DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 14. srpna 2024

Recenze/review - CLACTONIAN - Dea Madre (2024)


CLACTONIAN - Dea Madre
cassette 2024, vlastní vydání

for english please scroll down

Probudil jsem se uprostřed noci a musel jsem vstát. Nevěděl jsem proč a jak, ale mé kroky vedly do nedalekého lesa za městem. Našlapoval jsem opatrně a kolem mě žhnuly ve tmě krvavé oči. Intuice nebo osud mě zavedly do staré jeskyně, o které se říká, že v ní straší. Hluboko v podzemí jsem nalezl kusy roztrhaných těl. Zahnívající mršiny, o kterých dosud nikdo nevěděl. Díval jsem se do tmy, poslouchal novou demonahrávku italsko-finských maniaků CLACTONIAN a věděl jsem, že už se nikdy nevrátím.

Sem, hluboko pod zem, do nekonečných chodeb podsvětí patřím. Kdysi dávno jsem se zařekl, že podobou shnilou hudbu budu podporovat, psát o ní a hlavně - poslouchat. Pamatujete přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století? Klasické pohřby do země? Pokud ano nebo se o tuhle dobu zajímáte, jste tu správně. Tahle nahrávka se vám totiž rozpadne v rukou jako mrtvolný prach. 


Kapela vznikla v roce 2023 a sešli se v ní zkušení muzikanti (ASHEN TOMB, SVNTH, KLEPTOCRACIA, THETODONCION), kteří začali hudbu s jediným jasným úmyslem - totálně vás zničit, roztrhat. Podobných počinů mi chodí každý den na recenzi desítky, je nutné filtrovat. CLACTONIAN mě ale ihned přesvědčili na svoji stranu. Jednak mají prašivý a přesvědčivý zvuk, ale hlavně - líbí se mi jejich styl (volně inspirovaný ARCHGOAT, BEHERIT, BLASPHEMY, BLACK WITCHERY). Navíc jim věřím každý tón, každou notu. Měl jsem před sebou hromadu nových CD na recenzi, ale raději jsem volil "Dea Madre". Protože se jedná o surový, neotesaný, v určitých momentech primitivní a starodávný metal zahraný způsobem, který mám rád. Takhle se kdysi hrávalo ve starých katakombách, v klubech, kam přišlo jen pár pravověrných. Zaujme i obal, odkazující na Willendorfskou Venuši, i velmi dobře zahraný cover od amerických black metalistů VON. Mrzí mě snad jenom jediné. Chtěl bych víc skladeb, dlouhohrající album, abych se mohl ještě více ponořit do hlubiny. Možná je v tom kus nostalgie, protože jsem na podobné hudbě vyrůstal, ale i přesto (nebo právě proto), si prvotinu těchto tmářů opravdu užívám. Vychází na kazetě a digitálně na bandcamp. Pokud jste jako já starými archeology nebo jen milujete nade vše nahrubo nasekanou tmu, tak neváhejte ani chvilku. Budete spokojeni vy, i všichni děsiví démoni. Probudil jsem se uprostřed noci a musel jsem vstát. Nevěděl jsem proč a jak, ale mé kroky vedly do nedalekého lesa za městem. Našlapoval jsem opatrně a kolem mě žhnuly ve tmě krvavé oči. Intuice nebo osud mě zavedly do staré jeskyně, o které se říká, že v ní straší. Hluboko v podzemí jsem nalezl kusy roztrhaných těl. Zahnívající mršiny, o kterých dosud nikdo nevěděl. Díval jsem se do tmy. Starodávný, prašivý, hnilobný black death metal, u kterého se rozpadnete v prach! Mršina ve značném stádiu rozkladu! 


Asphyx says:

I woke up in the middle of the night and had to get up. I didn't know why or how, but my steps led me to a nearby forest outside the city. I tread carefully, and the bloodshot eyes glowed in the darkness around me. Intuition or fate had led me to an old cave said to be haunted. Deep underground, I found pieces of dismembered bodies. Rotting carcasses that no one knew about before. I looked into the darkness, listened to the new demo tape by Italian-Finnish maniacs CLACTONIAN and knew I would never return.

This is where I belong, deep underground, in the endless corridors of the underworld. Once upon a time, I vowed to support, write about and, most importantly, listen to rotten music. Remember the turn of the 1980s and 1990s? The classic burials in the ground? If you do, or are interested in that era, you've come to the right place. Because this record will crumble in your hands like dead dust. 


The band was formed in 2023 and it brought together experienced musicians (ASHEN TOMB, SVNTH, KLEPTOCRACIA, THETODONCION) who started music with one clear intention - to totally destroy you, to tear you apart. I get dozens of similar acts to review every day, it's necessary to filter. But CLACTONIAN immediately convinced me to their side. First of all, they have a dusty and convincing sound, but most importantly - I like their style (loosely inspired by ARCHGOAT, BEHERIT, BLASPHEMY, BLACK WITCHERY). Moreover, I trust them with every note, every note. I had a bunch of new CDs to review, but I preferred to choose "Dea Madre". Because it is raw, unpolished, at some moments primitive and ancient metal played in a way I like. This is how it used to be played in the old catacombs, in clubs where only a few true believers came. The cover artwork, referring to Willendorf's Venus, and a very well played cover by American black metallers VON are also interesting. I have only one regret. I would have liked more songs, a long-playing album, so I could delve even deeper. Maybe there is a bit of nostalgia in it, because I grew up on similar music, but even so (or maybe because of it), I really enjoy the first album of these darkies. It's out on cassette and digitally on bandcamp. If like me you are an old archaeologist or just love rough-hewn darkness above all else, don't hesitate a moment. You'll be happy, and so will all the scary demons. I woke up in the middle of the night and had to get up. I didn't know why or how, but my steps led me to a nearby forest outside of town. I tread carefully, and the bloodshot eyes glowed in the darkness around me. Intuition or fate had led me to an old cave said to be haunted. Deep underground, I found pieces of dismembered bodies. Rotting carcasses that no one knew about before. I looked into the darkness. Ancient, dusty, putrid black death metal that will make you crumble into dust! Carrion in a considerable state of decay!


tracklist:
01.Bone Ritual
02.Dea Madre
03.White Thunder
04.Lamb (Von cover)

band:
G.E.F. - vocals
R.P. - guitars
K.H.P.K. - bass
V.P. - drums

K.L. - all guitar solos

A few questions - interview with black death metal band - CLACTONIAN.


A few questions - interview with black death metal band - CLACTONIAN.

Answered Giuseppe Emanuele Frisone (vocals), thank you!

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?

Clactonian is a new band formed by Italian and Finnish individuals who play in other bands such as Thecodontion and Ashen Tomb among others, with lyrical themes dealing with prehistory and the Paleolithic Age in particular. Infact, the Clactonian was an industry of flint tool manufacture that dates to the lower Paleolithic (circa 400.000 years BP).

