Chvílemi jsem myslel, že zahynu. Kamenná cesta, mlha kolem mě a všude přítomný chlad, který se mi dostával do kostí. Občas potřebuji být sám. Jenom já, lesy a divoká příroda. Tentokrát jsem se vydal daleko na sever. Ve větru a dešti, aspoň zde nejsou žádní lidé. Nikdo tak neruší podmanivou a syrovou atmosféru. Jsem muzikou natolik pohlcen, že vidím na starodávné mohyle nápis SARAJAH.
Moje fantazie opět pracuje na plné obrátky. Padám pomalu do hlubiny, vznáším se na zpěněných vlnách řeky smrti. Dívám se do tmy a užívám si debut kapely, která má stejně jako já ráda poctivý, starý doom metal, přírodu i pradávné pověsti a mýty. Na každé legendě je kus pravdy a tak jsem zase jednou obestřen lavinou riffů, mocným vokálem a náladami, které jsou povětšinou pochmurné a smutné.
Bájné moře na severu, temné a mrazivé, vydalo další svědectví. Tentokrát v podobě hudby finských tmářů SARAJAH. Už je to nějaký čas, co mi stejnojmenné debutové album přišlo na recenzi. Raději jsem jej poslouchal, než abych psal slova. Vzpomínal jsem na jednoho staršího kamaráda (doufám, že si našel věčný klid), kteří mi pouštěl na starém gramofonu kapely jako TROUBLE, CANDLEMASS, SAINT VITUS a samozřejmě BLACK SABBATH. A tak je moje recenze možná trošku nostalgická. Vlastně to nevadí, hudba je pro mě vždy jenom dobrá a nebo ta, která mě nezajímá. Finové mě dostali svým přístupem, uvěřitelností. Mají velmi dobrý zvuk, stylově vyvedený obal a texty, které mě oslovily. Umí být syroví a náležitě heavy, ale i smutní a melancholičtí. Jsem starý pes a už dávno vím, že bůh neexistuje. Ale příroda, ta mě dokáže stále překvapit. Z nové desky cítím její přítomnost. Mám rád dlouhé toulky lesem, o samotě, když měníte směr podle nálady a počasí. Cítím se součástí něčeho většího, tajemného. Je pro mě velmi příjemné u toho všeho poslouchat tuhle nahrávku. Jasně, můžete namítat, že zde již všechno bylo a vracíme se v kruhu, ale mě osobně to nevadí. Když totiž budete poslouchat pečlivě, tak zjistíte, že Finové mají v rámci stylu svůj vlastní rukopis, nátisk. Poznají to asi opravdu jen opravdoví fanoušci, ale dodejme rovnou, že pro ně se zde hlavně hraje. Chvílemi jsem myslel, že zahynu. Kamenná cesta, mlha kolem mě a všude přítomný chlad, který se mi dostával do kostí. Občas potřebuji být sám. Jenom já, lesy a divoká příroda. Vznešený, syrový doom metal, u kterého ožívají staré mýty ze severu! Stanete se součástí věčnosti!
Asphyx says:
At times I thought I was going to die. The stone road, the fog around me and the ever-present coldness that was getting into my bones. Sometimes I need to be alone. Just me, the woods and the wildlife. This time I went far north. In the wind and rain, at least there are no people. No one disturbs the captivating and raw atmosphere. I am so absorbed in the music that I see the inscription SARAJAH on an ancient mound.
My imagination is working at full speed again. I fall slowly into the depths, floating on the foamy waves of the river of death. I look into the darkness and enjoy the debut of a band that, like me, loves honest, old doom metal, nature and ancient legends and myths. There is a piece of truth in every legend and so once again I am enveloped by an avalanche of riffs, powerful vocals and moods that are mostly gloomy and sad.
The mythical sea in the north, dark and frosty, bore further witness. This time in the form of music by Finnish darkies SARAJAH. It's been a while since I received the eponymous debut album for review. I preferred to listen to it rather than write the words. I was reminiscing about an older friend (I hope he found eternal peace) who used to play bands like TROUBLE, CANDLEMASS, SAINT VITUS and of course BLACK SABBATH on my old record player. And so my review is perhaps a bit nostalgic. Actually it doesn't matter, for me music is always just good music or music that I don't care about. Finns got me with their attitude, believability. They have a very good sound, a stylish cover and lyrics that spoke to me. They can be raw and properly heavy, but also sad and melancholic. I'm an old dog and I've known for a long time that God doesn't exist. But nature, she can still surprise me. I can feel her presence on the new record. I like long walks in the woods, alone, changing direction according to mood and weather. I feel part of something bigger, mysterious. It's very pleasant for me to listen to this record. Sure, you can argue that everything has already been here and we're coming full circle, but I personally don't mind. In fact, if you listen carefully, you'll find that the Finns have their own handwriting, their own touch within the style. Only the true fans will know it, but let's add right away that it's mainly played for them. At times I thought I was going to die. The stone road, the fog around me and the ever-present coldness that was getting into my bones. Sometimes I need to be alone. Just me, the woods and the wildlife. Sublime, raw doom metal that brings to life the old myths of the North! You become part of eternity!
Už dávno si opustil kostely, nedělní modlitby i klanění se padlým modlám. Raději se touláš lesem a sleduješ, jak šelmy loví. Na zmrzlých cestách potkáváš démony, rozmlouváš s nimi a rád se díváš do tmy. Říkají o tobě, že si prokletý. Možná mají pravdu. Už dávno si propadl extrémní muzice, už dávno víš, jak vypadá opravdové peklo. Kreslíš pentagramy na zem a zapaluješ ohně. Uctíváš temnotu a chlad. Přiznávám, je to pro mě první setkání s rakouskými tmáři AUSSICHTSLOS. S kapelou, která je naplno oddána pravému, chladnému black metalu.
Pánové bezezbytku uctívají klasické norské i švédské tradice. Hudební inspirace ze severu je v jejich hudbě opravdu patrná. Takže, pokud máte tenhle styl rádi, přidejte volume a nechte cestu, aby ubíhala. Směřuje rovnou do pekla, to je vám doufám jasné.
