Příběh čtyř stý sedmdesátý první - Rozbitý a znovu složený
Nikdy jsem nepatřil mezi lidi, kteří dávají svoje city ihned najevo. Většinou je tutlám v sobě, nosím si svůj kříž, abych jej potom za nějaký čas sundal. Někdy také ne. Záleží na situaci. Tentokrát to ale bylo jiné. Nikdy bych nevěřil, že když nás otec opustí, bude mě to tak tížit. Už několik let mi přišlo, že si to všichni přejeme, že už ty jeho alkáčský eskapády nemůžeme vydržet, že se nám všem uleví. Jenže jako každá rána potřebuje čas na zahojení, tak i my, co jsme zůstali, jsme se s tím každý vyrovnával jinak. Brácha nemluvil ještě víc než kdy předtím. Nemohl jsem z něj dostat slova. Asi potřeboval psychologa, ale tenkrát to byla děsná ostuda. Tak se s tím pral nějak sám. Máma se snažila, tak hrozně moc, že to bylo až divný. A taky pěkně křečovitý. Tenkrát mě to štvalo. O některých věcech se zkrátka nemluvilo. Jelo se dál. Ono také nebylo moc času. Jezdil jsem ze školy na brigády a když už bylo volno, tak jsem makal na chalupě nebo na baráku. Velký sad a k tomu pole, co vám budu vyprávět. Trávil jsem víc času v montérkách, než v džínách. On sice byl otec poslední roky k ničemu, ale práci nějakým záhadným způsobem zastal. Ale teď tu nebyl a hádejte, kdo makal za něj. Jasně, že moje maličkost.
Taky jsem se z toho za několik týdnů zhroutil. Hrozně jsem se snažil. Fakt, že jo. Ale moje tělo řeklo jeden den stop. Připadal jsem si hrozně starý a opotřebovaný. Pomáhala mi akorát moje holka, metal a knížky. Leželi jsme zrovna v posteli a bavili se o tom, že máme příští víkend konečně volno. Jen sami pro sebe. Těšil jsem se jako malej a místo toho jsem se šel do ledničky napít a padnul jsem na záda. Zatmělo se mi před očima a poslední, co si pamatuji, byl výstřih blondýnky. Potom druhý, ale ten byl nějaký menší. To už se ale nade mnou skláněla sestřička v nemocnici na Lochotíně. Vy jste nám dal zabrat, usmála se na mě a otírala stolek. Když to dělala, vyhrnula se jí zástěra. Viděl jsem všechno, ale byl jsem ve stavu, že jsem se jen pokusil jemně usmát. Prý jsem bledý jako stěna a když pak přišel doktor, pronesl řeč. Totální vyčerpání organismu. Když s tím nepřestanu, tak se brzy zničím. Mladý muži, jste rozbitý. Ale máte tuhý kořínek a velmi zdravý základ. Mluvil dál něco o tom, že mám skvělou kondici, ale že se moc přepínám. Poděkoval jsem a zeptal se, co s tím mám dělat. Musíte taky něco nechat na někoho jinýho. Přebral jsem si zprávu a nevěděl, jak to mám provést. Nějak mit o nesedělo. Kdo tedy tu práci udělá? Můj rachitický bratr? Nebo moje 45 kilová máma?
Když jsem se vrátil na kolej, musela mi slíbit, že mojí mámě nic neřekne. Jsem dítě, co sice vyrostlo v poměrně idylické rodině, ale potom, když se to na spoustu let posralo, tak jsem prostě přestal mámě některý věci říkat. Aby se netrápila ještě víc. Nechtěl jsem, aby si dělala starosti. Sedíme, pijeme tentokrát vodu, protože jsem vyděšenej a nechci sebou zase seknout a nevíme, jak dál. Potom si vzpomenu na svéhod dědu, jak mi říkal, že chalupu kupoval hlavně kvůli tomu, abychom si tam všichni odpočinuli. Ono je to nakonec samozřejmě jinak, protože jak žije člověk daleko, tak je to jenom práce a práce, ale tentokrát jsem si řekl, že by mi opravdu týden na horách prospěl. Musím se dát do kupy, políbím ji a omluvím se, že pojedu sám. Na školu házím bobek, ta neuteče, semestr končí až za několik měsíců. Navíc, na horách nebudou turisti a lufťáci. Zavolám mámě, že mám studijní volno (nic blbějšího mě nenapadlo) a že vezmu psa a dám si týden na horách. Ihned, ještě jsem ani nedomluvil, mi naložila práce jak pro partu dělníků. Ale co, aspoň se nebudu nudit a vyspím se. Přemýšlím v duchu a stejně vím, že bude všechno úplně jinak.
Sbalím se, rozloučím se v ložnici a zamávám blondýnce, když se jde rozloučit na vlak. Trpělivě mi opakuje, abych chodil na procházky, četl si a poslouchal hudbu. Vystoupím v Jablonci, čeká na mě máma a pes. Přivítáme se a raději řídím já. Tohle vždycky dělal otec, achjo. Vyvětráme a dostanu asi 150 pokynů, co a jak. Už mi fakt není deset, ale moje slova nepomáhají. Znáte to, teple se oblékej, v noci je ještě zima. Kdybys topil, tak nejdřív papír, pak slabé suché větve a teprve až potom polínka. A nezapomeň v noci zamykat. Přiznám se, že si oddychnu, když odjede. Nějak fakt potřebuju klid. Na stole leží truhlářskou tužkou napsaný seznam, co mám udělat. Dříví, hlavně dříví, ať je na další rok. Nadechnu se čerstvého vzduchu a jdu se psem nakoupit. Vezmu si i nějaký pivka na večer. Když se vracíme, je mi tak nějak dobře. Mám pocit, že ze mě tady v přírodě spadl kámen. Přemýšlím, že bych chtěl být rentiér. Určitě bych se nenudil, ani bych nepotřeboval nějaký velký luxus. Stačil by mi klid, vlastní koutek s hudbou a knihami. Nějak ale nevím, jak z toho uživit rodinu. Jednou přijdou děti, to víte, bylo mi dvacet a už jsem nad tím začal docela vážně přemýšlet. Jen jsem nevěděl, co s tou blbou vojnou.