This entity was born in 2023 from the minds of G.E.F. and K.H.P.K., then we immediately found the other members. Music-wise, we are influenced by the early days of black and death metal.


Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

It wasn’t very easy, because our first demo Dea Madre was recorded between three countries, considering guests: Italy, Finland and Poland. This means almost all instruments have been recorded in different studios. After that, we sent all to Jacopo Gianmaria Pepe (also guitarist of Italian prog/death metal band Bedsore) of Le Trombe degli Angeli Studios, who took care of production, mixing and mastering. He did a really good job.

How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

Dea Madre was released on an undisclosed number of copies – the exact amount won’t be unveiled – on a transparent red cassette edition. It is also available on digital download through our Bandcamp page. Since it’s only a demo, we decided to not upload this work on Spotify and other streaming services.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

G.E.F. (also from Thecodontion and other bands) is in charge of songwriting, lyrics and concept development. Lyrics are simple and shouted, because they try to recreate the instinctive aspect of the primitive forms of language among primitive men. These songs cover various themes, all related to prehistory and human life in the Paleolithic, with a focus on the dark and mysterious side of existence (so: primitive rituals and nature worship). We think that those lyrics match well with the atmosphere created by the songs.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Clactonian’s logo was created by Nicola Redavid, who also has a black metal solo project called Sentiero dei Principi, plus other non-metal projects. The artwork of Dea Madre, instead, has been made by Maurizio Mollo, a friend of us who studies and works in the comics field. The artwork in particular would deserve a special mention because it depicts the famous Venus of Willendorf, with an additional monstruous feeling.

Social networks can help spreading the word and communicating some relevant news/info about the band, but we think they shouldn’t be the only things a band has to care of.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

We have contacts with many labels etc, but since this was a demo, we chose to self-release it. Some of us have experience with online promotion and stuff like that, so we feel that having a label wasn’t necessary. We’re pretty satisfied with the coverage we reached so far, so yes, self-releasing Dea Madre was probably the best choice.

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

The biggest inspiration for this project was, is and will be mighty Beherit from Finland. That’s it. But we listen to a lot of stuff, so there are many references in our music even though we play a minimal and straightforward form of black/death metal, after all.


Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Yes, we did. But as we told you, we decided to self-release the demo so we sent stuff to labels mostly for having some feedback and nothing more. All feedback was great, and we found this very encouraging.

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

We haven’t play any gigs yet. It’s not easy playing shows with an international lineup, but we would like to play some in the future. Clubs and festivals are both fascinating for different reasons, the most important thing is having a good organization behind the show. If it’s well organized and people are having fun, it means it’s a success.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

We already wrote a nice amount of songs, now we’ll refine them and plan our future releases. There are many goals we would like to reach in the future, but the most important thing for us is staying true to ourselves. No compromise!

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

You can contact us via email at clactonian.metal@gmail.com or you can find us on Facebook, Bandcamp and Instagram.

Thanx for the interview.

Thanks for your interest and support.




---------------------------------------------------------------------------------------------------

úterý 13. srpna 2024

Recenze/review - MAUSOLEUM - Defiling the Decayed (2024)


MAUSOLEUM - Defiling the Decayed
CD 2024, Moribund Records

for english please scroll down

Ležela v rakvi dlouhých třináct let. Pamatuji si ještě, jak kdysi chodila temnými ulicemi a toužila po krvi. Nebylo jednoduché ji zabít. Musel být použit obrácený kříž, spousta zaříkávání a nakonec spalující oheň. Přesto přežila. Jen hibernovala v chladné kobce, v rohu prokletého hřbitova. Letos znovu vylezla ven. Odpadává jí maso od kostí a je hodně hladová. Je jen na vás, jestli se necháte chytit.

MAUSOLEUM jsou zpět! Pokud jste měli jejich zahnívající, prašivý death metal rádi, tak se pohodlně usaďte, vezměte do ruky svůj oblíbený rezavý nůž a zapněte play. Dostanete další porci mokvajícího masa. Zombie rituál může znovu začít. Stačí jen, abyste otevřeli svoji prokletou duši. 


Nové album "Defiling the Decayed" připomíná staré zranění, které začne znovu hnisat. Stačilo mi jen několik poslechů, abych byl chycen, aby do mě tihle tmáři znovu zasekli svůj dráp. MAUSOLEUM jsou zpět a mají velmi dobrou formu. Najednou se ocitnete ve starodávného hororu, posedíte u stolu s démony i Satanem, ochutnáte zkaženou krev. Skvěle napsané skladby evokují vzpomínky na smečky jako IMPETIGO, VITAL REMAINS, INCANTATION, AUTOPSY, ACID WITCH, FORNICATOR, CANNIBAL CORPSE, MORPHEUS DESCENDS, NECROPHAGIA, ENTOMBED, DISMA. Američané vás spoutají do černých pavučin nejen skvělými nápady, ale i masivním, prašivým zvukem (Mastered by Roland Rodas at Cavern of Echos Studios Toronto, production by Rob Yench at The Funeral Home in Johnstown, Pennsylvania). Fanoušky reálných pohřbů do země zaujme i motiv na obalu, který je krásně morbidně stylový - autorem je Rick Zesati (Sithlord). Zkrátka a dobře, pro nás, staré metalové psy, kteří přičuchli poprvé v extrémní muzice na konci osmdesátých let, je nová deska doslova povinností. Pokud vám přijde současný svět divný, umělý, neosobní a až příliš zahleděný do sebe, neváhejte ani chvilku. Tady, ve starých katakombách, se hraje ještě postaru, poctivě. MAUSOLEUM jsou zkušení hrobníci, na které je vždy spolehnutí. Stačí jenom za sebou zavřít dveře do márnice a zhasnout všechna světla. Ležela v rakvi dlouhých třináct let. Pamatuji si ještě, jak kdysi chodila temnými ulicemi a toužila po krvi. Nebylo jednoduché ji zabít. Musel být použitý obrácený kříž, spousta zaříkávání a nakonec spalující oheň. Přesto, nebo právě proto, přežila. Jen hibernovala v chladné kobce, v rohu prokletého hřbitova. Letos znovu vylezla ven. Odpadává jí maso od kostí a je hodně hladová. Je jen na vás, jestli se necháte chytit. Rakev je připravena! Exhumace toho nejshnilejšího, nejtemnějšího death metalu! Špínou nasáklá krev!


Asphyx says:

She was in a coffin for thirteen long years. I still remember how she used to walk the dark streets, thirsting for blood. It wasn't easy to kill her. It took an inverted cross, a lot of incantations and finally a burning fire. Yet she survived. She just hibernated in a cold dungeon in the corner of a cursed graveyard. This year, she came out again. Her flesh is falling off her bones and she's very hungry. It's up to you if you want to get caught.

MAUSOLEUM are back! If you liked their rotting, dusty death metal, sit back, pick up your favorite rusty knife and put it on play. You'll get another helping of oozing meat. The zombie ritual can begin again. All you have to do is open your damned soul.


