Na hudbě je krásné to, že mě stále dokáže přenést do jiných dimenzí. Jsem již starý pes, který začínal kdysi dávno na rockové klasice, ale stále mě baví objevovat. Mám několik svých požadavků, které musí kapela splňovat. Dobrý zvuk je povinností, stejně jako zajímavé nápady. O amerických THE LAST OF LUCY jsem již psal, u příležitosti jejich minulého alba "Moksha" (2022). Recenzi si můžete přečíst, je odkazována dole pod článkem. Pánové se letos opět posunuli a vy si tak můžete vychutnat jejich novinku.
Přiznám se, že to pro mě byla opět trošku výzva. Musím se na podobný styl soustředit, musím pokaždé otevřít svoji mysl. Chvilku mi to trvalo (proto také vydávám recenzi až teď), ale nakonec se to podařilo - došlo ke vzájemnému přenosu mezi mnou a hudbou téhle americké kapely. "Godform" je trefa přímo do živého!
Je to opět nářez, ve stylu třeba takových THE FACELESS, ARCHSPIRE, GOROD, ARKAIK a dalších, kteří se snaží překračovat hranice. Základem je brutální death metal, přidávány jsou potom velmi vkusně technické a progresivní prvky. Je to přesně ten druh koktejlu, který když ochutnáte poprvé, tak nebudete vědět, jestli vám chutná a nebo nikoliv. Teprve až časem, až vše uzraje a usadí se, vynikne teprve síla celé nahrávky. Je pro mě vlastně těžké o novém albu psát. Mohu vás ale ujistit, že zvuk je parádní, surový, bolestivý, obal od Pära Olofssona se také povedl. To jsou ale formální věci, bez kterých se dobré kapely neobejdou a jsou základem i povinností. Pánové ale přidávají ještě něco navíc. Spoustu dobrých nápadů, různých odboček, motivů, momentů, které se vám zadřou pod kůži i do podvědomí. THE LAST OF LUCY jsou jako dobře seřízený stroj, jako poslové z vesmíru, jako ozvěny z jiných světů. Pro poslech doporučuji klid a plné soustředění, teprve až potom vyniknou jednotlivé pasáže. Kýval jsem se spokojeně do rytmu, i když je prostým faktem, že v této odrůdě extrémní hudby si opravdu velmi vybírám. Novinka je jako dobrý sci-fi film se spoustou nápadů, s temnou atmosférou. Kapela si hraje s náladami, jako predátor se svojí kořistí. Výsledkem je nahrávka, která vám shoří v rukou. Za mě osobně nelze jinak, než doporučit všem s otevřenou myslí. Třaskavý, ostrý a syrový, technický progresivní death metal s temnou aurou!
Asphyx says:
The beautiful thing about music is that it can still transport me to other dimensions. I'm an old dog who started out on rock classics a long time ago, but I still enjoy exploring. I have a few requirements of my own that a band has to meet. A good sound is a must, as well as interesting ideas. I already wrote about the American THE LAST OF LUCY, on the occasion of their last album "Moksha" (2022). You can read the review, it is linked below the article. The gentlemen have moved on again this year, so you can enjoy their new release.
I admit that it was a bit of a challenge for me again. I have to focus on a similar style, I have to open my mind every time. It took me a while (that's why I'm publishing the review now), but I finally did it - there was a mutual transfer between me and the music of this American band. "Godform" is a direct hit!
It's a blast again, in the style of such bands as THE FACELESS, ARCHSPIRE, GOROD, ARKAIK and others who try to cross the boundaries. The base is brutal death metal, then very tastefully technical and progressive elements are added. It's exactly the kind of cocktail that when you taste it for the first time, you won't know if you like it or not. It's only with time, when everything matures and settles down, that the strength of the whole record becomes apparent. It's actually hard for me to write about the new album. But I can assure you that the sound is awesome, raw, painful, the cover artwork by Pär Olofsson is also great. But these are the formal things that good bands can't do without and they are both essential and obligatory. But the gentlemen add something extra. Lots of good ideas, various digressions, motifs, moments that get under your skin and into your subconscious. THE LAST OF LUCY are like a well-tuned machine, like messengers from outer space, like echoes from other worlds. For listening I recommend calmness and full concentration, only then will the individual passages stand out. I swayed contentedly to the rhythm, though it's a simple fact that I'm really very selective in this variety of extreme music. The novelty is like a good sci-fi movie with lots of ideas, with a dark atmosphere. The band plays with moods, like a predator with its prey. The result is a record that will burn in your hands. For me personally, I can't help but recommend it to anyone with an open mind. Shattering, sharp and raw, technical progressive death metal with a dark aura!
Recenze/review - THE LAST OF LUCY - Moksha (2022):
Bílé kosti, poházené kolem, jako nějaké loutky. I cesta může být cílem. Znovu sis sáhl na dno svých sil. Někde tam, za obzorem je světlo, daleko, hodně daleko. Necítíš chlad, necítíš žádnou bolest. Země je dávno spálená a lidská rasa odsouzená k zániku. Stačilo několik let a bojujeme o vodu, o holý život. Znovu uctíváme slunce, které nás dokáže zničit. Staré mýty ožívají. Stejně jako na nové desce slovenských maniaků. CEREMONY OF SILENCE. Kapela, jejíchž předchozí desku "Oútis" jsem rád a často poslouchal (recenze i rozhovor jsou odkazovány dole pod dnešním článkem), přišla s dalším zásekem.
Opět se jedná o majestátní a mocný death metal, ušpiněný black metalem. Disonance, chaos, pečlivě budovaná atmosféra. Tohle vše je potom podpořeno velmi dobrým, čitelným a drásavým zvukem (Miroslav Spevák, Colin Marston). Povedl se i obal z dílny Svjatogora. Fanoušek dostane komplexní, po formální stránce v podstatě dokonalé album.
To by ale nejen v dnešní době nestačilo. Jako vždy záleží také na tom, jak jsou skladby napsány a v neposlední řadě musí mít muzikanti talent. CEREMONY OF SILENCE si hrají s temnými náladami, jako šelma se svojí kořistí. Jednou jsou suroví, nekompromisní, najednou chladní a doomoví. Zpočátku se na vás vyhrne z reproduktorů lehce nepřehledá smršť různých motivů, které si budete muset časem utřídit. Takhle dnes hrají kapely jako ULCERATE, PORTAL, GORGUTS, DEATHSPELL OMEGA, AD NAUSEAM, IGNIVOMOUS, MORTIFERUM, FOSSILIZATION. Slováci, stejně jako jejich kolegové, rozvíjejí klasický smrtící kov, roubují na něj různé odbočky, vydávají se neprobádanými cestami. Technicky jsou to samozřejmě velmi zdatní muzikanti, kteří ale (na rozdíl od jiných) nezapomněli na to, že skladba by nám měla chutnat hlavně jako celek. "Hálios" je poctou starým mýtům, obřadem, u kterého hoří černé ohně jasným plamenem. Navíc, novinka každým dalším poslechem roste, stále objevuji nová temná zákoutí. Ze skladeb cítím napětí, neklid, ale také poctivé řemeslo, které nelze ničím nahradit. Svět se možná poslední roky řítí do záhuby, ale dokud budou hrát podobné kapely, budu rád tuhle hudbu poslouchat. Mám totiž pokaždé pocit, že Smrt stojí za rohem a usmívá se. Pro mě je vždy důležité, abych si s nahrávkou vybudoval svůj vlastní, osobní vztah, abych měl chuť ji poslouchat, vracet se k ní. Ráno cestou do práce, večer, než jdu spát nebo třeba i v autě, když je dálnice přede mnou prázdná. Bílé kosti, poházené u cesty, jako nějaké loutky. I cesta může být cílem. Znovu jsem si sáhl na dno svých sil. Někde tam, za obzorem je světlo, daleko, hodně daleko. Necítím chlad, necítím žádnou bolest. Země je dávno spálená a lidská rasa odsouzená k zániku. Mystická, majestátní, mocná black death metalová nahrávka, která vás provede tmou! Budete spáleni na popel!