Chvíli si čtu, ale stejně mi to nedá. Vylezu na sluníčko, otevřu si pivo a vezmu si sekyru. Potěžkám ji v ruce a za mnou se ozve. Ty si ale vyrostl. Ohlédnu se a přišla se podívat sousedka, paní v nejlepších letech. Na sobě jenom bikiny a rozepnutou košili. V ruce drží koláč a sama se pozve. Nabídnu jí čaj a vůbec mi nedochází, že se mnou flirtuje. Mám hlavu plnou úplně jiných myšlenek. Asi se trošku urazí, protože ji málo obdivuju, protože odejde rázným krokem a já si pak vyprávím se psem o tom, jaký jsou ženský divný plemeno. Když jsem byl sám, tak tu takhle jako na sabbathu nepobíhala. Ještě se ohlédne, pročísne si vlasy, jako to dělávají slečny, když jsou rozrušené. Křikne na mě, že soused je někde v Německu za prací. Přijede až za měsíc. Jdu raději sekat dříví. A makám až do zemdlení, až do prvních mraků, které přijdou jako každý večer v tento čas od Ještědu. Jsem příjemně unaven a po večeři vezmu psa, abych ho pořádně vyvenčil. Jdeme nahoru na hřebeny, kolem křížků a pomníčků. Ujdeme děsných kilometrů, během kterých mu všechno řeknu. Malý knírač je tak mým terapeutem. Můj milý příteli, říkám mu a on naklání hlavu, protože psi to tak umí. Vypadá, že rozumí. Nechci přilkádat zvířatům lidské vlastnosti, ale pokaždé, když mi bylo ouvej, když jsem byl zamilovaný, když jsem byl smutný, tak to nějak vycítil a pokaždé přišel. Často byl jediný.
Čtu si skoro do půlnoci a zdá se mi o sousedce i blondýnce. Ráno jsem z toho celý špatný, musím si vlézt do potoka a opláchnout se v ledové vodě. Kolem nohou se proplete pstruh a pes, když jej vidí, tak se rozštěká. Ty už si vzhůru? Namažeš mi záda? Omluvím se, že musím ořezat větve na stromě. Vylezu na kaštan a z hora vidím na sousedku, jak se opaluje. Podle mě je ještě zima, ale ona chytá každý paprsek. Sluší jí to, raději bych, aby tu byla její ošklivá tchýně, která vypadá jako čarodějnice. Byl bych klidnější. Ona na mě nevidí, ale mě to prostě nedá. Řežu suché větve, házím je na zem a musím opatrně, protože pes to bere jako hru. Sousedka očividně taky. Začne se mazat sama. Odloží horní díl plavek a připadám si najednou jako kluk, když jsme s bratránkama tajně šmírovaly holky, co tu byly nedaleko na volejbalovým soustředění. Měly sprchy s malým zamlženým okénkem, takže jsme viděli vždy jen kousek nohy, zadku a kdo měl to štěstí tak i jedno prso. Teď je to ale jiné. Musím slézt dolů, protože se začne hladit. Asi je tu pořád sama. Jako teď já. Když vše dodělám a nařežu, tak se radši seberu a zmizím do lesů. Vezmu si knížku, najdeme si tichou mýtinu a čtu si. Pes si čuchá okolo a na mě jde takový ten blažený klid, který nikde jinde, než v přírodě nenajdete.
Nějak mi dochází, že já bez lesů, luk a strání prostě nemůžu existovat. Když už jsem dlouho zavřený v učebnách a přednáškových sálech, když už je moc brigády a továren, když už mě štve lopata a hrábě a krumpáč na poli a v sadu, tak musím vypadnout. Potřebuju to k životu. Dodnes chodíme s manželkou na procházky, mnohdy spíše výlety. Natáhnu se do trávy a je mi fajn. Asi na chvilku usnu, protože slunce se na obloze přesune a začne mě pálit do tváře. Cestou zpět si zase povídám se psem, dávám mu dobroty a cvičím ho v povelech. Má služební výcvik, chodili jsme s ním dlouhé roky na cvičák. Vidím na něm, jakou mu dělá radost, když je se mnou. Vezmu ho do náruče a jako malé dítě jej zvedám do výšky. Nadhazuji jej a on se směje, fakt tak vypadá. Štěká radostí a pak si sedneme před chalupu a jen tak koukáme, dokud nezačnou létat netopýři. Mám repráky směrem ven a užívám si. Muzika mi proniká do žil, dávám si jen samý dobroty. Potom dostanu řízky, zase přijde sousedka. Poděkuju a protože jsem slušný, tak jí nabídnu pivo. Pije z lahve a dělá takový ty věci jako herečky v pornofilmech. Olizuje hrdlo, až mi skáče ohryzek nahoru a dolů. Má zase jen košili přes plavky a když se jí rozhalí, tak má tvrdý bradavky.
