DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 11. srpna 2024

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý šedesátý devátý - Pytel gramodesek z Loděnic


Příběh čtyř stý šedesátý devátý - Pytel gramodesek z Loděnic

Potkáme se na poli, když jdeme ze školy na kolej. Je to sice zkratka, ale roste tu řepka a tak nejsme jenom od bahna, ale máme i žluté nohavice. Nejde to vyprat, nadává moje milá, protože se tak nějak automaticky ujala starostí o mě. Pečuje o moji maličkost, jako kdybych byl její vlastní. Což vlastně jsem. Zeptám se Michala, co to nese. Má přes rameno velkou plátěnou tašku. Odpoví, ty vole, já udělal skvělej kauf. Za pár stovek má několik desítek gramodesek. To ještě někdo kupuje? Zeptám se ho, protože už i nejzavilejší staromilci přešli z kazet na CD. Mám doma gramec po tátovi, jsou to starý rockový desky. Dole v Dřevěný ulici stojí jeden maník a ty krávo, ten toho má. A levný. Kroutím nechápavě hlavou. Kdo by se s tím tahal? Vinyly měli všude. V antikvariátech, za pár kaček, nikdo to nechtěl. Jenže můj kamarád byl nadšenej. Blanka, která s ním trpělivě chodila a stejně jako blondýnka snášela naše sběratelské vrtochy, jen kroutila nechápavě hlavou. Další krámy do chalupy, achjo, říkala.

Dělám si ze svého kamaráda legraci, ale blondýnka mi odpoví, že jsem úplně stejnej. Ty zase hromadíš plastový CD. A ty desítky zaprášených knížek? Zamyslel jsem se. Měla pravdu. Byli jsme v tomhle trošku jiní, než ostatní. Prostě jsme museli svoje oblíbence mít i fyzicky. Dal jsem si cigáro a kýbl kafe a začal spřádat teorii o tom, že jednou nastane doba, kdy budeš mít hudbu jen v takových malých krabičkách. Jako je discman, tak ještě menší. Někde jsem četl, že Japonci už mají fakt hodně malý kazetky, co jsou schopný pojmout celý diskografie. To nebude fungovat, lidi budou poslouchat vždycky jenom celý alba, maximálně singly. A taky, kámo, jak by za to lidi platili? Vždyť to je hroznej kšeft. Mudrujeme dole na baru a holky jsou z nás celý špatný, protože by radši plánovaly nějaký výlet nebo bazén, nebo páteční akci. Plynule přejdeme z hudebních nosičů na knížky a tam se naše dámy chytají víc. Pořád všechny otravuju s Bukowským. Mám zase jeho období. Hrozně by se mi líbilo chlastat a psát básně. Jenže na to nemám talent a asi bych to nevydržel v jeho tempu. 

Probudíme se brzy ráno a protože je pátek, kolem poledne se začnu usmívat. Představuji si večerní hospodu a potom nějaký klub. Blondýnku ve vypasovaným triku a džínách, ve kterých ji mám děsně rád. Líbí se mi, jak chodí, jak se mnou mluví. Jsem pořád zamilovanej, jako kdyby to bylo poprvý. Už je to moje kolikátá holka v pořadí, přesto je to s ní všechno trošku jiné. Víc vážné v tom smyslu, že si nedovedu představit, že bych byl bez ní. V podobném rozpoložení dojdu na kolej. Osprchuju se a broukám si starý metalový fláky. Ozve se ťukání. Michal ve dveřích, ty vole, zařídil jsem to. Vůbec nevím, o čem mluví. Pozvu ho dál, nabídnu cigárko a rum. Povídej hezky v klidu, nerozumím ti. Dá se trošku do kupy.  Je jak malej kluk, kterej chce všem říct, že za domem je přejetej pes. Pojďte se všichni podívat, je fakt mrtvej, jako opravdu tuhej. Michal se usadí, najednou je vážnej a začne mi povídat o tom, jak se dal s vágusem, který prodává vinyly do řeči a že prej když ho pozveme na pivo, můžeme s ním v sobotu do Loděnic, kde pracuje a tam dostaneme spoustu gramodesek zadarmo. Jako chápeš to?

Nechápal jsem to. Měl jsem na chalupě sbírku vinylů po dědovi, samou vážnou muziku. Taky spoustu pozůstalosti po Sabathovi, kterej jel zase rock a metal. Jenže co tím? Na věži jsem sice měl gramofon, ale mě vždycky nejvíc vyhovovaly CD. Je to skladný, má to lepší zvuk, což sice maniakům přes desky nevysvětlíte, ale to je jejich problém. Taky to není skladný a desky jsou děsně křehký. Bral jsem, že je to rituál, že to vypadá dobře, když pozveš dívku domů a omluvíš se, že musíš přehodit strany, ale já byl rád, že už končily kazety, ty zmuchlaný pásky, mě děsily i ve snech. Tak proč se vracet ještě do větší historie? Ale byl to kámoš, slíbil jsem mu, že půjdu s ním. Holky byly naštvaný. Měli jsme domluvenou akci. Obě se čančaly a nechaly si udělat hlavy v kadeřnictví kousek od náměstí. Blondýnka se na mě podívala, stála přede mnou ve spodním prádle. Poslala mi pusu a řekla mi, podívej, nevíš, o co přicházíš. Jestli chceš, vezmu si šaty. Lákala mě. Vzdychl jsem si, hrozně se omlouval a trvalo mi to tak dlouho, že jsem málem nestihl sraz s Michalem. Proč je ke mě moje dívka tak tolerantní? Když vyzvednu kámoše, řekne mi to samé o Blance.

Jdeme městem a já se chci několikrát vrátit. Vágus prodává poslední dnešní gramodesky. Jsou tu nějaký holky z umělecký školy. Mají šály kolem krku, i když je teplo a barety na hlavách. Prodavač s nima vtipkuje a zve je na večírek. Počkej, já myslel, že mu koupíme pár piv. Ale to ne, to se jde nejdřív ke Salzmannům. Obě dámy jsou takový hodně umělecky rozevlátý. Éterický bolesti. Mluví o obrazech, nových básnících, tisknou si na malá prsa vinyly a těší se, až si je přehrajou doma v podkrovním bytě. Bude to krásná kulisa k malování, řekne jedna a druhá nadšeně přikyvuje. Jsem celej zpruzelej, vágus mi není moc sympatickej, slečnám moc nerozumím. Přemýšlím si nad svým a zajímavý je, že si ani nepředstavuji, jak vypadají nahé. Něco je špatně. Vágus je starou máničkou, která kdysi začala lisovat desky v Loděnicích. Teď ho vyhodili a je ve výpovědní lhůtě. Firma je v rozkladu, před krachem. A tak si přivydělává tím, že si bere některé desky domů a pak je prodává. Asi nic legálního, ale to je mi tak nějak jedno. To je Michalův boj. 

Spíme v ateliéru. Jedna ze slečen se před námi promenáduje nahá. Druhá spí s vágusem, i když by mohl být její otec. My ale podporujeme jeden druhého, ne, my nechceme, díky. Máš tu někde pivo? Zeptám se, ona se podrbe v podbřišku, usměje se na mě takovým tím divným, jedovatým zasyčením odmítnuté ženy a konečně na sebe hodí deku. Prohlásí něco o impotentech a naštvaně si zaleze na postel z palet. Spíme s Michalem na zemi a ráno slyšíme, jak vágus bleje do záchodu. Zmizíme bez rozloučení. Jdeme na vlak do Berouna. Cestou nám vypráví, jak dělal ve skladu. Jde hodně do podrobna. Dokonce nám kreslí plánek. Typický propuštěný chlápek ve středním věku. Nikde ho nechtějí. Jemu to ale nevadí, žije celý život sám. V baráku po mámě, do kterýho teď jdeme. Nevím, kdo to vymyslel, ale vydáme se podél silnice. Dojdeme na náves a tam si dáme pivo. Musíme ho koupit v krámě. Sedneme si na schody a on mluví dál. Už ho moc neposlouchám. Leze mi trošku na nervy. Odkrne si, otře ruce do starých džínů a zavelí k další cestě.