Asphyx says:
White bones, strewn about like some kind of puppet. Even a journey can be a destination. You've reached the bottom of your strength again. There's a light somewhere over the horizon, far, far away. You don't feel cold, you don't feel any pain. The earth has long since burned and the human race is doomed. A few years and we're fighting for water, for our very lives. We worship again the sun that can destroy us. The old myths are revived. Just like on the new record by the Slovak maniacs. CEREMONY OF SILENCE. The band, whose previous record "Oútis" I liked and often listened to (review and interview are linked below today's article), came with another hit.
Once again it is majestic and powerful death metal, stained with black metal. Dissonance, chaos, carefully constructed atmosphere. All this is then supported by a very good, clear and thrashing sound (Miroslav Spevak, Colin Marston). The cover artwork by Svyatogor was also a success. The fan gets a comprehensive, formally essentially perfect album.
But that would not be enough in this day and age. As always, it also depends on how the songs are written and last but not least, the musicians must have talent. CEREMONY OF SILENCE play with dark moods, like a beast with its prey. One minute they are raw and uncompromising, the next they are cold and doomy. At first, a lightly uncluttered whirlwind of different motifs will be thrown at you from the speakers, which you will have to sort out over time. This is how bands like ULCERATE, PORTAL, GORGUTS, DEATHSPELL OMEGA, AD NAUSEAM, IGNIVOMOUS, MORTIFERUM, FOSSILIZATION play today. The Slovaks, like their colleagues, develop classic death metal, graft various offshoots onto it, venture down unexplored paths. Technically, they are of course very skilled musicians, but (unlike others) they haven't forgotten that we should enjoy the composition mainly as a whole. "Hálios" is a tribute to the old myths, a ceremony where black fires burn brightly. What's more, the novelty grows with each listen, still discovering new dark corners. I can feel the tension and unease from the tracks, but also the honest craftsmanship that cannot be replaced by anything. The world may be going downhill these last few years, but as long as bands like this keep playing, I'll be happy to listen to this music. Because I always get the feeling that Death is standing around the corner and smiling. It's always important for me to build my own personal relationship with a record, to want to listen to it, to want to come back to it. In the morning on the way to work, in the evening before I go to sleep, or even in the car when the highway in front of me is empty. White bones, strewn along the side of the road, like puppets. Even the road can be a destination. I've reached the bottom of my strength again. There's a light somewhere over the horizon, far, far away. I feel no cold, I feel no pain. The earth has long since been burned and the human race doomed. A mystical, majestic, powerful black death metal record that will take you through the darkness! You will be burnt to ashes!
Byla to vlastně náhoda, že jsem sešel z cesty. V temném lese kousek za městem jsem poslouchal novou desku DOLDREY ze Singapuru. Přemýšlel jsem zrovna o smrti a co bude následovat po ní, když jsem si všiml bělostné kosti, trčící jako svědomí ze země. Zavolal jsem několik svých kolegů, přidal jsem hlasitost na přehrávači a před námi se objevilo pohřebiště plné mělkých hrobů. Těla v různém stádiu rozkladu jakoby žalovala, řvala do ticha. Cítil jsem z jejich šepotu bolest, strach i nenávist. Stejně jako z nové desky "Only Death Is Eternal".
Pozorný čtenář ví, že o téhle smečce jsem již na našich stránkách psal. Ano, předchozí album "Celestial Deconstruction" mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se budu vždy rád věnovat. Novinka je pokračováním morbidních představ, je krutým mementem i syrovým zásekem přímo do vaší hlavy. Poslouchejte hodně nahlas!
U "Only Death Is Eternal" vylézají nemrtví z hrobů. Touží po krvi, surovém death metalu, punku i crustu. To jim tihle šílenci narvou pod tlakem do chřtánu. Dostanete pestrou směs ve stylu ENTOMBED, NIHILIST, MAMMOTH GRINDER, BASTARD GRAVE, BOMBS OF HADES, CARNAGE. To vše samozřejmě ušpiněné ve vlastním morbidním stylu. Dovedu si představit starou opuštěnou márnici, ve které se dnes odehrává koncert téhle kapely. Přijdou všichni. Živí i nemrtví, prokletí i démoni. Všichni chtějí po kapele tlak a energii, všichni touží po tom, aby je rozsekala na malé kousky. Přání je zde otcem myšlenky a také čerstvě odkrytým hrobem, který vypráví své děsivé příběhy. Zvuk, obal, celková produkce, vše je určeno pouze k tomu, aby vám byl vystřelen mozek z hlavy. Líbí se mi neurvalý a drsný způsob, jakým kapela přistupuje ke své hrobnické práci. Žádné zbytečnosti, žádná hluchá místa. Jedná se o přímý útok, o setkání se smečkou prašivých rozzuřených psů. Kusy masa létají vzduchem, mozek stéká po zdi a střeva se válejí po zemi jako mlha nad močálem. Přiznám se bez mučení, mám to tímto způsobem moc rád a nemůžu jinak, než vám nové album doporučit. Má v sobě totiž všechno, co od hudby chci a požaduji. Potácím se zase jednou v temnotě a nasávám shnilý pach smrti. Byla to vlastně náhoda, že jsem sešel z cesty. V temném lese kousek za městem jsem poslouchal novou desku DOLDREY ze Singapuru. Přemýšlel jsem zrovna o smrti a co bude následovat po ní, když jsem si všiml bělostné kosti, trčící jako svědomí ze země. Surový, prašivý, smradlavý death punk crust atak, u kterého vám popraskají všechny kosti v těle! Smrt tančí na vašich hrobech!
Asphyx says:
It was actually a coincidence that I got off the road. I was listening to the new DOLDREY album from Singapore in a dark forest outside the city. I was just thinking about death and what would come after when I noticed a white bone sticking out of the ground like a conscience. I called a few of my colleagues over, turned up the volume on the player and a burial ground full of shallow graves appeared before us. Bodies in various stages of decomposition seemed to be grieving, screaming into the silence. I could feel the pain, fear and hatred from their whispers. Just like the new album "Only Death Is Eternal".
The attentive reader knows that I have written about this pack on our pages before. Yes, the previous album "Celestial Deconstruction" has convinced me that I will always be happy to follow this band. The new one is a continuation of morbid fantasies, it is a cruel memento and a raw hit straight to your head. Listen very loud!