The new album "Defiling the Decayed" is reminiscent of an old wound that will start to fester again. It only took a few listens for me to be caught, for these darkies to sink their claws into me again. MAUSOLEUM are back and in very good form. Suddenly you find yourself in an ancient horror movie, sitting at the table with demons and Satan, tasting corrupted blood. Well written songs evoke memories of packs like IMPETIGO, VITAL REMAINS, INCANTATION, AUTOPSY, ACID WITCH, FORNICATOR, CANNIBAL CORPSE, MORPHEUS DESCENDS, NECROPHAGIA, ENTOMBED, DISMA. The Americans will ensnare you in black webs not only with great ideas but also with a massive, mangy sound (Mastered by Roland Rodas at Cavern of Echos Studios Toronto, production by Rob Yench at The Funeral Home in Johnstown, Pennsylvania). Fans of real in-ground burials will also be intrigued by the motif on the cover, which is beautifully morbidly stylish - by Rick Zesati (Sithlord). In short, for us old metal dogs who first sniffed extreme music in the late eighties, the new record is literally a must. If you find the current world weird, artificial, impersonal and too self-absorbed, don't hesitate a moment. Here, in the old catacombs, they still play the old-fashioned, honest way. MAUSOLEUM are experienced gravediggers who can always be relied upon. All you have to do is close the morgue door behind you and turn off all the lights. She's been in a coffin for 13 years. I still remember how she used to walk the dark streets, thirsting for blood. It wasn't easy to kill her. There had to be an inverted cross, lots of incantations and finally a burning fire. Yet, or perhaps because of it, she survived. She just hibernated in a cold dungeon in the corner of a cursed graveyard. This year, she came out again. Her flesh is falling off her bones and she's very hungry. It's up to you if you want to get caught. The coffin is ready! The exhumation of the most rotten, darkest death metal! Dirt-soaked blood!



Tracklist:
01. Beyond The Cemetery Gates 
02. Nine Eternities In Doom 
03. Clawing The Lid Of The Coffin 
04. Curse Of The Tomb 
05. Catacombs Of Eternal Dread 
06. Gravefucked 07. Undead Dissection 
08. Torn Apart 
09. Defiling The Decayed

pondělí 12. srpna 2024

Recenze/review - SARAJAH - Sarajah (2024)


SARAJAH - Sarajah
CD 2024, Argonauta Records

for english please scroll down

Chvílemi jsem myslel, že zahynu. Kamenná cesta, mlha kolem mě a všude přítomný chlad, který se mi dostával do kostí. Občas potřebuji být sám. Jenom já, lesy a divoká příroda. Tentokrát jsem se vydal daleko na sever. Ve větru a dešti, aspoň zde nejsou žádní lidé. Nikdo tak neruší podmanivou a syrovou atmosféru. Jsem muzikou natolik pohlcen, že vidím na starodávné mohyle nápis SARAJAH.

Moje fantazie opět pracuje na plné obrátky. Padám pomalu do hlubiny, vznáším se na zpěněných vlnách řeky smrti. Dívám se do tmy a užívám si debut kapely, která má stejně jako já ráda poctivý, starý doom metal, přírodu i pradávné pověsti a mýty. Na každé legendě je kus pravdy a tak jsem zase jednou obestřen lavinou riffů, mocným vokálem a náladami, které jsou povětšinou pochmurné a smutné. 


Bájné moře na severu, temné a mrazivé, vydalo další svědectví. Tentokrát v podobě hudby finských tmářů SARAJAH. Už je to nějaký čas, co mi stejnojmenné debutové album přišlo na recenzi. Raději jsem jej poslouchal, než abych psal slova. Vzpomínal jsem na jednoho staršího kamaráda (doufám, že si našel věčný klid), kteří mi pouštěl na starém gramofonu kapely jako TROUBLE, CANDLEMASS, SAINT VITUS a samozřejmě BLACK SABBATH. A tak je moje recenze možná trošku nostalgická. Vlastně to nevadí, hudba je pro mě vždy jenom dobrá a nebo ta, která mě nezajímá. Finové mě dostali svým přístupem, uvěřitelností. Mají velmi dobrý zvuk, stylově vyvedený obal a texty, které mě oslovily. Umí být syroví a náležitě heavy, ale i smutní a melancholičtí. Jsem starý pes a už dávno vím, že bůh neexistuje. Ale příroda, ta mě dokáže stále překvapit. Z nové desky cítím její přítomnost. Mám rád dlouhé toulky lesem, o samotě, když měníte směr podle nálady a počasí. Cítím se součástí něčeho většího, tajemného. Je pro mě velmi příjemné u toho všeho poslouchat tuhle nahrávku. Jasně, můžete namítat, že zde již všechno bylo a vracíme se v kruhu, ale mě osobně to nevadí. Když totiž budete poslouchat pečlivě, tak zjistíte, že Finové mají v rámci stylu svůj vlastní rukopis, nátisk. Poznají to asi opravdu jen opravdoví fanoušci, ale dodejme rovnou, že pro ně se zde hlavně hraje. Chvílemi jsem myslel, že zahynu. Kamenná cesta, mlha kolem mě a všude přítomný chlad, který se mi dostával do kostí. Občas potřebuji být sám. Jenom já, lesy a divoká příroda. Vznešený, syrový doom metal, u kterého ožívají staré mýty ze severu! Stanete se součástí věčnosti! 


Asphyx says:

At times I thought I was going to die. The stone road, the fog around me and the ever-present coldness that was getting into my bones. Sometimes I need to be alone. Just me, the woods and the wildlife. This time I went far north. In the wind and rain, at least there are no people. No one disturbs the captivating and raw atmosphere. I am so absorbed in the music that I see the inscription SARAJAH on an ancient mound.

My imagination is working at full speed again. I fall slowly into the depths, floating on the foamy waves of the river of death. I look into the darkness and enjoy the debut of a band that, like me, loves honest, old doom metal, nature and ancient legends and myths. There is a piece of truth in every legend and so once again I am enveloped by an avalanche of riffs, powerful vocals and moods that are mostly gloomy and sad. 


The mythical sea in the north, dark and frosty, bore further witness. This time in the form of music by Finnish darkies SARAJAH. It's been a while since I received the eponymous debut album for review. I preferred to listen to it rather than write the words. I was reminiscing about an older friend (I hope he found eternal peace) who used to play bands like TROUBLE, CANDLEMASS, SAINT VITUS and of course BLACK SABBATH on my old record player. And so my review is perhaps a bit nostalgic. Actually it doesn't matter, for me music is always just good music or music that I don't care about. Finns got me with their attitude, believability. They have a very good sound, a stylish cover and lyrics that spoke to me. They can be raw and properly heavy, but also sad and melancholic. I'm an old dog and I've known for a long time that God doesn't exist. But nature, she can still surprise me. I can feel her presence on the new record. I like long walks in the woods, alone, changing direction according to mood and weather. I feel part of something bigger, mysterious. It's very pleasant for me to listen to this record. Sure, you can argue that everything has already been here and we're coming full circle, but I personally don't mind. In fact, if you listen carefully, you'll find that the Finns have their own handwriting, their own touch within the style. Only the true fans will know it, but let's add right away that it's mainly played for them. At times I thought I was going to die. The stone road, the fog around me and the ever-present coldness that was getting into my bones. Sometimes I need to be alone. Just me, the woods and the wildlife. Sublime, raw doom metal that brings to life the old myths of the North! You become part of eternity!