Když se se mnou loučí, je už pozdě. Obejme mě a já se musím jít zase omýt do potoka. Uff. Proč tu není blondýnka? Vylezu na půdu, kde budu spát. Otevřu okno a nedá mi to. Jasně, že ještě svítí. Možná o tom ví, že na ní koukám. Předvádí se. Ještě před lety by to byl splněný sen, zážitek, o kterém jsem snil. Zkušená ženská, co ví jak na to. Přemýšlím o tom, jestli nejsem zase hloupý a jak se to vlastně stalo, že má na mě moje milá takový vliv. Usnu při tom a probudí mě až pes, který mě tahá za rukáv. Je pozdě, musím ho vyvenčit. Vylezu jen tak, v trenýrkách a brouzdám se v ranní rose. Pes nikdy nečůrá na našem pozemku a tak jde na sousední. Sleduji ho a říkám si, že bych tady dokázal žít. Nikde žádný starý baráky, ani panel, nikde kouřící komíny. Škoda, že tu není práce. Už neusnu, raději si najdu staré kalendáře jablonecké bižuterie. Kdysi jsem si dívky, které mají na nahé kůži šperky i pojmenoval. Jsou krásné. Jeden kalendář je elegantní, druhý sportovní. Jedna ze slečen vypadá jako sousedka před pár lety. Já se jí snad nezbavím. Raději se nasnídám a připadám si jako štvanec. Sice odpočívám, dobře spím i jím, je tu krásně, ale chybí mi ženská. Nějak jsem si zvykl ji mít po svém boku.
Sousedka je zase o něco dotěrnější. Dnes nechala vyniknout zadek v tangách. Ještě jsem snad takové kalhotky ani neviděl. Sekám dříví a chodím po lesích. Když se vrátíme z kopců, myslím na to, co budeme jíst. Mám v plánu topinky, ale nakonec je nedělám. Na lavičce sedí blondýnka a doslova září. Chyběl si mi. Řeknu asi tři slova a odnesu ji nahoru. Pes, jakoby vše pochopil, zůstane taktně dole a hlídá. Zbytek týdne už nejsem rozbitý, ani neúplný, jsem složený znovu dohromady a kompletní. Jsem tu s bytostmi, se kterými je mi nejlépe. Jedeme na pár výletů a prolezeme kde jaký kout. Odchod otce mě pořád mrzí. Je to zvláštní, ale je to tak. Ale čas jako vždycky, všechno postupně zahojí. Pomalu se stane jen jakousi mlhavou vzpomínkou. Sousedka už přijde jen jednou. Je to k večeru, když si máčíme nohy v lavóru, protože dnes jsme měli výstup na Smrk. Když nás vidí, tak se otočí na podpatku a odkráčí pryč. Kdo to je, zeptá se mě moje milá a já jen mávnu rukou. Je hezká, viď? Řekne ještě a já dělám, že ne, že se mi nelíbí a pak ji zase odnesu nahoru a rozplyneme se v závějích peřin. Nějak podvědomě cítím, že musím načerpat sílu do dalších let. Určitě ji budu potřebovat. Staví se i máma a trošku mě vyčítá, že jsem ze seznamu stihl jen několik věcí. Sousedka mezitím spí s pošťákem, což omylem zahlédnu, když dořezávám větve z kaštanu. A tak vlastně celý příběh končí ke spokojenosti všech zúčastněných.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Už dlouhé roky nevím, proč mě moje kroky pokaždé zavedou na tohle staré pohřebiště. Jakoby v sobě měly dávno opuštěné hroby nějakou magickou sílu. Ve starých rozvalinách se ukrývají temné a krvavé příběhy, které měly být dávno zapomenuty. Občas, když mám štěstí a mraky jsou nízko, tak objevím děsivou kobku, ve které se ukrývá hudba, která koluje i v mých žilách. Kdysi dávno jsem přísahal, že budu podobné smečky, jako jsou black death metalisté DEATHLESS VOID z Holandska podporovat.
Jsem moc rád, že se mi dostala tahle nahrávka do ruku, že jsem ji objevil při svých nekonečných toulkách temnotou. Kombinace chladného a podmanivého black metalu smíchaného se špínou, strachem, surovou smrtí a nenávistí, mi dělalo vždy dobře na mé zkažené duši.
Novinka je spíše zaříkáváním, tajemným a dávno zapomenutým obřadem pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejnou hudbou. Cítím ze skladeb opravdovost a ryzost devadesátých let, vnímám i psychedelické nálady, které se vznášejí celým albem jako nějaké děsivé memento. Pokud máte rádi kapely jako KATHARSIS, ANTAEUS, THORNS, budete určitě spokojeni. Atmosféra je opravdu velmi podmanivá a návyková. Jen si dejte pozor, rozhodně se nejedná o hudbu, která by vás oslovila pouze na jeden poslech. Je nutné ticho, nejlépe tma a plné soustředění. Teprve po nějakém čase jsem objevil všechna zákoutí, nuance, momenty. Nové album je velmi zajímavým počinem, jednotlivé nálady jsou jako můry, které se vznáší kolem ohně, aby nakonec spadly spálené na zem a zemřely v nekonečných křečích. Těm, co už v záhrobí byli a povedlo se jim nahlédnout na druhou stranu, nemusím nic vysvětlovat. Ale i vám ostatním, kteří jste ještě neseděli u společného stolu s démony, mohu novou desku doporučit. Má nejen dobrý zvuk i obal, ale hlavně v ní najdete pestrou, do černých odstínů zabarvenou paletu, smrtící koktejl, umíchaný z těch nejšílenějších ingrediencí. Líbí se mi určitý neklid, který se celou nahrávkou vine jako jedovatý had. "The Voluptuous Fire of Sin" je přesně tím druhem alba, které mě přikovalo ke zdi, pohřbilo zaživa a spálilo na popel. Jsem znovu a znovu v rozvalinách. A cítím se zde ve společnosti DEATHLESS VOID velmi dobře. Zhasněte všechna světla a zapalte ohně! Temný, špinavý, děsivý black death metal z onoho světa! Tajemný rituál s pochmurnou atmosférou!