With "Only Death Is Eternal", the undead come out of their graves. They crave blood, raw death metal, punk and crust. That's what these lunatics shove down their throats under pressure. You get a varied mix of ENTOMBED, NIHILIST, MAMMOTH GRINDER, BASTARD GRAVE, BOMBS OF HADES, CARNAGE. All of this, of course, soiled in their own morbid style. I can imagine the old abandoned morgue where this band is playing today. Everybody's coming. The living and the undead, the damned and the demons. All wanting the band to push and energize, all wanting the band to chop them up into little pieces. The wish here is the father of the idea, and also a freshly uncovered grave that tells its horrifying stories. The sound, the cover art, the overall production, everything is just designed to blow your brains out. I like the raw and gritty way the band approaches their grave digging work. No unnecessaries, no dead spots. This is a direct assault, an encounter with a pack of mangy rabid dogs. Chunks of flesh fly through the air, brains splatter against the wall and guts roll across the ground like mist over a swamp. I'll admit without torture, I love it this way and I can't help but recommend the new album to you. It has everything I want and demand from music. I'm once again stumbling in the darkness and breathing in the rotten smell of death. It was actually an accident that I went astray. In a dark forest outside the city, I was listening to the new DOLDREY album from Singapore. I was just thinking about death and what would come after it when I noticed a white bone sticking out of the ground like a conscience. A raw, dusty, smelly death punk crust attack that will crack every bone in your body! Death dancing on your graves!
Popíračům klimatických změn se asi tahle kniha moc líbit nebude. Odehrává se totiž v nedaleké budoucnosti, kdy golfský proud ztratil svoji sílu a ve Skotsku dochází najednou k chladným bouřím. Nenechte se ale mýlit, můj oblíbený Peter May se nedal na dráhu klimatického maniaka. Tohle vše je kulisa, i když důležitá a varující, jinak se jedná samozřejmě o detektivku. S vraždami a jejich vyšetřováním. Děj se mi opravdu líbil, jako fanoušek sci-fi jsem si knížku opravdu užil. Navíc, jak jsem již mnohokrát psal, Peter May je hlavně skvělý vypravěč, kterému budete opět viset na rtech. Posledních několik let mě baví thrillery z historie, rád objevuji dobu našich předků, ale rád se podívám i do budoucnosti. Koneckonců, i u nás na kraji města už můžete potkat spoustu invazivních druhů, jako mývaly nebo hmyz, který tu ještě před pár lety nebyl. Navíc ty vedra, něco se fakt děje a pokud nezačneme ihned něco dělat, dopadne to špatně. To je realita a ne strašení.
Bohužel, a teď mě neberte jako aktivistu, ale spíše realistu. S lidmi to po dobrém nejde. Nelze je jen tak poprosit. Třiďte odpad, nejezděte zbytečně autem. Ne, takhle to nikdy nebude fungovat. Každý den ráno koukám z tramvaje na řeku aut, ve kterých sedí v devadesáti procentech jeden člověk. K nám do práce jezdí kolegové autem, aby nemuseli udělat pár kroků. A to bydlí kousek ode mě. No nic, to je jen takový povzdech. Neberte mě vážně, i když situace taková je. V příběhu Zimní hrob se to také objevuje. Ona to je blízká budoucnost, rok 2051 tu bude za chvilku. Možná se ho i dožiju a rád bych pro své děti i vnoučata normální svět. Nechci, aby zahynuly ve válce nebo se udusily oxidem uhličitým. Hergot lidi, začněte konečně přemýšlet a dejte prostor vědcům, kteří se o tyto témata zajímaví spoustu let. Vykašlete se na blbečky, co se lepí k vozovkám a stříkají svinstvo na díla starých mistrů. Začněme každý u sebe. Jo, rozvášnil jsem se, je spousta věcí, které mě dnes štvou.
Nedovedu si představit vyšetřovat v takovém prostředí a podmínkách vraždu. A to mám, prosím pěkně, zimu rád. Ve Skotsku, v brzké budoucnosti, bych ale žít za takového stavu asi moc nechtěl. Je to drsné, opravdu jsem měl mráz v kostech. Knížku jsem prožíval, chytla mě za pačesy a nemohl jsem se od stránek odtrhnout. Asi to znáte. Člověk přijde utahaný z práce a jediné, co potřebuje, je tiché místo. Někdy si pouštím muziku, jindy ne, hodně záleží, jakou mám náladu. Teď, když jsou ty vedra a vypadá to, že i v noci bude nad dvacet stupňů, tak si čtu dlouho. Možná čekám, že se alespoň trošku ochladí. Většinou k tomu nedojde, i když meteorologové straší s bouřkami. Chodím potom rozlámaný do práce a protože brzy ráno se dá alespoň trošku dýchat, tak přemýšlím, co jsem si včera přečetl. Měl bych snad jen jednu námitku. Autor se příliš netrefil do mysli 27 letého muže. Tam to občas trošku hapruje, takhle kluci v tomhle věku nereagují a nejsou takoví. Vím to, mám jich několik kolem sebe v práci. Ne, popravdě, oni příliš nepijí, žijí převážně zdravě, za mě tedy nudně, ale to je na jinou diskuzi. V závěru je to ale jen drobnost, takový ten moment, kdy jsem se zarazil.
Jinak jsem, jak už tomu tak u tohoto autora bývá, velmi spokojený. Děj odsýpá svižně, pořád se něco děje, mnohdy se ubírá směrem, který jsem fakt nečekal. Navíc, nevím, jestli jste někdy viděli nějaké mrtvé tělo (jasně, zvíře) zamrzlé v ledu. Já ano, kdysi u nás v Jizerkách na horách a to vám je taková zvláštní atmosféra kolem. Ten skleněný pohled, zdánlivý, až děsivý klid. Jakoby se Bůh zase jednou ustrnul. Ne, vážně, nálada a popis míst dělají z Petera Maye mistra v oboru. Jsem pokaždé, a ani tentokrát to není výjimkou, doslova vtažen do hry. Kolem mě je dusno, vedro a městem jako zběsilé jezdí sanitky pro chudáky s infarktem, a mě je najednou zima, jsem na severu, ve Skotsku, jsem stínem, který také vyšetřuje. Navíc, ten pocit, který mám usazený v hlavě už několik let, že se něco stane, že se svět najednou hodně změní. Nějak jsem si myslel, že dožiju v klidu, že budu mít pohodové stáří, ale nějak to vypadá, že asi ne? Snažím se vyhýbat temným zprávám, snažím se nečíst ty kecy na sociálních sítích. Přesto mi připadá, že mezi lidmi je zvláštní neklid, agresivita, které tam nebývaly. Nechci malovat čerta na zeď, stále jsem spíš optimista. I když...
Byla to zase jízda od začátku do konce. Manželka záviděla, protože jako kulturní referent naší rodiny a její hlava (poznámku o krku, kdo mnou kroutí, akceptuji) si vždy vyhrazuji právo číst knížky jako první. Jsem potom velmi záhadný a ani nenaznačuji. Mám rád knížky, které mě donutí přemýšlet, které ve mě probudí emoce. Uvidíme, co nás čeká v budoucnu. Doufejme, že se katastrofické scénáře nenaplní. Zatím můžeme jen pracovat, podporovat to dobré v nás a rozšiřovat si obzory. Nesmíme spadnout do marastu, do stereotypu, do špíny a hnusu. Mě v tom třeba moc pomáhají knihy. Od zítra mám dovolenou. Jedu do Jizerek a asi tušíte, že si s sebou beru několik nových výtisků. Děkuji vám za pozornost a kladné ohlasy. Zimní hrob je skvělou volbou, to vám podepisuji vlastní krví.