Kolem hřbitova, do jednoho šedivého domu. Uvnitř je děsnej bordel. Nedojedený talíře s jídlem. Plechovky a v nich zabodnuté lžíce. Zahnědlý dřez a postel, ve který jsou kousky popela. Máma umřela nedávno. Nějak to nedávám. Vytáhne lahváče a já přemýšlím, kde jsem se to zase ocitl. Michal je ale v jednom kole. On má tyhle existence rád, připadají mu svobodní, rebelové. Za domem je obrovská stodola a v ní regály. A na nich hromady gramodesek. Ty vole, to je majetek! Vběhne nadšeně dovnitř Michal. Ale hovno, nikdo to nechce. Prodávám třeba i za deset korun. Jsou toho plný půdy, antíky a lidi o to nemají zájem. Proč myslíš, že mě propustili? Lisujeme sice už i CD, ale nejsou moc kšefty. Připomínalo to klasický příběh vytunelovaných fabrik z devadesátých let. Kolik jsem jich jenom viděl? Ale vůbec netuším, jak na tom Loděnice byly. Dobře ale asi moc ne. Kluci, vezměte si, co chcete. Kámoš ihned začne pobíhat, výskat radostí a plnit pytle gramodeskami. Je úplně u vytržení. Já se jen tak procházím a vezmu si nakonec pět vinylů. Jsou to věci, který nemám na CD, ale jen na kazetě. Blbý trošku je, že je za pár měsíců seženu. Desky odvezu na chalupu a tam je založím. Vytáhnu je až po dvaceti letech. Plast zestárnul, v tom chladu a mrazu si asi užil své. Nehrají dobře. Ale to předbíhám.

Odmítnu táhnout nevím kolik kilometrů na vlak pytle s deskama. Vágus nám ale půjčí vozejk, prý ho máme nechat na nádraží, vyzvedne si ho. A tak jdeme a já poslouchám, co všechno Michal objevil. Je to děsná staroba, nic moc pro mě. Už stejně vycházely kompilační CD a DVD, na kterých toho bylo mrtě. Michale, za tohle mě pozveš aspoň na guláš, řvu, když jdeme do kopce. On je totiž můj kamarád velmi rachitické postavy a zase musím všechno oddřít já. Když konečně dolezeme na vlak, jsem utahanej jako kůň. Problém je s tím, že nás s pytlema nechtějí pustit do vlaku. Potom v Plzni si ode mě půjčuje Michal peníze a jedeme taxíkem. Na pivo a slíbený guláš mě pozve až za měsíc. Leží totiž mezi deskami, lepí na ně lístečky a dělá si evidenci. V hospodě mi potom ukazuje sešit, ve kterým je velmi pečlivě zaznamenáno, co má doma za skvosty. Vágus po čase zmizel a vypadalo to, že Michal bude jedním z posledních lidí na světě, který má doma gramofon. Jenže následovala velká retro vlna, která vám je všem asi známá. Osobně jsem vinylům nikdy úplně nepropadl. Ale chápu to. Každý máme něco, nějaké prokletí. Nevím, jaký je současný osud pytle plného desek z Loděnic, ale je fakt, že dodnes, když přijedu na chalupu, tak provádím rituál s obracením stran, leštěním hadříkem a neustálým vyměňováním jehel. Nějak si stále rád zavzpomínám. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 10. srpna 2024

Interview - INTOLERANCE - Rot-soaked, real, cruel and ugly death metal from the darkest catacombs!


Interview with death metal band from Spain - INTOLERANCE.

Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):

Ave INTOLERANCE! Hello to the Spanish underground. I hope all is well with you. It should be, you have the second long-playing great album of your career this year. I have to admit, it literally drove me up the wall. It's dark, it's energetic, it cuts with a knife edge. It's very telling that you've done a great job and a great deal of talent too. How do you feel about the new record in relation to your first EP "Laments from the Dripstone Cave"? Where did you want to go and how do you think the recordings are different?

Hello and thanks, we’re really glad you liked the album! We remain in the same path we started with our EP and followed with our first LP “Dark Pahts of Humanity”, but this is the first record after the new formation of the band and that means not only a change in vocals but also the addition of a second guitar, both undertaken by P. Two guitars give twice the opportunities for texture and arrangements, and there has been a change in lyrics and vocals. That adds of course to the obvious evolution any band experiences, both as a whole and as the sum of every individual member. So we think there has been a general improvement from previous work, but we are still fans of putrid, pestilent death metal and that essence keeps transpiring naturally as songs take form in the rehearsals.


"Waking Nightmares of an Endless Void" contains all the attributes of good death metal. For me personally, it is a record that I love to come back to. How was it made? How did they compose the new INTOLERANCE material?

The process was very simple and natural. W. wrote the guitar riffs for most songs and that helped give continuity to this album compared with the previous ones, while we were still adapting to the new formation. Then, in the rehearsal place, we added all other instruments and focused on making those riffs sound cohesive while at the same time looking at the whole of the song: duration and order of segments, putting all together, that sort of thing. During that process P. would come up with some arrangements (doubled guitars, melodies and texture), and the place-holders for solos would turn into definitive ones. After that D. was probably the one who put the most care into depurating the sound: changing small breaks, suggesting different rhythmic arrangements or proposing the addition of a solo here or there, even whistling melodies haha. Anyway, although each makes his part, at the end everything is a collaborative process and everything is debated and consensuated. There’s also plenty of beer…

Who is signed under the sound? I have to confirm that the sound literally kills. It still makes me turn up the volume on my hi-fi tower. You have a sound that is harsh, raw and dark and animalistic at the same time, it feels analogue. What studio did you record in and how did everything go?

We’re hugely thankful for that to Javier Félez from Moontower Studios. He did an amazing job (as we knew he would!), and not only recorded and mixed but also had a huge role in production. A lot of texture in this album is there thanks to him. We added keyboards, effects, layers of guitar arrangements or some vocal oddities that wouldn’t be there if not by his suggestion and ability. He even played a whammy bar section in the intro solo for Rite of Passage. It was a quick jam but we loved it and there it is, right before P. enters with the tapping haha.


An integral part and a kind of extra bonus for fans today is a music CD (cassette, vinyl). You released it on Godz of War Productions and it comes with a deadpan cover. Who is the author? How did you choose the theme and how does it relate to the music on the release?

Juan Alberto Hernández is the author of the cover and we couldn’t be any happier with the result. P. was a fan of his work and had worked with him previously since he is a scifi and horror author and Juan Alberto has grown into a big name in that scene illustrating book covers. So P. brought him up and we asked Juan Alberto to do the art. He read the lyrics, listened to some recordings, and that was it, we gave him full creative freedom. The result was better than anything we could have suggested, which is possible mainly thanks to Juan Alberto being a horror and fantasy fan himself. The album lyrics are prominently about cosmic horror and space is the main scenery, so the dialogue between the art and the music is evident. We love it and we think people are loving it too!

I've been roaming the underworld for over thirty years and I actually go to the Spanish underground for music just in case. I think we have similar moods and tastes when it comes to metal. I like your bands a lot and follow your scene very closely. Maybe I'm a bit jealous, we only have a few death metal bands that are worth it. How do you perceive your scene, fans, labels?