Album tracklisting:
1. Sarajah
2. Lungs of Smoke
3. Long Riders
4. Journeys of Willem Barentsz
5. Home of Arktos
6. A Year with Us
7. I Am the Soil
8. Underworld

band:
J.H.: Guitar
Jeff Pekkilä: Bass, Guitar
H. Wizzard: Drums
Magus Corvus: Lead and backing vocals

Recenze/review - AUSSICHTSLOS - Schicksalstotschlag (2024)


AUSSICHTSLOS - Schicksalstotschlag
CD 2024, Purity Through Fire

for english please scroll down

Už dávno si opustil kostely, nedělní modlitby i klanění se padlým modlám. Raději se touláš lesem a sleduješ, jak šelmy loví. Na zmrzlých cestách potkáváš démony, rozmlouváš s nimi a rád se díváš do tmy. Říkají o tobě, že si prokletý. Možná mají pravdu. Už dávno si propadl extrémní muzice, už dávno víš, jak vypadá opravdové peklo. Kreslíš pentagramy na zem a zapaluješ ohně. Uctíváš temnotu a chlad. Přiznávám, je to pro mě první setkání s rakouskými tmáři AUSSICHTSLOS. S kapelou, která je naplno oddána pravému, chladnému black metalu.

Pánové bezezbytku uctívají klasické norské i švédské tradice. Hudební inspirace ze severu je v jejich hudbě opravdu patrná. Takže, pokud máte tenhle styl rádi, přidejte volume a nechte cestu, aby ubíhala. Směřuje rovnou do pekla, to je vám doufám jasné. 


Skladby jsou náležitě mrazivé, melodické, někdy hymnické, ale vždy dobře zpracované a složené. Základem jsou silné motivy, přidáván je potom jedovatý vokál, který je mocný. Celkový dojem lze popsat jako majestátní. Některé pasáže jsou sice možná až příliš dlouhé a opakují se, ale pro vybudování černé atmosféry to není nic závadného. Přiznám se, že pro poslech alba "Schicksalstotschlag" jsem potřeboval vždy absolutní klid a ticho. Nejlépe někde venku, v dávno opuštěném kostele nebo na pohřebištích, o kterých se říká, že na nich byli pohřbíváni prokletí. Stojím uprostřed zarostlých rozvalin a nasávám zatuchlý pach smrti. Jako bych najednou slyšel nářek mučených, kteří přestali věřit v Boha. Jednotlivé motivy jsou opravdu velmi naléhavé, zvuk i produkce jsou také v nejlepším pořádku, cover je stylový a vy si tak můžete vychutnat muziku samotnou. Když potom ještě padne mlha a pomalu se setmí, užívám si tuhle nahrávku ještě víc. Je to vlastně stará hudba, která má v sobě ale pořád pradávnou sílu. Záleží vždy jen na kapelách, jak se tohoto nelehkého úkolu ujmou. Na AUSSICHTSLOS se mi líbí, že si jdou vlastní cestou, že se neohlížejí a jsou upřímní a opravdoví v tom, co dělají. Nové album mi postupně, jako nějaký prudký jed, proniklo do žil a troufám si tvrdit, že tam zůstane ještě hodně dlouhou dobu. Už dávno jsem opustil kostely, nedělní modlitby i klanění se padlým modlám. Raději se toulám lesem a sleduji, jak šelmy loví. Na zmrzlých cestách potkávám démony, rozmlouvám s nimi a rád se dívám do tmy. Chladný, temný black metal, ukovaný z té nejkvalitnější oceli! Zapalte ohně a namalujte pentagramy!


Asphyx says:

You have long since left the churches, Sunday prayers and bowing down to fallen idols. You'd rather wander the woods and watch the beasts hunt. You meet demons on the frozen roads, you talk to them and you like to stare into the darkness. They say you're cursed. Maybe they're right. You've been into extreme music for a long time, you know what real hell looks like. You draw pentagrams on the ground and light fires. You worship darkness and cold. I must admit, this is my first encounter with Austrian darkies AUSSICHTSLOS. A band that is fully committed to true, cold black metal.

Gentlemen worship classical Norwegian and Swedish traditions to the fullest. The musical inspiration from the north is really evident in their music. So, if you like this style, turn up the volume and let the journey flow. It's going straight to hell, I hope you know that. 


The songs are appropriately chilling, melodic, sometimes anthemic, but always well crafted and composed. Strong motifs are the foundation, then poisonous vocals are added, which are powerful. The overall impression can be described as majestic. Some passages may be too long and repetitive, but it's not a bad thing for building a black atmosphere. I admit that I always needed absolute peace and quiet to listen to the album "Schicksalstotschlag". Preferably somewhere outdoors, in a long abandoned church or in a burial ground where the cursed are said to have been buried. I stand amidst the overgrown ruins and inhale the musty smell of death. It is as if I suddenly hear the cries of the tortured who have ceased to believe in God. The individual motifs are very urgent indeed, the sound and production are also top notch, the cover art is stylish and you can enjoy the music itself. Then when the fog still falls and it slowly gets dark, I enjoy this recording even more. It's actually old music, but it still has an ancient power to it. It's always up to the bands to take on this daunting task. What I like about AUSSICHTSLOS is that they go their own way, that they don't look back and are honest and genuine in what they do. The new album has gradually, like some violent poison, seeped into my veins and I dare say it will stay there for a long time. I have long since left churches, Sunday prayers and bowing down to fallen idols. I prefer to wander the woods and watch the beasts hunt. I meet demons on the frozen paths, talk to them and like to stare into the darkness. Cold, dark black metal, forged from the finest steel! Light the fires and paint the pentagrams!