Skladby jsou náležitě mrazivé, melodické, někdy hymnické, ale vždy dobře zpracované a složené. Základem jsou silné motivy, přidáván je potom jedovatý vokál, který je mocný. Celkový dojem lze popsat jako majestátní. Některé pasáže jsou sice možná až příliš dlouhé a opakují se, ale pro vybudování černé atmosféry to není nic závadného. Přiznám se, že pro poslech alba "Schicksalstotschlag" jsem potřeboval vždy absolutní klid a ticho. Nejlépe někde venku, v dávno opuštěném kostele nebo na pohřebištích, o kterých se říká, že na nich byli pohřbíváni prokletí. Stojím uprostřed zarostlých rozvalin a nasávám zatuchlý pach smrti. Jako bych najednou slyšel nářek mučených, kteří přestali věřit v Boha. Jednotlivé motivy jsou opravdu velmi naléhavé, zvuk i produkce jsou také v nejlepším pořádku, cover je stylový a vy si tak můžete vychutnat muziku samotnou. Když potom ještě padne mlha a pomalu se setmí, užívám si tuhle nahrávku ještě víc. Je to vlastně stará hudba, která má v sobě ale pořád pradávnou sílu. Záleží vždy jen na kapelách, jak se tohoto nelehkého úkolu ujmou. Na AUSSICHTSLOS se mi líbí, že si jdou vlastní cestou, že se neohlížejí a jsou upřímní a opravdoví v tom, co dělají. Nové album mi postupně, jako nějaký prudký jed, proniklo do žil a troufám si tvrdit, že tam zůstane ještě hodně dlouhou dobu. Už dávno jsem opustil kostely, nedělní modlitby i klanění se padlým modlám. Raději se toulám lesem a sleduji, jak šelmy loví. Na zmrzlých cestách potkávám démony, rozmlouvám s nimi a rád se dívám do tmy. Chladný, temný black metal, ukovaný z té nejkvalitnější oceli! Zapalte ohně a namalujte pentagramy!
Asphyx says:
You have long since left the churches, Sunday prayers and bowing down to fallen idols. You'd rather wander the woods and watch the beasts hunt. You meet demons on the frozen roads, you talk to them and you like to stare into the darkness. They say you're cursed. Maybe they're right. You've been into extreme music for a long time, you know what real hell looks like. You draw pentagrams on the ground and light fires. You worship darkness and cold. I must admit, this is my first encounter with Austrian darkies AUSSICHTSLOS. A band that is fully committed to true, cold black metal.
Gentlemen worship classical Norwegian and Swedish traditions to the fullest. The musical inspiration from the north is really evident in their music. So, if you like this style, turn up the volume and let the journey flow. It's going straight to hell, I hope you know that.
The songs are appropriately chilling, melodic, sometimes anthemic, but always well crafted and composed. Strong motifs are the foundation, then poisonous vocals are added, which are powerful. The overall impression can be described as majestic. Some passages may be too long and repetitive, but it's not a bad thing for building a black atmosphere. I admit that I always needed absolute peace and quiet to listen to the album "Schicksalstotschlag". Preferably somewhere outdoors, in a long abandoned church or in a burial ground where the cursed are said to have been buried. I stand amidst the overgrown ruins and inhale the musty smell of death. It is as if I suddenly hear the cries of the tortured who have ceased to believe in God. The individual motifs are very urgent indeed, the sound and production are also top notch, the cover art is stylish and you can enjoy the music itself. Then when the fog still falls and it slowly gets dark, I enjoy this recording even more. It's actually old music, but it still has an ancient power to it. It's always up to the bands to take on this daunting task. What I like about AUSSICHTSLOS is that they go their own way, that they don't look back and are honest and genuine in what they do. The new album has gradually, like some violent poison, seeped into my veins and I dare say it will stay there for a long time. I have long since left churches, Sunday prayers and bowing down to fallen idols. I prefer to wander the woods and watch the beasts hunt. I meet demons on the frozen paths, talk to them and like to stare into the darkness. Cold, dark black metal, forged from the finest steel! Light the fires and paint the pentagrams!
Všichni čekáme na jeho úsměv. Až nám pokyne rukou a budeme moci vstát. Je tak úžasný! Hltáme každé jeho slovo, je pro nás příkladem. Budeme ho následovat, kam jen bude chtít. Milujeme ho, milujeme ho víc, než svůj vlastní život. Klaníme se obrázkům i sochám, na kterých je vyobrazen. Stačí, aby řekl a zabijeme klidně svoje vlastní děti. Nepřipomíná vám to něco? Neslyšeli jste to už někdy? Ano, psal se rok 1978 a Jim Jones, kazatel a zvrácený vůdce nařídil 900 lidem, aby spáchali sebevraždu. Kdo chtěl utéct, byl zastřelen, zbytek zemřel injekcí jedu.
Na DYSANGELIUM se mi vždy líbilo, že drží vlajku pravého ryzího death metalu stále hrdě vztyčenou. Textově se s tím moc nepářou, jdou na hranu, někdy i kousek za ní. Tak tomu bylo v počátcích tohoto stylu a poslední roky se to trošku vytratilo. Jakoby se kapely dnes bály kritizovat, říznout do živého, aby měly lepší dosah na sociálních sítích. Kapela je zpět po pěti letech, s novými členy v sestavě. Směr je stále stejný - old school death metal s chladnými melodiemi. Těch je dle mého ještě trošku víc než dříve a není to vůbec na škodu. Naopak. Každý song má v sobě zajímavý, dobře zapamatovatelný nápad, motiv, který se vám zaryje pod kůži.
Nějak se poslední dobou ze společenského života vytratily silné osobnosti, přednost má tupý dav bez tváří - tak si vysvětluji povedený motiv na obalu (autorem je Tom F. Hanzl). Líbí se mi, jak je album propracované jako celek. Cover, zvuk, texty, všechno sedí tak nějak velmi dobře pohromadě a působí na mě. Nenechává mě v klidu a nutí k zamyšlení. DYSANGELIUM se navíc nikam netlačí, jdou si svojí cestou, to už se taky moc nevidí. Pojďme ale k tomu nejdůležitějšímu, k hudbě. Na tu se občas zapomíná. Pochválit musím nejen kompozice, schopnost kapely složit dobrou skladbu (ano sešli se zde talentovaní muzikanti), ale i takový ten prastarý smrtící drive a sílu, kterou máme všichni na tomto stylu tolik rádi a proč jej posloucháme. Nenechte se ale mýlit, nehraje se tu jen pro staré pány v letech, kteří rádi nostalgicky vzpomínají. Naopak, nové album "Jonestown" je svěží a pestré. A tak jsem zase jednou seděl u svého přehrávače, podupával si nohou do rytmu (ano, bicí se také povedly) a kýval spokojeně hlavou. Jo, hergot, je to zase tam a zbytek jsou jen slova, kterými se vám snažím říct, jak jsem ke svému názoru došel. Tvrdím to často a klidně vám to podepíšu vlastní krví. Tahle muzika se musí hrát srdcem a to tahle parta zabijáků umí. Nová deska to jen potvrzuje. Přiznávám, trošku jsem se bál personálních změn, ale mé obavy byly zbytečné. DYSANGELIUM jsou zpět a jsou silnější než kdy dřív. Až jednou někde uslyšíte falešné proroky, kazatele s jedovatým úsměvem nebo znáte ve svém okolí někoho, kdo lže, tak mu pusťte "Jonestown" přímo do ksichtu. A to pořádně nahlas! Historia magistra vitae - historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob. Poslední roky mám pocit, že to přestává platit. Lidé jsou nepoučitelní. Jsem rád, že vznikají nahrávky, jako je tato. Dává mi to určitou naději. Starý, reálný a ryzí death metal, který nastavuje zrcadlo všem falešným prorokům! Budete spáleni na popel!
