, často v originále. Měla velký přehled.
Vždycky jsem si o sobě myslel, že moc lidí, co by mě dostali na kapelách, albech, jménech muzikantů, není. S ní jsem si ale připadal jako žáček a paní učitelka. Nejen, že byla studnice, ale znala historii. Měla nastudováno a ještě uměla vše podat tak, že mě bavilo jí poslouchat. Kdybych býval byl svobodný, chtěl bych ji. Přesně odpovídala mojí kdysi jasné představě, jak by měla vypadat jednou moje žena. Rozumná, hezká a ještě s ní byla sranda. To třeba splňovala moje milá, ale Sandra byla navíc metalista tělem i duší. A nebylo v ní nic zkaženého a divného. Nevyžívala se v hororech, dokonce mi prozradila, že chce jednou děti. Prostě normální holka, co ji jen tak nepotkáte. Ptám se, jestli je sama. A ona, že ano a pak se zeptá mě. Blondýnku nezapřu, ale zdá se, že jí to nevadí. Školí mě dál, mluví o RAGNAROK, TAAKE, SATYRICON a já si musím vzít svůj notýsek a dělat si poznámky. Je mi s ní hrozně dobře. Dokonce jí řeknu, že jsem prohrál kvůli tomu, že jsem se na ní podíval. Směje se tomu a dělá, že se stydí. Poskakují jí u toho prsa a já musím na záchod. Opláchnu si obličej studenou vodou. Co to do prdele, dělám?
Asi mám v sobě pořád toho puberťáka, kterýmu se holky na druhém stupni na základce, občas smály. Vypadáš jako intouš, říkaly a nechtěly mě líbat. Bylo mi dvacet a už jsem vypadal dobře. Život s mojí milou mi prospíval. Hodně jsem sportoval i kalil, ale taky jsem odpočíval. Občas se našly dívky, co si se mnou chtěly vyjít. Vlastně splněný sen. Ale zařekl jsem se, že svojí blondýnku nikdy nepodvedu. Měl jsem nějaký blok nebo co. Nebo jsem byl blbej, jak mi říkali svobodní kamarádi. Vrátím se ke stolu a pokračujeme. Dostávám základní black metalové vzdělání. Pomalu se smráká, my sníme něco málo k snědku a když už máme náladu, tak projeví zájem, že by chtěla tančit. Jako fakt? Holka, co poslouchá black metal. Prý se mi s něčím svěří. Mimo plavání kdysi tančila. Měl bych jít spát, zítra mám závody. To já přeci také. Hele, do dvanácti a pak půjdeme spát. Nemusí mě moc přemlouvat. V hlavě mě sice hryže, jestli už to není nevěra, ale mám v sobě pivo a nějaký panáky. Není to sice omluva, ale jdu. Prostě jdu.
Chvíli nám trvá, než něco najdeme. Taková malá diskotéka té doby. Koule nad stropem, barman jak z těch debilních filmů, co tam zpívá Michal David. Žvejká a ihned nás sjede pohledem. Jsme oba v metalovém, tak pro něj nejsme dost dobrý. Ale nakonec stůl mají. Vzadu a v rohu, ale nikdo tam není. Pokračujeme tedy v diskuzi na vážná metalová témata. Konečně mi trošku objasní, jak to bylo s Vargem, s pálením kostelů, s vraždami. Nevím, odkud má informace, ale mluví trošku jinak, než senzace chtivé časopisy. Rozebírá to rozumně, až si říkám, že na to, že jí je devatenáct, je mazaná jako liška. Spíš poslouchám, jen se občas zeptám, na to, co mě zajímá, co mi není jasný. Kde jsi byla, když jsem byl sám? Oslnila mě, svojí černou krásou. Jen si to představte, death metalista a blackerka, kteří se krásně doplňují. Úplně to vidím před sebou. Začnou hrát a kupodivu hrají dobře. Zlatý osmdesátky, to mě aspoň neštve. Vidím na ní, jak jí cukají nohy. A tak ji vyzvu k tanci.
Kdyby nás někdo viděl, říkal by si, že takhle nějak musí vypadat choreografie krásky a zvířete. Mám sice rytmus v těle, ale tančím hodně punkově. Ona se uměla hýbat a vypadalo to děsně sexy. Kluci v košilkách, co seděli kolem, čuměli s otveřenýma pusama. Jak byla přiopilá, tak bylo vidět, že jí to dělá dobře. Když už jsme nemohli a šli se něčeho napít, tak se kolem nás rojili jak vosy pánové o dost starší než my, mávali bankovkama a machrovali, co jim stojí venku za auta. Asi na to byla zvyklá, hrála si s nima, ale když byli moc dotěrní, tak na ně vyjela jako saň. Měla v sobě vášeň, cítil jsem její chtíč. Začal jsem se bát. Do čeho jsem se to zase namočil. Chtěl jsem si číst a uklidnit se po závodech. Odpočinout si. Místo toho se tu ploužím a držím kolem pasu holku, co by ji chtěl každý. Ptám se jí proč já a ona mi šeptá do ucha, že se na mě dívala už v bazénu. A když viděla, že chodím v metalovým, tak si mě prostě vybrala. Říkám jí stále dokola, že nemůžu, že to nejde, prostě ne. Ale ona se pokaždé vždycky jenom zasměje.
Nenapadá mě nic jiného, než nasadit taktiku totálního ústupu. Platím panáky a panáky, s úmyslem se ožrat jako hovado. Pak budu k ničemu, maximálně se někde pobleju. Pamatuji si, že mě odvádí ven, líbá mě, pak bliju, zase někam jdeme, prší, ne to není déšť. Jsem oblečený ve sprše. Usínám, spím, vidím před sebou blondýnku, jak se dívá přísně. Jako bych fakt něco provedl. Dělej, za chvíli závodíš. Probouzím se s hlavou jako střep. Znovu zvracím, ale už to jsou jen šťávy. Dívám se dolů. Uff, mám na sobě trenýrky. Ona přede mnou cupitá v kalhotkách a usmívá se. Doufám, že...Neboj se, k ničemu nedošlo. Já když piju, tak potom děsně flirtuju. Jsem už delší dobu sama a jsem prostě nadržená. Pustí mi MARDUK a křičí do toho texty. Jsem jako stroj. Musím nastoupit. Ještě hodinka. Snad to dám. Nesmím nechat kluky ve štychu. Obléknu se a ona naopak svlékne triko MAYHEM. Stojí přede mnou jen v podprsence a já mám zase jednou v životě na výběr. Dá mi francouzáka, vůbec jí nevadí, že jsem si jen vypláchl hubu vodou. Přivine se a já udělám zase jednou to, co se neočekává. Řeknu promiň a ten den je úplně jedno, že stojí na břehu a fandí. Doplavu asi šestý, což není zase tak hrozný, ale měl bych na víc. Odpoledne se rozloučíme u autobusu. Dá mi telefonní číslo a řekne mi, že až přijedu do Prahy, můžu u ní klidně někdy přespat. Nikdy toho nevyužiju, ale ze základů black metalu, které mi dala, čerpám dodnes.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave MAUSOLEUM! Greetings to the catacombs of Johnstown, in Pennsylvania! As I was preparing for this interview, I found all the albums I have from you over the weekend. I found out (and a friend confirmed it) that the first record that came through was "Cadaveric Displays of Ghoulish Ghastliness" from 2003. You know what's interesting? I haven't found a single weak record in your entire discography. How is that possible? Do you have a recipe for that? You've kept the bar of quality so high for so many years.
Thank you for the kind words! We're thrilled to hear that our music has made such an impact.
In terms of maintaining consistent quality, it really boils down to staying true to our passion and vision. We always aim to create music that is raw, intense, and authentic. We never settle
for anything that doesn't truly represent our sound. I believe that our dedication and love for what we do have helped us uphold a high standard across all our releases. I appreciate the compliment on the sound of *Defiling the Decayed*! We recorded the album a my own studio, which gave us the freedom to take our time and experiment with the sound. Our goal was to achieve a gritty, dense atmosphere that reflects our style, and by recording.
We had to wait 13 years for the last album, "Defiling the Decayed". You released it on Moribund Records and I must admit I was very impatient. Why did it take you so long? Was it money? Time?
Thirteen years is a long time, and I understand why fans were impatient. It means a lot that you stuck with us. The delay wasn’t due to any one factor; it was a mix of things, like life getting in the way, other projects, and wanting to make sure we delivered something we were genuinely proud of. We didn’t want to rush it. Time and resources definitely played a role, but ultimately, it was about making sure "Defiling the Decayed" was the album we wanted it to be. We’re grateful for the patience and support, and we hope the wait was worth it.
Anyway, the new CD "Defiling the Decayed" is out and immediately became one of my most played albums. Listening to it, you feel like you've stepped back in time to the 90s. It is excellent! How was it made? And how does MAUSOLEUM create new material?
I'm thrilled to hear that you're enjoying *Defiling the Decayed*! Our goal was to capture the raw, 90s vibe while still bringing a fresh perspective. Making the album was all about staying true to our roots. We invested a lot of time in refining the sound, and focused on the atmosphere and riffs that define our style. When we create new material, it typically begins with a riff or concept that captures the mood we want. We then add in drums, bass, and lyrics, layering them until it feels right. Our music is heavily inspired by horror, the occult, and the macabre, giving it a dark, eerie edge. It's a collaborative process, and we take our time to make sure each track is as strong as possible.
I always liked the sound of your albums. "Defiling the Decayed" is no exception. Where did you record? How did you achieve such a dusty and dense sound? Does it sound to me like it was recorded in analogue or am I wrong? Interestingly, I find the sound of the recording very similar to the previous album "Back from the Funeral" (2011). Do you have a lot of say in how the record should sound or do you leave it to the sound masters?
In-house, we were able to do just that. Although the album wasn't recorded in analog, we made every effort to capture the warm, organic feel characteristic of analog recordings. The intentional similarity in sound to *Back from the Funeral* was our way of maintaining continuity while also pushing things forward. I had a significant amount of control over the sound, from the recording process to the final mix, which allowed us to ensure that the album captured the vibe we were aiming for. It's all about striking the right balance between the heaviness and the atmosphere, and I believe we achieved that balance with this album.
I'm an old-school fan and I'm very big on record covers. "Defiling the Decayed" is signed as always by the excellent artist Rick Zesati. The motif is so cool to me that I put it on my desktop on my computer. Can you tell us how the motif relates to the music on the album? How did you guys get together and how did the cover for the album come about?
Playing in other bands definitely helps too— it gives each of us an outlet to explore different sounds and styles, which means that when we come back to MAUSOLEUM, we’re bringing fresh energy and ideas, but with a clear focus on what makes our music unique. It's great to hear that you appreciate the cover art so much! Rick Zesati has been a fantastic collaborator, and we're really proud of what he created for "Defiling the Decayed." The cove art is meant to visually represent the themes of decay, death, and the macabre that run throughout the album. It captures the sense of dread and unease that our music aims to evoke. We had never worked with Rick before, but I admired his style. So, when it came time to create the artwork for this album, he was a natural choice. We discussed the overall vibe and themes of the album with him, and he just ran with it, bringing those ideas to life in a way that perfectly complements the music. The decaying, ghastly imagery on the cover ties directly into the title and the lyrical content of the album, creating a cohesive experience for the listener. It’s dark, haunting, and it sets the stage for what you’re about to hear.
For a band that has been playing since 2001, you have a pretty stable lineup. That's not very common. Have you never had submarine sickness? Did you never change your mind about how your music should sound? You know, some people like blondes, some people like brunettes. Then all you need is a few more pointed words. You each play in other bands too, you're experienced musicians. Someone once wrote that a band is like a family. How are MAUSOLEUM?
You're right— it’s pretty rare for a band to maintain a stable lineup for as long as we have, especially in the extreme metal scene. But I think what’s kept us together is a shared vision and mutual respect. We all have our individual tastes and influences, and we bring those to the table, but at the core, we all understand what MAUSOLEUM is about. Of course, there have been times when we’ve had different ideas or opinions on the direction we should take, but we’ve always managed to find common ground. We’ve learned to communicate openly and honestly, which is key. If someone feels strongly about something, we talk it out and figure out how to incorporate that into what we’re doing without losing sight of the band’s essence. I’d say MAUSOLEUM is very much like a family. We’ve been through a lot together, both good and bad, and that’s only made us stronger. We respect each other’s creativity and contributions, and that’s what keeps the band going after all these years. But on the other hand, there’s a certain nostalgia for the days when people would sit down with an album, listen to it from start to finish, and really dive into the lyrics and the story being told.
Today's time is good in that we have the internet. I mean, as in what, but at least I can remotely watch your concerts. It's not the same, the sound on youtube is always so weird, but from all available information - you guys mainly perform only in small clubs? I'll be honest, I'd really like to see you live, but there's no place. You're not going on tour? I would imagine you, MASTER and maybe you can take AUTOPSY. It would be a dream come true. No, seriously - what about MAUSOLEUM and concerts? How about a trip to Europe with a stop in the Czech Republic?
We understand that the experience of watching a live show online is not the same as being there in person, but we're glad that our fans from around the world can still catch a glimpse of what we do, even if it's through a screen. We have mainly played in smaller clubs over the years. However, we are open to the idea of expanding our live presence. A tour with bands like MASTER and AUTOPSY would be incredible, and it's something we’d love to make happen. We've had some conversations about doing more shows, and Europe is definitely on our radar. The metal scene over there is amazing, and the Czech Republic, in particular, has a strong fan base that we'd love to connect with in person. Touring is a big commitment, and we want to make sure that when we do it, we’re bringing our best to the stage every night. We’re working on figuring out the logistics and timing, but rest assured, it’s something we’re aiming for. Keep an eye out for announcements—we’d love to make your dream of seeing us live a reality!
Just yesterday I was talking to a friend in a pub about how crazy everything has changed in the last few years. Everyone has the internet in their pocket, young people are more influenced by pictures and videos than music and lyrics. Nobody reads much, we agreed that a lot of things are more superficial. Maybe it's different in America, but here in the Czech Republic I encounter it every day. It's no different in music. How do you perceive the changes in society as a musician? We have a lot of new technology, recording studios are better equipped, ideas can be sent over the internet.
It's amazing to see how technology has evolved and reshaped society, especially in the way we consume and create music. The internet and smartphones have made everything more accessible, but they’ve also contributed to a shift in how people engage with art and culture. Music, which used to be an experience that required focus and attention, often feels like it's competing with endless streams of content. It's true that, in many cases, visuals have taken center stage, and the deep connection to lyrics or the narrative behind a song isn't as strong as it once was. As a musician, this shift can be both exciting and challenging. On one hand, new technology allows us to record, produce, and share music more easily than ever before. Collaborating with other artists across the world, or even just within the band, has become much simpler. You can send ideas back and forth instantly, which speeds up the creative process and opens up new possibilities. There's a depth and intimacy in that experience that’s harder to find now, with so much content being consumed in short bursts. The impact of this shift might be more pronounced in the Czech Republic, as you mentioned, but it’s something we see everywhere. Music still has the power to deeply connect with people, but it competes with so much more now. For us, it means focusing even more on creating something genuine and powerful, something that can cut through the noise. We’re committed to staying true to our roots, telling the stories we want to tell, and making music that resonates with those who are willing to take the time to listen.Ultimately, while society and technology have changed, the essence of what we do remains the same. We want to create something that lasts, something that people can come back to and find meaning in, whether they’re listening on vinyl, CD, or streaming it online. One of the best parts of the '90s was the sense of community among fans and bands. We often went to small clubs or underground venues to catch shows.
It's a different world, also in terms of labels, publishing houses. MAUSOLEUM are a band that for me is synonymous with underground death metal. We have bandcamp, youtube, labels can spread your music faster and it reaches more people. But you know, vinyl is vinyl, cassette and CD has its charm too. Have you had to change your approach to releasing your music in any way? Or are you still going old school and the new stuff leaves you cold?
The process of releasing music has changed significantly over the years, especially with the emergence of digital platforms like Bandcamp and YouTube, which make it easier to reach a larger audience. However, for a band like MAUSOLEUM, preserving their underground roots and traditional approach is essential. They still highly value physical formats such as vinyl, cassette, and CD because they offer a genuine connection to the music that digital formats cannot replicate. While they acknowledge the advantages of new technologies and platforms, they maintain their original mindset of prioritizing authenticity and staying true to their sound. While they are open to using modern tools, they haven't lost sight of what makes physical formats and their music special.
You started the band in 2001. But all of you were at one time at the beginning of something new. I love the old school of death. I like that it's so dirty, raw. What was the '90s and your beginnings like? Please reminisce for us. What bands did you like to go to, for example? Who were your role models? Feel free to add a funny story, I'm sure you have plenty of them.
The early 2000s were an awesome time for us, but in retrospect, the '90s were a formative period filled with raw energy and a sense of discovery. The underground death metal movement during that decade was incredibly vibrant and special. We were strongly influenced by bands that were pushing boundaries and defining the genre. Bands like Morbid Angel, Autopsy, and Entombed were huge inspirations for us. Their music had a gritty, unpolished quality that we loved and aspired to capture in our own sound. Trey Azagthoth from Morbid Angel and Chuck from Death were massive role models for us. Their technical prowess and innovative approach to death metal were both inspiring and intimidating.
I ask this question to every band and I'm really interested in your opinion. What does death metal mean to you? How would you define it? On MAUSOLEUM records you can hear a lot that you put everything into your music, that it is played with heart. As a fan I feel that way. So death metal means to you...?
For me, death metal is more than just a music genre; it’s a profound expression of raw emotion, intensity, and rebellion. At its core, death metal embodies a spirit of exploration and defiance, challenging conventions and pushing the boundaries of what music can be. Death metal represents a convergence of aggression and artistry. It involves channeling the darkest aspects of the human experience into a powerful and visceral form of expression. The music is often characterized by its complex structures, crushing riffs, and guttural vocals, all of which create a deeply immersive experience for both the musicians and the listeners. What sets Death Metal apart is its commitment to authenticity and integrity. It’s a genre where musicians pour their heart and soul into their craft, often exploring dark, macabre, and thought-provoking themes. For us in MAUSOLEUM, Death Metal is about staying true to our vision and delivering music that reflects our passion and dedication. When we create music, it’s not just about the technical aspects of the sonic brutality; it’s about conveying a genuine sense of emotion and intensity. We want our songs to resonate with listeners on a deeper level and evoke a visceral response that goes beyond just enjoying the music. In essence, death metal is a powerful means of artistic expression that allows us to explore and communicate the darker sides of existence with authenticity and passion. It’s about creating something intensely personal and universally impactful.
Finally, a classic but important question. What are MAUSOLEUM planning in the near future? Can we look forward to some new album from your kitchen? Alternatively, and I firmly believe in this, will we finally see you somewhere on a club tour in Europe?
We've got some awesome plans for MAUSOLEUM in the pipeline. First off, we're super focused on promoting our newest album, *Defiling the Decayed*, and taking it to the live stage. We're in the process of finalizing the details for a series of live shows, and we're even considering some appearances in Europe. We're really eager to feel the energy and enthusiasm of our European fans firsthand, so we're actively looking into opportunities to tour there. When it comes to new music, we're constantly writing and evolving. Though we don't have a solid timeline for a new album just yet, rest assured that we’re always working on new material.The creative process is ongoing, and we’re thrilled about the ideas and concepts we’re exploring for our future releases. Stay tuned for updates on upcoming shows and new music.
Thank you very much for the interview. I really appreciate it. I'm an old MAUSOLEUM fan and you actually made one of my dreams come true. I wish you a lot of sold out shows, let your fans rip your hands off with merchandise and I will be looking forward to more of your music. I hope to see you live as well. May your personal lives prosper as well. MAUSOLEUM RULES!
Thank you for your kind words and support! Your encouragement means a lot to us, and we're thrilled to have been able to help make your dream come true. We can't wait to see you at our shows and value our fans' enthusiasm. Thanks again for everything!
Recenze/review - MAUSOLEUM - Defiling the Decayed (2024):
Ave MAUSOLEUM! Zdravím do katakomb v Johnstown, v Pesylvánii! Když jsem se připravoval na tenhle rozhovor, tak jsem si o víkendu našel všechna alba, která od vás mám. Zjistil jsem (a kamarád mi to potvrdil), že první nahrávka, která se k nám dostala, tak byla „Cadaveric Displays of Ghoulish Ghastliness“ z roku 2003. Víš co je zajímavý? Já jsem v celé vaší diskografii nenašel jedinou slabou desku. Jak je to možný? Máte na to nějaký recept? Tolik let si držet tak vysoko laťku kvality.
Děkujeme za milá slova! Jsme nadšeni, že naše hudba má takový dopad. Co se týče udržení stálé kvality, je to opravdu o tom, že zůstáváme věrní naší vášni a vizi. Vždy se snažíme vytvářet hudbu, která je syrová, intenzivní a autentická. Nikdy se nespokojíme s něčím, co skutečně nereprezentuje náš zvuk. Věřím, že naše odhodlání a láska k tomu, co děláme, nám pomohly udržet vysoký standard napříč všemi našimi nahrávkami. Vážím si komplimentu na zvuk *Defiling the Decayed*! Album jsme nahrávali v mém vlastním studiu, což nám dalo svobodu dát si na čas a experimentovat se zvukem. Naším cílem bylo dosáhnout drsné, hutné atmosféry, která by odrážela náš styl, a to právě nahráváním.
Na poslední album „Defiling the Decayed“ jsme museli čekat dlouhých třináct let. Vydali jste jej u Moribund Records a musím přiznat, že už jsem byl hodně nedočkavý. Proč vám to trvalo tak dlouho? Byly důvodem peníze? Čas?
Třináct let je dlouhá doba a chápu, proč byli fanoušci netrpěliví. Hodně pro nás znamená, že jste s námi vydrželi. Zpoždění nebylo způsobeno jediným faktorem; byla to směsice věcí, jako je život, který se nám postavil do cesty, jiné projekty a touha ujistit se, že dodáme něco, na co budeme skutečně hrdí. Nechtěli jsme to uspěchat. Čas a zdroje určitě hrály roli, ale nakonec šlo o to, abychom se ujistili, že „Defiling the Decayed“ je takové album, jaké jsme chtěli, aby bylo. Jsme vděční za trpělivost a podporu a doufáme, že to čekání stálo za to.
Každopádně, nové CD „Defiling the Decayed“ je venku a ihned se zařadilo mezi má nejpřehrávanější alba. Člověk má při poslechu pocit, že se vrátil na časové ose do devadesátých let. Je vynikající! Jakým způsobem vznikalo? A jak vlastně tvoří MAUSOLEUM nový materiál?
Jsem nadšený, že se vám *Defiling the Decayed* líbí! Naším cílem bylo zachytit syrovou atmosféru 90. let a zároveň přinést nový pohled na věc. Při tvorbě alba šlo především o to, abychom zůstali věrní svým kořenům. Investovali jsme hodně času do zdokonalení zvuku a zaměřili se na atmosféru a riffy, které definují náš styl. Když vytváříme nový materiál, obvykle začínáme riffem nebo konceptem, který vystihuje náladu, kterou chceme. Pak přidáváme bicí, basu a texty a vrstvíme je tak dlouho, dokud se nám to nezdá správné. Naše hudba je silně inspirovaná hororem, okultismem a makabrózními prvky, což jí dodává temný, strašidelný nádech. Je to proces spolupráce a dáváme si na čas, abychom se ujistili, že každá skladba je co nejsilnější.
Mně se na vašich albech vždycky hrozně líbil zvuk. „Defiling the Decayed“ není výjimkou. Kde jste nahrávali? Jak jste docílili tak prašivého a hutného zvuku? Na mě to působí, jakoby se nahrávalo ještě analogově nebo se pletu? Zajímavé je, že mi zvuk nahrávky přijde hodně podobný jako u předchozí desky „Back from the Funeral“ (2011). Mluvíte hodně do toho, jak by měla deska znít nebo to necháváte na zvukových mistrech?
To se nám podařilo. Přestože album nebylo nahráno analogově, vynaložili jsme veškeré úsilí, abychom zachytili hřejivý, organický pocit charakteristický pro analogové nahrávky. Záměrná podobnost zvuku s deskou *Back from the Funeral* byla naším způsobem, jak zachovat kontinuitu a zároveň posunout věci kupředu. Nad zvukem jsem měl značnou kontrolu, od procesu nahrávání až po finální mix, což nám umožnilo zajistit, aby album zachytilo náladu, o kterou jsme usilovali. Jde o to najít správnou rovnováhu mezi těžkostí a atmosférou, a věřím, že na tomto albu jsme této rovnováhy dosáhli.
Jsem fanoušek ze staré školy a hodně si potrpím na obaly desek. Pod „Defiling the Decayed“ je podepsán jako vždy vynikající malíř Rick Zesati. Ten motiv je pro mě tak skvělý, že jsem si jej dal na plochu na počítači. Prozradíš nám, jak motiv souvisí s hudbou na albu? Jak jste se dali dohromady a jak cover pro album vznikal?