Asphyx says:
For many years now, I don't know why my steps always lead me to this old burial ground. It's as if the long-abandoned graves have some magical power. The old ruins hold dark and bloody stories that should have been forgotten long ago. Occasionally, when I'm lucky and the clouds are low, I discover a creepy dungeon that hides music that runs through my veins. Once upon a time I swore to support similar packs like black death metallers DEATHLESS VOID from Holland.
I'm so glad that I got my hands on this record, that I discovered it during my endless wanderings through the darkness. The combination of cold and captivating black metal mixed with filth, fear, raw death and hatred has always done good to my corrupted soul.
The novelty is more of an incantation, a mysterious and long-forgotten ritual for summoning dark forces, than just ordinary music. I can feel the genuineness and purity of the nineties from the tracks, I can also sense the psychedelic moods that float through the whole album like some eerie memento. If you like bands like KATHARSIS, ANTAEUS, THORNS, you will be satisfied. The atmosphere is really very captivating and addictive. Just beware, this is definitely not music that will appeal to you for just one listen. Silence is required, preferably darkness and full concentration. It was only after some time that I discovered all the nooks and crannies, the nuances, the moments. The new album is a very interesting piece of work, the individual moods are like moths that hover around a fire, only to eventually fall scorched to the ground and die in endless spasms. I don't need to explain anything to those who have been to the beyond and managed to see the other side. But for the rest of you who have not yet sat at the table with demons, I can recommend the new album. Not only does it have a good sound and cover, but most importantly, you'll find a colourful palette tinged with black, a lethal cocktail mixed with the craziest ingredients. I like a certain restlessness that winds through the whole record like a poisonous snake. "The Voluptuous Fire of Sin" is exactly the kind of album that pins me to the wall, buries me alive and burns me to ashes. I'm in ruins all over again. And I feel very comfortable here in the company of DEATHLESS VOID. Turn off all the lights and light the fires! Dark, dirty, scary black death metal from the other world! A mysterious ritual with a gloomy atmosphere!
Sedím jen tak u stolu a nasávám atmosféru. Už jsem potkal pár kamarádů a prohodil spoustu slov. Najednou, jakoby se všechno zastavilo. Možná i celá planeta (ať už kulatá nebo placatá). Stav beztíže, možná. Tohle jsou přesně ty momenty, proč do té roviny u Kolína pořád jezdím. Kapely, prostředí, lidé. Všichni si přijeli užít to co já, alespoň tak vypadají. Někdy přemýšlím, jací jsou fanoušci symbolického festivalu ve svých soukromých životech. Jsme tady, abychom se díky muzice, kterou milujeme, setkali, probrali život, vylezli ze svých ulit, z mnohdy těžkých osudů. Já si zkrátka nemůžu pomoc. Stále to cítím. Pradávná síla soudržnosti. Pospolitost, která se už skoro nikde nevidí.
Poznámka autora - s většinou vystupujících máme u nás na stránkách rozhovory. Stačí dočíst report až do konce a dole pod článkem jsou odkazy.
Author's note - we have interviews with most of the performers on our website. Just read the report to the end and there are links below the article.
Možná nám mnohým kornatí tepny, máme problémy si udržet váhu, možná se z nás postupně stávají starci, co budou jednou křičet na mraky. Zatím ale můžeme. Píšu to dopředu, abych nezapomněl. Nebude to totiž dlouho trvat a budu asi opilý. Vzduchem ke mě doléhá smích. Ano, smích. No řekněte, kolikrát se za den od srdce zasmějete? Já se tlemil celý víkend. Byla to jízda od začátku do konce.
S koupí vstupenky jsem musel opět otálet. To víte, život je někdy pěkně těžký. Ale nepřijel jsem sem, abych si stěžoval. Nejsem přeci dnes tolik častý píčovač ani vysírač, kterých už je na koncertech taky někdy až příliš. Ne tak u Kolína. Byla to pohoda. Jako když si sednete na chalupě do křesla pod kaštan, díváte se do zeleného a čtete si oblíbenou knížku. A k tomu vám hraje kapela, co ji máte rádi.
Budeš čumět do blba nebo si dáš panáka? Vytrhne mě někdo z bohulibého rozjímání. Dám si, i když je normálně nepiju. Tady, tady je to jiné. Rodinné, osobní, příjemné prostředí. Možná ne dokonalé a děsně profesionální, ale o to víc pro moji maličkost přitažlivé. Vracím se k pivu a kamarádům, které tolik rád vidím. Kurva nedojímej se, bojuj, dokud popírači vesmíru nezakážou všechny globusy.
Vyjel jsme v pátek ráno vlakem z Plzně, pak mě vzal z Prahy Míra. Nalehko, měl jsem slíbeno, že budu moci ulehnout jako Don Carleone na matračku. Vždycky se tu o mě hezky postarají. Vylezeme z auta a jako dva baseti se hrneme k výčepu. Nepijeme jako dámy s ohnutým malíčkem, padá to do nás jak Němci do krytu. Objímáme se s ostatními, jak to holky děláte, že vůbec nestárnete?
Jdu pozdravit k Dášu, kterou jsem rok neviděl a už se mi stýskalo. A za mnou se objeví Bohouš, toho času alias Gary Holt z Exodus. Je to velký překvapení, známe se snad třicet let. Těším se na kapely, těším se, až se budu potácet nocí kolem rybníka, až mě bude bolet celý člověk. Jsem tu správně - ve správný čas na správném místě. Znovu otevírám náruč a nějaký čas zapomínáme i na to nejdůležitější, proč jsme přijeli - na muziku. Nechci se fakt dojímat, ne, možná ten střední věk, počátek andropauzy, nevím. Nazdar vy kluci slovenský, ahoj Moravo, čau Pražáci zapražený. Jak se všichni máte?