Luckily there are plenty of bands gigging and recording really great stuff. Oniricous, Ataraxy, Apparition, Aposento, Orthodoxy… the scene is alive for sure.


You play death metal influenced by the old school. Nowadays a band can't really avoid comparisons, but I would like to know how the idea to start INTOLERANCE came about, who was and is your role model and where do you want to take your band? Are you tempted by big festivals abroad, for example, are you willing to go on tour with a more famous pack?

Intolerance was born and evolved from hours of listening to Grave, Asphyx, Autopsy, Incantation, Bolt Thrower, and that remains being the case. We all listen to all kinds of music, but that common ground keeps sounding like ‘home’. So the band will probably not stray far from that in terms of the music. But about temptations and aspirations on where to go and where to take the project, we are pretty simple and we just don’t plan. We like what we do: we want to play loud death metal in front of a crowd, and listen to the bands playing before and after us. That’s where we are and what we are. That of course means we’d love to play with bands that we’ve listened to as fans, and we’d love to go abroad and connect with the people there, given the chance. Last year we closed the night in Viseu Death Fest, our first time in Portugal and our first time out of Spain, and both the crowd and the organization were just a perfect bunch of good, crazy people, it was a night to remember. That is what we like and want, but we are not interested in reaching a big crowd just because… or by means that sound more like a business. We already have jobs to hate!

When I started my site seven years ago, I had a vision of trying to support bands that I thought weren't as visible. Let the world know about them. I think I've been pretty successful, at least by the response. How do you approach promotion? Do you leave it up to the label or do you send out CDs yourself for various reviews? I buy albums that I really enjoy, for example. How are you? Are you also a fan who likes to support your colleagues often? Do you go to concerts? Do you party?

Labels probably have more promoting muscle than we do as a band, but you gotta make your part. From being present in social networks, whatever that means, to putting your sticker in the toilet of every crappy venue of the city. It’s of course easier thanks to people like you, who do an honest work with often few or none compensations. Always important to thank that!

About the scene, it’s tiresome to always hear complaints about the quality or the health of the scene. Even if they’re true! In the end what you CAN do is to contribute. Buy the merch, go to the gigs, drink at the pub, comment and recommend. That is how scenes are made and maintained, and we try to keep doing that as we always have. Because we would, even if Intolerance did not exist.


On the one hand, a band starting out today has a lot of opportunities to make their presence known, but on the other hand, there are a huge number of bands and fans get lost in them. A lot of people just download mp3s from the internet and spit venomous spittle on Facebook instead of going to a gig. How does modern technology affect you as INTOLERANCE? What do you think about downloading music, google metal, streaming music etc.?

It gives you mixed feelings how all has changed. It’s great that a lot of artists get to show their work, and the overall competition surely helps rising the bar. But it is also true that a lot of times the noise is just too much, and the channels of distribution are overflown. It’s harder to navigate that and quality is not a factor in the algorithms: interaction and money are. That’s just plain sad. But thankfully we are still human, we have the ability to filter, to build criteria, follow critics and alternative sources. You know, maybe only the means have changed, but in the end is all the same. Maybe now that there’s more fish, you spend less time waiting with the fishing rod and more time deciding what to drop back to the water, so it kind of compensates.

The debate on illegal downloads, intelectual property and so on... For us, as Intolerance, all that sounds just far from an underground band. If you like our stuff and want to own it, that’s great. If you don’t want it that much, that’s ok too. Memento Mori and Godz ov War are streaming the album, it’s in youtube, bandcamp and spotify… there should not be restrictions. We want it to be heard, and expecting an income that makes any difference from record sales is just unrealistic at the time, anyway, so we just take it as it comes and thank those who spend money (gigs, albums, merch) or time (reviews, comments) on us. But really, we just enjoy playing our music.

I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it, is it more of a philosophy and lifestyle for them or "just" relaxation. What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

P.: This is a very personal question. I believe that if you have a lifestyle you can define you’re probably doing more thinking than living, and I also believe philosophy is something way more complex and serious than what we do on the stage. But this music is also a lot more than a “way out” or a “release”. I mean, it’s mostly about the music, yes, about finding a way to discharge anger or whatever in a context of darkness and horror that feels just THE natural way to do so… But it is also about being the kid who likes the goriest, ugliest monsters in the toy store. And about finding other kids who are the same after long years of thinking there is something wrong with your taste. Maybe there is something wrong with all of us, though! Hahaha.

 

Finally, a classic but important question. What is INTOLERANCE planning in the coming months? Where can we see you in concert and when can we see you on tour?

We’ve already closed a couple of dates for after the summer and will be presenting the album in our city, Zaragoza, in autumn. It’s soon to tell more, but we expect we will be hitting the road a lot, so keep an eye open!

Thank you very much for the interview. I wish not only the new album a lot of success and may the ranks of your fans expand as much as possible. I'll look forward to seeing you live somewhere and may you thrive both musically and on a personal level. I'm off to get "Waking Nightmares of an Endless Void" back in my head!

Thank you, it’s been our pleasure. Play it loud!


Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):

Recenze/review - INTOLERANCE - Dark Paths Of Humanity (2022):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - INTOLERANCE - Hnilobou nasáklý, reálný, krutý a ošklivý death metal z těch nejtemnějších katakomb!


Rozhovor s death metalovou skupinou ze Španělska - INTOLERANCE.

Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):

Ave INTOLERANCE! Zdravím do španělského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaším prvním EP „Laments from the Dripstone Cave“? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Dobrý den a děkujeme, jsme opravdu rádi, že se vám album líbilo! Zůstáváme na stejné cestě, kterou jsme začali naším EP a na kterou jsme navázali naší první deskou „Dark Pahts of Humanity“, ale tohle je první deska v  nové sestavě kapely a to znamená nejen změnu ve zpěvu, ale také přidání druhé kytary, obojího se ujal P. Dvě kytary dávají dvojnásobné možnosti pro textury a aranže a došlo i ke změně v textech a vokálech. To samozřejmě přispívá k samozřejmému vývoji, kterým prochází každá kapela, a to jak jako celek, tak jako součet každého jednotlivého člena. Takže si myslíme, že došlo k celkovému zlepšení oproti předchozí tvorbě, ale stále jsme fanoušky hnilobného, morového death metalu a tato podstata se stále přirozeně přenáší, jak se písně formují na zkouškách.


„Waking Nightmares of an Endless Void“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál INTOLERANCE?

Proces byl velmi jednoduchý a přirozený. W. napsal kytarové riffy pro většinu písní, což pomohlo dát tomuto albu kontinuitu ve srovnání s předchozími, zatímco jsme se stále přizpůsobovali nové sestavě. Pak jsme na zkušebně přidali všechny ostatní nástroje a soustředili se na to, aby ty riffy zněly soudržně, a zároveň jsme se dívali na celek písně: trvání a pořadí segmentů, skládání všeho dohromady a podobně. Během tohoto procesu P. vymýšlel nějaké aranže (zdvojené kytary, melodie a textury) a místa pro sóla se stávala definitivní. Poté byl D. asi tím, kdo věnoval největší péči depuraci zvuku: měnil drobné přestávky, navrhoval různá rytmická aranžmá nebo navrhoval přidat tu či onde sólo, dokonce i pískal melodie haha. Každopádně, i když každý dělá svůj díl, nakonec je všechno společný proces a o všem se debatuje a konsenzuálně se domlouvá. A taky se u toho hodně pije...

Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný, působí analogově. V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

Za to jsme nesmírně vděční Javieru Félezovi ze studia Moontower. Odvedl úžasnou práci (jak jsme věděli!) a nejenže nahrával a mixoval, ale měl také velký podíl na produkci. Spousta textur na tomhle albu je právě díky němu. Přidali jsme klávesy, efekty, vrstvy kytarových aranží nebo některé vokální zvláštnosti, které by tam nebyly, nebýt jeho podnětů a schopností. Dokonce si zahrál i sekci whammy baru v úvodním sóle k písni Rite of Passage. Byl to rychlý jam, ale líbilo se nám to a tady je to, těsně předtím, než P. vstoupí s tappingem haha.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes hudební CD (kazeta, vinyl). Vy jste jej vydali u Godz of War Productions a je opatřeno mrtvolným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Autorem obálky je Juan Alberto Hernández a z výsledku nemůžeme mít větší radost. P. byl fanouškem jeho práce a spolupracoval s ním již dříve, protože je autorem scifi a hororu a Juan Alberto se na této scéně stal velkým jménem, co se týče ilustrování obálek knih. P. ho tedy oslovil a my jsme Juana Alberta požádali, aby se ujal výtvarného zpracování. Přečetl si texty, poslechl si nějaké nahrávky a bylo to, dali jsme mu plnou tvůrčí svobodu. Výsledek byl lepší než cokoli, co jsme mohli navrhnout, což je možné hlavně díky tomu, že Juan Alberto je sám fanoušek hororu a fantasy. Texty alba se výrazně týkají kosmického hororu a hlavní kulisou je vesmír, takže dialog mezi výtvarnou stránkou a hudbou je zřejmý. Líbí se nám to a myslíme si, že se to líbí i lidem!

Toulám se podsvětím již přes třicet let a do španělského podzemí si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

Naštěstí je tu spousta kapel, které koncertují a nahrávají opravdu skvělé věci. Oniricous, Ataraxy, Apparition, Aposento, Orthodoxy... scéna určitě žije.


Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit INTOLERANCE, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Intolerance se zrodila a vyvinula z hodin poslechu Grave, Asphyx, Autopsy, Incantation, Bolt Thrower, a tak tomu je i nadále. Všichni posloucháme nejrůznější hudbu, ale ten společný základ nám pořád zní jako „doma“. Takže kapela se od toho, co se týče hudby, asi moc nevzdálí. Ale co se týče pokušení a aspirací na to, kam se vydat a kam projekt dovést, jsme dost prostí a prostě neplánujeme. Baví nás to, co děláme: chceme hrát hlasitý death metal před publikem a poslouchat kapely, které hrají před námi a po nás. To je to, kde jsme a čím jsme. To samozřejmě znamená, že bychom rádi hráli s kapelami, které jsme poslouchali jako fanoušci, a rádi bychom vyjeli do zahraničí a spojili se s tamními lidmi, pokud bychom měli tu možnost. Loni jsme uzavírali noc ve Viseu Death Festu, poprvé v Portugalsku a poprvé mimo Španělsko, a jak publikum, tak organizace byla prostě perfektní parta dobrých, bláznivých lidí, byla to noc, na kterou se nezapomíná. To je to, co máme rádi a co chceme, ale nemáme zájem oslovit velký dav jen tak... nebo prostředky, které znějí spíš jako byznys. Už teď máme práci, kterou nenávidíme!

Když jsem před sedmi lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

Vydavatelství mají pravděpodobně větší propagační sílu než my jako kapela, ale musíš se na tom podílet. Od přítomnosti na sociálních sítích, ať už to znamená cokoli, až po vylepení samolepky na záchodě každého mizerného podniku ve městě. Je to samozřejmě jednodušší díky lidem, jako jste vy, kteří dělají poctivou práci často s malou nebo žádnou odměnou. Vždycky je důležité za to poděkovat!

Co se týče scény, je únavné pořád poslouchat stížnosti na kvalitu nebo zdraví scény. I když jsou pravdivé! Nakonec to, co MŮŽETE udělat, je přispět. Kupujte merch, choďte na koncerty, pijte v hospodě, komentujte a doporučujte. Tak se scény vytvářejí a udržují a my se to snažíme dělat dál, jako vždycky. Protože bychom to dělali, i kdyby Intolerance neexistovala.


Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako INTOLERANCE ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Člověk má smíšené pocity z toho, jak se vše změnilo. Je skvělé, že spousta umělců může ukázat svou práci, a celková konkurence jistě pomáhá zvyšovat laťku. Ale je také pravda, že mnohdy je toho hluku prostě příliš a distribuční kanály jsou přeplněné. Je těžší se v tom orientovat a kvalita není v algoritmech rozhodující: rozhodující je interakce a peníze. To je prostě smutné. Ale naštěstí jsme pořád lidé, máme schopnost filtrovat, vytvářet kritéria, sledovat kritiky a alternativní zdroje. Víte, možná se změnily jen prostředky, ale ve výsledku je všechno stejné. Možná teď, když je víc ryb, strávíte méně času čekáním s prutem a víc času rozhodováním, co pustit zpátky do vody, takže se to tak trochu kompenzuje.

Debata o nelegálním stahování, duševním vlastnictví a tak dále... Nám jako Intolerance to všechno zní prostě daleko od undergroundové kapely. Pokud se vám naše věci líbí a chcete je vlastnit, je to skvělé. Jestli o ně tolik nestojíte, taky je to v pořádku. Memento Mori a Godz ov War album streamují, je na youtube, bandcampu i spotify... nemělo by tam být žádné omezení. Chceme, aby to bylo slyšet, a očekávat příjem, který něco změní z prodeje desky, je prostě v tuhle chvíli stejně nereálný, takže to prostě bereme tak, jak to přijde, a děkujeme těm, kteří za nás utrácejí peníze (koncerty, alba, merch) nebo čas (recenze, komentáře). Ale ve skutečnosti nás prostě baví hrát naši hudbu.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

P.:  To je velmi osobní otázka. Věřím, že pokud máš životní styl, který můžeš definovat, pravděpodobně víc přemýšlíš, než žiješ, a také věřím, že filozofie je něco mnohem složitějšího a vážnějšího než to, co děláme na jevišti. Ale tahle hudba je taky mnohem víc než jen „cesta ven“ nebo „uvolnění“. Chci říct, že je to hlavně o hudbě, to ano, o hledání způsobu, jak vybít vztek nebo cokoli jiného v kontextu temnoty a hrůzy, která se zdá být právě tím přirozeným způsobem, jak to udělat... Ale je to také o tom, že je to dítě, které má rádo ty nejhorší a nejošklivější příšery v hračkářství. A o tom, že po dlouhých letech, kdy jste si mysleli, že s vaším vkusem není něco v pořádku, najdete další děti, které jsou na tom stejně. Možná je ale něco špatně s námi všemi! Hahaha.


Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají INTOLERANCE v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě a kdy vás uvidíme na turné?

Už jsme uzavřeli několik termínů po létě a na podzim představíme album v našem městě Zaragoza. Na další informace je ještě brzy, ale očekáváme, že budeme hodně vyrážet na cesty, takže mějte oči otevřené!

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Waking Nightmares of an Endless Void“ zase narvat do hlavy!

Děkujeme, bylo nám potěšením. Hrajte nahlas!