Tracklisting
1. Am hohen Ross
2. Verwoben
3. Im Schützengraben
4. Brachland
5. Schicksalstotschlag
6. Infektion
7. Ein Stück
8. Gotteswahn
9. Hochverrat

AUSSICHTLOS lineup
Norsk - vocals, lyrics, and guitar
Garst - guitars and bass
Kartharziss - drums and keys

Release notes
Recorded during 2021 2023
Mixed and mastered by Totenklang
Artwork and layout by Irrwisch

neděle 11. srpna 2024

Recenze/review - DYSANGELIUM - Jonestown (2024)


DYSANGELIUM - Jonestown
CD 2024, vlastní vydání

for english please scroll down

Všichni čekáme na jeho úsměv. Až nám pokyne rukou a budeme moci vstát. Je tak úžasný! Hltáme každé jeho slovo, je pro nás příkladem. Budeme ho následovat, kam jen bude chtít. Milujeme ho, milujeme ho víc, než svůj vlastní život. Klaníme se obrázkům i sochám, na kterých je vyobrazen. Stačí, aby řekl a zabijeme klidně svoje vlastní děti. Nepřipomíná vám to něco? Neslyšeli jste to už někdy? Ano, psal se rok 1978 a Jim Jones, kazatel a zvrácený vůdce nařídil 900 lidem, aby spáchali sebevraždu. Kdo chtěl utéct, byl zastřelen, zbytek zemřel injekcí jedu. 

Na DYSANGELIUM se mi vždy líbilo, že drží vlajku pravého ryzího death metalu stále hrdě vztyčenou. Textově se s tím moc nepářou, jdou na hranu, někdy i kousek za ní. Tak tomu bylo v počátcích tohoto stylu a poslední roky se to trošku vytratilo. Jakoby se kapely dnes bály kritizovat, říznout do živého, aby měly lepší dosah na sociálních sítích. Kapela je zpět po pěti letech, s novými členy v sestavě. Směr je stále stejný - old school death metal s chladnými melodiemi. Těch je dle mého ještě trošku víc než dříve a není to vůbec na škodu. Naopak. Každý song má v sobě zajímavý, dobře zapamatovatelný nápad, motiv, který se vám zaryje pod kůži. 

Nějak se poslední dobou ze společenského života vytratily silné osobnosti, přednost má tupý dav bez tváří - tak si vysvětluji povedený motiv na obalu (autorem je Tom F. Hanzl). Líbí se mi, jak je album propracované jako celek. Cover, zvuk, texty, všechno sedí tak nějak velmi dobře pohromadě a působí na mě. Nenechává mě v klidu a nutí k zamyšlení. DYSANGELIUM se navíc nikam netlačí, jdou si svojí cestou, to už se taky moc nevidí. Pojďme ale k tomu nejdůležitějšímu, k hudbě. Na tu se občas zapomíná. Pochválit musím nejen kompozice, schopnost kapely složit dobrou skladbu (ano sešli se zde talentovaní muzikanti), ale i takový ten prastarý smrtící drive a sílu, kterou máme všichni na tomto stylu tolik rádi a proč jej posloucháme. Nenechte se ale mýlit, nehraje se tu jen pro staré pány v letech, kteří rádi nostalgicky vzpomínají. Naopak, nové album "Jonestown" je svěží a pestré. A tak jsem zase jednou seděl u svého přehrávače, podupával si nohou do rytmu (ano, bicí se také povedly) a kýval spokojeně hlavou. Jo, hergot, je to zase tam a zbytek jsou jen slova, kterými se vám snažím říct, jak jsem ke svému názoru došel. Tvrdím to často a klidně vám to podepíšu vlastní krví. Tahle muzika se musí hrát srdcem a to tahle parta zabijáků umí. Nová deska to jen potvrzuje. Přiznávám, trošku jsem se bál personálních změn, ale mé obavy byly zbytečné. DYSANGELIUM jsou zpět a jsou silnější než kdy dřív. Až jednou někde uslyšíte falešné proroky, kazatele s jedovatým úsměvem nebo znáte ve svém okolí někoho, kdo lže, tak mu pusťte "Jonestown" přímo do ksichtu. A to pořádně nahlas! Historia magistra vitae - historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob. Poslední roky mám pocit, že to přestává platit. Lidé jsou nepoučitelní. Jsem rád, že vznikají nahrávky, jako je tato. Dává mi to určitou naději. Starý, reálný a ryzí death metal, který nastavuje zrcadlo všem falešným prorokům! Budete spáleni na popel!


Asphyx says:

We're all waiting for his smile. When he motions with his hand and we can get up. He's so amazing! We eat up his every word, he's an example to us. We'll follow him wherever he wants us to go. We love him, we love him more than our own lives. We worship the pictures and statues of him. All he has to say and we'll kill our own children. Does that remind you of anything? Haven't you ever heard that before? Yes, it was 1978 and Jim Jones, preacher and perverted leader, ordered 900 people to commit suicide. Those who wanted to escape were shot, the rest died by poison injection. 

What I've always liked about DYSANGELIUM is that they still hold the flag of true pure death metal proudly raised. Lyrically they don't really mess with it, they go to the edge, sometimes a little beyond it. That was the case in the early days of this style and it has faded a bit in recent years. It's like bands today are afraid to criticize, to cut to the live to have a better reach on social media. The band is back after five years, with new members in the lineup. The direction is still the same - old school death metal with cool melodies. In my opinion, there's still a bit more of that than before and it's not a bad thing at all. On the contrary. Every song has an interesting, memorable idea, a motif that gets under your skin. 


Somehow, strong personalities have disappeared from social life lately, and the dull, faceless crowd has taken precedence - that's how I explain the hilarious motif on the cover (by Tom F. Hanzl). I like the way the album is sophisticated as a whole. The cover, the sound, the lyrics, it all kind of fits together very well and works for me. It doesn't leave me in peace and makes me think. Moreover, DYSANGELIUM don't push themselves anywhere, they go their own way, you don't see that much anymore either. But let's get to the most important thing, the music. It is sometimes forgotten. I have to praise not only the compositions, the band's ability to compose a good song (yes talented musicians gathered here), but also such an ancient deadly drive and power that we all love so much about this style and why we listen to it. Make no mistake though, it's not just played for the old geezers who like to reminisce nostalgically. On the contrary, the new album "Jonestown" is fresh and colorful. And so once again I sat at my player, stomping my foot to the beat (yes, the drums were good too) and nodding my head in satisfaction. Yeah, hell, it's there again and the rest is just words to tell you how I came to my opinion. I say it often and I'll happily sign it for you in my own blood. This music has to be played with the heart, and that's what this bunch of killers can do. The new record just proves it. I admit, I was a little afraid of the personnel changes, but my fears were unnecessary. DYSANGELIUM are back and stronger than ever. Once you hear false prophets somewhere, preachers with a venomous smile or know someone in your neighborhood who is lying, drop "Jonestown" right in their face. Out loud! Historia magistra vitae - history is the witness of time, the light of truth, the life of memory, the teacher of life, the herald of ancient times. In recent years I have the feeling that this is no longer true. People are unteachable. I'm glad recordings like this are being made. It gives me some hope. Old, real and pure death metal that holds up a mirror to all the false prophets! You will be burnt to ashes!