Neviděli jsme se dlouho, jezdím jen na malé koncerty. Když je čas a možnost. Napadá mě taková blbost - tenhle reálnej svět je fakt o hodně lepší, než umělá monstra na instagramu. Musím to někomu říct, chci být vtipnej. Vybraná společnost kolem mě se zasměje a protože nálada je nadmíru dobrá, zajdu i na hudbu. Na tu jsem koneckonců přijel hlavně. Dejvy a jeho věrní mě stále umí nalákat. Já vím, moc nás už není, málokdo se zajímá o death metal cíleně, ale my to takhle zkrátka máme nastavené. Jsi srdcař? Pokud odpovídáš kladně, tak si musel být mezi námi. Pro tebe je taky tento report určen a sepsán.
pátek/Friday - 23. 8. 2024
HADEM PRO MÉHO MUNGA - muzika zcela mimo můj záběr. Jen basa a bicí. Kapelu vidím pokaždé jen zde a opět jsem nadšený. Neznám lepší úvod, kluci mě naladili na tu správnou notu. Bylo to strhující, pestré, divoké i melancholické. Jak si jen račte přát. Odcházím nadšený.
GLUTTONY - starodávná márnice byla otevřena s velkou energií i tlakem. Klasický smrtící kov ze severu, zahraný s morbidní elegancí starých mistrů. Lebky pukaly tlakem, kosti praskaly v divokých rytmech a já si zase jednou uvědomil, že moje srdce patří do devadesátých let minulého století a na sever. Skvělé vystoupení, u kterého tančily všechny zombie. The ancient mortuary was opened with great energy and pressure. Classic death metal from the north, played with the morbid elegance of the old masters. Skulls cracked with pressure, bones snapped in wild rhythms, and I realized once again that my heart belonged in the 1990s and up north. A great show that had all the zombies dancing.
FLESHLESS - jsem už nějaký čas neviděl. Je pro mě vždy velmi příjemné se znovu ujistit, že je death grindový mlýnek na maso velmi dobře seřízen a že je vše v nejlepším pořádku. Bylo to surové, maniakální a skvěle zahrané. Ostatně jako vždy.
SYMBTOMY - na žádném hřbitově v okolí Kolína jsem nikdy nebyl, ale moc dobře vím, jak to tam vypadá. Proběhla další z veřejných exhumací. Z pódia opět ztékaly nejen do starých pavučin zahalené melodie, ale i špína a smrad z dlouho nevětraných hrobů. Pánové a dáma jsou ve formě, kdy je na ně spolehnutí a pokaždé mě překvapí, jak jim to hezky sype. Buldozer, který odkryl další hromadné pohřebiště. I have never been to any cemetery in the vicinity of Kolín, but I know very well what it looks like. There's been another public exhumation. Not only the melodies wrapped in old cobwebs, but also the dirt and stench from the long unventilated graves were again flowing from the stage. The gentlemen and lady are in fine form where they can be relied upon and I'm always surprised at how nicely they pull it off. The bulldozer that uncovered another mass burial site.
IN PAIN - tihle švédští prašiví psi hlídají vstup do záhrobí od roku 1992. A dělají to stále s takovým tím opravdovým nadšením, které se nelze naučit. Musíte jej mít v sobě. Představte si bestii, která spala dlouhé roky v plesnivých katakombách. Právě se probudila, vylezla na pódium a roztrhala nás na kusy. Mrazivé melodie, surový zvuk, žádné slitování. Old school, zahraný od srdce a s velkým nadšením a opravdovostí. Stál jsem uprostřed davu nemrtvých! These Swedish mangy dogs have been guarding the entrance to the beyond since 1992. And they still do it with a real enthusiasm that can't be taught. You have to have it in you. Imagine a beast that has slept for years in moldy catacombs. It just woke up and came on stage and tore us to pieces. Chilling melodies, raw sound, no mercy. Old school, played from the heart and with great passion and sincerity. I was standing in the middle of a crowd of the undead!
Už jsem asi blekota a jekota, ale rozhodně nejsem sám. Možná máme víc letokruhů jako stromy v alejích, ale pořád rádi pokecáme. Obcházím kamarády, seznamuji se s novými lidmi. Je to jako ve filmu Good bye Lenin, ve kterém se povedla vytvořit iluze starých dobrých časů. Na Symbolicu je to podobné. Zlatý devadesátý. Jasně, že je v tom kus nostalgie. No a co má jako bejt? My máme aspoň na co vzpomínat. Mladým zůstane jen imaginární otisk někde v cloudu. A tak se snažím, natřásám, nechce se mi spát, uondám sebe i všechny kolem mě. Padám na matračku jako zabitý, otáčím se na bok, protože jsem slíbil, že nebudu chrápat. Snad se tak nestalo. Nevím proč, ale zdá se mi o festivalu. Všimli jste si, že ze Symbolicu ještě není maškarní s maskami? Těžká noční filozofická úvaha.
sobota/Saturday - 24. 8. 2024
Aby vás všechny husa kopla! Sotva stihnu vypít jednu limonádu a už je tu zase pivo a a panáky u kluků z Moravy, k tomu metal jako řemen a kopec srandy. Pak se přesunu k Janě a Zbynďovi, kteří mě také velmi příjemně pohostí. Moje každoroční předsevzetí, že se budu víc hlídat, bere opět za své. Ne, nemám napuchlé nohy, ani rozlámané tělo, u mě přichází únava až několik dní po akcích (a to jen v podobě dlouhého spánku). Sedím zase u stolu a navazuji pomalu na včerejší den. Musím udržovat hladinku v potřebné míře. Balancuji, abych nebyl ožralý a nebo nedej bože střízlivý. Není totiž nic horšího, než metalista abstinent narvaný informacemi z různých nekonečných podcastů. To by mi někdy jeblo. Uvolni se, dej si pivo, pohoda, žádnej stres. Ten zůstal za branou, někde v polích, se všemi těmi blbečky z facebooku, kteří nikdy nic neudělali, ale hubu mají plnou keců. Překonám lehký bolehlav a kostitřas a jsem zase v plné formě. Původně jsem vám chtěl napsat lehce kritickou zprávu o stavu českého undergroundu, ale neudělám to. Nechce se mi. Index debility je totiž poslední roky stejný, jako všude jinde a jedu je už tolik, že nemá cenu jej šířit ještě víc dál. Howgh. Zůstanu pozitivní, jak hippie na Woodstocku. Víte proč? Protože můžu a chci!
KLAN - znovu obnovená, mrtvou vodou politá kapela, na kterou jsem byl hodně zvědavý. Zklamání rozhodně nenastalo. Naopak, koncert byl povedený, předkládaný kov smrti ukovaný poctivě a s takovou tou samozřejmostí, kterou v sobě mají smečky, které věří ve svoji morbidní práci. Co dodat? Snad jen, doufám v nové album. Klasika, zahraná velmi uvěřitelně!
CUTTERRED FLESH - měl jsem pocit, že mě tihle brutalisté svázali, přikovali na zeď a celou dobu koncertu ze mě tahali vnitřnosti. Dostali se i do mé hlavy, způsobili tam pěknou spoušť, aby mě nakonec pohodili jako kus nepotřebného masa bokem. Zazněl nejen brutální death metal, ale i deathcoreové pasáže a lehká progresivita. Jako celek výborné. Jedna z našich nejlepších českých kapel současnosti. Bez debat! Bylo to hodně kruté, devastující a totálně masakrující! I had the feeling that these brutalists tied me up, pinned me to the wall and pulled my guts out of me for the whole concert. They even got inside my head, wreaked havoc there, and finally tossed me aside like a piece of useless meat. There was not only brutal death metal, but also deathcore passages and light progressiveness. As a whole excellent. One of our best Czech bands of today. No doubt! It was very cruel, devastating and totally massacring!
GLOOM - chvilka temného oddechu s mlhavým odérem. Mám pro tuhle slovenskou gothic rockovou kapelu slabost. Rád si čtu ve svém pokoji a užívám si pochmurnou atmosféru, kterou dokáží vytvořit. Povedla se jim i u Kolína. Vlastně to pro mě ani nebyl koncert, spíše rozjímání, zamyšlení se. Stál jsem jen tak s pivem v ruce a nevnímal svět okolo. Nádhera, díky moc pánové! A moment of dark respite with a misty odour. I have a soft spot for this Slovak gothic rock band. I like to read in my room and enjoy the gloomy atmosphere they can create. They succeeded at Cologne as well. Actually it wasn't even a concert for me, more of a contemplation, a reflection. I just stood there with a beer in my hand and didn't notice the world around me. Wonderful, thank you very much, gentlemen!
TORTHARRY - těžkotonážní bombardér s nápisem Tortharry na boku přiletěl, vybombardoval bez varování celý festival a zase odletěl. Je až s podivem, jak jsou pánové stále silní ve svých základech, jak neztratili za všechny ty roky drive ani feeling. Naživo vždy dobří, zkušení bardi, bez kterých si vlastně ani nedovedu české festivaly představit. Rozkaz zněl jasně - vše zničit starým death metalem! Výsledek - spálená země!
MORBITORY - až jednou moje tělo opustí tento svět a rakev bude zajíždět do země, chtěl bych, aby mi podobné smečky hrály na pohřbu. Mám tenhle starodávný, pavučinami opředený death metal moc rád. Pro mě osobně se jednalo o jeden z nejlepších koncertů SYMBOLICU. Pánové přišli, zahráli první riff a já byl ztracen. V záhrobí, ve starých katakombách, mezi hroby, na kterých byly nápisy jak starých kontinentálních kapel, tak i těch severských. Byla to v podstatě dokonalá esence toho, co mám na stylu zvaném death metal tolik rád. Temné, chladné, surové. Old school death metal forever! When my body leaves this world one day and my coffin goes into the ground, I'd like to have a similar pack playing at my funeral. I love this ancient, spider-webbed death metal. For me personally, this was one of the best SYMBOLIC shows. The gentlemen came on, played the first riff and I was lost. In the beyond, in the old catacombs, amongst the graves that had inscriptions of both old continental bands and Nordic ones. It was basically the perfect essence of what I love so much about the style called death metal. Dark, cold, raw. Old school death metal forever!
MERCYLESS - na francouzské hrobníky jsem se těšil asi nejvíc. Už jsem je několikrát viděl a i historicky se u mě jedná o jednu ze srdcových kapel. Naposledy jsme se setkali v roce 2017 v Praze a již tehdy jsem si potvrdil, že tahle death thrash metalová legenda je stále ve skvělé formě. V sobotu to bylo ještě lepší. Ta atmosféra, která se vznášela kolem, během celého vystoupení, byla nakažlivá, podmanivá, neskutečně mrtvolná a chladná. Byl jsem na starodávném mystickém obřadu. Krvavý rituál, hudba, která se mi zadřela pod kůži i do podvědomí. Vynikající, opojné, hnilobné, totálně smrtící. Byl jsem proklet a moje tělo zůstalo bez duše. Absolutní kult! I was probably most looking forward to the French gravediggers. I've seen them a few times and historically they are one of my heart bands. The last time we met was in 2017 in Prague and already then I confirmed that this death thrash metal legend is still in great shape. On Saturday it was even better. The atmosphere that hovered around, throughout the whole show, was infectious, captivating, incredibly deadpan and chill. I was at an ancient mystical ceremony. A bloody ritual, music that dug under my skin and into my subconscious. Delicious, intoxicating, putrid, totally deadly. I was cursed and my body was left without a soul. An absolute cult!
GATES OF ISHTAR - jsou kapely, které se zapsaly do historie a stačilo jim vydat pouze tři alba. Z toho poslední v roce 1998. Takže kazety, MTV, doba mého mládí, nostalgie. Švédi znovu koncertují a jednalo se o první akci u nás v Čechách vůbec. Vlastně to byla povinnost nejen pro všechny pamětníky, ale také pro všechny, kteří to myslí s death metalem vážně. Já vlastně nemám moc co k jejich vystoupení dodat. Byl jsem až příliš pohlcen vzpomínkami. V hlavě mi vyskakovaly znovu skladby, které jsem jako mladý kluk drtil ve svém walkmanovi. Byl jsem hodně zvědavý, těšil jsem se moc a nakonec, když už se hrálo, tak jsem byl nadšený. Přiznávám, neubránil jsem se dojetí. Nemůžu za to. Je to i kus mého života. Severský death metal, ledový vichr z temných lesů, hudba, která mě rozdrásala do krve! Děkuji. There are bands that have made history and only had to release three albums. The last one in 1998. So cassettes, MTV, the days of my youth, nostalgia. The Swedes are performing again and it was the first ever event in the Czech Republic. Actually, it was a must not only for all those who remember, but also for all those who are serious about death metal. I don't really have much to say about their performance. I was too engrossed in memories. Songs that I used to crush in my walkman as a young boy popped up in my head again. I was very curious, I was looking forward to it a lot, and in the end, when it was played, I was excited. I admit, I couldn't help but be moved. I can't help it. It's a piece of my life, too. Nordic death metal, the icy blast from the dark forests, music that tore me to the blood! Thank you.
Kolem deváté večer jsem měl lehkou krizi, kterou bych přičítal skoro pěti desítkám let na mém hrbu. A tak se několikrát otřepu a ono to přejde. Pokaždé, když dohraje poslední vystupující, tak je mi tak nějak smutno. Jasně, opět jsem neviděl všechny, ani to nejde, ale vybral jsem si jich dost a po této stránce jsem velmi spokojený. Já už nepotřebuji zažít po sto padesáté stejnou kapelu. Rád objevuji, jsem spokojený, že je nejen death metal stále živý, vznikají nové smečky, pořád se něco děje. Narovnám záda a jdu opět korzovat, smát se. Jsem jak Oldřich Nový. Zavřete oči, odcházím. Těžko se to popisuje, to byste museli zažít. Byl takový kopec srandy, že jsem se chvílemi dusil smíchy - s Martinou, s Klabim, s Morbitory, s Dášou (snad jsem na někoho nezapomněl). Navíc, to byl smích upřímný. Od srdce, vy volové! A to se počítá nejvíc. Mám spoustu nepublikovatelných hlášek, černého humoru (který se z nějakého důvodu pomalu odevšad vytrácí). Nejsme žádní přizdisráči a šli jsme do toho naplno. A to dokonce tak, že jsem zas usnul během asi půl minuty. To je dar od boha a pivo. Dobrou.
Prostředí - Na topole nad jezerem
seděl vodník pod večerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť." Ano, pro mnohé je to jen kačák a stará budova, ale pro nás, co sem jezdíme už roky, zenová zahrada.
Zvuk mi přišel v pořádku, organizace jako vždy na jedničku, návštěvnost velmi dobrá. Zastavme se ale na chvilku u jídla - je o mě všeobecně známo, že jsem mlsnej kocour. Nemůžu za to, jako malého mě rozmazlovaly babičky a tetičky. Ten ranní salát byl skvělej! A nejen on. Tak to vidíte, formální a důležité věci jen tak zběžně přeskočím, protože byly v pořádku a u pokrmů se zastavím, protože to byl food festival. Navíc s milou a hezkou obsluhou.
Pivo Radegast - cajk!
Kritika - sedím tu doma, je pondělí odpoledne. Už proběhla moje základní údržba. A celou dobu marně přemýšlím, co bych festivalu vytkl? Prostě nevím, nemůžu na nic přijít. Sorry jako. Možná snad jen, odpoledne mi svítilo pod pódiem do obličeje slunce, večer a v noci zase světlomety. Pak nemaj bejt ty fotky mázlý, žejo.
Poděkování - nejdřív bych rád poděkoval rodině, že jsem mohl vyrazit. Nebylo to lehké. Potom svému trenérovi, masérce, psychologovi...ne to už si dělám srandu. Nejsme na Oscarech. Tak jinak. Milý symbolický týme. Bylo mi opět velkou ctí. Víte, ono už to pro mě není jenom festival někde v polích u rybníka. Je to osobní a srdcová záležitost. Velká poklona před tím, jak to děláte. Jsme zkrátka jedné krve a moc si vážím toho, že jste mi opět přivezli super kapely (a že jsem se zase mohl takhle krásně a elegantně ožrat). Ať už si hubená nebo vegetarián, ať uctíváš Satana nebo velkého dýňáka, pokud jsme spolu pronesli pár milých slov, patří dík i tobě, můj milý kamaráde/ko. Zvláštní poděkování potom patří všem mým čtenářům. Jste skvělí. Pořád koukám jak vyoraná myš, kolik lidí dnes ještě čte. Ještě nejsme ztracení!
Míro a Bohouši, vy dva plantážníci, nebýt vás, nebylo by to ono! Tohle byla opět zlatá sestava. Díky moc za vše.
Odvezen do Prahy, přesedám na vlak na Plzeň. Usmívám se. Jsem mimo své tělo. Nevnímám vysírače a píčovače kolem sebe. Usmívám se a ještě tomu tak nějaký čas bude. Lázně Symbolic opět splnily svůj účel a já pokaždé, až mi bude ouvej, tak si na ně vzpomenu. Mějte se co nejlépe a děkuji moc za pozornost!
Máš úplně všechno. Pěkný dům, milou ženu, nikdy si neměl hlad. Tvoje děti tě mají rády a stejně tě sere celej svět. V práci ti připadají všichni hloupí, šéf není také z nejchytřejších a tak chodíš domů frustrovaný a sekáš kolem sebe drápem, jakoby se ti opravdu něco dělo. Sedáváš u internetu a píšeš sprostá slova lidem, které si nikdy neviděl. Všechno je špatně, nikdo ničemu nerozumí. Jsi politik, sportovní trenér, akademik i hudební kritik. Hele vole a co kdyby sis dal jen tak nohy nahoru, otevřel pivo a pustil si starý klip od Brayana Adamse - Summer Of '69?
Že tě to nebaví, že už ti to přijde starý a naivní? Tak zkus třeba thrash grind hardcore maniaky HATCHEND. Myslím si, že ti by mohli svojí hudbou propláchnout tvůj nakažený mozek a vyčistit jej od zbytečností a frustrací. Tihle pánové (mimo jiné působící ve smečkách jako BIRDFLESH, DERANGED, RAZORRAPE, DEATHENING), moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát - surovou, na kost ohlodanou muziku, která vás rozseká na kusy.
Vždycky se mi líbil zvuk otevíraného piva, ten klid a rozvaha, které tenhle nápoj přináší. S novou deskou "Summer Of '69" je to velmi podobné. I když se v extrémní hudbě pohybuji spíše v temnotě a na starých pohřebištích, tak musím uznat, že mě tahle nahrávka strhla do víru. Ta síla, energie, ten neskutečný tlak, melodie, které se mi zadřely pod kůži. V televizi už jenom vaří a nebo vyšetřují vraždy, já už tomuhle světu pomalu přestávám rozumět. Líbí se mi, že HATCHEND na to jdou opravdově, reálně, uvěřitelně. Navíc, na to se často zapomíná, mají pánové talent rozdrtit vaše kosti a vystřelit vám mozek z hlavy. Zvuk je surový, dynamický a zničující (mixoval a masteroval Ulf Blomberg), obal je také povedený, nemyslíte? Zkrátka a dobře, fanoušek dostane přesně to, co chce a žádá. Plus navíc takový ten neklid, touhu jít do garáže, vzít do rukou kladivo a rozsekat nejbližší zeď, televizi i počítač. Je to underground, jsou to melodie, které zpočátku znějí možná trošku chaoticky, ale časem se usadí a stanou se pro vás doslova nutností. Alespoň takhle na mě album funguje. Vždycky, když podobné desky poslouchám, tak si říkám, jak by bylo na světě krásně, kdyby všichni ti frustrovaní, co berou do rukou zbraně a ubližují druhým, raději skočili do mosh-pitu a vyřádili se dole pod pódiem. Ano, nové album na mě má skoro až terapeutický účinek. A to, prosím pěkně, není v dnešní divné době vůbec málo. Mám úplně všechno. Pěkný dům, milou ženu, nikdy jsem neměl hlad. Moje děti mě mají rády a stejně mě sere celej svět. Ne, vlastně ne, klid. Poslouchám "Summer Of '69" a moje mysl je čistá jako hladina horského jezera! Surový, neurvalý, divoký thrash hardcore metal, který vás vytrhne z temných hlubin vašich vlastních myšlenek!
Asphyx says:
You have everything. A nice house, a nice wife, you've never been hungry. Your kids love you, and the whole world still gives a shit about you. Everyone at work seems stupid, your boss isn't the brightest either, so you go home frustrated and claw around like something's really wrong. You sit on the internet and write dirty words to people you've never met. Everything is wrong, nobody understands anything. You're a politician, a sports coach, an academic and a music critic. Hey, dude, how about you just put your feet up, crack open a beer and put on an old Brayan Adams Summer Of '69 video?
That you're tired of it, that it's old and naive? Then try thrash grind hardcore maniacs HATCHEND. I think they could flush your infected brain with their music and clean it from uselessness and frustrations. These guys (among others active in packs like BIRDFLESH, DERANGED, RAZORRAPE, DEATHENING) know very well what they want to play and how they want to play it - raw, gnawed-to-the-bone music that will cut you to pieces.
I've always liked the sound of a beer being opened, the calm and serenity that this drink brings. It's very similar with the new album "Summer Of '69". Even though I tend to be more into the dark and old graveyards of extreme music, I have to admit that this record took me into a vortex. The power, the energy, the incredible pressure, the melodies that got under my skin. All they do on TV anymore is cook or investigate murders, I'm slowly losing my understanding of this world. I like the fact that HATCHEND go for it in a real, real, believable way. Plus, it's often forgotten, the gentlemen have a knack for crushing your bones and blowing your brains out. The sound is raw, dynamic and devastating (mixed and mastered by Ulf Blomberg), the cover art is also hilarious, don't you think? In short, the fan gets exactly what he wants and demands. Plus the extra restlessness, the desire to go to the garage, pick up a hammer and smash the nearest wall, TV and computer. It's underground, it's tunes that may sound a bit chaotic at first, but eventually settle in and become a literal must have. At least that's how the album works for me. Whenever I listen to albums like this, I always think how beautiful the world would be if all those frustrated people who pick up guns and hurt others would rather jump into a mosh pit and goof off down below the stage. Yes, the new album has an almost therapeutic effect on me. And that, please, is no small thing in these strange times. I've got everything. A nice house, a nice wife, I've never been hungry. My kids love me, and the whole world still gives a shit about me. No, actually, no, relax. I'm listening to "Summer Of '69" and my mind is as clear as a mountain lake! Raw, unbridled, savage thrash hardcore metal that will take you out of the dark depths of your own thoughts!
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