Asphyx says:
We're all waiting for his smile. When he motions with his hand and we can get up. He's so amazing! We eat up his every word, he's an example to us. We'll follow him wherever he wants us to go. We love him, we love him more than our own lives. We worship the pictures and statues of him. All he has to say and we'll kill our own children. Does that remind you of anything? Haven't you ever heard that before? Yes, it was 1978 and Jim Jones, preacher and perverted leader, ordered 900 people to commit suicide. Those who wanted to escape were shot, the rest died by poison injection.
What I've always liked about DYSANGELIUM is that they still hold the flag of true pure death metal proudly raised. Lyrically they don't really mess with it, they go to the edge, sometimes a little beyond it. That was the case in the early days of this style and it has faded a bit in recent years. It's like bands today are afraid to criticize, to cut to the live to have a better reach on social media. The band is back after five years, with new members in the lineup. The direction is still the same - old school death metal with cool melodies. In my opinion, there's still a bit more of that than before and it's not a bad thing at all. On the contrary. Every song has an interesting, memorable idea, a motif that gets under your skin.
Somehow, strong personalities have disappeared from social life lately, and the dull, faceless crowd has taken precedence - that's how I explain the hilarious motif on the cover (by Tom F. Hanzl). I like the way the album is sophisticated as a whole. The cover, the sound, the lyrics, it all kind of fits together very well and works for me. It doesn't leave me in peace and makes me think. Moreover, DYSANGELIUM don't push themselves anywhere, they go their own way, you don't see that much anymore either. But let's get to the most important thing, the music. It is sometimes forgotten. I have to praise not only the compositions, the band's ability to compose a good song (yes talented musicians gathered here), but also such an ancient deadly drive and power that we all love so much about this style and why we listen to it. Make no mistake though, it's not just played for the old geezers who like to reminisce nostalgically. On the contrary, the new album "Jonestown" is fresh and colorful. And so once again I sat at my player, stomping my foot to the beat (yes, the drums were good too) and nodding my head in satisfaction. Yeah, hell, it's there again and the rest is just words to tell you how I came to my opinion. I say it often and I'll happily sign it for you in my own blood. This music has to be played with the heart, and that's what this bunch of killers can do. The new record just proves it. I admit, I was a little afraid of the personnel changes, but my fears were unnecessary. DYSANGELIUM are back and stronger than ever. Once you hear false prophets somewhere, preachers with a venomous smile or know someone in your neighborhood who is lying, drop "Jonestown" right in their face. Out loud! Historia magistra vitae - history is the witness of time, the light of truth, the life of memory, the teacher of life, the herald of ancient times. In recent years I have the feeling that this is no longer true. People are unteachable. I'm glad recordings like this are being made. It gives me some hope. Old, real and pure death metal that holds up a mirror to all the false prophets! You will be burnt to ashes!
Příběh čtyř stý šedesátý devátý - Pytel gramodesek z Loděnic
Potkáme se na poli, když jdeme ze školy na kolej. Je to sice zkratka, ale roste tu řepka a tak nejsme jenom od bahna, ale máme i žluté nohavice. Nejde to vyprat, nadává moje milá, protože se tak nějak automaticky ujala starostí o mě. Pečuje o moji maličkost, jako kdybych byl její vlastní. Což vlastně jsem. Zeptám se Michala, co to nese. Má přes rameno velkou plátěnou tašku. Odpoví, ty vole, já udělal skvělej kauf. Za pár stovek má několik desítek gramodesek. To ještě někdo kupuje? Zeptám se ho, protože už i nejzavilejší staromilci přešli z kazet na CD. Mám doma gramec po tátovi, jsou to starý rockový desky. Dole v Dřevěný ulici stojí jeden maník a ty krávo, ten toho má. A levný. Kroutím nechápavě hlavou. Kdo by se s tím tahal? Vinyly měli všude. V antikvariátech, za pár kaček, nikdo to nechtěl. Jenže můj kamarád byl nadšenej. Blanka, která s ním trpělivě chodila a stejně jako blondýnka snášela naše sběratelské vrtochy, jen kroutila nechápavě hlavou. Další krámy do chalupy, achjo, říkala.
Dělám si ze svého kamaráda legraci, ale blondýnka mi odpoví, že jsem úplně stejnej. Ty zase hromadíš plastový CD. A ty desítky zaprášených knížek? Zamyslel jsem se. Měla pravdu. Byli jsme v tomhle trošku jiní, než ostatní. Prostě jsme museli svoje oblíbence mít i fyzicky. Dal jsem si cigáro a kýbl kafe a začal spřádat teorii o tom, že jednou nastane doba, kdy budeš mít hudbu jen v takových malých krabičkách. Jako je discman, tak ještě menší. Někde jsem četl, že Japonci už mají fakt hodně malý kazetky, co jsou schopný pojmout celý diskografie. To nebude fungovat, lidi budou poslouchat vždycky jenom celý alba, maximálně singly. A taky, kámo, jak by za to lidi platili? Vždyť to je hroznej kšeft. Mudrujeme dole na baru a holky jsou z nás celý špatný, protože by radši plánovaly nějaký výlet nebo bazén, nebo páteční akci. Plynule přejdeme z hudebních nosičů na knížky a tam se naše dámy chytají víc. Pořád všechny otravuju s Bukowským. Mám zase jeho období. Hrozně by se mi líbilo chlastat a psát básně. Jenže na to nemám talent a asi bych to nevydržel v jeho tempu.
Probudíme se brzy ráno a protože je pátek, kolem poledne se začnu usmívat. Představuji si večerní hospodu a potom nějaký klub. Blondýnku ve vypasovaným triku a džínách, ve kterých ji mám děsně rád. Líbí se mi, jak chodí, jak se mnou mluví. Jsem pořád zamilovanej, jako kdyby to bylo poprvý. Už je to moje kolikátá holka v pořadí, přesto je to s ní všechno trošku jiné. Víc vážné v tom smyslu, že si nedovedu představit, že bych byl bez ní. V podobném rozpoložení dojdu na kolej. Osprchuju se a broukám si starý metalový fláky. Ozve se ťukání. Michal ve dveřích, ty vole, zařídil jsem to. Vůbec nevím, o čem mluví. Pozvu ho dál, nabídnu cigárko a rum. Povídej hezky v klidu, nerozumím ti. Dá se trošku do kupy. Je jak malej kluk, kterej chce všem říct, že za domem je přejetej pes. Pojďte se všichni podívat, je fakt mrtvej, jako opravdu tuhej. Michal se usadí, najednou je vážnej a začne mi povídat o tom, jak se dal s vágusem, který prodává vinyly do řeči a že prej když ho pozveme na pivo, můžeme s ním v sobotu do Loděnic, kde pracuje a tam dostaneme spoustu gramodesek zadarmo. Jako chápeš to?
Nechápal jsem to. Měl jsem na chalupě sbírku vinylů po dědovi, samou vážnou muziku. Taky spoustu pozůstalosti po Sabathovi, kterej jel zase rock a metal. Jenže co tím? Na věži jsem sice měl gramofon, ale mě vždycky nejvíc vyhovovaly CD. Je to skladný, má to lepší zvuk, což sice maniakům přes desky nevysvětlíte, ale to je jejich problém. Taky to není skladný a desky jsou děsně křehký. Bral jsem, že je to rituál, že to vypadá dobře, když pozveš dívku domů a omluvíš se, že musíš přehodit strany, ale já byl rád, že už končily kazety, ty zmuchlaný pásky, mě děsily i ve snech. Tak proč se vracet ještě do větší historie? Ale byl to kámoš, slíbil jsem mu, že půjdu s ním. Holky byly naštvaný. Měli jsme domluvenou akci. Obě se čančaly a nechaly si udělat hlavy v kadeřnictví kousek od náměstí. Blondýnka se na mě podívala, stála přede mnou ve spodním prádle. Poslala mi pusu a řekla mi, podívej, nevíš, o co přicházíš. Jestli chceš, vezmu si šaty. Lákala mě. Vzdychl jsem si, hrozně se omlouval a trvalo mi to tak dlouho, že jsem málem nestihl sraz s Michalem. Proč je ke mě moje dívka tak tolerantní? Když vyzvednu kámoše, řekne mi to samé o Blance.
Jdeme městem a já se chci několikrát vrátit. Vágus prodává poslední dnešní gramodesky. Jsou tu nějaký holky z umělecký školy. Mají šály kolem krku, i když je teplo a barety na hlavách. Prodavač s nima vtipkuje a zve je na večírek. Počkej, já myslel, že mu koupíme pár piv. Ale to ne, to se jde nejdřív ke Salzmannům. Obě dámy jsou takový hodně umělecky rozevlátý. Éterický bolesti. Mluví o obrazech, nových básnících, tisknou si na malá prsa vinyly a těší se, až si je přehrajou doma v podkrovním bytě. Bude to krásná kulisa k malování, řekne jedna a druhá nadšeně přikyvuje. Jsem celej zpruzelej, vágus mi není moc sympatickej, slečnám moc nerozumím. Přemýšlím si nad svým a zajímavý je, že si ani nepředstavuji, jak vypadají nahé. Něco je špatně. Vágus je starou máničkou, která kdysi začala lisovat desky v Loděnicích. Teď ho vyhodili a je ve výpovědní lhůtě. Firma je v rozkladu, před krachem. A tak si přivydělává tím, že si bere některé desky domů a pak je prodává. Asi nic legálního, ale to je mi tak nějak jedno. To je Michalův boj.
Spíme v ateliéru. Jedna ze slečen se před námi promenáduje nahá. Druhá spí s vágusem, i když by mohl být její otec. My ale podporujeme jeden druhého, ne, my nechceme, díky. Máš tu někde pivo? Zeptám se, ona se podrbe v podbřišku, usměje se na mě takovým tím divným, jedovatým zasyčením odmítnuté ženy a konečně na sebe hodí deku. Prohlásí něco o impotentech a naštvaně si zaleze na postel z palet. Spíme s Michalem na zemi a ráno slyšíme, jak vágus bleje do záchodu. Zmizíme bez rozloučení. Jdeme na vlak do Berouna. Cestou nám vypráví, jak dělal ve skladu. Jde hodně do podrobna. Dokonce nám kreslí plánek. Typický propuštěný chlápek ve středním věku. Nikde ho nechtějí. Jemu to ale nevadí, žije celý život sám. V baráku po mámě, do kterýho teď jdeme. Nevím, kdo to vymyslel, ale vydáme se podél silnice. Dojdeme na náves a tam si dáme pivo. Musíme ho koupit v krámě. Sedneme si na schody a on mluví dál. Už ho moc neposlouchám. Leze mi trošku na nervy. Odkrne si, otře ruce do starých džínů a zavelí k další cestě.
Kolem hřbitova, do jednoho šedivého domu. Uvnitř je děsnej bordel. Nedojedený talíře s jídlem. Plechovky a v nich zabodnuté lžíce. Zahnědlý dřez a postel, ve který jsou kousky popela. Máma umřela nedávno. Nějak to nedávám. Vytáhne lahváče a já přemýšlím, kde jsem se to zase ocitl. Michal je ale v jednom kole. On má tyhle existence rád, připadají mu svobodní, rebelové. Za domem je obrovská stodola a v ní regály. A na nich hromady gramodesek. Ty vole, to je majetek! Vběhne nadšeně dovnitř Michal. Ale hovno, nikdo to nechce. Prodávám třeba i za deset korun. Jsou toho plný půdy, antíky a lidi o to nemají zájem. Proč myslíš, že mě propustili? Lisujeme sice už i CD, ale nejsou moc kšefty. Připomínalo to klasický příběh vytunelovaných fabrik z devadesátých let. Kolik jsem jich jenom viděl? Ale vůbec netuším, jak na tom Loděnice byly. Dobře ale asi moc ne. Kluci, vezměte si, co chcete. Kámoš ihned začne pobíhat, výskat radostí a plnit pytle gramodeskami. Je úplně u vytržení. Já se jen tak procházím a vezmu si nakonec pět vinylů. Jsou to věci, který nemám na CD, ale jen na kazetě. Blbý trošku je, že je za pár měsíců seženu. Desky odvezu na chalupu a tam je založím. Vytáhnu je až po dvaceti letech. Plast zestárnul, v tom chladu a mrazu si asi užil své. Nehrají dobře. Ale to předbíhám.
Odmítnu táhnout nevím kolik kilometrů na vlak pytle s deskama. Vágus nám ale půjčí vozejk, prý ho máme nechat na nádraží, vyzvedne si ho. A tak jdeme a já poslouchám, co všechno Michal objevil. Je to děsná staroba, nic moc pro mě. Už stejně vycházely kompilační CD a DVD, na kterých toho bylo mrtě. Michale, za tohle mě pozveš aspoň na guláš, řvu, když jdeme do kopce. On je totiž můj kamarád velmi rachitické postavy a zase musím všechno oddřít já. Když konečně dolezeme na vlak, jsem utahanej jako kůň. Problém je s tím, že nás s pytlema nechtějí pustit do vlaku. Potom v Plzni si ode mě půjčuje Michal peníze a jedeme taxíkem. Na pivo a slíbený guláš mě pozve až za měsíc. Leží totiž mezi deskami, lepí na ně lístečky a dělá si evidenci. V hospodě mi potom ukazuje sešit, ve kterým je velmi pečlivě zaznamenáno, co má doma za skvosty. Vágus po čase zmizel a vypadalo to, že Michal bude jedním z posledních lidí na světě, který má doma gramofon. Jenže následovala velká retro vlna, která vám je všem asi známá. Osobně jsem vinylům nikdy úplně nepropadl. Ale chápu to. Každý máme něco, nějaké prokletí. Nevím, jaký je současný osud pytle plného desek z Loděnic, ale je fakt, že dodnes, když přijedu na chalupu, tak provádím rituál s obracením stran, leštěním hadříkem a neustálým vyměňováním jehel. Nějak si stále rád zavzpomínám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave INTOLERANCE! Hello to the Spanish underground. I hope all is well with you. It should be, you have the second long-playing great album of your career this year. I have to admit, it literally drove me up the wall. It's dark, it's energetic, it cuts with a knife edge. It's very telling that you've done a great job and a great deal of talent too. How do you feel about the new record in relation to your first EP "Laments from the Dripstone Cave"? Where did you want to go and how do you think the recordings are different?
Hello and thanks, we’re really glad you liked the album! We remain in the same path we started with our EP and followed with our first LP “Dark Pahts of Humanity”, but this is the first record after the new formation of the band and that means not only a change in vocals but also the addition of a second guitar, both undertaken by P. Two guitars give twice the opportunities for texture and arrangements, and there has been a change in lyrics and vocals. That adds of course to the obvious evolution any band experiences, both as a whole and as the sum of every individual member. So we think there has been a general improvement from previous work, but we are still fans of putrid, pestilent death metal and that essence keeps transpiring naturally as songs take form in the rehearsals.
"Waking Nightmares of an Endless Void" contains all the attributes of good death metal. For me personally, it is a record that I love to come back to. How was it made? How did they compose the new INTOLERANCE material?
The process was very simple and natural. W. wrote the guitar riffs for most songs and that helped give continuity to this album compared with the previous ones, while we were still adapting to the new formation. Then, in the rehearsal place, we added all other instruments and focused on making those riffs sound cohesive while at the same time looking at the whole of the song: duration and order of segments, putting all together, that sort of thing. During that process P. would come up with some arrangements (doubled guitars, melodies and texture), and the place-holders for solos would turn into definitive ones. After that D. was probably the one who put the most care into depurating the sound: changing small breaks, suggesting different rhythmic arrangements or proposing the addition of a solo here or there, even whistling melodies haha. Anyway, although each makes his part, at the end everything is a collaborative process and everything is debated and consensuated. There’s also plenty of beer…
Who is signed under the sound? I have to confirm that the sound literally kills. It still makes me turn up the volume on my hi-fi tower. You have a sound that is harsh, raw and dark and animalistic at the same time, it feels analogue. What studio did you record in and how did everything go?
We’re hugely thankful for that to Javier Félez from Moontower Studios. He did an amazing job (as we knew he would!), and not only recorded and mixed but also had a huge role in production. A lot of texture in this album is there thanks to him. We added keyboards, effects, layers of guitar arrangements or some vocal oddities that wouldn’t be there if not by his suggestion and ability. He even played a whammy bar section in the intro solo for Rite of Passage. It was a quick jam but we loved it and there it is, right before P. enters with the tapping haha.
An integral part and a kind of extra bonus for fans today is a music CD (cassette, vinyl). You released it on Godz of War Productions and it comes with a deadpan cover. Who is the author? How did you choose the theme and how does it relate to the music on the release?
Juan Alberto Hernández is the author of the cover and we couldn’t be any happier with the result. P. was a fan of his work and had worked with him previously since he is a scifi and horror author and Juan Alberto has grown into a big name in that scene illustrating book covers. So P. brought him up and we asked Juan Alberto to do the art. He read the lyrics, listened to some recordings, and that was it, we gave him full creative freedom. The result was better than anything we could have suggested, which is possible mainly thanks to Juan Alberto being a horror and fantasy fan himself. The album lyrics are prominently about cosmic horror and space is the main scenery, so the dialogue between the art and the music is evident. We love it and we think people are loving it too!
I've been roaming the underworld for over thirty years and I actually go to the Spanish underground for music just in case. I think we have similar moods and tastes when it comes to metal. I like your bands a lot and follow your scene very closely. Maybe I'm a bit jealous, we only have a few death metal bands that are worth it. How do you perceive your scene, fans, labels?
Luckily there are plenty of bands gigging and recording really great stuff. Oniricous, Ataraxy, Apparition, Aposento, Orthodoxy… the scene is alive for sure.
You play death metal influenced by the old school. Nowadays a band can't really avoid comparisons, but I would like to know how the idea to start INTOLERANCE came about, who was and is your role model and where do you want to take your band? Are you tempted by big festivals abroad, for example, are you willing to go on tour with a more famous pack?
Intolerance was born and evolved from hours of listening to Grave, Asphyx, Autopsy, Incantation, Bolt Thrower, and that remains being the case. We all listen to all kinds of music, but that common ground keeps sounding like ‘home’. So the band will probably not stray far from that in terms of the music. But about temptations and aspirations on where to go and where to take the project, we are pretty simple and we just don’t plan. We like what we do: we want to play loud death metal in front of a crowd, and listen to the bands playing before and after us. That’s where we are and what we are. That of course means we’d love to play with bands that we’ve listened to as fans, and we’d love to go abroad and connect with the people there, given the chance. Last year we closed the night in Viseu Death Fest, our first time in Portugal and our first time out of Spain, and both the crowd and the organization were just a perfect bunch of good, crazy people, it was a night to remember. That is what we like and want, but we are not interested in reaching a big crowd just because… or by means that sound more like a business. We already have jobs to hate!
When I started my site seven years ago, I had a vision of trying to support bands that I thought weren't as visible. Let the world know about them. I think I've been pretty successful, at least by the response. How do you approach promotion? Do you leave it up to the label or do you send out CDs yourself for various reviews? I buy albums that I really enjoy, for example. How are you? Are you also a fan who likes to support your colleagues often? Do you go to concerts? Do you party?
Labels probably have more promoting muscle than we do as a band, but you gotta make your part. From being present in social networks, whatever that means, to putting your sticker in the toilet of every crappy venue of the city. It’s of course easier thanks to people like you, who do an honest work with often few or none compensations. Always important to thank that!
About the scene, it’s tiresome to always hear complaints about the quality or the health of the scene. Even if they’re true! In the end what you CAN do is to contribute. Buy the merch, go to the gigs, drink at the pub, comment and recommend. That is how scenes are made and maintained, and we try to keep doing that as we always have. Because we would, even if Intolerance did not exist.
On the one hand, a band starting out today has a lot of opportunities to make their presence known, but on the other hand, there are a huge number of bands and fans get lost in them. A lot of people just download mp3s from the internet and spit venomous spittle on Facebook instead of going to a gig. How does modern technology affect you as INTOLERANCE? What do you think about downloading music, google metal, streaming music etc.?
It gives you mixed feelings how all has changed. It’s great that a lot of artists get to show their work, and the overall competition surely helps rising the bar. But it is also true that a lot of times the noise is just too much, and the channels of distribution are overflown. It’s harder to navigate that and quality is not a factor in the algorithms: interaction and money are. That’s just plain sad. But thankfully we are still human, we have the ability to filter, to build criteria, follow critics and alternative sources. You know, maybe only the means have changed, but in the end is all the same. Maybe now that there’s more fish, you spend less time waiting with the fishing rod and more time deciding what to drop back to the water, so it kind of compensates.
The debate on illegal downloads, intelectual property and so on... For us, as Intolerance, all that sounds just far from an underground band. If you like our stuff and want to own it, that’s great. If you don’t want it that much, that’s ok too. Memento Mori and Godz ov War are streaming the album, it’s in youtube, bandcamp and spotify… there should not be restrictions. We want it to be heard, and expecting an income that makes any difference from record sales is just unrealistic at the time, anyway, so we just take it as it comes and thank those who spend money (gigs, albums, merch) or time (reviews, comments) on us. But really, we just enjoy playing our music.
I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it, is it more of a philosophy and lifestyle for them or "just" relaxation. What does it mean to you? How do you perceive and experience it?
P.: This is a very personal question. I believe that if you have a lifestyle you can define you’re probably doing more thinking than living, and I also believe philosophy is something way more complex and serious than what we do on the stage. But this music is also a lot more than a “way out” or a “release”. I mean, it’s mostly about the music, yes, about finding a way to discharge anger or whatever in a context of darkness and horror that feels just THE natural way to do so… But it is also about being the kid who likes the goriest, ugliest monsters in the toy store. And about finding other kids who are the same after long years of thinking there is something wrong with your taste. Maybe there is something wrong with all of us, though! Hahaha.
Finally, a classic but important question. What is INTOLERANCE planning in the coming months? Where can we see you in concert and when can we see you on tour?
We’ve already closed a couple of dates for after the summer and will be presenting the album in our city, Zaragoza, in autumn. It’s soon to tell more, but we expect we will be hitting the road a lot, so keep an eye open!
Thank you very much for the interview. I wish not only the new album a lot of success and may the ranks of your fans expand as much as possible. I'll look forward to seeing you live somewhere and may you thrive both musically and on a personal level. I'm off to get "Waking Nightmares of an Endless Void" back in my head!
Thank you, it’s been our pleasure. Play it loud!
Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):
Ave INTOLERANCE! Zdravím do španělského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaším prvním EP „Laments from the Dripstone Cave“? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?
Dobrý den a děkujeme, jsme opravdu rádi, že se vám album líbilo! Zůstáváme na stejné cestě, kterou jsme začali naším EP a na kterou jsme navázali naší první deskou „Dark Pahts of Humanity“, ale tohle je první deska v nové sestavě kapely a to znamená nejen změnu ve zpěvu, ale také přidání druhé kytary, obojího se ujal P. Dvě kytary dávají dvojnásobné možnosti pro textury a aranže a došlo i ke změně v textech a vokálech. To samozřejmě přispívá k samozřejmému vývoji, kterým prochází každá kapela, a to jak jako celek, tak jako součet každého jednotlivého člena. Takže si myslíme, že došlo k celkovému zlepšení oproti předchozí tvorbě, ale stále jsme fanoušky hnilobného, morového death metalu a tato podstata se stále přirozeně přenáší, jak se písně formují na zkouškách.
„Waking Nightmares of an Endless Void“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál INTOLERANCE?
Proces byl velmi jednoduchý a přirozený. W. napsal kytarové riffy pro většinu písní, což pomohlo dát tomuto albu kontinuitu ve srovnání s předchozími, zatímco jsme se stále přizpůsobovali nové sestavě. Pak jsme na zkušebně přidali všechny ostatní nástroje a soustředili se na to, aby ty riffy zněly soudržně, a zároveň jsme se dívali na celek písně: trvání a pořadí segmentů, skládání všeho dohromady a podobně. Během tohoto procesu P. vymýšlel nějaké aranže (zdvojené kytary, melodie a textury) a místa pro sóla se stávala definitivní. Poté byl D. asi tím, kdo věnoval největší péči depuraci zvuku: měnil drobné přestávky, navrhoval různá rytmická aranžmá nebo navrhoval přidat tu či onde sólo, dokonce i pískal melodie haha. Každopádně, i když každý dělá svůj díl, nakonec je všechno společný proces a o všem se debatuje a konsenzuálně se domlouvá. A taky se u toho hodně pije...
Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný, působí analogově. V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?
Za to jsme nesmírně vděční Javieru Félezovi ze studia Moontower. Odvedl úžasnou práci (jak jsme věděli!) a nejenže nahrával a mixoval, ale měl také velký podíl na produkci. Spousta textur na tomhle albu je právě díky němu. Přidali jsme klávesy, efekty, vrstvy kytarových aranží nebo některé vokální zvláštnosti, které by tam nebyly, nebýt jeho podnětů a schopností. Dokonce si zahrál i sekci whammy baru v úvodním sóle k písni Rite of Passage. Byl to rychlý jam, ale líbilo se nám to a tady je to, těsně předtím, než P. vstoupí s tappingem haha.
Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes hudební CD (kazeta, vinyl). Vy jste jej vydali u Godz of War Productions a je opatřeno mrtvolným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?
Autorem obálky je Juan Alberto Hernández a z výsledku nemůžeme mít větší radost. P. byl fanouškem jeho práce a spolupracoval s ním již dříve, protože je autorem scifi a hororu a Juan Alberto se na této scéně stal velkým jménem, co se týče ilustrování obálek knih. P. ho tedy oslovil a my jsme Juana Alberta požádali, aby se ujal výtvarného zpracování. Přečetl si texty, poslechl si nějaké nahrávky a bylo to, dali jsme mu plnou tvůrčí svobodu. Výsledek byl lepší než cokoli, co jsme mohli navrhnout, což je možné hlavně díky tomu, že Juan Alberto je sám fanoušek hororu a fantasy. Texty alba se výrazně týkají kosmického hororu a hlavní kulisou je vesmír, takže dialog mezi výtvarnou stránkou a hudbou je zřejmý. Líbí se nám to a myslíme si, že se to líbí i lidem!
Toulám se podsvětím již přes třicet let a do španělského podzemí si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?
Naštěstí je tu spousta kapel, které koncertují a nahrávají opravdu skvělé věci. Oniricous, Ataraxy, Apparition, Aposento, Orthodoxy... scéna určitě žije.
Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit INTOLERANCE, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?
Intolerance se zrodila a vyvinula z hodin poslechu Grave, Asphyx, Autopsy, Incantation, Bolt Thrower, a tak tomu je i nadále. Všichni posloucháme nejrůznější hudbu, ale ten společný základ nám pořád zní jako „doma“. Takže kapela se od toho, co se týče hudby, asi moc nevzdálí. Ale co se týče pokušení a aspirací na to, kam se vydat a kam projekt dovést, jsme dost prostí a prostě neplánujeme. Baví nás to, co děláme: chceme hrát hlasitý death metal před publikem a poslouchat kapely, které hrají před námi a po nás. To je to, kde jsme a čím jsme. To samozřejmě znamená, že bychom rádi hráli s kapelami, které jsme poslouchali jako fanoušci, a rádi bychom vyjeli do zahraničí a spojili se s tamními lidmi, pokud bychom měli tu možnost. Loni jsme uzavírali noc ve Viseu Death Festu, poprvé v Portugalsku a poprvé mimo Španělsko, a jak publikum, tak organizace byla prostě perfektní parta dobrých, bláznivých lidí, byla to noc, na kterou se nezapomíná. To je to, co máme rádi a co chceme, ale nemáme zájem oslovit velký dav jen tak... nebo prostředky, které znějí spíš jako byznys. Už teď máme práci, kterou nenávidíme!
Když jsem před sedmi lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?
Vydavatelství mají pravděpodobně větší propagační sílu než my jako kapela, ale musíš se na tom podílet. Od přítomnosti na sociálních sítích, ať už to znamená cokoli, až po vylepení samolepky na záchodě každého mizerného podniku ve městě. Je to samozřejmě jednodušší díky lidem, jako jste vy, kteří dělají poctivou práci často s malou nebo žádnou odměnou. Vždycky je důležité za to poděkovat!
Co se týče scény, je únavné pořád poslouchat stížnosti na kvalitu nebo zdraví scény. I když jsou pravdivé! Nakonec to, co MŮŽETE udělat, je přispět. Kupujte merch, choďte na koncerty, pijte v hospodě, komentujte a doporučujte. Tak se scény vytvářejí a udržují a my se to snažíme dělat dál, jako vždycky. Protože bychom to dělali, i kdyby Intolerance neexistovala.
Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako INTOLERANCE ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?
Člověk má smíšené pocity z toho, jak se vše změnilo. Je skvělé, že spousta umělců může ukázat svou práci, a celková konkurence jistě pomáhá zvyšovat laťku. Ale je také pravda, že mnohdy je toho hluku prostě příliš a distribuční kanály jsou přeplněné. Je těžší se v tom orientovat a kvalita není v algoritmech rozhodující: rozhodující je interakce a peníze. To je prostě smutné. Ale naštěstí jsme pořád lidé, máme schopnost filtrovat, vytvářet kritéria, sledovat kritiky a alternativní zdroje. Víte, možná se změnily jen prostředky, ale ve výsledku je všechno stejné. Možná teď, když je víc ryb, strávíte méně času čekáním s prutem a víc času rozhodováním, co pustit zpátky do vody, takže se to tak trochu kompenzuje.
Debata o nelegálním stahování, duševním vlastnictví a tak dále... Nám jako Intolerance to všechno zní prostě daleko od undergroundové kapely. Pokud se vám naše věci líbí a chcete je vlastnit, je to skvělé. Jestli o ně tolik nestojíte, taky je to v pořádku. Memento Mori a Godz ov War album streamují, je na youtube, bandcampu i spotify... nemělo by tam být žádné omezení. Chceme, aby to bylo slyšet, a očekávat příjem, který něco změní z prodeje desky, je prostě v tuhle chvíli stejně nereálný, takže to prostě bereme tak, jak to přijde, a děkujeme těm, kteří za nás utrácejí peníze (koncerty, alba, merch) nebo čas (recenze, komentáře). Ale ve skutečnosti nás prostě baví hrát naši hudbu.
S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?
P.: To je velmi osobní otázka. Věřím, že pokud máš životní styl, který můžeš definovat, pravděpodobně víc přemýšlíš, než žiješ, a také věřím, že filozofie je něco mnohem složitějšího a vážnějšího než to, co děláme na jevišti. Ale tahle hudba je taky mnohem víc než jen „cesta ven“ nebo „uvolnění“. Chci říct, že je to hlavně o hudbě, to ano, o hledání způsobu, jak vybít vztek nebo cokoli jiného v kontextu temnoty a hrůzy, která se zdá být právě tím přirozeným způsobem, jak to udělat... Ale je to také o tom, že je to dítě, které má rádo ty nejhorší a nejošklivější příšery v hračkářství. A o tom, že po dlouhých letech, kdy jste si mysleli, že s vaším vkusem není něco v pořádku, najdete další děti, které jsou na tom stejně. Možná je ale něco špatně s námi všemi! Hahaha.
Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají INTOLERANCE v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě a kdy vás uvidíme na turné?
Už jsme uzavřeli několik termínů po létě a na podzim představíme album v našem městě Zaragoza. Na další informace je ještě brzy, ale očekáváme, že budeme hodně vyrážet na cesty, takže mějte oči otevřené!
Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Waking Nightmares of an Endless Void“ zase narvat do hlavy!
Děkujeme, bylo nám potěšením. Hrajte nahlas!
Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):
Vlastně ani nevím, proč mě zavřeli. Vždycky jsem si myslel, že jsme svobodná země, že můžeme v klidu diskutovat a mít jiný názor. Jenže jsem se mýlil. Chytili mě uprostřed krásného dne, svázali a začali mučit. Ptali se mě na otázky, na které nešlo odpovědět dobře. Ve staré plesnivé kobce, s krysami, které mi vyprávějí příběhy mých předchůdců. Sežrali je, když odešli na druhou stranu. Když po nich zůstala jenom hromada kostí a masa. A také názory, které jsou proti Bohu.
Sledovat diskografii dánských CROCELL je velmi zajímavé. Pánové mají svůj styl, poznáte je během několik okamžiků. Pokud máte rádi mrazivé melodie a temnotu, tak neváhejte ani chvilku. I skladby z nového alba se mi otiskly do mysli jako nějaký krvavý cejch. Zanechali ve mě stopu a rád jsem se toulal tichým městem a u toho poslouchal "Of Frost, Of Flame, Of Flesh".
Dánové mají zkrátka talent na to, napsat dobré motivy. Užívám si chladný a dobře čitelný zvuk, i zvláštní neklid, nebál bych se napsat melancholii, které ze skladeb odkapávají jako krev z čerstvé rány. CROCELL umí být suroví a divocí, nebojí se ale ani přemýšlivějších, naléhavých melodií. Tenhle koktejl mi opravdu chutná, pod to se vám klidně podepíšu. Kapela se volně inspirovala ve stejných katakombách, jako smečky typu GOD DETHRONED, NECROPHOBIC, MARDUK, BÖLZER. A udělali to velmi elegantně a zkušeně. Navíc přidali pestrou paletu, do šedé a černé zabarvených vlastních nápadů a invence. Poslouchat "Of Frost, Of Flame, Of Flesh" je opravdu jako být zavřený v plesnivé kobce a čekat na poslední soud. Nebo se dívat a mrtvou řeku, jen tak se vznášet. Také cítíte v kostech chlad? Já ano. Nové album je pro mě přesně ten druh muziky, kterou raději poslouchám, než abych o ní psal. Pokaždé čekám, až se setmí, až spadnou mraky na zem. Jsem jako šelma na lovu, která pronásleduje svoji kořist. Ano, v téhle nahrávce je něco živočišného, rustikálního a opravdového, něco, co odlišuje dobré desky od těch špatných. Dánům se povedlo mě přikovat na zeď, proklít moji duši a navěky mě spoutat pavučinami. Utíkám lesem a větve mě drásají do krve. Ukrývám se ve stínu. Moc dobře vím, že mě jednou chytí, ale než se tak stane, budu tohle album poslouchat stále dál. Je totiž skvělé nejen po formální stránce (zvuk i obal se opravdu povedly), ale má v sobě něco navíc. Něco magického, co mě stále přitahuje. Mrazivý, temný black death metalový blizzard! Vaše kosti popraskají chladem!
Asphyx says:
Actually, I don't even know why I was arrested. I always thought we were a free country, that we could discuss and have a different opinion in peace. But I was wrong. They caught me in the middle of a beautiful day, tied me up and started torturing me. They asked me questions I couldn't answer well. In a moldy old dungeon, with rats telling me stories of my predecessors. They ate them when they went to the other side. When all that was left was a pile of bones and flesh. And opinions that are against God.
It's very interesting to follow the discography of Danish CROCELL. The gentlemen have their own style, you get to know them in a few moments. If you like chilling melodies and darkness, don't hesitate a moment. Even the tracks from the new album imprinted themselves on my mind like some kind of bloody brand. They left a mark on me and I liked to wander through the silent city listening to "Of Frost, Of Flame, Of Flesh".
The Danes simply have a knack for writing good themes. I enjoy the cool and clear sound, and the strange restlessness, I wouldn't be afraid to write melancholy, that drips from the songs like blood from a fresh wound. CROCELL can be raw and ferocious, but they're not afraid of more thoughtful, urgent melodies either. I really like this cocktail, I'll happily sign my name to that. The band is loosely inspired in the same catacombs as the likes of GOD DETHRONED, NECROPHOBIC, MARDUK, BÖLZER. And they did it very elegantly and expertly. Plus, they added a colourful palette, tinged in grey and black with their own ideas and inventiveness. Listening to "Of Frost, Of Flame, Of Flesh" is really like being locked in a moldy dungeon and waiting for the last judgement. Or watching and dead river, just floating. Do you feel the cold in your bones too? I do. For me, the new album is exactly the kind of music I prefer to listen to rather than write about. I'm always waiting for it to get dark, for the clouds to fall to the ground. I'm like a beast on the hunt, stalking its prey. Yes, there is something animalistic, rustic and real in this record, something that separates the good records from the bad ones. The Danes have succeeded in nailing me to the wall, cursing my soul, and binding me forever with cobwebs. I'm running through the woods and the branches are tearing my blood. I hide in the shadows. I know very well that one day I'll be caught, but until that happens, I'll keep listening to this album. It's not only great formally (the sound and the cover are really good), but it has something extra. Something magical that still attracts me. A frosty, dark black death metal blizzard! Your bones will crack with cold!
tracklist: 1. Search Of Solace 2. Chanting Fire 3. Claws Of Piety 4. Serpent's Hunger 5. Vortex 6. Of Frost, Of Flame, Of Flesh 7. Fierce Desire 8. Epilogue
Lineup: Asbjørn Steffensen – vocals Tommy Christensen – guitar Mads B. H. Gath – guitar Uffe Laustsen-Jensen – bass Andreas Posselt – drums