about DYSANGELIUM on DEADLY STORM ZINE:








tracklist:
Jonestown
Sarinist
Starvation
Brainwasher
Doomsday
BAD
Narcosatan
Utopia
Dignideath

band:
Ctibor // bicí (ex-Sabathory)
Nekro // zpěv (ex-Zordon, ex-Puritania, Okult)
Kuba // basa (Strange)
Pavel Sunn // kytara (Born Alive Dead)

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý šedesátý devátý - Pytel gramodesek z Loděnic


Příběh čtyř stý šedesátý devátý - Pytel gramodesek z Loděnic

Potkáme se na poli, když jdeme ze školy na kolej. Je to sice zkratka, ale roste tu řepka a tak nejsme jenom od bahna, ale máme i žluté nohavice. Nejde to vyprat, nadává moje milá, protože se tak nějak automaticky ujala starostí o mě. Pečuje o moji maličkost, jako kdybych byl její vlastní. Což vlastně jsem. Zeptám se Michala, co to nese. Má přes rameno velkou plátěnou tašku. Odpoví, ty vole, já udělal skvělej kauf. Za pár stovek má několik desítek gramodesek. To ještě někdo kupuje? Zeptám se ho, protože už i nejzavilejší staromilci přešli z kazet na CD. Mám doma gramec po tátovi, jsou to starý rockový desky. Dole v Dřevěný ulici stojí jeden maník a ty krávo, ten toho má. A levný. Kroutím nechápavě hlavou. Kdo by se s tím tahal? Vinyly měli všude. V antikvariátech, za pár kaček, nikdo to nechtěl. Jenže můj kamarád byl nadšenej. Blanka, která s ním trpělivě chodila a stejně jako blondýnka snášela naše sběratelské vrtochy, jen kroutila nechápavě hlavou. Další krámy do chalupy, achjo, říkala.

Dělám si ze svého kamaráda legraci, ale blondýnka mi odpoví, že jsem úplně stejnej. Ty zase hromadíš plastový CD. A ty desítky zaprášených knížek? Zamyslel jsem se. Měla pravdu. Byli jsme v tomhle trošku jiní, než ostatní. Prostě jsme museli svoje oblíbence mít i fyzicky. Dal jsem si cigáro a kýbl kafe a začal spřádat teorii o tom, že jednou nastane doba, kdy budeš mít hudbu jen v takových malých krabičkách. Jako je discman, tak ještě menší. Někde jsem četl, že Japonci už mají fakt hodně malý kazetky, co jsou schopný pojmout celý diskografie. To nebude fungovat, lidi budou poslouchat vždycky jenom celý alba, maximálně singly. A taky, kámo, jak by za to lidi platili? Vždyť to je hroznej kšeft. Mudrujeme dole na baru a holky jsou z nás celý špatný, protože by radši plánovaly nějaký výlet nebo bazén, nebo páteční akci. Plynule přejdeme z hudebních nosičů na knížky a tam se naše dámy chytají víc. Pořád všechny otravuju s Bukowským. Mám zase jeho období. Hrozně by se mi líbilo chlastat a psát básně. Jenže na to nemám talent a asi bych to nevydržel v jeho tempu. 

Probudíme se brzy ráno a protože je pátek, kolem poledne se začnu usmívat. Představuji si večerní hospodu a potom nějaký klub. Blondýnku ve vypasovaným triku a džínách, ve kterých ji mám děsně rád. Líbí se mi, jak chodí, jak se mnou mluví. Jsem pořád zamilovanej, jako kdyby to bylo poprvý. Už je to moje kolikátá holka v pořadí, přesto je to s ní všechno trošku jiné. Víc vážné v tom smyslu, že si nedovedu představit, že bych byl bez ní. V podobném rozpoložení dojdu na kolej. Osprchuju se a broukám si starý metalový fláky. Ozve se ťukání. Michal ve dveřích, ty vole, zařídil jsem to. Vůbec nevím, o čem mluví. Pozvu ho dál, nabídnu cigárko a rum. Povídej hezky v klidu, nerozumím ti. Dá se trošku do kupy.  Je jak malej kluk, kterej chce všem říct, že za domem je přejetej pes. Pojďte se všichni podívat, je fakt mrtvej, jako opravdu tuhej. Michal se usadí, najednou je vážnej a začne mi povídat o tom, jak se dal s vágusem, který prodává vinyly do řeči a že prej když ho pozveme na pivo, můžeme s ním v sobotu do Loděnic, kde pracuje a tam dostaneme spoustu gramodesek zadarmo. Jako chápeš to?

Nechápal jsem to. Měl jsem na chalupě sbírku vinylů po dědovi, samou vážnou muziku. Taky spoustu pozůstalosti po Sabathovi, kterej jel zase rock a metal. Jenže co tím? Na věži jsem sice měl gramofon, ale mě vždycky nejvíc vyhovovaly CD. Je to skladný, má to lepší zvuk, což sice maniakům přes desky nevysvětlíte, ale to je jejich problém. Taky to není skladný a desky jsou děsně křehký. Bral jsem, že je to rituál, že to vypadá dobře, když pozveš dívku domů a omluvíš se, že musíš přehodit strany, ale já byl rád, že už končily kazety, ty zmuchlaný pásky, mě děsily i ve snech. Tak proč se vracet ještě do větší historie? Ale byl to kámoš, slíbil jsem mu, že půjdu s ním. Holky byly naštvaný. Měli jsme domluvenou akci. Obě se čančaly a nechaly si udělat hlavy v kadeřnictví kousek od náměstí. Blondýnka se na mě podívala, stála přede mnou ve spodním prádle. Poslala mi pusu a řekla mi, podívej, nevíš, o co přicházíš. Jestli chceš, vezmu si šaty. Lákala mě. Vzdychl jsem si, hrozně se omlouval a trvalo mi to tak dlouho, že jsem málem nestihl sraz s Michalem. Proč je ke mě moje dívka tak tolerantní? Když vyzvednu kámoše, řekne mi to samé o Blance.

Jdeme městem a já se chci několikrát vrátit. Vágus prodává poslední dnešní gramodesky. Jsou tu nějaký holky z umělecký školy. Mají šály kolem krku, i když je teplo a barety na hlavách. Prodavač s nima vtipkuje a zve je na večírek. Počkej, já myslel, že mu koupíme pár piv. Ale to ne, to se jde nejdřív ke Salzmannům. Obě dámy jsou takový hodně umělecky rozevlátý. Éterický bolesti. Mluví o obrazech, nových básnících, tisknou si na malá prsa vinyly a těší se, až si je přehrajou doma v podkrovním bytě. Bude to krásná kulisa k malování, řekne jedna a druhá nadšeně přikyvuje. Jsem celej zpruzelej, vágus mi není moc sympatickej, slečnám moc nerozumím. Přemýšlím si nad svým a zajímavý je, že si ani nepředstavuji, jak vypadají nahé. Něco je špatně. Vágus je starou máničkou, která kdysi začala lisovat desky v Loděnicích. Teď ho vyhodili a je ve výpovědní lhůtě. Firma je v rozkladu, před krachem. A tak si přivydělává tím, že si bere některé desky domů a pak je prodává. Asi nic legálního, ale to je mi tak nějak jedno. To je Michalův boj. 