Recenze/review - INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void (2024):

Recenze/review - INTOLERANCE - Dark Paths Of Humanity (2022):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. srpna 2024

Recenze/review - CROCELL - Of Frost, Of Flame, Of Flesh (2024)


CROCELL - Of Frost, Of Flame, Of Flesh
CD 2024, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Vlastně ani nevím, proč mě zavřeli. Vždycky jsem si myslel, že jsme svobodná země, že můžeme v klidu diskutovat a mít jiný názor. Jenže jsem se mýlil. Chytili mě uprostřed krásného dne, svázali a začali mučit. Ptali se mě na otázky, na které nešlo odpovědět dobře. Ve staré plesnivé kobce, s krysami, které mi vyprávějí příběhy mých předchůdců. Sežrali je, když odešli na druhou stranu. Když po nich zůstala jenom hromada kostí a masa. A také názory, které jsou proti Bohu.

Sledovat diskografii dánských CROCELL je velmi  zajímavé. Pánové mají svůj styl, poznáte je během několik okamžiků. Pokud máte rádi mrazivé melodie a temnotu, tak neváhejte ani chvilku. I skladby z nového alba se mi otiskly do mysli jako nějaký krvavý cejch. Zanechali ve mě stopu a rád jsem se toulal tichým městem a u toho poslouchal "Of Frost, Of Flame, Of Flesh".


Dánové mají zkrátka talent na to, napsat dobré motivy. Užívám si chladný a dobře čitelný zvuk, i zvláštní neklid, nebál bych se napsat melancholii, které ze skladeb odkapávají jako krev z čerstvé rány. CROCELL umí být suroví a divocí, nebojí se ale ani přemýšlivějších, naléhavých melodií. Tenhle koktejl mi opravdu chutná, pod to se vám klidně podepíšu. Kapela se volně inspirovala ve stejných katakombách, jako smečky typu GOD DETHRONED, NECROPHOBIC, MARDUK, BÖLZER. A udělali to velmi elegantně a zkušeně. Navíc přidali pestrou paletu, do šedé a černé zabarvených vlastních nápadů a invence. Poslouchat "Of Frost, Of Flame, Of Flesh" je opravdu jako být zavřený v plesnivé kobce a čekat na poslední soud. Nebo se dívat a mrtvou řeku, jen tak se vznášet. Také cítíte v kostech chlad? Já ano. Nové album je pro mě přesně ten druh muziky, kterou raději poslouchám, než abych o ní psal. Pokaždé čekám, až se setmí, až spadnou mraky na zem. Jsem jako šelma na lovu, která pronásleduje svoji kořist. Ano, v téhle nahrávce je něco živočišného, rustikálního a opravdového, něco, co odlišuje dobré desky od těch špatných. Dánům se povedlo mě přikovat na zeď, proklít moji duši a navěky mě spoutat pavučinami. Utíkám lesem a větve mě drásají do krve. Ukrývám se ve stínu. Moc dobře vím, že mě jednou chytí, ale než se tak stane, budu tohle album poslouchat stále dál. Je totiž skvělé nejen po formální stránce (zvuk i obal se opravdu povedly), ale má v sobě něco navíc. Něco magického, co mě stále přitahuje. Mrazivý, temný black death metalový blizzard! Vaše kosti popraskají chladem!


Asphyx says:

Actually, I don't even know why I was arrested. I always thought we were a free country, that we could discuss and have a different opinion in peace. But I was wrong. They caught me in the middle of a beautiful day, tied me up and started torturing me. They asked me questions I couldn't answer well. In a moldy old dungeon, with rats telling me stories of my predecessors. They ate them when they went to the other side. When all that was left was a pile of bones and flesh. And opinions that are against God.

It's very interesting to follow the discography of Danish CROCELL. The gentlemen have their own style, you get to know them in a few moments. If you like chilling melodies and darkness, don't hesitate a moment. Even the tracks from the new album imprinted themselves on my mind like some kind of bloody brand. They left a mark on me and I liked to wander through the silent city listening to "Of Frost, Of Flame, Of Flesh".


The Danes simply have a knack for writing good themes. I enjoy the cool and clear sound, and the strange restlessness, I wouldn't be afraid to write melancholy, that drips from the songs like blood from a fresh wound. CROCELL can be raw and ferocious, but they're not afraid of more thoughtful, urgent melodies either. I really like this cocktail, I'll happily sign my name to that. The band is loosely inspired in the same catacombs as the likes of GOD DETHRONED, NECROPHOBIC, MARDUK, BÖLZER. And they did it very elegantly and expertly. Plus, they added a colourful palette, tinged in grey and black with their own ideas and inventiveness. Listening to "Of Frost, Of Flame, Of Flesh" is really like being locked in a moldy dungeon and waiting for the last judgement. Or watching and dead river, just floating. Do you feel the cold in your bones too? I do. For me, the new album is exactly the kind of music I prefer to listen to rather than write about. I'm always waiting for it to get dark, for the clouds to fall to the ground. I'm like a beast on the hunt, stalking its prey. Yes, there is something animalistic, rustic and real in this record, something that separates the good records from the bad ones. The Danes have succeeded in nailing me to the wall, cursing my soul, and binding me forever with cobwebs. I'm running through the woods and the branches are tearing my blood. I hide in the shadows. I know very well that one day I'll be caught, but until that happens, I'll keep listening to this album. It's not only great formally (the sound and the cover are really good), but it has something extra. Something magical that still attracts me. A frosty, dark black death metal blizzard! Your bones will crack with cold!



tracklist:
1. Search Of Solace
2. Chanting Fire
3. Claws Of Piety
4. Serpent's Hunger
5. Vortex
6. Of Frost, Of Flame, Of Flesh
7. Fierce Desire
8. Epilogue

Lineup:
Asbjørn Steffensen – vocals
Tommy Christensen – guitar
Mads B. H. Gath – guitar
Uffe Laustsen-Jensen – bass
Andreas Posselt – drums



Recenze/review - DEVOURER - The Wicked Ones (2024)


DEVOURER - The Wicked Ones
CD 2024, vlastní vydání

for english please scroll down

Zavřete dveře, prosím. Aby sem nepronikl ani paprsek světla. Sedíme několik metrů v podzemí. U kamenného oltáře. Připravujeme půlnoční rituál. Oběť máme již dávno zavřenou v kleci. Pentagramy jsou nakresleny a září rudě do tmy. Oheň je  zapálen a nůž, kterým prořízneme hrdlo, je nabroušen. Chybí nám už jenom nějaká hudba, která dokreslí pochmurnou a děsivou atmosféru. Chvilku se přehrabuji ve staré rakvi, abych nakonec zvolil nové album švédských DEVOURER

Kdo sledujete tuhle smečku dlouhodobě, tak moc dobře víte, že hraje surový, chladný a temný black metal, který je nasáklý zkaženou krví. Od minulé nahrávky došlo k několika personálním změnám a nakonec zůstali pouze John a Oksana Falk, kteří jsou nově podepsáni pod veškerou hudbou i texty. Pro fanoušky to znamená jednu zásadní změnu, za mikrofon se postavila Oksana a nahradila Fredrika Håfa. Přiznám se, že jsem si musel trošku zvykat, ale musím rovnou napsat, že se mi její jedovatý a surový hlas líbí. Hudebně potom kapela pokračuje ve své cestě, která směřuje, jak jinak, rovnou do pekla.


Skladby se kolem mě nejdřív plazily jako jedovatí hadi. Postupně se mi dostávaly do žil, až se nakonec staly mojí součástí. Nechával jsem je na sebe působit, abych si nakonec potvrdil, že na mě nejvíc fungovaly v temné noci. Pokaždé jsem si sedl do sklepa, zhasnul jsem všechny světla a postupně jsem přidával hlasitost. Najednou se přede mnou začaly odehrávat děsivé příběhy, noční můry, ze kterých se nikdy neprobudíte. Skladby jsou napsány velmi naléhavě, je v nich obsaženo velké množství černé energie, chladu a nahrubo nasekané tmy. Základem je severský black metal, spíše syrovější, ale zazní i odkazy na prašivý death metal. Jednotlivé motivy se valí nekompromisně dopředu, démoni se kývají souhlasné do rytmu, oheň syčí nenávistí. Po formální stránce bylo splněno vše, co si podobné nahrávky žádají. Zvuk je mrazivý a tradičně živočišný, obal dává jasně na srozuměnou, co se na albu odehrává. Autorem je Vladimir Rychkov a musím rovnou dodat, že mě motiv opravdu zaujal. Nejdřív jsem si myslel, že mi bude trošku chybět živý bubeník, ale nakonec musím říct, že programované bicí dodávají desce na strojové chladnosti. Jako bych opustil své tělo a díval se odněkud z jiné dimenze na starodávný okultní rituál. Zajímavé jsou také texty, které nejsou jen obyčejnou výplní, jak tomu často bývá, ale mají smysl, nápad a zanechávají po sobě správnou nihilistickou stopu. "The Wicked Ones" je album, které je určeno pro všechny, kteří mají rádi, když se k black metalu přistupuje trošku jinak. Lehce progresivně, někdy i technicky. Je to hodně jedovatý koktejl, který chce čas a klid. Nejlépe chladnou kobku a několik nemrtvých, abyste si ji vychutnali naplno. Syrový, zničující black metal, rituál pro všechny démony! Budete spáleni pekelným plamenem!


Asphyx says:

Close the door, please. Don't let a ray of light in. We're sitting a few meters underground. By the stone altar. We're preparing the midnight ritual. The victim is already locked in a cage. The pentagrams are drawn and glow red in the dark. The fire is lit and the knife we'll use to cut the throat is sharpened. All we need is some music to add to the gloomy and eerie atmosphere. I rummage through the old coffin for a while to finally choose the new album by Swedish DEVOURER

If you've been following this pack for a long time, you know very well that they play raw, cold and dark black metal that's soaked in corrupted blood. There have been a few personnel changes since the last record and in the end only John and Oksana Falk remain, who are now signed to all the music and lyrics. For fans this means one major change, Oksana has stepped behind the microphone and replaced Fredrik Håf. I'll admit that it took a bit of getting used to, but I have to write straight away that I like her venomous and raw voice. Musically, the band continues its journey, which is heading, as it were, straight to hell.


At first the songs slithered around me like poisonous snakes. Gradually, they got into my veins, and finally they became part of me. I let them work on me, only to find that they worked best on me in the dark of night. Each time I sat down in the basement, turned off all the lights and gradually turned up the volume. Suddenly, scary stories began to play out in front of me, nightmares that you never wake up from. The songs are very urgently written, there's a lot of black energy, coldness and coarsely chopped darkness. The base is Nordic black metal, more raw, but there are also references to dusty death metal. The various motifs roll uncompromisingly forward, demons swaying in agreement to the rhythm, fire hissing with hatred. Formally, everything that such recordings demand has been fulfilled. The sound is chilling and traditionally animalistic, and the cover art makes it clear what is happening on the album. The author is Vladimir Rychkov and I must add right away that the motive really caught my attention. At first I thought I would miss the live drummer a little bit, but in the end I have to say that the programmed drums add a machine-like coolness to the album. It's like leaving my body and watching an ancient occult ritual from somewhere in another dimension. Also interesting are the lyrics, which aren't just plain filler, as they often are, but have a meaning, an idea and leave a proper nihilistic trail behind. "The Wicked Ones" is an album for those who like to approach black metal a little differently. Slightly progressive, sometimes even technical. It's a very poisonous cocktail that takes time and calm. Preferably a cool dungeon and a few undead to enjoy it to the fullest. Raw, devastating black metal, a ritual for all demons! You will be burned by the flames of hell!



tracklist:
1. The Wicked Ones, 
2. Spirit of the North, 
3. The Atomic Redeemer, 
4. Fear Incarnate, 
5. Thanatomaniac, 
6. Folly of Two, 
7. Dystopian, 
8. The Crimson Serpents

band:
Oksana Falk - Vocals and bass
John Falk - Guitars and drum programming

All music written by Oksana and John Falk
All lyrics written by Oksana Falk

Recorded, mixed, and mastered by John Falk
Cover artwork by Vladimir Rychkov


KNIŽNÍ TIPY - Mimo těžiště - Jørn Lier Horst , Thomas Enger (2024)


Mimo těžiště - Jørn Lier Horst , Thomas Enger
2024, Kniha Zlín

Vzpomínám na svého dědu a velebím ho do nebes, že kdysi dávno chalupu v Jizerkách koupil. Máme alespoň kam jezdit. Manželka jede se mnou, bez dětí. Vstáváme brzy a máme místenky do Prahy, tak je cesta v pohodě. Sundám v kupé batoh ze zad a z vrchní kapsy vyndám tuhle knížku. Ani si mi neříkal, že si kupoval nového Horsta? Ale říkal, dělám si srandu. Knih k přečtení čeká v řadě mnoho a na těch pár dní, co nám dovolili doktoři vyjet na společnou dovolenou, jich mám několik. Volil jsem naschvál ověřené autory. Úplně před sebou vidím kvetoucí kaštan, ve kterém si nově udělaly hnízdo hrdličky. Sednu si do křesla, zapnu reprák a naladím nějakou dobrou muziku. Každý máme své kouty, ve kterých nám je dobře. 

Občas udělám uff, chci, aby se mě moje žena zeptala, co je? Ale neudělá to, protože je zahrabaná ve své knížce. Kolem utíkají Všetaty, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Turnov a konečně Tanvald. Mám za sebou již spoustu kapitol. Občas nechám oči odpočinout pohledem z okna. Je krásně, příroda je zelená a já zase vyšetřuji s komisařem Blixem a novinářkou Rammovou. Je zavražděna blízká Blixova kolegyně Sofie a následně je unesena jeho dcera. Děj graduje a vzduchem se vznáší smutek a melancholie, poznávací to znamení autorovy tvorby. Alespoň takový z něj mám pocit. Příběh je to opravdu smutný, hodně smutný a není lehké jej rozplést. Mě se vždycky líbil Horstův styl, je velmi blízký realitě. Pracoval kdysi doopravdy na kriminálce a tak jsou jeho knihy reálné a uvěřitelné. Ono, když si vezmete, jak to bývá v opravdovém životě, tak většina vražd JE hodně smutnou záležitostí. Vyústěním něčeho, co bylo dlouhé roky zanícení a hnisalo. Málokdy tomu tak není.

Vylezeme v Tanvaldu a jdeme nakoupit. Táhnu těžké tašky autobusem, který nás vyveze až pod kopec. Poslední metry mě chytají záda, ale nedám se, zatím to pořád jde. Manželka nemůže nic tahat a tak jsem zde já, skoro padesátiletý chlap. Ještě, že se od druhého stupně základky udržuji pravidelně sportem. I tak si musím sednout a u kávy vydechnout. Pomalu vychladnu, otevřeme všechna okna a dovolená může začít. Dáme večer buřty? Jako zamlada? Ne, já bych si dal dýňové pyré a řapíkatý celer, dělám si legraci. Ještě naštípu dříví, aby bylo vše připraveno na večer a pak už jen pár kapitol, než se trošku setmí. Ohně musí hořet do tmy, to je pravidlo. Sedneme si kolem a povídáme si. Jde na nás nostalgická. Probíráme život i spisovatele, kteří nás poslední dobou oslovili. O hodně z nich jsem psal, další mě teprve čekají. Skvělé je, že je pořád co číst a stále se něco děje. Jsem rád, že jsme ještě neustrnuli, jako spousta mých kolegů a známých ve smyčce stereotypu - práce, nákupy, televize a sociální sítě. Lehnout si jdeme brzy, zítra nás čeká výlet.

A tak se ke knize dostanu až večer, s bolavými lýtky a oroseným čelem. Dali jsme si docela do těla, museli jsme opatrně. Ale řeknu vám, není nad to, zdolat nějaký ten kopec s člověkem, kterého máte rád, dát si pivko v hospodě, smát se, dívat se do zeleného a potom přijít, dojíst zbytky a zalézt si zase do křesla pod kaštan. A přestože zacvakne knížku jako první manželka, nechá mě v klidu. Volá dětem, které budou za pár týdnů dospělé. Mají už své kamarády. Uteklo to rychle, co? Vzpomínáme, jak se ještě nedávno batolily kolem kamen. Vydrž chvilinku, zhltnu zbytek vět v Mimo těžiště a pak si musím chvilku sednout. Koukáme na Ještěd, nad kterým zapadá slunce. Musíme všechno chvilku vstřebat, říkáme pokaždé, když něco dočteme. Chce to aspoň půl dne, než se vrhneme na něco dalšího. 

Pokud máte Jørna Liera Horsta rádi, zklamáni určitě nebudete. Osobně mi sice zatím zůstal v hlavě nejvíc jeho Poustevník, ale tenhle příběh si budu určitě také pamatovat pěkně dlouho. Nějak se mi zadřel pod kůži. Nelze jinak, než opět doporučit. Jen si dejte pozor, kniha je opravdu smutná a tragická. Ale také napínavá a zajímavá. Já to beru tak, že si pokaždé začnu ještě víc vážit toho, že ráno vstanu, že svítí slunce, že můžu být aspoň pár dní se svojí milou na chalupě. Předám jí tuhle knihu a přemýšlím nad tím, jak knižní tip sepíšu. Tak asi takhle, nechte si chutnat, přátelé. Děkuji za pozornost a přeji vám hezké léto!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kolegyně je mrtvá a dcera unesena. Pokračování úspěšné série s komisařem Blixem a novinářkou Rammovou. V poklidném pátečním odpoledni je na prahu svého bytu zavražděna Blixova blízká kolegyně Sofie Kovicová. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o promyšlenou likvidaci. Vrah si odnesl i její notebook a spisovou složku s neznámým případem. Celé oddělení se vmžiku pouští do práce a vzápětí přichází další rána – dva muži unesou Blixovu dceru, která se náhodou ocitla ve vrahově blízkosti. Blix je vyloučen z vyšetřování, a tak se rozhodne jednat na vlastní pěst. Emma Rammová je mu však tentokrát spíš přítěží.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 8. srpna 2024

Recenze/review - FULCI - Duck Face Killings (2024)


FULCI - Duck Face Killings
CD 2024, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Když opadl prvotní šok, lidé si začali všechnu tu krev užívat. S napětím četli nové zprávy, vyprávěli si o něm, někteří jej dokonce uctívali. Mladé dívky si představovaly, jak ho potkají v tiché, temné ulici a prořízne jim hrdlo. Nakonec bylo všechno jinak. Rozpoutal nihilistické peklo na zemi. Byl jsem tenkrát malý kluk, když jsem viděl film New York Ripper u staršího kamaráda. Bál jsem jít domů a měl jsem noční můry. Ano, italští brutální death metalisté se opět inspirovali u režiséra, který nese stejné jméno - FULCI.

Když jsem se potom postupně dostal ke kapelám jako MORBID ANGEL, CARCASS, CANNIBAL CORPSE, DYING FETUS, pochopil jsem, že je všechna ta morbidita nadsázka, že krev je falešná a děsivé výkřiky mladých hereček nahrané. Spojení hororových filmů a smrtícího kovu se mi líbí, patří tak nějak k sobě. Jako k mrtvému rakev nebo urna. Italové navíc oba světy spojují velmi elegantně. Nudit se rozhodně nebudete. Film jsem si schválně znovu pustil a potom i desku "Duck Face Killings" (což je mimochodem skvělý název) a opravdu, všechno k sobě sedí perfektně. 


Velmi často si na film vzpomenu, když chodím špinavými ulicemi do práce. V parku se válí divné postavy, některé mají shnilé maso na kostech. Jakoby byli všichni dávno mrtví, přesto ještě trošku žili. Některým místům se vyhýbám, obzvláště těm, kde se stala nějaká hnusná vražda. Se sluchátky na uších poslouchám tohle album a užívám si nejen klasický brutální death metal, ale i všechny ty vložené pasáže. Zazní saxofon, různá intra, ale třeba i rap. Normálně by mi přišla deska spíše roztříštěná, ale ona drží pevně pohromadě. Jednotlivé songy gradují, mají v sobě drive a sílu. Vše se valí kupředu jako čerstvá krev z tepny, kterou právě nějaký maniak prořízl. Lovit sériové vrahy musí být něco šíleného, ale myslím si, že se kapele povedlo vytvořit velmi podobnou atmosféru. Osobně mám raději spíše starší hororové příběhy, fascinuje mě na nich jejich syrovost, opravdovost, upřímnost a již zmíněná nadsázka. Dalo by se také napsat, že to samé se mi líbí i na tvorbě FULCI. Pánové se neberou příliš vážně, ale také odvádějí dobré řemeslo. Bez toho by to koneckonců nešlo. Jasně, po hudební stránce se nejedná o nic nového, ale nijak mi to nevadí. Pro mě je hlavní, že je to masakr, velmi dobře zahraný, že v márnici hnijí další těla, že v ulicích řádí krvelačná bestie. Navíc, a na to prosím nezapomínejme, mě baví nové album opravdu poslouchat. Zkrátka a dobře, novinku "Duck Face Killings" ocení všichni, kteří mají rádi v tomto stylu tradice a spojení s děsivými filmy. Když opadl prvotní šok, lidé si začali všechnu tu krev užívat. S napětím četli nové zprávy, vyprávěli si o něm, někteří jej dokonce uctívali. Mladé dívky si představovaly, jak ho potkají v tiché, temné ulici a prořízne jim hrdlo. Nakonec bylo všechno jinak. Rozpoutal nihilistické peklo na zemi. Brutální gore death metalový příběh jedné krvavé bestie! Hrůza a děs obchází ulicemi!


Asphyx says:

When the initial shock wore off, people started enjoying all the blood. They read the news with excitement, told stories about him, some even worshipped him. Young girls imagined meeting him in a quiet, dark street and having their throats slit. In the end, everything was different. He unleashed nihilistic hell on earth. I was a little boy at the time when I saw the movie New York Ripper at an older friend's house. I was afraid to go home and had nightmares. Yes, the Italian brutal death metallers were once again inspired by the director who bears the same name - FULCI.

Then, when I gradually got to bands like MORBID ANGEL, CARCASS, CANNIBAL CORPSE, DYING FETUS, I understood that all the morbidity was an exaggeration, that the blood was fake and the terrifying screams of the young actresses were staged. I like the combination of horror films and death metal, they kind of belong together. Like a coffin or an urn. The Italians also combine the two worlds very elegantly. You won't be bored. I purposely re-watched the film and then the "Duck Face Killings" album (which is a great title, by the way) and really, everything fits together perfectly.


I think of the film very often when I walk the dirty streets to work. There are strange characters in the park, some with rotten flesh on their bones. It's like they're all long dead, yet still a little bit alive. Some places I avoid, especially those where there's been a nasty murder. With headphones on I listen to this album and enjoy not only the classic brutal death metal, but all the embedded passages. There's saxophone, various intros, and even rap. Normally I would find the album rather fragmented, but it holds together tightly. The individual songs graduate, they have drive and power. Everything rolls forward like fresh blood from an artery that some maniac just cut through. Hunting serial killers must be something crazy, but I think the band has managed to create a very similar atmosphere. Personally, I tend to prefer older horror stories, what fascinates me about them is their rawness, sincerity and the aforementioned hyperbole. One could also write that I like the same thing about FULCI's work. The gentlemen don't take themselves too seriously, but they also do good work. It wouldn't work without that, after all. Sure, musically it's nothing new, but I don't mind. For me, the main thing is that it's a massacre, very well acted, that there are more bodies rotting in the morgue, that there are bloodthirsty beasts rampaging through the streets. Plus, and please let's not forget this, I really enjoy listening to the new album. In short, the new "Duck Face Killings" will be appreciated by all those who like the tradition in this style and the connection with scary movies. Once the initial shock wore off, people started to enjoy all the gore. They eagerly read the news, told stories about it, some even worshipped it. Young girls imagined meeting him in a quiet, dark street and having their throats slit. In the end, everything was different. He unleashed nihilistic hell on earth. A brutal gore death metal tale of one bloody beast! Horror and terror is sweeping the streets!


Recenze/review - FULCI - Tropical Sun (2019):


TRACKLIST
01. Vile Butchery
02. A Blade In The Dark
03. Fucked with a Broken Bottle
04. Morbid Lust
05. Maniac Unleashed
06. Knife
07. Slashereality
08. Human Scalp Condition
09. Duck Face Killings
10. Rotten Apple
11. Sadistic Murder
12. Lo Squartatore
13. Stabbed, Gutted and Loved
14. Il Miele Del Diavolo


LINE-UP
Dome Diego - Guitar
Fiore Stravino - Vocals
Ando Ferraiulo - Guitar
Klem Diglio - Bass
Edo Nicoloso - Drums


Recenze/review - CONSTRUCT OF LETHE - A Kindness Dealt In Venom (2024)


CONSTRUCT OF LETHE - A Kindness Dealt In Venom
CD 2024, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Někdy si připadám jako mladý Alex z Mechanického pomeranče. Zavřený ve svém pokoji utíkám před hromadou informací, které se na mě valí za všech stran. Straním se lidí, mizím do podzemí, zhasínám všechna světla a poslouchám hudbu, která je jiná, odlišná, něčím zajímavá. Umírám a znovu se rodím, abych nakonec znovu vstal a bojoval za alespoň kousek normálního světa. Američtí CONSTRUCT OF LETHE jsou přesně tím druhem kapely, na jejichž nahrávky musíte mít čas, ticho a plně se soustředit. 

Letos pánové vydávají své třetí dlouhohrající album, které je po okraj narvané zajímavými melodiemi. Jedná se o jedovatý koktejl, umíchaný ze surového death metalu, industrialu, blacku, ambientu. Zkrátka a dobře, pro poslech potřebujete mít mysl otevřenou a alespoň nějakou dávku fantazie. 


Ve skladbách je něco neklidného, co lze velmi těžko popsat slovy. Připomíná mi to dlouho zanícenou ránu, která tepe a pálí. Žhne a chladí zároveň. Rozerve vás zevnitř, jako nějaký krvelačný červ. Myslím si, že tentokrát nemá cenu tvorbu kapely k někomu přirovnávat. Jejich muzika je natolik zvláštní a svým způsobem originální, že by má slova byla zbytečná. Zmíním snad jenom pár odkazů na MORBID ANGEL, možná i CADAVER. Co se týká formálních věcí, bez kterých to ale nejde, tak zvuk je velmi povedený, odtažitý a chladný, strojový. Obal (Kishor Haulenbeek) mě také donutil k přemýšlení. Chodívám každý den ráno cestou do práce kolem staré opuštěné tovární haly. Pokaždé, když album "A Kindness Dealt In Venom" poslouchám, tak si představuji, že staré rezavé stroje ožívají a touží po pomstě. Přiznám se, že na mě někdy tak působí i spousta dalších momentů v současném divném světě. U hudby se snažím vnímat její jednotlivé nuance, atmosféru, nálady, různá temná zákoutí a musím uznat, že CONSTRUCT OF LETHE mě rozdrásali do krve. Vzduch byl těžký a slunce pálilo. Představy starých autorů sci-fi se pomalu stávají krutou realitou. Sebevraždy jsou opět na pořadu dne. Na počátku byl chaos a bude i na konci. Naše duše už dávno opustily těla a vznášejí se někde v meziprostoru. Alespoň tak se při poslechu téhle desky cítím. Stala se na dlouhý čas mým průvodcem a přenesla mě do jiných dimenzí. Pokud máte otevřenou mysl, určitě tuhle nahrávku zkuste, stojí rozhodně za to. Nelze jinak, než doporučit. Mrazivé,  temné, death, black industriální sebevražedné tendence! Podáte si ruku se samotnou Smrtí!


Asphyx says:

Sometimes I feel like young Alex from A Clockwork Orange. Locked in my room, I'm running away from the mass of information that is pouring in from all sides. I shun people, disappear into the underground, turn off all the lights and listen to music that is different, different, interesting. I die and am reborn, only to rise again and fight for at least a piece of the normal world. American CONSTRUCT OF LETHE are exactly the kind of band whose records you have to take your time, be quiet and concentrate fully on. 

This year the gentlemen release their third full-length album, which is packed to the brim with interesting tunes. It's a toxic cocktail mixed from raw death metal, industrial, black metal, ambient. In short, you need an open mind and at least some imagination to listen to it. 


There is something restless in the compositions that is very difficult to describe in words. It reminds me of a long inflamed wound, which throbs and burns. It burns and cools at the same time. It tears you up from the inside, like some kind of blood-sucking worm. I don't think it's worth comparing the band's work to anyone else this time. Their music is so strange and original in its own way that my words would be useless. I'll just mention a few references to MORBID ANGEL, maybe even CADAVER. As far as formal things are concerned, but you can't do without them, the sound is very hilarious, distant and cold, machine-like. The cover art (Kishor Haulenbeek) also got me thinking. I walk past an old abandoned factory hall every morning on my way to work. Every time I listen to the album "A Kindness Dealt In Venom", I imagine old rusty machines coming to life and wanting revenge. I confess that many other moments in today's strange world sometimes have that effect on me. With music I try to feel its individual nuances, moods, moods, various dark corners and I have to admit that CONSTRUCT OF LETHE tore me to blood. The air was heavy and the sun was burning. The fantasies of old science fiction writers are slowly becoming a harsh reality. Suicide is once again the order of the day. There was chaos in the beginning and there will be chaos in the end. Our souls have long since left our bodies and are floating somewhere in interspace. At least that's how I feel listening to this record. It became my guide for a long time and transported me to other dimensions. If you have an open mind, definitely give this record a try, it's definitely worth it. I can't recommend it enough. Freezing, dark, death, black industrial suicidal tendencies! Shake hands with Death himself!



Track Listing
1. Artifice
2. Bete Noir
3. Contempt
4. Denial in Abstraction
5. Flickering
6. I am the Lionkiller
7. Labyrinthine Terror
8. Monument to Failure
9. Paroxysm as Pragmatism
10. Raw Nerve, Iron Will
11. Sacrosanct
12. Tension - There is Nothing for You Here

Line up -
Kishor Haulenbeek (Black Harvest) - Vocals
Tony Petrocelly (Near Death Condition) - Guitar, bass, synth
Patrick Bonvin (Near Death Condition) - Lead guitar
Kevin Paradis (Benighted) - Drums, percussion

Artwork by Kishor Haulenbeek


TWITTER