Hraní v jiných kapelách nám rozhodně také pomáhá - dává každému z nás možnost zkoumat různé zvuky a styly, což znamená, že když se vracíme do MAUSOLEUM, přinášíme novou energii a nápady, ale s jasným zaměřením na to, co dělá naši hudbu jedinečnou. Je skvělé slyšet, že tak oceňujete obal! Rick Zesati byl fantastický spolupracovník a my jsme opravdu hrdí na to, co vytvořil pro „Defiling the Decayed“. Obálka má vizuálně znázorňovat témata rozkladu, smrti a makabróznosti, která se prolínají celým albem. Vystihuje pocit strachu a znepokojení, který má naše hudba vyvolat. S Rickem jsme nikdy předtím nespolupracovali, ale obdivoval jsem jeho styl. Takže když přišel čas na vytvoření obalu pro toto album, byl přirozenou volbou. Probrali jsme s ním celkovou atmosféru a témata alba a on se s tím vypořádal a přivedl tyto nápady k životu způsobem, který dokonale doplňuje hudbu. Rozpadající se, strašidelné obrazy na obalu přímo navazují na název a textový obsah alba a vytvářejí pro posluchače ucelený zážitek. Je temný, strašidelný a připravuje půdu pro to, co uslyšíte.
Na to, že jako kapela hrajete již od roku 2001, máte poměrně stabilní sestavu. To nebývá příliš časté. To jste neměli nikdy ponorkovou nemoc? Nikdy se třeba nezměnil váš názor, jak by měla vaše hudba znít? Znáš to, někdo má radši blondýny, jiný černovlásky. Pak stačí pár ostřejších slov. Každý také hrajete i v jiných smečkách, jste zkušení muzikanti. Někdo někde kdysi napsal, že kapela je jako rodina. Jak jsou na tom MAUSOLEUM?
Máš pravdu - je docela vzácné, aby si kapela udržela stabilní sestavu tak dlouho jako my, obzvlášť na extrémní metalové scéně. Ale myslím, že nás drží pohromadě společná vize a vzájemný respekt. Každý z nás má svůj individuální vkus a vlivy, které přinášíme, ale v jádru všichni chápeme, o čem MAUSOLEUM jsou. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsme měli odlišné představy nebo názory na to, jakým směrem bychom se měli ubírat, ale vždy jsme dokázali najít společnou řeč. Naučili jsme se otevřeně a upřímně komunikovat, což je klíčové. Když má někdo na něco silný názor, vyříkáme si to a vymyslíme, jak to začlenit do toho, co děláme, aniž bychom ztratili ze zřetele podstatu kapely. Řekl bych, že MAUSOLEUM je hodně jako rodina. Prošli jsme toho společně hodně, dobrého i zlého, a to nás jen posílilo. Navzájem si vážíme své kreativity a přínosu, a to je to, co kapelu po všech těch letech drží při životě. Ale na druhou stranu je tu určitá nostalgie po dobách, kdy si lidé sedli k albu, poslechli si ho od začátku do konce a opravdu se ponořili do textů a vyprávěného příběhu.
Dnešní doba je dobrá v tom, že máme internet. Tedy jak v čem, ale aspoň se můžu vzdáleně podívat na vaše koncerty. Sice to není ono, zvuk na youtube je pokaždé takový divný, ale podle všech dostupných informací - vy vystupujte hlavně jen v malých klubech? Napíšu to na rovinu, chtěl bych vás hrozně moc vidět naživo, ale není kde. Nechystáte se na turné? Dovedl bych si představit vás, MASTER a třeba můžete vzít ještě AUTOPSY. Splnil by se mi sen. Ne, teď vážně – co MAUSOLEUM a koncerty? Co bys řekl na výlet do Evropy se zastávkou u nás v Čechách?
Chápeme, že zážitek ze sledování živého vystoupení online není stejný jako osobní přítomnost, ale jsme rádi, že naši fanoušci z celého světa mohou i tak nahlédnout do naší práce, i když jen přes obrazovku. V průběhu let jsme hráli hlavně v menších klubech. Jsme však otevřeni myšlence rozšířit naši živou přítomnost. Turné s kapelami jako MASTER a AUTOPSY by bylo neuvěřitelné a rádi bychom ho uskutečnili. Vedli jsme nějaké rozhovory o dalších koncertech a Evropa je rozhodně v našem hledáčku. Tamní metalová scéna je úžasná a zejména Česká republika má silnou fanouškovskou základnu, se kterou bychom se rádi spojili osobně. Turné je velký závazek, a my si chceme být jistí, že když na něm vystupujeme, přinášíme každý večer na pódium to nejlepší, co v nás je. Pracujeme na tom, abychom vyřešili logistiku a načasování, ale buďte si jisti, že je to něco, o co usilujeme. Sledujte oznámení - rádi bychom vám splnili sen vidět nás naživo!
Zrovna včera jsem se bavil s kamarádem v hospodě, jak se za poslední roky šíleně všechno změnilo. Každý má internet v kapse, mladí jsou již víc ovlivněni obrázky a videem, než hudbou a texty. Nikdo moc nečte, shodli jsme se na tom, že je spousta věcí víc povrchní. Možná je to v Americe jinak, ale u nás v Čechách se s tím setkávám každý den. V hudbě to není jiné. Jak vnímáš změny ve společnosti ty, jako muzikant? Máme spoustu nových technologií, nahrávací studia jsou lépe vybavená, nápady se dají posílat po internetu.
Je úžasné sledovat, jak se technologie vyvíjejí a mění společnost, zejména ve způsobu, jakým konzumujeme a vytváříme hudbu. Díky internetu a chytrým telefonům je všechno dostupnější, ale přispěly také ke změně způsobu, jakým se lidé zabývají uměním a kulturou. Hudba, která dříve představovala zážitek vyžadující soustředění a pozornost, často působí, jako by soupeřila s nekonečnými proudy obsahu. Je pravda, že v mnoha případech se do popředí dostaly vizuální efekty a hluboký vztah k textu nebo příběhu, který se za písní skrývá, už není tak silný jako dřív. Pro hudebníka může být tento posun vzrušující i náročný. Na jedné straně nám nové technologie umožňují nahrávat, produkovat a sdílet hudbu snadněji než kdykoli předtím. Spolupráce s ostatními umělci po celém světě, nebo dokonce jen v rámci kapely, se stala mnohem jednodušší. Nápady si můžete okamžitě posílat tam a zpět, což urychluje tvůrčí proces a otevírá nové možnosti. V tomto zážitku je hloubka a intimita, kterou je dnes těžší najít, když se tolik obsahu konzumuje v krátkých dávkách. Dopad tohoto posunu je možná výraznější v České republice, jak js zmínil, ale je to něco, co vidíme všude. Hudba má stále sílu hluboce spojovat lidi, ale dnes jí konkuruje mnohem víc. Pro nás to znamená ještě více se soustředit na vytváření něčeho opravdového a silného, něčeho, co dokáže proniknout hlukem. Jsme odhodláni zůstat věrní svým kořenům, vyprávět příběhy, které chceme vyprávět, a dělat hudbu, která rezonuje s těmi, kdo jsou ochotni věnovat čas poslechu.“ Nakonec, i když se společnost a technologie změnily, podstata toho, co děláme, zůstává stejná. Chceme vytvářet něco, co přetrvá, něco, k čemu se lidé mohou vracet a v čem najdou smysl, ať už to poslouchají na vinylu, CD nebo streamují online. Jednou z nejlepších součástí 90. let byl pocit komunity mezi fanoušky a kapelami. Často jsme chodili na koncerty do malých klubů nebo undergroundových podniků.
Jiný je svět, i co se týká labelů, vydavatelství. MAUSOLEUM jsou kapelou, která je pro mě synonymem undergroundového death metalu. Máme bandcamp, youtube, labely mohou vaši hudbu šířit rychleji a dostane se k více lidem. Ale znáš to, vinyl je vinyl, kazeta a CD má také svoje kouzlo. Museli jste změnit nějak přístup k vydávání vaší hudby? Nebo jedete pořád postaru a novinky vás nechávají chladnými?
Proces vydávání hudby se v průběhu let výrazně změnil, zejména s příchodem digitálních platforem, jako je Bandcamp a YouTube, které usnadňují oslovení většího počtu posluchačů. Pro kapelu, jako je MAUSOLEUM, je však zachování undergroundových kořenů a tradičního přístupu zásadní. Stále si velmi cení fyzických formátů, jako jsou vinyl, kazeta a CD, protože nabízejí skutečné spojení s hudbou, které digitální formáty nedokážou zopakovat. I když uznávají výhody nových technologií a platforem, zachovávají si své původní smýšlení, které upřednostňuje autenticitu a věrnost jejich zvuku. I když jsou otevřeni používání moderních nástrojů, neztratili ze zřetele to, co dělá fyzické formáty a jejich hudbu výjimečnými.
Kapelu jste založili v roce 2001. Všichni jste ale kdysi stáli u začátku něčeho nového. Starou smrtící školu mám moc rád. Líbí se mi, že je taková špinavá, syrová. Jaká byla vlastně devadesátá léta a vaše začátky? Zavzpomínej pro nás prosím. Na které kapely jsi třeba rád chodil? Kdo byl tvým vzorem? Klidně můžeš přidat i nějakou veselou historku, určitě jich máš spoustu.
Začátek roku 2000 byl pro nás úžasným obdobím, ale když se ohlédneme zpět, 90. léta byla formativním obdobím plným syrové energie a pocitu objevování. Undergroundové deathmetalové hnutí bylo v té dekádě neuvěřitelně živé a výjimečné. Byli jsme silně ovlivněni kapelami, které posouvaly hranice a definovaly žánr. Kapely jako Morbid Angel, Autopsy a Entombed pro nás byly obrovskou inspirací. Jejich hudba měla drsnou, neuhlazenou kvalitu, kterou jsme milovali a kterou jsme se snažili zachytit v našem vlastním zvuku. Trey Azagthoth z Morbid Angel a Chuck z Death pro nás byli obrovskými vzory. Jejich technická zdatnost a inovativní přístup k death metalu nás inspirovaly a zároveň děsily.
Tuhle otázku dávám každé kapele a tvůj názor mě zajímavá opravdu hodně. Co pro tebe vlastně znamená death metal? Jak bys jej definoval? Na deskách MAUSOLEUM je hodně slyšet, že do své hudby dáváte všechno, že je zahraná srdcem. Jako fanoušek to tak vnímám. Death metal tedy pro tebe znamená…?
Death metal je pro mě víc než jen hudební žánr, je to hluboké vyjádření syrových emocí, intenzity a vzpoury. Ve své podstatě death metal ztělesňuje ducha objevování a vzdoru, zpochybňuje konvence a posouvá hranice toho, čím hudba může být. Death metal představuje sblížení agrese a umění. Zahrnuje usměrňování nejtemnějších aspektů lidské zkušenosti do silné a niterné formy vyjádření. Tato hudba se často vyznačuje složitými strukturami, drtivými riffy a hrdelními vokály, které vytvářejí hluboký zážitek pro hudebníky i posluchače. Death metal se odlišuje svým důrazem na autenticitu a integritu. Je to žánr, v němž hudebníci do svého řemesla vkládají srdce i duši a často zkoumají temná, makabrózní a myšlenkově podnětná témata. Pro nás v MAUSOLEUM je death metal o tom, abychom zůstali věrní své vizi a přinášeli hudbu, která odráží naši vášeň a odhodlání. Při tvorbě hudby nám nejde jen o technickou stránku zvukové brutality, ale o zprostředkování skutečného pocitu emocí a intenzity. Chceme, aby naše skladby rezonovaly s posluchači na hlubší úrovni a vyvolávaly niterné reakce, které přesahují pouhé vychutnávání hudby. Death metal je v podstatě mocný prostředek uměleckého vyjádření, který nám umožňuje zkoumat a sdělovat temné stránky existence s autenticitou a vášní. Jde o to vytvořit něco intenzivně osobního a univerzálně působivého.
Na závěr jeden klasický, ale důležitý dotaz. Co chystají MAUSOLEUM v nejbližší době? Můžeme se těšit na nějakou novou desku z vaší kuchyně? Případně, a pevně v to věřím, uvidíme vás konečně někde na klubovém turné v Evropě?
S MAUSOLEUM máme několik úžasných plánů. Především se soustředíme na propagaci našeho nejnovějšího alba *Defiling the Decayed* a jeho uvedení na koncertní pódia. Právě dokončujeme detaily série živých vystoupení, a dokonce zvažujeme nějaká vystoupení v Evropě. Opravdu toužíme po tom, abychom na vlastní kůži pocítili energii a nadšení našich evropských fanoušků, takže aktivně hledáme možnosti, jak tam vyrazit na turné. Co se týče nové hudby, neustále píšeme a vyvíjíme se. Ačkoli zatím nemáme pevný časový plán pro nové album, buďte si jisti, že na novém materiálu pracujeme neustále. tvůrčí proces probíhá a my jsme nadšeni nápady a koncepty, které zkoumáme pro naše budoucí desky. Zůstaňte naladěni na aktuální informace o nadcházejících koncertech a nové hudbě.
Děkuji moc za rozhovor. Moc si ho vážím. Jsem starý fanoušek MAUSOLEUM a vlastně si mi splnil jeden z mých snů. Přeji vám spoustu vyprodaných koncertů, ať vám fanoušci utrhají ruce s merchandise a budu se těšit další vaši hudbu. Snad vás uvidím i naživo. Ať se vám daří i v osobních životech. MAUSOLEUM RULES!
Děkujeme za vaše milá slova a podporu! Vaše podpora pro nás hodně znamená a jsme rádi, že jsme mohli pomoci splnit váš sen. Nemůžeme se dočkat, až vás uvidíme na našich koncertech, a vážíme si nadšení našich fanoušků. Ještě jednou za všechno děkujeme!
Recenze/review - MAUSOLEUM - Defiling the Decayed (2024):
Mraky jsou zase jednou plné splínu a já nevím jak dál. Někdy je život těžký sám o sobě. Osud, ta stará děvka, nás občas nasměřuje do temnoty. Marně hledáme světlo mezi stíny. Někdy zkrátka bývám rád sám. Jen tak se procházím lesem za naším domem a nasávám pach tlejícího listí. Belgičtí MARCHE FUNÈBRE jsou mi opět velmi dobrými společníky na mé nekonečné pouti. Na konci je vždycky jenom smrt, ale stále máme naději. U řeky, která tu byla, je a vždycky bude. Na mýtině, na které leží včerejší den.
Kdysi dávno, v roce 2014 jsem si pro sebe tuhle kapelu objevil. Na malém koncertě ve městě, ve kterém žiji. Byl jsem tenkrát doslova uhranutý a je tomu tak stále. Sleduji cestu, kterou se Belgičané vydali velmi pečlivě a už dávno vím, že jejich letošní novinka "After the Storm" mi bude dělat společnost hodně dlouho. Má v sobě totiž všechno, co mám na hudbě rád. Chvění, energii, temnotu i chlad, naději, smutek, doom metal, smrt. Už jste se někdy brzy ráno probudili u horského jezera? Tak víte o čem píšu a o čem tahle nahrávka je.
Někdy býváme smutní bez příčiny, někdy se rádi díváme do tmy. Hledáme smysl života a mnohdy ho nikdy nenajdeme. Pro mě to byla vždycky rodina, přátelé, hudba a knihy. Ano, čítával jsem ve stínu starého stromu, jen tak, sám a usmíval jsem se. Netřeba diskutovat o skvělém zvuku (production, mix and master from Martin Furia (Destruction, Nervosa, Toxik etc), není nutné se zaobírat obalem, který přesně zobrazuje to, co se na desce odehrává. V tomto albu je toho o hodně víc. Neklid i spočinutí, radost i smutek, tma i světlo. U MARCHE FUNÈBRE se opět potkává talent pro silné melodie, hraní si s náladami, vynikající vokály, ale hlavně síla, načerpaná snad v nekonečných lesích. Bývá zvykem v recenzích nahrávky k někomu přirovnávat (v tomto případě třeba k MY DYING BRIDE, NOVEMBERS DOOM, MOURNING BELOVETH, SATURNUS, KATATONIA), ale zde je to spíše zbytečné. Pánové mají svůj vlastní rukopis, výraz, prostředky, jak nám zprostředkovat odlesky pestré palety umírajících mraků. V kostech mě mrazí, fantazie létá kolem jako můra kolem ohně. Oproštěn od chaosu všedních dní, kráčím klidně dopředu. Usmívám se, protože vím, že jsme jenom zrnkem písku ve vesmíru. Jsem jako starý mnich, který dávno ztratil víru v padlé modly, aby ji nakonec nalezl uprostřed přírody. Ano, nové album "After the Storm" se dostalo i do mých snů a nemohu tedy jinak, než jej doporučit. Pokud máte tenhle styl rádi, tak neváhejte ani chvilku. Dostanete jeho dokonalou esenci. A ještě spoustu roztodivných emocí navíc. Mraky jsou zase jednou plné splínu a já nevím jak dál. Někdy je život těžký sám o sobě. Osud, ta stará děvka, mě někdy nasměřuje do temnoty. Marně jsem hledal světlo mezi stíny. Už jsem jej našel. Temný a chladný, drásavý doom death metal, zahalený do ranní mlhy horského jezera! Síla i naděje smutných nálad!
Asphyx says:
The clouds are once again full of spleen and I don't know how to go on. Sometimes life itself is hard. Fate, that old bitch, sometimes steers us into the dark. We search in vain for light among the shadows. Sometimes I just like to be alone. I just walk through the woods behind our house and take in the smell of the leaves falling. The Belgian MARCHE FUNÈBRE are again very good companions on my endless pilgrimage. There is always only death at the end, but we still have hope. By the river that was, is and always will be. In the clearing where yesterday lies.
A long time ago, in 2014, I discovered this band for myself. At a small gig in the town I live in. I was literally mesmerized then and still am. I've followed the path that the Belgians have taken very closely and I've known for a long time that their new release this year, "After the Storm", will keep me company for a long time. It has everything I love about music. Shivers, energy, darkness and coldness, hope, sadness, doom metal, death. Have you ever woken up early in the morning by a mountain lake? Then you know what I'm writing about and what this record is about.
Sometimes we are sad without cause, sometimes we like to look into the darkness. We search for the meaning of life and often never find it. For me, it's always been family, friends, music and books. Yes, I used to read in the shade of an old tree, alone, and smile. No need to discuss the great sound (production, mix and master from Martin Furia (Destruction, Nervosa, Toxik etc), no need to go into the cover art which accurately depicts what is happening on the record. There is a lot more to this album. Restlessness and restlessness, joy and sadness, darkness and light. With MARCHE FUNÈBRE, the talent for strong melodies, playing with moods, excellent vocals, but most of all the strength, drawn perhaps in the endless forests, meets again. It's a habit in reviews to compare records to someone (in this case, for example, MY DYING BRIDE, NOVEMBERS DOOM, MOURNING BELOVETH, SATURNUS, KATATONIA), but here it's rather unnecessary. Gentlemen have their own signature, expression, means to convey to us the reflections of the colourful palette of dying clouds. It chills my bones, imagination flies around like a moth around a flame. Freed from the chaos of everyday life, I walk calmly forward. I smile, knowing we are but a grain of sand in the universe. I am like an old monk who long ago lost faith in fallen idols, only to find it at last in the midst of nature. Yes, the new album "After the Storm" has made its way into my dreams and I can't help but recommend it. If you like this style, don't hesitate a moment. You will get the perfect essence of it. And a lot of weird emotions to boot. The clouds are once again full of spleen and I don't know how to go on. Sometimes life itself is hard. Fate, that old bitch, sometimes steers me into the dark. I have searched in vain for light among the shadows. I've found it now. Dark and cold, heartbreaking doom death metal, shrouded in the morning mist of a mountain lake! The power and hope of sad moods!
Syn jel ze sedmdesátin mého tchána dřív. Musel na brigádu. A tak stojíme s vlakem někde uprostřed Jižních Čech a posloucháme strojvedoucího, že nemáme propadat panice. Vlak před námi hoří a kolem spěchají hasiči. Nic se nikomu nestane, ale lidi jsou v tomhle zvláštní. Ihned volají na dispečink, na Český dráhy, někdo dokonce na policii. Nestihnu doma seriál, to byla asi největší hláška. Zajímavé bylo, že já a moje manželka s dcerou jsme seděli a každý měl před sebou knihu. Vždyť se nic neděje, pronesl můj potomek. Klimatizace fungovala a jídla a pití jsme také měli dost. Odhlučnil jsem všechno kolem sebe, nevnímal jsem nerváky a stěžovatele. Byl víkend a měli jsme čas. Znovu jsem se začetl do Mlhy. Byl jsem daleko na severu, tentokrát na Islandu, na jednom starém statku, kde jednoho mrazivého dne zaťukal na dveře neznámý tajemný muž.
Přišla bouřka a my stáli pořád v polích. Pak bylo dusno, ale já cítil během celého čtení mráz v zádech. Od autora jsem už četl dvě další knihy a obě se mi líbily. Jen mám pocit, že zase na přeskáčku, jak je mým dobrým zvykem. Ale nijak to nevadilo. Líbí se mi styl vyprávění, povedl se i překlad, mám trošku problém zase jen se jmény. Musím se občas vracet, abych se ujistil, že vnímám správnou postavu. Kolem vlaku padla mlha a já, starý vtipálek, jsem ukázal na obal. Zasmáli jsme se tomu, ale moje dámy nechtěly být rušeny. Konečně jedeme a v Praze máme chvilku na přestup. Vlak do Mnichova je tak plný, že stojíme na jedné noze. Kupé plné Němců s indickými předky, černoši a pár slečen v hábitech, co jim zakrýval obličej. Nikdo se neusmívá, nikdo nepije pivo a nakonec nás vyhodí průvodčí z vlaku. Ne, nepřipojilo se několik dalších vagónů, to raději zrušili celý vlak. Mohli bychom být naštvaní, už takhle jsme na cestě několik hodin navíc. Ale máme čas. Najdeme courák do Berouna, v něm matka s unaveným miminem, které ječí a řve. Jsme jediní, vycvičení kdysi dvojčaty, kteří nepyskujeme. Sedni si, musíš být unavená, říkám manželce a když se v nějaké vsi kousek za Prahou uvolní místo i pro mě, tak nemusím stát s knihou jako nějaký blázen.
Příběh je propracovaný, napínavý, s takovou tou nezaměnitelnou severskou atmosférou, která tenhle styl proslavila. Chtěl už bych být ve svém křesle doma, popíjet vodu, abych se zavodnil a z repráků bych chtěl nějakou dobrou muziku, prosím. Dělám si legraci, že přijde ještě bouřka a vlak zase nepojede. U Hořovic se tak stane a zase jsem někde v lukách, provazce vody bičují vagón a lidé propadají panice. Už se musíme smát, raději už nic neříkej, dělají si ze mě srandu holky a do Plzně, kam dojedeme opět se zpožděním, raději mlčím a čtu si. Na statku jsou bez telefonního spojení (zrovna jako my teď, protože v bouřce není signál), jen ten mráz zatím nepřišel. Spíš je větší vlhkost a musím si otírat čelo kapesníky. Když konečně vystoupíme v Plzni, tak je v trolejbusu agresivní Slovák, takovej ten bezzubej typ. Kope do dveří a v jeho očích je znát, že měl přinejmenším pervitin. Ulice smrdí odpadky, lituji, že nebydlím někde na severu. Co se to s námi stalo? Takový to bývalo hezký město.
Doma vybalíme, dáme se trošku do kupy a já se těším, že knihu dočtu. Jenže se tak nestane. Posledních pár kapitol zhltnu až asi za týden, kdy mám konečně trošku chvilku čas. Znáte to, rodina, práce, spousta dalších povinností. Labely se ptají, kdy už vydám recenzi, odvézt dceru na vlak do Krakova, pokecat se synem a připravovat se pomalu na festival. Dělám všechno zadarmo (tedy kromě práce) a asi jsem si toho naložil moc. Mládí v prdeli, do důchodu daleko, ale nestěžuji si, mě to pořád baví, jen bych potřeboval naklonovat. Knihy jsou pro mě asi největší radostí (samozřejmě spolu s muzikou), když relaxuji. Slíbil jsem si, že Mlhu dočtu ještě před odjezdem na festival Symbolic. Moc dobře vím, že se potom budu zase léčit. Sedím dlouho do noci a nakonec jsem překvapený, jak to dopadlo. Skvělá kniha. Bez debat.
U nás už zase tak často nechumelí, ale pamatuji si na sníh z dětství. Na mráz a chlad, který jsem měl v kostech. Na Island bych se chtěl někdy podívat, snad budou čas a peníze. Zatím jsem v laufu, vstávám velmi brzy a usínám pozdě. Raději si čtu, než abych byl na internetu. Je to vlastně paradox. Psát na webové stránky o tom, že mám raději knížky. Ale taková je momentálně situace. Až budete někdy stát někde v polích ve vlaku plném nervních lidí, mohla by se vám tahle knížka líbit. A když si to vezmu kolem a kolem, tak nemusíte být ani ve vlaku. Můj příběh, spojený s Mlhou, je sice takový, ale vy můžete mít klidně úplně jiný. Mějte se co nejlépe, ať se vám daří a zase za týden u nějaké literární dobroty. Děkuji za pozornost i milé ohlasy.
Těsně před Vánoci roku 1987 zavítá k manželům žijícím na odlehlém statku na východě Islandu neznámý muž a prosí o útočiště před vánicí. Tvrdí, že se v oslepujícím chumelení ztratil svým přátelům, ale hospodářce na jeho příběhu něco nehraje. Postupem času atmosféra v domě houstne, a to nejen kvůli výpadku proudu a telefonního spojení. Ženino neblahé tušení se potvrzuje a ne všichni přežijí nečekanou návštěvu ve zdraví.
Na vyšetřování složitého případu je nasazena kriminální inspektorka Hulda Hermannsdóttir, a to jen
několik měsíců poté, co ji samotnou potkala příšerná rodinná tragédie, jejíž následky si s sebou ponese až do konce života.