Mrazivý thriller odehrávající se na pozadí děsivě pravděpodobné budoucnosti Píše se rok 2051 a Zemi postihla klimatická katastrofa. Zatímco v rovníkových oblastech panuje nesnesitelné horko, ve Skotsku způsobil zánik Golfského proudu prudký pokles teploty, který s sebou přináší déšť a sněhové bouře. Mladá meteoroložka Addie je na drsné počasí zvyklá, po každé bouři se vypraví na vrchol hory Binnein Mňr na Skotské vysočině, aby zkontrolovala svou meteorologickou stanici. Jednoho dne však při rutinní prohlídce objeví lidské tělo zamrzlé v ledu.
Případ mrtvého investigativního novináře dostane na starost stárnoucí detektiv inspektor Cameron Brodie, jenže tomu se do vyšetřování vůbec nechce. Vodní taxi ho právě dopravilo domů přes zaplavené Glasgow a jediné, na co dovede myslet, jsou slova, která si vyslechl v ordinaci svého lékaře. Addie navíc už deset let neviděl. Nakonec se však musí postavit nejen přízrakům své minulosti, ale i vrahovi, který je odhodlán navždy pohřbít děsivé tajemství, které by Brodieho vyšetřování mohlo odhalit.
Lebka položená na kameni. Kosti, houpající se ve větru. Kožešiny divokých šelem rozprostřené kolem oběti. Daleko na severu, v místech, kde ožívají děsivé stíny, byl uspořádán další krvavý rituál. Jakoby bylo v hudbě norských SVARTELDER něco pradávného, surového, něco, co nelze jen tak vyjádřit slovy. Musíte poslouchat pozorně, nejlépe v chladu a absolutní tmě. Ne, tohle není jen obyčejná hudba, ale spíše black metalový obřad, odněkud z dávno opuštěných jeskyní.
Kombinace mrazivých riffů, chorobného vokálu, drtivých bicích a atmosféry totálního zmaru a beznaděje mi dělá dobře na mé prokleté duši. Jedná se o třetí dlouhohrající album v řadě (plus jedno EP a demo z roku 2015) a také zásek, který nenechá v klidu žádného fanouška opravdových pohřbů do země. I letos se jedná o ostrý, drásavý, neklidný materiál, který se vám dostane pod kůži.
Není nutné se bavit o zvuku (namixoval a masteroval Marius Strand ve Strand Studiu), ani o motivu na obalu (Khaos Diktator), obojí je totiž tak nějak automaticky skvělé a poctivé. Hlavní jsou tu přeci jen nápady, kterých je opravdu velké množství. V kapele se také sešli muzikanti, kteří mají za sebou již spoustu odvedené práce. Kapela moc dobře ví, co a jak chce hrát. Má jasný směr, výraz, otisk, chcete-li. Skladby jsou někdy surové, zemité, jindy atmosféricky temné. Během celé desky se navíc v pozadí vznáší takový ten zvláštní neklid, který vás nenechá ani na chvilku v klidu. Přiznávám, stačilo několik společných setkání a SVARTELDER do mě zasekli svůj špinavý dráp. Rozsápali mě na kusu, spálili na popel, abych znovu povstal a zúčastnil se dalšího rituálu. Abyste novou desku úplně pochopili a vstřebali, budete se muset vydat daleko na sever, do černých lesů. Mezi démony a přízraky. Na místa, kde jsou oltáře stále od krve. Budete lovit se šelmami, neustále u toho přidávat hlasitost a užívat si pochmurné nálady, které kolem létají jako můry kolem ohně. Potkáte samotnou Smrt i Satana. Máte rádi starou černotu z devadesátých let? Líbí se vám kapely jako GEHENNA, TAAKE, KAMPFAR (ale i německý zničující teutonic thrash metal?)? Potom otočte volume doprava a nechte se unášet na vlnách laviny z kostí a lebek. Na tomto stylu se mi vždy líbila jeho uvěřitelnost, ryzost, opravdovost. A "Trenches" vám přinášejí mistři v oboru. Nelze jinak, než doporučit všem tmářům, prokletým i démonům. Oheň byl znovu zapálen! Temný, surový black metal ze starodávných pohřebišť, který vás navěky prokleje!
Asphyx says:
A skull laid on a stone. Bones swaying in the wind. Wild beast pelts spread around the victim. Far to the north, in places where terrible shadows come alive, another bloody ritual was held. As if there is something ancient, raw, something that cannot be put into words in the music of the Norwegian SVARTELDER. You have to listen carefully, preferably in the cold and absolute darkness. No, this is not just ordinary music, but rather a black metal ritual, from somewhere in long-abandoned caves.
The combination of chilling riffs, morbid vocals, crushing drums and an atmosphere of total doom and despair does my cursed soul good. This is the third full-length album in a row (plus one EP and a demo from 2015), and a hit that will leave no fan of true burial in the ground. Again, this is sharp, jarring, unsettling material that gets under your skin.
There's no need to talk about the sound (mixed and mastered by Marius Strand in Strand Studio) or the motif on the cover (Khaos Dictator), both are automatically great and honest. The main thing here are the ideas, of which there are a lot. The band also includes musicians who have already done a lot of work. The band knows very well what and how they want to play. It has a clear direction, expression, imprint, if you like. The songs are sometimes raw, earthy, sometimes atmospherically dark. Moreover, throughout the whole album there is this strange restlessness hovering in the background that doesn't let you rest for a moment. I admit, it only took a few encounters together for SVARTELDER to sink their dirty claw into me. I was hacked to pieces, burned to ashes, only to rise again and take part in another ritual. To fully understand and absorb the new record, you'll have to go far north, into the black forests. Among demons and ghosts. To places where the altars are still covered in blood. You'll hunt with the beasts, constantly turning up the volume and enjoying the gloomy moods that fly around like moths around a fire. You'll meet Death himself and Satan. Do you like the old blackness of the 90s? Do you like bands like GEHENNA, TAAKE, KAMPFAR (but also German destructive teutonic thrash metal)? Then turn the volume to the right and let yourself drift on the waves of the avalanche of bones and skulls. What I've always liked about this style is its believability, its purity, its realness. And "Trenches" is brought to you by the masters of the field. I can't help but recommend it to all darkies, damned and demons alike. The fire has been rekindled! Dark, raw black metal from ancient burial grounds that will damn you forever!
Ave MY SILENT WAKE! To start our conversation with a short story...I got up early and went into the woods. It was quiet and the sun was slowly climbing over the horizon. I came to the ruins of an old church. In the ruins, I sat down for a while and listened to your new album "Lost in Memories, Lost in Grief". It was the end of April, the album came to me for review earlier. I wasn't able to write anything until last week, I preferred to keep listening. Greetings to the South West of England and thank you so much for your new album. How did the album come about, when did the first ideas and thoughts come about? What is the underlying theme of the whole record?
ANSWER: Hi Jakub. Greetings to you too. That is so good that you listened for so long and let it sink in; much better than a quick listen and a lazy review. The album came about after a period of inactivity where we had plenty of new songs, but difficulty getting anything concrete created. My mother died two years ago and after that I began to write a few songs in a short space of time. I decided to write the whole album on my own and get it recorded as soon as we could feasibly do it. It had been so long since the last one, and even longer since the last metal album from us. Two of the songs are about my mother and other songs are about other things I had been thinking about during that time. One of the songs and some other sections had almost been completed prior to this and were included in the song selection.
I listen mostly to fast music, raw death metal, black and thrash, but doom metal is kind of in my blood since the first albums PARADISE LOST and MY DYING BRIDE. A long time ago, when I was still in college, I discovered this style with my future wife. How do you explain that this wave was born in England? Ian, you used to play with Simon in a band called SEVENTH ANGEL (I have a lot of your records at home), but they were more thrash (although you were already flirting with doom). How did you get into this style and how did you start MY SILENT WAKE? Please take us on a trip into the history of your band.
ANSWER: I suppose doom is thought to have originated from the UK with Sabbath and the mantle had been taken up by overseas bands like Trouble, St Vitus and Candlemass. Maybe the Brits decided to claim it back and borrow some US death influences along the way! I’m not sure why the scene began or why it came about when it did, but it was short lived and was never massively popular.
I was into Sabbath when I was young, and early on when Seventh Angel was at its demo stage, I got into other doom bands such as Trouble, and have always been drawn to slower heavier music. Towards the end of Seventh Angel, I started to enjoy Paradise Lost, MDB and Anathema and so it was natural that my follow up band was a doom band. That band was Ashen Mortality, which after 11 years morphed into MSW. My Silent Wake always had a more relaxed attitude to our music and whatever came out was allowed to be used. We took inspiration from Celtic Frost in that respect and were not afraid to experiment along the way. Into The Pandemonium is a favourite of mine.
Personally, I discovered you guys right away with your first album "Shadow of Sorrow", which I still like to play when I read books for a long time. I was fascinated by its atmosphere then, and in fact still am today (by the way, the cello and vocals, performed by Kate Hamilton, were always excellent!) Then, when I listen to your other recordings, it seems to me (and maybe it's just my impression) that you're getting more and more raw and cold. Doom metal is basically a sad style, but you're grasping it in a new way. How do you perceive the evolution of your band? Where did you want to move to this year?
ANSWER: That is fantastic that you have been listening to us for so long! That was an exciting time getting the band up and running and a lot happened in the first few years. Maybe as I get older I have become a bit more jaded about a few things, but I think I am generally happier and more content as a person. I don’t feel as restricted lyrically as I once did, and feel I can say everything I need to in the songs. The band has always been changing and evolving and has had the freedom to play other styles such as when we go in a more folky or ambient direction. I don’t see this year as being any different. I am writing one new song this year as we have our 20 year anniversary next year. It is a metal song.
Ian, you're the only one left from the original line-up. Actually, one could also write that your band "stabilized" in terms of personnel only sometime in 2013. Why is that? Did you want to go in a different direction than the others? How hard is it to find musicians in England who are equally passionate about style? This style has never been in the limelight and the crowds don't come to see it.
ANSWER: The early lineup lasted about five years but parted due to life commitments rather than anything else. There was a short period of change and then we settled into a more stable line-up again. As people get older it is harder to commit to bands, even when they don’t do a lot of gigs etc, you still have to record, write and rehearse and do other band related work. I don’t think there are many musicians into what we do, or indeed many fans in the UK. We often play to small numbers but they always seem to enjoy and appreciate us. Over the years I have played with former MSW members such as Mark Henry, who plays with me in Guillotine Dream.
Let's go back in history. SEVENTH ANGEL is a band in which you dealt with Christianity, in MY SILENT WAKE you also touch on faith as such in some topics. For me, faith is a personal thing that is hard to describe in words, but I wonder where you get your inspiration for the lyrics? And what are they about on the new album?
ANSWER: I was a Christian for many years since childhood, but eventually and gradually became agnostic. That change can be seen in the lyrics. When the band started up, I was a non-fundamentalist Christian with doubts about my faith, but that was 19 years ago. I have changed a lot since then. The other band members have also had a variety of beliefs over the years. I think faith should be personal and it would be the cause of far less trouble if that were so. I get lyrical inspiration from things that happen in my life or seeing what happens to those who are close to me. On the new album, the lyrics cover such areas as Alzheimers disease and the effects of that; being judged by those who once looked to you as worthwhile; finding light in places which are different to where you once found it; believing you are being hounded by a beast which is just in your mind; memories of childhood; mainpulative people and their followers; lack of time doing meaningful things; looking back on your life etc..
If you saw my library, you might wonder. You'll find old historical books and novels, modern detective stories, science fiction. I'm the same with books as I am with music. I like to sample. I'll go to a grindcore concert, listen to black metal. But doom metal is a very specific kind of music. It's got every note, drum beat, vocal. How do you actually compose such music? I'm interested in the process of creating a new song? Is that a motif you can hear somewhere? In the ether, in your head? For me, for example, the words for reviews come to mind most early in the morning when I'm walking to work. I write them down on my phone and then use them when I start writing. How do you do it?
ANSWER: I also write things down on my phone or record guitar parts on there. It is an ideal way of capturing inspiration as it arrives. There is no rule about how things get written but quite often it seems to start with the music and then the lyrics are built around it. Inspiration can come from many areas; books, films, music, surroundings, experiences...they all contribute. I too have a broad range of interests when it comes to what I read, watch and listen to.
I'll confess to one thing. You know what literally fascinates me about Lost in Memories, Lost in Grief? The vocals! You and Simon have very urgent voices, you complement each other perfectly. It's like you're connected in some weird way? Do you have a musical background? Do you take singing lessons, for example?
ANSWER: Thank you! A few people have mentioned that they like the way the vocals work on this album. I have never taken singing or guitar lessons and Simon hasn’t taken lessons in anything he does musically either. Simon is naturally a great singer and I am a vocalist. Simon can do more of the technical stuff and I can do growls and low to mid range clean stuff but I don’t normally attempt harmonies or anything too exotic! We have been playing together since the late 80s. Si took up bass for Seventh Angel. He took up keys for MSW many years later. He also plays other instruments including guitar which he plays extremely well, as can be heard on his album Thy Listless Heart – Pilgrims on the Path of no Return; an album that shows off his musicianship and writing skills very well. We have been close friends all those years since the 80s and have been playing together in the two bands for a fair amount of that time.
You're from Weston, a port town. I don't know if that's true, but it seems to me that the sea and the surrounding countryside must have inspired you a lot? Or am I wrong? I imagine you're walking along the beach or visiting an old church and suddenly you think of a new theme for a song. Because I feel this strange melancholy from the new record, which is something that not only British doom bands have, but also bands from Finland. Does the environment influence you a lot in your work? Where do you actually like to go? What about you and nature, sights?
ANSWER: The sea, the countryside, ancient places, forests and woods all influence me and I have had lyrics come to me whilst out walking in the past and stopped to make notes. I am not a fan of the city or modern looking things. I love old things, vintage things and the aesthetics of the past. I hail from The Black Country near Birmingham originally, (an area which was key to the industrial revolution), but I moved to Weston in the late 90s. I lived there for 20 years and MSW was spawned from Ashen Mortality in that town.
How are you on the gigging side of things? I have Bristol and the surrounding area pegged as more of a punk and hardcore inspired place. Do you play a lot and often? We have a few good doom bands in Pilsen and the gigs tend to be really poorly attended. Which is a pity, although I understand that this music is not for everyone. How many people come to the club to see you? And what are the English fans like? Do they support the bands?
ANSWER: Bristol also has a lot of experimental and heavy music fans. I don’t live near there now but in Wales near Carmarthen. The only band member living in Weston now is Addam. Gareth lives near the Severn Bridge and Simon in Chesterfield. Some gigs are very poorly attended. We haven’t done many in the last few years but we did do two this year. Both were good gigs and were enjoyable, but the crowds are typically dedicated, few in numbers, but enthusiastic.
Most bands have rather fluctuating quality in their discographies. But it's different for you. I don't think you've recorded a bad album yet. How do you explain that? Are you perfectionists? Or is it all under one person's "direction", Ian? They say a band is like a family. Yeah, well, there's always got to be someone in the band who has the final say. How about MY SILENT WAKE?
ANSWER: I suppose that because I started the band, I feel I can make final decisions on things but I do normally discuss stuff with the others. I’m glad you think we haven’t done a bad album. We haven’t really done two that sound exactly alike and some are extremely different to each other. I tell people to listen to a few tracks if they haven’t heard us before, because one won’t tell them enough about what we do. I am not a perfectionist in the technical sense but I like things to feel right and effectively convey the essense of what we are hoping to convey. I have found in the past that if a band becomes too much of a democracy, then things don’t tend to get done!
As I'm getting older, I'm becoming more and more aware of what things are important. It's chaos all around us these days. Social media, the news, wars, depression, it all affects us and every moment we stop and maybe just sit and look at the ruins of old churches and listen to music is terribly precious.
ANSWER: The lyrics to the song No Time is about that exact feeling. Things are too hectic now. Bands can fall into the social media hell of having to post stuff everywhere all the time to try and not be forgotten amidst a sea of bands, but it’s a thankless task at the end of the day. Hopefully people will realise that it isn’t doing us any good and will start to distance themselves. I find it hard to do that myself but it is addictive and harmful.
Actually, for me, music is not only relaxation, but also a kind of therapy, it helps me to survive in the strange world of today. What does music mean to you as a creator and musician? And why doom metal?
ANSWER: I love music and have done from a young age. The music I enjoy the most is classic rock, folk, old goth, doom and trad metal but I venture to many other areas too. I am always checking out new (to me) music. Most of the time it is about the feel of the music above anything else. I am as likely to listen to Steeleye Span or Dead Can Dance as Paradise Lost and enjoy them equally.
One more trip into history, please. How did you get started in music? Who was your first role model? What about your first gig? And your first stage performance?
ANSWER: The first song I remember enjoying is Mull of Kintyre by Wings. Mom had a recording of me singing it and strumming a toy guitar when I was about eight. I got into Adam and The Ants and my first record purchase was by them. I heard Saxon on the radio as they were in the charts and got into metal through them. I also enjoyed some of the new wave and post punk bands from the late 70s and early 80s as there was a lot of that in the charts, but I really went down the metal and prog direction in a big way. The first gig would have been some local band and wasn’t massively memorable. My first stage performance is difficult to pin down. In the 80s I did do some odd thing at a church in Coventry playing some U2 style guitar on one song that I had written with some friends before playing my first Seventh Angel gig, but don’t remember much about it!
What are MY SILENT WAKE planning in the near future? Do you have anything to say to your fans? Here is the space.
ANSWER: A new song, a compilation and some gigs for our anniversary next year are all on the horizon. A big Thank You is the thing I would like to say to our fans for the support and for letting us keep this band going. It is a big honour to be able to get your songs recorded and released these days and to actually be noticed to any degree. Thanks so much for the interview!
I was up early when I prepared these questions, it's also the weekend and it's about to dawn. You can probably guess where I'm going. I've got my headphones ready, "Lost in Memories, Lost in Grief" in them, and I'm looking forward to the woods. I want to thank you very much for your music. Thank you of course also for the interview and I wish you lots of inspiration and good ideas. May you do well in your private life too! Playing again…
ANSWER: Thanks so much!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - Lost in Memories, Lost in Grief (2024):
Ave MY SILENT WAKE! Na začátek našeho rozhovoru jeden krátký příběh…Vstal jsem brzy a šel do lesa. Bylo ticho a slunce pomalu vylézalo nad obzor. Došel jsem k rozvalinám starého kostela. V ruinách jsem si na chvilku sedl a poslouchal vaší novou desku „Lost in Memories, Lost in Grief“. Bylo to na konci dubna, album mi přišlo na recenzi dříve. Nebyl jsem až do minulého týdne schopen nic napsat, raději jsem stále poslouchal. Zdravím vás na jihozápad Anglie a děkuji moc za vaši novou desku. Jak album vznikalo, kdy přišly první nápady a myšlenky? Jaký je základní motiv celé nahrávky?
ODPOVĚĎ: Ahoj Jakube. Zdravím i tebe. To je moc dobře, že jsi tak dlouho poslouchal a nechal to vstřebat; mnohem lepší než rychlý poslech a líná recenze. Album vzniklo po období nečinnosti, kdy jsme měli spoustu nových písní, ale problém něco konkrétního vytvořit. Před dvěma lety mi zemřela maminka a po ní jsem začal psát několik písní v krátkém časovém úseku. Rozhodl jsem se, že celé album napíšu sám a nahrajeme ho, jakmile to bude proveditelné. Od posledního alba uběhla strašně dlouhá doba a od posledního metalového alba od nás ještě delší doba. Dvě z písní jsou o mé matce a další písně jsou o jiných věcech, o kterých jsem v té době přemýšlel. Jedna z písní a některé další části byly téměř hotové už předtím a byly zařazeny do výběru skladeb.
Poslouchám převážně rychlou muziku, surový death metal, black i thrash, ale doom metal mám od prvních alb PARADISE LOST i MY DYING BRIDE tak nějak v krvi. Kdysi dávno, ještě na vysokoškolských kolejích, jsme tenhle styl objevovali s mojí budoucí ženou. Čím si vysvětluješ, že zrovna v Anglii tahle vlna vznikla? Iane, ty jsi tenkrát hrával se Simonem v kapele SEVENTH ANGEL (mám doma spoustu vašich nahrávek), kteří ale byli více thrashoví (i když s doomem jste již koketovali). Jak ses k tomuto stylu dostal a jak si vlastně MY SILENT WAKE založil? Vezmi nás prosím na výlet do historie vaší kapely.
ODPOVĚĎ: Předpokládám, že doom vznikl ve Velké Británii se skupinou Sabbath a jeho tradici převzaly zámořské kapely jako Trouble, St Vitus a Candlemass. Možná se Britové rozhodli nárokovat si ho zpátky a cestou si vypůjčit nějaké americké deathové vlivy! Nejsem si jistý, proč tato scéna vznikla nebo proč se objevila právě tehdy, ale trvala krátce a nikdy nebyla masově populární.
V mládí jsem měl rád Sabbath a na začátku, když byl Seventh Angel ve fázi dema, jsem se dostal k dalším doomovým kapelám, jako byli Trouble, a vždycky mě to táhlo k pomalejší těžší hudbě. Ke konci Seventh Angel mě začaly bavit Paradise Lost, MDB a Anathema, a tak bylo přirozené, že mou následnou kapelou byla doomová kapela. Tou kapelou byli Ashen Mortality, kteří se po jedenácti letech přetavili v MSW. My Silent Wake měli k naší hudbě vždycky uvolněnější přístup a cokoliv, co vyšlo, bylo dovoleno použít. V tomto ohledu jsme se inspirovali u Celtic Frost a nebáli jsme se cestou experimentovat. Into The Pandemonium je moje oblíbená skladba.
Osobně jsem si vás objevil hned s prvním albem „Shadow of Sorrow“, které si dodnes rád přehrávám, když si dlouho čtu knihy. Tenkrát a vlastně i dnes mě fascinuje jeho atmosféra (mimochodem, cello i vokály v podání Kate Hamilton, byly vždy vynikající!). Když si potom poslechnu i vaše další nahrávky, přijde mi (a možná je to jen můj dojem), že jste čím dál tím víc syrovější, chladnější. Doom metal je v podstatě smutný styl, ale vy jej nově uchopujete přeci jen jinak. Jak vnímáš vývoj vaší kapely ty? Kam jste se chtěli letos posunout?
ODPOVĚĎ: To je skvělé, že nás posloucháte už tak dlouho! Bylo to vzrušující období, kdy se kapela rozjížděla, a během prvních let se toho hodně událo. Možná jsem s přibývajícím věkem v některých věcech trochu otrlejší, ale myslím, že jsem obecně šťastnější a spokojenější jako člověk. Necítím se textově tak omezený jako kdysi a mám pocit, že v písních můžu říct všechno, co potřebuju. Kapela se vždycky měnila a vyvíjela a měla svobodu hrát jiné styly, například když jsme se vydali folkovějším nebo ambientnějším směrem. Nevidím to tak, že by to letos bylo jinak. Letos napíšu jednu novou písničku, protože příští rok máme dvacetileté výročí. Je to metalová píseň.
Iane, z původní sestavy si zůstal nakonec jediný. Vlastně by se také dalo napsat, že se vám personálně kapela „ustálila“ až někdy v roce 2013. Proč tomu tak vlastně je? Chtěl si jít jiným směrem, než ostatní? Jak je těžké najít v Anglii stylově stejně nadšené muzikanty? Tenhle styl nebyl nikdy na výsluní a nechodí na něj davy.
ODPOVĚĎ: První sestava vydržela asi pět let, ale rozešla se spíše kvůli životním povinnostem než kvůli čemukoli jinému. Následovalo krátké období změn a pak jsme se opět ustálili ve stabilnější sestavě. Jak lidé stárnou, je těžší se angažovat v kapelách, i když nemají moc koncertů apod. pořád musíš nahrávat, psát a zkoušet a dělat další práci spojenou s kapelou. Myslím, že v Británii není moc muzikantů, kteří by se věnovali tomu, co děláme, a vlastně ani moc fanoušků. Často hrajeme pro malý počet lidí, ale zdá se, že si nás vždycky užívají a oceňují. V průběhu let jsem hrál s bývalými členy MSW, jako je Mark Henry, který se mnou hraje v Guillotine Dream.
Pojďme ještě do historie. SEVENTH ANGEL je kapelou, ve které jste se zaobírali křesťanstvím, v MY SILENT WAKE se potom víry jako takové také v některých tématech dotýkáte. Pro mě je víra osobní věc, která se těžko popisuje slovy, ale zajímalo by mě, kde bereš inspiraci pro texty? A o čem jsou na novém albu?
ODPOVĚĎ: Od dětství jsem byl mnoho let křesťanem, ale nakonec jsem se postupně stal agnostikem. Tato změna je vidět v textu. Když kapela vznikla, byl jsem nefundamentalistický křesťan s pochybnostmi o své víře, ale to bylo před 19 lety. Od té doby jsem se hodně změnil. Ostatní členové kapely měli v průběhu let také různá přesvědčení. Myslím si, že víra by měla být osobní, a kdyby tomu tak bylo, byla by příčinou mnohem méně problémů. Inspiraci pro texty čerpám z věcí, které se mi v životě dějí, nebo když vidím, co se děje těm, kteří jsou mi blízcí. Na novém albu se texty věnují například Alzheimerově chorobě a jejím důsledkům; tomu, že vás soudí ti, kteří k vám kdysi vzhlíželi jako k hodnotným; tomu, že nacházíte světlo na jiných místech, než kde jste ho kdysi nacházeli; tomu, že věříte, že vás pronásleduje nějaká bestie, která je jen ve vaší mysli; vzpomínkám na dětství; manipulativním lidem a jejich následovníkům; nedostatku času na smysluplné věci; ohlédnutí za svým životem atd...
Kdybys viděl moji knihovnu, možná by ses divil. Najdeš tam jak staré historické knihy a romány, tak i moderní detektivky, sci-fi. S knihami to mám stejné jako s hudbou. Rád ochutnávám. Zajdu klidně na grindcore concert, poslechnu si black metal. Doom metal je ale velmi specifický druh muziky. Vynikne v ní každý tón, úder bicích, vokál. Jak se vlastně taková muzika skládá? Zajímá mě samotný proces vzniku nové skladby? To motiv někde uslyšíš? V éteru, ve své hlavě? Mě třeba slova pro recenze nejvíc napadají velmi brzy ráno, když jdu pěšky do práce. Zapisuji si je do telefonu a pak použiji, když začnu psát. Jak to máš ty?
ODPOVĚĎ: Také si zapisuji věci do telefonu nebo si tam nahrávám kytarové party. Je to ideální způsob, jak zachytit inspiraci, když přijde. Neexistuje žádné pravidlo, jak věci vznikají, ale dost často se zdá, že to začíná hudbou a kolem ní se pak staví text. Inspirace může pocházet z mnoha oblastí: z knih, filmů, hudby, okolí, zážitků... to vše přispívá. I já mám širokou škálu zájmů, pokud jde o to, co čtu, sleduji a poslouchám.
Přiznám se k jedné věci. Víš co mě na „Lost in Memories, Lost in Grief“ doslova fascinuje? Vokály! Máte se Simonem hodně naléhavé hlasy, perfektně se doplňujete. Jakoby jste byli nějak zvláštně propojení? Máte hudební vzdělání? Chodíte třeba na hodiny zpěvu?
ODPOVĚĎ: Děkujeme! Několik lidí se zmínilo, že se jim líbí, jak vokály na tomto albu fungují. Nikdy jsem nechodil na hodiny zpěvu ani kytary a Simon také nechodil na hodiny ničeho, co dělá po hudební stránce. Simon je přirozeně skvělý zpěvák a já jsem vokalista. Simon umí spíš technické věci a já umím growly a čisté věci v nízkém až středním rozsahu, ale normálně se nepokouším o harmonie nebo něco příliš exotického! Hrajeme spolu už od konce 80. let. Simon se u Seventh Angel ujal baskytary. O mnoho let později se ujal kláves u MSW. Hraje i na další nástroje včetně kytary, na kterou hraje velmi dobře, jak je slyšet na albu Thy Listless Heart - Pilgrims on the Path of no Return; albu, které velmi dobře ukazuje jeho muzikantské a skladatelské schopnosti. Celá ta léta jsme byli blízkými přáteli už od osmdesátých let a poměrně dlouhou dobu jsme spolu hráli ve dvou kapelách.
Jste z Westonu, z přístavního města. Netuším, jestli je to pravda, ale přijde mi, že vás muselo moře i okolní příroda hodně inspirovat? Nebo se pletu? Přestavuji si, jak jdeš po pláži nebo navštívíš nějaký starý kostel a najednou tě napadne nový motiv pro skladbu. Já totiž z nové nahrávky cítím takovou zvláštní melancholii, kterou mají mimo britských doomových kapel, třeba i smečky z Finska. Ovlivňuje tě prostředí v tvorbě hodně? Kam chodíš vlastně rád? Co ty a příroda, památky?
ODPOVĚĎ: V minulosti se mi stalo, že mě na procházce napadly texty, které jsem si zastavil a poznamenal si je. Nejsem příznivcem města ani moderně vypadajících věcí. Miluji staré věci, vintage věci a estetiku minulosti. Původně pocházím z Black Country poblíž Birminghamu (oblasti, která byla klíčová pro průmyslovou revoluci), ale koncem 90. let jsem se přestěhoval do Westonu. Žil jsem tam dvacet let a MSW vzniklo z Ashen Mortality v tomto městě.
Jak jste na tom s koncerty? Já mám Bristol a jeho okolí zafixované spíše jako místo s punkovým a hardcore podhoubím. Hrajete hodně a často? U nás v Plzni máme několik dobrých doomových kapel a koncerty bývají opravdu málo navštěvované. Což je škoda, i když chápu, že tahle muzika není pro každého. Kolik přijde do klubu na vás? A jací jsou angličtí fanoušci? Podporují kapely?
ODPOVĚĎ: Bristol má také hodně fanoušků experimentální a těžké hudby. Já teď nebydlím poblíž, ale ve Walesu u Carmarthenu. Jediný člen kapely, který teď žije ve Westonu, je Addam. Gareth žije poblíž Severn Bridge a Simon v Chesterfieldu. Některé koncerty jsou velmi málo navštěvované. V posledních letech jsme jich moc neabsolvovali, ale letos jsme měli dva. Oba koncerty byly dobré a byly příjemné, ale davy jsou typicky oddané, málo početné, ale nadšené.
Většina kapel má ve svých diskografiích spíše kolísavou kvalitu. U vás tomu je ale jinak. Podle mě jste ještě nenahráli špatné album. Čím si to vysvětluješ? Jste perfekcionisté? Nebo se vše odehrává jen pod „vedením“ jednoho člověka, Iane? Říká se, že kapela je jako rodina. No jo, jenže v kapele musí být vždy někdo, kdo řekne poslední slovo. Jak je tomu u MY SILENT WAKE?
ODPOVĚĎ: Protože jsem kapelu založil já, mám pocit, že mohu o věcech rozhodovat, ale obvykle o věcech diskutuji s ostatními. Jsem rád, že si myslíš, že jsme neudělali špatné album. Opravdu jsme neudělali dvě, která by zněla úplně stejně, a některá se od sebe extrémně liší. Říkám lidem, aby si poslechli několik skladeb, pokud nás ještě neslyšeli, protože jedna jim neřekne dost o tom, co děláme. Nejsem perfekcionista v technickém smyslu, ale mám rád, když věci působí správně a účinně vyjadřují podstatu toho, co chceme sdělit. V minulosti jsem zjistil, že pokud se z kapely stane příliš velká demokracie, věci se většinou nedělají!
Jak stárnu, tak si postupně čím dál tím víc uvědomuji, jaké věci jsou důležité. V dnešní době je všude kolem nás hrozný chaos. Sociální sítě, zprávy, války, deprese, tohle všechno na nás působí a každá chvilka, kdy se zastavíme a třeba jen tak sedíme, díváme do ruin starých kostelů a posloucháme muziku, je hrozně vzácná. Pro mě je vlastně muzika nejen relaxem, ale i jakousi terapií, pomáhá mi přežít v současném divném světě. Co znamená hudba pro tebe, jako pro tvůrce a muzikanta? A proč zrovna doom metal?
ODPOVĚĎ: Text písně No Time je přesně o tomto pocitu. Věci jsou teď příliš hektické. Kapely se mohou dostat do pekla sociálních médií, kdy musí neustále všude něco zveřejňovat, aby se na ně uprostřed moře kapel nezapomnělo, ale nakonec je to nevděčný úkol. Doufejme, že si lidé uvědomí, že nám to nedělá dobře, a začnou se distancovat. Pro mě samotného je to těžké, ale je to návykové a škodlivé.
Ještě jeden výlet do historie prosím. Jak si vlastně s muzikou začínal? Kdo byl tvým prvním vzorem? Co první koncert? A první vystoupení na pódiu?
ODPOVĚĎ: Mull of Kintyre od Wings. Máma měla nahrávku, na které jsem ji zpíval a brnkal na kytaru, když mi bylo asi osm. Pak jsem si oblíbil Adam and The Ants a moje první deska byla právě od nich. V rádiu jsem slyšel Saxon, protože byli v hitparádách, a přes ně jsem se dostal k metalu. Bavily mě i některé novovlnné a postpunkové kapely z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, protože jich bylo v hitparádách hodně, ale opravdu jsem se ve velkém vydal směrem k metalu a progresi. První koncert byla nějaká místní kapela a nebyl nijak zvlášť pamětihodný. Moje první pódiové vystoupení je těžké určit. V osmdesátých letech jsem hrál v kostele v Coventry na kytaru ve stylu U2 jednu písničku, kterou jsem napsal s kamarády před svým prvním koncertem Seventh Angel, ale moc si z toho nepamatuju!
Hudba pro mě vlastně není jen relaxací, ale i určitou terapií, pomáhá mi přežít v dnešním podivném světě. Co pro vás jako tvůrce a hudebníka hudba znamená? A proč zrovna doom metal?
ODPOVĚĎ: Miluji hudbu a miluji ji od mládí. Nejvíce mě baví klasický rock, folk, starý gothic, doom a tradiční metal, ale odvážím se i do mnoha jiných oblastí. Vždycky zkouším novou (pro mě) hudbu. Většinou jde především o pocit z hudby. Je stejně pravděpodobné, že si poslechnu Steeleye Span nebo Dead Can Dance jako Paradise Lost a užiju si je stejně.
Co chystají MY SILENT WAKE v nejbližší době? Máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům? Zde je prostor.
ODPOVĚĎ: Na obzoru je nová píseň, kompilace a koncerty k našemu výročí v příštím roce. Velké Děkuji je věc, kterou bych chtěl vzkázat našim fanouškům za podporu a za to, že nám umožnili udržet kapelu v chodu. Je to velká čest, když v dnešní době můžete nechat nahrát a vydat své písničky a vlastně si jich do určité míry všimnout. Moc děkujeme za rozhovor!
Vstával jsem brzy, když jsem připravoval tyto otázky, taky je víkend a za chvilku bude svítat. Asi tušíš, kam vyrazím. Mám připravená sluchátka, v nich „Lost in Memories, Lost in Grief“ a těším se do lesa. Chtěl bych ti na závěr moc poděkovat za vaši hudbu. Děkuji samozřejmě i za rozhovor a přeji vám spoustu inspirace a dobrých nápadů. Ať se vám daří i v soukromí! Zapínám znovu play…
ODPOVĚĎ: Děkuji moc!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - Lost in Memories, Lost in Grief (2024):