Spíme v ateliéru. Jedna ze slečen se před námi promenáduje nahá. Druhá spí s vágusem, i když by mohl být její otec. My ale podporujeme jeden druhého, ne, my nechceme, díky. Máš tu někde pivo? Zeptám se, ona se podrbe v podbřišku, usměje se na mě takovým tím divným, jedovatým zasyčením odmítnuté ženy a konečně na sebe hodí deku. Prohlásí něco o impotentech a naštvaně si zaleze na postel z palet. Spíme s Michalem na zemi a ráno slyšíme, jak vágus bleje do záchodu. Zmizíme bez rozloučení. Jdeme na vlak do Berouna. Cestou nám vypráví, jak dělal ve skladu. Jde hodně do podrobna. Dokonce nám kreslí plánek. Typický propuštěný chlápek ve středním věku. Nikde ho nechtějí. Jemu to ale nevadí, žije celý život sám. V baráku po mámě, do kterýho teď jdeme. Nevím, kdo to vymyslel, ale vydáme se podél silnice. Dojdeme na náves a tam si dáme pivo. Musíme ho koupit v krámě. Sedneme si na schody a on mluví dál. Už ho moc neposlouchám. Leze mi trošku na nervy. Odkrne si, otře ruce do starých džínů a zavelí k další cestě.

Kolem hřbitova, do jednoho šedivého domu. Uvnitř je děsnej bordel. Nedojedený talíře s jídlem. Plechovky a v nich zabodnuté lžíce. Zahnědlý dřez a postel, ve který jsou kousky popela. Máma umřela nedávno. Nějak to nedávám. Vytáhne lahváče a já přemýšlím, kde jsem se to zase ocitl. Michal je ale v jednom kole. On má tyhle existence rád, připadají mu svobodní, rebelové. Za domem je obrovská stodola a v ní regály. A na nich hromady gramodesek. Ty vole, to je majetek! Vběhne nadšeně dovnitř Michal. Ale hovno, nikdo to nechce. Prodávám třeba i za deset korun. Jsou toho plný půdy, antíky a lidi o to nemají zájem. Proč myslíš, že mě propustili? Lisujeme sice už i CD, ale nejsou moc kšefty. Připomínalo to klasický příběh vytunelovaných fabrik z devadesátých let. Kolik jsem jich jenom viděl? Ale vůbec netuším, jak na tom Loděnice byly. Dobře ale asi moc ne. Kluci, vezměte si, co chcete. Kámoš ihned začne pobíhat, výskat radostí a plnit pytle gramodeskami. Je úplně u vytržení. Já se jen tak procházím a vezmu si nakonec pět vinylů. Jsou to věci, který nemám na CD, ale jen na kazetě. Blbý trošku je, že je za pár měsíců seženu. Desky odvezu na chalupu a tam je založím. Vytáhnu je až po dvaceti letech. Plast zestárnul, v tom chladu a mrazu si asi užil své. Nehrají dobře. Ale to předbíhám.

Odmítnu táhnout nevím kolik kilometrů na vlak pytle s deskama. Vágus nám ale půjčí vozejk, prý ho máme nechat na nádraží, vyzvedne si ho. A tak jdeme a já poslouchám, co všechno Michal objevil. Je to děsná staroba, nic moc pro mě. Už stejně vycházely kompilační CD a DVD, na kterých toho bylo mrtě. Michale, za tohle mě pozveš aspoň na guláš, řvu, když jdeme do kopce. On je totiž můj kamarád velmi rachitické postavy a zase musím všechno oddřít já. Když konečně dolezeme na vlak, jsem utahanej jako kůň. Problém je s tím, že nás s pytlema nechtějí pustit do vlaku. Potom v Plzni si ode mě půjčuje Michal peníze a jedeme taxíkem. Na pivo a slíbený guláš mě pozve až za měsíc. Leží totiž mezi deskami, lepí na ně lístečky a dělá si evidenci. V hospodě mi potom ukazuje sešit, ve kterým je velmi pečlivě zaznamenáno, co má doma za skvosty. Vágus po čase zmizel a vypadalo to, že Michal bude jedním z posledních lidí na světě, který má doma gramofon. Jenže následovala velká retro vlna, která vám je všem asi známá. Osobně jsem vinylům nikdy úplně nepropadl. Ale chápu to. Každý máme něco, nějaké prokletí. Nevím, jaký je současný osud pytle plného desek z Loděnic, ale je fakt, že dodnes, když přijedu na chalupu, tak provádím rituál s obracením stran, leštěním hadříkem a neustálým vyměňováním jehel. Nějak si stále rád zavzpomínám. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 10. srpna 2024

Interview - INTOLERANCE - Rot-soaked, real, cruel and ugly death metal from the darkest catacombs!


Interview with death metal band from Spain - INTOLERANCE.

Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):

Ave INTOLERANCE! Hello to the Spanish underground. I hope all is well with you. It should be, you have the second long-playing great album of your career this year. I have to admit, it literally drove me up the wall. It's dark, it's energetic, it cuts with a knife edge. It's very telling that you've done a great job and a great deal of talent too. How do you feel about the new record in relation to your first EP "Laments from the Dripstone Cave"? Where did you want to go and how do you think the recordings are different?

Hello and thanks, we’re really glad you liked the album! We remain in the same path we started with our EP and followed with our first LP “Dark Pahts of Humanity”, but this is the first record after the new formation of the band and that means not only a change in vocals but also the addition of a second guitar, both undertaken by P. Two guitars give twice the opportunities for texture and arrangements, and there has been a change in lyrics and vocals. That adds of course to the obvious evolution any band experiences, both as a whole and as the sum of every individual member. So we think there has been a general improvement from previous work, but we are still fans of putrid, pestilent death metal and that essence keeps transpiring naturally as songs take form in the rehearsals.


"Waking Nightmares of an Endless Void" contains all the attributes of good death metal. For me personally, it is a record that I love to come back to. How was it made? How did they compose the new INTOLERANCE material?

The process was very simple and natural. W. wrote the guitar riffs for most songs and that helped give continuity to this album compared with the previous ones, while we were still adapting to the new formation. Then, in the rehearsal place, we added all other instruments and focused on making those riffs sound cohesive while at the same time looking at the whole of the song: duration and order of segments, putting all together, that sort of thing. During that process P. would come up with some arrangements (doubled guitars, melodies and texture), and the place-holders for solos would turn into definitive ones. After that D. was probably the one who put the most care into depurating the sound: changing small breaks, suggesting different rhythmic arrangements or proposing the addition of a solo here or there, even whistling melodies haha. Anyway, although each makes his part, at the end everything is a collaborative process and everything is debated and consensuated. There’s also plenty of beer…

Who is signed under the sound? I have to confirm that the sound literally kills. It still makes me turn up the volume on my hi-fi tower. You have a sound that is harsh, raw and dark and animalistic at the same time, it feels analogue. What studio did you record in and how did everything go?

We’re hugely thankful for that to Javier Félez from Moontower Studios. He did an amazing job (as we knew he would!), and not only recorded and mixed but also had a huge role in production. A lot of texture in this album is there thanks to him. We added keyboards, effects, layers of guitar arrangements or some vocal oddities that wouldn’t be there if not by his suggestion and ability. He even played a whammy bar section in the intro solo for Rite of Passage. It was a quick jam but we loved it and there it is, right before P. enters with the tapping haha.


An integral part and a kind of extra bonus for fans today is a music CD (cassette, vinyl). You released it on Godz of War Productions and it comes with a deadpan cover. Who is the author? How did you choose the theme and how does it relate to the music on the release?

Juan Alberto Hernández is the author of the cover and we couldn’t be any happier with the result. P. was a fan of his work and had worked with him previously since he is a scifi and horror author and Juan Alberto has grown into a big name in that scene illustrating book covers. So P. brought him up and we asked Juan Alberto to do the art. He read the lyrics, listened to some recordings, and that was it, we gave him full creative freedom. The result was better than anything we could have suggested, which is possible mainly thanks to Juan Alberto being a horror and fantasy fan himself. The album lyrics are prominently about cosmic horror and space is the main scenery, so the dialogue between the art and the music is evident. We love it and we think people are loving it too!

I've been roaming the underworld for over thirty years and I actually go to the Spanish underground for music just in case. I think we have similar moods and tastes when it comes to metal. I like your bands a lot and follow your scene very closely. Maybe I'm a bit jealous, we only have a few death metal bands that are worth it. How do you perceive your scene, fans, labels?

Luckily there are plenty of bands gigging and recording really great stuff. Oniricous, Ataraxy, Apparition, Aposento, Orthodoxy… the scene is alive for sure.


You play death metal influenced by the old school. Nowadays a band can't really avoid comparisons, but I would like to know how the idea to start INTOLERANCE came about, who was and is your role model and where do you want to take your band? Are you tempted by big festivals abroad, for example, are you willing to go on tour with a more famous pack?

Intolerance was born and evolved from hours of listening to Grave, Asphyx, Autopsy, Incantation, Bolt Thrower, and that remains being the case. We all listen to all kinds of music, but that common ground keeps sounding like ‘home’. So the band will probably not stray far from that in terms of the music. But about temptations and aspirations on where to go and where to take the project, we are pretty simple and we just don’t plan. We like what we do: we want to play loud death metal in front of a crowd, and listen to the bands playing before and after us. That’s where we are and what we are. That of course means we’d love to play with bands that we’ve listened to as fans, and we’d love to go abroad and connect with the people there, given the chance. Last year we closed the night in Viseu Death Fest, our first time in Portugal and our first time out of Spain, and both the crowd and the organization were just a perfect bunch of good, crazy people, it was a night to remember. That is what we like and want, but we are not interested in reaching a big crowd just because… or by means that sound more like a business. We already have jobs to hate!

When I started my site seven years ago, I had a vision of trying to support bands that I thought weren't as visible. Let the world know about them. I think I've been pretty successful, at least by the response. How do you approach promotion? Do you leave it up to the label or do you send out CDs yourself for various reviews? I buy albums that I really enjoy, for example. How are you? Are you also a fan who likes to support your colleagues often? Do you go to concerts? Do you party?

Labels probably have more promoting muscle than we do as a band, but you gotta make your part. From being present in social networks, whatever that means, to putting your sticker in the toilet of every crappy venue of the city. It’s of course easier thanks to people like you, who do an honest work with often few or none compensations. Always important to thank that!

About the scene, it’s tiresome to always hear complaints about the quality or the health of the scene. Even if they’re true! In the end what you CAN do is to contribute. Buy the merch, go to the gigs, drink at the pub, comment and recommend. That is how scenes are made and maintained, and we try to keep doing that as we always have. Because we would, even if Intolerance did not exist.


On the one hand, a band starting out today has a lot of opportunities to make their presence known, but on the other hand, there are a huge number of bands and fans get lost in them. A lot of people just download mp3s from the internet and spit venomous spittle on Facebook instead of going to a gig. How does modern technology affect you as INTOLERANCE? What do you think about downloading music, google metal, streaming music etc.?

It gives you mixed feelings how all has changed. It’s great that a lot of artists get to show their work, and the overall competition surely helps rising the bar. But it is also true that a lot of times the noise is just too much, and the channels of distribution are overflown. It’s harder to navigate that and quality is not a factor in the algorithms: interaction and money are. That’s just plain sad. But thankfully we are still human, we have the ability to filter, to build criteria, follow critics and alternative sources. You know, maybe only the means have changed, but in the end is all the same. Maybe now that there’s more fish, you spend less time waiting with the fishing rod and more time deciding what to drop back to the water, so it kind of compensates.

The debate on illegal downloads, intelectual property and so on... For us, as Intolerance, all that sounds just far from an underground band. If you like our stuff and want to own it, that’s great. If you don’t want it that much, that’s ok too. Memento Mori and Godz ov War are streaming the album, it’s in youtube, bandcamp and spotify… there should not be restrictions. We want it to be heard, and expecting an income that makes any difference from record sales is just unrealistic at the time, anyway, so we just take it as it comes and thank those who spend money (gigs, albums, merch) or time (reviews, comments) on us. But really, we just enjoy playing our music.

I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it, is it more of a philosophy and lifestyle for them or "just" relaxation. What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

P.: This is a very personal question. I believe that if you have a lifestyle you can define you’re probably doing more thinking than living, and I also believe philosophy is something way more complex and serious than what we do on the stage. But this music is also a lot more than a “way out” or a “release”. I mean, it’s mostly about the music, yes, about finding a way to discharge anger or whatever in a context of darkness and horror that feels just THE natural way to do so… But it is also about being the kid who likes the goriest, ugliest monsters in the toy store. And about finding other kids who are the same after long years of thinking there is something wrong with your taste. Maybe there is something wrong with all of us, though! Hahaha.

 

Finally, a classic but important question. What is INTOLERANCE planning in the coming months? Where can we see you in concert and when can we see you on tour?

We’ve already closed a couple of dates for after the summer and will be presenting the album in our city, Zaragoza, in autumn. It’s soon to tell more, but we expect we will be hitting the road a lot, so keep an eye open!

Thank you very much for the interview. I wish not only the new album a lot of success and may the ranks of your fans expand as much as possible. I'll look forward to seeing you live somewhere and may you thrive both musically and on a personal level. I'm off to get "Waking Nightmares of an Endless Void" back in my head!

Thank you, it’s been our pleasure. Play it loud!


Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):

Recenze/review - INTOLERANCE - Dark Paths Of Humanity (2022):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine