DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 4. srpna 2024

Recenze/review - SWELLING REPULSION - Fatally Misguided (2024)


SWELLING REPULSION - Fatally Misguided
CD 2024, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Připadá mi to jako děsivý sen. Z nebe padá černý déšť a Smrt obchází kolem. Tratoliště krve, ještě před chvílí jsi letěl neskutečnou rychlostí. Život před sebou, rovná silnice, volnost a svoboda. Teď tu ležíš a bojíš se tmy. S polámanými kostmi, s krví, vytékající z čerstvých ran. Bolest a utrpení, srážka s krutou realitou. Ne, to není žádná noční můra, ale jenom studená zem a lidé stojící kolem. Natáčejí tě. Nepomůže ti nikdo. Na to nemá nikdo čas, všichni musejí sdílet tvoje utrpení. 

Jsou obrazy, které ze své mysli nedokážu vyhnat. Objevují se znovu a znovu v momentech, když poslouchám nahrávky, jako je tak druhá dlouhohrající od SWELLING REPULSION z Colorada. Jedná se o mé první setkání s touto kapelou a musím hned na začátek napsat, že se jedná o srážku s náklaďákem naloženým prašivými kostmi, zničujícím death metalem a spoustou progresivních prvků. 


Je to jízda na horské dráze. Od začátku do konce. Skladby v sobě mají potřebný drive a sílu, spoustu dobrých nápadů i takový ten zvláštní disonantní neklid, který mám u dobrých kapel rád. Ostré, nekompromisní melodie se zde potkávají s drtivými rytmy i zkaženou krví nasáklým vokálem. Jako celek je potom album velmi bolestivou záležitostí. Nebyl jsem při poslechu ani chvilku v klidu. Kapela mě chytla, zasekla do mě svůj dráp a nepustila mě až do konce. Vymáchala mi obličej ve špinavé kaluži, zaklekla na mě ocelovou botou, až mi vyrazila dech. Díval jsme se zrovna z okna, když narazil těžký náklaďák do osobního vozu. Ihned přijela záchranka a kolem se shromáždil dav toužící po krvi. Všechno - situace i hudba - se mi spojilo v jedno a musel jsem postupně přidávat hlasitost. Pokud máte rádi kapely jako ADRAMELECH, AFFLICTED, ATVM, DISHARMONIC ORCHESTRA, DEFECT DESIGNER, STARGAZER a další, které se nebojí experimentovat, potom jste zde správně. "Fatally Misguided" je deskou, která vám bude hořet v rukou a zadře se vám hluboko pod kůži. Pochválit musím i masivní, dobře čitelný zvuk, líbí se mi i obal (The Masked Observer). Svět je při poslechu velmi temné místo. SWELLING REPULSION se povedlo mě strhnout do hlubin. Připadá mi to jako děsivý sen. Z nebe padá černý déšť a Smrt obchází kolem. Tratoliště krve, ještě před chvílí jsi letěl neskutečnou rychlostí. Bolest a utrpení, srážka s krutou realitou. Ne, to není žádná noční můra, ale jenom studená zem a lidé stojící kolem. Natáčejí tě. Nepomůže ti nikdo. Technický, progresivní death metal, který vám nastaví kruté zrcadlo reality! Dokonalá iluze smrti!


Asphyx says:

It seems like a scary dream. Black rain falls from the sky and Death walks around. A pool of blood, just a moment ago you were flying at incredible speed. Life before you, a straight road, freedom and liberty. Now you lie there, afraid of the dark. With broken bones, blood oozing from fresh wounds. Pain and suffering, a collision with harsh reality. No, it's not a nightmare, just the cold ground and the people standing around. They're filming you. No one can help you. No one has time for that, everyone has to share your suffering. 

There are images I can't get out of my mind. They come up again and again in moments when I listen to records like this second long player from Colorado's SWELLING REPULSION. This is my first encounter with this band, and I have to say right off the bat that it is a truckload of mangy bones, devastating death metal, and plenty of progressive elements. 


It's a roller coaster ride. From start to finish. The songs have the necessary drive and power, a lot of good ideas and that strange dissonant restlessness that I like in good bands. Sharp, uncompromising melodies meet crushing rhythms and wicked blood-soaked vocals. As a whole, then, the album is a very painful affair. I wasn't at peace for a moment while listening to it. The band grabbed me, stuck their claw into me and didn't let go until the end. It washed my face in a filthy puddle, knocked me over with a steel-toed boot until it took my breath away. I was looking out the window when a heavy truck crashed into a passenger car. The ambulance arrived immediately and a crowd gathered around, baying for blood. Everything - the situation and the music - came together and I had to gradually turn up the volume. If you like bands like ADRAMELECH, AFFLICTED, ATVM, DISHARMONIC ORCHESTRA, DEFECT DESIGNER, STARGAZER and others who are not afraid to experiment, then you've come to the right place. "Fatally Misguided" is a record that will burn in your hands and burrow deep under your skin. I must also praise the massive, easy to hear sound, and I like the cover art (The Masked Observer). The world is a very dark place when you listen to it. SWELLING REPULSION managed to pull me into the depths. It feels like a scary dream. Black rain falls from the sky and Death walks around. A pool of blood, just a moment ago you were flying at incredible speed. Pain and suffering, a collision with harsh reality. No, it's not a nightmare, just the cold ground and the people standing around. They're filming you. No one can help you. Technical, progressive death metal that sets you a cruel mirror of reality! The perfect illusion of death!




Track listing
1.Vanquished
2.Basking In Fumes Of Failure
3.Fatally Misguided
4.Sacred Doom
5.Cesspool of Dismembered Memory
6.Drug Induced Anti-Logic view
7.Failure
8.Sullen Light of Expired Stars

Line up -
Bage - Vocals, Drums, FX
Donovan - Vocals, Guitars
Kristian Jablonicky - Bass

Artwork by The Masked Observer

Recenze/review - AKHLYS - House of the Black Geminus (2024)


AKHLYS - House of the Black Geminus
CD 2024, Debemur Morti Productions

for english please scroll down

Předpovědi byly děsivé. Všichni doslova viseli na obrazovkách. Ve vzduchu byl cítit strach a nenávist. Konečně jsme se dočkali. Apokalypsa nastala brzy ráno. Satan se usmíval a Smrt brousila svojí kosti. Bylo fascinující se dívat na kdysi tak špinavé a zkažené město, jak je ničeno přívalovou vlnou. Padající domy, nářek obětí. Potom nastalo ticho. Jakoby se celý svět restartoval. Přesně takový dojem na mě dělá i nové album amerických black metalistů AKHLYS. 

Je jako temný sen, jako děsivá noční můra, která se vám neustále vrací. Probouzíte se uprostřed noci, vyděšení. Naleznete zde jak odkazy na klasický, švédský black metal, tak i spoustu ambientních a industriálních prvků. Skladby jsou velmi naléhavé, jedovaté, zničující. Jako temná vlna, která vás spláchne do hlubin. 


Je moc dobře, že se kapela nedrží pouze zavedených šablon, ale vydává se hledat další a nová temná zákoutí. Jako bych se proplétal mezi stíny, díval se na protáhlé obličeje zemřelých, jako bych byl dávno na onom světě. Skladby jsou napsány takovým způsobem, že se vám dostanou postupně do krve i do podvědomí. Normálně bych si stěžoval na jejich délku, ale tentokrát mi to vůbec nevadí. Neustále se totiž něco děje, jednotlivé motivy se různě přelévají, gradují. Jednou jsou jako černá, špinavá stoka pod vaším městem, jindy dají na chvilku malý záblesk naděje, aby vás nakonec stejně stáhli do hlubin. O zvuku, obalu a dalších formálních věcech není třeba mluvit, vše je na vynikající úrovni. Nebudu vám tu ani rozebírat jednotlivé songy. Jednak by vás to nebavilo a hlavně - album je nutné poslouchat jako celek. Teprve potom totiž naplno vynikne jeho temná síla. AKHLYS se povedlo nahrát desku, ke které se budu ještě dlouho vracet. Je totiž po okraj narvaná zajímavými nápady a pokaždé si pro sebe objevím něco nového a neotřelého. Jsou zkrátka muzikanti, kteří mají dar na to, zhmotnit tmu, vzít vás na pradávné okultní rituály. Američané mají navíc svůj vlastní rukopis a zůstává po nich krvavá stopa. Říká se, že Satan má mnoho podob. Může to být děsivá bestie nebo tichý, milý chlápek ze sousedství. Lidem do hlavy nevidíte. Kapele se povedlo všechny tyhle odstíny promítnout do své hudby. Je v ní síla, energie načerpaná v záhrobí, je v ní spousta bolesti. "House of the Black Geminus" má v sobě něco neklidného, děsivého, něco, co vás přikove na zeď. Chladná, temná black metalová vlna, která vás strhne do nekonečných hlubin nicoty! Ďábelský rituál!


Asphyx says:

The predictions were dire. Everyone was literally hanging on the screens. There was fear and hatred in the air. Finally, we've seen it. The apocalypse came early in the morning. Satan was smiling and Death was grinding his bones. It was fascinating to watch a once so dirty and corrupt city being destroyed by a tidal wave. The falling houses, the cries of the victims. Then there was silence. It was as if the whole world was rebooting. That's exactly the impression that the new album by American black metallers AKHLYS makes on me. 

It's like a dark dream, like a terrifying nightmare that keeps coming back to you. You wake up in the middle of the night, terrified. You will find references to classic, Swedish black metal, as well as a lot of ambient and industrial elements. The songs are very urgent, venomous, devastating. Like a dark wave that washes you into the depths. 


It's very good that the band doesn't just stick to the established templates, but sets out to find new dark corners. I feel like I'm weaving through the shadows, looking at the elongated faces of the dead, as if I were long ago in the other world. The songs are written in such a way that they gradually get into your blood and subconscious. Normally I would complain about their length, but this time it doesn't bother me at all. Something is happening all the time, the individual motifs overlap and graduate. Sometimes they are like a black, dirty sewer under your city, sometimes they give a small glimpse of hope for a moment, only to drag you down to the depths in the end. There is no need to talk about the sound, cover and other formal things, everything is on an excellent level. I'm not even going to break down the individual songs here. For one thing, it would be boring and most importantly - the album must be listened to as a whole. Only then will its dark power fully emerge. AKHLYS have managed to record an album that I will be coming back to for a long time. It's packed to the brim with interesting ideas and every time I discover something new and novel for myself. They are simply musicians who have a gift for materializing darkness, for taking you on ancient occult rituals. Moreover, the Americans have their own handwriting and leave a bloody trail. It is said that Satan takes many forms. He can be a terrifying beast or a quiet, nice guy from the neighborhood. You can't see inside people's heads. The band has managed to incorporate all these shades into their music. There's power in it, energy drawn from beyond the grave, there's a lot of pain in it. "House of the Black Geminus" has something unsettling, scary, something that will drive you up the wall. A cold, dark black metal wave that will sweep you into the endless depths of nothingness! An evil ritual!


Tracklist:
01. The Mask Of Night-Speaking 
02. Maze Of Phobetor 
03. Through The Abyssal Door 
04. Black Geminus 
05. Sister Silence, Brother Sleep 
06. Eye Of The Daemon - Daemon I

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý šedesátý osmý - Kotoučák


Příběh čtyř stý šedesátý osmý - Kotoučák

Všechny moje zlaté babičky i tetičky se shodly na tom, že každý vztah se musí budovat. Po počátečním okouzlení přijdou setkání s realitou, občasné neshody, ale i hádky. Jenže my se moc nehádali. Blondýnka má zlatou povahu a je kliďas. Vlastně jsem neměl ani chuť chodit někam s kamarády. Bylo mi dobře jenom s ní. Ale znáte to, kluci, co jsme spolu pařívávali, o mě začali říkat, že se jich straním. Ti, kteří už byli ve dvojici, mě chápali, ale samotáři nikoliv. Jako asi každý jsem měl několik přátel, kteří vypadali, že se nikdy s nikým neseznámí. Většinou v pohodě kluci a holky, někteří možná až moc hodní, jiné ne tolik krásné navenek. Přirozený i nepřirozený výběr zkrátka fungoval i na borských kolejích. Já jsem třeba přišel na to, že mě mají rády a nejvíc si rozumím s děvčaty z jižních a východních Čech. Obzvláště budoucí učitelky byly mou krevní skupinou. Sedíme v kuchyňce, já cmudím svůj pověstný lunch meat a dělám k tomu oblohu, kterou budou za pár let všichni kritizovat. Ale aspoň jsme do sebe dostali nějakou zeleninu. To je domácí sádlo, dodám a tím ukončíme celou naší úvahu o to, proč někdo žije v páru a jiný nikoliv. 

Všechno sníme, já si udělám kafe do půllitru od Gambrinusu a k tomu si dám jedno labužnické cigárko. Neměl bys na své kamarády zapomínat. Řekne vážně a já z toho pochopím, že když ona pojede o víkendu za spolužačkama do Tábora, měl bych obejít své kámoše. Dobře, řeknu, ale moc se mi nechce. Zase budu akorát poslouchat stesky nad tím, jak jsou sami. Dodám a je mi odpovězeno, že jim mám pomoc. Jako, že mám být Kecalem, který domluví schůzku a pak jim fandit? Uff. Raději bych si zalezl, četl, zašel do bazénu a vůbec odpočíval. Jsem po brigádách rozlámaný a utahaný. Potřebuju ven, hergot už taky. Pohladí mě a dodá, že opravdových kamarádů má člověk za život málo. Já vím, fakt o tom něco vím, dodnes se mi po mý první partě stýská a to, že se ta druhá rozpadla, mě pěkně mrzí. Ještě nevím, že jednou zůstaneme v Plzni sami a všichni dnes tak věrní přátelé se rozprchnou do svých původních měst. Jdu radši do bazénu, pak se vrátím a doprovodím ji na vlak. 

Odjede a jdu na Americkou na gulášovku. Dva rohlíky k tomu. Pak se vrátím na kolej a zajdu za Petrem. Zrovna sleduje na videu nějaký film. Tak co, co nějaký holky? Mávne rukou. Ty vole, to se ti fakt žádná nelíbí? Se normálně zeptej, maximálně tě pošle do prdele. A protože si čestný muž a šlechtic, tak se otočíš, pomyslíš si něco o hlouposti a s hrdostí odejdeš. No a pak to zkusíš jinde. Jinak si nikoho ty vole nenajdeš. Musíš bejt slušnej a galantní. Usměvavej a ne se pořád tvářit jako kdyby ti někdo strčil do prdele pravítko. A taky, doporučuju, fakt si na nic nehraj. Půjdeme do kina? Odpoví mi a já jen zakroutím hlavou. Je to marný. Asi by to chtělo alkohol. Přinesu rum. Dáme si panáka a hned je hovornější. Jdeme tedy do Elektry, do filmovýho klubu. Promítají děsnou kravinu. Vedle nás sedí dvě intoušky, jedna vypadá docela dobře. Pozvu je na káávu, protože jsem někde četl, že to lidé v jejich kruzích dělávají. Myslím na blondýnku, když slečny rozjedou přechytralý řeči. Tady Petr je velký filmový znalec, zkusím nahodit udičku. On chvíli něco koktá a mě dojde, že se stydí. Asi přísná matka. Koupím další panáky a sere mě, že si dámy objednají samou drahotu. Kurva, koňak? Na studenta? 

Jdou na záchod, chichotají se a když se vrátí, tak si vymění místa. Ta hezčí si sedne vedle mě, ta ošklivější k mému kamarádovi. Začnou být až moc uvolněný a trošku se nudím, protože říkají naučený fráze. Petr je napjatý a je na něm vidět, že se mu slečna moc nelíbí. Mě taky ne a není to kvůli tomu, jak vypadá, ale jak se chová. Vypadá povýšeně, asi vyrůstala se stříbrnou lžičkou v puse. Holka, ty si jednou vezmeš někoho ze sousedství, seznámí vás rodiče, budeš mít jedináčka a starej ti bude zahýbat, protože už teď vypadáš jak semetrika. Sranda je, že se po mnoha letech potkáme a moje předpověď se splní na sto procent. Tedy až na to, že bude mít dceru, která bude jaká matka, taká Katka. Otřepu se ze svých představ a slušně se omluvím. My asi budeme muset. Tak s intouškama to nevyšlo, zkusíme něco jiného, řeknu kamarádovi a jdeme do jedný dělnický hospody kousek od Škodovky. Co si dobře pamatuju, tak sem chodí slečny a dámy z lidu, co jim na nějakým tom klukovi zase tolik nesejde. Pár jich znám ze svého působení na praxi. Taky jsme zde párkrát skončili po nějakém tahu. Mají tu moc dobrý, pečený prejt. 

Cestou potkáme ještě jednoho kluka, říkejme mu Pavel. Kluk ze severu, ze smogu. Hubený a nevysoký, s divným vyjadřováním. Kam jdeme? Zeptá se a Petr mu odpoví, lovit děvky. No, tohle bude hodně zajímavý. Usedneme ke stolu, dáme si pivo a já se rozhlédnu. Jedna kolegyně na mě zamává. U stolu je pět dívek, hezké i obyčejné, ale kdybych býval byl sám, dal bych si asi říct od každé. Kdyby slušně poprosila, dělám si legraci. Jdu se zeptat a sesedneme se. Začne zábava. Tedy, já se tlemím, snažím se být vtipný, vyzdvihuji své kamarády, dělám jim garde jak se patří. Jenže oni mlčí, zajíkají se, jsou nesví a nesmělí. Ty vole, ty si fakt myslíš, že takhle tě nějaká bude chtít. Chovej se jak chlap. Ale to oni ne a noc je v plném proudu a jde se jinam. Nějaká diskotéka, nějaký panáky, tanečky, dámy jsou jak hárající feny. Tady se loví. Na mě je to moc laciný, ale je v tom spousta erotiky, ne že ne. Připadám si jak pasák, když si dělám srandu a přemlouvám opilý holky, aby se o mé kamarády postaraly. Dvě se nakonec uvolí. Svůdně se předvádějí a dělají to tak okatě, že by roztál možná i homosexuál. Tančíme ploužáky, celý klub se páruje, jen já obíhám kolem jak čmeláček. 

Jdeme noční Plzní a hulákáme. Do polí, do prdele, do polí, auuu, občas někdo upadne. Slečny, co strávily odpoledne šminkováním a koukáním do zrcadla, vypadají jak levný štětky. Vyhrnutý minisukně, oplzlý řeči, občas si musím odfrknout. No ale, když projdeme přes vrátnici, jako že určitě, jen uplatíme vrátnou, tak bude večírek. Pavel tu nikoho nemá. Vytáhne prehistorický kotoučák,  který mě zaujme natolik, že s ním strávím celý večer. Marně za mnou chodí holky. Jsem jako z kamene, jako z oceli. Nepřístupný. Zajímá mě jenom hudba. Pestrá sbírka od Suchého přes starý big beaty, ale i nahrávky divadelních vystoupení. Nejdřív všichni tančí. Občas mě někdo také vyvede. Na židli sedí Petr nebo Pavel, jsou jak dva apoštolové, jak svatí. Před nima se kroutí Tereza, Jana nebo Jarmila. Výskají, poskakují a jejich prdelky jsou nádherný, to zase jo. Ale kluci nic. Dokonce si sednou i na ně, ohmatávají je, je znát, že by chtěly vedle do pokoje, pod peřinu. Já být na jejich místě, asi bych se nechal přemluvit. Oni ale jen vyděšeně mluví o věcech, které nikoho nezajímají. Přehazuji pásku, přetáčím ji a pouštím něco divočejšího. 

Jsou bez triček, je to sodoma a gomora, ale je to pěkný. Mladý těla, vilné úsměvy, takhle začínají filmy, na který koukají všichni, ale každý to popírá. No tak, Petře a Pavle, vyberte si. Střízlivý by vám nedaly ani jedna. Nechtějí. Což je docela problém, protože slečny jsou jak utržený ze řetězu. Bývalo tomu tak. Možná ještě někde i bývá. Mladí se jdou bavit, chtějí si užít, kluci a holky, různě se to páruje, jde o oťukávání. Je jedno, jestli máš jen základku nebo si doktor věd, nakonec tě stejně přemůžou pudy. Je to tak v pořádku. Jinak bychom se nikdy nemnožili, nechodili spolu. Svobodné ženy a muži. Já už neměl nárok, zařekl jsem se. Ale díval jsem se rád. Pouštím nějaké divadlo, protože už jsou všichni unavení. Petr spí na pokoji s Pavlem, dvě holky spolu na posteli, zrovna se laskají. Uff. Jedna leží jak látra a chrápe. Nemám si kam lehnout. A protože jsem na mol, tak zhasnu všechna světla a chci jít k sobě na pokoj. Jenže se zamotám u lednice a usnu. Probudí mě až ráno, když jde jedna slečinka na záchod. Začne se hrozně smát. Mám hlavu v lednici a na sobě nějaký konzervy. Otřepu se a zdrhnu k sobě. Ani se nesprchuju a jdu spát. 

Pobudím se kolem poledne. Bolí mě hlava a pamatuji si jenom to, co jsem dosud napsal. Asi se toho stalo o hodně víc, ale o tom nevím. Udělám si zase monstr kávu, napiju se a jdu zkontrolovat kluky. Pořád spí. Tak jim na plný pecky pustím kotoučák. Probudí se a začnou machrovat, jak po nich která šla, jakej měla zadek a kozy a jak by jim dala, když by si řekli. Jen pokývám hlavou a myslím si své. Oba zůstali ještě hodně dlouho sami. Zapálím si cigáro, zapnu kotoučák a hraju celé odpoledne. Ani nejdu do hospody, nikam. Vychutnávám si starý fláky, broukám si je pod vousy, kývám se do rytmu a říkám si, jakej měli Pavlovi rodiče skvělej vkus. Chvíli mi o nich vypráví a já pořád nechápu, po kom teda ten kluk je? Když konečně odcházím, tak přemýšlím nad tím, kolik mých známých i kamarádů je samo. Dorazím na pokoj, natáhnu si záda a myslím na blondýnku. Petr a Pavel jdou mezitím dolů do baru a všem vyprávějí o tom, jaký byl včerejší večírek. Ty vole, ta po mě jela jako blázen, jako slepice po flusu. Byla kuřba, pak jsme dali trojku. Když jsem si to rozdal s jednou, dal jsem si chvilku klid a šel jsem tančit, slyšeli jste ten bordel, ne? Nakonec já a dvě najednou. Křičely jak jalovice. Vypráví mi to Michal. Přišel se zeptat, jestli je to pravda. No kamaráde, co myslíš? Odpovím a pak jdu spát.  Ten kotoučák mi bude chybět.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 3. srpna 2024

Recenze/review - GURKKHAS - A Life of Suffering (2024)


GURKKHAS - A Life of Suffering
demo/compilation 2024, Great Dane Records

for english please scroll down

Některé rány se nikdy nezahojí. Navenek sice působí jako vyléčené, ale nenechte se mýlit. Bodné rány rezavým nožem, poprvé zasazené do mého břicha i podvědomí v roce 2000 s albem "Engraved in Blood, Flesh and Souls" jsou stále živé. Pamatuji si, jak jsem tenkrát stál v obchodě se sluchátky na uších a poslouchal tuhle tehdejší novinku od francouzských GURKKHAS stále dokola, potom si ji koupil, abych zjistil, že kapela datuje svůj vznik do roku 1999 a pod jejich obalem je podepsán náš český malíř Jaromir "Deather" Bezruč. Následoval další rok a nový materiál v podobě počinu "A Life of Suffering" a vše se opakovalo ve stejném stylu.

Následovalo ticho, dlouhé roky nečinnosti, aby se letos pomocí labelu Great Dane Records znovu probrala z nečinnosti, aby nás obdařila novou deskou. Ta obsahuje kompilaci předchozích nahrávek. Myslím si, že pokud jste byli kdysi zasaženi jako já a máte rádi klasický, smradlavý brutální death metal, není moc co řešit. Hraje se tu i pro vás. Vše je opět syrové jako dlouho uleželá mrtvola. 


Podobné kapely mají vždy dvě možnosti. Buď se vrátí jenom tak, aby prodali pár dalších nahrávek a nebo do toho jdou naplno a s ničím se moc nepářou. A to je právě případ GURKKHAS. Trošku jsem se bál a přistupoval k nahrávce lehce skepticky. Přeci jen, doba i způsob, jakým dnes kapely hrají, se hodně změnily. Ale moje obavy byly zcela zbytečné. Pánové jsou stále ti staří řezníci, zkušení patologové, kteří moc dobře ví, o čem je bolest a utrpení. Pokud jste měli tuhle smečku rádi v letech 2000 - 2001 a nebo jste ortodoxní fanoušci stylu, je pro vás nová kompilace doslova povinností. Dostanete směs syrových, divokých a nekompromisních skladeb. Budete znovu prokleti, zavřeni do starých kobek a mučeni až do doby, dokud nezemřete krutou smrtí. Tohle není žádná plastová a nudná produkce, se kterou se můžete setkat u spousty současných skupin. Naopak, vše je hnusné a mokvající. Surové a smrdí to zkaženým masem. Mám pokaždé na výběr několik nových nahrávek, mnohdy hodně dopředu. Rozložím je před sebe a přemýšlím, co si pustím jenom tak, pro radost z morbidní atmosféry. "A Life of Suffering" jsem volil poslední týdny opravdu velmi často. Líbí se mi totiž rukopis kapely, jejich styl i přístup k muzice samotné. Oceňuji i zvuk a nápady, které mokvají, žhnou i chladí. Je to pro mě hodně návykový materiál. Některé rány se nikdy nezahojí. Navenek sice působí jako vyléčené, ale nenechte se mýlit. Bodné rány rezavým nožem, poprvé zasazené do mého břicha i podvědomí se nikdy nezahojí. Brutální death metal ostrý jako břitva! Gangréna v posledním stádiu!


Asphyx says:

Some wounds never heal. They may look healed on the outside, but make no mistake. The rusty knife stab wounds first planted in my stomach and subconscious in 2000 with "Engraved in Blood, Flesh and Souls" are still alive. I remember standing in a store with my headphones on back then listening to this then-new release from France's GURKKHAS over and over, then buying it only to find out that the band dates their formation to 1999 and their cover art is signed by our Czech painter Jaromir "Deather" Bezruč. Another year and new material followed in the form of "A Life of Suffering" and everything repeated in the same style.

Silence followed, long years of inactivity, only to come out of inactivity again this year with the help of Great Dane Records to give us a new record. It contains a compilation of previous recordings. I guess if you were once affected like me and like classic, stinking brutal death metal, there's not much to go on. There's music for you too. Everything is raw again, like a long laid corpse. 


Similar bands always have two options. Either they come back just to sell a few more records, or they go all out and don't really mess with anything. And that's the case with GURKKHAS. I was a bit scared and approached the record with a bit of skepticism. After all, times and the way bands play today have changed a lot. But my fears were completely unnecessary. The gentlemen are still the old butchers, experienced pathologists who know very well what pain and suffering is all about. If you liked this bunch back in 2000-2001, or are an orthodox fan of the style, this new compilation is literally a must for you. You'll get a mix of raw, wild and uncompromising tracks. You will be cursed again, locked in old dungeons and tortured until you die a cruel death. This is not the plastic and boring production you see in a lot of contemporary bands. On the contrary, everything is ugly and swampy. It's raw and smells like rotten meat. I have a few new recordings to choose from each time, often well in advance. I lay them out in front of me and wonder what I'll put on just for the pleasure of the morbid atmosphere. "A Life of Suffering" is one I've been choosing a lot these last few weeks. I like the band's signature, their style and their approach to the music itself. I also appreciate the sound and the ideas that wet, glow and cool. It's very addictive stuff for me. Some wounds never heal. On the surface, they may seem healed, but make no mistake. Stab wounds from a rusty knife first plunged into my stomach and subconscious will never heal. Brutal, razor-sharp death metal! Gangrene in its final stages!



tracklist:
1. A Life of Suffering
2. Legacy

1. Diabolic Mission, 2. Crucified, 3. The 12 Gurkhas Commandments, 4. The Voice of the Terrible One, 5. Born on a Day of War, 6. Tears of Blood, 7. A Life of Suffering, 8. Kukri, 9. The Day of Battle, 10. Legacy, 11. If I Should Die, 12. Chronicles of Chaos

Recenze/review - THE LAST OF LUCY - Godform (2024)


THE LAST OF LUCY - Godform
CD 2024, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Na hudbě je krásné to, že mě stále dokáže přenést do jiných dimenzí. Jsem již starý pes, který začínal kdysi dávno na rockové klasice, ale stále mě baví objevovat. Mám několik svých požadavků, které musí kapela splňovat. Dobrý zvuk je povinností, stejně jako zajímavé nápady.  O amerických THE LAST OF LUCY jsem již psal, u příležitosti jejich minulého alba "Moksha" (2022). Recenzi si můžete přečíst, je odkazována dole pod článkem. Pánové se letos opět posunuli a vy si tak můžete vychutnat jejich novinku.

Přiznám se, že to pro mě byla opět trošku výzva. Musím se na podobný styl soustředit, musím pokaždé otevřít svoji mysl. Chvilku mi to trvalo (proto také vydávám recenzi až teď), ale nakonec se to podařilo - došlo ke vzájemnému přenosu mezi mnou a hudbou téhle americké kapely. "Godform" je trefa přímo do živého!


Je to opět nářez, ve stylu třeba takových THE FACELESS, ARCHSPIRE, GOROD, ARKAIK a dalších, kteří se snaží překračovat hranice. Základem je brutální death metal, přidávány jsou potom velmi vkusně technické a progresivní prvky. Je to přesně ten druh koktejlu, který když ochutnáte poprvé, tak nebudete vědět, jestli vám chutná a nebo nikoliv. Teprve až časem, až vše uzraje a usadí se, vynikne teprve síla celé nahrávky. Je pro mě vlastně těžké o novém albu psát. Mohu vás ale ujistit, že zvuk je parádní, surový, bolestivý, obal od Pära Olofssona se také povedl. To jsou ale formální věci, bez kterých se dobré kapely neobejdou a jsou základem i povinností. Pánové ale přidávají ještě něco navíc. Spoustu dobrých nápadů, různých odboček, motivů, momentů, které se vám zadřou pod kůži i do podvědomí. THE LAST OF LUCY jsou jako dobře seřízený stroj, jako poslové z vesmíru, jako ozvěny z jiných světů. Pro poslech doporučuji klid a plné soustředění, teprve až potom vyniknou jednotlivé pasáže. Kýval jsem se spokojeně do rytmu, i když je prostým faktem, že v této odrůdě extrémní hudby si opravdu velmi vybírám. Novinka je jako dobrý sci-fi film se spoustou nápadů, s temnou atmosférou. Kapela si hraje s náladami, jako predátor se svojí kořistí. Výsledkem je nahrávka, která vám shoří v rukou. Za mě osobně nelze jinak, než doporučit všem s otevřenou myslí. Třaskavý, ostrý a syrový, technický progresivní death metal s temnou aurou!


Asphyx says:

The beautiful thing about music is that it can still transport me to other dimensions. I'm an old dog who started out on rock classics a long time ago, but I still enjoy exploring. I have a few requirements of my own that a band has to meet. A good sound is a must, as well as interesting ideas.  I already wrote about the American THE LAST OF LUCY, on the occasion of their last album "Moksha" (2022). You can read the review, it is linked below the article. The gentlemen have moved on again this year, so you can enjoy their new release.

I admit that it was a bit of a challenge for me again. I have to focus on a similar style, I have to open my mind every time. It took me a while (that's why I'm publishing the review now), but I finally did it - there was a mutual transfer between me and the music of this American band. "Godform" is a direct hit!


It's a blast again, in the style of such bands as THE FACELESS, ARCHSPIRE, GOROD, ARKAIK and others who try to cross the boundaries. The base is brutal death metal, then very tastefully technical and progressive elements are added. It's exactly the kind of cocktail that when you taste it for the first time, you won't know if you like it or not. It's only with time, when everything matures and settles down, that the strength of the whole record becomes apparent. It's actually hard for me to write about the new album. But I can assure you that the sound is awesome, raw, painful, the cover artwork by Pär Olofsson is also great. But these are the formal things that good bands can't do without and they are both essential and obligatory. But the gentlemen add something extra. Lots of good ideas, various digressions, motifs, moments that get under your skin and into your subconscious. THE LAST OF LUCY are like a well-tuned machine, like messengers from outer space, like echoes from other worlds. For listening I recommend calmness and full concentration, only then will the individual passages stand out. I swayed contentedly to the rhythm, though it's a simple fact that I'm really very selective in this variety of extreme music. The novelty is like a good sci-fi movie with lots of ideas, with a dark atmosphere. The band plays with moods, like a predator with its prey. The result is a record that will burn in your hands. For me personally, I can't help but recommend it to anyone with an open mind. Shattering, sharp and raw, technical progressive death metal with a dark aura!



Recenze/review - THE LAST OF LUCY - Moksha (2022):


Track listing -
1. Wormhole
2. Empyreal Banisher
3. Twin Flame
4. Shedim Seance
5. Sanguinary Solace
6. Sentinel Codex
7. Darkest Night of the Soul
8. Angelic Gateway
9. Anima Flux
10. Godform

Line up -
Josh De La Sol - Vocals
Gad Gidon - Guitars
Derek Santistevan - Bass
Josef Hossain-Kay - Drums

Mixed and mastered by Dave Otero

Artwork by Par Olofsson

pátek 2. srpna 2024

Recenze/review - CEREMONY OF SILENCE - Hálios (2024)


CEREMONY OF SILENCE - Hálios
CD 2024, Willowtip Records

for english please scroll down

Bílé kosti, poházené kolem, jako nějaké loutky. I cesta může být cílem. Znovu sis sáhl na dno svých sil. Někde tam, za obzorem je světlo, daleko, hodně daleko. Necítíš chlad, necítíš žádnou bolest. Země je dávno spálená a lidská rasa odsouzená k zániku. Stačilo několik let a bojujeme o vodu, o holý život. Znovu uctíváme slunce, které nás dokáže zničit. Staré mýty ožívají. Stejně jako na nové desce slovenských maniaků. CEREMONY OF SILENCE. Kapela, jejíchž předchozí desku "Oútis" jsem rád a často poslouchal (recenze i rozhovor jsou odkazovány dole pod dnešním článkem), přišla s dalším zásekem.

Opět se jedná o majestátní a mocný death metal, ušpiněný black metalem. Disonance, chaos, pečlivě budovaná atmosféra. Tohle vše je potom podpořeno velmi dobrým, čitelným a drásavým zvukem (Miroslav Spevák, Colin Marston). Povedl se i obal z dílny Svjatogora. Fanoušek dostane komplexní, po formální stránce v podstatě dokonalé album.

 
To by ale nejen v dnešní době nestačilo. Jako vždy záleží také na tom, jak jsou skladby napsány a v neposlední řadě musí mít muzikanti talent. CEREMONY OF SILENCE si hrají s temnými náladami, jako šelma se svojí kořistí. Jednou jsou suroví, nekompromisní, najednou chladní a doomoví. Zpočátku se na vás vyhrne z reproduktorů lehce nepřehledá smršť různých motivů, které si budete muset časem utřídit. Takhle dnes hrají kapely jako ULCERATE, PORTAL, GORGUTS, DEATHSPELL OMEGA, AD NAUSEAM, IGNIVOMOUS, MORTIFERUM, FOSSILIZATION. Slováci, stejně jako jejich kolegové, rozvíjejí klasický smrtící kov, roubují na něj různé odbočky, vydávají se neprobádanými cestami. Technicky jsou to samozřejmě velmi zdatní muzikanti, kteří ale (na rozdíl od jiných) nezapomněli na to, že skladba by nám měla chutnat hlavně jako celek. "Hálios" je poctou starým mýtům, obřadem, u kterého hoří černé ohně jasným plamenem. Navíc, novinka každým dalším poslechem roste, stále objevuji nová temná zákoutí. Ze skladeb cítím napětí, neklid, ale také poctivé řemeslo, které nelze ničím nahradit. Svět se možná poslední roky řítí do záhuby, ale dokud budou hrát podobné kapely, budu rád tuhle hudbu poslouchat. Mám totiž pokaždé pocit, že Smrt stojí za rohem a usmívá se. Pro mě je vždy důležité, abych si s nahrávkou vybudoval svůj vlastní, osobní vztah, abych měl chuť ji poslouchat, vracet se k ní. Ráno cestou do práce, večer, než jdu spát nebo třeba i v autě, když je dálnice přede mnou prázdná. Bílé kosti, poházené u cesty, jako nějaké loutky. I cesta může být cílem. Znovu jsem si sáhl na dno svých sil. Někde tam, za obzorem je světlo, daleko, hodně daleko. Necítím chlad, necítím žádnou bolest. Země je dávno spálená a lidská rasa odsouzená k zániku. Mystická, majestátní, mocná black death metalová nahrávka, která vás provede tmou! Budete spáleni na popel!


Asphyx says:

White bones, strewn about like some kind of puppet. Even a journey can be a destination. You've reached the bottom of your strength again. There's a light somewhere over the horizon, far, far away. You don't feel cold, you don't feel any pain. The earth has long since burned and the human race is doomed. A few years and we're fighting for water, for our very lives. We worship again the sun that can destroy us. The old myths are revived. Just like on the new record by the Slovak maniacs. CEREMONY OF SILENCE. The band, whose previous record "Oútis" I liked and often listened to (review and interview are linked below today's article), came with another hit.

Once again it is majestic and powerful death metal, stained with black metal. Dissonance, chaos, carefully constructed atmosphere. All this is then supported by a very good, clear and thrashing sound (Miroslav Spevak, Colin Marston). The cover artwork by Svyatogor was also a success. The fan gets a comprehensive, formally essentially perfect album.


But that would not be enough in this day and age. As always, it also depends on how the songs are written and last but not least, the musicians must have talent. CEREMONY OF SILENCE play with dark moods, like a beast with its prey. One minute they are raw and uncompromising, the next they are cold and doomy. At first, a lightly uncluttered whirlwind of different motifs will be thrown at you from the speakers, which you will have to sort out over time. This is how bands like ULCERATE, PORTAL, GORGUTS, DEATHSPELL OMEGA, AD NAUSEAM, IGNIVOMOUS, MORTIFERUM, FOSSILIZATION play today. The Slovaks, like their colleagues, develop classic death metal, graft various offshoots onto it, venture down unexplored paths. Technically, they are of course very skilled musicians, but (unlike others) they haven't forgotten that we should enjoy the composition mainly as a whole. "Hálios" is a tribute to the old myths, a ceremony where black fires burn brightly. What's more, the novelty grows with each listen, still discovering new dark corners. I can feel the tension and unease from the tracks, but also the honest craftsmanship that cannot be replaced by anything. The world may be going downhill these last few years, but as long as bands like this keep playing, I'll be happy to listen to this music. Because I always get the feeling that Death is standing around the corner and smiling. It's always important for me to build my own personal relationship with a record, to want to listen to it, to want to come back to it. In the morning on the way to work, in the evening before I go to sleep, or even in the car when the highway in front of me is empty. White bones, strewn along the side of the road, like puppets. Even the road can be a destination. I've reached the bottom of my strength again. There's a light somewhere over the horizon, far, far away. I feel no cold, I feel no pain. The earth has long since been burned and the human race doomed. A mystical, majestic, powerful black death metal record that will take you through the darkness! You will be burnt to ashes!


about CEREMONY OF SILENCE on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Primaeval Sacrifice 
02. Serpent Slayer 
03. Moon Vessel 
04. Eternal Return 
05. Light Runs Through Light 
06. Perennial Incantation 
07. King In The Mountain

band:
N. — Vocals
Viliam Pilarčík — Guitars, Bass, Vocals
Matúš S. Ďurčík — Drums



Recenze/review - DOLDREY - Only Death Is Eternal (2024)


DOLDREY - Only Death Is Eternal
EP 2024, Pulverised Records

for english please scroll down

Byla to vlastně náhoda, že jsem sešel z cesty. V temném lese kousek za městem jsem poslouchal novou desku DOLDREY ze Singapuru. Přemýšlel jsem zrovna o smrti a co bude následovat po ní, když jsem si všiml bělostné kosti, trčící jako svědomí ze země. Zavolal jsem několik svých kolegů, přidal jsem hlasitost na přehrávači a před námi se objevilo pohřebiště plné mělkých hrobů. Těla v různém stádiu rozkladu jakoby žalovala, řvala do ticha. Cítil jsem z jejich šepotu bolest, strach i nenávist. Stejně jako z nové desky "Only Death Is Eternal".

Pozorný čtenář ví, že o téhle smečce jsem již na našich stránkách psal. Ano, předchozí album "Celestial Deconstruction" mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se budu vždy rád věnovat. Novinka je pokračováním morbidních představ, je krutým mementem i syrovým zásekem přímo do vaší hlavy. Poslouchejte hodně nahlas!


U "Only Death Is Eternal" vylézají nemrtví z hrobů. Touží po krvi, surovém death metalu, punku i crustu. To jim tihle šílenci narvou pod tlakem do chřtánu. Dostanete pestrou směs ve stylu ENTOMBED, NIHILIST, MAMMOTH GRINDER, BASTARD GRAVE, BOMBS OF HADES, CARNAGE. To vše samozřejmě ušpiněné ve vlastním morbidním stylu. Dovedu si představit starou opuštěnou márnici, ve které se dnes odehrává koncert téhle kapely. Přijdou všichni. Živí i nemrtví, prokletí i démoni. Všichni chtějí po kapele tlak a energii, všichni touží po tom, aby je rozsekala na malé kousky. Přání je zde otcem myšlenky a také čerstvě odkrytým hrobem, který vypráví své děsivé příběhy. Zvuk, obal, celková produkce, vše je určeno pouze k tomu, aby vám byl vystřelen mozek z hlavy. Líbí se mi neurvalý a drsný způsob, jakým kapela přistupuje ke své hrobnické práci. Žádné zbytečnosti, žádná hluchá místa. Jedná se o přímý útok, o setkání se smečkou prašivých rozzuřených psů. Kusy masa létají vzduchem, mozek stéká po zdi a střeva se válejí po zemi jako mlha nad močálem. Přiznám se bez mučení, mám to tímto způsobem moc rád a nemůžu jinak, než vám nové album doporučit. Má v sobě totiž všechno, co od hudby chci a požaduji. Potácím se zase jednou v temnotě a nasávám shnilý pach smrti. Byla to vlastně náhoda, že jsem sešel z cesty. V temném lese kousek za městem jsem poslouchal novou desku DOLDREY ze Singapuru. Přemýšlel jsem zrovna o smrti a co bude následovat po ní, když jsem si všiml bělostné kosti, trčící jako svědomí ze země. Surový, prašivý, smradlavý death punk crust atak, u kterého vám popraskají všechny kosti v těle! Smrt tančí na vašich hrobech!


Asphyx says:

It was actually a coincidence that I got off the road. I was listening to the new DOLDREY album from Singapore in a dark forest outside the city. I was just thinking about death and what would come after when I noticed a white bone sticking out of the ground like a conscience. I called a few of my colleagues over, turned up the volume on the player and a burial ground full of shallow graves appeared before us. Bodies in various stages of decomposition seemed to be grieving, screaming into the silence. I could feel the pain, fear and hatred from their whispers. Just like the new album "Only Death Is Eternal".

The attentive reader knows that I have written about this pack on our pages before. Yes, the previous album "Celestial Deconstruction" has convinced me that I will always be happy to follow this band. The new one is a continuation of morbid fantasies, it is a cruel memento and a raw hit straight to your head. Listen very loud!


With "Only Death Is Eternal", the undead come out of their graves. They crave blood, raw death metal, punk and crust. That's what these lunatics shove down their throats under pressure. You get a varied mix of ENTOMBED, NIHILIST, MAMMOTH GRINDER, BASTARD GRAVE, BOMBS OF HADES, CARNAGE. All of this, of course, soiled in their own morbid style. I can imagine the old abandoned morgue where this band is playing today. Everybody's coming. The living and the undead, the damned and the demons. All wanting the band to push and energize, all wanting the band to chop them up into little pieces. The wish here is the father of the idea, and also a freshly uncovered grave that tells its horrifying stories. The sound, the cover art, the overall production, everything is just designed to blow your brains out. I like the raw and gritty way the band approaches their grave digging work. No unnecessaries, no dead spots. This is a direct assault, an encounter with a pack of mangy rabid dogs. Chunks of flesh fly through the air, brains splatter against the wall and guts roll across the ground like mist over a swamp. I'll admit without torture, I love it this way and I can't help but recommend the new album to you. It has everything I want and demand from music. I'm once again stumbling in the darkness and breathing in the rotten smell of death. It was actually an accident that I went astray. In a dark forest outside the city, I was listening to the new DOLDREY album from Singapore. I was just thinking about death and what would come after it when I noticed a white bone sticking out of the ground like a conscience. A raw, dusty, smelly death punk crust attack that will crack every bone in your body! Death dancing on your graves!


Recenze/review - DOLDREY - Celestial Deconstruction (2022):


TRACKLIST
1. Moral Decay
2. Only Death Is Eternal
3. All Is Hell
4. Societal Machine
5. Keres

KNIŽNÍ TIPY - Zimní hrob - Peter May (2024)


Zimní hrob - Peter May
2024, Host

Popíračům klimatických změn se asi tahle kniha moc líbit nebude. Odehrává se totiž v nedaleké budoucnosti, kdy golfský proud ztratil svoji sílu a ve Skotsku dochází najednou k chladným bouřím. Nenechte se ale mýlit, můj oblíbený Peter May se nedal na dráhu klimatického maniaka. Tohle vše je kulisa, i když důležitá a varující, jinak se jedná samozřejmě o detektivku. S vraždami a jejich vyšetřováním. Děj se mi opravdu líbil, jako fanoušek sci-fi jsem si knížku opravdu užil. Navíc, jak jsem již mnohokrát psal, Peter May je hlavně skvělý vypravěč, kterému budete opět viset na rtech. Posledních několik let mě baví thrillery z historie, rád objevuji dobu našich předků, ale rád se podívám i do budoucnosti. Koneckonců, i u nás na kraji města už můžete potkat spoustu invazivních druhů, jako mývaly nebo hmyz, který tu ještě před pár lety nebyl. Navíc ty vedra, něco se fakt děje a pokud nezačneme ihned něco dělat, dopadne to špatně. To je realita a ne strašení.

Bohužel, a teď mě neberte jako aktivistu, ale spíše realistu. S lidmi to po dobrém nejde. Nelze je jen tak poprosit. Třiďte odpad, nejezděte zbytečně autem. Ne, takhle to nikdy nebude fungovat. Každý den ráno koukám z tramvaje na řeku aut, ve kterých sedí v devadesáti procentech jeden člověk. K nám do práce jezdí kolegové autem, aby nemuseli udělat pár kroků. A to bydlí kousek ode mě. No nic, to je jen takový povzdech. Neberte mě vážně, i když situace taková je. V příběhu Zimní hrob se to také objevuje. Ona to je blízká budoucnost, rok 2051 tu bude za chvilku. Možná se ho i dožiju a rád bych pro své děti i vnoučata normální svět. Nechci, aby zahynuly ve válce nebo se udusily oxidem uhličitým. Hergot lidi, začněte konečně přemýšlet a dejte prostor vědcům, kteří se o tyto témata zajímaví spoustu let. Vykašlete se na blbečky, co se lepí k vozovkám a stříkají svinstvo na díla starých mistrů. Začněme každý u sebe. Jo, rozvášnil jsem se, je spousta věcí, které mě dnes štvou.

Nedovedu si představit vyšetřovat v takovém prostředí a podmínkách vraždu. A to mám, prosím pěkně, zimu rád. Ve Skotsku, v brzké budoucnosti, bych ale žít za takového stavu asi moc nechtěl. Je to drsné, opravdu jsem měl mráz v kostech. Knížku jsem prožíval, chytla mě za pačesy a nemohl jsem se od stránek odtrhnout. Asi to znáte. Člověk přijde utahaný z práce a jediné, co potřebuje, je tiché místo. Někdy si pouštím muziku, jindy ne, hodně záleží, jakou mám náladu. Teď, když jsou ty vedra a vypadá to, že i v noci bude nad dvacet stupňů, tak si čtu dlouho. Možná čekám, že se alespoň trošku ochladí. Většinou k tomu nedojde, i když meteorologové straší s bouřkami. Chodím potom rozlámaný do práce a protože brzy ráno se dá alespoň trošku dýchat, tak přemýšlím, co jsem si včera přečetl. Měl bych snad jen jednu námitku. Autor se příliš netrefil do mysli 27 letého muže. Tam to občas trošku hapruje, takhle kluci v tomhle věku nereagují a nejsou takoví. Vím to, mám jich několik kolem sebe v  práci. Ne, popravdě, oni příliš nepijí, žijí převážně zdravě, za mě tedy nudně, ale to je na jinou diskuzi. V závěru je to ale jen drobnost, takový ten moment, kdy jsem se zarazil.

Jinak jsem, jak už tomu tak u tohoto autora bývá, velmi spokojený. Děj odsýpá svižně, pořád se něco děje, mnohdy se ubírá směrem, který jsem fakt nečekal. Navíc, nevím, jestli jste někdy viděli nějaké mrtvé tělo (jasně, zvíře) zamrzlé v ledu. Já ano, kdysi u nás v Jizerkách na horách a to vám je taková zvláštní atmosféra kolem. Ten skleněný pohled, zdánlivý, až děsivý klid. Jakoby se Bůh zase jednou ustrnul. Ne, vážně, nálada a popis míst dělají z Petera Maye mistra v oboru. Jsem pokaždé, a ani tentokrát to není výjimkou, doslova vtažen do hry. Kolem mě je dusno, vedro a městem jako zběsilé jezdí sanitky pro chudáky s infarktem, a mě je najednou zima, jsem na severu, ve Skotsku, jsem stínem, který také vyšetřuje. Navíc, ten pocit, který mám usazený v hlavě už několik let, že se něco stane, že se svět najednou hodně změní. Nějak jsem si myslel, že dožiju v klidu, že budu mít pohodové stáří, ale nějak to vypadá, že asi ne? Snažím se vyhýbat temným zprávám, snažím se nečíst ty kecy na sociálních sítích. Přesto mi připadá, že mezi lidmi je zvláštní neklid, agresivita, které tam nebývaly. Nechci malovat čerta na zeď, stále jsem spíš optimista. I když...

Byla to zase jízda od začátku do konce. Manželka záviděla, protože jako kulturní referent naší rodiny a její hlava (poznámku o krku, kdo mnou kroutí, akceptuji) si vždy vyhrazuji právo číst knížky jako první. Jsem potom velmi záhadný a ani nenaznačuji. Mám rád knížky, které mě donutí přemýšlet, které ve mě probudí emoce. Uvidíme, co nás čeká v budoucnu. Doufejme, že se katastrofické scénáře nenaplní. Zatím můžeme jen pracovat, podporovat to dobré v nás a rozšiřovat si obzory. Nesmíme spadnout do marastu, do stereotypu, do špíny a hnusu. Mě v tom třeba moc pomáhají knihy. Od zítra mám dovolenou. Jedu do Jizerek a asi tušíte, že si s sebou beru několik nových výtisků. Děkuji vám za pozornost a kladné ohlasy. Zimní hrob je skvělou volbou, to vám podepisuji vlastní krví. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mrazivý thriller odehrávající se na pozadí děsivě pravděpodobné budoucnosti Píše se rok 2051 a Zemi postihla klimatická katastrofa. Zatímco v rovníkových oblastech panuje nesnesitelné horko, ve Skotsku způsobil zánik Golfského proudu prudký pokles teploty, který s sebou přináší déšť a sněhové bouře. Mladá meteoroložka Addie je na drsné počasí zvyklá, po každé bouři se vypraví na vrchol hory Binnein Mňr na Skotské vysočině, aby zkontrolovala svou meteorologickou stanici. Jednoho dne však při rutinní prohlídce objeví lidské tělo zamrzlé v ledu.

Případ mrtvého investigativního novináře dostane na starost stárnoucí detektiv inspektor Cameron Brodie, jenže tomu se do vyšetřování vůbec nechce. Vodní taxi ho právě dopravilo domů přes zaplavené Glasgow a jediné, na co dovede myslet, jsou slova, která si vyslechl v ordinaci svého lékaře. Addie navíc už deset let neviděl. Nakonec se však musí postavit nejen přízrakům své minulosti, ale i vrahovi, který je odhodlán navždy pohřbít děsivé tajemství, které by Brodieho vyšetřování mohlo odhalit.

Od autora bestsellerové trilogie z ostrova Lewis.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 1. srpna 2024

Recenze/review - SVARTELDER - Trenches (2024)


SVARTELDER - Trenches
CD 2024, Soulseller Records

for english please scroll down

Lebka položená na kameni. Kosti, houpající se ve větru. Kožešiny divokých šelem rozprostřené kolem oběti. Daleko na severu, v místech, kde ožívají děsivé stíny, byl uspořádán další krvavý rituál. Jakoby bylo v hudbě norských SVARTELDER něco pradávného, surového, něco, co nelze jen tak vyjádřit slovy. Musíte poslouchat pozorně, nejlépe v chladu a absolutní tmě. Ne, tohle není jen obyčejná hudba, ale spíše black metalový obřad, odněkud z dávno opuštěných jeskyní.

Kombinace mrazivých riffů, chorobného vokálu, drtivých bicích a atmosféry totálního zmaru a beznaděje mi dělá dobře na mé prokleté duši. Jedná se o třetí dlouhohrající album v řadě (plus jedno EP a demo z roku 2015) a také zásek, který nenechá v klidu žádného fanouška opravdových pohřbů do země. I letos se jedná o ostrý, drásavý, neklidný materiál, který se vám dostane pod kůži.


Není nutné se bavit o zvuku (namixoval a masteroval Marius Strand ve Strand Studiu), ani o motivu na obalu (Khaos Diktator), obojí je totiž tak nějak automaticky skvělé a poctivé. Hlavní jsou tu přeci jen nápady, kterých je opravdu velké množství. V kapele se také sešli muzikanti, kteří mají za sebou již spoustu odvedené práce. Kapela moc dobře ví, co a jak chce hrát. Má jasný směr, výraz, otisk, chcete-li. Skladby jsou někdy surové, zemité, jindy atmosféricky temné. Během celé desky se navíc v pozadí vznáší takový ten zvláštní neklid, který vás nenechá ani na chvilku v klidu. Přiznávám, stačilo několik společných setkání a SVARTELDER do mě zasekli svůj špinavý dráp. Rozsápali mě na kusu, spálili na popel, abych znovu povstal a zúčastnil se dalšího rituálu. Abyste novou desku úplně pochopili a vstřebali, budete se muset vydat daleko na sever, do černých lesů. Mezi démony a přízraky. Na místa, kde jsou oltáře stále od krve. Budete lovit se šelmami, neustále u toho přidávat hlasitost a užívat si pochmurné nálady, které kolem létají jako můry kolem ohně. Potkáte samotnou Smrt i Satana. Máte rádi starou černotu z devadesátých let? Líbí se vám kapely jako GEHENNA, TAAKE, KAMPFAR (ale i německý zničující teutonic thrash metal?)? Potom otočte volume doprava a nechte se unášet na vlnách laviny z kostí a lebek. Na tomto stylu se mi vždy líbila jeho uvěřitelnost, ryzost, opravdovost. A "Trenches" vám přinášejí mistři v oboru. Nelze jinak, než doporučit všem tmářům, prokletým i démonům. Oheň byl znovu zapálen! Temný, surový black metal ze starodávných pohřebišť, který vás navěky prokleje! 


Asphyx says:

A skull laid on a stone. Bones swaying in the wind. Wild beast pelts spread around the victim. Far to the north, in places where terrible shadows come alive, another bloody ritual was held. As if there is something ancient, raw, something that cannot be put into words in the music of the Norwegian SVARTELDER. You have to listen carefully, preferably in the cold and absolute darkness. No, this is not just ordinary music, but rather a black metal ritual, from somewhere in long-abandoned caves.

The combination of chilling riffs, morbid vocals, crushing drums and an atmosphere of total doom and despair does my cursed soul good. This is the third full-length album in a row (plus one EP and a demo from 2015), and a hit that will leave no fan of true burial in the ground. Again, this is sharp, jarring, unsettling material that gets under your skin.


There's no need to talk about the sound (mixed and mastered by Marius Strand in Strand Studio) or the motif on the cover (Khaos Dictator), both are automatically great and honest. The main thing here are the ideas, of which there are a lot. The band also includes musicians who have already done a lot of work. The band knows very well what and how they want to play. It has a clear direction, expression, imprint, if you like. The songs are sometimes raw, earthy, sometimes atmospherically dark. Moreover, throughout the whole album there is this strange restlessness hovering in the background that doesn't let you rest for a moment. I admit, it only took a few encounters together for SVARTELDER to sink their dirty claw into me. I was hacked to pieces, burned to ashes, only to rise again and take part in another ritual. To fully understand and absorb the new record, you'll have to go far north, into the black forests. Among demons and ghosts. To places where the altars are still covered in blood. You'll hunt with the beasts, constantly turning up the volume and enjoying the gloomy moods that fly around like moths around a fire. You'll meet Death himself and Satan. Do you like the old blackness of the 90s? Do you like bands like GEHENNA, TAAKE, KAMPFAR (but also German destructive teutonic thrash metal)? Then turn the volume to the right and let yourself drift on the waves of the avalanche of bones and skulls. What I've always liked about this style is its believability, its purity, its realness. And "Trenches" is brought to you by the masters of the field. I can't help but recommend it to all darkies, damned and demons alike. The fire has been rekindled! Dark, raw black metal from ancient burial grounds that will damn you forever!


TRACKLIST
1. Psychotic Symphony
2. I Give The Stranger A Sign
3. Touch This Norwegian Finger
4. The Forgiving Isolation
5. As All Ends...
6. ...with Death
7. In The Trenches

LINE-UP
Doedsadmiral - Vocals
Tjalve - Bass & Guitars
Spektre - Drums

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine